Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

ŠKOLNÍ KNIHY NA CESTÁCH ANEB ŘÁDY I NEŘÁDY PIARISTICKÝCH KNIHOVEN

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

9. ročník odborné konference (11. - 12. října 2000)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

ŠKOLNÍ KNIHY NA CESTÁCH ANEB ŘÁDY I NEŘÁDY PIARISTICKÝCH KNIHOVEN

Václav Bartůšek

K nejvýznamnějším církevním knihovnám na Moravě na konci 17. století a ve století 18. patřila knihovna olomouckých biskupů, uložená v jejich rezidenci - zámku Kroměříži. Od konce 17. století (od r. 1700) se ujali její správy a provozování na biskupovo přání kroměřížští piaristé, mezi jejichž knihovníky se nacházela celá plejáda významných členů tohoto řádu, jehož nejhlavnějším a nezastupitelným posláním bylo vzdělávání mládeže (většinou mužské) na základních a středních školách, [1] která prožila část svého života v cizině nebo na různých zahraničních cestách. Můžeme si zde proto klást otázku, jak se tito členové řádu osvědčili jako knihovníci a zda jejich činnost byla ke prospěchu kroměřížské biskupské knihovny, nebo jak naopak mohla jejich pozdější činnost v zahraničí být poznamenána působením právě v této knihovně.

Zakladatelem kroměřížské biskupské knihovny byl již někdy kolem roku 1669 olomoucký biskup Karel II. z Liechtensteina-Castelcornu, který dosedl na olomoucký biskupský stolec 12.3.1664. Za svého života se řádně staral o chod knihovny, který právně zabezpečil 14.5.1694 - necelý rok před svou smrtí. [2] Tehdy již byl jeho osobní majetek několik let (od r. 1691) odkázán jako dar jeho budoucím nástupcům v biskupské funkci. Zde uváděná Liechtensteinova listina je velmi důležitým dokumentem pro poznání dějin knihovnictví. [3] Vedle platů určených na hmotné zabezpečení knihovny (provoz, nákup knih, plat knihovníka a jeho pomocníka apod.) a zdůraznění, že se jedná o veřejnou knihovnu, uváděl i jakési biskupské instrukce pro knihovníka. Podle nich měl mít knihovník knihy řádně, vkusně a čistě uloženy na svém místě. Knihy měly být udržovány v dobrém stavu. Výpůjčky měly být svědomitě zaznamenávány a mimo knihovnu se mohly půjčit knihy pouze s úředním svolením. Knihovník měl povinnost dvakrát týdně v úředních hodinách (zpravidla šlo o úterý a čtvrtek 7-11 hod.) kterémukoliv návštěvníkovi přinést žádanou knihu a posadit ho do vhodné místnosti (v zimě vytopené), aby si mohl udělat výpisky. Knihovník měl být ve styku s jinými knihovnami a informovat se o nových dílech. Měl také být poctivý a nezištný při jednání s knihkupci a knihvazači. Měl velmi dbát na to, aby nové knihy byly dodány v bezvadném stavu. Knihy koupené za peníze určené biskupskou listinou (úroky na nákup tvořily ročně 440 zl.) měly být opatřeny biskupským označením, šlo o jakési exlibris na lístečku od brněnského tiskaře. Plat knihovníka tvořil asi 60 zl. ročně, knihovních svazků bylo tehdy v biskupské knihovně v Kroměříži zhruba 4 500. [4] Do funkce biskupského knihovníka byl jmenován Urban Franz Augustin Heeger (o knihovnu se staral asi již i před tím), který v ní setrval až do své smrti v roce 1696. [5]

Knihovna ovšem nebyla jediným kulturním zájmem, v němž se olomoucký biskup Karel II. realizoval. Vedle rozsáhlého sběratelství uměleckých sbírek různých druhů a dalších aktivit to byla především podpora různých církevních řádů, především pak šíření piaristického řádu na svých panstvích. V roce 1687 založil piaristickou kolej v Kroměříži s vyšším gymnáziem, v roce 1690 piaristickou kolej ve Staré Vodě u Libavé, s nižším gymnáziem a pobočkou řádového noviciátu, a v roce 1694 kolej v Příboře s vyšším gymnáziem. [6] Při všech kolejích fungovaly i základní školy s poslední aritmetickou třídou, která připravovala žáky podle jejich vyspělosti na různé druhy životního uplatnění. Obzvláště piaristé v Kroměříži, kde téměř současně se školami (r. 1688) byl založen pěvecký seminář a rozvinula se i školní dramatická tvorba, byli kulturní ozdobou biskupských statků a hlavním kulturním činitelem v jejich rezidenčním městě Kroměříži. [7] Není proto divu, že Liechtensteinův nástupce na stolci olomouckých biskupů Karel III. Lotrinský si vybral piaristický řád, který potřeboval knihy neustále pro školní výuku a měl tedy knihovnictví neobyčejně vyspělé, jako nástupce správců své knihovny. [8]

K vlastní realizaci myšlenky pověřit piaristy správou knihovny olomouckého biskupství v Kroměříži došlo v roce 1700. Tomuto aktu předcházelo její první přehledné uspořádání, které provedl augustiniánský mnich, profesor teologie a filozofie P. Augustin Kneutgen, který se staral již dříve o nákup knih, avšak úřad knihovníka vykonával až v letech 1696-1699. Knihovnu uspořádal a rotřídil podle tehdejších zvyklostí oborově, avšak zda dělal katalog není známo. [9] Podle tohoto třídění byla struktura kroměřížské knihovny asi zhruba takováto: A. Bible, obřadní knihy a svatí otcové 287 sv., B. Komentáře a výklady k Bibli 253 sv, C. teologie morální a spekulativní 629 sv., D. kanonické právo 426 sv., E. právo, politika a statistika 1217 sv., F. církevní a světští historikové 1104 sv., G. církevní polemiky 227 sv., H. kazatelé a asketi 730 sv., I. filozofové, matematici, mechanici (sc. fyzikové) 593 sv., K. lékaři a chirurgové 591 sv., L. humanističtí autoři, řečníci a básníci 267 sv. M. cizojazyčná literatura (italské knihy 185, sv., francouzské 300 sv., španělské 9 sv. a dalších 17 v různých jazycích), N. duplikáty různého množství uložené mimo knihovnu k definitivnímu rozhodnutí biskupa (kromě toho bylo 27 duplikátů z ostatních oddílů) 868 sv. a konečně oddíl O., který obsahoval prohibita v počtu 348 sv. Bez duplikátů bylo v jednotlivých oddílech celkem 8051 sv. Knihy byly tedy seřazeny do 14 abecedně označených tříd, kde byly rozděleny ještě podle formátu, což spolu s několika vystavenými glóby dávalo knihovně estetický vzhled. Při přejímání knihovny piaristy byla znovu provedena velká revize knihovny komisí, v níž byli lotrinský knížecí komoří Jan Kašpar Hillerr z Hillersberga, zámecký hejtman Václav Čapka, rektor kroměřížské piaristické koleje P. Bernard Bartlík a S. Philippo Nerio a členové piaristického řádu. Při revizi se zjistilo několik ztrát, upravil počet duplikátů, případně i triplikátů a zdá se, že byl asi dokončen velký katalog knihovny, který byl snad připravován již předem. [10]

Vedle knihovníka (bibliothecarius), který byl za knihovnu zodpovědný, zde působil ještě jeho pomocník (bibliopola, vicebibliothecarius, subbiliothecarius), který knihovníka zastupoval, prováděl podřadnější práce a bral poloviční plat. Na manuální práci si příležitostně sjednávali pomocné síly ze zámeckého personálu, což se udrželo při provozu knihovny po celé sledované období. [11] Vzhledem k tomu, že seznamy piaristů ve funkcích knihovníků i jejich pomocníků byly sestaveny pro období docela přesně, všimnu si pouze významných členů řádů, případně doložených významných piaristických cest. [12] Prvním piaristickým knihovníkem se roku 1700 stal P. Bernard Bartlík a S. Philippo Nerio (1646-1716), který funkci knihovníka vykonával při rektorském úřadě, takže za něj asi spíše zastupoval P. Constatinus Kemptner a Beata Virgine Maria (1649-1710). Oba piaristé měli za sebou již působení v rakouských kolejích (Horn). Zda do této doby cestovali však bezpečně nemůžeme zjistit. [13] P. Bernard Bartlík byl kroměřížským rektorem již dříve a byl biskupovým důvěrným rádcem. V roce 1694 se stal prvním rektorem v Příboře a v roce 1695 doprovázel na vizitační cestě piaristického řádového generála z Říma P. Jana Františka Fociho do Krakova. [14] Bartlíka čekal ovšem ještě delší pobyt v Ŕímě. Tento zkušený piaristický historik odešel ještě v roce 1700 do Říma, kde byl na generální řádové kapitule jmenován asistentem generála piaristického řádu pro zaalpské provincie. Pobýval zde do roku 1706. [15] Při svém římském působení se zabýval historií piaristického řádu od vzniku prvních (ještě vlastně ne piaristických) škol v roce 1597 a oficiálního prohlášení řádu (r. 1621) až po obnovení řádu po krizi v roce 1669. [16] Výsledkem jeho usilovné mravenčí práce se stala obsáhlá kronika počátků piaristického řádu Annales ordinis nostri, bez níž se neobejde ani dnešní řádová historiografie, jak to dokazují dvě současná vydání tiskem. [17] Po svém návratu na Moravu, kdy se stal Bartlík v letech 1706-1709 provinciálem piaristické provincie Germanie (se sídlem v Mikulově na Moravě) došlo k rozsáhlé akci opisování Bartlíkových análů. Pořizovaly si je téměř všechny piaristické koleje a to i v období po Bartlíkově smrti. [18]

Dalším velmi významným a později i cestujícím piaristou z kroměřížské biskupské knihovny byl P. Joachimus Bartsch a S. Adalberta (1660-1737), který byl rektorem koleje v Kroměříži a tudíž i zdejším biskupským knihovníkem v letech 1707-1712 a v roce 1713 pomocným knihovníkem. [19] Bartsch, který v období 1718-1721 zastával funkci provinciála provincie Germanie, musil z titulu své funkce dojet několikrát na generální kapitulu (celořádové shromáždění) do Říma. Byl také vizitátorem piaristických řádových kolejí v celé provincii Germánii, neboť provinciál musil alespoň jednou za rok navštívit koleje mu svěřené. Cestoval ovšem asi již od dob svých studií, neboť pocházel z Mezilesí (dnes na česko-polském pomezí). [20] V roce 1713 zastával P. Joachimus funkci vicerektora, a proto i v knihovnické funkci zastupoval tehdejšího nového rektora (svého zástupce) P. Augustina Odrobinu a S. Monica (1674-1747 v Kroměříži), který byl významným řádovým teologem. Z tohoto roku máme i důkaz, jak si tehdejší piariasté cenili knihovnických funkcí, neboť knihovnický úřad jak u Odrobiny, tak u Bartsche byl zapsán mezi tzv. větší povinnosti jednotlivých členů kroměřížské piaristické koleje. [21]

Sloučení funkce rektora piaristické koleje s funkcí biskupského knihovníka v Kroměříži se nejčastěji objevovalo do roku 1724, pak se obě funkce postupně od sebe začaly oddělovat vzhledem k nárůstu agendy rektorských úřadů jednotlivých piaristických kolejí i residencí. [22] Funkce knihovníka bývala zpravidla svěřována ovšem i nadále některému z váženějších nebo zkušených členů řádu, kteří zastávali vyšší řádové funkce, např. profesoru zdejšího interního řádového studia filozofie apod. Také v tomto období bychom našli mezi knihovníky některé členy řádu, o nichž bychom mohli říci, že je vrchol kariéry včetně většího cestování teprve čeká. Mezi těmito piaristy bychom mohli uvést alespoň P. Germana Jandíka a S. Adalberto (1695-1756), který rovněž později cestoval z titulu své funkce piaristického provinciála, jímž se později stal. Tento úřad zastával dokonce dvakrát. Souviselo to s vývojem hranic piaristických provincií ve středoevropském prostoru. V období 1745-1748 stanul Jandík v čele provincie Germánia, zatímco v letech 1754-1757 byl představeným provincie Bohemia (sc. Česko-moravsko-slezské piaristické provincie), která vznikla z předcházející po odtržení rakouských kolejí v roce 1751. [23] Později také proslul jako přísný řádový představený, zejména pověstné byly jeho kanonické vizitace jednotlivých kolejí v uvedené provincii, přesto si ho piaristé vždy vážili a počítali ho mezi významné členy řádu. [24] V době svého knihovnického působení (v roce 1725 začal jako pomocný knihovník) měl však P. Germanus ještě tuto skvělou kariéru před sebou a v Kroměříži působil v roce 1727 jako profesor zdejšího řádového filozofického studia. [25]

Z knihovníků cestovatelů z tohoto prvního období vedení biskupské knihovny piaristy (1700-1752) bychom mohli ještě připomenout P. Zachariase Schuberta a S. Elisabetha (1701-1780), který měl před sebou kariéru viceprovinciála Rýnsko-švábské viceprovincie piaristů v šedesátých letech 18. století. [26] Z knihovníků z období do roku 1752, kdy vývoj knihovny přerval ničivý požár byl nejdéle souvisle ve funkci 1731-1742 (před tím již 1719-1721) P. Cornelius Hornesch a S. Carolo Boromeo (1715-1764), který napsal několik teologických knih. Zajímavým spisovatelem byl rovněž i P. Guido Nicht ab Angelis (1709-1789), který byl dvakrát provinciálem řádu již v české provincii v letech 1757-1760 a 1766-1769. Jeho hlavní dílo Documenta spiritualia ex epistolis S. Josephi Calasnctii... , vydané v roce 1772 v Mikulově bylo předchůdcem později vydávaných edic dopisů tohoto světce piaristického řádu. [27] U pomocných knihovníků považuji alespoň za nutné zmínit se o díle P. Philippa Sommer[n]a a S. Theresia (1688-1765), který se zabýval filozofií i filologií (latinou a francouzštinou) a kromě toho napsal také spis o výzmamném kroměřížském rodáku piaristovi P. Adolphu Grollovi a S. Georgio (1682-1743). P. A. Groll byl totiž nejen významným filologem (hebraistou), ale i prvním zaalpským piaristickým generálem v Římě (1724-1730) a biskupem v maďarském Rábu (1733-1743). [28] Zda, kdy a jak v biskupské knihovně studoval nebo s ní spolupracoval, nemáme zatím doloženo. Do knihovny zasahovali asi občas i jiní členové řádu, kteří zde studovali a často asi dobrovolně pomohli i svými bohatými zkušenostmi. Takovým piaristou byl asi velký piaristický znalec knih a knihoven P. Philippus Büttner a S. Jacobo (1664-1729 Kroměříž), nejen v kroměřížské biskupské knihovně, jejíž inventář sestavil, ale i některých zajímavých knihoven v tehdejší Evropě, např. nizozemském městě Leidenu, které bylo mezi tehdejšími učenci vážené a proslulé vydavatelskou a tiskařskou činností. [29] Nakonec zde přeci jenom působil též v letech 1728-1730 jako hlavní knihovník v knihovně, na jejímž uspořádání se podílel již dříve.

Z 1. poloviny 18. století se dochovaly rovněž i zajímavé aktové materiály v piaristickém archivu k dějinám biskupské knihovny v Kroměříži. [30] Jejím nejzajímavějším dokumentem jsou pokyny pro výkon funkce knihovníka biskupské knihovny v Kroměříži a jeho pomocníků, psané na volném listu papíru rukou tří nám dnes neznámých písařů. Na první pohled je patrné, že nařízení vycházejí z pokynů, které v roce 1694 stanovil sám zakladatel knihovny. Zde je jednotlivé body rozvíjejí a prohlubují. V prvním bodě je vysloven požadavek na pravidelnou očistu všech knih biskupské knihovny od prachu dvakrát ročně (v dubnu a v říjnu). Knihovník i jeho pomocník měli na knihy bedlivě dohlížet. Pomocník knihovníka vybíral za půjčení knih z regálu předepsané poplatky podle jejich velikosti. Zámecký zřízenec měl pečovat o úklid místností knihovny stejným způsobem jako u ostatních zámeckých prostor. [31] Zvláštní pozornost byla věnována zakázaným knihám, které byly uskladněny v oddělené prostoře, měly být označeny a měl se udávat jejich přesný počet. Pro nahlížení do nich bylo totiž třeba si opatřit zvláštní povolení nejen od biskupské konsistoře, ale i od papežské kurie. Měly se též označovat duplikáty (smozřejně i multiplikáty) a to i tehdy, jestliže byly poškozené. [32] Knihovník a pomocník měli úřadovat každé úterý a čtvrtek, jestliže však měl do knihovny zavítat nějaký vzácný návštěvník, měli se mu věnovat i v jiném čase. Knihovník měl také zvládnout základy numismatiky tak, aby mohl podat na požádání výklad k medailím a mincím, které byly v knihovně rovněž uloženy. [33] Poslední odstavec volá po doplnění nebo novém sepsání indexu knih, který by byl alespoň takové kvality, jako napsal P. Philippus a S. Paulo (sic!) v roce 1700. Zdá se, že písař uvedl nepřesné jméno a že šlo asi o index P. Philippa Büttnera a S. Jacobo, který tedy své dílo skončil asi již v této době. [34] Na to, že Büttner připravil soupis kroměřížské biskupské knihovny právě v této době, můžeme totiž usuzovat z několika faktů. Poprvé působil totiž P. Philippus Büttner v Kroměříži již v letech 1696 a 1697. V roce 1696 zastával místo ředitele 1. oratoře, což byla sice velmi důležitá hudební funkce, ale její výkon byl méně náročný než vlastní učení na škole, k němuž P. Philipus přistoupil až v dalším roce kroměřížského působení, kdy vyučoval jako profesor v rétorice a poezii (tj. v 6. a 5. třídě) gymnázia. Vedle těchto funkcí vykonával po oba dva roky, stejně jako při svém pozdějším kroměřížském pobytu ještě drobnou funkci korektora při hlasitém čtení z Bible (četlo se při jídle u stolu). To ukazuje, že se jednalo o člověka bystrého s maximálním smyslem pro přesnost, tedy velmi vhodného pro odbornou práci v knihovně. [35] Hlavní část práce podnikl tedy tento piarista asi už v roce 1696 a následujícího roku již jen své závěry korigoval a dodělával poslední maličkosti. Jak se zdá měl tento index velmi pohnutý osud. Pravděpodobně přežil osudný požár v roce 1752, ale později se ztratil a je nezvěstný dodnes.

Po osudném požáru kroměřížského zámku i jeho okolí v březnu roku 1752 (vypukl 16.3.), který byl tak ničivý, že ho můžeme považovat skutečně za osudný předěl nejen v dějinách biskupské knihovny v Kroměříži, ale i tohoto města vůbec, se snažili olomoučtí biskupové opravit především zámek, avšak nezapomínali ani na knihovnu, jejíž stropy byly dokonce vymalovány počátkem šedesátých let 18. století ditrichštejským malířem Josefem Sternem. [36] O záchranu většiny knihovního fondu se však většinou zasloužili v době požáru především piaristé sami. Tehdejšímu rektorovi koleje a zároveň biskupskému knihovníkovi P. Hermanovi Mislikowskému a S. Placido (1718-1758) se podařilo knihy pečlivě ukrýt před požárem ve sklepích vzdálenějších kroměřížských domů, kde některé zůstaly až do ukončení oprav v knihovním traktu zámku v roce 1770. Rovněž se prý podařilo vrátit některé knihy odcizené během požáru z oddílu Libri prohibiti. [37] Mislikowski byl také přes svůj krátký věk významným teologickým spisovatelem, avšak o jeho cestovatelských aktivitách nejsme z pramenů informováni. [38] Během svého knihovnického působení v letech 1752 a 1753 neměl žádného zástupce.

Původem ze Slovenska (z Holíče) pocházel piarista P. Augustimus Schmid a S. Clemente (1723-1789), který působil jako biskupský knihovník v Kroměříži v letech 1754 a 1755. [39] Ze Slezska z Kleisenmorenu v olomoucké diecézi pocházel významný teologický spisovatel P. Gregorius Beutel ab Angelis, který zastával funkci knihovníka v roce 1758. [40] Ještě dál než z pomezí Moravy a Slovenska nebo Moravy a Slezska bylo do Kroměříže z Čech, odkud pocházeli též někteří biskupští knihovníci, jako např. P. Beno Grünberger a S. Cruce (1727-1792), který pocházel z Podblanicka, narodil se ve Struhařově, nedaleko od města Benešova, kde ve zdejší piaristické koleji rovněž zemřel. Biskupským knihovníkem byl v letech 1759-1765, jeho hlavním oborem však byla výuka filozofie v interním řádovém učilišti v kroměřížské piaristické koleji. [41] O něco blíže měli do Kroměříže z východních Čech, jako např. P. Franciscus Xaverius Friese a S. Gerardo (1741-1809). Narodil se v Litomyšli a zemřel v Rychnově nad Kněžnou. V Kroměříži působil vedle své hlavní funkce - profesury na zdejším řádovém filozofickém učilišti - jako biskupský knihovník v letech 1770 a 1771. Později napsal několik děl, jejichž zaměření se však týkalo východních Čech. [42]

Jeho nástupcem se v roce 1772 stal nám již známý P. Zacharias Schubert a S. Elisabetha, který se sem vrátil po neúspěšném působení ve funkci viceprovinciála rýnskošvábské piaristické viceprovincie (vznikla roku 1762), do níž ho vlastně dosadila jeho přehnaná ctižádost. V Kroměříži mohl stárnoucí piarista občas v tichu knihovny zapomenout na své zklamání z působení v německé říši a využít svých bohatých zkušeností z cest. Jistě musil navštívit např. i Řím a kromě četných cest v Německu navštívil např. v roce 1755 ještě jako rektor pražské piaristické koleje Horní Lužici (Budyšín a Kulov), když se vedla jednání o založení piaristické koleje v Kulově (Wittichenau), k němuž ovšem nedošlo. [43] Z Kroměříže nakonec odešel do blízké piaristické koleje ve Staré Vodě u Libavé, kde v ústraní v roce 1780 zemřel. [44] V letech 1773-1781 působil ve funkci biskupského a od roku 1777 arcibiskupského knihovníka v Kroměříži P. Qurinus Kralowetzki a S. Augustino (1721-1781), který patřil mezi nejvýznamnější řádové knihovníky a vedle toho byl i zdatným především klasickým filologem a básníkem a významným editorem latinských spisů zároveň byl ovšem i velmi zkušeným pedagogem s rozhledem po tehdejších pedagogických problémech, což ukazuje i to, že zkoušel studenty řádového studia. [45] Z hlediska dějin biskupské knihovny v Kroměříži je třeba si připomenout alespoň spis Notitia Bibliothecae Cremsiriensis ac huius Bibliothecarium (bez data a místa vydání). [46] Posledním kroměřížským arcibiskupským knihovníkem v 18. století se stal P. František Moravec a S. Antonio (1734-1814) významný piaristický historik a topograf Moravy. Také on podobně jako jeho předchůdce v této funkci v Kroměříži zemřel. Z pomocníků knihovníka je ještě třeba alespoň připomenout P. Damasa Brosmana a S. Hieronymo (1731-1798), který byl vynikajícím hudebníkem a působil i v piaristickém pěveckém semináři. [47] Funkci pomocného knihovníka zde zastával v roce 1764.

Jestliže shrneme údaje o piaristech - biskupských knihovnících - a jejich pomocnících v Kroměříži, vidíme, že většina z nich (ve studii jsou z knihovníků uvedeni pouze ti, u nichž předpokládáme cesty v rámci jejich řádové působnosti nebo za studiem vědecké literatura a pramenů k jejich vědeckým i literárním pracím) již alespoň minimální zkušenosti s cestováním měla nehledě na to, že každý člen musil v říjnu velice často podle příkazu provinciála změnit své působiště. [48] Většinu knihovníků, i když již tehdy vedle práce v biskupské knihovně zastávali vyšší řádové funkce, zpočátku se jednalo o rektory, později většinou o jejich zástupce nebo o učitele řádového filozofického učiliště, kteří měli ke knihám obzvláště blízko, jejich nejdůležitější životní cesty zpravidla teprve čekaly. Jen málo kteří z nich se sem vrátili i na sklonku života, aby svou celoživotní zkušeností přispěli k chodu knihovny. Ostatní si zde své vzdělání spíše doplňovali. Faktem ovšem zůstává, že funkce knihovníka biskupské knihovny, jak ostatně potvrzují náznaky i dvou fragmentů zhruba 50 let od sebe vzdálených knihovních řádů, byla pro jejího nositele nejen pracovním břemenem, ale i projevem určité důvěry. V 18. století byla tato funkce svěřována jen těm skutečně nejlepším členům řádu.

Poznámky pod čarou

[1] Nejnověji o poslání piaristů srv.: Bartůšek, V.: Dějiny a specifika piaristických gymnázií v českých zemích v 17. a 18. století (do r. 1778). In.: Minulost, současnost a budoucnost gymnazijního vzdělání. Sborník referátů z konference konané ve dnech 24.-25. června 1999 v Jičíně. Z Českého ráje a Podkrkonoší - supplementu 5, Semily 2000, s. 15-22.

[2] Karel II. z Liechtensteina-Castelcornu zemřel 23.9.1695. O osudech biskupské knihovny v 17. stol. viz Vlčková, I.: Karel z Lichtenšteina-Kastelkornu (1624-1695) a založení zámecké knihovny v Kroměříži.. In.: Příspěvky ke starší české literatuře na Moravě III, Blansko 1967-1968, s. 28-31; Vlčková-Butulová, I.: Dějiny zámecké knihovny v Kroměříži v letech 1700-1752. Vlastivědný věstník moravský, XXII, 1970, č. 2, s. 161-173; Vlčková-Butulová, I.: Dějiny zámecké knihovny v Kroměříži. VVM, XXIII, 1971, č. 3, s. 352-367, která celkem spolehlivě cituje informace z pramenů, avšak neuvádí jejich provenienci.

[3] Nachází se v Olomouci v pobočce Zemského archivu v Opavě, arcibiskupství Olomouc, sg. F III C 36/5. Za upozornění o provenienci děkuji panu Cyrilovi Měsícovi, zároveň děkuji i paní PhDr. Jitce Balatkové, vedoucí pobočky ZA, která mi vyšla při studiu v této instituci velice vstříc.

[4] Vlčková, I.: c. d., s. 30, 31, kde uvádí odkazy na další literaturu o listině a její edice.

[5] Vlčková-Butulová, I.: Dějiny zámecké knihovny v Kroměříži 1700-1752, s. 164.

[6] Piaristický noviciát se od r. 1634 nacházel v Lipníku nad Bečvou.

[7] Srv. např. Bombera, J.: Pěvecký seminář v Kroměříži. In.: Piaristické gymnázium v Kroměříži a jeho úloha v dějinách Moravy (materiály sympozia z 24. a 25.5.1988. Studie muzea Kroměřížska 1989, s. 52-73; Metoděj, Z.: Piaristické školní divadlo na Moravě. Ibid., s. 46-51; Svátek, J.: Piaristické školy v Kroměříži. Ibid., s. 37-45.

[8] O piaristickém knihovnictví srv.: Metoděj, Z., Bombera, J., Filip, A.: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631-1950. Prievidza 1992 (dále Piaristé v Čechách... ), s. 221-231; Bartůšek, V.: Ze starých inventářů piaristických knihoven v českých zemích. In.: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1999, Počátky v dějinách knihtisku, Sborník z 8. Odborné konference Olomouc 20.-21. října 1999. Brno 1999, s. 63-68, kde je uvedena i další autorova literatura k tomuto tématu.

[9] Vlčková-Butová, I.: Dějiny zámecké knihovny v Kroměříži 1700-1752, s. 167. Odtud jsou dálle převzaty i informace o počtu svazků.

[10] Byl ztracen ve 2. polovině 18. století a měl prý až 19 sv.

[11] Viz. dále pozn.

[12] Vlčková-Butulová, I.: Dějiny zámecké knihovny v Kroměříži v letech 1700-1752. S. 170.

[13] Životopisné údaje o piaristech (o jejich slibech, dílech apod.) čerpám většinou z edice Fischer, K., A., F.: Verzeichnis der Piaristen der deutschen und böhmishen Ordensprovinz. Catalogus generalis provinciae Germanicae et Bohemicae Ordinis Scholarum Piarum. R. Oldenbourg München 1985, 222 s., kde je řazení piaristů podle řádových jmen, uvádí se i soupis jejich prací, avšak pouze na základě druhotných informací z další literatury, především děl Horányi, A.: Scriptores Piarum Scholarum liberaliumque artium magistri, vol. I-II., Budae, 1808-1809 a Vińas, T.: Index bio-bibliographicus... Scholarum Piarum, qui in universo ordine pietatem, litteras ac scientias scriptis suis foventes ornaverunt, I-III, Romae 1908-1911. Kvůli horší dostupnosti jsem byl nucen požívat druhotné, ne vždy přesné Fischerovy citace.

[14] O Bartlíkovi (Partlíkovi, Bartliciovi) srv. Bombera, J.: Bernardus Bartlicius (1646-1716). Příspěvek k barokní analistice. Jižní Morava 21, 1985; Tosti, O.: Visitatio Generalis et Apostolica Provinciarum ultramontanum in Germania et Polonia (1695). Archivum Scholarum Piarum (dále ArSP), 38, Romae 1995, s. 50-55.

[15] Životopisné heslo viz Diccionario enciclopedico escolapio (dále DEE). II. Biografias de escolapias. Salamanca 1983, s. 80.

[16] Piaristé byli povýšeni na řád papežem Řehořem XV. r. 1621.

[17] První vyšlo v řádovém časopise Ephemerides Calasanctianae (dále Eph) v l. 1932-1958, druhé kritické ed. Claudio Vilá Palá v ArSP 1977-1981.

[18] Srv. Bartůšek, V.: Působení za Alpami, od sklonku třicetileté války do roku 1669. In.: Návrat k prameňom. Zborník štúdií k 350. výročiu príchodu piaristov na Slovensko. Ed. P. Kollár. Prievidza 1992 (dále NkP), s. 45, pozn. 1.; Bombera, J.: První piaristé v Podolinci. In.: NkP, s. 68, pozn. 1.

[19] Vlčková-Butulová, I.: Dějiny zámecké knihovny v Kroměříži v letech 1700-1752 uvádí omylem na s. 170 P. Joachimus a S. Adalberto (Zandik), zaměňuje ho s daleko pozdějším piaristickým provinciálem P. Germanem Jandíkem a S. Adalberto (1695-1756).

[20] Vzhledem k poloze svého rodiště mohl např. navštěvovat gymnázia v Kladsku, Hradci Králové nebo v Broumově, což však zatím nevíme.

[21] SÚA Praha, ŘPi, kolej Kroměříž, Seznam členů koleje (Familiae collegii Cremsiriensis), 1687-1870 č. kn. 327. Na l. 12b jsou uvedeny závažnější povinnosti členů koleje (tzv. officia maiora) a na l. 13a jsou k tomu doplňující povinnosti (tzv. officia minora) pro r. 1713. Tato praxe byla zavedena v piaristické koleji v Kroměříži již od roku 1692.

[22] Vlčková-Butulová, I.: Zámecká knihovna v Kroměříži v letech 1700-1752., s. 171.

[23] Piaristé v Čechách... , s. 67, 68.

[24] Bartůšek, V.: Barokní školní humor. Paginae historiae, 2000, s. 6-24. V tisku.

[25] SÚA Praha, ŘPi, provincie, Seznam členů řádu (Liber provinciae Germaniae pro familiis inscribendis) 1724-1779., č. kn. 27, l. 12 b.

[26] Po r. 1752 se stal Schubert prvním provinciálem nově (1752) založené pražské piaristické koleje.

[27] Ve 20. stol. vynikly v tomto směru především edice G. Sánthy.

[28] Sántha, G.: P. Adulphus Groll a S. Georgio XIII Ordinis Scholarum Piarum Praepositus Generalis (1724-1730), Episcopus Jauriensis (1733-1743). Ephemerides Calasanctianae, Romae 1966. Grollovo studium na piaristickém gymnáziu v Kroměříži je doloženo, ale zda a jak využíval zdejší knihovny doložit zatím nelze.

[29] Z jeho knihovnických spisů je možno uvést Sanctorum Patrum Bibliotheca maxima Lugdunensis XXVII Voluminibus conprehensa. Augustae Vindelicorum et Graetii 1719 (Philippus et Joannes Feith); Index Bibliothecae Episcopalis Cremsirensis, rukopis bez data a místa zhotovení.

[30] SÚA Praha, ŘPi, kolej Kroměříž, č. 512 Zál. Knihovny, účty, č. kart. 71. Složka nobsahuje např. jen materiál týkající se knihovny (účty tvoří jen minimální část), jako např. žádost světského pomocného knihovníka o přiznání penze z roku 1733, ale i mnohé starší a významnější materiály, týkající se např. založení pěveckého semináře při koleji nebo vzniku piaristické koleje ve Staré Vodě u Libavé kolem roku 1690. Pokračuje i do dalšího období.

[31] Neméně jednou za tři roky měl být prostor řádně vygruntován.

[32] Používala se značka Dupl. nebo Def.

[33] Jednalo se pravděpodobně o medaile a mince olomouckých biskupů, které byly raženy až do doby vlády Marie Terezie převážně v kroměřížské biskupské mincovně.

[34] Srv. pozn. 29.

[35] SÚA, ŔPi, kol. Kroměříž, Seznam členů koleje, 1687-1870, č kn 327, fol. 4a, 4b.

[36] Vlčková-Butulová, I.: Zámecká knihovna v Kroměříži v letech 1752-1850, s. 352. K úpravám došlo za biskupů Ferdinanda Julia kardinála Troyera (1745-1758), Leopolda Bedřicha Egkha (1758-1760) a Maximiliána Hamiltona (1760-1776).

[37] Ibid. s. 352, 355.

[38] Jeho dílo, z něhož je nejznámější spis Excellentia de Theologia et Philosophia... monumenta zůstalo v rukopise většinou v piaristické koleji v Mikulově, kde zemřel.

[39] Celý svůj služební život prožil v tehdejší české provincii (zahrnovala Čechy, Moravu a Slezsko). O působení na Slovensku nebo v Uhrách nemáme doklady.

[40] Beutlovi vyšel např. na sklonku života spis Theologia Dogmatico-Scholastica... ad Mentem S. Thomae Aquinatis. Nicolsburgi 1785.

[41] SÚA, ŘPi, provincie, č kn. 27, s.

[42] Z Frieseho děl jsou známa především Episcopalis inaugurati Poetico Aplausum celebrata, quum... Joannes Leopoldus S. R. Imperii comes de Hay... Episcopus Reginaehradecensis throno solemni ritu collaretur, a Richnoviensi Piarum Scholarum Collegio in publicam Laetitiae gratulationisque... oblata z roku 1780, nedatované a blíže neurčené Wünsche der Reichenauer Hauptschule a rukopis Multa de Philologia, Theologia et Historia scripsit.

[43] Viz Bartůšek, V.: Über die Versuche zur Gründung eines Piaristischen Gymnasiums in Wittichenau in der Lausitz. ArSP, 34, Rommae 1993, s. 155-164.

[44] P. Zacharias Schubert a S. Josepho byl poměrně častěji píšícím piaristickým řádovým teologickým spisovatelem. Jeho díla vycházela v různých městech. Nejznámější jsou: Questiorum Theologico Polemicum. I. Carolus Götz, Wildbergae, II. Oppaviae 1789; Controversiae ab Hereticis nostri temporis solitae, antehac in variis disputationibus usui et comodo Theologiae Candidatorum separatim editae... I. II. Carolus Jos. Jaurnich, Pragae 1759 a Elementa iurisprudentiae theologicae sive Institutionum Iustinianearum... , Vienae 1745.

[45] SÚA Praha, Řpi, Provincie, č. kn. 27, r. 1779. Je třeba si uvědomit, že se tehdy již vyučovalo podle nových státních reforem.

[46] Svátek, J.: Piaristické školy v Kroměříži. In.: Piaristické gymnázium v Kroměříži a jeho úloha v dějinách Moravy (materiály ze sympozia z 24. a 25.5.1988), Studie muzea Kroměřížska (dále SMK) 1989, s. 39. Z jeho děl, z nichž zůstala většina v rukopise je třeba si připomenout ještě spisy elogium P. Pauli Cheluci a S. Josetho, b. m. 1754, Elegia ad praefatum societatem s.l. 1754, a rukopisy De Bibliothaecis veterum Christianorum a Notitia Episcoporum Olomucensium Doctorum.

[47] Bombera, J.: Pěvecký seminář v Kroměříži. In.: SMK 1989, s. 52-73.

[48] Bartůšek, V.: The importance of the biographies of piarists for the knowledge of the circulation of musicans in the czech lands in the 17. and 18. Centuries. AUP, Philosophica-Aesthetica 17/1998, s. 111-115.

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.05.2018 13:54
TOPlist