Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Za knihovnami do země, kam se běžně nelétá

(Lea Prchalová - Jaroslav Vyčichlo)

Už loni se rozhodovalo, kam mohou vést naše kroky na studijní zahraniční cestu. Námět zněl na návštěvu izraelských knihoven, dokonce i nějaké pozvání padlo, je již také domluveno, které knihovny připadají v úvahu. Značně neklidná atmosféra, trvající šarvátky v pohraničním pásmu Gazy a relativně četné nepokoje v okrajových čtvrtích Jeruzaléma, kam bychom také rádi, vedou k rozhodnutí raději neriskovat. Možná je to chyba. Tel Aviv i Jeruzalém jsou bezpečné.

Nevíme ale nic o portugalském knihovnictví. Portugalci se svojí karafiátovou revolucí, poněkud časnější než byla ta naše sametová, mají podobný politický vývoj jako Česká republika. Vstoupili poměrně nedávno, v roce 1986, do Evropského společenství. Žádné oficiální kontakty mezi českým a portugalským knihovnictvím neexistují (třeba se je podaří navázat). Volba tedy padá na Portugalsko. Při sjednávání pobytu se postupuje podle obvyklého schématu. Kontakt s některým z knihovníků, který v České republice již byl a který je někomu z nás známý. Tentokrát je to paní Maria José Moura, ředitelka oddělení knihoven Portugalského institutu pro knihu a knihovny. Byla v Čechách na kongresu IFLA a osobně se zná s řadou knihovníků u nás. Ing. Brožek domlouvá po Internetu návštěvu v Institutu a v portugalské Národní knihovně, paní Moura obstará ostatní a doporučí nám ubytování, které pak, rovněž po internetu, zajišťuje Aleš Brožek. Ubytování v hotelu Albergaria Residencial Insulana, na adrese Rua da Assunçao, 52, 1100-044 Lisboa - Portugal, e-mail insulanateleweb.pt, http://www.insulana.cjb.net.

Rezervaci letenek má na starosti jako obvykle dr. Bínová. Dopředu si domlouváme i přijetí na českém velvyslanectví v Lisabonu, to Lea Prchalová. Letí se v sobotu, kdy je let i se zpáteční letenkou pak již na kterýkoli den, značně levnější než ve všední dny. Tak tohle všechno víme dopředu, ostatní se uvidí na místě. Účastní se ředitelé státních vědeckých knihoven, podle svých možností a tedy ne v plném počtu - PhDr. Jiřina Bínová, ředitelka SVK v Kladně, ing. Aleš Brožek, ředitel SVK v Ústí nad Labem, PhDr. Květa Cempírková, ředitelka SVK v Českých Budějovicích, Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc., ředitel MZK v Brně, ing. Lea Prchalová, ředitelka SVK v Ostravě, PhDr. Josef Vlček, CSc., ředitel SVK v Hradci Králové, PhDr. Jaroslav Vyčichlo, ředitel SVK v Plzni. Zvědavost na portugalské knihovnictví i na zemi je veliká.

Sobota 21. 4. 2001

Sraz účastníků je v odletové hale ruzyňského letiště 21. 4. 2001. Je určen na dvě hodiny před odletem, tzn. na 11 hodinu. Odlet podle letového řádu připadá na 13.10. hod. Všichni jsou na místě, připraveni k odletu s řádným zavazadlem. Do Portugalska naše aerolinky nelétají, žádné přímé spojení neexistuje, a tak letíme s Air France do Paříže, tady se přestupuje do dalšího letadla stejné společnosti a pokračuje do Lisabonu.

Odbavujeme se, přecházíme do celní zóny, odlet je však opožděn asi o 30 minut. Co je příčinou, je nejasné, letadlo letí z Prahy, ale nikdo se nenamáhá cokoli objasňovat. Konečně tedy start, nabíráme výšku, letová hladina pro náš Boening 737 je ve výši cca 8 500 metrů. A hodinu a půl na to letadlo lehce dosedá na letišti Generála de Gaulla v Paříži. Přilétáme těsně před odletem dalšího spoje, takže rychlý přesun letištním autobusem na správné letové stání. Když tam však dorazíme, zjišťujeme, že i tento let, vypravený z Malagy, je opožděn. Sedáme v odletové hale a čekáme. A děláme první fotografie na této cestě. Letiště je nově postavené, rozlehlé, moderní, odletové haly, pospojované autobusovými linkami, jsou architektonicky zajímavé prosklené obrovské tubusy, překrývající lidská mraveniště. Převládá bílá.

Konečně nasedáme, úplně stejný Boening 737, jakým jsme přiletěli z Prahy, roluje, startujeme a zhruba v 17.15 přistáváme na letišti v Lisabonu. Aby tenhle údaj platil, musíme však hodinky posunout o hodinu zpět. Letiště není tak rušné, čekáme na zavazadla, která bez problému vyjíždějí v hale na karusel, a konečně každý vlečeme to svoje k východu. První překvapení - nepostřehli jsme, že procházíme celnicí. Žádná budka, žádný pult, jen hlouček celníků se psem, kolem něhož se musí projít. Nikoho si nevšímají. Zdá se, že psa by zajímaly drogy. Vynášíme kufry před letištní halu a táhneme je k nebližší zastávce autobusu. První informace dostáváme od Češky, která zde žije. Radí nám, jak si opatřit jízdenky, v autobusu jsou nejdražší, skoro za polovinu ceny se dají koupit ve stáncích. Je ale sobota a otevřené stánky jsou v nedohlednu. Nastupujeme, platíme každý 170 PTE (našich asi 30 Kč) a cesta do středu města je volná. Je to skoro vyhlídková trasa napříč Lisabonem do historické čtvrti Baixa, kde máme v hotelu zamluveny tři pokoje. Projíždíme po bulváru Avenida do Brasil a dál hlavními třídami do středu města.

Lisabon byl v roce 1755 postižen zemětřesením, které většinu města srovnalo se zemí. Organizace záchranných prací, ochrany postižených a nakonec výstavby města se tehdy místo krále ujal markýz de Pombal, dnes historická osobnost. Nově postavené čtvrti jakoby vznikly na rýsovacím prkně architekta doby pustošivého zemětřesení a čím dále od historického středu města, tím jsou novější a více odrážejí bohatství někdejší koloniální mocnosti. Nejhonosnější bulváry jsou široké, vedle chodníku je asfaltová ulice, následují dvě i více řad vzrostlých kokosových palem, jinde platanů, pak dvouproudá jednosměrná silnice, středem tramvajový pás a na druhé straně se vše opakuje. Bulvár musí být široký dobrých 80 metrů. Obě jeho strany lemují obchodní budovy, objevují se však jednotlivé domy i celé čtvrti činžáků. Je to město nově a moderně vystavěné z koloniálního bohatství i stylu přelomu století až k současné podobě rozlehlých sídlišť paneláků, ne nepodobných těm našim a přesto odlišných. Ne tak strohých, ne z jediné formy, té absolutně nejlevnější, ne tak zjevně určených k odchovu pracovní síly. Jsou tu však i celé čtvrti zanedbaných a oprýskaných činžáků. Ocitli jsme se v jiném světě.

Vystupujeme na náměstí Praça Dom Pedro IV., ve stanici Rossio, rovnou do staveniště. Všechno je tady v pohybu. Orientujeme se podle mapy a co nejrychleji se snažíme dostat do hotelu. Čtvrť Baixa, česky údolí, tvoří řada naprosto rovnoběžných tříd, křížených v pravém úhlu užšími ulicemi. Lisabonci mají v oblibě mozaikové chodníky z drobných vápencových a čedičových kostek známé také z našich měst. Jejich komplikované vzory a konečné provedení dovedli k naprosté dokonalosti. Vyskytují se všude, v ulicích, jsou jimi dlážděna celá náměstí, chodníky v metru i vnitřní trakty domů. Konečně nalézáme svůj pension, výtahem vyjíždíme do druhého poschodí, kde je recepce. V přízemí a patře jsou proti našim zvyklostem umístěny prodejní prostory. Všechno funguje, máme tu na recepci tlustou obálku se vzkazem a informacemi od paní Moura a dostáváme klíče od svých pokojů. Rychle se ubytováváme a obratem vydáváme na první procházku městem. Lisabon je v úrovni moře, v průhledu ulic vidíme vítězný oblouk na Praça do Comércio a za ním řeku Tejo, která se tu po několika stech metrech vlévá do Atlantiku. Místy dosahuje šíře dvě desítky kilometrů a vlastně nelze s jistotou tvrdit, zda se jedná o mořský záliv nebo široké ústí řeky. Mapa Lisabonu však říká jednoznačně - Rio Tejo. Po obou stranách Baixy stoupají prudké stráně posázené domy, na západ obchodní a turistická čtvrť Chiado, východním směrem se tyčí kopec, na jehož vrcholu se nalézají mohutné valy pevnosti Castelo Sao Jorge. Vydáváme se k pevnosti. Prolézáme úzké uličky nejstarší části Lisabonu. Stoupání je místy opravdu strmé, jednotlivé skupiny domů tvoří uličky všelijak se navzájem proplétající, deroucí se vzhůru, zdá se, že kopec nekončí. V úzkých uličkách parkuje plno aut přilepených k okraji maximálně padesát centimetrů širokých chodníků. Prostředkem ulice vedou koleje úzkorozchodné tramvajky, která, celá ze dřeva, připomínajíc staré pražské tramvaje, šplhá vzhůru. Řidič, ač veden kolejemi, se bravurně vyhýbá všudypřítomným a překážejícím autům, těsně míjí lešení přilepená k fasádám domů. Tramvajka zastavuje v prudkém stoupání na znamení a proti všemu očekávání necouvá, ale znovu se rozjíždí do kopce, a všechno to funguje jako malý zázrak. Zřejmě atrakce pro turisty a zároveň nutnost, protože jiný prostředek "hromadné" dopravy by místy, kterými procházíme, těžko projel. Stoupáme na hradby pevnosti, šeří se a pod námi se rozprostírá Lisabon se všemi svými šňůrami světel v ulicích, s nitkou téměř tři kilometry dlouhého mostu přes řeku Tejo, s postavou Krista na vrcholku věže v Almadě na protějším břehu, ne nepodobného známému Kristovi z Rio de Janeira. Nemůžeme se nabažit. V romantickém prostředí prověřujeme techniku a podáváme domů zprávy o šťastném přistání. Spojení na dálku 3 000 km funguje bezvadně. Utrmáceni a relativně pozdě (ve 23 hodin, u nás je půlnoc) se vracíme oklikou do hotelu.

Neděle 22. 4. 2001

První ranní starostí po snídani je nákup jízdenek hromadné lisabonské dopravy. Víme, že na Praça da Figueira (náměstí fíků) má být prodejna. A skutečně, na poslední straně náměstí narážíme na stánek. Uvnitř sedí starší míšenec, který nezná ani slovo z jakékoli cizí řeči. Vybíráme z tištěného tarifu síťovou jízdenku na metro, tramvaj, autobus i lanovku za 1810 PTE (Portugalských escudos). Jízdenka platí tři dny. Každý musí předložit pas a zřízenec za okénkem stánku mu pečlivě a vlastní rukou zapisuje na jízdenku číslo pasu a zemi původu. S číslem to jde, země původu je u každého jiná, někdo tam má napsáno třeba "cestovní pas". Ale je to celkem jedno. Slézáme do metra a rozdělujeme se. Část nás jede do informační kanceláře na sousedním náměstí, část rovnou k muzeu Gulbenkian (Museu Calouste Gulbenkiana), kde si dáváme sraz. Když tam dojedeme, zjišťujeme, že muzeum je v rekonstrukci. Prohlížíme alespoň skvostný park vedle s mnoha sochařskými výtvory, a když ostatní poměrně dlouho nejedou, usuzujeme, že se v Ičku dověděli o zavření muzea a pokračovali přímo k dalšímu stanovenému cíli - do Belému.

Přesunujeme se také k cíli, původně ohlášenému na odpoledne, ke klášteru Mosteiro dos Jéronimos ve čtvrti Belém. Jedeme metrem, pak super moderní tramvají. Lisabon je dobře značené město, zabloudit snad ani nelze, až zarážející je čistota. Téměř absolutní, jen kuřáci na zastávkách přece jen odhazují svoje nedopalky rovnou na zem. Vystupujeme nedobrovolně trochu dřív, než jsme chtěli, před námi je jakési srocení lidí, které blokuje cestu, shodou okolností zrovna před prezidentským palácem.

Prezidentský palác je otevřený a dovnitř se sune had návštěvníků. Také se stavíme do fronty a procházíme honosné reprezentační místnosti. V zahradě si uvědomujeme, jak poměrně skromný, jen patrový palác s místy opadávající omítkou kontrastuje s přepychovým interiérem. A také teprve teď se dovídáme, že palác je každou poslední sobotu v měsíci dvě hodiny přístupný zdarma veřejnosti. Trefili jsme se.

Několik kroků od prezidentské zahrady se nachází kostel Santa Maria patřící ke klášteru Jeronimos. Je to opravdu honosný, rozlehlý chrám, postavený v manuelské gotice, s mohutným, bohatě, až filigránsky zdobeným hlavním portálem. V chrámu se slouží mše, vstoupit proto můžeme jen západním vchodem, protilehlým sakrálnímu prostoru. Stavíme se za záda lidí, účastnících se mše a ke knězi, který ji slouží je dobře padesát metrů. K chrámové klenbě jistě pětadvacet. Vlevo od vchodu je tumba, v níž dříme věčný mořeplavecký sen Vasco da Gama. Manuelský sloh působí jako směs klasické gotiky s typickými klenebními žebry, štíhlými a vznosnými, a maurského slohu, s nižším, okrouhlým a často vprostřed podepřeným obloukem zdobeným kamenným, velice členitým krajkovím. Nenecháme si ujít návštěvu křížové chodby v klášteře, refektáře a rajského dvora. Dojem je stejně impozantní, sluncem prosvětlené ambity sklenuté z řady filigránsky působících polí opět tvoří nezvyklé kamenné krajkoví. Zbytek klášterních budov, mnohem mladších než chrám samotný, dovedně napodobuje hlavní stavbu a tvoří s ní jednolitý celek. Je tu umístěno Archeologické muzeum. My si vybíráme k prohlídce Námořní muzeum s vynikajícími sbírkami lodí, skutečných i modelů, se zdokumentovanou historií objevitelských cest portugalských mořeplavců. Prohlídka zabere několik hodin a tady se také scházíme s druhou částí naší výpravy. Domlouváme si schůzku na večer v hotelu a zase se rozcházíme.

Venku, vedle přes ulici, je přístupná botanická zahrada s flórou tropického pásma. I tady dosahují palmy výšky dvou desítek metrů, rostou tu desetimetrové fíkusy, cykasy, houští přízemních aloí, agave kvetoucí pětimetrovým stvolem, který zaschne a zajde i s rostlinou. Nelze se však zdržovat, je třeba jít dál.

Přecházíme pod hlavní ulicí na břeh řeky Tejo k Památníku objevitelů (Padrao dos Descobrimentos). Je jím obrovská kamenná stylizovaná plachetnice mířící svým kýlem na moře. Místo stožáru ční vyhlídková věž, kam nás, do výšky 52 metrů, dopraví výtah a odkud je na plochou deltu řeky, Belém, most a protější město dokonalý výhled. Nějakou chvilku pozorujeme hemžení dole pod námi v přístavu plachetnic a docích, hemžení kolem kláštera naproti a ruch na hlavní ulici s tratí, dole přímo pod námi. Otevírá se ústí řeky Tejo a je vidět přístav a průmyslovou čtvrť naproti, historickou věž Torre de Belém, kdysi pevnost a maják střežící vjezd do říčního ústí a do přístavu, dnes už jen symbol města. Z tohoto místa se po mši v katedrále vydávali portugalští mořeplavci na svoje objevitelské cesty.

Sjíždíme na zem a v nízkém slunci děláme ještě několik záběrů památníku. Fascinující je průvod historických postav deroucích se po obou stranách kamenné lodi nahoru na příď, kde na samém vrcholu stojí socha Jindřicha Mořeplavce. Ten v 15. století, ač sám na moři nikdy nebyl, podnítil objevitelské cesty portugalských námořníků. Je tu Vasco da Gama, národní básník Luís de Camoés, Nuno Tristao, kněz Francisco Alvarez, Antonio Fernandez, Tristao da Cunha, Bartolomeo Dias, Diogo Cao, Diogo Dias, Fernao da Magalhaes, jezuité Joao Cabral a Jeronimo Lobo a další a další. Co jméno, to objevitelská plavba po moři do Afriky, Indie nebo Jižní Ameriky nebo postava portugalské historie. Celkem 33 mohutných kamenných postav s ostře řezanými až germánskými rysy. Památník nechal vystavět v roce 1960 Antonio de Oliviera Salazar, ministerský předseda a diktátor, vládnoucí Portugalsku v letech 1932 - 1968. Nemohl si vybrat lepší místo ani schopnějšího umělce než je autor památníku Leopold de Almeida. Dojem je impozantní.

Od Památníku objevitelů míříme podchodem pod hlavní třídou přes park s víkendově naladěnými Lisaboňany, s mládeží prohánějící parkem míč, kde se nikdo nepohoršuje a trávník není zničen, na náměstí Praça Alfonso de Albuquerque. Několik fotografií ve společnosti šlechtice na vysokém sloupu a následuje nutná cesta do hotelu, abychom byli na místě ve smluveném čase. Krátké zdržení v hotelu s rozdělením úkolů na zítřek a další vycházka do Horní čtvrti (Bairro Alto). Ze čtvrti Baixa sem vede zvláštní zařízení Elevator Santa Justa. Litinová věž, v níž do výše pěti nebo šesti pater střídavě jezdí dva výtahy. Každý pojme pětadvacet osob. Na vrcholu věže je kavárna a lávka, po níž se můžeme dostat na náměstí Largo da Carmo o notný kus výše. Výtah má však poruchu. Nejezdí se. Šplháme tedy okolo něj po schodech a příkrými uličkami, kolem miniaturních kavárniček a obchůdků, jen tak, vycházkovým tempem a nasáváme zvláštní atmosféru malých poměrů velkého města. Míjíme na jednom z náměstíček bronzovou sedící postavu, mezi živými návštěvníky těžko rozeznatelnou. Zpodobňuje básníka Farnada Pessou. Je dávno po smrti, přesto však nikdy neodchází od své oblíbené kavárničky. Na dalším náměstíčku na piedestalu sedí shrbená postava. Z dálky a v šeřícím se večeru - Božena Němcová, teprve když přicházíme blíž, ujišťujeme se, že je to muž, značně starý, s výrazem písmáka. Nevadí, tomu místu už jinak neřekneme než u Boženy Němcové a ještě se tam později asi dvakrát vrátíme. Procházíme čtvrtí kolem otevřených obchůdků, antikvariátů a starožitností, kavárniček a vinárniček. Rychle se šeří, je už zase jistě po desáté, a tak pomalu, jak se na turisty sluší, oklikou, slézáme zpátky do hotelu.

Pondělí 23. 4. 2001

Ráno, shledáváme, že prostředkem sousední ulice vyrostl trh s knihami. Prodejní pulty se táhnou středem několik set metrů dlouhé ulice, je Den knihy. Prodejci vystavují nepřeberné množství titulů, na své si přijde každý, milovníci beletrie, poezie, románů, cestopisů, průvodců, populárně naučné literatury, encyklopedií. Schází snad jen vědecká a vysoce odborná literatura.

V otevřeném krámku se suvenýry nakupujeme první pohlednice a známky. Pak pokračujeme zelenou a následně červenou linkou metra na konečnou do stanice Oriente. Vystupujeme rovnou na supermoderní stanici před Parque das Naçoes. Vchody a vestibuly stanice jsou kryty avantgardní konstrukcí zborcených ploch střech, napjatých na parabolických nebo hyperbolických ocelových nosnících ukotvených do země. Jen ve dvou bodech. Rozhodně je to efektní, konstruktivistické a zároveň praktické, protože takto se dají pokrýt rozsáhlé plochy. Celá konstrukce je reprezentativní a přitom mimořádná. Z metra se ale nemusí vůbec vystoupit na povrch. Z konečné lze projít nákupním centrem Vasco da Gama, pod náměstím a vozovkou nahoře. Obojí končí na nábřeží Rio Tejo, která je v těch místech tak široká, že máme dojem, že jsme na břehu moře. Před námi je Parque das Naçoes, kde se konala světová výstava Expo 98. Voda a oceány se staly jejím hlavním tématem. Navštěvujeme Pavilon oceánů, mohutnou stavbu stojící na pilířích v zálivu řeky. Pavilon prezentuje faunu a floru Atlantiku, Pacifiku, Indického oceánu a Antarktidy v samostatných a oddělených expozicích. Centrem je obrovské mořské akvárium, v němž volně plavou nejrůznější druhy ryb od žraloků, dokonce kladivounů, přes platýse, rejnoky, tuňáky, až po hejna tresek a sardinek. V pohodě tu plavou snad všichni obyvatelé oceánu, aniž by se mezi nimi projevovaly známky jakékoli nevraživosti. V oddělení Antarktidy čvachtají tučňáci a v klidu se nechávají krmit svým ošetřovatelem na sněhu a ledu, který tu leží, po umělých skalách posedávají alky. Kolem ústřední nádrže je plno menších akvárií, v nichž můžeme obdivovat další a další mořské živočichy. Dojem je velkolepý, zvlášť pro nás, suchozemce. Mohli bychom tu být klidně do večera. Nejde to však, čeká nás odborný program. Z hotelu se dostáváme metrem do stanice Entre Campos, odkud lze dojít do portugalské Národní knihovny (Biblioteca Nacional) pěšky. Máme tu domluveny exkurse do dvou městských knihoven v městech poblíž Lisabonu. Přijímá nás slečna Sophie z Instituto Portugues do Livro e das Bibliotecas (IPLB). Jejím soukromým autem a autem institutu se přepravujeme do městské knihovny v Oeiras

1. Biblioteca Municipal de Oeiras

Av. Dr. Francisco de Sá Carneiro, n.o17
Urbanizaçao do Moinho das Antas
2780-241 Oeiras - Portugal
Kontakt - ředitelka: Ana Maria Runkel, e-mail: arunkelcm-oeiras.pt

Dostává se nám přívětivého přijetí ředitelkou paní Runkel, která je knihovnicí na první pohled se všemi vlastnostmi nadšených ředitelek středně velkých knihoven, tak jak je známe od nás. V její osobě se potvrzuje, že knihovníci snad na celém světě si jsou podobní, svojí povahou, oborovým nadšením, zarputilostí, s níž v rámci možností vždy úspěšně prosazují zájmy své knihovny. Novostavba (postavena 1996) navenek připomíná naše paneláky, uvnitř je však prostor netradiční a přizpůsobený knihovnickému provozu. Knihovna se 3 pobočkami disponuje 70 000 tištěnými publikacemi, 3 500 kompaktními disky, 2 200 videokazetami, 400 CD-ROMy a 300 tituly periodik. Do okruhu její působnosti spadá 150000 obyvatel. Zajišťuje také činnost 19 školních knihoven, které v Portugalsku nemají tradici a začínají být teprve nyní zřizovány. Školní knihovny jsou připojovány na Internet i knihovní sítě. Vše zajišťuje 40 pracovníků.

Městská knihovna v Oeiras byla první knihovnou pracující se stanicemi OPAC a první knihovnou připojenou na Internet. Úspěšně se zapo- jila do mezinárodního projektu rozvíjejícího znalosti informačních technologií. Jedná se o projekt Hercule, v němž jsou společně s irskými a britskými kolegy připravovány výukové programy pro školní mládež. Děti se učí rolím Evropanů v informační společnosti, učí se mezinárodní spolupráci v prostředí knihoven, škol a obchodních společností. Současně je posilováno postavení knihoven při poskytování služeb s využíváním komunikačních a informačních technologií. Po absolvování cyklu školení připravují děti vlastní domovské stránky. http://www.hercule.org.uk.

Pro práci s dětmi má vedle dalších i nevelikou místnost, sloužící jako speciální dětská posluchárna se stupňovitým hledištěm tak pro jednu školní třídu. Mohou se tu uplatnit drobné divadelní formy, předčítání pohádek, vlastní dětská "dramatická" tvorba. Knihovna má "kreslírnu", respektive místnost, kde se děti mohou výtvarně realizovat, tedy i tvořit z hlíny. Vše potřebné k tomu dostanou, včetně zástěry. Jde o činnost sice evidentně související s literaturou, přesto u nás realizovanou zejména v mateřských a základních školách. Exkurse končí malým pohoštěním, zřejmě jsme se "svezli" s právě probíhajícím zasedáním městské rady. Ochutnáváme portugalské speciality připravené z produktů moře. Většinou chutnají.

Chvíli čekáme, má pro nás přijet auto z Cascais, místa, kam se máme přesunout. Když se dostaví, jeden z nás se nevejde. Dobrovolně zůstává ing. Prchalová a čeká na soukromé auto ředitelky knihovny z Cascais, která má také přijet. Ostatní odjíždějí. Třičtvrtěhodina jízdy po pobřeží představuje Portugalsko jako historickou námořní mocnost s mnoha pobřežními pevnostmi. Také však jako krásnou zemi se zajímavou, pro nás nezvyklou architekturou a florou teplého pásma. Silnice lemují houštiny agave s pětimetrovými stožáry odkvetlých květů, léčivých aloe, fikusy, palmy a další rostliny, které neumíme pojmenovat. Cascais je lázeňské město na břehu Atlantiku.

2. Biblioteca Municipal de Cascais

Av. Costa Pinto, 27
Cascais

Knihovna je umístěna v samostatném, pro ni upraveném domě v historické zástavbě z druhé poloviny 19. století. Malá útulná knihovna, upravená zahrada, rosárium a zeleninová zahrádka používaná k "výuce". Knihovna má v přízemí dětské oddělení, oddělení pro mládež, malý bar, přednáškový sál. V I. patře internetovou studovnu, půjčovnu pro dospělé, klasickou studovnu, čítárnu časopisů, volný výběr CD-ROMů, videokazet a CD desek. Všechno je dokonale uspořádáno, všechno září novotou, knihovna je prototypem profesionální knihovny, jakou známe z většího města u nás, ale velikosti okresní knihovny nedosahuje. Přijetí je milé, posezení na zahradě také, a když se všichni asi po dvou hodinách setkáváme, nastává loučení, fotografování a cesta, tentokrát větším autem městského úřadu, po pobřeží zpátky do Lisabonu. Pan řidič je ochotný a jede tak, abychom viděli zajímavou krajinu na pobřeží a kus Lisabonu, na který bychom se jinak podívat nemohli. Končíme na Praça do Comércio, odkud je to do hotelu jen pár desítek metrů. Je 19 hodin. Usuzujeme, že ještě nenastal čas ke spánku, a tak se jde opět do města po skupinkách, kam kdo chce.

V průvodci jsme se dočetli, že ve čtvrti Amoreiras je obchodní centrum s velkým sortimentem a příznivými cenami. Otevřeno je tam do pozdních nočních hodin, minimálně do dvaadvaceti hodin. Rozhodujeme se, že se tam podíváme. Z metra vystupujeme na Praça Marqués de Pombal přímo proti památníku. Na vysokém sloupu stojí zachránce Lisabonu se lvem u nohy. Impozantní. Přestupujeme na autobus a jedeme ještě asi 4 zastávky. Skutečně, nákupní středisko je velkolepé, rozlehlé, s širokým sortimentem v jednotlivých prodejnách uvnitř několikapatrové haly. Nic ale nového, tenhle způsob prodeje známe i od nás, dokonce i některé výrobky jsou stejné. Jogurty Danone, Coca cola a další nápoje, všechno v MacDonaldu. Je to trochu univerzální. Zkoušíme pivo, Gambrinus to není, ale pít se dá. Zvlášť, když je velká žízeň. Procházíme nákupní centrum až do zavření. Kupujeme domů portské, unifikovanou publikaci v němčině Ganz Lisboa und Umgebung z edice Cesty Evropou a další drobnosti, většinou k snědku.

(Dokončení v příštím čísle)


TIRÁŽ: Knihovní obzor. Čtvrtletník Vědecké knihovny v Olomouci. Redakce: redakcevkol.cz. Registrace MK ČR E 6450. ISSN (elektronická verze) 1214-6498.

Aktualizováno: 05.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno   Čtenářská anketa ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2019
Aktualizováno: 21.03.2019 09:26
TOPlist