Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

OCHRANA KNIHOVNÍCH FONDŮ Z HLEDISKA STRATEGICKÝCH A GLOBÁLNÍCH PŘÍSTUPŮ

Jiří Polišenský

Ochrana knihovních fondů je jedním ze základních témat, kterým se musí zabývat každá knihovna spravující konzervační, či jinak významné knihovní fondy v závislosti na jejich skladbě a množství. V každé knihovně by aktivity z oblasti ochrany fondů měly garantovat takový fyzický stav uchovávaných dokumentů, který umožní jejich zpřístupňování a využívání. Pokud tomu tak není, je třeba hledat příčiny a navrhovat řešení. Již málo kdo si však uvědomuje, že řešení problémů z oblasti ochrany knihovních fondů se může hledat i mimo danou instituci, a to realizací strategických nebo globálních opatření.

Možnosti, které se nám v této oblasti nabízejí, budou názornější na konkrétních příkladech. Pokud je část knihovních fondů některé knihovny neúměrně zdevastovaná nadměrným půjčováním, nemusí se hledat řešení vždy jen v posilování výrobních kapacit dílny zajišťující převazbu nebo navyšováním částky na tyto práce zajišťované dodavatelsky, ale je třeba studovat příčiny, proč k tomu dochází, a zda nemohou být požadavky uživatelů uspokojeny jiným způsobem, nebo i v jiných institucích. To je případ studijní literatury v Národní knihovně.

Literatura, která se stala předmětem studia v rámci výuky na vysokých školách, byla vždy nejvíce využívána a proto byla brzy opotřebována až na hranici svého fyzického zničení. Tím byla velmi reálně ohrožena funkce povinných výtisků, které mají zajistit zpřístupnění daných titulů i generacím následujících uživatelů. Protože kapacita knihvazačské dílny byla omezená a nestačila na nával oprav a převazeb, byl v 60. letech vytvořen speciální fond studijní literatury, který měl jednak uspokojit danou potřebu, jednak chránit povinný výtisk, který byl současně velmi přísně zprezenčněn.

Toto opatření však funguje jen částečně a je závislé na objemu finančních prostředků, které má NK k dispozici na budování studijního fondu. Při jejich nedostatku je nákup studijní literatury omezen a tím se opět zvyšuje tlak na využívání povinných výtisků, což je z dlouhodobého hlediska velmi nebezpečné. Studiem příčin se však ukazuje, že tato situace není způsobená nadměrným zájmem o službu Národní knihovny, vyplývající z jejího poslání, ale suplováním funkce jiného typu knihovny. Trvalejším řešením by bylo přenesení gesce za zpřístupňování tohoto typu literatury studentům vysokých škol na knihovny těchto škol, příp. zřízením další knihovny s tímto zaměřením.

Další příklad nám poskytnou starší bohemikální periodické fondy. Pouze dvě knihovny v ČR - Národní knihovna ČR a Knihovna Národního muzea - uchovávají starší bohemikální periodika v relativní úplnosti. Ostatní knihovny mají většinou jen periodika odpovídající jejich tematickému profilu. Jakékoliv omezemí přístupu v jedné z těchto dvou knihoven, se velmi dramaticky promítá ve zbývající knihovně. Situaci navíc velmi komplikuje absence souborného katalogu, ve kterém by uživatelé mohli zjistit další exempláře, dostupné v jiných knihovnách.

Periodika a zvláště noviny, jsou vzhledem ke své objemnosti a hmotnosti často neřešitelným problémem pro pracovníky ochrany. Kyselý papír, na kterém jsou většinou vytištěny, podléhá degradaci, která se urychluje uložením v nevhodných mikroklimatických podmínkách, příp. nevhodnou manipulací. Optimální opatření, která by garantovala dochování těchto fondů, se hledají jen velmi obtížně.

Ke specifickým rysům periodik patří i skutečnost, že mnoho významných titulů uchovávají jiné instituce než jsou knihovny, především se jedná o archivy, muzea a některé ústavy. V těchto institucích bývají také další exempláře, které díky tomu, že se zde využívaly jen minimálně, jsou v daleko lepším stavu a bylo by výhodné je využít při ochranném mikrofilmování pro doplnění poničených exemplářů knihoven.

V případě periodik bude řešením jen kombinace různých typů opatření. Základem je převést obsah dokumentů tištěných na nestabilní podložce na trvanlivé médium. Tím je v současné době pouze mikrofilm. Ochranné mikrofilmování však již dnes nelze organizovat jako samostatnou akci izolované knihovny. Hovoří pro to řada důvodů. Zřízení mikrografického pracoviště vyžaduje vysoké náklady a předpokládá množství speciálních vědomostí, které většinou v knihovnách nejsou k dispozici. Ochranné mikrofilmování musí být realizováno jako ucelený systém, pokud má plnit stanovené funkce. Před mikrofilmováním by novinové tituly měly být zkompletovány za pomoci exemplářů z dalších institucí tak, aby mikrofilmový titul byl co nejúplnější. Výběr titulů pro mikrofilmování je třeba koordinovat, aby nedocházelo ke zbytečným duplicitám, které jsou mrháním finančních prostředků, atd.

Pokud je však ochranné mikrofilmování organizováno s ohledem na všechny základní požadavky, přináší mnoho výhod. Archivní generace garantuje trvalé dochování dokumentu, uživatelská kopie zase nahrazuje originál v cirkulačních službách. Pomocí zpětně zvětšujících přístrojů, příp. speciálních scannerů, se z mikrofilmů daleko snadněji poskytují služby uživatelům. Pokud již existuje mikrofilm určitého titulu, je možno chránit všechny stávající exempláře soustředěním uživatelských požadavků na danou instituci, knihovny mohou získat kopii mikrofilmu a zpřístupňovat dokument na více místech současně, nebo pomocí digitalizace mikrofilmů lze zpřístupňovat noviny v elektronické podobě ať již na CD ROM, nebo po síti.

Vzhledem ke značným nárokům na koordinaci a rozsáhlé plánování je mikrofilmování knihovních fondů organizováno většinou jako národní ochranný program. Bez strategického a globálního rozhodování, které má dlouhodobé důsledky, se již v této věci neobejdeme.

Opatření se však nemusí omezovat pouze na mikrofilmování. Učinnější je přesvědčit vydavatele, aby pro tisk svých publikací nepoužívali kyselý dřevitý papír podléhající degradaci. V některých zemích musí vydavatel periodika dodat do národní knihovny povinný výtisk na mikrofilmu, v jiných na nekyselém papíru.

Ochranu ovlivňují další skutečnosti, které bychom mohli nazvat stavební dispozice knihovnických budov a jejich technické vybavení. Jedná se např. o realizaci současných požadavků při projektování nových staveb nebo ještě spíše při stavebních úpravách. Zatímco při projektování nových staveb bývá snaha získat informace o požadavcích na parametry skladovacích prostor obecnějším jevem, při rekonstrukcích a stavebních úpravách tomu tak často nebývá. Nemělo by se stávat, aby u novostaveb depozitářů a skladišť nebyla klimatizace, chyběl nejen samozhášecí systém, ale dokonce i protipožární signalizace, ve skladiších byl nevhodný systém vytápění, který je pak trvalým potenciálním zdrojem rizika atd. I zde platí, že nejlevnější je prevence a nejsnadnější je respektovat současné požadavky na vybavení knihovnických staveb již při projektování, než dokončené prostory dodatečně dovybavovat potřebnými systémy, nebo řešit následky, které se projeví na fyzickém stavu knihovních fondů po letech.

I problematika předcházení haváriím a živelným pohromám patří mezi základní témata ochrany fondů. I zde je možné uplatnit globální a strategický přístup. Je např. nutné zpracovat metodiku, která by stanovila zásady, které by bylo povinné dodržet při projektování a schvalování knihovnických staveb, je také třeba vytvořit mechanismus kontroly zabezpečení fondů před havárií nebo živelnou pohromou. Je možné navrhnout a realizovat opatření, která pomáhají zvládnout situaci v rozhodujících prvních okamžicích po havárii (požáru a pod.), kdy je třeba mít k dispozici velké množství igelitové folie pro zabalení promočených knih, transportní a dopravní prostředky, kapacity pro zmrazení, náhradní úložné prostory a zajištěné finance, které pak může použít kterákoliv knihovna či jiná instituce v daném místě, postižená havárií.

Pokud např. zaujmeme globální přístup k problematice zabezpečení mikroklimatických podmínek, budeme jinak posuzovat požadavek na vybudování depozitní knihovny, která by snadněji a levněji zajistila podmínky pro skladování málo žádané literatury, než v případě vybudování několika desítek drobných depozitářů u jednotlivých knihoven. O to víc to platí pro skladování speciálních dokumentů jako jsou archivní mikrofilmy, magnetická a optická média.

Úroveň ochrany, především jeden z jejích komplexních cílů - záchranu národní tištěné produkce - ovlivňují i další skutečnosti, jako např. odpovídající a funkční systém povinných výtisků, existence a fungování již zmíněné depozitní knihovny, kde špatná nebo žádná rozhodnutí mohou negativně ovlivnit celistvost jejího dochování.

Poslední oblastí na kterou bych chtěl poukázat, a kterou se zdaleka nevyčerpává oblast strategického a globálného rozhodování, je obecně problematika úrovně řízení. Z letmého pohledu je problém řízení výlučnou doménou vedení příslušné instituce. Avšak selhání v této oblasti může mít globální následky, zvláště pokud tato instituce uchovává unikátní fondy nebo fondy, omezené na několik málo knihoven v zemi.

Základní postoj vedení každé knihovny by se měl odvíjet od skutečnosti, jaký majetek knihovna spravuje. Protože se v drtivé většině jedná o majetek státu, města, či obce, měly by se na něj aplikovat obecné předpisy o nákládaní s tímto majetkem. Z tohoto hlediska by péče o stav knihovních fondů a jejich ochrana před poškozením a krádežemi, a to nejen vzácných historických památek, měla zaujímat čelné místo mezi prioritami knihovny. Z globálního hlediska je pak třeba dbát o to, aby byl vytvořen jasný legislativní rámec stanovující jednoznačně míru kompetencí, odpovědností a povinností pro jednotlivé typy knihoven.

Velkou nevýhodou, která znesnadňuje posuzování a hodnocení institucí v této oblasti je skutečnost, že po dlouhá desetiletí byly knihovny hodnoceny pouze z hlediska dodržování předpisů při nakládaní s finančními prostředky nebo z politických hledisek a notoricky chybělo hodnocení jejich věcné činnosti. Absence této zpětné vazby působila zhoubně právě nejvíc v oblasti ochrany knihovních fondů. Je to logické vzhledem k tomu, že v oblasti služeb či doplňování měly knihovny zpětnou vazbu od uživatelů.

Jak tedy poznat knihovnu, ve které jsou knihovní fondy ohroženy nízkou úrovní řízení? Myslím že zde platí obecná kritéria. Především přetrvávající a dlouhou dobu neřešené problémy, neschopnost transformovat některé nevyhovující činnosti, či pracoviště, nízká úroveň aplikace moderních technologií jako výpočetní techniky, mikrofilmování, digitalizace atd., nulové nebo minimální zapojení do kooperativních iniciativ a minimální vlastní iniciativa, špatná koordinace některých činností, při kterých dochází ke znečištění nebo poškození fondů, to jsou jen některé ze symptomů, kterými se projevuje zhoubný proces daný nízkou úrovní řízení.

Globální a strategická rozhodnutí jsou v tomto případě spíše v rukou zřizovatelů než knihoven. Vedení každé knihovny by si však mělo být vědomo, že úroveň ochrany fondů může být jedním z rozhodujících kritérií při posuzování úspěšnosti řízení.

Načrtnuté problémy ukazují význam globálního pohledu na oblast ochrany. Měly také zdůraznit roli celkového prostředí, ve kterém knihovny fungují, které může podstatnou měrou, a to jak pozitivně tak negativně, ovlivnit úroveň ochrany v každé instituci. Otázkou však zůstává, jak by se tyto strategické a globální přístupy měly uplatňovat. Kdo by měl být nositelem rozhodování tohoto typu? Jakými mechanismy by se tato rozhodnutí měla připravovat a realizovat?

Do listopadu 1989 nebylo možno na tyto otázky odpovědět téměř vůbec. Hlavní zřizovatel knihoven, Ministerstvo kultury ČR, které jediné by k takovým rozhodnutím bylo kompetentní, nemělo potřebné nástroje ani na jejich přípravu, ani na jejich realizaci a především, nemělo k dispozici potřebné informace. Pokud nějaká globální rozhodnutí byla přijímána, byla spíše výsledkem lobistických tlaků a vznikala pod tíží momentální situace. Systémovost, koncepčnost a především odborná úroveň neodpovídaly soudobým potřebám. I to bylo příčinou velkého zanedbání oblasti ochrany a pravděpodobně to platí i pro další oblasti v knihovnictví.

Od r. 1989 se situace rapidně proměňuje. Pomoc americké nadace a realizace projektu CASLIN ukázaly možnosti, které knihovnám skýtá vzájemná spolupráce a především začaly měnit prostředí, ve kterém knihovny fungují. To zpětně způsobilo změnu v postojích odpovědných pracovníků v řadě knihoven, díky čemuž se nyní realizuje řada meziknihovních aktivit, které byly dříve nemyslitelné. Oživení Ústřední knihovnicé rady, vznik nové knihovnické asociace, jsou výsledkem také této tendence, která se projevuje potřebou větší komunikace mezi knihovnami na různé úrovni.

Existence různých knihovnických institucí, formálních či neformálních, vytváří platformu pro hledání společných postojů, které by se měly stát základem řešení obecnějších problémů. Dlouhodobější pracovní skupiny a účelové pracovní týmy jsou nástroje na jejich řešení. Tento model funguje v oblasti automatizace a začíná se uplatňovat i při organizování ochranného mikrofilmování, kde česko - slovenská pracovní skupina se zabývá spíše strategickými problémy a národní sekce se věnují koordinaci plánů mikrofilmování a organizují zpracování projektů a pod.

Systém, který se takto vytvořil, umožňuje posuzovat globální problémy a hledat jejich řešení. Systém sám by však nebyl účinný, pokud by nebylo zajištěno financování příslušných činností. Je evidentní, že projekty financované pouze z rozpočtů knihoven, by neměly šanci na úspěch i v případech, kdy všechny zúčastněné instituce by uznávaly smysluplnost a význam určitého řešení. Zdá se, že i tento problém začíná být uspokojivě řešen, a to především díky účelovým prostředkům, které poskytuje zřizovatel na konkrétní akce a také díky prostředkům na vědu a vývoj nebo na rozvoj systémů známých pod názvem informační dálnice.

Účelové financování nutí knihovny k aktivitě při přípravě projektů a učí je hledat partnery i mimo oblast knihovnictví. Procesem "zdola" se začínají vytvářet velmi pozoruhodné pracovní tými, které při iniciativě "shora" by se asi nikdy nepodařilo dát dohromady. Pojem kooperace tak získává nový význam a vývoj v této oblasti dostává jinou dynamiku. Účelové financování tak hraje jednoznačně pozitivní roli.

Financování konkrétních projektů však má i své úskalí, kterým je zajištění kontinuity činností v případě personálních změn, nedostatků financí a pod. Zvláště u projektů, na kterých se podílí více institucí nebo jejichž výsledky více institucí využívá, může mít přerušení činnosti dalekosáhlejší důsledky. Proto je třeba v těchto případech zvláště odpovědně zvažovat jakou formou bude konkrétní činnost pokračovat i v dalších letech po ukončení projektu. Účelové financování již rutinního provozu se zdá být řešením. Jeho výhodou je i skutečnost, že by tyto prostředky mohly být přidělovány na základě návrhu, zpracovaného a garantovaného širší skupinou, což by do určité míry zajišťovalo objektivitu daného účelu. Na druhé straně bude mít zřizovatel jistotu, že knihovna nemůže pod sankcí tyto prostředky využít jinak.

Jaké možnosti mají knihovny v součané době vzhledem k výše uvedeným skutečnostem? Jak mají postupovat, pokud chtějí odpovídajícím způsobem pečovat o svoje fondy? Především by v každé knihovně měly být jasně stanovené odpovědnosti za stav knihovních fondů. Kromě ředitele, je přímá odpovědnost i na příslušném vedoucím, který fondy spravuje. Tam kde jsou specializovaní pracovníci jako restaurátoři a konzervátoři, měli by se spolupodílet na odpovědnosti i rozhodování. Tito všichni odpovědní pracovníci by měli vládnout základní sumou vědomostí týkající se péče o knihovní fondy (mikroklimatické podmínky, způsoby uložení a manipulace, opravy a převazby, pravidla pro poskytování služeb a pod.).

Velkou pomoc pro knihovny již v současné době může představovat referát pro národní program ochrany knihovních fondů, který funguje v Národní knihovně, a který může dodat nejen základní informace o zásadách péče o knihy, ale také zodpovědět odborné dotazy a podílet se na organizování pomoci v různých speciálních případech (ošetření fondů napadených plísněmi nebo hmyzem, promočených při haváriích). Knihovny se jeho prostřednictvím mohou podílet také na celonárodním programu ochranného mikrofilmování, získat informace o možnostech digitalizace vzácných fondů, nebo programu náhradních ochranných obalů, připraveného projektu digitalizace mikrofilmů, který by také měl být realizován jako akce více institucí. Národní program ochrany a jeho prostřednictvím i další odborní pracovníci odboru správy a ochrany fondů, mohou poskytovat konzultace, případně fungovat jako spoluřešitelé při přípravě projektů pro vědu a vývoj a pod.

Velká odpovědnost je na zřizovatelích, kteří by měli dbát o uplatňování dlouhodobých, globálních a strategických cílů. Ty by měly být zakotveny ve státní politice či koncepci oblasti knihovnictví, aby zavazovaly zřizovatele na nižších úrovních (v okresech, městech a obcích). Ti by měli kontrolovat, jak knihovny plní svoje povinnosti a usilovat o nápravu, příp. vyvozovat důsledky ze zjištěných závad nebo nedbalosti. Především je třeba vyvíjet tlak na to, aby knihovní fondy byly řádně evidovány a spravovány.

Pozitivní roli by měly sehrát i knihovnické instituce jako Asociace knihoven, SKIP, SDRUK a ÚKR, které by se měly podílet na tvorbě státní politiky a vést nepřetržitý dialog s Ministerstvem kultury a dalšími zřizovateli a být jakousi zpětnou vazbou jejich rozhodování. Z jejich iniciativy by měly být navrhovány a jmenovány pracovní skupiny zabývající se různými průřezovými problémy, jejichž činnost by pak měly být schopny posoudit. V prvé fázi by se měly iniciovat a organizovat různé průzkumné akce, které by zmapovaly situaci historických, unikátních a konzervačních fondů a pomohly kvantifikovat příp. požadavky na mikrofilmování, digitalizaci, odkyselování, převazbu, depozitní ukládání a další finančně náročné činnosti a opatření. Vzhledem k tomu, že finanční zabezpečení těchto činností představuje z globálního hlediska desítky milionů korun, mohou být i úspory, dosažené jejich koordinací, značné.

Od r. 1989 prochází knihovnictví transformací, která se vyznačuje několika fázemi. První z nich byla charakterizovaná potřebou zjistit rozsah škod způsobených dlouhodobným úpadkem v předcházejícím období a seznámit státní administrativu a veřejnost se stavem, v jakém se knihovnictví nacházelo. Druhá fáze byla charakteristická hledáním východisek a úspěšnou realizací prvních opatření. Nyní se nacházíme ve třetí fázi, ve které bude rozhodující, jak se nám podaří dobudovat mechanismy a nástroje sloužící komunikaci a řízení knihovnictví jako celku. Na jejím konci by měla být standardní situace našeho knihovnictví srovnatelná se stavem ve vyspělých demokratických evropských zemích. Bude-li tomu tak, bude to i nejlepší zárukou pro oblast ochrany knihovních fondů.


TIRÁŽ: Knihovní obzor. Čtvrtletník Vědecké knihovny v Olomouci. Redakce: redakcevkol.cz. Registrace MK ČR E 6450. ISSN (elektronická verze) 1214-6498.

Aktualizováno: 09.01.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno   Čtenářská anketa ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2019
Aktualizováno: 21.03.2019 09:26
TOPlist