Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Rukopisy, inkunábule, paleotypy a transmise textů

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

8. ročník odborné konference (20. - 21. října 1999)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Rukopisy, inkunábule, paleotypy a transmise textů

Zdeněk Uhlíř

Podle všeho se zdá, že inkunabulistika je uzavřeným, řeklo by se až esoterickým oborem; může se tedy zdát troufalé, že se k jejím souvislostem hodlám vyjadřovat, ačkoli nepatřím mezi její profesionální ani profesní pěstitele. Nicméně se domnívám, že pokus o širší pohled a vyšší nadhled nebude škodit, zvláště když dnes v práci s historickými knižními fondy dochází k nemalým proměnám, jež přesahují dosavadní zkušenosti a představy a které vedou zatím ne zcela jasným směrem. Myslím totiž, že tak bude možno dobrat se některých nových podnětů, a to především tehdy, pokusíme-li se nahlédnout inkunabulistiku v souvislosti s bibliologií, resp. knihovědou vůbec, v její vazbě na kodikologii a šíře pojaté rukopisné studium a konečně v jejím zařazení do historického bádání sensu largo , tedy spíše transdisciplinárně než interdisciplinárně. Jde ovšem o pouhý pokus o zahájení diskuse, nikoli o vytyčování zásad a pravidel, jak je neblahým zvykem v knihovnických a pomocněvědných kruzích.

Nejprve musíme vzít v úvahu poněkud paradoxní vztah bibliologie, resp. knihovědy a kodikologie, resp. nauky o rukopisné knize: ačkoli předmětem obou těchto disciplín jsou dějiny knižní kultury, ve skutečnosti jsou provozovány více méně odděleně. A to ještě není všechno: zejména v případě kodikologie se projevuje nepopiratelný nesoulad mezi její složkou řekněme praktickou a akademickou. Zdá se, že tato zvláštní nejednotnost je některým pomocným vědám historickým jaksi inherentní, že je jejich výraznou, avšak málo reflektovanou vlastností. Stačí jen vzpomenout na diskusi o jedné nebo dvou diplomatikách, která u nás probíhala před více než třiceti lety. Pomineme-li zatím různé teoretické konsekvence, prakticky to zamená, že studium rukopisů, inkunábulí a paleotypů, resp. tisků 16. století vůbec, má máloco společného a tím méně lze hovořit o nějakém interdisciplinárním propojení.

Zdá se, že příčinou je tu jakýsi principiální ahistorismus pomocněvědných disciplín, který ovšem stojí docela stranou zájmu, takže ani nedochází k jeho uvědomění. Tento ahistorismus se projevuje v různých aspektech, v nynější souvislosti však jsou důležité především dva body. Prvním z nich, a patrně vůbec nejpodstatnějším, je důsledné pojímání pramene jakožto jednotlivého jevu, a tudíž potíže s jeho pojetím jakožto jevu hromadného. Odtud se pak odvíjí zcela jednostranný důraz, který disciplíny zabývající se dějinami knižní kultury kladou na katalogizaci a bibliografii v jejich čistě deskriptivním pojetí; popis se pak jeví jako jejich nezpochybnitelný, protože jediný možný základ, což vede k tomu, že vše, co se nachází mimo úroveň popisu, je mimo zorný úhel zájmu. Následkem pak je zcela nedostatečný ohled na otázky související s typologií, která jedině by umožnila historické knihy, ať už rukopisné, nebo tištěné, nazírat jako hromadný pramen. Za této situace je jakékoli využití historického knižního materiálu třeba pro komparativní historii nebo pro historii mentalit vlastně nemyslitelné. A jelikož rukopisy, inkunábule a paleotypy ve svém celku vykazují jen málo bezprostředních souvislostí s tzv. Haupt- und Staatsaktionen a jelikož ve vztahu k regionálním dějinám jsou pouhými jednotlivostmi a výjimkami v rozsáhlém prostorovém a časovém poli, dostávají se tak kodikologie a bibliologie do zcela ahistorické polohy, neboť jsou schopny uspokojit pouze buď úzce omezený odbornický zájem právě katalogizátorů a bibliografů, anebo být podkladem pro popularizaci, jež nemá daleko k vulgarizaci.

Druhým bodem, který v této souvislosti nelze pominout, je nepochybný a striktní formalismus těchto oborů, jak se to jeví v otázce pojímání vnějších a vnitřních znaků. Zdá se dokonce, že na rozdíl třeba od diplomatiky (která ovšem hovoří o diktátu, individuálním či kancelářském stylu, nikoli o tom, čemu dnes říkáme diskurs) si kodikologie a bibliologie tuto otázku s náležitou vážností vůbec nepoložily. Ale potom se také zdá, že nejsou dostatečně schopny postihnout funkční sociokulturní zařazení svých pramenů, že nejsou schopny rozvrstvit předmět svého zájmu vzhledem k jeho širšímu historickému pozadí. A nadto to vše nedokáží ani náležitě reflektovat, třebaže právě zde by se disciplíny spojené s knihovnictvím mohly poučit od archivnictví a archivistiky, které se nyní snaží dřívější striktní odmítání principu pertinenčního a jeho důsledné vylučování principem provenienčním nahradit principem historickým, který by se pokusil oba tyto póly nějak koordinovat, harmonizovat a integrovat. A tak se ukazuje, že hlavním současným problémem našeho historického knihovnictví není ani tak nezkatalogizovanost dochovaného materiálu, jako spíše nedostatek reflexe, z nějž plyne metodologická a metodická strnulost.

Od převážného katalogizačně bibliografického zaměření kodikologie a bibliologie se v dalším stupni odvíjí jednoznačný důraz kladený na archeologii knihy, který všeobecně překrývá další možnosti zpracování a bádání. Archeologie knihy je vcelku čistou realizací pozitivistické představy objektivního přístupu, nakonec snad tak jednoduchou, že se vtírá dojem, jako by byla praktickou aplikací leninistické teorie odrazu. Základním předpokladem tohoto přístupu je nerozlišování mezi pozůstatkem minulosti, pramenem a památkou, jejich splynutí do jednoho předmětu, který není ničím jiným než fyzickou věcí. Jakékoli další rozlišování je pak v tomto pohledu nevhodou interpretací, která ztrácí rys objektivity a stává se tzv. subjektivní, jinak řečeno svévolnou. Jelikož i zde je základní přístup ke knize jako k jednotlivému a nikoli hromadnému prameni či jevu, vyplývá z toho nezanedbatelný následek: stírá se rozdíl mezi monografickým a katalogizačním zpracováním, což je nepochybně lapis angularis současné naší kodikologie a bibliologie, který se stává jejím stavitelům kamenem úrazu. S chybějícím funkčním rozlišením pomůcky (katalog) a studie (monografie) se pak ztrácí i intence, která by přesahovala zpracovatele či autora. Společenský důsledek tohoto přístupu je radno nedomýšlet...

Nicméně je radno zamýšlet se nad důsledky bližšími. Projevují se na dvou rozhodujících úrovních, kde se zájem archeologie knihy pohybuje. První z nich se dotýká vzniku knihy jakožto fyzické věci. Jelikož právě na ni (nikoli na knihu jakožto nosič informace či zprostředkovatele idejí) se archeologie knihy soustředí, vzniká tím tendence k tomu, aby se, ať už vědomě, nebo nevědomě, prosazoval ohled na technologii. A pak je evidentní rozdíl mezi knihou rukopisnou a knihou tištěnou, kodikologie a bibliologie se jaksi fatálně nejenom rozdělují, ale i oddělují. Je potom otázka, zda je za této situace vůbec možno pojímat dějiny knižní kultury jako celek, jako dějiny jevu kulturního a nikoli technologického. A obzváště tíživě se tato otázka dotýká období pozdního středověku a raného novověku, které je z tohoto hlediska možno pojímat jako dobu konverze médií. Je zřejmé, že po celá desetiletí tu chyběla dominance jednoho (rukopis), či druhého (tištěná kniha) média. Klade se pak kruciální otázka, zda totiž je pojetí archeologie knihy, které způsobuje rozštěpení na kodikologii a bibliologii, vůbec adekvátní pramennému materiálu, na který jsme tu jedině odkázáni. Myslím, že právě tato otázka dnes velice naléhá na své řešení. Je se ovšem obávat, že bez radikální změny přítomného stavu jakékoli úsilí vyzní naprázdno.

Druhá úroveň, na níž se archeologie knihy pohybuje, se týká dalších osudů jednou vzniklé knihy jakožto fyzické věci. Tak se dostáváme na dnes téměř mytologické pole vlastnických poznámek, čtenářských přípisků apod. Mohlo by se zdát, že by tento přístup ke studiu historických knih vyvracel mé tvrzení o základní tendenci k ahistoričnosti u pomocněvědných oborů, avšak opravdu jen mohlo. Lze totiž poukázat na ineditní diskusi,která u nás probíhala před deseti dvaceti lety a která podala zásadní pojmové rozlišení, jinde už nějakou dobu známé a běžné. Hovořilo se tehdy o (velkých) "Dějinách" a (malé) "dějině". Abychom to náležitě pochopili, musíme se zbavit tehdejšího ideologického a politického kontextu a odhlédnout od konkrétního cíle, který měli diskutující na mysli. Dnes můžeme říci, že tu krystalizovalo vědomé rozlišení minulosti a dějin. Viděno takto, pohybuje se archeologie knihy pouze v oblasti (malé) "dějiny", v minulosti. Jak je to ovšem možné, když minulost sice byla, ale už není? Není to tak, že jsouc přesvědčena o objektivitě svého přístupu, pohybuje se spíše v oblasti imaginárního? Bylo by jistě snadné hýřit zde různými aforismy a bonmoty. Důležité však je náležitě si uvědomit plnou vážnost této otázky, a to tím spíše, že to vůbec není snadné a zcela se to vymyká všem dosavadním zvyklostem. Avšak je to nezbytné, pokud chceme,abychom se z tohoto zmatku vymanili.

Má-li tedy kodikologie a bibliologie vystoupit ze své omezené uzavřenosti, zmenšit svůj odstup a zapojit se mezi ostatní méně speciální obory, je nutno věnovat se právě otázce vztahu minulosti a dějin a potažmo i dějepisectví. To neznamená jen vidět historickou knihu v jejím aspektu hromadného jevu a mimo rozměr fyzické věci, ale také v jejích různě hierarchizovaných kontextech. Bude se pak jevit přinejmenším na dvou dalších horizontech, které sice ani nyní nejsou neznámé, ale zato zcela opomíjené, poněvadž chybí jakékoli nazření jejich skutečného smyslu. Prvním z nich je horizont, na němž vystupuje historická kniha řekněme jako znak. Ten se vztahuje k sociokulturnímu prostředí a zpětně je reprezentován v dějinách knihoven. Je nutno zdůraznit: v dějinách, nikoli v minulosti. Avšak to znamená, že toliko archivně katalogizační rekonstrukce dějin knihoven jsou tu nedostatečné, neboť ty jsou pouhým více méně marným pokusem o revokaci minulosti bez "reálného" podkladu a bez opravdu "virtuálního" kontextu. Je třeba, aby tu všechny nevyslovené nebo zamlčené předpoklady vyšly na světlo. V tomto smyslu není historická kniha něčím zcela konkrétním, nýbrž právě znakem, znakem jinakosti v mentální (nikoli pouze racionální!) sféře. Rozdíl mezi rukopisy, inkunábulemi a paleotypy se v tomto pohledu jeví jako druhořadý, vzniká zde možnost opětovného sloučení kodikologie a bibliologie, které byly archeologií knihy rozděleny. Přinejmenším z tohoto důvodu zde lze vidět žádoucí perspektivu. A můžeme tu vidět i podnět pro jiné než jen výlučně fondové zaměření inventarizace, resp. katalogizace, to už se ovšem poněkud vymyká z našeho nynějšího kontextu, protože zde by bylo nutno uvažovat speciálně o využití metodiky elektronicko-digitálního zpracování.

Druhým pak je horizont, na němž historická kniha vystupuje řekněme jako nosič či možná lépe prostředník. V tomto smyslu tedy odkazuje k něčemu, co je jím neseno, a tudíž technologický rozdíl mezi knihou rukopisnou a tištěnou je v tomto ohledu nepodstatný až zcela zanedbatelný. I to je tedy krok, kterým se lze vymanit ze vzájemné uzavřenosti kodikologie a bibliologie. A naopak na významu získává rozdíl komunikační, který mezi oběma druhy historické knihy nepochybně je. Zde se ovšem rozevírá celé široké pole dosud málo řešených problémů, jež začínají nestabilním, proměnlivým charakterem zprostředkovávaných a sdělovaných textů a patrně i obrazů. V tomto pohledu se kodikologie abibliologie zpětně dostávají ke svým historiografickým a filologickým základům či spíše počátkům, od nichž se odpoutaly, přestávají být samostatnými disciplínami a stávají se metodami zapojenými do širšího rámce, neboť jsou jednou ze specifických cest, jak zkoumat historickou diskontinuitu diskursu, či jinými slovy jinakost, která se nejeví v bezprostředně vnímatelné podobě. V této oblasti má naše dosavadní zpracování a bádání zcela jistě velký dluh, který by konečně bylo záhodno splatit. V přítomné chvíli jde zajisté o otázku nesmírně kontroverzní, nicméně vezmeme-li v úvahu anglosaský koncept bibliography či německý koncept Handschriftenstudien, není to až tak nemyslitelné. Předpokládá to jenom málo: naprosto jiné pojetí materiálu a materiálovosti, než jaké nyní běžně dominuje.

Jiný přístup k materiálu a materiálovosti je ovšem v naznačeném smyslu nutno založit na něčem dnes zcela kacířském: na rozlišení minulosti a dějin a na rozpoznání toho, že dějepisectví (stejně jako celá sociální a sociokulturní skutečnost) je povahy výrazně konstruktivistické, čili že má málo smyslu popisovat to, co bylo, ale má mnoho smyslu obírat se zjištěnou jinakostí a jejím významem. Prostě to znamená přesunout důraz z deskripce na interpretaci, které se našim pomocněvědným disciplínám až zoufale nedostává. To jistě může vyvolat a vyvolá bouři nevole, protože pomocněvědné disciplíny ve svém nynějším stavu jsou málo schopny rozlišit mezi interpretací a fantazírováním, takže jejich pracovníkům obojí zhusta splývá. Nezbývá tedy, než se učit rozlišovat a přijmout, že snaha o zásady a pravidla má tak konzervační a retardační charakter, že znemožňuje vykročit za předem dané hranice, což je ovšem prekérní.

Tak jsme se postupně dostali k otázkám širší a zásadnější povahy. Dosavadní pozorování totiž můžeme uzavřít tím, že pomocněvědné disciplíny všeobecně a kodikologie s bibliologií zvláště svým téměř výhradním zaměřením na historickou knihu jakožto fyzickou věc a jejím převážně formálním nazíráním směřují k výraznému redukcionismu, a to hned ve dvou směrech: jednak věcně, protože omezují skutečnost, která je zpracování a bádání k dispozici, jednak metodicky, poněvadž pomíjejí řadu možností, jež se naskýtají. Potom je arci nutno uznat, že je pouhou iluzí domnívat se, že jakoukoli kumulací takto redukovaných jednotlivostí lze dospět k celku, který ukáže, jak opravdu bylo to, co kdysi bylo. Vzhledem k tomu, že rozlišení mezi minulostí a dějinami je považováno za zbytečné a rozlišení mezi pozůstatkem minulosti, pramenem a památkou za nadbytečné, vzniká tu jenom chaotická nejasnost. Protože pramenem se nakonec může stát (ale ovšem také nemusí) jakýkoli pozůstatek minulosti, mizí v základech dosavadního pomocněvědného pohledu rozdíl mezi možností a skutečností. A jelikož počet možností se nejspíše blíží tomu, aby byl neomezený, ztrácí jakýkoli pokus o objektivní pohled v tomto kumulativním pojetí reálný smysl. Jako i dříve v dějinách dospívá lidské intelektuální počínání či snažení k pouhé racionální imaginaci, za níž je reálná prázdnota. A horror vacui ovšem o to více vede ke zdůrazňování zásad a pravidel, jež by tuto prázdnotu zakryly. Výsledkem je pak nepochybně rozmnožování nicotných jednotlivostí a spolu s tím otáčení v mrtvém bodě. Tady lze jen podotknout, že není toliko hedonistický materiální konzum, ale i epikurejský konzum kulturní, který přese všechnu odlišnost nepřestává být pouhým konzumem.

Zdá se, že proti redukcionismu, který vede k takovým koncům, lze postavit transdisciplinárnost. Tím ovšem nemíním interdisciplinaritu v dosavadním pojetí, jež je jen řadou paralelních monologů, ani nově se objevivší myšlenku konsilience, která není než skrytou redukcí jedněch disciplín na druhé, nýbrž nyní prostě především pokusné překračování hranic mezi stávajícími obory. Tu je nutno vzít v úvahu, že korelátem našich odborných předmětů a vědeckých pojmů nejsou materiální předměty, ať už věci, nebo efemérní, avšak přece substanciálně chápané sociální struktury, nýbrž prostě intencionální předměty vědomí a vůbec mysli před jejich racionalizací. Řečeno jinak: vidíme to, co si žádáme vidět, a zabýváme se tím v takovém smyslu, v jakém chceme. Veškerá iluze objektivity je dána jen racionálním uspořádáním, diskursem. Nahlédneme-li naše kodikologické a bibliologické počínání takto, skrývá se v tom veliký podnět: transdisciplinárnost pak znamená setkání s různými takovýmito intencionálními předměty, které nejsou stupnicí pravd či nepravd, ba ani správností či nesprávností, ale prostě a jednoduše rozdílnými zaměřeními. A jelikož toto zaměření je dobývání určitého z něčeho neurčitého, je za těmito různými zaměřeními ještě něco dalšího, jakýsi intencionální - zatím - nepředmět. Jelikož je nepředmětem, je neurčitý, nemá svou specifickou diferenci, a tak se leckomu bude zdát nicotou, před kterou je radno utéci. Ale jelikož je intencionální, je to vlastně skryté zaměření, a tak v něm jiní budou moci vidět to, co bychom si přáli a čeho se nám nedostává. Hic Rhodus, hic salta!

V jakém smyslu tedy může být transdisciplinárnost oživením a inovací? Zajisté nikoli v tom, že bychom rozvíjeli to dosud dané, že bychom i nadále pokračovali dosavadní stále touž cestou. Zajisté nikoli v tom, že bychom se i v budoucnu drželi kumulace nicotných jednotlivostí, které se obvykle považují za znalosti, ačkoli to jsou pouhé informace. Zajisté nikoli v tom, že bychom rozmnožovali popisy podle stále sofistikovanějších zásad, pravidel a standardů, jejichž hlavním (a lze se obávat, že leckdy jediným) účelem je zakrýt prázdnotu v druhém plánu. Naopak, cestou je tu odkrývání nových okruhů a témat, takových, která ještě nezevšedněla a nebyla umrtvena úpornou snahou o dodržování metodických zásad a pravidel a odborných směrnic a instrukcí. Zdá se, že bez velkých kontroverzí a těžkých bojů se to neobejde.

V tomto smyslu je oním intencionálním nepředmětem nejspíše svědectví idejí, které nám historické knihy, ať už rukopisné, nebo tištěné, zprostředkovávají z minulosti. Protože minulost však již není, a ony nebyly psány, přepisovány a vydávány pro naši přítomnost, je tu jistý problém, který je možná jedním ze zdrojů nynějšího pomocněvědného, kodikologického a bibliologického formalismu: jak přesto toto svědectí chápat jako sdělení. Čili jinými slovy: jak se alespoň přiblížit porozumění tradice a textové transmise. Je třeba říci: chápat a přiblížit porozumění, nikoli popsat; hic haeret aqua. To je ostatně úkol, který si kodikologie ve svých počátcích kladla a na který pozapomněla; je tedy radno jej obnovit. Je to však možno bez výtek ideologie a relativismu?

Jde o to, jak budeme ideologii a relativismus pojímat. Jestliže jako totální ideologii a absolutní (!) relativismus, pak ano. Jestliže jako parciálmí ideologii a relativismus zaměření a vyjádření, pak ne, neboť tomu se z povahy lidské přirozenosti vyhnout nelze. Ale to je otázka, jejíž řešení nepatří do tohoto kontextu. V souvislosti s tím, co bylo řečeno dříve, se tradice a textová transmise jeví na dvou základních horizontech. První z nich se týká evidence dokladů, záznamů. Vzhledem k tomu, že při opuštění iluzorního objektivního stanoviska mizí i dějinná kontinuita a nastupuje diskontinuita, vyvstává potřeba přesunu akcentu z přístupu diachronního na synchronní. To znamená, že datace sice není rovnou zanedbatelná, avšak přece je oproti postižení celistvosti diskursu až druhořadá. Zato nabývá na významu konkrétní kontext jednotlivých textů, a to jak kodikologický, resp. bibliologický, tak širší kontext sociokulturní apod. Z tohoto hlediska se už popisná práce ukazuje v jiném aspektu. Paleografická a filigranologická racionální imaginace, do značné míry nadto spíše hypotetická než evidentní, ustupuje před tematickou typologií, jež je základem pro typologii komunikační. Teprve ta může vytvořit základ pro jakési pochopení. Co to znamená pro současnou kodikologii a bibliologii, není snad třeba speciálně rozvádět.

Druhý horizont se týká konstituce samotného textu; té lze rozumět dvojím způsobem. Za prvé řekněme textologicko-editologicky, tedy ve smyslu určení archetypu atd. a vytvoření řekněme kanonického textu pro zprostředkování uživateli. Toto pojetí se jeví jako problematické přinejmenším ze dvou důvodů. Nereflektovaně totiž přenáší do minulosti jednak představu stálosti, která se plně prosadila až v souvislosti s institutem copyright, jednak v intenci raně novověké cenzury, jak se začala uplatňovat v tištěné produkci a jejíž počátky lze spatřovat ve zkoumání textů prováděném na kostnickém a basilejském koncilu. Vnáší tedy do pojetí textu vnější prvky politické, ideologické a právní, aniž to ovšem náležitě reflektuje. Nadto se výrazně váže na genezi, transmisi a tradici textu jakožto jednotlivého jevu. A konečně, v důsledku nynější akribie a minucióznosti není tento přístup schopen zvládnout materiál většího rozsahu, což vede k omezení využitelné pramenné základny jen na ty texty, které je možno považovat za notorika. Za druhé je textu možno rozumět řekněme sémioticky, tzn. chápat jej v mnohem těsnějším spojení s pozadím diskursu, v němž se vyjadřuje. A tu se otevírá mimo diplomatiku dosud mizivě ověřená možnost regestování, zejména s ohledem na obsahovou a významovou důležitost kompoziční osnovy. Vzhledem k různým možnostem pojímání díla a autorství, jež jsem naznačil na jiném místě, tu vzniká příležitost k typologickému přístupu, který by pokročil na úroveň intertextovosti, tedy od jevu jednotlivého k hromadnému, a pro nějž se simultánní práce s rukopisnou a tištěnou produkcí stává conditio sine qua non. Pro praktickou kodikologickou a bibliologickou práci to ovšem znamená přinejmenším schůdně vyřešit vztah mezi incipitováním a explicitováním na jedné a regestováním na druhé straně. Že to nebude jen tak, je snad zřejmé.

A nyní již je možno jen krátce uzavřít. Zdá se, že od ahistorického pomocněvědného přístupu dnešní kodikologie a bibliologie je třeba k historickému pojetí knižního pramenného materiálu kráčet zároveň trojí cestou: za prvé akcentem na historickou knihu jakožto nikoli jednotlivý, nýbrž hromadný jev, za druhé přechodem od deskripce k interpretaci a za třetí důrazem nikoli na kumulaci jednotlivých informací, nýbrž na horizontové složení poznávacího pole.

Aktualizováno: 24.01.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 16.02.2018 15:41
TOPlist