Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

HORA OLIVETSKÁ MATĚJE TANNERA

Jaromír Linda

Literárně historické výklady zabývající se literaturou 19. a 20. století bývají zpravidla dobře podepřeny doklady nejrůznějšího druhu. To je dáno nepřeberným množstvím archivního materiálu, který je v našich i cizích archivech a knihovnách k dispozici. Ale čím hlouběji se ponoříme do minulosti, tím je těchto zpráv méně, a často je jejich zdrojem jen samotná kniha a údaje z titulního listu. Právě proto je každá nová informace o knize i jejím autoru nesmírně cenná. Cílem následujících řádek je naznačit možnosti, jaké se nabízejí badatelům při sledování literární produkce jezuitských spisovatelů.

V minulém roce uplynulo 300 let od smrti významného jezuitského hodnostáře Matěje Tannera (1630-1692).1/ Proslavil se nejen jako nejvyšší řádový představený jezuitů v české provincii (byl jím dokonce dvakrát), ale také jako rektor spojené Karlo-Ferdinandovy univerzity: postupně byl i rektorem všech tří pražských kolejí. Bohužel jeho literární tvorbu postihl osud jiných děl našeho baroka - jejich náboženský obsah byl už dopředu chápán jako argument závadnosti, popř. neliterárnosti. Tento stav vlastně trvá dodnes, i když by se našly výjimky - třeba Josef Vašica svého času připravoval novodobou edici Tannerovy knihy Bič boží (1672), právě pro jeho kvality literární a jazykové.2/

S Olomoucí spojuje Matěje Tannera krátké období let 1660-1661, kdy na zdejší univerzitě přednášel etiku. Zdánlivě to tedy byla v jeho životě pouhá epizoda. Přesto ale právě tehdy vznikly základy k nejznámější knize Matěje Tannera. Bezesporu je jí nenápadná knížečka s předlouhým názvem: Hora olivetská, na rozličné stanoviště bolestným Krista Pána tajemstvím posvěcené, rozdělená a u Štramberka na panství novojičínském v Moravě vyzdvižená. Přestože schvalovací podpis připojil k rukopisu provinciál 1. ledna 1667, k prvnímu vydání došlo zřejmě až roku 1704 v Nise.3/ Znovu byly některé kapitoly vydány na podzim roku 1939 péčí Antonína Grunda. Horu olivetskou bychom mohli zařadit mezi knihy modlitební. Poutě na vrch Kotouč se konaly již v 16. století, ale jejich rozmach můžeme s jistotou datovat až do poloviny 17. století, kdy se o poutní místo začali zajímat olomoučtí jezuité. V roce 1646 navštívil Štramberk i Kotouč prefekt olomouckého konviktu Michael Tamasti. O tři roky později tady již stálo sedm křížových zastavení a dřevěná kaple a o velikonocích roku 1660 byl zahájen výkop pro základy zděného kostela. Význam, jaký místu přikládali olomoučtí jezuité, dokládá i přítomnost osmi nejmenovaných jezuitů v čele s provinciálem Danielem Krupským na Velký Pátek, roku 1666.4/

Tannerova korespondence se z období olomouckého pobytu nedochovala a ani v pozdějších dopisech, jichž je hodně přes stovku, nenajdeme nikde zmínku o Hoře olivetské. A tak jediné informace, které máme o vzniku knihy k dispozici, je několik údajů přímo z předmluvy. Podle nich vydal Tanner roku 1660 (zřejmě ještě před Velikonocemi) "naspěch zatím zprávu nějakou o jednom každém stanovišti té Hory olivetské a výklad jich tajemství na otevřeným papíru".5/ Jednalo se tedy o obyklý jednolist, snad doplněný dřevořezem, který obsahoval popis jednotlivých zastavení: "výklad jich tajemství" si můžeme vysvětlit tak, že šlo snad o výklad komentovaný příslušnými místy Nového zákona. O rok později Matěj Tanner "v skrovný knižetce na málokolikas listech vlastní k jednomu každému stanovišti modlitby vytiskl".6/ Ani jeden ze zmíněných tisků se nedochoval. V jedné z prvních kapitol knihy píše Tanner o tom, že byl při tom, když se roku 1660 kopaly základy budoucího kostela.7/ To, že na Kotouči byl i následující rok, nepřímo dokládá zápis v diáři olomouckého rektora: podle něho se 9. dubna 1661 P. Matyáš Tanner vrátil ze Štramberka.8/ Dá se předpokládat, že právě tehdy byli vyslyšeni "všichni téhož panství staří pamětníci a věkem sešlí obyvatelé, aby pod přísahou a vírou svou cobykoliv o té Hoře olivetské, někdy Kotouč řečené, věděli, aneb od svých předkův někdy byli slejchali, to vyjevili a oznámili tak, aby z toho historie nějaká a jistá zpráva o tom svatým místě sebrati a složiti se mohla".9/ Podle diáře rektora pražské koleje u sv. Klimenta totiž Matěj Tanner žádnou cestu na Moravu v šedesátých letech nepodnikl. Pokud tedy doplňoval později některé údaje, musely být zprostředkované jeho bratrem Janem, který v Olomouci působil od roku 1664 až do jara r. 1674.

Záhadou zůstává první vydání. které podle základní bibliografie produkce jezuitských spisovatelů - Backer- Sommervogelovy Biblioth'que de la Compagnie de Jesus mělo vyjít u pražského tiskaře Urbana Goliáše roku 1666 pod názvem Historie o Hoře olivetské na Moravě blíže Štramberka.10/ Balbín, zřejmě omylem, klade dobu vydání k roku 1669, jinak, jak se zdá, se všechny tyto údaje opírají o Pelclovu práci Böhmische, mährische und schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten. Podobný zmatek panuje i v rukopisných soupisech jezuitské literatury - za všechny uvádíme Scriptores Societatis Jesu Provinciae Bohemiae z Cerroniho sbírky Zemského archivu v Brně, kde jsou vyjádřeny pochyby o správnosti Balbínova zařazení k roku 1669.11/ Jediným konkrétním vodítkem je approbatio provinciála Daniela Krupského, které najdeme přímo v knize a jež je datováno k 1. lednu 1667. Za současného stavu našich znalostí nedokážeme tuto otázku rozřešit - buď skutečně kniha vyšla poprvé již roku 1666 a potkal ji osud mnoha jiných nedochovaných tisků, anebo se informace o vydání z roku 1666 opírají o zmíněný schvalovací podpis provinciála Krupského.

V Hoře olivetské najdeme kromě obvyklých modliteb a popisů jednotlivých zastavení křížové cesty navíc i několik kapitol o vpádu Tatarů na Moravu v polovině 13. století. Právě na tyto pasáže upozornili ve třicátých letech našeho století odpůrci pravosti Rukopisů, podle nichž autor básně Jaroslav z Rukopisu královédvorského čerpal mimo jiné z pověstí vzniklých až v 17. století.12/ Moravský historik Jaroslav Šebánek (a po něm Oldřich Králík) si všimli té části, kde Tanner identifikoval černé vojsko jako vojsko tatarské. Po krátkém úvodu, kde hovoří o jeskyni, která "jesli někdy buď švédské vojsko, buď Turci neb Tataři v tu krajinu vpadli, byla jest okolním obyvatelům za outočiště"13/, přichází k závěru, že "nesčíslný počet toho vojska černého okolo Štramberka ..., na žádné jiné vojsko hodnověrněji se nevztahuje, jako na ono tatarské, které přes třikráte sto tisíce zbrojného lidu v sobě obsahovalo.14/ Následující šestá kapitola (O vpádu tatarském a obležení Hory olivetské a jiných moravských pevností) 15/ popisuje bitvu u Olomouce a činy Jaroslava ze Šternberka podle Hájka a Spontanovy Historie církevní: vpád Tatarů na Moravu klade přitom až k roku 1253. Tento základní text je rozmnožen o dvě části, z nichž především druhá, popisující obléhání Štramberka, rozmnožila typologicky obdobné pověsti hostýnskou a žarošickou. Tanner toto obležení vypisuje takto: "V tom tedy čas /1253/, jako nějakým rozvodněním na zem moravskou ten divoký a krve křesťanské žíznivý národ se uvalíc, mezi jinýma i Štramberk a Horu olivetskou oblehl tak, že to prostranné a široké oudolí (které my oudolí Jozafat jmenujeme) pod Horou olivetskou naplnil, všecko ohněm, mordy, zajetím, náramným ukrutenstvím zohavil. Ačkoli pak celou mocí je vybojovati se snážil, nicméně s obzvláštní pomocí boží a chytrostí obyvatelův odehnán jest, když všickni okolní rybníci upuštěni jsou. Tu teprv pohané, aby neztonuli se obavajíce, nechtíce také při dobývání jednoho zámku dáleji se zdržovati k Holomouci pospíšili...".

Kompozičně celek otevírá přirovnání vpádu Tatarů na Moravu k záplavě ("jako nějakým rozvodněním"), tento motiv vtipně obrácený proti původci tuto část i uzavírá. Zmínka o údolí Jozafat navazuje na jednu z předchozích kapitol, kde je vylíčeno idylické prostředí štramberské krajiny; současně je to také narážka na proroctví Joelovo (3. 12 "Probudíť se a přitáhnou národové ti do údolí Jozafat ..."). Vyloučen je prvek mariánský, což je dáno zasvěcením místa; tím se štramberská legenda výrazně odděluje od mariánských legend vzniklých okolo Hostýna a Žarošic - nápadně podobné je ale líčení záplavy, popř. přívalu deště. Podle dosavadního pátrání se zdá, že právě tento příbuzný motiv má rozhodující význam při vzniku legend spojených s vpádem Tatarů na Moravu. Podobné sekvence můžeme totiž číst už u klasických historiků Dia Casia, Tertulliana, Orosia a Eusebia Caesarejského v souvislosti s válkami mezi vojsky Marka Aurelia a kmeny Markomanů a Kvádů. Nelze ovšem vyloučit, že příběh o záplavě převzal Tanner z vyprávění pamětníků; i v dalším textu lze rozpoznat části, které měl z doslechu - třeba pověst o trpaslících v jeskyni na Kotouči zachytil při svých výzkumech ještě na počátku našeho století dialektolog Adolf Kellner.16/

Podobně i u popisu obležení Olomouce a následného výpadu Jaroslava ze Šternberka zjistíme pozoruhodný zdroj. "Pět ostatních, posvěcených hostií, které po přijímání v kostele Těla božího zbytečně zůstaly, na oslu poctivě vložiti poručil /tj. Jaroslav/ a je doprostřed vojska tak pojmouce na nepřítele táhl...", čteme v šesté kapitole Hory olivetské. Dále Tanner pokračuje: "Po obdrženém vítězství, když ty posvátné hostie otevřené byly, hle předivným zázrakem okolo jediné každé z nich nová okrouhlost z čerstvého a krvavého masa se ukázala...". Příhodu s hostiemi totiž Matěj Tanner převzal od svého bratra Jana. Ten uvádí téměř identickou scénu ve své rukopisné Historia Heroum de Stellis, později (1732) přeložené do němčiny a vydané tiskem.17/ Rukopis je sice dedikován v Olomouci Janu Norbertovi, Václavu Vojtěchovi a Karlu Ignáci ze Šternberka až roku 1674, ale první podklady začal Jan sbírat již brzy po 6. lednu 1664, kdy přišel z Prahy do Olomouce. V Historii popisuje totiž mimo jiné dvě desky z levé stěny dnes už neexistujícího kostela Nanebevzetí Panny Marie, obsahující jména a data úmrtí některých moravských Šternberků. Jak Tanner sám uvedl, nechal je opsat a v září téhož roku opis přivezl do Prahy Ludmile ze Šternberka roz. Kavkové z Říčan, matce jmenovaných Šternberků.18/ Tento opis se v konvolutu písemností, které Jan po smrti Šternberkovny získal, dochoval dodnes.19/ V roce 1664 ale Jan Tanner neviděl desky, nebo alespoň jejich opis poprvé: jména a letopočty z obou desek otiskl už v první své práci věnované Šternberkům -ve Vestigia virtutis et nobilitatis Sternbergicae (1661).20/ Třebaže nám k tomu důkazy chybí, můžeme se domnívat, že o nápisech informoval Jana Tannera jeho bratr, který právě v této době v Olomouci pobýval.

Ve šternberské monografii z roku 1661 také poprvé čteme o zázraku s hostií ve spojení s Jaroslavem ze Šternberka, a to hned vedle pozoruhodné rytiny Daniela Wusína (vytvořené podle předlohy Karla Škréty), která má údajně zobrazovat oltářní obraz ze zmíněného kostela. Čtyři menší scény na ní znázorňují Jaroslava ze Šternberka u svatého přijímání, kněze snímajícího z menzy korporál, na němž je pět zbylých hostií, které v další scéně ukazuje shromážděným bojovníkům, děj pak uzavírá oslík se schránkou, v níž jsou hostie. Celému příběhu ale vévodí pátý a největší výjev, kde je zobrazena Panna Marie s Ježíškem a po stranách dva andělé nesoucí korporál s pěti hostiemi. Ve fondech Zemského archivu v Brně se dochoval volný list, v němž naprosto stejná, jen zrcadlovitě obrácená (nesignovaná a nedatovaná) rytina tvoří obrazový doprovod k textu popisující celou událost v Olomouci.21/ Tento převažující mariánský motiv je naopak potlačen v nástropní fresce na zámku Zelená Hora (po r 1671), sídlu Václava Vojtěcha ze Šternberka. Ve středu fresky je výpad křesťanského vojska z města a především souboj Jaroslava s Petou. Z olomoucké legendy je zachován jen její počátek a konec - tedy svaté přijímání a návrat oslíka s hostiemi: světská stránka se tady dostala do popředí.22/ Zelenohorská freska ovšem není jediné obdobné dílo. V olomoucké kapli Božího Těla namaloval kolem roku 1726 Jan Kryštof Handke scénu, v jejímž centru je naopak mše svatá, respektive svaté přijímání Jaroslava ze Šternberka.23/ Třebaže přijímání patří podle názoru Milana Tognera k umělecky nejslabším místům fresky, navázal Handke nepochybně na literární a výtvarné zpracování, jež přinesli Tanner se Škrétou. Snad právě proto, že se Handke cítil příliš svázán předlohou, je rozdíl v umělecké kvalitě jednotlivých částí Handkovy fresky tak výrazný. Je-li možné pochybovat, kdo je vlastně ve scéně svatého přijímání zobrazen, pak medailonek s nápisem QUINQUE RESIDUAE A COMMUNIONE HOSTIAE DEDUCUNTER IN UNA PRAELIUM jednoznačně odkazuje na Tannera a Škrétu, a tedy i na osobnost Jaroslava ze Šternberka. Je nepochybné, že olomoucká legenda umožňovala nejrůznější aktualizaci; motiv hostií, velmi frekventované téma v barokní literatuře, se navíc dotýkal jednoho z nejniternějších prožitků barokního (a jistě i dnešního) člověka: přítomnost Krista v posvěcené hostii.

Dnes snad už veřejně uznávaný a respektovaný je úzký vztah mezi barokem a gotikou. Vzájemné podobnosti někdy vyznívají až překvapivě shodně, ale mají hlubokou souvislost. Z historie známe dvě legendy - obě ze 13. století, které v sobě obsahují podobný, ne-li stejný prvek jako v olomoucké legendě: jistý kněz, který sloužil mši v bolsenském kostele Sancta Cristina, měl pochybnosti o přítomnosti Kristova těla v hostii, ale když ji přelomil, skanulo z ní několik kapek krve. Tuto scénu, známou jako Bolsenská mše, zobrazil Raffaelo Santi ve vatikánské Stanza d' Eliodoro někdy po roce 1511, tedy v posledním období své umělecké činnosti. V muži, který přijímá Svátost, je zobrazen objednavatel fresky papež Julius II. Bližší olomoucké události je příběh z katalánské Darocy - tamní relikviář s korporálem se údajně zbarvil do krvava při dobývání Valencie na Maurech roku 1238. Odborníky je relikviář řazen k vrcholům španělského středověkého umění. Darockou událost znázornil v mědirytině, pocházející ze soukromé sbírky, francouzský rytec Jasques Granthomme, který tvořil v letech 1588-1613.24/ Překvapivé je srovnání obou rytin, tj. Granthommeovy a Wusínovy - Wusín se Škrétou totiž zcela nepochybně vycházeli z Granthommeho, podobnost je až zarážející. Blíže ke Granthommemu má nesignovaná rytina z brněnského Zemského archivu, a zdá se tedy pravděpodobné, že je starší, než její zrcadlová podoba ve Vestigia virtutis et nobilitatis Sternbergicae. Je jisté, že příběh s hostií kombinuje obě události, ale tuto licenci musíme přičíst Škrétovu předchůdci. Můžeme také předpokládat, že výtvarné ztvárnění předešlo dobu literární, jinými slovy, že Jan Tanner a po něm další "opisovali" z výtvarné předlohy, kterou do našeho kulturního prostředí přinesl Škréta s Wusínem.

Pokusili jsme se naznačit, jakými cestami se mohou ubírat úvahy o knižní produkci našeho baroka, v tomto případě na příkladu nepochybně pozoruhodné Hory olivetské Matěje Tannera. Základ ke knize tvořily oba tisky z let 1660 a 1661, dnes nezvěstné. S jistotou můžeme tvrdit, že Tanner do nich ještě nevčlenil pasáže o "černém vojsku", třebaže už kolem roku 1661 pomýšlel na vydání větší práce. Rozhodující úlohu asi sehrálo zvýšené sebevědomí mladých Šternberků - jejich návrat z cest do zahraničí a povýšení do hraběcího stavu, vliv měla jistě i politická situace, konkrétně vpád Tatarů na Moravu v roce 1663. Podobně i z jezuitské strany existovala snaha podpořit poutě ve Štramberku reálným základem, "nějakou historií a jistou zprávou". Matěj Tanner byl tak spolu se svým bratrem Janem ve své době první, kdo reagoval na zvýšený zájem Šternberků i celé společnosti o olomoucké události v polovině 13. století.

Poznámky:

1) I. Čornejová, A. Fechtnerová, Životopisný slovník pražské univerzity. Praha 1986, s. 465-467, kde je uvedena i další literatura.

2) Památník národního písemnictví Strahov, pozůstalost J. Vašici, inv. č. 2240.

3) Knihopis uvádí dva výtisky, první v pozůstalosti prof. Škarky, druhý v Knihovně Národního muzea v Praze, sign. 33 F 23. Tento výtisk je defektní, chybějící strany 257-290 a 295-304 jsou doplněny písařem v první polovině minulého století. Z tohoto exempláře jsou naše citace.

4) Zemský archiv v Brně, Cerr. II., č. 285, p. 215.

5) M. Tanner, Hora olivetská, A 3b.

6) Tamtéž, A 3b.

7) Tamtéž, s.30.

8) Národní knihovna v Praze, sign XXIII F 78, Diarium rectoris collegii Olomucensis, fol. 81r.

9) M. Tanner, Hora olivetská, A 3b-A 4

10) C. Sommervogel, A. de Backer, Biblioth'que de la Compagnie de Jesus, Bruxelles, Paris 1896, t. VII., 1858/3.

11) Zemský archiv v Brně, Cerr. II., č. 345, fol. 61v.

12) J. Šebánek, Pověst štramberská, ČMM 59, 1935, s. 325-340; celou problematiku shrnuje J. Mezník, Rukopisy z hlediska historie, SbNM v Praze, řada C - lit. historie, sv. XIII/XIV (1968-9), /= RKZ - Dnešní stav poznání/, zvl. s. 170-171, srov. i O. Králík, Historická skutečnost a postupná mytizace mongolského vpádu na Moravu, Olomouc 1969.

13) M. Tanner, Hora olivetská, s. 25.

14) Tamtéž, s. 33.

15) Tamtéž, s. 34-39.

16) A. Kellner, Štramberské nářečí, Brno 1939, v příloze.

17) Národní knihovna v Praze, sign. XXXIII D 160, ff. 183rv.

18) V něm. verzi z r. 1732 (Geschichte derer Helden von Sternen) na s. 122.

19) Národní knihovna v Praze, sign. XV C 18, ff. 57rv.

20) J. Tanner, Vestigia virtutis et nobilitatis Sternbergicae, Pragae 1661, B 2b-Ca.

21) Zemský archiv v Brně, Cerr. II., č. 118 (viz příloha).

22) A. Berndorf, Zelená Hora, Plzeň 1926, s. 19.

23) M. Togner, Kaple Božího Těla v Olomouci, Umění XXI/1973, s. 331-343.

24) Za upozornění na tuto rytinu děkuji PhDr. J. Rokytovi. O J. Granthommeovi in: U. Thieme, F. Becker, Lexicon der bildenden Künstler, t. 14., Leipzig 1921, s. 520-521.


TIRÁŽ: Knihovní obzor. Čtvrtletník Vědecké knihovny v Olomouci. Redakce: redakcevkol.cz. Registrace MK ČR E 6450. ISSN (elektronická verze) 1214-6498.

Aktualizováno: 09.01.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno   ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2019
Aktualizováno: 21.05.2019 13:01
TOPlist