Grete Kunz: Cesta na půnoční / Der Mettengang

 V rámci festivalu Olmützer Kulturtage

Nepřestává mě fascinovat s jakou pokorou a respektem přistupovali obyvatelé tehdejších Sudet ke krajině, ve které žili. Občas přemýšlím nad tím, jak těžký asi musel být život v osadách rozesetých po svazích temných hor, kde po staletí rostly nepropustné lesy nebo kolik vody proteklo v divokých bystřinách, než lidé zúrodnili půdu a vystavěli svá obydlí.

Čarovné výšiny si mě získaly už v mládí. V té době však byly jen pouhými kulisami víkendových pobytů na chalupě s rodiči. Až v pozdějších letech, během dlouhých vycházek po okolí, jsem si začal uvědomovat historické souvislosti, poznamenané poválečným odsunem. 

Teprve nedávno jsem si přečetl knihu Der Urberg spisovatelky Grete Kunz, která pojednává o životě v druhé polovině devatenáctého století v osadě Urlich. Snažil jsem se o do té doby pro mě neznámé autorce dohledat něco více, než jen krátký životopisný medailon s odkazem do kraje pod Králickým Sněžníkem. Překvapilo mě, jak málo o ní zůstalo v povědomí místních obyvatel zapsáno. O to více mě zaujal rukopis, který objevila naše překladatelka Lenka Schindlerová v jednom německém antikvariátě – ručně svázaný do hrubých desek, na titulním listě s nápisem Der Mettengang. Neváhal jsem ani vteřinu a rozhodl se, že celý text přepíšeme, přeložíme a vydáme.

Tak jednoduché to ale nebylo. Velkou výzvou byl už samotný přepis špatně čitelného kurentu. Museli jsme řešit stylizaci „téměř archaického“ vyprávění tak, aby bylo srozumitelné i pro současného čtenáře. Jako fotograf posedlý touhou objevovat reálie z příběhů jsem si stanovil cíl zjistit, zda-li dům hlavních postav na svazích Urlichu opravdu stál. Rozběhlo se několikaměsíční – téměř detektivní – pátrání po oblasti s magickým jménem Ascherbett, kde se měl údajně v nejstarších dobách získávat dřevěný popel pro výrobu potaše. Přesně tam autorka situovala děj příběhu. Na starých mapách byla lokalita vyznačena poblíž pruské hranice. Ptal jsem se pamětníků i historiků, ale bezvýsledně. Po místu jako by se slehla zem.

Až shodou náhod, během setkání s původním německým obyvatelem osady Urlich, Františkem Stanzelem, jsem konečně získal konkrétní vodítko. Byť jsou Gust se svým dědečkem Friemelem smyšlenými osobami, dům prý opravdu existoval. Bydlela v něm dokonce vzdálená rodina Františka Stanzela. Z dalšího vyprávění vyplynulo, že Grete Kunz rodinu navštěvovala a jejich domov později zaznamenala do svých příběhů. Při zkoumání starých leteckých map z třicátých let minulého století bylo vytipováno několik objektů, které odpovídaly popisu.

Jednoho letního odpoledne jsem vyrazil na cestu a po pár hodinách hledání objevil torza zdí uprostřed lesa.

Když okolní kopce přikryl první sníh, vzal jsem fotoaparát a vydal se z naší chalupy přes zasněžený Urlich ke Gustovi domů. Cestou pozoroval obnažené keře, zbytky trav vykukující z nekonečných ledových plání a vzhlížel vzhůru do stromoví, jestli ve větvích sněhového chrámu nezahlédnu zjevení. Stejně jako tehdy, když Gust se svým dědečkem kráčeli posvátnou nocí dolů do údolí… 

Lukáš Horký, fotograf a nakladatel (Surbanz)

Knihu bude možné na místě zakoupit pouze v hotovosti.