Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

HISTORICKÉ KULTURNÍ REGIONY RUKOPISNÉHO OBDOBÍ

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

9. ročník odborné konference (11. - 12. října 2000)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

HISTORICKÉ KULTURNÍ REGIONY RUKOPISNÉHO OBDOBÍ

Zdeněk Uhlíř

V loňském příspěvku na této již tradiční konferenci historických knihovníků jsem si proti zvyklostem troufl zamířit do oblasti obecné problematiky rukopisného studia a příbuzných oblastí dějin knižní kultury. Snažil jsem se tehdy zdůvodnit potřebu přístupu k historické knize jako hromadnému jevu a tím také naznačil nutnost paradigmatického uvažování, které je u nás jinak spíše jen popelkou. Letos bych se chtěl odvážit tento pokus dále rozvinout a rozšířit i na další okruh rukopisné či historicko-knihovnické práce a na její interdisciplinární a transdisciplinární kontext.

Během svých občasných návštěv v historických knihovnách sousedních zemí jsem si již před lety povšiml skutečnosti, která mne zaujala a popravdě řečeno zarazila. Pokud se v pečlivě vedených listech o jednotlivých rukopisech náhodou vyskytlo i jméno českého badatele, téměř bez výjimky bylo následováno účelem v podobě studia bohemik; jako by snad pro českého badatele jiné téma ani neexistovalo, jako by bylo zapovězeno. Skrytě se v tom však projevuje ještě něco dalšího, hlubšího: čeští badatelé tím vyjadřují svůj přístup ke vztahům přesahujícím národní kulturní okruhy a svoje chápání mezinárodních a nadnárodních souvislostí kulturní tradice. To je v době, kdy se cultural heritage stává téměř všudypřítomným sloganem, zajisté dosti povážlivé. Světová putování jako by se českým badatelům v intencích tzv. archeologie knihy omezovala toliko na pohyb jednotlivých svazků sem či tam, česká knižní kultura jako by se jim jevila jen v její striktně hmatatelné podobě. Čím dále tím více se ubezpečuji v tom, že to je přístup krajně jednostranný, který z dochovaného a vůbec jenom dostupného materiálu netěží to, co z něj získat lze. Myslím tudíž, že je naléhavě zapotřebí hledat pochopení jiné.

Na druhou stranu se ovšem zdá, že tato situace není typická jen pro badatele a knihovníky českého rukopisného společenství, to bych jim křivdil. Ukazuje se, že i v dalších zemích se potýkají s problémem národní uzavřenosti a soběstřednosti, alespoň pokud máme na mysli kulturu, řekněme, atlantickou. Badatelé velkých národů - a to míním kulturně, nikoli politicky a ekonomicky - se sice začasté vydávají za hranice svého národního společenství, ale, popravdě řečeno, to ještě mnoho neznamená: opět se orientují především v jednotlivých národních kulturních okruzích, tentokrát ovšem nejenom vlastních, ale i cizích. Národní kulturní okruhy - a to je paradox - se tak vlastně uzavírají nejenom zevnitř, ale i zvnějšku. I v jiné než jenom české perspektivě tedy můžeme vidět, že tu nazrává závažný problém, který se dostává do ostré kolize se všemi dosavadními tradicemi přes jejich takové či onaké rozdíly a odlišnosti: je to problém historického, dějinného, nikoli minulostního, pochopení Evropy národů. Jestliže v dobách formování Evropy jakožto historického fenoménu byla dominantní komunikační a transmisní kultura rukopisné knihy, potom se tato otázka týká kodikologie a rukopisného studia vůbec jaksi dvojnásob, v aspektu přítomnostním i dějinném. Domnívám se, že je načase se k tomu začít vyjadřovat.

Dnes již začínáme tušit, že musíme vyjít od samotného základního pojetí rukopisné, resp. historicko-knihovnické práce. To znamená, že otázka se tu klade především ve dvojím ohledu, přičemž oba tyto aspekty se ovšem vztahují ke katalogizaci, k jejímu objektivistickému přísně popisnému jádru. a tak jednak zjišťujeme, že soustředění na popis převážně vnějších znaků jednotlivostí neumožňuje uchopit kontext těchto jednotlivostí, ať už bychom mu rozuměli typologicky, nebo dimenzionálně, jednak vidíme, že výrazná orientace na fondové celky, orientace na fondy spíše knihovní než knižní je odvozena od administrativních a institucionálních předpokladů a natolik na nich závislá, že souborný katalog, který by tu zcela přirozeně měl být prvním krokem, dovede sice abstraktně proponovat, nikoli však prakticky realizovat (a to už vůbec nemluvím o souborném katalogu přesahujícím národní, resp. státní hranice). To znamená, že tato katalogizace je jakýmkoli světovým setkáním nejenom vzdálena, ale přímo jim odporuje, a tudíž je třeba hledat jiný základ.

V několika posledních letech se objevily aktivity, o které se můžeme opřít při našich prospektivních a perspektivních úvahách. Potěšitelná je přitom skutečnost, že tyto aktivity se objevují na více místech relativně nezávisle na sobě, což je indicií pro to, že situace uzavřenosti národních okruhů a národních škol, kterou jsme začali, se postupně chýlí ke svému konci. Ve všech iniciativách tohoto druhu se projevuje snaha využít možnosti elektronického a elektronicko-digitálního zpracování dat. Tento postup neznamená jen snahu vyhovět módním trendům, jak to chápe celá řada konzervativněji zaměřených kolegů, ale především je odrazem úsilí zvládnout velké masy údajů, tedy vyrovnat se s důsledky tzv. první informační krize. Tak je možno začít se ohlížet po širším horizontu, než bylo dosud nejenom obvyklé, ale vůbec možné. Po prvních zkušenostech z této cesty lze ovšem říci, že přístup ze strany informačně komunikačních technologií vůbec neznamená automatické řešení všech problémů, o kterých jsem se zmínil, poněvadž se objevují potíže nové, zatím neznámé a nepředpokládané; souhrnně se o nich hovoří jako o tzv. druhé informační krizi, jejímž obsahem je poznání, že pouze deskriptivní, referenční a bibliografický přístup k rukopisnému materiálu, resp. historickému knižnímu materiálu vůbec, který dosud jednoznačně dominoval, přestává stačit, ba vzhledem k vynaložené práci se ukazuje jako naprosto neefektivní. Snaha o hledání jiného základu tím tudíž je jenom posilována.

Největší pozornosti si ovšem zaslouží snaha pokročit na úroveň kooperace mezi jednotlivými národními školami, pouhá vzájemná evidence a informovanost přestává být v tomto kontextu zajímavá. Jde zde tedy nikoli o pouhé rozmnožování tzv. znalostí, spíše však pouhých školometských vědomostí, aditivní cestou kumulace výsledků jednotlivých počinů jednotlivých těchto škol, nýbrž podstatnou se stává snaha nalézt společnou řeč, rozhodujícím se ukazuje být úsilí o otevírání hranic mezi národními kulturními okruhy zevnitř i zvenčí zároveň. Toto pozitivní vyznění současných snah na poli rukopisné práce má ovšem i svou odvrácenou stranu, které si musíme být vědomi a se kterou je třeba se vyrovnat: znamená totiž, že základní problematika rukopisné práce a rukopisného studia se začíná měnit tak výrazně, že nebude daleko od pravdy, když budeme hovořit o proměně samotné její podstaty. Důsledkem toho je, že v řadě případů bude muset dojít k rozchodu se starší, ovšem dodnes dožívající tradicí minuciózní akribie, protože téměř všechny její umné distinkce jsou sice jemné, ale začínají se jevit jako nic neříkající.

V současné době jde především o hledání. To dokazují všechny relevantní iniciativy a programy, které v současné době na poli rukopisné práce působí ať už jde o MMSB (Memoriae Mundi Series Bohemica), MASTER (Manuscript Access through STandard for Electronic Records), EAMMS (Electronic Access to Medieval Manuscripts) - The Digital Scriptorium, EMSI (European Manuscript Server Iniciative) nebo TEI MMSS (Text Encoding Iniciative - Medieval Manuscripts Description Work Group). Přes větší či menší rozdíly, které se mezi nimi objevují, je těmto programům a iniciativám společné přinejmenším dvě věci, které jsou v dosavadním pohledu kacířstvím, které však přinášejí nový výhled.

Jednak je to snaha o jednoduchost, tedy značné zjednodušení dosavadních zásad a pravidel. Ke snaze o zjednodušení se došlo velice brzy po prvních krocích na cestě mezinárodní a nadnárodní kooperace. Ukázalo se to zcela jasně na různých vrstvách. Elektronické, potažmo elektronicko-digitální zpracování rukopisů nás totiž dovedlo k poznání, že hovořit prostě o zásadách popisu rukopisů, o různých Richtlinien, Guidelines atp. vlastně pozbývá smyslu, protože je to v samé své podstatě matoucí: v jeden celek se tu slučují tři vzájemně nesrovnatelné struktury - standard záznamu, katalogizační pravidlo a paradigma konstrukce objektu. To sice jistě neznamená, že tento změněný přístup vůbec neumožňuje minucióznost a sofistikovanost, nicméně už samo vědomí takové poměrně bohaté strukturace odborného či vědeckého objektu, abych tak řekl, které tradiční škola nereflektovala a tím méně je tematizovala, vede k opatrnosti, přinejmenším proto, že složitost se tu jeví ještě složitější než v přístupu tradičním. K tomu pak přistupuje další ošemetná věc, totiž docela nemožnost sladit jednotlivé národní terminologie v řadě oblastí obírající se vnějšími znaky, což vede k nutnosti zůstat na relativně obecné úrovni vyjádření, k potřebě vymanit se ze svěrací kazajky školometského detailismu, ztěžujícího a znesnadňujícího účelné a smysluplné vyhledávání v informačních systémech vzniklých touto cestou.

Jednak je třeba povšimnout si velice důležité věci, totiž významného postavení TEI mezi všemi těmito projekty. Tím se jaksi intuitivně vyjadřuje rozpoznání, že podstatou rukopisné práce je poznávání rukopisů jako prostředků kulturní komunikace, nikoli jako fyzických předmětů. Standard TEI je totiž primárně určen ke zpracování textů; to, že texty jsou konečným cílem kodikologického snažení, tu tedy přestává být pouhým zbožným přáním, od něhož se tzv. archeologie knihy spíše vzdaluje, a začíná nabývat rozměru reality. Možno tu tedy pozorovat tendenci, jež od tzv. archeologie knihy vede ke studiu transmise textů a proměn kulturní tradice. Transmise textů a proměny kulturní tradice jsou ovšem neodmyslitelně spjaty s kontextovostí a transtextovostí, většího významu tu nabývá pozadí než autoři a díla. Jde tedy o to, abychom prvotně intuitivní představy, na jejímž základě se prosadilo dominantní postavení TEI mezi ostatními možnostmi elektronického zpracování rukopisů, dokázali náležitě využít.

Myslím, že je radno vzít tu v potaz dvě věci, které v několika posledních desetiletích nabyly v české kodikologické škole neblahých rysů mytologizace. Je to jednak představa kodikologického katalogu jako tzv. vědeckého katalogu, jakési skryté monografie, jednak rozlišování mezi tzv. praktickou a tzv. akademickou kodikologií (v zemi, kde je rukopisných pracovníků takříkajíc pět a půl, je tato rozlišovací mánie obzvláště pikantní). Znemožňují totiž mluvit o světových putováních v pravém smyslu a místo něj imputují jen změny dislokace a evidenčně bibliograficky pojaté recepce. Texty, o něž tu jde především, totiž sledují výhradně zvenčí, nikoli zevnitř. Úhrnem to znamená, že je žádoucí vy-užít příklonu k textům, jejich zpracování a rozmanité reprezentaci, jak se to projevuje v iniciativách, které dokázaly překročit tradici tohoto typu; je totiž nepochybné, že česká kodikologická škola se v tomto ohledu od ostatních tradičních národních škol liší jen druhotně, základní zaměření však zůstává ve všech případech stejné. Prakticky z toho potom plyne, že místo deskriptivního zaměření je žádoucí reorientace na oblast tematickou, interpretační.

První krok v tomto směru je žádoucí učinit ještě na samém poli katalogizace, totiž vzít v potaz rigidní strukturu jednotlivina - fond, zkrátka nestrukturovat rukopis tolik na úrovni aditivně kumulovaných jednotlivostí a pod ní, nýbrž naopak soustředit se na strukturaci vyššího řádu, na strukturaci v úrovni nadjednotlivostní. V případě např. knihovnictví a informační vědy se pak mluví o změně paradigmatu z institucionálního na dokumentalistické. V praxi to znamená rozvíjet práci v oblasti mezifondové, nadfondové a mimofondové, tedy zejména v oblasti speciálních textových soupisů. Potom se stane zřejmým, že tradiční incipitovací a explicitovací, autorsko-atribuční a referenčně bibliografický způsob je naprosto nezpůsobilý ještě cokoli přinést, že je nutno vydat se cestou řekněme obsahové analýzy. Zde jsme sice teprve na úplném počátku, ale přece jenom je možno uvažovat o prvních poznatcích.

Teprve po dlouhých úvahách se tedy dostávám k vlastnímu tématu konference a svého příspěvku. Jakmile se při návštěvě cizích knihoven vymaníme z krunýře studia bohemik, jakmile se zbavíme chiméry národního souborného katalogu, který by měl vědecký význam a jakmile nás přejde iluze, že vnější znaky mohou být nějakým příspěvkem ke studiu znaků vnitřních, uvidíme, že s národními okruhy v dnešním vymezení vůbec nemá smysl počítat. Uvidíme, že transmise textů a proměny kulturní tradice probíhaly v oblastech nadnárodních, v oblastech, jež můžeme nazvat historickými kulturními regiony. Dospějeme tím k naprosto změněné perspektivě: ještě před nemnoha lety, kdy začínalo být jasné, že o homogenitě národního prostoru nelze vážně vůbec uvažovat, se za náležitou inovaci považovalo studium lokálních center v opozici k centru národnímu. Teď můžeme vidět, že i tato představa je poplatná přesvědčení o nepřekročitelnosti národních hranic, že i tato představa je v podstatě ideologická. Příznačné ovšem je, že k její změně nevedlo pouze pramenné studium, jak by náš řádný pozitivista předpokládal, ale konfrontace pramenného studia s teoretickými koncepty v prostředí paradigmatických převratů.

Až poznání, že kultura rukopisné knihy viděné očima tradičního rukopisného studia je jenom konstrukce, nikoli reprezentace tzv. objektivní reality, vedlo k tomu, že najednou vidíme něco jiného: nejde tu o opozici národního centra a center lokálních, nýbrž o základní historické kulturní regiony latinské civilizace a jakési jejich subregiony. Pozoruhodné ovšem je, že ani v jednom z těchto případu nevidíme souvislost s hranicemi politickými a už vůbec ne s hranicemi národními, ať už bychom jim chtěli rozumět jakkoli. Při základním pohledu se nám tedy jeví jakási trojitá hierarchie: Evropa / latinský civilizační okruh - historický kulturní region latinské civilizace - subregion.

V této souvislosti je vhodné si připomenout starší představy univerzální vzdělanosti a písemnictví bez autorů a generací. Vidíme totiž, že teprve v předestřeném konceptu začínají nabývat ostřejších kontur, ale ovšem že se také modifikují. Zejména se to týká tzv. univerzální vzdělanosti: zjišťujeme, že společný evropský základ je sice poměrně úzký, ale o to pevnější; zjišťujeme, že to, o čem se dříve uvažovalo jako o tzv. vzdělanosti univerzální, je v podstatě jen její realizací v tom kterém historickém kulturním regionu. Řekněme, že tyto regiony jsou v latinské Evropě pouze čtyři: Západ - Středomoří - střední Evropa - oblast baltsko-skandinávská. Rukopisy se zdají svědčit o tom, jak se oblast Baltu a Skandinávie postupně vydělovala z regionu středoevropského, jak se osamostatňovala. Jinak řečeno to znamená, jak se střední Evropa z periferie v-kliňovala na semiperiferii. Nesvědčí o tom ani znaky paleografické, ani filigranologické či jakékoli jiné z vnějších znaků, nýbrž prostě obsahové složení rukopisů a jeho, řekněme, kodikologický kontext, zkrátka kolující texty. Ty byly onou univerzální vzdělaností, nikoli nemnoho děl velkých mužů, kterým se zhusta ani nedostalo náležitého pochopení. Na základě složení rukopisů vidíme, že ani subregiony nebyly definovány národně, že byly ovlivněny spíše církevní diecézní organizací a dynasticky (což neznamená národně státně). Zkrátka vidíme, že skutečnost se nám začíná jevit podstatně jinak, než jsme byli až dosud zvyklí a než jsme si vůbec chtěli připustit.

Zdá se mi, že nezbývá než skončit v rozpacích, neboť zjišťuji, že zatím dovedeme říci na toto téma jen velice málo, vlastně skoro vůbec nic. Zároveň však je možno živit se umírněným optimismem: již se nám podařilo odhalit, že katalogizace současných fondů či sbírek a zkoumání historických knihoven a skriptorií nejsou tou jedinou, ba ani hlavní cestou, která by nám umožnila pochopit téma Světová putování a česká knižní kultura.

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist