Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

ODRAZ KULTURNÍCH PROCESŮ V CESTOPISNÉ LITERATUŘE

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

9. ročník odborné konference (11. - 12. října 2000)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

ODRAZ KULTURNÍCH PROCESŮ V CESTOPISNÉ LITERATUŘE

Jindřich Garčic

Cestopisná literatura má rozličnou formu, může být psána na základě osobních prožitků autora snažícího se více či méně přesně popsat, co poznal a zažil na svých cestách, může být literárním dílem, ve kterém autor úmyslně uplatňuje uměleckou stylizaci, může být i pouhým výplodem autorovy fantazie, pouhou fikcí. Teritorium a s ním spojené společenství, která jsou předmětem autorova díla, se mohou v detailech nebo i podstatně odlišovat od kultury, [1]ke které autor přináleží. Tyto odlišnosti stály vždy ve středu zájmu cestopisné literatury, a proto také jejich popis a případné hodnocení obvykle tvoří nezbytnou součást každého cestopisu. Mohou mít např. charakter jazykových zvláštností, specifického způsobu obživy, jiných zvyků, charakteristického vzhledu artefaktů, rozdílného rodinného uspořádání, událostí tvořících dějiny dané lokality a pospolitosti atd. Jejich míra může být různá a může být různě vnímána. Může mít charakter určité, nijak výrazné varianty kultury, ke které cestovatel sám přináleží, ale tyto kulturní odlišnosti mohou nabývat i podstatnějších rozměrů. Česká sociologie kultury v díle V. Juříka nabízí následující škálu různých typů kulturních odlišností.

Kulturní zvláštnosti, jedná se o odlišnosti vzniklé náhodně a náhodně zanikající, které nejsou z hlediska daného teritoria a jeho pospolitosti pociťovány jako významné, jsou spíše běžnými variantami obecně přijímaných kulturních zvyklostí, jejich nositeli jsou jednotlivci.

Kulturní rozdíly, představující již ucelený soubor vlastností, kterými se dané kulturní seskupení odlišuje od kultur jiných seskupení, nositelem těchto kulturních odlišností již není jednotlivec, ale celá pospolitost, tyto odlišnosti jsou sice vnímány, ale nejsou chápány jako odlišnosti, kterými se daná pospolitost vymezuje.

Kulturní odlišnosti mající charakter subkultury, spočívající v preferování určitého typu hodnot, jež odlišují tuto kulturní pospolitost od jiných příbuzných kulturních pospolitostí patřících ke stejnému typu obecné kultury. Jedná se o odlišnosti, které jsou ostře vnímány, kterými se daná pospolitost vymezuje ve vztahu ke svému okolí a které jsou záměrně udržovány a rozvíjeny. Subkultury patřící ke stejnému typu obecné kultury jsou spojeny preferováním stejné nebo stejných dominantních hodnot, ale současně se vyznačují alternativními preferencemi některých hodnot specifických. Každá subkultura je tedy součástí určitého vyššího kulturního celku. [2]

Tento Juříkův přehled musíme pro naše potřeby doplnit ještě o jeden typ kulturní odlišnosti, a to o odlišnost mající charakter odlišnosti vyšších kulturních celků, tedy o odlišnosti obecných typů kultur. Odlišnost je zde dána především preferencí různých druhů dominantních kulturních hodnot, kolem kterých se určitým způsobem seskupují různé typy dalších kulturních výtvorů (dalších hodnot, hmotných výtvorů, idejí, přírodních prvků začleněných do dané kultury) určujících způsob života dané pospolitosti.

Způsob, jakým je o jednotlivých odlišnostech referováno, je velmi silně podmíněn příslušností autora cestopisu k určitému obecnému typu kultury a její subkultury. Tato skutečnost se může projevit rozličným způsobem, v první řadě již ve výběru jednotlivých odlišností, které autor prezentuje. Jiné skutečnosti zaujmou např. vzdělaného měšťana, jiné profesionálního vojáka a o jiné se zajímá např. autor literárně stylizovaného cestopisu.

Např. návštěvník Prahy v roce 1597, vzdělaný hugenot Jacques Esprinchard, ve své cestovní správě věnuje při popisu Prahy převážnou pozornost architektonickým památkám a historii města, naproti tomu jiný návštěvník Prahy z roku 1604, Francois de Bassompierre, důstojník císařské armády v Uhrách, referuje ve svých vzpomínkách především o svých milostných dobrodružstvích, zábavách a pitkách a jeho memoáry jsou někdy označovány za výpověď o úpadku mravních hodnot určité části české šlechty. [3]O kulturních památkách a historických událostech spjatých s Prahou píše ve svém literárním cestopise nazvaném Tři muži na toulkách i Jerome Klapka Jerome, ale pro jeho způsob prezentace kulturních odlišností je charakteristický ironizující nadhled odpovídající jeho stylu humoru. V souvislosti s pražskými defenestracemi v roce 1419 a v roce 1618 např. konstatuje, že poloviny všech svých útrap mohla být Praha patrně ušetřena, kdyby měla méně velká a ne tak lákavě příhodná okna.... Od těch dob se v Praze rozhodovalo ještě o mnoha fatálních problémech;ale jelikož se vyřešily bez násilí, lze patrně usoudit, že se projednávaly ve sklepích. Okno jakožto argument by zřejmě pro každého roduvěrného Pražana znamenalo vždycky příliš silné pokušení. [4]

Význam této podmíněnosti při výběru, popisu a hodnocení kulturních odlišností je tím výraznější, čím je odlišnější kultura sledované pospolitosti od kultury jejího pozorovatele. V krajních případech může mít tato kulturní odlišnost charakter bariéry bránící nejen pochopení různých souvislostí sledovaných jevů, ale také neumožňující adekvátní pojmenování toho, s čím se cestovatel setkal a co spatřil. Není výjimkou, že zvláště v cestopisech napsaných před několika stoletími se může dnešní čtenář jen velmi obtížně dohadovat, co je vlastně předmětem popisu autora, který předměty, rostliny, zvířata a jiné jevy, se kterými se setkal poprvé a které se v jeho typu kultury nevyskytují, nedokázal pojmenovat přímo, ale musel se uchýlit k opisu těchto skutečností prostřednictvím termínů a poznatků běžných v jeho kultuře. Totéž platí v ještě větší míře ve vztahu k popisování a hodnocení odlišných kulturních výtvorů majících charakter idejí, sociálních systémů, sociálních regulativů atd.

S popisem odlišných kulturních výtvorů prostřednictvím termínů vlastní kultury se lze třeba setkat v Pravdivé zprávě o dobytí Peru, kterou napsal jeden z účastníků této výpravy Francisco de Xerez a která byla vytištěna v roce 1534. Autor této knihy označuje např. incké chrámy termínem mešita, lamy a vikuně nazývá termínem ovce, brambory popisuje jako potraviny vypadající jako masové knedlíčky atd. [5]

Při popisu a hodnocení vnímaných odlišností můžeme nezřídka vysledovat působení etnocentrických postojů autorů cestopisu. Tento kulturní jev lze velmi stručně charakterizovat jako pocit apriorní nadřazenosti vlastního typu kultury nad jinými typy kultur. S tendencí k etnocentrickému přístupu se prakticky setkáváme v každém typu kultury. Souvisí do značné míry s kulturní tradicí a důvěrou ve vlastní kulturu, v které jsou obsaženy mimo jiné i ověřené postupy a návody umožňující řešení nejrůznějších životních problémů. Řada těchto ustálených postupů získává časem charakter kulturního automatismu, to znamená, že jsou běžně, bez větších úvah, v rámci dané kultury aplikovány a jsou pociťovány příslušníky této kultury jako něco naprosto přirozeného a v podstatě jako jediný odpovídající či správný postup při řešení daných problémů. Odlišné postupy při řešení stejných typů problémů ustálené v jiných kulturách jsou potom přijímány obvykle s nedůvěrou a při hodnocení kulturních odlišností očima vlastní kultury jsou potom odmítány nejen jako nevyhovující, ale vysloveně jako špatné. Čím více hodnocený jev souvisí s určujícími prvky dané kultury, tím se etnocentrické postoje projevují zřetelněji.

V cestopisné literatuře najdeme řadu dokladů o odmítání či záporném hodnocení různých odlišných kulturních prvků, jakými jsou např. způsob úpravy pokrmů, způsob obživy, uspořádání rodiny, mravní normy, náboženství a dokonce můžeme najít důkazy o tom, že přesvědčení o nadřazenosti vlastní kultury a jejích náboženských a mravních hodnot přispělo k vítězným konfrontacím s jinými typy kultury.

Vedle poměrně častých popisů rozpaků ve vztahu ke konzumaci cizokrajných jídel a nápojů, (klasická ukázka této situace je např. obsažena v Pravdivé zprávě o dobytí Peru v líčení prvního setkání španělských dobyvatelů s inkou Atahualpou, který jim nabídl čiču, to je alkoholický nápoj připravovaný z kvašené a rozžvýkané kukuřice, kdy Špaňalé přes své výmluvy museli nakonec tento, slovy citované knihy, nechutný nápoj vypít) [6]obsahuje cestopisná literatury i výraznější formy odrazu etnocentrických postojů.

V citované knize je několikrát deklarována nadřazenost kultury španělských dobyvatelů nad kulturou domorodých indiánů vyplývající z jejich náboženského vyznání. Jak nám ukazuje historie a jak se dokonce shoduje řada historiků, tento silně prožívaný pocit kulturní, v tomto případě mravní převahy, byl jednou z příčin, proč dokázala hrstka několika set dobrodruhů dobýt říši s milióny obyvatel.

Naproti tomu etnocentrismus v literárním cestopise A. Jiráska Z Čech až na konec světa z roku 1888, napsaného na základě cestopisu pana Šaška z Bířkova v 15. století, má jiný ráz. Spočívá v idealizovaném líčení úspěchu českého poselstva při jeho putování západní Evropou a tato kniha má ve shodě s uměleckým záměrem autora přispět k posílení národní hrdosti jeho současníků.

Čtenáři cestopisné literatury jsou tedy předkládány různé popisy a různá hodnocení jednotlivých forem kulturních odlišností. Cestopis lze potom charakterizovat jako jeden ze specifických zdrojů poznávání světa. Zvláštnost tohoto poznávání spočívá v tom, že se z hlediska případného čtenáře jedná o proces druhotného poznávání světa. Poznávání založeného na zprostředkování cizích poznatků, tj. různých modelů, napodobenin okolní reality např. ve formě slovních popisů, obrazů, fotografií atd. Nikoliv tedy poznávání na základě vlastního kontaktu s autentickými přírodními nebo kulturními výtvory, ale na základě pouhé zprávy o nich.

Základní problém tohoto typu poznávání světa lze shrnout do obecného konstatování, že věrnost každého vytvořeného modelu reality závisí na rozlišovací úrovni jeho tvůrců. Jinými slovy takto zprostředkovávané informace nemusí skutečnost vždy zcela vystihovat, v řadě případů ji mohou dokonce, i když třeba neúmyslně v důsledku pohledu na kulturní odlišnosti očima vlastní kultury, více či méně zkreslovat. Charakter zprostředkovaného poznávání může toto zkreslení ještě umocňovat, a to tehdy, působí-li na straně čtenáře i spisovatele stejný typ kulturní bariéry. Čtenář považuje názor autora, při absenci své osobní zkušenosti, za autoritativní potvrzení svých názorů, v některých případech tedy i svých omylů. Můžeme ale předpokládat i opačný případ, kdy relativně objektivní reference o nezvyklých skutečnostech se zdály čtenářům, opět ve vztahu ke kulturním bariérám, tak nepravděpodobné, že je označili za výmysl.

Vše, co zde bylo řečeno, ale nijak nezpochybňuje vypovídající hodnotu cestopisné literatury. Nebezpečí zkreslení vznikající při zprostředkovaném poznávání světa je aktuální především v izolovaných kulturních systémech a se stupněm jejich otevřenosti výrazně klesá. Ve vztahu ke sledované problematice můžeme dále konstatovat, že v dnešní době, vzhledem k informační propojenosti světa a zvětšující se dostupnosti jeho jednotlivých částí, je toto nebezpečí podstatně menší než ve stoletích minulých. Nelze také opomenout skutečnost, že řada autorů cestopisů dokázala překonat omezenost pohledu vyplývající z jejich příslušnosti k určitému typu kultury.

Jedním z takových pozorovatelů byl např. Vojtěch Náprstek. V dochovaném záznamu jeho přednášky o dakotských indiánech, kterou měl 27. července roku 1857 v Milwaukee, se setkáváme s nehodnotícím přístupem k indiánské kultuře, nepoměřuje je hodnotami evropské kultury. Současně si uvědomuje rozdílnost kulturních hodnot a měřítek. Tento jeho postoj se projevuje např. i v hodnocení krásy indiánských žen: Přestože indiánská žena jako u všech hrubých národů, kde jest nákladním zvířetem mužů, předčasně zestárne, přece jen jsem viděl mnohé, které i podle našich měřítek, bychom mohli nazvat krásnými.[7]

Způsob výpovědí o jednotlivých kulturních odlišnostech obsažený v cestopisné literatuře představuje tedy skutečně jeden z možných zdrojů poznávání cizích kultur a současně při analýze přístupu jednotlivých autorů ke kulturním odlišnostem nám poskytuje i informace o kultuře autorů těchto děl a v řadě případů i kultuře vlastní.

Poznámky pod čarou

[1] V těchto souvislostech je patrně nezbytné vysvětlit, jak je v rámci tohoto článku chápán pojem kultura. Tento jev bývá totiž různě vymezován, existují stovky definicí kultury. V našem případě je kultura chápána v nejširším významu, např. ve shodě s vymezením jehož autorem je A. L. Kroeber jako veškeré činnosti a nefyziologické produkty lidských osobností, jež nejsou automatickými nebo instinktivními reflexy... co se předává společensky, co dostáváme tradicí, co je osvojováno člověkem jako členem společnosti. Citováno podle Kroeber, A.L., Kluckhohn, C.: Kritický nástin systémů a definic kultury. Krajské kulturní osvětové středisko Brno. Brno 1969, s. 95.

[2] Juřík, V.: Kulturologické studie (Vybrané stati ze zásuvky). Ústav pro informační systémy v kultuře, Praha 1990, s. 30 a dále.

[3] Srovnej Tři francouzští kavalíři v rudolfínské Praze. Panorama, Praha 1989, s. 29-36, 92-105.

[4] J.K. Jerome: Tři muži ve člunu a na toulkách. Odeon, Praha 1972, s. 256.

[5] Pravdivá zpráva o dobytí Peru. Mladá fronta, Praha 1970, s. 105, 106.

[6] Pravdivá zpráva o dobytí Peru. Mladá fronta, Praha 1970, s. 44, 105.

[7] Srovnej Tam za mořem je Amerika. Československý spisovatel, Praha 1986, s. 184.

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 21.02.2018 16:34
TOPlist