Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

SEBEREFLEXE PÍSEMNÉ KULTURY

Günther Stocker

Motiv knihovny v současném románu

Studie s tímto názvem uveřejněná v časopise BIBLOS (2. číslo v r. 1996) představuje čtyři kapitoly disertace Günthera Stockera, která vyšla v r. 1997 ve Würzburgu pod titulem Písmo, vědomosti a paměť.
Role knihovny v dnešní společnosti je ambivalentní. Jako kulturní instituce je v krizi vyvolané stále rostoucím množstvím knih, šířením nových komunikačních a informačních technologií a krácením finančních prostředků z veřejných zdrojů. Jako kulturní symbol se však knihovna stává zároveň romantickým prostorem. V knihovně se svět ještě zdá být v pořádku, vědomosti přehledně uspořádané.

V současné literatuře je téma knihovny stále častější. Od začátku 90. let se mnohé texty tímto motivem zabývají. V r. 1990 vyšel "Posedlý" od Antonie Byatt pod originálním názvem Possession, v r. 1991 Ermanna Cavazonniho La tentazioni di Girolamo, což bylo do němčiny přeloženo pod názvem "Půlnoční maturita". V r. 1993 vyšly dva další knihovní romány: Alchymistka od Uty Treder a Zweiwasser aneb Knihovna milosti od Thomase Lehra. V těchto čtyřech textech hraje motiv knihovny ústřední roli.

V literárněhistorické rovině posloužila knihovna v r. 1991 v románu Pera Olova Enquista s německým názvem Knihovna kapitána Nema. Enquist naráží na to, že Jules Verne nechal svého kapitána Nema vzít s sebou na polubu ponorky Nautilus knihovnu s 12 000 svazky.

Následující výklad se zabývá knihovnou jako literárním motivem, jak se objevuje v prvních čtyřech jmenovaných textech. Přitom má být ukázáno, v kterých variacích vystupuje motiv knihovny v těchto čtyřech románech a jakou roli má v právě vyprávěném dění. Přitom je třeba se ptát, v jakých kulturněhistorických a mediálně historických souvislostech v současnosti stojí tato vydání románů s motivem knihovny.

Dobrodružství knihovny - Antonia Byatt: Posedlý

Jako Umberto Eco v díle Jméno růže začíná i román Antonie Byatt Posedlý nálezem starého rukopisu. Roland Michell, mladý literární vědec, objevil v čítárně Londýnské knihovny dva koncepty dopisů fiktivního viktoriánského básníka Randolpha Henryho Ashe. Z těchto dopisů se dá usoudit, že Ash měl dosud ve výzkumu neznámý vztah k anonymní ženě. Roland, který psal svou disertaci o Ashovi a nyní pracuje na výzkumném projektu o Ashovi pro svého profesora, ukradl z knihovny koncepty dopisů a pustil se s rostoucím elánem do toho, aby odkryl historii těchto dopisů plných tajemství. Když vyšlo najevo, že tajemná adresátka je (také fiktivní) spisovatelka Christabel LaMotte, spojil se Roland s teoretičkou ženské literatury Maud Bailey. Ona míní:"Literární vědci jsou nejlepší detektivové" a filologická krimi začíná.

Hnáni "bláznivou chtivostí" dovědět se celou historii mezi Randolphem Henry Ashem a Christabel LaMotte, pročítají Roland a Maud anglické dějiny literatury 19. století, a to od knihovny ke knihovně. Oba nacházejí a dešifrují text za textem. Čtenáři Posedlého mohou krok za krokem sledovat detektivní práci hledání stop ve (fiktivních) dopisech, denících a básních viktoriánské Anglie.

Paralela mezi filologickou a kriminologickou prací spočívá v tom, že sledované znaky se musí přivést do smysluplné souvislosti. Tajemná historie lásky mezi Ashem a LaMotte nemůže být jednoduše vyvolána z písemné paměti knihovny, musí být odhalena pečlivou filologickou prací. Knihovna, jinak dějiště filologických rutinních prací jako literární hledání, excerpce atd., se stává odhaleními Rolanda a Maud prostorem dobrodružství.

Knihovny v Posedlém jsou většinou charakterizovány provozovateli, popřípadě majiteli. Knihovna Lincolnovy univerzity, v níž pracuje Maud Bailey, je tak moderní a úhledná jako Maud. Veselé barvy a jasné formy dominují prostoru. Soukromá knihovna zchudlého šlechtice, v níž Maud a Roland nalézají důležité odkazy, pozůstává z knih v cenných kožených vazbách, které jsou vystaveny ve skleněných skříních. Vytápění nefunguje. Stav této knihovny odráží někdejší přepych zchudlého panského domu.

Společné pro všechny knihovny v Posedlém je, že fungují bezproblémově jako "kulturní paměti". Všechny hlavní postavy se v nich pohybují suverénně a cílevědomě a nacházejí to, co hledají. Význam knihoven pro tuto elitní skupinu vědců propůjčuje prostoru až sakrální charakter.

London Library, kde byly nalezeny koncepty dopisů, se Rolandovým nálezem rázem změnily z filologického pracoviště v prostor tajemných pokladů, kde splývá hranice mezi minulostí a současností.

Roland a Maud opakovali zkušenost, že historický odstup se dá překonat knihami. Knihovny jsou stěžejní body tohoto překročení hranic. Jsou to společenské prostory, pro něž platí jiný řád času než venku. Spisy z mnoha století stojí rovnocenně vedle sebe. Michel Foucault označuje taková místa jako heterotopie. Vlastnost heterotopie u knihovny spočívá v tom, že tvoří místo, v němž se vyskytují všechny éry. Tato kulturně teoretická analýza je v Posedlém vyjádřena poeticky.

Paralelně s odkrýváním historie lásky mezi LaMotte a Ashem se navzájem sbližují také Roland a Maud. Při hledání stop po Ashovi a LaMotte podnikají stejné cesty, vyhledávají stejná místa, jako oni dva. Časem se jich také zmocní podobné hnutí mysli, touhy a vášně, jako prožili jejich viktoriánské objekty průzkumu. Konečně pocítí jako Ash a LaMotte vzájemnou lásku.

Vnitřní spojitost minulosti a přítomnosti během děje sílí. Současné vztahy jsou znatelné jako produkty minulosti. Minulost není objektivně přístupný předmět, nýbrž je to produkt intenzívní práce, kterou Roland a Maud vykonají v knihovně.

Román Antonie Byatt načrtává rekonstrukci fiktivní kapitoly viktoránských dějin literatury jako literární hru s množstvím odkazů a narážek. Tímto propojením nalezených a citovaných, fiktivních a faktických, poetických a věcných textů odráží román ve své struktuře také strukturu knihovny: sbírka spisů, které na sebe navzájem odkazují. Tento proces funguje nejen bezproblémově, nýbrž vede k intelektuálnímu dobrodružství, které Roland a Maud odvážně vykonají.

Ženské hledání stop - Uta Treder: Alchymistka

Také v románu Uty Treder Alchymistka se stává vědecká knihovna místem tajemných nálezů a dobrodružství. Místo děje - ačkoli není explicitně jmenováno - je slavná knihovna vévody Augusta ve Wolfenbüttelu. Zde se scházejí vědkyně a vědci z celé Evropy, aby studovali spisy z doby mezi 15. a 18. stol. Vyprávění je v Ich-formě a vypravěčka je stipendistkou knihovny a tím členkou obce badatelů, která je v románě vylíčena. Jde o ženy s nejrůznějšími vědeckými zájmy.

Hlavní hrdinka, která román vypravuje, pracuje denně v knihovně, v níž se zdá "všechno, co vůbec kdy bylo vytištěno, být k dispozici". Zde udělá překvapující objev: "Když jsem rozevřela rukopisnou složku, ležely nahoře tři dvojarchy popsané neobratným dětským písmem. V dotyčném textu se jedná o hravé, pohádkové krátké příběhy ve stylu Christiana Morgensterna, které jsou podepsány kryptogramem "Židovka Marie". Tím začíná hledání autorky. Toto hledání je ztíženo tím, že se v rukopisné složce objevují stále nové a nové texty. Jediné, co mají tyto tajuplné spisy společné je, že se točí kolem ženského tematu a všechny jsou podepsány křestním jménem Marie.

Hledání autorky je pro protagonistku, která zůstává nejdříve bez jména, zároveň hledáním vlastní identity. To postihuje základní problém dějin motivu knihovny. Literární tradice ukazuje knihovnu jako prostor vždy obsazený muži. Jsou zde shromážděna jména největších mužů v dějinách, uspořádána a je o ně pečováno. Charakteristika prostoru je v podstatě patriarchální. "Obyvatelé knihovny" jsou v literárních dějinách většinou muži. Pro vypravěčku Alchymistky vyvstává problém, jak jako žena může v mužském prostoru najít svou identitu.

Knihovna, centrální prostor románu, je uzavřena světu. Život se všemi svými nerozvážnostmi zůstává zjevně vyloučen. Na začátku románu vládne v knihovně ještě klid a pracovní disciplina. Knihovna je sice konvenčně, ale velmi přesně organizovaná, fungující paměť spisů pro elitu specialistů.

V hledání autorky dotyčných textů nachází vypravěčka stále víc odkazů na zasypanou, skrytou matriarchální tradici. Tato tradice je však patrná jen v náznacích a nápovědích. V mužském světě knih nemají ženské tradice žádné oficiální místo. Stojí vně a musí se v důsledku toho do knihovny zahrnout jako utajené příběhy nebo jako palimpsest. Tak jako byla matriarchální kultura zatlačena kulturou patriarchální, tak byly přepsány i zbytky oné tradice. Jen citlivým rekonstrukčním postupem mohou být zase čitelné ve starém spise, mohou se zasypané tradice stát zase viditelnými. V metafoře palimpsestu se vykrystalizuje vztah minulosti a současnosti jakož i vztah matriarchálního a patriarchálního spisu. Hledání identity v knihovně znamená pro vypravěčku čtení přepsaného spisu. Znamená ale také potlačenou minulost učinit viditelnou v současnosti.

Noční strana písemné kultury - Ermanno Cavazzoni: Půlnoční maturita

Zatímco hrdinové Posedlého a Alchymistky v knihovně nacházejí něco, co nehledali, hledá protagonista Cavazzoniho Půlnoční maturity něco, co nenachází. Hieronymus dostane uprostřed noci bolesti zubů. Příští den musí opakovat svou maturitu. Poprve totiž si zapomněl odnést své vysvědčení, čímž bylo prohlášeno za neplatné. Oblast zkoušení zní "20. století".

Při hledání knihy, v níž má stát všechno o 20. století, knihy, kterou ke zvládnutí zkoušky nezbytně potřebuje, odkrývá Ich-vypravěč Hieronymus další chodby, vedlejší prostory a kanceláře, aniž by získal orientaci. Prostorová struktura této knihovny zůstává nejen pro hrdinu, ale také pro čtenáře románu nejasná. Skryté dveře se otvírají, utajený kout je vypátrán, chodby se ztrácejí v neznámu. Čím dále se Hieronymus vzdaluje od hlavní čítárny, tím zmatenější a nebezpečnější je okolí. Od návštěvy odlehlé části knihovny je explicitně odrazován. Stavební stav knihovny je velmi špatný. Všude se drolí omítka ze stěn. Jako síla živlů se lámou regály, hromady knih ucpávají cestu.

Jak uzavřena je tato knihovna vnějšímu světu, tak zmatená a nepřehledná je její struktura. Knihy nejsou postaveny podle žádné známé systematiky. Katalog není k dispozici. Tato knihovna proto už není prostor vědění. Jediné osoby, které mohou znát současné umístění knihy, jsou knihovníci. Ale tito knihovníci jsou zde spíš k tomu, aby návštěvníky knihovny při čtení rušili, než aby jim dopomohli k žádané četbě.

Ale není dost na tom, že knihovna se napůl rozpadá, knihy stojí neuspořádané v nemoderních regálech a knihovníci trápí čtenářky a čtenáře: také knihy samy jsou postiženy chaosem a zkázou. Jsou rozežrány plísní, napadeny hmyzem, znečištěny zvířecími fekáliemi a zničeny. Sama písmena jsou napadena, mezi stránkami lezou červi. Serie groteskních nápadů v Půlnoční maturitě je nekonečná. Ve své obraznosti se Cavazzoniho román podobá filmům Petera Greenawaye nebo obrazům Heironyma Bosche.

Cavazzoniho groteska však není nějaký výmysl, dají se rozpoznat zřetelné kulturně historické rysy. O tom svědčí již jména protagonistů. Název italského originálu zní Pokušení Hieronyma. Starořecký církevní otec Hieronymus, učenec a sběratel knih, žil drahný čas v poušti Chalkis, kde ho soužily "zlé představy". Mimo jiné se mu zdálo, že byl před Božím soudem tak dlouho mučen, dokud se nezřekne četby pohanských knih. Pokusil se potom ve snu daný slib proměnit ve skutek, což se mu ale podařilo jen s omezeným úspěchem. Ještě dnes platí Hieronymus jako patron a svatý ochránce knihoven.

Knihovna není imunní proti přírodním zákonům. Organický rozkladný proces vyvíjí značnou energii proti pořádající síle spisů. Všechno propadá rozkladu: knihy, regály, pořádek, zvyky. Knihovna, která uchovává spisy, už zde nemůže plnit tradiční úkoly.

Jako špatně zařízené skladiště potravy je knihovna napadena škůdci a procesem hniloby. Od začátku svých dějin bojují knihovníci a knihovnice proti škůdcům a rozpadajícím se knihám. Rozpad papíru je ještě dnes problém, především u starších vydání s kyselým papírem. Také nových nosičů jako mikrofilmů nebo disket se jen zdánlivě přirozené procesy rozkladu netýkají. Trvanlivost materiálu se dá zvýšit, věčná však nebude nikdy. Knihovnicko- praktická rovina je pro Cavazzoniho jen výchozí bod jeho fantazie. Posuzováno kulturně teoreticky, obsahuje rozpadající se knihovna napětí mezi materiálností a nemateriálností.

V Cavazzoniho snové knihovně se vrací vytlačená příroda v různých formách, od nejnižších plísní až k primátům. Masivní tělesnost a fyzická přítomnost rostlin, zvířat a lidí nese právě v obvyklém sterilním prostoru spisů groteskní rysy. Groteska je však nejen prostředek stylu, má také osvobozující funkci. Otvírá možnost zcela jiného světa, jiného života. Cavazzoniho román předvádí tento jiný svět jako sen hlavního hrdiny.

Přání nesmrtelnosti - Thomas Lehr: Zweiwasser aneb Knihovna milosti

V satiře na literární dění Zweiwasser aneb Knihovna milosti Thomase Lehra hrdinně usiluje několik neúspěšných autorů o zveřejnění svých textů. Zápas o publikování dostává přitom mytologické dimenze. Deset let zkouší autor Zweiwasser vydat jednu ze svých knih. Deset let trvala také Trojská válka. Ve svém hledání nakladatele se Zweiwasser jeví jako Odysseus, ve svém umírání jako Achilleus. Postavení nakladatelství připomíná dobývané pevnosti. Protějškem pro srovnání snah autorů a autorek o vydání je Ilias, nejslavnější válečný příběh světové literatury. Že takové přirovnání je plně přiměřené, je rána pod pás samolibosti se sklonem k melodramatičnosti u autorů.

Neústupnost střetnutí má náboženský a kulturně historický rozměr. Spisy slouží nejen jako svědectví o čase a prostoru, ale zároveň jako svědectví existence autora. Na to odkazují již kořeny písemné kultury. Nápisy na hrobech ve starém Egyptě vznikly z myšlenky, že ten, jehož jméno díky písmu zůstalo v paměti, je také vytržen zákonu minulosti. Tento sen lidstva nezmizel, i když se ho dnes ještě sotva někdo odváží veřejně snít. Formy, jimiž se zkouší tento sen uskutečnit, jsou v současném literárním dění daleko profánnější a triviálnější než ve starém Egyptě.

Paradoxně se Zweiwasserovi podaří první vydání až po jeho smrti. Vyměnil fyzickou existenci ve světě lidí za svou ideovou přítomnost ve světě knih, v knihovně. Kdyby byla Knihovna milosti k dispozici za jeho života, byl by si ušetřil mnoho utrpení.

Ve starém Egyptě bylo zvěčnění člověka v náhrobním nápisu privilegiem, které se řídilo sociální hierarchií. Ve vysoce vyvinuté písemné kultuře se toto privilegium řídí mechanismy trhu. Zájmy zisku a stav poptávky rozhodují o tom, čí text je zveřejněn. To se týká také knihoven, protože v nich jsou (téměř) uchovány jen zveřejněné knihy. V knihovně milosti je to jinak. V ní nejsou žádná omezení v přístupu k nesmrtelnosti ve spise. Knihovna milosti je země zázraku pro usoužené a zklamané duše neuveřejněných autorek a autorů. Mechanismy selekce kapitalistického literárního dění zde neplatí. Všechny texty zde nacházejí přijetí, nebo jinak vyjádřeno: milost.

Religiózní význam zveřejnění vlastního spisu se potvrzuje ve jménu knihovny budoucnosti. Přesto stále zaznívá v líčení knihovny a jejích dobrých skutků pro autory ironie. Konkurencí Knihovny milosti je vyvolaná zesílená angažovanost nakladatelství vůči autorům a autorkám. Je označovaná jako "nová něžnost". Tento pojem paroduje literárně historické označení stylu jako "nová věcnost" nebo "nová subjektivita". Ironie vypravěče je namířena především na samolibost autorů a jejich přání zajistit si díky přítomnosti spisů v knihovně svou vlastní existenci, svou nesmrtelnost, svůj význam.

Příběh Knihovny milosti nemá individualizované postavy. Odtažitý vypravěč dává z blíže neurčené budoucnosti zprávu o osudu této instituce. Tak získává poslední kapitola románu charakter paraboly. Parabola spočívá na přesném technickém popisu fungování a organizace této digitální knihovny. Účinky takového zařízení na kulturu, hospodářství, nakladatelství, společnost a psychiku individuí jsou přes všechnu ironii rozebrány realisticky.

V přísném smyslu už vlastně Knihovna milosti žádnou knihovnou není, protože neskladuje materiální nosiče spisů, "žádné bible nestojí v regálech", texty uchovává v elektronických databankách a zpřístupňuje je přes terminál. Papírové spisy jsou uloženy v nepřístupných skladech. Digitální kód umožňuje enormní zpracovatelskou kapacitu knihovny. V roce založení knihovna přijala 214 567 rukopisů. "V roce 2014 disponoval fond 143 miliony jednotek." "Pro srovnání: V roce 1987 vlastnila moskevská Leninova knihovna s cca 29 miliony svazků největší sbírku světa".

Už správa současných knihoven je možná jen s podporou elektronického zpracování dat. O to víc to platí pro rostoucí fondy budoucnosti. Knihovna milosti je nejen podporována elektronickou technologií, ona na ní spočívá. Knihovna, to je vlastně digitální prostor. Atmosféra fyzického prostoru připomíná prostor sálů katalogů moderních knihoven - přívětivý, věcný, bez knih. Tato knihovna není prostor klidu, čtení a reflexe, ale místo hledání textů a místo rešerší. V obrovských halách nejsou seřazeny žádné spisy, ale terminály počítačů jsou připraveny pro vstup do kybernetického prostoru, do virtuální knihovny. Materiální originály textů jsou obtížný balast. Hromadí se v podzemních archivech, skladištních věžích a "ubohých mezidepozitech".

Začátek a konec Knihovny milosti leží v mytologické temnotě. Jak nejasný je její vznik, tak nejasný je její konec, zatímco 30 let od 1997 do 2027 byla mimořádně úspěšná a rozšiřovala se po celé zeměkouli.

Černým dnem Knihovny milosti se stal 9. listopad 2027. Jeden z profesionálních vymahatelů vydání viděl náhle místo pracně vyhledaného románového titulu oslňující horizontální plamínky na své obrazovce. Věřil nejdříve na defekt terminálu, u něhož právě seděl, a vyměnil ho za sousední přístroj. Opakování dotazu přineslo tento výsledek: symbol malého plamínku uprostřed stránky nahrazuje vymazané dílo. Vymahatel opakoval experiment nebo se obrátil na pracovníky knihovny. I místo dalšího díla přišel blesk a objevil se na jeho místě symbol plamínku ... "Všude, na každé obrazovce, zmizely v pár sekundách odkazy na knihu stejným spektakulárním způsobem..."

Tajemné vymazávání pokračovalo dál. Neomezovalo se na uchovaná data. V obrácení vztahu materiálního a nemateriálního se po digitálně uchovávaných textech rozplynuly také papírové originály ve skladech. "Není pro to žádné vysvětlení. Není žádný prostředek proti tomu." Symbol plamínku na obrazovce připomíná ironicky dějiny požárů knihoven od požáru Alexandrijské knihovny. Náhle se rozplynuly všechny fondy digitální knihovny. Krátká epizoda jiného literárního dění je rychle zapomenuta a poměry, které vládly před tím, se vracejí.

Text končí ironickou analogií mezi plamínky na obrazovce a dušemi autorek a autorů. Když zmizely jejich texty z Knihovny milosti, když jen plamínek bývalého textu svítil v systému, zůstává jen naděje na milost "největšího nakladatele". Bůh a nakladatel jsou jedno, jakož i doufání ve zveřejnění a doufání ve věčný život jsou jedno. Zůstává otevřené, zda toto doufání může počítat se slitováním, nebo jen s "kosmickým smíchem".

V krizi písemné kultury

Nápadná kumulace knihovnických románů v první polovině devadesátých let má historickou paralelu ve třicátých letech. 1930 vyšel první díl Muže bez vlastností od Roberta Musila, v němž ve sté kapitole líčí zážitky generála Stumma von Bordwehr ve vídeňské Státní knihovně. Oslepení (Blendung) Eliase Canettise z roku 1935 se zabývá izolací literárního vědce ve své soukromé knihovně. Podstatnou roli hraje knihovna v Sartrově existencialistickém románu Hnus vydaném 1938. A v r. 1941 podává Jorge Luis Borges ve své povídce Knihovna Babylonu motiv způsobem, který dodnes poskytuje platformu pro rozmluvu o knihovně.

Třicátá léta byla jako současnost dobou kulturního a politického znejistění. Tradiční politický a intelektuální řád byl rozbit a v nových médiích se ukazoval nový společenský kód. Rozšíření rádia a zvukového filmu otřáslo tehdy zvyklostí vnímání. Nejdůležitější teoretický reflex tohoto kulturního posunu byl článek Waltra Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti z roku 1936.

Také dnes je častější tematika knihovny v literatuře v souvislosti s krizí, kterou způsobily nové informační a komunikační technologie. Rozšíření počítačů do všech oblastí života, rostoucí význam digitalizace a vnímání obrazu, jakož i propojení počítačů do sítí dělá otazníky kolem písemné kultury a jejích centrálních institucí. Tematiku knihovny je možné brát jako reakci literatury na kulturní nejistotu a výměnu médií. Když se spisy, vědění nebo kulturní paměť ocitnou v krizi, vypořádá se s tím literatura v motivu knihovny. Ukazují to dějiny literatury 20. století.

Nejzřetelnější vztah k současné změně médií ukazuje Lehrova Knihovna milosti. Konsekventně pokračuje tendence dnešní komunikační kultury. Přitom se ukazuje: Knihovna milosti by chtěla být řešením pro zraněnou samolibost autorů odmítnutých nakladateli. "Milionový archiv samolibosti" však řešením problému není. Knihovna milosti už není žádná paměť, protože uchovává všechno a má tendenci k úplnosti. Rostoucí množství literatury může sice elektronicky zachytit, ale už ne zpracovat jako relevantní fond vědomostí. Knihovna milosti roste nezadržitelně. Ještě dřív, než dojde ke knihovnímu infernu, kdy úplná knihovna obsahuje celé universum vědění stejně jako nevědění, reguluje narůstání spisů knihovní mýtus.

Úplná knihovna je zároveň snem i katastrofou veškerých knihovních mýtů. Když jsou všechny spisy, ano veškeré možné spisy shromážděny, je vědění u konce. Když jsou k dispozici všechny kombinace 26 písmen, už o ničem nevypovídají. Knihovna milosti je bláznivý myšlenkový experiment. Protože totální knihovna nesmí být naplněna, musí být předtím zničena.

V Knihovně milosti zabrání totální knihovně totální havárie počítačů. Zde se mísí realistické technologické postupy s kulturně historickým traumatem požáru knihovny. Digitálně uložená data jsou vysoce pohotová, mnohostranně zpracovatelná, s malými náklady uložitelná, jsou ovšem taky manipulovatelná a prchavá. Mohou beze stopy zmizet, být změněna nebo zrušena. Lehr rozehrává možnost ztráty dat do extrému a propůjčuje jí mytickou dimenzi.

Jinou reakci na krizi písemné kultury a současné změny médií ukazují romány Uty Treder a Antonie Byatt. V obou textech se nudný a zaprášený svět knihovny a vědců stává dějištěm napjatého dobrodružství. Hlavní hrdinové zažívají vzájemný průnik minulosti a současnosti a musí v tomto napětí nově konstruovat svou identitu. Oba texty zůstávají zakotveny uvnitř universa spisů. Všechny problémy a horizonty řešení setrvávají v rámci písemné kultury. Na otázku ženské identity v mužském světě knihovny odpovídá Alchymistka metaforou palimpsestu. V Posedlém je literatura fetišem hrdinů románu. Písemná kultura je zde v plném květu. Byattové literární umělecký svět různých stylů, žánrů a časových rovin zůstává uzavřený do sebe.

Na zpochybnění tradičních kulturních vzorů a institucí novými informačními a komunikačními technologiemi reagují Posedlý a Alchymistka novou mytizací centrální instituce písemné kultury: knihovny. V časech krize je tato tematika možná adekvátní obrannou strategií.

Čtvrtý román, kde je knihovna v centru, zpracovává krizi písemné kultury ve svém poetickém konceptu. Půlnoční maturita Ermanna Cavazzoniho ukazuje motivy každodenního života knihovny nebo literární tradice motivu knihovny a dovádí je do fantastického rozměru. Vztah řádu a chaosu, civilizace a přírody, ducha a hmoty, organického a neorganického, pravdy a lži je osvětlen formou grotesky. Groteskní styl spojuje neslučitelné, paradoxy existují vedle sebe. To propůjčuje románu humoristicko-karikující a dokonce démonické rysy.

Půlnoční maturita se dá číst jako vybudování odcizené knihovny. V počínajících 90. letech se ve společenském a technologickém smyslu jeví tradiční knihovna jako anachronismus. V této knihovně už se nedá vysledovat cíl, který byl pro písemnou kulturu platný od zavedení knihtisku. Zastaralost knihovny ukazuje krizi knižních vědomostí. Důvody krize nespočívají na explozi vědění, ale na zastaralosti uchovávání a zprostředkovávání vědomostí.

Zatímco je knihovna vylíčena jako metafora vědění a paměti světa, společenská skutečnost se v každém případě podstatně změnila. V Cavazzoniho románu se vědci pokoušejí v rozpadající se knihovně pracovat, číst. Hieronymův sen se na jedné straně předvádí ve fantastických obrazech, kde knihovna existuje nadčasově pro vůli k vědění. Na druhé straně může sloužit jako drastické varování, jaké následky může mít pouhé potlačení knihovny. Žádný spektakulární oheň, nýbrž ošklivý proces rozpadu zde vede ke katastrofě zapomnění. Realistická perspektiva.

Zkrácený překlad pořídila Marie Nádvorníková.


TIRÁŽ: Knihovní obzor. Čtvrtletník Vědecké knihovny v Olomouci. Redakce: redakcevkol.cz. Registrace MK ČR E 6450. ISSN (elektronická verze) 1214-6498.

Aktualizováno: 09.01.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno     ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2019
Aktualizováno: 22.01.2019 11:07
TOPlist