Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

CESTOPISY A KULTURNÍ VZTAHY (OD TEORIE K PRAXI VE VĚDĚ A UMĚNÍ)

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

9. ročník odborné konference (11. - 12. října 2000)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

CESTOPISY A KULTURNÍ VZTAHY (OD TEORIE K PRAXI VE VĚDĚ A UMĚNÍ)

Miloslav Krbec

Desátá konference Studijní společnosti pro kulturní styky ve střední a východní Evropě (Studienkreis für Kulturbeziehungen in Mittel- und OstEuropa, Lüneburg), která se konala koncem roku 1978 v Salzburgu, věnovala pozornost zkoumání cestování a cestopisům ve druhé polovině 18. a na počátku 19. století jakožto pramenům bádání o kulturních vztazích. Některé myšlenky, které na této konferenci zazněly, mají řadu styčných bodů s naším zasedáním, a proto chci na některé z nich právě zde upozornit.

Justin Stangl věnoval pozornost ve studii Der wohl unterwiesene Passagier (Dobře poučený pasažér) historii cestování. Humanismus nám sice odhalil Herodota, k vlastnímu rozvoji teorie cestování však došlo až v 16. století. V rámci systematického poznávání společnosti a státu konstituoval profesor Gottfried Achenwald z Göttingen r. 1749 nový vědní obor, který nazval statistika. Do něho zahrnul vše, co potřeboval nutně znát při výkonu svého povolání každý státník (statista): musel poznat nejen danou zem a její obyvatele, prostředky moci a ústavy různých států, právě tak jako náboženství, kulturu, novější dějiny i vedoucí osobnosti. Tato ranná statistika nepracovala ještě s čísly, ale své poznatky sdělovala především pomocí slov - ke kvantitativnímu hodnocení socio-politických vztahů došlo později.

A nyní docházíme k zásadnímu zjištění: stará statistika získávala materiál pro poznávání sociálních skutečností především prostřednictvím zpráv, získaných při cestování. Staří statistikové proto předkládali cestovatelům, a tudíž svým informátorům, dnes bychom řekli dotazníky, do nichž měli zaznamenávat svá pozorování podle předem určeného klíče. Již od konce 16. století byla pro tento účel zpracována celá řada metodik cestování , které se šířily pod názvem Ars apodemica nebo prudentia peregrinandi . S těmito termíny se setkáváme i na starých katalogizačních lístcích v naší knihovně, z níž jsme také vybrali dvě základní příručky, vlastně dvojí vydání téhož díla: Methodvs apodemica a Theodor. Zvingero Basilense vyšla v Basileji (Basileae) r. 1577 a jejím prvním majitelem byl Conventus Gradicensis. Štrasburské vydání téhož titulu (Argentinae 1594) Catalogo Brunae inscriptus Anno 1650 se také nachází v naší knihovně. Titulní listy otiskujeme v příloze. Četné marginálie v obou dosvědčují, že příručky šly takříkajíc z ruky do ruky.

Na rozdíl od závěrečné studie citovaného sborníku, která byla doposud předmětem našeho zájmu, pojednává úvodní studie Gerta Robela Reisen und Kulturbeziehungen im Zeitalter der Aufklärung (Cesty a kulturní vztahy v době osvícenství) ze zcela jiného hlediska. Autor poukazuje především na skutečnost, že se od dob Descartesových změnil zásadně především cíl cestování: cesty za zábavou vystřídaly cesty za vzděláním. S tím pak souvisely nové požadavky na cestování: bylo třeba zajistit především bezpečnost a financování cestování, nové požadavky byly vznášeny na kulturu cestování, na budování silniční sítě, na vytváření informačních sítí všeho druhu. Soudobé příručky doslova varovaly cestovatele před neznalostí cizích jazyků. Tehdy také vznikla první cestovní kancelář - Cookova - která brzy ovládla celý kontinent.

Autor končí své úvahy o cestování konstatováním, že fenomén cestování zasáhl, i když ne všude stejnou měrou, všechny vědecké obory.

Zatím se všude hovořilo o poměru cestování k vědě resp. k obchodu apod., my bychom chtěli otevřít problematiku cestování a umění. Pro stručnost začneme od příkladů: Na jedné straně to byly knihy, které své čtenáře přímo vyprovokovaly k cestováníí, na druhé straně cestování inspirovalo k vytváření nových uměleckých děl nebo se stalo přímo jejich integrální, téměř neodmyslitenou součástí. Zde tedy příklady:

Byla to kniha... jednající o životě a smrti asi čtyř set lidí, kteří pozbyly života hlavně pro svou příslušnost k Tovaryšstvu. Takto začíná svou knihu Římská cesta Jaroslav Durych (cituji melantrišské vydání z r. 1933) a pokračuje: Tu knihu napsal P. Matyáš Tanner... Jsou v něm [tu již hovoří Durych o konkrétním svazku z olomoucké knihovny] obrázky od Karla Škréty... I bylo se obírati touto knihou téměř půl roku... a byly z ní činěny výpisky přehojné. Pak se obnovily v paměti různé temné obrazy, viděné ve španělských katedrálách... Poněvadž některé věci vzbudily zájem o podrobnosti, bylo pátráno dále a poněvadž každé pátrání je nesnadné... zdálo se, že by bylo nejlépe zajeti do Říma , kde v památkách jednotlivých řádů řeholních asi by se našlo, co snad ve vlasti není. [podtrženo námi]. V našem případě začíná tedy cestování knihou.

U Durycha jsou však daleko častější případy opačné. Představa o podobě připravovaného díla vyvolává u Durycha potřebu seznámit se s místy, o nichž bude psát. Že je to však někdy nadmíru těžké, poznáváme z Durychovy cestopisné črty Chrám kartouzský (Toulky po domově, Kuncíř 1938): Lidí, kteří přicházejí dobrovolně do Kartouz, jest prý velice málo a také vstup do těch míst není tak zhola snadný a jednoduchý. Bylo mi nutno do Kartouz přijíti stůj co stůj, i kdybych se byl měl tam nechat zavřít pro hrdelní zločin, na rychlo spáchaný jen za tím účelem, abych se do Kartouz dostal. a když se pak Jaroslavu Durychovi poštěstilo, že se vám tato vrata otevrou ať jako zločinci nebo jako člověku, který obdržel svolení, vcházíte do jiného světa. a tak dospěl Durych, když přešel vězeňským dvorem a když si prohlédl ponurý kartouzský chrám, ke kýženému cíli: A před tímto oltářem jako na místě čestném jest či byla krypta vévody frýdlantského. Sem přišel před dvěma sty devadesáti lety švédský generál a dal si otevřít kryptu valdštejnskou. Na jiném mu nezáleželo. Těch několik málo uměleckých předmětů, které zde mohl viděti, nebylo mu ničím proti tomu, za čím přišel. Nohy mrtvého byly přelomeny už v Chebu od furýrů buttlerských, aby se dlouhá mrtvola vešla do krátké rakve. Mohl si švédský generál dělati posměch z kartuziánů a vykouřit je odtud, ale měl svůj cíl svrchovaný. Hlava a pravá ruka generalissimova putovala jako vítězná kořist do Švédska, zbytky byly vráceny k rakvi paní Lukrecie, aby se pak přestěhovaly po zrušení kláštera do Mnichova Hradiště. a kartuziáni, svítíce si o půlnoci svými malými lampičkami na žaltář, odříkávali pomalu hlasem kapek v podzemních jeskyních: Dixit Dominus domino meo. Klid vesmíru nebyl ničím otřesen. Zbytečno jest za živa pečovati o hrob. Ať mrtví pochovávají mrtvé. I když je Durychův cestopisný záznam velmi působivý, není to nic proti tomu, co doslova rozpoutal v jednom z triptychů menší valdštejnské trilogie Rekviem...

Posléze věnujeme stručnou poznámku větší valdštejnské trilogii - Bloudění - ač by měl být právě zde náš zájem největší. Právě zde se totiž stékaly praménky jednotlivých cest, poutí či toulek, až vyústily v mohutný tok bloudění, v bloudění nejen hlavních hrdinů, ale i celých armád od Španělska přes Německo do českých zemí. Stručnost je na místě proto, že by náš rozbor zabral příliš mnoho času především pro svou komplikovanost. Vždyť už sám titul Bloudění naznačuje, že cesty, které musel autor vykonat již dávno předtím, než začal své dílo psát, byly složité - to ostatně dosvědčuje i sám titul cestopisných črt Plížení a pouti.

Ve svazku vydaném Kuncířem r. 1932 se týkají našeho tématu pouze části Plížení Německem a Pout [sic!] do Španělska, předposlední část Valdštejnův kraj byla již otištěna v knize předešlé.

Prvním městem, které zaujalo Durycha v Německu v souvislosti s připravovaným dílem, byl Štralsund, klenot moře, klenot středověku, kde nalezl právě to, co hledal. Mají tam takové divné a tragické ulice s poťouchlými jmény jako Mordýřská ulice, Židovská ulice... Papeženská ulice a což mne dojalo nejvíce, byla tam též Unnütze Strasse, což znamená asi jako Zbytečná, Ničemná. a když pak na jedné z nich spatřil tři ohyzdné báby a když se pak jedna z nich na něho usmála a druhá divným hlasem zvolala: Komm her!, octl se rázem v XVI. století, tedy v době, kterou ve Štralsundu hledal. V této epizodě je sice mnoho subjektivního, ale člověk prostě někdy najde to, co právě hledá. a když pak básník vyjel na moře, rezavé plachty, s nějakou tou záplatou, mu připomínaly staletí. Rybářské lodi s hnědými záplatami mu dokonce připomínaly zaschlou krev z valdštejnských furáží. V Magdeburku to už bylo jiné: tam hned ráno vyhledal cíl své cesty, magdeburský dóm, na jehož věži a v křížové chodbě pobyl asi dvě hodiny. Na závěr pak poznamenává: Tilly sice vypálil Magdeburg důkladně... Zdá se, že z požáru magdeburského vyvázly jen ty rodiny, kterým zbyla milost úsměvu.

A zase zde máme příklad, jak básník z jemné patiny přítomnosti vykřesal ve svém díle přímo apokalyptické hrůzy požáru Magdeburgu. Odtud pak vede Durycha cesta do Lipska, které se mu připletlo do cesty jen jako nutné zlo. Hledal totiž další cíl své pouti - Lützen. Na dalších stranách se Durych dokonce zaplétá do starých českých názvů těchto míst: objevují se zde Lipště a Liceň. To byl poslední reelní cíl mé pouti Německem a když jsem se u něho ocitl, byl jsem zděšen, rozhlížel jsem se kolem dokola a nechtěl jsem věřiti tomu, že bych mohl být tak strašně podveden. a co se tak strašného stalo? Když jsem před lety seděl v Užhorodě, znal jsem liceňské bojiště velmi dobře. Mohl jsem správně nakreslit celý plán, terén i situaci. Hledal jsem větrný mlýn, hledal jsem šibeniční vrch, hledal jsem svahy a úvaly. Ne, toto nemohlo býti liceňské bojiště, snad jest ještě více Licní v Německu a snad jsem sem zajel fatálním omylem. Nikde ani nejmenší vlna terénu... Silnice, vroubená stromy, a potok, hlídaný vysokými smutnými olšemi, to bylo to jediné, co tu běželo a teklo právě tak jako r. 1632. a tak zůstala básníkovi jen imaginace: S tesknou melancholií jsem skládal zase valdštejnskou baterii, kterou jsem si chtěl rozestavit u větrného mlýna nalevo od silnice... Nic zde již nezbylo z historie, jen ten tmavý kámen a i o tom jsem zapochyboval, není-li to falsifikát.

A tímto způsobem bychom mohli pokračovat i ve Španělské pouti ...

LITERATURA

Reisen und Reisenbechreibungen im 18. und 19. Jahrhundertals Quellen der Kulturbeziehungen, hrsg. von B. I. Krasnobaev, Gert Robel und Herbert Zeman (= Studien zur Geschíchte der Kulturbeziehungen in Mittel- und Osteuropa VI.), Berlin 1980.

Tanner Matěj, Societas Jesu usque ad sanguinis et vitae profusionem militans, in Europa, Africa, Asia, et America... Sive vita et mors eorum, qui ex Societate Jesu in causa Fidei et Virtutis propugnate, violenta morte sublati sunt, Pragae 1675..

Theodorus Zwinger, Methodvs apodemica, Basileae MDLXXVII.

Teodorus Zwinger, Methodvs apodemica, Argentinae MDLXXVII.

Jaroslav Durych, Římská cesta.

Jaroslav Durych, Toulky po domově.

Jaroslav Durych, Plížení a pouti.

Obrazová příloha

Kliknutím na náhled obdržíte obrázek ve zvětšené velikosti.
  1. Methodvs apodemica a Theodor. Zvingero Basilense. Basileae 1577. VKOL, 25.788.
  2. Methodvs apodemica a Theodor. Zvingero Basilense. Argentinae 1594. VKOL, 25.771.
Methodvs apodemica a Theodor. Zvingero Basilense. Basileae 1577
1.
Methodvs apodemica a Theodor. Zvingero Basilense. Argentinae 1594
2.

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist