Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

ŠUSTOVY ITALSKÉ POBYTY A JEJICH ODRAZ V ROMÁNU CIZINA

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

9. ročník odborné konference (11. - 12. října 2000)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

ŠUSTOVY ITALSKÉ POBYTY A JEJICH ODRAZ V ROMÁNU CIZINA

Jiří Lach

Motto:

Jediný Šustův román, jediná kniha bez aspirací vědeckých a didaktických! a přece i v ní je skryto velmi mnoho poučení a ve formě krystalicky umělecké vysloveno mnoho myšlenek, ba vyřešen nejeden problém aktuální teprve dnes, kdy kniha už je zapomenuta! [1]

I.

Pokud hledáme v dějinách českého dějepisectví osobnosti, jejichž dílo se vyznačuje konzistencí, systematičností tématickou i metodologickou, pak na nejpřednějších místech nalézáme Jihočecha Josefa Šustu (1874-1945). Píle, jazykové schopnosti a oddanost trpělivé práci, které J. Šustu provázely od gymnaziálních studií v Třeboni a Českých Budějovicích, na univerzitě v Praze i vídeňském Institutu pro rakouský dějezpyt a nakonec i rakouském historickém ústavu v Římě z něj v období 1883-1899 vychovaly historika, který české historiografii dal řadu závažných děl.

Od raných analytických studií J. Šusta poměrně brzy přistoupil také k syntetizujícímu pohledu na dějiny, jenž v konečné bibliografické retrospektivě jeho díla pokrývá široký teritoriálně-chronologický úsek. Uvedeme-li jen některé nejvýznamnější práce, dostaneme se od českého 13. a 14. století nastíněného ve Dvou knihách českých dějin , přes vrcholně gotickou a renesanční epochu Dějin lidstva až k posledním dvěma stoletím, které našly své ztvárnění v Dějinách Evropy a Světové politice .[2] Všechny tyto práce se vedle poctivé heuristiky vyznačují svébytným jazykovým ztvárněním, které přispělo k oblibě Šustovy vědecké produkce v širším okruhu a je reflektováno také v zájmu, který o Šustovy služby projevovaly české noviny a časopisy, ať už to byl Lumír, [3] Lidové noviny, [4] Venkov, [5] Čechische Revue Arnošta Krause [6] a řada dalších.

Co vedlo Josefa Šustu k tomu, aby se pokusil sepsat román a proč byla Cizina věnována právě Itálii? Nebylo a není běžné, že uznávaný vědec přistoupí k žánru, který nepatří k jeho obvyklým vyjadřovacím formám. Důvodem je patrně Šustův mnohostranný zájem o literaturu, který se objevil velice brzy a byl utužen univerzitním životem a dlouhými rozhovory s přáteli. Více než zdatným partnerem byl studentu historie kolega Max Dvořák, roudnický rodák a nejlepší životní přítel. Tuzemská literární produkce je příliš nelákala. " S tou jsme měli hříšně málo doteku a téměř dojem, že nám nemůže mnoho říci , vzpomínal později stárnoucí vědec. [7] Byl to spíše svět Zoly, Maupassanta či Flauberta, který posluchače Gollova semináře poutal ve francouzské tvorbě nebo čelní představitelé severské a ruské literatury jako Strindberg, Ibsen a Dostojevskij.

Od četby a komentářů světové tvorby nebylo daleko k vlastním pokusům - především básním v próze, jež byly v době vídeňského studia podněcovány i návštěvami známých literárních kaváren. " Bylo v tom ovšem jen velmi málo opravdové vážnosti. V podvědomí zrálo mi stále více poznání, že básnická dráha není mojí pravou cestou. [8] Pro mladého Šustu nebylo jednoduché rozloučit se s vizí pěstovanou od dětství, kdy mu " utkvěl v mysli obraz slavného spisovatele - básníka jako vrcholný cíl pravé duchové ctižádosti .[9] Přesto však právě v Itálii, kde později situoval děj své literární premiéry a derniéry zároveň, na sklonku roku 1897 pochopil: " Moje poslání leží přece zcela jinde, na méně srázném svahu vědecké zvídavosti... vše co jsem kdy z pouhé fabulistické tvořivosti napsal a snad ze zvyku ještě napíšu, jest pouhá podružná náplň těch chvil poloviční prázdně, kterých vážné dílo jiné si žádá jen jako dočasné protiváhy, ale z nich nevyroste cenný smysl života a brána k mužné velikosti .[10] Šustovo básnické a prozaické pero na dlouhá léta utichlo, aby uvolnilo místo studiu pramenů v italských archivech a publikacím menších, německy i česky psaných prací.

Svět Apeninského poloostrova lákal řadu českých historiků z důvodů badatelských i pro své klima. Průkopníkem italských cest byl František Palacký a především otevřené vatikánské fondy vábily jeho následovníky, mezi nimiž figuruje také František Mareš, třeboňský archivář a muž, který Josefa Šustu zasvěcoval jako první do tajů historického řemesla. [11] Itálii si zamiloval rovněž Jaroslav Goll, pro něhož triumvirát oddaných žáků - Josef Šusta, Max Dvořák a Kamil Krofta - často sháněl ubytování. [12] Přirozeným cílem italských putování českých dějepisců bylo město na Tibeře, ale " žádnému z našich historiků nebyl Řím tak velkým kusem života jako Josefu Šustovi a nikdo z nich nepověděl o Římu tolik jako on .[13] Někdejší buchenwaldský vězeň a strážce Šustova vědeckého i lidského odkazu v padesátých a šedesátých letech, Jaroslav Werstadt, soudí, že Šustův pohled na Řím a Itálii měl postupně tři podoby. J. Šusta se mu jeví jako memoarista - autor působivých vzpomínek, Cizinou vstupuje do role romanopisce a konečně v kritice Macharova Říma, otištěné na půdě Dykova a Vlčkova Lumíra, [14]je mu J. Šusta historický myslitel. [15]

Šustovo seznámení s italským prostředím ovšem přišlo daleko dříve, než v těchto projevech a dokonce dříve než během studijního pobytu v devadesátých letech. Na význam této jihoevropské oblasti jej upozornil už soubor italské literatury v otcově knihovně, kterého si všiml jako chlapec. [16]

II.

Rané podněty dětství, studia - především římská, seznámení s prostředím i politikou, práce na edici pramenů k pozdnímu Tridentinu, [17] která se dočkala více než třiceti recenzí zejména v zahraničním tisku a je tak patrně nejznámějším dílem historika mimo Československo, to vše je odraženo v Cizině. Jestliže tedy J. Šusta znal do intimnosti některou zemi, pak to byla Itálie, byť cestoval i Francií, Německem (zvlášť si oblíbil Porýní), Belgií, Nizozemím, Anglií. Slovo cestoval však tyto a další země odlišuje v Šustově životopise od Itálie, tam J. Šusta žil. Ovšem intenzita působení římských pobytů nevystupuje jen v Šustových textech, ale projevila se i v slově mluveném, v jeho přednáškách, jejichž rétorická hodnota byla ceněna podobně jako psané slovo. Po návratu z italských cest obvykle vypisoval přednášky, jež se týkaly vlašských dějin. [18]

Ústředním tématem samotného románu je protiklad velké a bohaté ciziny a chudého domova, který vyvěrá z autorova dlouhodobého pobytu v Itálii. Nejednalo se o nijak ojedinělou zkušenost, podobný prožitek jako J. Šusta prodělala celá řada kultivovaných mladých lidí té doby. V Cizině Šusta implantuje své osobní vzpomínky z dob římských studií (1896-1899) na léta 1911-1912, kdy byla Itálie pohlcena vidinou imperiální velikosti a vedla válku o Tripolis. [19] Na dvou stech stránkách románu vystupuje jen několik postav, představujících odlišné světy. Je to advokát a exposlanec Karel, zřetelně reprezentující samotného autora, rovněž zjev sochaře Ondřeje Vrby měl mít svůj živý vzor v Benešovi Knüpflerovi, který patří do galerie postav Šustových pozdějších Vzpomínek. Cizina je prodchnuta debatami o tehdejších politických doktrinách a událostech. Nejde o nahodilé střípky, ale o přepis autorových znalostí nejnovější historie a politického myšlení do románové podoby. To, co nacházíme ve statích, jako byly Dějinné předpoklady moderního imperialismu ,[20] rozvíjí J. Šusta v dialozích Ciziny, kde jsou nacionalismus, imperialismus a další fenomény končícího dlouhého 19. století prezentovány ústy aktérů. Patří mezi ně také senátor Sacchi s dcerou Biancou. Ta, vedle řešení doznívajícího vztahu s Karlem, plně horlila pro expanzi mladého italského státu. Tragický moment je zobrazen v osobě architekta Jiřího, Karlova synovce, jenž v románu umírá, a Šustova touha načrtnout nezkreslenou fresku tehdejšího klimatu vystupuje se švýcarským knězem Finslerem, jehož obhajoba malého národa stojí proti Karlově skepsi v otázce budoucnosti menších národních komunit. Český advokát zde tlumočí autorovo vlastní stanovisko. Josef Šusta nebyl nikdy politickým harcovníkem a vyostřená polemika mu byla daleko vzdálenější než jeho kolegům. Šustův chladnější vztah k nacionalismu se formoval velmi brzy na základě jeho postoje k česko-německému soužití. " Cítil jsem své češství vždy a uvědoměle jako přirozenou podstatu své bytosti a nezrušitelný závazek své krve, ale trpkosti, které vyrůstaly z poměru obou národností místní půdy budějovické, mi zůstaly trochu cizí .[21] Vědec svým uvažováním téměř vždy vítězil nad iracionalitou, kterou jeho doba přinášela v hojné míře. Dokonce i v letech druhé světové války nepohlížel na národy v jejich jednolitosti a zdůrazňoval vnitřní diference. Tento postoj pomáhal Šustovi vytvářet hojné cesty v mládí, které nejčastěji vedly na evropský jih.

V Itálii mladý J. Šusta tříbil svůj jazykový styl a vhled do tématu. Bylo to na stránkách habilitační práce Pius IV. před pontifikátem a na počátku pontifikátu, kterou vydal - podobně jako Cizinu - Bursík a Kohout v roce 1900, kde poprvé výrazně vystupují jeho kvality. a to, co napsal recenzent Ladislav K. Hofman o Piu IV., platí rovněž o Cizině. " Šusta dovede (doslovně) s vědeckou intuicí kresliti charaktery, křísiti je v jejich individuálnosti - po této stránce Šusta, ač vždycky historik, rozvíjí schopnost přímo uměleckou... Šusta vůbec má smysl umělecký... mám tu na mysli jeho popis Říma... není to ona rhetorická výmluvnost francouzských dějepisců: Šusta zná ekonomii slova a dovede ji využít - jeho řeč je právě proto tak charakteristická a nezřídka drastická, že vždycky tak těsně přiléhá. [22]

Především v Šustových spisech věnovaných Itálii, tedy i v Cizině se čtenáři dostává až trojrozměrného popisu míst, v nichž hrdinové žijí. Románové dialogy působí jako výpověď očitého svědka. Dávno již, v žádné knize, nepocítil jsem takovou radost z ,rozhovorů', jako když necháte rozprávět Vy své osoby, psal ve dnech vydání románu Josefu Šustovi Otakar Theer. [23]Je zřejmé, že autor zasadil děj do míst a koloritu, které si dobře pamatoval. V životnosti postav je patrný autobiografický nádech, na nějž upozornil J. Werstadt.

Také v Cizině se ukazuje blízkost Maxe Dvořáka a Josefa Šusty. Itálie byla místem častých setkání obou historiků. Krajina bohaté minulosti je inspirovala k silné reflexi přírodního zázemí. M. Dvořák hledal interakci výtvarného díla a přírody [24] a do Šustova historického výkladu se často dostává empatické vylíčení krajinné scenérie, jaké v románu nalézáme například v popisu cesty Karlova synovce Jiřího vlakem z Říma do Nettuna. [25] Můžeme jen litovat, že M. Dvořák a J. Šusta nerealizovali společné projekty o italském umění, které plánovali na počátku století. [26]

III.

Cizina je v Šustově dosud opomíjeném díle popelkou a nezasvěcený pozorovatel může mít z historikova románu až pocit jakési nepatřičnosti - vykolejení z dráhy seriózního vědce, kterému není nutno věnovat pozornost. Opak je pravdou. Románové intermezzo v Šustově vědecké tvorbě vyvolalo poměrně výraznou odezvu několika kolegů, literárních kritiků i ohlasů soukromých. Italský román byl ovšem první v řadě Šustových prací, které postihla turbulence doby. Nakladatel uvedl knihu na trh ve dnech Sarajevského atentátu. Červencová krize a následný výbuch 1. světové války znemožnil dlouhodobější diskusi, jež by jistě nastala.

Je krutým paradoxem, že nepřízeň doby postihla i další Šustovy práce dotýkající se italského prostředí přímo nebo zprostředkovaně. Tlak nacistické okupace zastavil Šustův rukopis o Karlu IV. v době jeho římské jízdy, tedy v roce 1355 a v Laichtrově projektu Českých dějin tak vznikla další mezera. [27] Ve stejném období, přesně v roce 1942, přestávají vycházet Dějiny lidstva , ambiciózní projekt české historiografie redigovaný Josefem Šustou. [28] Jejich čtvrtý svazek měl perem Bedřicha Mendla pojednat o středověkých městech se zvláštním zřetelem k italským komunám. Z korespondence B. Mendla s hlavním redaktorem vyplývá Šustův vliv na formování této stati. [29] Až se značným zpožděním a v době, kdy nebyla možná otevřená intelektuální debata, vyšla část Šustových vzpomínek na mladá léta učňovská a vandrovní, která nás přivádí do Itálie a prostředí, jež našlo svůj odraz i v Cizině.[30]

Vraťme se však do roku 1914. Ještě než se příběh advokáta Karla, jeho synovce Jiřího a dalších dostal ke čtenářům, sdělil Josef Pekař nedočkavě svému učiteli: " Největší novinka je, že Šusta vydá v několika dnech román, opravdovský román pod titulem ,Cizina '; dějiště Itálie nebo Řím. Řekl mi to před několika dny a chce Vás hotovou věcí překvapit, ale tuším, že již psal sám o tom; ne-li, je radno, abyste se nelekl příliš. Já to však nečetl. [31] Jaroslav Goll, tehdy již z povzdálí pozorující, jak šťastné bylo jeho rozhodnutí učinit z J. Šusty svého nástupce na stolici všeobecných dějin, označil počin čtyřicetiletého vědce za " největší senzaci .[32] Po té, co Cizina vyšla, nalezla odezvu ve větším okruhu, včetně studentů. [33] Šustova pozice přitom nebyla jednoduchá. Případnou negativní odezvou riskoval ztrátu dlouhodobě budované prestiže, která se neomezovala jen na areál Klementina, ale zasahovala až do politiky. [34] Snad proto J. Šusta žádal Hanuše Jelínka, přítele a kolegu z dob učitelské činnosti na obchodní akademii, aby rukopis podrobil důkladné kritice. " Netajil se tím, že verdikt můj bude pro něho rozhodující: spálit nebo tisknout. Odpověděl jsem 'tisknout' a román skutečně vyšel a zachovává si ve vývoji české prózy velmi čestné místo , vzpomínal později Jiráskův zeť. [35] Jestliže zůstáváme u neveřejných ohlasů, k nejvýznamnějším patřil názor F. X. Šaldy s poznámkou, že by se za román nemusel stydět ani " nejdokonalejší profesionál .[36] Břitký literární kritik ostatně obdivoval Šustovy schopnosti i na půdě vlastní historiografické práce, v případě Dvou knih českých dějin .[37] Soukromou poklonu románu složil také již zmiňovaný rodák z Černovic v Bukovině, Otakar Theer.

Rozhodující byly však veřejné názory. Přicházely od uznávaných autorit Otokara Fišera, Arne Nováka a Karla Sezimy. Nešlo jen o letmou zmínku, kterou by si snad zasloužilo už Šustovo postavení univerzitního profesora. Kniha recenzenty přiměla k hlubšímu zamyšlení, jehož zhodnocení náleží historii literární kritiky. První reakce se objevila v Národních Listech a její autorství připisuje J. Werstadt O. Fischerovi, [38] který připomíná, že J. Šusta nestojí na půdě vyjádření ke krajině a lidem Apeninského poloostrova poprvé, ale již před léty se Itálie, a Říma především, dotkl v polemice s J. S. Macharem. Šustův pohled na Věčné město je O. Fischerovi komplikovaným obrazem, pocházejícím ze složitosti autorova nitra: ...je tu Řím, v němž historická vrstva klade se na vrstvu a kde pohled od povrchu přítomnosti proniká k reminiscencím na dobu praehistorickou, na starověk a zvlášť na dějiny papežské; je tu Řím, pojatý se stanoviska obratného společníka,... je tu Řím viděný okem lyrického krajináře a popisovaný v krásných impresionistických pasážích; Řím sociologův, Řím chudiny skrčené v smrdutých koutech a Řím uchovávající si gesto antického imperia, ale především Řím dnešního dne, kdy demokracie a nově oživlá moc kleru svádějí prudký zápas, kdy však celý národ se soustřeďuje k novým zámořským výbojům... [39] V kontrastu cizí země a domoviny, jednoho z nejpalčivějších problémů Ciziny, vidí souvislost historikova beletristického pokusu se Zeyerovým Plojharem a Koncem Hackenschmiedovým Viktora Dyka. [40]

V Sezimově hodnocení je autorem Ciziny " složitý individualista, vyzbrojený vědeckou pochybovačností a zároveň řízený útlým taktem krasocitným. Učenec, který neomezuje pozornost svou na životní výsek, daný jeho činností badatelskou, nýbrž zabírá širým zájmem též věci daleko za tímto obzorem .[41] Arne Novák přiřadil román k Vrchlického povídkám o Itálii. Je tedy zřejmé, že historik zde nebyl chápán jako nahodilý chodec na cestě svébytného literárního žánru, ale spisovatel výrazných kvalit. Pro A. Nováka " Josef Šusta není však pouze pozorovatel širokého zájmu a rozlehlého obzoru; jeho bystrý smysl pro vše rázovité a malebné provázen jest jemně pěstěnou schopností uhodnouti duši věcí, tajemství staveb, fluidum krajin a vyjádřiti to slovem originelním a obratem neopotřebovaným. [42]

Josef Šusta nikdy netoužil po roli tribuna lidu a angažmá v politice. Nebyl vášnivý debatér Pekařova ladění a v kritických dějinných momentech hledal klid v zátiší své pracovny, byť jej doba, zejména okupační, mnohokrát postavila do centra událostí. Přesto Cizina v době první světové války vyjadřovala politické postoje. V druhém roce krvavého konfliktu posloužil román učencův fejetonistovi, pravděpodobně opět Otokaru Fischerovi, k zamyšlení nad těžkým údělem malých národů a jejich právem na existenci, jenž považovala cenzura za natolik nebezpečné, že text postihla četnými zásahy. [43]

Zmínili jsme jen výsek z hodnocení, jejichž autoři již cítili autobiografický podtext románu, ale až Vzpomínky podle jejich vydavatele Jaroslava Werstadta ukázaly, co je v Cizině odrazem Šustových zážitků a kde vystupuje jeho obraznost. [44] Výbuch Velké války zamezil klidnému vstřebání historikova románu do půdy české literární kultury, byť se ještě v roce 1918 objevily hlasy upozorňující na výjimečnost knihy. [45] Přesto Cizina, kterou četl Alois Rašín v době vídeňského věznění, [46] patří k vynikajícím ukázkám toho, jak se cestování může odrazit v literatuře. Ojedinělost knihy vyvěrá také z faktu, že autor nebyl profesionálním spisovatelem a přece byl schopen zkušenosti svých italských pobytů vyjádřit poutavou romanopisnou freskou, která vedle jeho historických a memoárových spisů přináší další a snad nejintimnější pohled na milovanou Itálii a Řím. Jistou satisfakcí za předčasně ukončenou debatu v roce 1914 mohla Josefu Šustovi být alespoň pozdější prosba československého vyslanectví v Římě o svolení k překladu jeho románu do italštiny. [47]

Příloha: Dopis Otakara Theera Josefu Šustovi o Cizině [48]

Poznámky pod čarou

[1] Zapomenuté knihy . Národní sjednocení, 14. května 1937, s. 5.

[2] Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje . Praha 1917 a 1919 (2. vydání 1926 a 1935); Dějiny lidstva 4. Středověk vrcholný a stárnoucí . Praha 1942. Dějiny lidstva 5. V branách nového věku . Praha 1938; Dějiny Evropy v letech 1812-1870 . Praha 1922-1923; Světová politika v letech 1871-1914 . Praha 1924-1931.

[3] Po spolupráci v prvním desetiletí 20. století žádali Hanuš Jelínek a Viktor Dyk Josefa Šustu i v letech první republiky, aby svými texty obohatil stránky Lumíra. Státní ústřední archiv (dále jen SÚA), fond J. Šusta, kart. 5, inv. č. 16, písm. J, dopis H. Jelínka a V. Dyka z 2. února 1926. J. Šusta se ovšem už dříve Jelínkovi omlouval, že je zaneprázdněn. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, pracoviště Staré Hrady (dále jen LA PNP), fond H. Jelínek, dopis J. Šusty z 13. února 1919.

[4] V roce 1922 prosil J. Šustu o spolupráci v kulturních rubrikách šéfredaktor Lidových novin K. Z. Klíma, SÚA, fond J. Šusta, kart. 6, inv. č. 16, písm. K, dopis z 3. května 1922. Totéž zopakoval za dvanáct let Eduard Bass, SÚA, fond J. Šusta, kart. 2, inv. č. 16, písm. B, dopis z 21. listopadu 1935.

[5] Na stránkách Venkova se objevovaly Šustovy články zejména v období po vzniku republiky (řada těchto textů byla přetištěna v knize Z dob dávných i blízkých , kterou vydal Vesmír u příležitosti autorových padesátin v roce 1924). Vladimír Klecanda si dokonce stěžoval Kamilu Kroftovi, že Šustovi nesou úvodníky ve Venkově tolik, že nechce psát do ČČH. Archiv Akademie věd České republiky (dále jen AAVČR), fond Kamil Krofta, kart. 3, inv. č. 136, dopis V. Klecandy ze 7. září 1920. Ve třicátých letech žádal o obnovení spolupráce s Venkovem také Rudolf Beran, SÚA, fond J. Šusta, kart. 2, inv. č. 16, písm. B, dopis R. Berana z 11. ledna 1937.

[6] Pro Krausovu revue napsal J. Šusta stať ke Gollovým šedesátinám, kterou si šéfredaktor velmi pochvaloval. SÚA, fond J. Šusta, kart. 6, inv. č. 16, písm. K, dopis A. Krause z 6. září 1906. Delší spolupráci s Čechische revue ovšem zmařila ekonomická krize časopisu a jeho zánik.

[7] Josef ŠUSTA, Mladá léta učňovská a vandrovní. Praha-Vídeň-Řím. Vzpomínky II . Praha 1963, s. 91.

[8] Tamtéž, s. 126.

[9] Tamtéž, s. 324.

[10] Tamtéž, s. 325.

[11] K Františku Marešovi více Václav VOJTÍŠEK, Dr. h. c. František Mareš . In: Archivum Trebonense . Třeboň 1971, s. 63-100.

[12] SÚA, fond J. Šusta, kart. 4, inv. č. 16. Gollovy dopisy J. Šustovi dosvědčují, jak často zajížděl do Itálie na několikatýdenní pobyty. Zvláště intenzivní bylo období na počátku 20. století, kdy byl J. Goll v Římě (1901), Miláně (1902), v Benátkách (1903), Florencii, Bologni, Lucce a opět v Benátkách (1904). Z vydaných pramenů umožňují rekonstrukci intenzity Gollova italského pobývaní Listy úcty a přátelství. Vzájemná korespondence Jaroslava Golla a Josefa Pekaře . Praha 1941.

[13] AAVČR, fond Jaroslav Werstadt, Šustův trojí pohled na Řím . Přednáška pronesená v Historickém klubu 21. února 1963, strojopisný přepis, s. 1.

[14] J. Šusta, Macharův Řím . In: Lumír, 36, 1908, s. 99-107, 151-163. Přetištěno In: Z dob dávných i blízkých . Praha 1924, s. 54-72.

[15] J. WERSTADT, Šustův trojí pohled na Řím , s. 2.

[16] J. ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I. Praha 1947, s. 58.

[17] Die römische Kurie und das Konzil von Trient unter Pius IV . Wien 1904-1914. Během deseti let J. Šusta vydal čtyři svazky, jimž se dostalo reakce v nejprestižnějších vědeckých časopisech. Ohlasy mohli číst čtenáři Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschistsforschung, Historische Zeitschrift, Analecta Bollandiana, English Historical Review, Revue d´Histoire Ecclesiastique, Archivo Storico Italiano a dalších.

[18] Archiv Národního muzea v Praze (dále jen ANM), fond Josef Hobzek, kart. 18, inv. č. 565/1, kompletní opis Šustových přednášek a seminářů na UK. Pro letní semestr 1905-1906, kdy se vrátil z Říma od práce na aktech tridentského koncilu vypsal J. Šusta přednášku Renaissance a papežství. Hobzkův materiál je zvláště cenný vzhledem k tomu, že Šustův osobní spis z AUK se ztratil. Věrohodnost opisu potvrzuje srovnání s prací Karla Kazbundy, Stolice dějin na pražské universitě 3 . Praha 1968. Kazbunda měl originální materiál ještě k dispozici.

[19] Jaroslav WERSTADT, Šustův trojí pohled na Řím , s. 8.

[20] Český časopis historický, 15, 1909. Přetištěno v knize Z dob dávných i blízkých , s. 78-136.

[21] AAVČR, fond J. Werstadt, Šusta a jeho generace o Mommsenovi a prosinci z r. 1897 , promluva u Šustova hrobu 23. května 1959, s. 2-3. J. Werstadt, zde cituje ze Vzpomínek, které v té době připravoval k vydání.

[22] L.K. Hofmana sebrané spisy I. Spisy vědecké . Praha 1904, s. 337-340.

[23] SÚA, fond J. Šusta, kart. 11, inv. č. 16, písm. T, dopis Otakara Theera z 26. června 1914. Znění celého dopisu v příloze.

[24] Jaromír PEČÍRKA, Max Dvořák. Životopis . In: Max DVOŘÁK, Umění jako projev ducha . Praha 1936, s. XXIII.

[25] Josef ŠUSTA, Cizina, s. 36 an.

[26] AAVČR, fond J. Werstadt, Životní přátelství Josefa Šusty a Maxe Dvořáka . Promluva u Šustova hrobu 27. května 1961.

[27] Poslední, čtvrtý svazek druhého dílu, který J. Šusta napsal pro České dějiny , byl vydán z pozůstalosti v r. 1948 pod názvem Karel IV. Za císařskou korunou 1346-1355 . F. M. Bartošovy Čechy v době Husově . Praha 1947 pokrývají období 1378-1415.

[28] O roli J. Šusty při vzniku Dějin lidstva Josef BLÜML, Šustovy Dějiny lidstva. In: Věda v českých zemích za druhé světově války . Sborník z konference. Praha 1998, s. 271-278; Jiří LACH, Josef Šusta a Dějiny lidstva . In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Historica 28. Olomouc 1998, s. 93-103. Podrobně pak Jiří LACH , Role Josefa Šusty při vzniku Dějin lidstva (disertační práce). Olomouc 2000, 227 s. IXL s. příloh.

[29] AAVČR, fond Bedřich Mendl, kart. 5, inv. č. 329, dopisy J. Šusty z 11. února a 8. července 1940; SÚA, fond J. Šusta, kart. 7, inv. č. 16, písm. M, Mendlovy listy z 15. února a 4. června 1940. Zlomek Mendlova rukopisu pro nevydanou část 4. svazku se nachází v AAVČR, fond B. Mendl, kart. 7, inv. č. 488.

[30] Vzpomínky hodlal vydat již za války Melantrich LA PNP, fond Melantrich (nezpracováno), složka prof. dr. J. Šusta, opis dopisu Melantrichu J. Šustovi z 11. ledna 1943 a Šustova odpověď tamtéž z 13. ledna 1943. Před svou smrtí požádal J. Šusta Karla Stloukala, mimo jiné, také o vydání svých pamětí. K tomu Jiří LACH (ed.) Poslední dopis Josefa Šusty Karlu Stloukalovi . In: Historický obzor, 11, 2000, č. 3-4, s. 82-84. Osudům Šustových memoárů po roce 1945 věnuje pozornost Josef BLÜML, Šustovy vzpomínky . In: Věda v Československu v letech 1945-1953 . Sborník z konference. Praha 1999, s. 401-406. Podrobnějším pramenem jsou ovšem stati Jaroslava Werstadta uložené v AAVČR.

[31] Jaroslav ČECHURA - Jana ŠETŘILOVÁ (ed.), Co v " Listech úcty a přátelství nebylo (2.) . In: Dějiny a současnost, 17, 1995, č. 3, dopis J. Pekaře J. Gollovi z 18. června 1914.

[32] Listy úcty a přátelství, s. 584, dopis J. Golla z 20. června 1914.

[33] J. WERSTADT, Šustův román Cizina .

[34] V roce 1911 byl Šustovi nabídnut mandát do vídeňského parlamentu za národní stranu svobodomyslnou. AAVČR, fond J. Werstadt, Josef Šusta a Zdeněk Nejedlý, jejich cesty a vztahy. Promluva u hrobu J. Šusty 28. května 1966.

[35] Hanuš JELÍNEK, Zahučaly lesy . Praha 1947, s. 260.

[36] SÚA, fond J. Šusta, kart. 10, inv. č. 16, písm. Š, dopis F. X. Šaldy ze 7. července 1914.

[37] Tamtéž, dopis F. X. Šaldy z 25. září 1917.

[38] J. WERSTADT, Šustův román Cizina , s. 8.

[39] Národní Listy, 8. července 1914, zkratka O. F.

[40] Tamtéž.

[41] Román učencův o cizině . In: Karel SEZIMA, Podobizny a reliefy. Studie o domácí próse soudobé. Praha 1919, s. 196. Sezimova recenze vyšla původně v Lumíru v roce 1915. Později byla otištěna ještě jednou pod názvem Román rozprava . In: Krystaly a průsvity. Spisy Karla Sezimy IX. Praha 1928, s. 107-116.

[42] Arne NOVÁK, Josef Šusta: Cizina. Román. Nakl. Bursíka & Kohouta v Praze 1914, str. 223. In: Přehled, 12, 1914, č. 41, 24. července 1914, s. 717-718.

[43] Právo malých . Národní Politika, 5. listopadu 1915. Fischerovo autorství potvrzuje použití zkratky O. F.

[44] Jaroslav WERSTADT, Šustův trojí pohled na Řím , s. 8.

[45] Jindra FLAJŠHANSOVÁ, Šustova Cizina a Pískáčkovy povídky Smířené bolesti . In: Ženské listy, 46, 1918, č. 5.

[46] Paměti Dr. Aloise Rašína . Brno 1994, s. 135.

[47] SÚA, fond J. Šusta, kart. 1, inv. č. 3, dopis vyslanectví z 19. ledna 1921.

[48] SÚA, fond J. Šusta, kart. 11, inv. č. 16, dopisy Otakara Theera. V edici tohoto dokumentu je doslovně respektován originál, včetně délek, psaní čárek, apod.

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 25.05.2018 10:18
TOPlist