Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

O práci Radia Svobodná Evropa

M. Podivinský, Mnichov

Martin ZEMEK (vl. jm. PhDr. Mirek Podivinský).

Narozen 13. 11. 1925. Zakladatel Radia Svobodná Evropa, čs. oddělení, člen politické redakce (1951-1991), šéfredaktor vnitropolitické redakce (1980-1991), náměstek ředitele Radia Svobodná Evropa od r. 1985.

O práci RSE bylo toho v posledních letech v českém tisku i v zahraničním publikováno víc než dost. Nechtěl bych zde předestřít variaci něčeho, co čtenář těchto řádků slyšel nebo četl jinde. Lépe bude obrátit pozornost k některým, zčásti méně známým, zčásti polozapomenutým okolnostem a faktům, které naši rozhlasovou práci provázely od jejích počátků až do politického naplnění. K význačným inspirátorům vzniku RSE patří americký sociolog James Burnham svou knihou, která vyšla v roce 1950. On nastínil projekt rozhlasové stanice, která by nebyla zaměřena jen na čiré zpravodajství nebo jen jednosměrně účelovou propagandu, komprimovanou do čtvrt- nebo půlhodiny denního vysílacího času. V našem případě mělo jít a šlo o cíl, vytvořit rozhlasovou alternativu k vysílání reglementovaného domácího pražského či bratislavského rozhlasu.

Tak jsme měli hned v počátcích našeho vysílání jako pravidelnou součást programu zavedeny i rozhlasové hry, kulturní pořady o ideových a uměleckých proudech na západě, náboženské (katolické a evangelické) pořady, hudební půlhodiny, krátce všecko, co do normálního rozhlasového vysílání patří a co v českých a slovenských mediích doma chybělo. Při tehdejším našem silném personálním redakčním obsazení naprosto nešlo jen o nějakou okrajovou atrapu.

Klíčové místo připadlo ovšem politice, jak zahraniční tak vnitřní, s čímž úzce souvisela i polemická stránka. Samozřejmě že mělo jít o polemiku doloženou a věcnou. Měla-li odpovídat těmto požadavkům, bylo zapotřebí faktických podkladových materiálů, což - pokud jde o domácí politiku - pro redakci působící zvenčí - jistě není jednoduchý úkol. Tak bylo učiněno vše myslitelné (a nešetřilo se na finančních prostředcích), abychom s československou politickou scénou byli v nejužším kontaktu.

Důležitou složkou naší práce se stala soustavná odposlouchávací služba jak českého tak slovenského rozhlasu. Redaktoři dostávali denně na stůl obsažné fascikly monitoringu. Ve studijním oddělení byly k dispozici všechny deníky od Rudého Práva, Mladé fronty, Práce, přes všecky deníky národně-frontovní až po noviny krajské. Hlavní denní tisk docházel kompletně s denním nebo dvoudenní zpožděním, "krajáky" se zpožděním poněkud větším. Dostávali jsme všecky politické a kulturní týdeníky a měsíčníky, nechyběly ani žalostné zbytky toho, co doma zůstalo z tisku náboženského.

To všechno, zvláště redaktoři "domácí redakce" pečlivě sledovali, stejně jako kolegové, kteří pracovali přímo ve studijním a analytickém oddělení. Postupně vznikaly ohromné kartotéky jak personální tak oborové. Na podkladě studia takových vyhodnocených materiálů se daly dělat včas závěry. Na osobních kartotékách se, na podkladě všemožných indicií, rýsovaly včas rozběhy ke karierám, průběhy karier s předzvěstmi blížících se politických pádů. Zatím co doma se často v důsledku politických změn a přemetů, stávaly pomalu už i starší ročníky Rudého práva ilegální tiskovinou, byly v archivech RSE prakticky stále jako na dlani k dispozici podkladové materiály za celá desítiletí.

Předpoklady širokého světového rozhledu pro zahraničně politické redaktory byly dány tím, že měli k dispozici osobně anebo aspoň v rozhlasové knihovně všechny velké deníky: americké, anglické, francouzské, německé, švýcarské, rakouské, belgické, v nichž se i v éře rigidních padesátých let vyskytovaly informace a delší články o Československu. Znalost cizích jazyků byla ovšem důležitým předpokladem rozhlasové práce. Navíc byla objednaná i speciální výstřižková služba, která nám posílala i to, co se objevilo někde mimo velký proud světových novin. Mezinárodní zpravodajské oddělení RSE bylo abonentem všech velkých tiskových agentur: amerických (UPI, AP), britské (Reuter), francouzské (AFP), německé (DPA).

Přední redaktoři dostávali do svých přihrádek denně mnohasetstránkové fascikly obsahující zprávy agentur a záznamy všeho podstatného, co ve světovém tisku kde vyšlo. Všechna tato záplava potištěného papíru byla členěna podle barev (bílé, zelené, červené, hnědé) a podle systemizovaných značek, aby si rychle každý vyhledal, co potřebuje. Americké výrazivo v titulcích je svou logikou a stručností zvlášť dobře uzpůsobeno k rychlé a funkční orientaci.

Pokud jde o přímé informace z domova, byli naši reportéři v kontaktu s uprchlickými tábory, kde proud nových uprchlíků byl sice zvláště v letech tvrdé represe, tenký, avšak nikdy zcela neustal. Tu a tam přicházeli i politicky prominentnější exulanti, kteří režimu z nějakých důvodů "odskočili". Ti mohli informovat o tom a o onom. Zvláště zde platil ovšem příkaz opatrnosti. Teprve vícekrát ověřená informace se stala víc než spekulativním podkladovým materiálem. Režimní polemika ráda RSE etiketovala jako lživou, aniž by mohla tuto insinuaci čímkoliv konkretním doložit.

Důležitým ukazatelem byly - a zde jde o světový unikát - denní konference, jimž se říkalo "americké". Tam na široké mezinárodní platformě referovali představitelé jednotlivých oddělení - československého, polského, ma_arského, bulharského a rumunského - o aktuální situaci a událostech ve svých zemích, o čemž se potom diskutovalo s americkými experty a politickými poradci. Tyto denní mezinárodní porady poskytovaly zasvěcený přehled o celkové situaci a velkých vývojových trendech v celé sféře tak řečeného východního bloku. Toto dění v jednotlivých zemích často korespondovalo, existovaly i ustálené paralely mezi tím, co bylo realizováno v Československu a ve východním Německu a na druhé straně mezi tím, co se dálo v Polsku a Ma_arsku. Někdy docházelo k případům tendencí protikladných, což i tak zase skýtalo látku pro dedukce o povaze problémů, jež jednotlivé režimy měly nebo o síle odporu, s nímž se musely po svém vyrovnávat.

RSE měla kontakty s celou řadou zahraničních odborníků, zabývajících se soustavně problémy středovýchodní a východní Evropy, které byly případně na jejich přání neveřejné, aby si tím tito západní specialisté nezablokovali přístup do komunistických zemí. Ti si velmi cenili našich podkladových materiálů a přirozeně i my jsme se od nich ledacos dovídali.

Je pochopitelné, že RSE za čtyři desítky let své činnosti procházela různými metamorfozami v důsledku změn situace. Byla vystavována (jak o tom v dalším bude řeč) tlakům, jimž musela čelit a s nimiž se byla nucena vyrovnávat. Její politická pozice byla exponovaná a na americké poměry "novum". Princip zůstával ovšem konstantní, v metodickém ohledu docházelo k obměnám i změnám.

Vývoj přinášel vzhledem k stupňující se profesionalizaci pomocných studijních oddělení a s ohledem na sílící mezinárodní kontakty, změny k lepšímu ale i k horšímu. (Třebas narůstání americké administrativy.) I zde se ukázalo, že vytvářet předpoklady pro šíření pravdy je úkol, který vyžaduje mnoho energie, při jehož realizaci se naráží na řady překážek a který musí počítat s nepřátelstvím často nejenom těch, kteří mají důvod cítit se touto pravdou bezprostředně ohroženi. Spektrum politických zájmů, ať skutečných, anebo domnělých, je často komplikovaný vzorek, který může čas od času vést k překvapivým konstelacím. To platí všeobecně a to byla i naše opětovná zkušenost.

Nejvlastnější počátky, řekl bych inspirace vzniku naší stanice, spadá do časů poválečných Stalinových výbojů, postupné totální usurpace moci v zemích celé středovýchodní Evropy. Šlo o proces, který byl završen únorovým pučem v Československu v roce 1948. Na americkém ministerstvu zahraničí byli s novou situací konfrontováni, dá se říci přímo fyzicky intervencemi politiků postižených zemí, kteří, jakkoli nyní exulanti, byli přece politicky legitimováni oficiálními funkcemi, jež donedávna zastávali a značnou mírou reputace, již se zřejmě u svých stoupenců doma těšili. Oficiální američtí činitelé sdíleli jejich pocity, avšak zároveň byli v delikátní situaci, jak to později vyjádřil jeden z nich: "I když mnozí z nás oponovali politice formálního uznání režimu ve východní Evropě, už v roce 1945 a 46 přece -už se tak stalo, a existují určitá pravidla diplomatické hry, jež je vždy třeba dodržovat."

Mimořádná situace vyžadovala mimořádná řešení. A tak se sešla skupina amerických vládních a mimovládních činitelů pod vedením politika, diplomata a historika George Kennana, aby diskutovala tyto problémy. Kennan byl dobrým znalcem evropského terénu (působil už předtím jako diplomat v Moskvě, v Praze a v Berlíně). V době, o níž mluvíme, byl šéfem plánovacího oddělení ministerstva zahraničí. V roce 1952 se ostatně stal americkým velvyslancem v Moskvě. Zmíněné gremium, jemuž Kennan předsedal, dospělo k závěru, že nejvhodnější cesta, jak vyjít vstříc potřebám postižených a dožadujích se americké pomoci nemůže vést oficiálními vládními instancemi, poněvadž by tento způsob byl za dané mocensko-politické konstelace přinejmenším problematický, že však by se dala diplomaticky zastávat cesta soukromé iniciativy, která by byla opřena o zřejmé sympatie amerického lidu. Důležité místo při těchto jednáních připadlo Josephu C. Grew, diplomatu, který měl za sebou čtyřicetiletou zkušenost zahraničních služeb, nebyl však v tom čase vázán žádnou oficiální vládní funkcí. Tehdejší americký ministr zahraničí Dean Acheson souhlasil zřejmě s diagnosou situace, k níž zmíněná iniciativa dospěla a s návrhy na další postup. A tak pan Grew vytvořil jako první krok na cestě k dalším vytčeným aktivitám padesátičlenný výbor, v němž byly reprezentativně zastoupeny všechny význačné složky americké společnosti, představitelé velkých hospodářských, politických, odborných a náboženských seskupení. Tak se počátkem června 1949 objevila v deníku New York Times zpráva o vzniku organizace nazvané National Committee for Free Europe. Pan McGrew hovořil na tiskové konferenci o tom, jak na jaltské konferenci Sovětský svaz, společně s Velkou Británií a Spojenými státy slíbil národům ve středovýchodní Evropě po osvobození od nacistické tyranie národní nezávislost a základní demokratické svobody. Avšak tento slib nedodržel. Vyvstala nová tyranie, před níž mnozí demokratičtí představitelé z postižených zemí byli nuceni uprchnout na západ jako exulanti. Vzhledem k situaci těchto politických uprchlíků uvedl pan Grew jako první bod: pomoc demokratickým exulantům s tím, že nejde jen o nějaké filantropické podujetí, nýbrž o přípravu na den, kdy se komunistický režim ve východní Evropě zhroutí. Ocitujme si zde něco z jeho slov: "až přijde onen den, vznikne v dotyčné oblasti něco, co bude mít blízko ke společenskému chaosu a k politickému vakuu, poněvadž totalitní režimy usilují především o zničení všech konstruktivních prvků, které by mohly vytvářet cokoli odlišného.V očekávání tohoto historického a kritického údobí, domníváme se, že pomůžeme-li demokratickým vůdcům přečkat a udržet si energii v přístavech demokracie, kam se uchýlili, můžeme doufat, že se po svém návratu budou moci zúčastnit demokratické rekonstrukce."

Pokud jde o druhý cíl pan Grew uvedl, že je to organizace RSE. - Naším úkolem je, řekl, dát exilovým představitelům příležitost, aby se obrátili na své národy na rozhlasových vlnách v jejich vlastní řeči a důvěrným způsobem. Muži jako Kennan nebo Grew, kteří nabyli zkušeností v dlouholeté diplomatické praxi a kteří v podstatě věděli hodně nejen o síle, ale i o slabinách komunismu, správně dedukovali už tehdy, že dynamismus, s nímž se komunistické režimy draly k moci, jednoho dne začne slábnout v důsledku své vnitřní nedomyšlenosti a svých interních problémů. Může to trvat pět nebo i padesát let, avšak taková situace zákonitě nadejde, takže je nutno z toho vycházet a na tento obrat se připravit.

V červenci 1949 sotva měsíc po založení výboru pro S.E. vznikl potom speciální výbor pro rozhlas pod názvem RFE: Záhy na to byl v akci první, slaboučký, spíš vlastně jen experimentální vysílač, přenosný, umístěný v nákladním automobile, pohybujícím se v blízkosti čs. hranic. Natáčelo se v první provozní redakci v New Yorku. Skutečná historie RSE začíná však - a to českým a slovenským vysíláním (teprve později bylo připojeno ma_arské, polské, a ještě později rumunské a bulharské oddělení) - teprve 1. května 1951. Tehdy bylo uvedeno slavnostním aktem do provozu sedmihodinové české a slovenské vysílání. Závažný úvodní projev přednesl předseda Výboru pro Svobodnou Evropu, renomovaný americký publicista a spoluvydavatel deníku Time C. D. Jackson. Je ovšem rozdíl - řekl pan Jackson - mezi obyčejnou rozhlasovou stanicí a touto vynikající zbraní politického zápasu. Češi, Slováci, Američané, Němci podřídili své dřívější názory okamžitému úkolu - postavit, zařídit a uvést do provozu nejlepší, nejúčinnější stanici pro světový mír. Tento rozhlas očekává nesporně velký úkol: odhalovat českému a slovenskému lidu lži sovětské propagandy ... Z této stanice budou svobodní Češi a Slováci hovořit k svým porobeným rodákům. Jejich hlas bude hlasem nikoliv statického, nýbrž dynamického politického zápasu. Vědí, že je to stanice opravdu evropská. A my všichni, kdo pracujeme pro Svobodnou Evropu, víme, že je to partnerský svazek sobě rovných. Nejsme ani Češi ani Slováci, Němci nebo Američané. Jsme jednotlivci, kteří se zasvětili společnému úkolu a společné věci boje za svobodu. Jménem amerického národního výboru pro Svobodnou Evropu odevzdávám tuto stanici boji za vítězství lidskosti nad nelidskostí. Pane Peroutko, toto je vaše stanice. - A Ferdinand Peroutka ve své odpovědi mimo jiné slíbil: "Budeme se snažit, abychom pojmům a slovům vrátili jejich starý obsah, který jim lidstvo vždy přikládalo. Jeden časopis by znamenal málo v zemi, kde vládne svoboda. Ale jeden svobodný časopis, jedna svobodná rozhlasová stanice v diktátorském režimu, to je revoluce, jakmile, ať odkudkoliv, vnikne do tohoto tuhého a umělého systému třeba jen zlomek svobody, jakmile zase je možno stavět argument proti argumentu, jakmile už nelze jednat bez kritiky ... pak se celý tento pyšný systém chvěje ..."

Jak Jacksonova, tak Peroutkova slova nastínila věrně oč tehdy, založením Rozhlasu Svobodná Evropa, šlo. Naprosto to nebyla jen okrasná rétorika. V řádcích i mezi řádky bylo hodně reálného obsahu. My postižení exulanti a ti, kteří byli vehnáni do vnitřního exilu doma ve vlasti, mohli ze své perspektivy vidět pesimisticky negativní nepoměr, když Moskva zabírala ve východní a střední Evropě jednu zemi za druhou a Amerika byla s to této expanzi čelit "jen" tím, že vybudovala na privátní bázi rozhlasovou stanici, vystavenou systému rušiček, činícímu její příjem možný jen těm, kteří měli dost vytrvalosti a trpělivosti, aby si poslech slova z druhého břehu doma u svých přijímačů přece jen vyvzdorovali. I projekt nezávislé americké politické rozhlasové stanice, bez přímé explicitní vazby na ministerstvo zahraničí, byl něčím novým a do té doby neslýchaným. Pravda, později byla Jacksonova formule "Pane Peroutko, toto je vaše stanice" předmětem polemik a kritického srovnávání, zda to opravdu bylo míněno tak, jak to bylo řečeno. Je pravda, že v podstatě těžko mohlo docházet ke kolizím mezi oficiální americkou politikou a politikou redakcí RSE. Jisté diference byly představitelné zvlášť v časech politického odměku, tak řečené "detente", kdy se některým z nás mohlo zdát, že si politika západu nevzala dostatečné poučení z lekce, jíž se jí sovětskou proradností teprv včera dostalo. Kdy se nám situace jevila tak, že západ, když neuspěl vůči komunismu s politikou roll-back, si začíná znova nalhávat, že se dospouštěl chyby, když si komunismus snad příliš démonizoval. Posléze se zpravidla ukázalo, že pesimistické odhady situace byly dílem předčasné a dílem nespravedlivé. A při denní rozhlasové práci vycházelo stejně vždy k jakémusi samočinnému vyrovnávání zájmů, i když na čas naše privátní-politické signály mohly nebo i musely být, takticky nazíráno, poněkud odtažitější. Samozřejmě, jako tomu vždy a všude je, záleželo i zde hodně při uplatňování vlivu na síle osobností, jež stály v čele jednotlivých národních oddělení.

S čistým svědomím a naprosto rozhodně mohu povědět, že jsem za čtyřicet let své práce neřekl a nenapsal nikdy nic, za čím bych nebyl mohl plně stát. Nepokládám se proto naprosto za hrdinu, poněvadž nikdo to dělat nemusel.

Z organizačního hlediska byla problematická otázka financování náročného a postupem let, jak se rozrůstal, finančně stále náročnějšího projektu. Bylo zřejmé, že ani velkorysé americké dary a sbírky nemohly vytvářet záruku spolehlivé a přiměřené materiální základny. Dá se diskutovat o tom, zda rozhodnutí poskytovat finanční zdroje prostřednictvím CIA, bylo nejmoudřejší; dovedu si však dobře představit, že za tehdejší situace to bylo řešení nejoperativnější a nejschůdněješí. Nějaká špionážní centrála jsme ani v té době ani později, když financování probíhalo pro foro externo transparentněji - ale ovšem už i oficiálněji a složitěji - nikdy nebyli. V roce 1951 šlo o to, uvést celou akci co možná rychle do chodu. Západní Německo se nabízelo - jmenovitě Mnichov se nabízel - z vícero důvodů. Jednak svou bezprostřední blízkostí k zemím, kam se mělo vysílat, jednak vlivem, který tam Američané svou vojenskou a politickou prezencí měli, a také proto, že očividná stabilita Adenauerovské éry, která projektu, i když ne nějak oficiálně a navenek okázale, přece jen přála. Volba Mnichova se nám Čechům, vzhledem k známé neblahé minulosti, nejevila právě ideální. S odstupem času je nicméně možno konstatovat, že nebylo důvodů jí litovat. Nepřátelské propagandě z Československa, ale i odjinud, se nikdy nepodařilo vyvolat proti nám v městě animositu. Ani v čase, kdy se situace jevila tak, že existence našeho rozhlasu ohrožuje uspořádání olympijských her v Mnichově, ani když bulvární tisk psal o tom, že pro případ války znamená sídlo Svobodné Evropy pro město zvýšené atomové ohrožení, ani třeba v únoru 1981, když výbuch bomby, který pobořil dvě křídla naší rozhlasové budovy, vytloukl zároveň i okna domů za řekou a způsobil těm, kteří tam bydleli, materiální škody.

Vedlo by daleko, kdybych měl vypočítávat všechny akce, které proti nám od počátku naší práce byly podniknuty. Když jsme začali vysílat, podařilo se, tehdy ještě mladičkému Pavlu Tigridovi, prvnímu řediteli naší mnichovské redakce, dát dohromady znamenitý team. Jeho jádrem byli mladí intelektuálové, sdružení kolem revue "Skutečnost", která tehdy vycházela ve Švýcarsku. S ohledem na co možná širokou pluralitu byl tento team rozšířen politicky jak doleva, tak doprava. Měli jsme tehdy jako autory k dispozici vyzrálé osobnosti jako byli Ferdinand Peroutka, někdejší ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský, někdejší šéfredaktor Práva lidu Miloš Vaněk, jako byl náš první kulturní redaktor Petr Demetz (později docent Yaleské univerzity), jako byli renomovaní spisovatelé Jan Čep nebo Egon Hostovský, jako byl kněz dr. Alexandr Heidler (někdejší asistent arcibiskupa Berana). Anebo třebas tehdejší redakční junior Jiří Kovtun (autor mnoha exilových publikací) a řada dalších, jimž rychlý spád událostí v poválečné éře zabránil, aby si doma udělali to jméno, jako někteří jejich starší kolegové. Pro kvalitu rozhlasového přednesu udělal hodně Josef Kodíček, divadelník, publicista, muž značného kulturního rozhledu, po zásluze bohatě vzpomenutý v Arne Novákových Dějinách české literatury, tvrdý, při práci nemilosrdný, právě takového jsme tehdy potřebovali.

Osobně se domnívám, že jsme právě tehdy v začátcích byli redakčně obsazeni líp, nežli kdy potom. Právě v těchto začátcích jsme se však stali obětí nejsystematičtější skandalizace. Gottwaldovský režim nezůstal přirozeně při ostré nótě, jíž proti vzniku Rozhlasové stanice Svobodná Evropa prostestoval a jež byla americkým ministerstvem zahraničí odmítnuta s poukazem na soukromý charakter organizace. Od první chvíle jsme byli terčem nevybíravého ostouzení, skandalizace, zeměšňování, podsouvání z kontextu vytržených, zkomolených nebo vůbec smyšlených výroků. Systém rušiček činil iluzorním, že bychom mohli přiměřeně všechno vyvracet nebo uvádět na správnou míru. Věděli jsme, že ostouzečské kampaně nemohou aspoň dílčím způsobem nezabrat. A skutečně, režimu se zdařilo, že na nás dlouho ulpívala příhana přinejmenším jisté neserióznosti. Především na straně těch, kteří nás sotva kdy poslouchali a kterým se, pro uklidnění vlastního svědomí v trendu počínající kolaborace hodil přinejmenším paušalizující závěr, že je zkrátka propaganda jako propaganda, a pravda že je někde uprostřed. S tím vším jsme počítali. Věděli jsme, že zasvěcení, kteří nás znali osobně, těmto skandalizačním tirádám nepodlehnou. Horší byla představa, že naši nejbližší rodinní příslušníci, zestárlí rodiče, nedospělí sourozenci, byli prakticky vydáni na milost a nemilost režimu, proti němuž jsme my v zahraničí bojovali. Bylo nám jasné, že přinejmenšímm s jejich existenčními postihy musíme najisto počítat. To byl důvod, proč jsme si v brutálních, krvavých padesátých letech dávali většinou pseudonymy. To všechno byla zvlášť tísnivá stránka naší tehdejší existence. Z Prahy k nám byli vysíláni od počátku špicli a donašeči, byli získáváni jako skandalizující svědci lidé z exilu i naši bývalí spolupracovníci, kteří potom v režimních mediích přednášeli proti nám vykonstruovaná obvinění. Případ rozvědčíka Pavla Minaříka z roku 1976, stále ještě jak doufáme, nedořešený, byl jen vyvrcholením těchto es-té-báckých aktivit, do nichž stále ještě nebylo vneseno dosti světla.

Byla proti nám vydána řada skandalizačních a zesměšňujících brožur s animujícími titulky jako "Sibyla hádá špatně" anebo "Křižáček se nechce učit" a ještě koncem osmdesátých let hanopis zmíněnéího už Minaříka pod názvem "Pohled za oponu".

Ze strany STB nechybělo pokusů sliby, vyhrůžkami a vydíráním si i mezi spolupracovníky RSE naverbovat své konfidenty. Došlo však i k teroristickým akcím bezprostředního fyzického ohrožení. Zmíním se alespoň o dvou. V prosinci 1959 byl proveden pokus otrávit zaměstnance RSE atropinem, který se jednoho dne ocitl v solničkách rozhlasové kantiny. Celá akce byla naštěstí zavčas vyzrazena, takže atentát selhal, zřejmě indiskrecí toho, který byl z řad zaměstnanců k akci získán, včas se však bezpečnostním orgánům deklaroval, a aby ušel pomstě z Prahy, jednoho dne zmizel. Podstatně závažnější byl už zmíněný atentát z 21. února 1981, kdy pod okny zpravodajského oddělení československé redakce vybuchla mocná nálož, která zničila celý trakt, v němž se nacházely kanceláře československé redakce, kde v časných ranních hodinách ještě naštěstí nikdo nebyl až právě s výjimkou zpravodajské služby. Dva z našich zaměstnanců si dodnes nesou následky těžkých zranění, jež tehdy utrpěli. Akce proti Svobodné Evropě nabývaly přímo lavinovitého charakteru v situacích, které režimu z nějakého aktuálního důvodu nabízely prospěch. V tom čase rozpoutával proti nám válku nervů. Pouštěl do oběhu pověsti o tom, že stanice stojí bezprostředně před svou likvidací. Nezřídka se přitom dovolával i výroků některých západních politiků nebo médií, jimž se z nějakého důvodu jevilo oportunním k naší působnosti se vyjádřit v negativním kontextu. Jednou z takových příležitostí bylo datum, kdy Spolková republika Německo dosáhla své suverenity. Radio Svobodná Evropa pracovalo potom na podkladě šesti podmínek, ostatně politiky nepodstatných a naši práci nedeterminujících s tím, že její činnost je napříště podmíněna udílením licence od ministerstva pošt - která měla pětiletou platnost, a po uplynutí tohoto údobí byla vždy znova obnovována. Jiným takovým kritickým bodem byla zmíněná éra detente v polovici padesátých let. A což teprv listopad roku 1956, když se i na západě jisté kruhy pokoušely svést zodpovědnost za krveprolití v Ma_arsku na vysílání ma_arského oddělní RSE. Opět jiným olympijské hry v Mnichově, od chvíle, co Mnichov ohlásil svou kandidaturu. Režim v Praze horlivě šířil tezi o neslučitelnosti mírového sportovního soutěžení s existencí štvavých vysílaček v jednom městě. Silná propagandistická vlna se zvedla počátkem roku 1971, když americký senátor Clifford Case přednesl návrh, aby jak RSE, tak Radio Liberty (Svoboda) vysílající do Sovětského svazu, napříště spadaly pod povolovací proceduru Kongresu, na nějž by byla přenesena kompetence rozhodovat o jejich financování a když otázka dosavadní právo financování přes CIA se stala záležitostí veřejné diskuse. Zvlášť těžkou krizovou fází procházela RSE v letech 72-73, kdy americký senátor William Fullbright byl rozhodnut Svobodnou Evropu pohřbít. V únoru 1972 si Rudé právo s požitkem ocitovalo jeho výrok, že naše radio je anachronismus a že je záhodno poskytnout mu důstojné místo na hřbitově pozůstatků studené války. Fullbright činil také vše, aby toho dosáhl, a měl k tomu silnou pozici, poněvadž předsedal vlivnému zahraničnímu výboru senátu. Hlasování v tomto gremiu vyznívala také jen velmi velmi těsně v náš prospěch. Naším rozhodným nepřítelem Fullbright zůstal až do svého politického pádu v květnu 1974, když byl - sedmdesátiletý - poražen v primárkách své strany. Fullbrightova úsilí - s nímž šla ruku v ruce i kampaň režimních médií - vytvářela pro nás po dlouhou řadu měsíců stresové situace, pocity zaujatosti ze strany, kde se to vlastně sotva dalo očekávat. Avšak mělo to nakonec i svou pozitivní stránku. Ujaly se nás četné význačné osobnosti ve Spojených státech i v Evropě. V americkém senátě dva přední činitelé vedoucích politických stran, senátoři Humphrey a Percy. (K tomu přispěly i intervence našich krajanských institucí ve volebních obvodech.) A co bylo zvlášť důležité, reagoval v náš prospěch prakticky všechen politicky kompetentní světový tisk. Ve Spojených státech (tam se o to přičinil mimo jiné tehdejší vůdce odborů George Meany), ale i v západním Německu, Velké Británii, ve Francii, v Holandsku, v Itálii, v Rakousku, ve Švýcarsku a kde ještě všude jinde. Mezi našimi zastánci byly i takové noviny a časopisy, o nichž jsme měli důvod se domnívat, že k nám mají skeptický poměr.

Zde na tomto místě bych se chtěl krátce zabývat našimi kritiky a odpůrci na západě, respektive jejich motivací. Pokud jde o Williama Fullbrighta, četl jsem, už předtím nežli došlo k jeho intervencím proti RSE, jeho knihu "Arogance moci". (Měl na mysli výhradně aroganci americkou.) Fullbright byl dávným kritikem americké politiky ve Vietnamu a nazíráno z vnějšku (prodrobně jsem se jím a jeho skutečnými pohnutkami nezabýval) trpěl jistou formou politického masochismu. Vystupoval z pozice vyhraněného moralisty a puritána - a to je pro zralého muže vlastně vždycky špatné znamení. První naši kritici z první polovice padesátých let se ozvali ve Spojených státech a v západním Německu a šlo tehdy o reakce spíše okrajové s jasně průhlednou motivací. V Americe bu_ z krajní pravice či levice. Tak přinesla National Republik článek pod nadpisem "První ruští hoši v Radiu Svobodná Evropa", bližší analýzy není třeba. Jiné takové noviny, téže orientace, se věnovaly pěstování verze o komunistickéím spiknutí, které se přeneslo z Moskvy na západ a pod rouškou kryptokomunismu, viz případ SE, snuje zákeřnou pavoučí síť kolem naivně důvěřivého západu. Naproti tomu americká nekomunistická levice psala o tom, že Svobodnou Evropu vedou exulantští reakcionáři, kteří ztratili kontakt s vývojem ve svých zemích. Že si SE počíná nezodpovědně a podněcuje k acím.

Také kritika v Německu byla jak levicové tak pravicové provenience. Pokud jde o kritiku zleva, nedá se tvrdit, že by se na ni v průběhu let vždy bylo vztahovalo označení okrajovosti. První polemické hlasy se ozvaly ze sudetoněmeckého tisku. Emoce, v časové blízkosti odsunu, byly velmi silné a hledaly si ventil. Pro autory takových článků jsme byli paušálně "Beneschleute" - negativní články se dostávaly tam odtud i na stránky etablovaných nadregionálních novin. Tak psal v březnu 1953 Welt am Sonntag o tom, že otázka, zda RSE nezneužívá práva pohostinství na německé půdě, je naprosto oprávněná. V článku byly odkazy na postoje k sudetoněmecké otázce či k hranici na Odře a Nise. Autor článku ve Welt am Sonntag však dával na uváženou, že odnětí licence by přineslo sotva něco pozitivního, poněvadž RSE by se přestěhovalo bu_ někam do Sárska (tehdy pod francouzskou správou), nebo do Portugalska. Že je tedy lepší pohostinství nadále poskytnout, avšak zároveň žádat, aby reprezentantům skupin vypovězených Němců bylo vyhrazeno právo na určitý vliv. Při takovém nedostatku politické senzibility není těžko uhádnout, z které strany vítr vál. Netřeba rozvádět, že dopad takových požadavků byl nulový. Nebezpečnější byly negativní postoje ze strany politické německé sociálně-demokratické levice. Už ve zmíněném článku ve Welt am Sonntag byl obsažen vedle polemických sudetoněmeckých hlasů i odkaz na skutečnost, že špičkový sociálně- demokratický politik Herbert Wehner, rovněž žádal odchod RSE z německého území. Nebylo žádným tajemstvím, že celá řada dalších sociálně demokratických politiků myslela a i jednala v podobných intencích. Motivace sociálně-demokratických politiků byla dvojí. Ze strany levice, blízké komunistům, to byl případ skupiny sociálně-demokratických členů spolkového sněmu, kteří se v březnu 1972 obrátili na tehdejšího spolkového kancléře Brandta a amerického prezidenta Nixona s žádostí, aby naše vysílání, založené prý na šíření dezorientace a klamání - zakázal. V druhém případě politikům jako Wehner, Ehmke či Bahr, šlo zřejmě o obavy, že existence RSE může narušovat aktivní německou východní politiku. Existovalo i něco jako německý nacionalismus levicové provenience, který byl ochoten za sjednocení Německa platit i uvolněním svazků se západními demokraciemi, který kalkuloval s komunismem jako v zásadě s neměnnou konstantou, takže z této perspektivy bylo na Německu tuto realitu akceptovat a politicky z ní - když na to přijde i z hlediska národního egoismu - vycházet. K těmto postojům vedla i opozice vůči adenauerovskému konceptu, který byl vývojem posledních let prakticky potvrzen. Tlak těchto sil na sociálně- demokratické levici jsme ovšem cítili a byli jsme vděčni, když se i z tohoto tábora ozvaly hlasy v náš prospěch. Vzpomínám, si, že někdy, tuším v první polovici 60-tých let, jsem sám měl telefonické interview se sociálně demokratickým poslancem spolkového sněmu Herrmannem Schmidtem, odněkud z Hessenska, který se deklaroval v náš prospěch. Jak Brandtovu, tak později éru Helmuta Schmidta (který nám byl nakloněn), jsme bez újmy přečkali.

Útoky proti nám se ozývaly i z politicky neoficiálního tábora. Tak třeba německý bestsellerový autor Mario Simmel v jednom svém románě pokládal za oportunní či módní se o nás otřít. A i leckterý z našich domácích autorů, kteří po roce 1968 sami upadli do nemilosti nebo se dokonce ocitli společně s nimi na druhém břehu, ličili nás o několik let předtím, abych ocitoval jednoho z nich jako: "vyvrhele, kteří se sami vyloučili z národní pospolitosti, s nimiž komunista nemá o čem diskutovat". Pokud jde o oficiální režimy, neustaly jejich útoky proti nám nikdy. A byly přednášeny nejvyššími reprezentanty se vší oficiálností na mezinárodních fórech. Tak třebas tehdejším prezidentem Antonínem Novotným v říjnu 1960 na schůzi valného shromáždění OSN.

Kontroverze kolem naší rozhlasové stanice nabyly na intenzitě kontextu s helsinskou konferencí, a to už v její přípravné fází a při zasedání následných, jež měla kontrolovat, jak jsou usnesení z Helsinek plněna. V popředí polemických střetů byl známý paragraf, týkající se volného toku informací. Sovětský svaz už v přípravném údobí v září 1973 přestal rušit vysílání Hlasu Ameriky, BBC a dalších mezinárodních rozhlasových stanic s tím, že chce vyjít vstříc a jednání usnadnit. Naše rozhlasová stanice RSE a Svoboda zůstaly však vystaveny činnosti rušiček nadále. Sovětský svaz rušil vysílání stanice Svoboda od jeho počátků v roce 1953, RSE v čase, o němž mluvím, přestalo sice být rušeno od roku 63 v Ma_arsku a od roku 1964 v Rumunsku, nikoliv však v Československu, v Polsku a v Bulharsku. Pokud jde o naše stanice, zůstávala Moskva a ovšem Praha na bojových pozicích. Zvedla se proti nám nová vlna kampaní, jimž měl dodat na váze projev Leonida Brežněva při příležitosti konference evropských komunistických stran ve východním Berlíně v roce 1976, který nás obvinil, že ohrožujeme mezinárodní atmosféru, že naše činnost je přímo provokativně v rozporu s duchem a literou helsinské konference a se vším důrazem, opřeným o všechna známá komunistická sofismata, žádal zastavení naší činnosti. Obsahem komunistických kampaní bylo tvrzení, že RSE a Svoboda jsou špionážní vysílačky kontrolované CIA. Všechna tato tvrzení byla jak z americké, tak z německé strany důrazně vyvrácena. Při helsinské konferenci a konferencích následných odmítli sovětské argumenty nejen američtí a němečtí delegáti, ale i informovaní zástupci řady participujících zemí. Přesto, že Sovětský svaz a jiné země pod komunistickými režimy se svými propagandistickými tirádami pohořely, podařilo se Moskvě svým vlivem v mezinárodním olympijském výboru dosáhnout toho, že sportovní redaktoři všech oddělení RSE a RS byli vyloučení z aktivní oficiální žurnalistické činnosti při zimních olympijských hrách v Innsbrucku v roce 1976. Komunistické propagandě šlo přirozeně o to, vytvářet precedenty a škodit profesionální reputaci našich vysílaček. Taktika, jež nebyla nová. Už i v předcházejících desítiletích komunstičtí participanti při různých příležitostech, třeba při mezinárodních filmových festivalech, se pokusili přímým a nepřímým vydíráním dosáhnout obdobného efektu. Na nejvýznačnějších místech, jako byly Benátky nebo Cannes neuspěli, nikdy se jim to nepodařilo. Avšak poněkud stranou velkého mezinárodního provozu, kde si pořadatelé zakládali na živé účasti socialistických kinematografií nebo kde měli své ideologické partyzány, se jim to případ od případu dařilo - ve španělském San Sebastianu anebo ve švýcarském Locarně ano ... Ve zmíněném roce 1976 už při letních olympijských hrách v Montrealu mohli být naši reportéři plně v akci. Naše práce byla od chvíle, co jsme spadali pod rozhodování Kongresu, formálně vzato postavena na oficiálnější, solidnější základ, od roku 1973 vznikla instance nazvaná Bord for international Broadcasting, spojovací článek mezi námi a Kongresem, takže i americká a vůbec západní argumentace mohla být důraznější a transparentnější. Tyto nové okolnosti přispěly k tomu, že se nakonec prosadilo to, co odpovídalo onomu stavu věcí, o nichž v Československu v lednu 1969 časopis Reportér odvážně konstatoval: Svobodná Evropa je podle československých předpisů považována za nelegální, avšak mezinárodní telekomunikační unie nemá proti provozu RSE námitek, neboť má řádně přidělené kmitočty, které dodržuje a její vysílačky na území Německé spolkové republiky a v Portugalsku mají řádné povolení k provozu. Naopak rušičky jsou podle československých předpisů legální, kdežto podle mezinárodních telekomunikačních předpisů jde o pirátské vysílače. Přes všechny tyto skutečnosti vysílání RSE v Československu zůstalo generelně rušeno až do 16. prosince 1988, sporadicky ještě i potom. A kampaně proti nám a proti těm, kteří v letech 88 a 89 měli v Československu kuráž se na naší práci přímo i slovem na našich rozhlasových vlnách podílet, pokračovaly až do konce komunistického režimu. Tak například při projednávání trestné věci proti Václavu Havlovi ještě 21. února 1989 byla režimními instancemi našemu rozhlasu přisouzena role jakéhosi corpus delicti vůči obžalovanému.

To, čím jsem se v této stati zabýval, týká se ovšem činnosti RSE od vzniku do pádu komunistického režimu. Od devadesátých let se situace podstatně změnila. Je spravedlivé vůči těm, kteří v práci pokračovali a pokračují povědět, že jejich početní stavy klesly, ve srovnání s dřívějškem, na minimum. Je paradox v tom, že právě v době, kdy jsme byli personálně nejsilnější, byl poslech našeho rozhlasu ztížen často až na pokraj nemožnosti. V době, kdy stanice dosáhla konečně nerušené slyšitelnosti, disponuje jen zlomkem intelektuálních a jiných kapacit časů minulých. To je však už jiné, kontroverzní téma, které se vlastně vymyká z rámce tohoto pojednání.


TIRÁŽ: Knihovní obzor. Čtvrtletník Vědecké knihovny v Olomouci. Redakce: redakcevkol.cz. Registrace MK ČR E 6450. ISSN (elektronická verze) 1214-6498.

Aktualizováno: 09.01.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno     ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2019
Aktualizováno: 22.01.2019 11:07
TOPlist