Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Přípisové a formy listuov rozličných podlé notule kanceláří markrabství moravského od Jana Tišňovského

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

8. ročník odborné konference (20. - 21. října 1999)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Přípisové a formy listuov rozličných podlé notule kanceláří markrabství moravského od Jana Tišňovského

Václav Pitucha

(První na Moravě tištěná formulářová sbírka. Filologický pohled.)

V roce 1558 vyšli na světlo Boží Přípisové a formy listuov rozličných podlé notule kanceláří markrabství moravského od Jana Tišňovského . Stalo se tak v Olomouci v tiskárně Jana Günthera. Jediný dnes dochovaný exemplář tohoto formuláře je uchováván v Knihovně Národního muzea (sign. 33 F 7) a není úplný (chybí 12 listů).

Jeho zevrubný rozbor z hlediska diplomatického a právně historického podává ve své studii B. Kubíčková-Čádová a Fr. Čáda (1932).

Já se zde zaměřím na jeho stránku jazykovou. Formulář Jana Tišňovského zapadl totiž do mého dlouhodobého zájmu o jazykovou stránku listin. Proto zde podávám filologickou charakteristiku formulářů (souborů listinných vzorů) tištěných v 16. století na příkladu jednoho z této řady (dále často jako TišFor) 1). Tato charakteristika má povahu pokusu o shrnutí a zobecnění a uváděné doklady mají spíše ilustrovat poznatky, nežli podat vyčerpávající přehled.

Tišňovského dílo se tedy zařadilo do řady prvních tištěných sbírek listinných vzorů psaných v češtině. Nicméně autor již mohl navázat na předchozí práce šířené v rukopisech. Zejména je však třeba vzít v úvahu to, že předcházela bohatá tradice latinsky psaných formulářů rozvíjející se na českém území již od 13. století. (Viz zejm. NECHUTOVÁ, s. 81-94, s odkazy na bohatou literaturu, a ŠEBÁNEK a kol.)

Latinské formuláře:

  • Jindřich z Isernie (konec 13. st.)
  • Johann von Neumarkt - Summa cancellariae (cca 1360); Cancellaria Johannis Noviforensis (70-á léta 14. st.).
  • Johann von Gelnhausen - Collectarius perpetuarum formarum (cca 1380).

České formuláře:

  • Česká ars dictandi Prokopa písaře (2. pol. 15. st.).
  • Kniha Tovačovská (konec 15. st.): formule ve vlastní právní knize a formulářová sbírka, jež bývá připojena k různým rukopisům.
  • Brikcí z Licka - Titulové stavu duchovního a světského, 1534.
  • Mikuláš Šúd ze Semanína - Formy a notule listuov všelijakých, 1547.
  • Jan Jičínský - Formy a notule listuov všelijakých, 1567.
  • Jiří Černý - přetisk starší práce, 1572.
  • Šebestián Fauknar z Fonkenštejna - Tytulář obsahující v sobě v jazyku českém předně formy listův všelijakých v potřebách lidských, 1589.

Jan Tišňovský- Přípisové a formy listuov rozličných podle notulé kanceláří markrabství moravského - tištěný v Olomouci u J. Günthera, 1558 (první na Moravě).

Albrecht Forman Auriga (tiskař) - Formy listů rozličných podle notule kanceláře markrabství moravského, Brno 1601.

V úvodu si musím trochu postesknout, že jsem se nemohl výrazně opírat o monografickou českou odbornou literaturu sledující speciálně jazykovou stránku česky psaných listin, zvláště její syntaktickou stavbu. Neboť až dosud převažuje zájem historiků se specializací na diplomatiku a pomocné vědy historické vůbec. (Viz v literatuře uvedené studie V. Uhlířové a I. Hlaváčka.)

Gigantické je dílo I. Němce a kolektivu soustředěného kolem Staročeského slovníku. Ti však využívají listinného materiálu ze svého lexikologického a lexikografického pohledu.

Z toho práce E. Michálka sledují slovní zásobu, zejména právní termíny. A. Knop přináší pohled na diplomatický materiál ze Slezska, zejm. z dnešního Ostravska. J. Skutil zdůrazňuje pohled literárně historický a jazykovědný ve vztahu k listinám a diplomatickému materiálu vůbec.

Pro můj záběr jsou závažnější metodologické podněty z německy mluvící oblasti (edice K. Burdacha, práce H. Fichtenaua, F. Tschircha), kde je jazyk listin a formulářů sledován v rámci výzkumu vývoje německého spisovného a literárního jazyka, a to s přihlédnutím k latinskému historickému pozadí.

Domnívám se, že z hlediska lingvistického je třeba hlavní charakteristiku TišFor hledat na úrovni stavby vět a souvětí a na úrovni organizace textu.

VÝKLAD a DOKLADY

Výklad hlavní jazykové charakteristiky vyplývá z úkolu, který Jan Tišňovský měl: připravit vzory pro písemné zaznamenání právně závazných smluv a ujednání. Pracoval podle rukopisných předloh, zejm. podle rukopisu knihy Tovačovské a podle sbírky formulářů k němu připojené; pocházejí z konce 15. stol. (Tento rukopis uložený původně u moravských desk zemských sloužil jako podklad pro edici, již pořídil K. J. DEMUTH 1858; vlastní rkp dnes uchováván v Moravském zemském archivu, sign G 10 čís. 172.)

V dalším zkoumání budeme potřebovat definici listiny:

Listina je každá taková písemnost podle určitých (přitom různých) pravidelupravená, která je určena k tomu, aby vydala svědectvío nějakém počínání právnípovahy. (ŠEBÁNEK a kol. 1971, s. 20.)

Tak vymezuje listinu diplomatika, jedna z pomocných věd historických, jež se zabývá písemnostmi úředního původu.

My však chceme uplatňovat hledisko jazykové, filologické. Z tohoto pohledu vidíme spíše tu skutečnost, že důležitým znakem listiny je, že je to svědectví o právním pořízení. A proto musí mít nejprve přísně logicky rozvržený obsah. Ten pak je co nejpřesněji modelován prostředky větné skladby do přehledně uspořádaných vět a souvětí. Právnické pojmy musejí být vyjádřeny přesnými a ustálenými termíny tak, aby odpovídaly právnickému požadavku logičnosti, přesnosti a jednoznačnosti.

V textech formulářů je velmi zřetelné úsilí J. Tišňovského o co nejpřesnější pojmenování věci, o níž se mluví, o co nepřesnější vyjádření vztahů mezi větami v souvětí, o udržení významové soudržnosti celého textu, o orientaci v celé právní záležitosti. Nicméně se mu také stane, že záležitost nezvládne stylizačně a vytvoří vazby zvláštní a nepravidelné .

Ve svém příspěvku se nejvíce zaměřuji na syntaktickou stránku, tj. na větnou stavbu.

VĚTA a SOUVĚTÍ

Cenným metodologickým podnětem je pro mne postřeh F. Tschircha, jenž zdůrazňuje ve vývoji souvětí od konce středověku schopnost syntaktickými prostředky shrnout vícevrstvý myšlenkový obsah. 2)

Další je edice latinsko-německých formulářů, jak ji připravil K. Burdach (1926). V připojené studii sleduje mj. to, jak se písař vyrovnává s latinskými předlohami, dále užití spojek. Styl sleduje na pozadí latinských vzorů, zejm. zjednodušení různého druhu.

Při vlastní analýze se opírám o systematiku historického vývoje souvětí, jak ji vypracoval Jaroslav Bauer z Brna (1960). Soustřeďuji se zejména na tato hlediska: rozčlenění na souvětné celky z dnešního hlediska, zjištění hlavních a vedlejších vět, tedy řídících a podřízených; syntaktické a zejména sémantické vztahy mezi větou řídící a podřízenou; spojovací a odkazovací prostředky; přechodníkové konstrukce; nepravidelnosti větné stavby.

Na tomto místě uvádím do souvislosti se syntaxí problém interpunkce. Vložení interpunkce do textu znamená, že rozčleníme text na syntaktické celky: věty a větné členy, neboť hledáme hlavní a vedlejší věty, dále stavbu souvětného celku. Nad touto rovinou sledujeme logické a sémantické vazby v posloupnostech uvedených hlavních vět. Výsledkem je vlastně sémantická interpretace.

Problémy větné interpunkce ve střv. listině a vztahy mezi mluveným a psaným projevem promýšlel na materiálu německých listin H. Hirsch 3). V českém kontextu řešil teoretické otázky i praktické ediční problémy spojené s interpunkcí v českých památkách 16. stol. D. Šlosar (1964, 1966, 1967;příprava edice Blahoslavovy gramatiky). S jejich poznatky korespondují mé zkušenosti s originály starých listin.

V textech listin existuje veliké množství strukturovaných sémantických vztahů. Ty jsou vyjadřovány jazykovými prostředky, zejména syntaktickými a odrážejí se v grafickém členění listiny pomocí označení na výdechové segmenty. Vypracovat přesný popis těchto prostředků a jejich fungování je však obtížné. A v české lingvistické literatuře nenacházím monografie speciálně zaměřené na český listinný materiál, jehož je v archivech uchováno velké množství.

Pro potřeby této práce používám v uváděných dokladech právě znamének původního členění pomocí šikmé čárky / (nikoliv čárky) , dále pomocí dvojtečky a tečky, jak se vyskytují v Tišňovského formuláři. Doklady transkribuji podle obvyklých zásad (viz literatura, zejm. DAŇHELKA 1985).

PODŘADNÉ SOUVĚTÍ

Posuzováno z hlediska syntaxe převažují ve vzorech listinných formulí v TišFor podřadná souvětí. Vyplývá to právě z oné nutnosti zvládnutí vícevrstvého obsahu listiny, aby vyhověla své funkci dokladu o právním pořízení. Všimneme si více vět podmínkových, obsahových předmětných a vztažných přívlastkových.

Podmínkové věty

Jsou syntaktickým zvládnutím okolností a podmínek plnění právního pořízení, jež je obsahem listiny. Jsou nejčastěji uvozeny spojkami pakli a jestliže. Dále spojkou .

PAKLI

/ tak aby oni vždy při tom zboží a dědictví bez zmatkuo zuostali. Paklibychom toho všeho což se v tomto listu píše/ neučinili a nevykonali/ ...: Tehdy ihned bez meškání/ kteráž dva z nás rukojmí a správci svrchupsaných/ od kupitelů naších častopsaných/ neb jich věrných ruk/ napomenuta by byla/ .../máme a slibujeme vjeti a vlehnouti/ .../v pravé a obyčejné ležení/ do města Brna/ ...

Tato spojka i v našich dokladech spojuje v sobě funkci odporovací k předchozímu kontextu (BAUER, s. 313).

JESTLIŽE

A jestližeby se nám prvním dvěma rukojmím v tom ležení čtrnácte dní/ čtúc od prvního dne napomenutí/ udalo ležeti/ a my ještě věcí nahořepsaných tak jakž se svrchu píše na všem nebo díle nespravili a nedokonali: tehdy ihned druhá dva z nás rukojmí svrchu psaných/ kteráž napomenuta budem od kupiteluov naších již jmenovaných/ také slibujem a máme vjeti a vlehnouti/ ... /v též ležení/ ....

Jestliže by mne smrti pán Bůh prvé uchovati neráčil/ nežli již psaného A./

.../ že z statku mého kterýž já nyní mám a míti budu N. fl. dobrých uherských/ jemu ... a jeho erbom napřed dáno býti má.

Uvedená podřadná souvětí jsou uvozena spojkou pakli a jestliže ve významu podmínkovém. Vedlejší věty jimi uvozené stojí v antepozici. A je v nich použito pro vyjádření podmínky možné kondicionálu, jenž se objevuje také v následující větě hlavní.

V dalším jazykovém rozvíjení jazykového výrazu pro plnění smluvní podmínky však autor přeskakuje do indikativu a vypomáhá si prostředkem volní modality : slovesa slibujem a máme. (Z hlediska morfologického stojí za povšimnutí výskyt tvarů duálu: druhá dva z nás rukojmí.

A týž zase/

by již psaného pána A. pán Buoh smrti uchovati neráčil/ nežli mne A. svrchu psaného /

též z statku jeho beze vší odpornosti soudu a všelijakého zmatku ....

Obsahová věta předmětná uvozená spojkou žeje především doplněním hlavní věty v promulgačních formulích, kdy se ohlašuje rozhodnutí vydavatele uvést ve známost svou vůli (Vademecum 1988, s. 203.):

Já N. z etc. Vyznávám tímto listem obecně přede všemi/ kdežkoli čten nebo čtoucí slyšán bude/

že jsem dlužen pravého a spravedlivého dluhu N. fl. ....

Její syntaktická vazba na hlavní větu je však v našich textech často zatlačena do pozadí bohatě rozvinutými anteponovanými přechodníkovými konstrukcemi a dalšími vloženými větami, zejm. vztažnými.

Já A. z etc. Vyznávám tímto listem etc./

jakož jsem z stupek dobrovolný učinil s urozeným panem A. Takový:

Jestližeby mne smrti pán Buoh prvé uchovati neráčil nežli již psaného A./ čehož Bože nedej/

že z statku mého/ kterýž já nyní mám a míti budu/

N. fl. dobrých uherských/ jemu svrchu psanému A. a jeho erbóm

napřed dáno býti má.

Další příklad:

[vyznávám tímto listem ...]

/ že s dobrým rozmyslem a přátel svých radou/ dobrovolně prodal sem/ a mocí listu tohoto prodávám a postupuji/ své vlastní zboží a dědictví... .

Vztažné věty přívlastkové se vztahují ke jménům a specifikují přesněji jednotlivé body obsahu a rozsahu zaznamenaného právního pořízení.

KTERÝ/JEŠTO

.../i se všemi škodami/ kteréžby kupitelé náši svrchupsaní kterak koli vzali/ ještoby je dobrým svědomím bez přísah a věrování pokázati mohli/ ty jim máme a slibujeme také nahraditi/ a penězi hotovými zaplatiti/ úplně a docela/ pod ležením svrchupsaným.

Jedno jméno ( škodami) je dále rozvito dvěma vztažnými větami přívlastkovými. Pro autorův postup je příznačné, že si vypomáhá přiřazením další věty, která obsahuje sloveso s přesným vyjádřením předmětu, na nějž se vztahuje (nahraditi ... škody) . A v čelo věty staví anaforické zájmeno ty. V předchozím syntaktickém strukturování myšlenky se totiž příliš vzdálil od slovesného výrazu máme a slibujem učiniti . Druhá vztažná věta uvozená spojkou ješto má vedlejší významový odstín podmínkový podtržený užitím kondicionálu ve větě.

Jiný příklad na postupné rozvíjení dalšími přívlastkovými větami:

... a spravedlivého dluhu N. fl./ ... / urozené paní paní N. z etc./ manželce své milé a k věrné ruce její urozenému pánu panu N./

KterýchžtoN. fl. svrchupsaných táž paní svrchupsaná manželka má milá nad věno své sobě pozuostavila/

kteréžjest mi dala

a já jsem od ní hotové vzal.

Podle latiny je někdy používáno vztažné zájmeno kterýž pro podřízené připojení původně samostatné věty:

Kteréžtoporučenství takto činím/ na mocný list jeho milosti královské.

Ve vyjádření sémantických vazeb se často vyskytují polovětné konstrukce, jako např. přechodníky. Přechodníky (přítomný-PPs, minulý-PPt) vyjadřují v polovětných konstrukcích doprovodné slovesné děje jakožto okolnostní určení děje hlavního (BAUER 1960, s. 19). V našich dokladech vystupují proto zejména ve formě, kdy se shoduje (číslo, rod) jejich původce děje s podmětem řídícího slovesa:

Já N. z N. i s svými erby ... jsanakloněn/ a náchýlen k ustavičné prozbě a žádosti opatrných mužuov/ ... znamenavjich k sobě příchylnost a věrnost i poslušenství/ .../dali sme jim ... a mocí tohoto listu dáváme právo své odmrtní ....

Tvary přechodníků nejsou v plné kongruenci (shodě) s podmětem v množném čísle ve větě ( my - dali sme ...).

Také další doklad ilustruje určitou autorovu nejistotu v rozvíjení přechodníkových konstrukcí, neboť v hlavní větě zdálo mi se potřebné přeskakuje do neosobní vazby; na jiném místě dokonce v řetězci nedospěje ke korektní hlavní větě s určitým slovesným tvarem.

Já ... / že znamenavjistotu světa tohoto/ a spatřivv něm že nic stálého není/ a ... Jsa zdráv/

při dobré paměti a zdravém rozumu/ zdálo mi se potřebné ....

[My] ... Z toho znamenavšemnohé nedostatky ... Protož jich nedostatek žádajícslušným lékařstvím opatřiti/ aby i oni obyvatelé městečka ... z našeho dobrovolného obdarování radujíci se/ tím pilněji rolí své vorali/ a .... Z našeho dobrovolného obdarování/ a z zvláštní milosti/ vším žádostivým náboženstvím jsouce zapáleni/ a naděje odplaty zavěšujícena výsosti/ všecky i každé odmrti/....

Zaznamenal jsem také některé typy vyhraněných tzv. různopodmětých konstrukcí, jež slouží zejména pro vymezení kvantity nebo času:

čtoucod prvního dne/ v kterémž by...;

a zřetele:

[My] ...Protož jich nedostatek žádajíc slušným lékařstvím opatřiti/ aby ....

Vložené věty

Velmi často vkládá autor do souvětí obsahové doplnění myšlenky.

i se vším plným právem/ panstvím a příslušenstvím/ tak jakožto zboží svrchupsané od starodávna v svých mezech a hranicech jest vymezeno/ ...;

jakž sem to sám držel a toho požíval...;

Maje list mocný/ od nejjasnějšího knížete a pána/pana N. etc. markrabě moravského etc... abych mohl statek svuoj dáti a poručiti/ komuž by mi se zdálo a líbilo/ ....

/jakž ten list od jeho milosti královské mně daný/ všecko v sobě šíře a světlejí obsahuje a zavírá....

Jakož list a reversal jeho mně zase na to učiněný / dále o tom svědčí a ukazuje....

Vsuvky se vyskytují jako samostatné úseky začleněné do textu obsahem, ale mluvnicky jsou nezávislé:

buď na všem nebo na díle;

čehož Pane Bože nedej;

buď listem/ poslem/ nebo oustně/ jeden na druhého neukazuje.

Zvláštnosti ve stavbě souvětí

Již několikrát jsme upozornili na to, že J. Tišňovský někdy stylizaci nezvládl a vytvořil nepravidelnou větnou konstrukci, např. anakolut:

Z našeho dobrovolného obdarování/ a z zvláštní milosti/ vším žádostivým náboženstvím jsouce zapáleni/ a naděje odplaty zavěšujíce na výsosti/ všecky i každé odmrti/ kteréž jsme předešlé až dosavád z N. městečka a N. M vsi naších / kteréžto odmrti/ také od starodávního obyčeje vždycky z těch dědin brány jsou. Tu pak obyvatelé ....

Autor evidentně ztratil orientaci v syntaktických a významových vazbách, když se nechal unést postupným rozvíjením rétoricky vznosného výrazu: chybí určité sloveso ve významu odúmrti jsme prodali a postoupili . Proto pak znovu opakuje slovo odmrti.

Tu pak obyvatelé městečka i vsí našich nahoře psaných dobrovolně darovali jsme a osvobodili/ a mocí listu tohoto osvobozujem/ darujem/ .... Vyšinutí z vazby.

LINGVISTIKA TEXTU

Z hlediska dnešní textové lingvistiky (orientované k nadvětným vztahům) můžeme na našem formuláři sledovat působení dvou tendencí - a sice obsahové soudržnosti celku a obsahového členění formulářového vzorce na jednotlivé formule. Zdánlivě tedy protichůdné faktory. Jejich prostředky byly vypracovány a vytříbeny již ve skladbě latinské listiny a do české byly z velké části převzaty a v průběhu dalšího vývoje samostatně rozvinuty. Jmenovitě si povšimněme těchto jevů:

Autor se snaží zdůraznit totožnost předmětu řeči (to, o čem se mluví), a proto opakuje stejné pojmenování, zejm. na větší vzdálenost v textu: A protož já svrchupsaný první jistec a my ... rukojmě ....

Podobně fungují tzv. orientátory v textu: i nadepsaných vsí; věcí nahoře psaných; od kupitelů našich častopsaných; i v svrchu psaných všech; tak jakž se svrchu píše.

Některé vložené věty přesahují mimo text listiny a vtahují do něho nové souvislosti s jinými záležitostmi a rovněž slouží orientaci v textu: tak jakožto zboží svrchupsané od starodávna v svých mezech a hranicech jest vymezeno/.

Konektory (vlastní: tudíž, tehdy; kompoziční: totiž a po něm následující výčet) umožňují propojování vyšších textových úseků.

Jako metařečové komentáře pro vyjádření postoje mluvčího se objevují vsuvky typu:

čehož pane Bože nedej; jehož pane Bože ostřez.

Jednotlivé formule ukazují na jednotlivé obsahové náležitosti znění listiny; v průběhu vývoje se jejich počet omezoval na ty nejdůležitější. Slouží tedy naopak k rozčlenění celku listiny, a tedy k orientaci v něm (podrobněji viz v oddíle o rétorice.).

STYLISTIKA a RÉTORIKA

Latinsky psaná listina se vyvíjela od raného středověku pod silným vlivem rétorické tradice. Její prostředky uplatněné ve skladbě listiny sloužily na jedné straně ozdobnému vyjadřování (ornatus, FICHTENAU 1960, s. 41-42), na straně druhé pak zdůrazňovaly vyjadřovaný obsah ve smyslu jeho vyšší závažnosti. V českém prostředí se uplatnily tyto normy díky Jindřichovi z Isernie.

Česky psaná listina mnoho z této pokladnice převzala a v 15. až 17. století se i ona rozvíjela pod vlivem nové vlny zájmu humanistů o antický styl. Proto nalézáme také v TišFor mnoho tzv. tropů a figur jako projevů rétorického stylu (FICHTENAU 1960).

Nejběžnější je hromadění synonymních výrazů, resp. výrazů s podobným významem. V našich listinných vzorech bývá takto jednoduchý pojem vyjádřen dvěma nebo třemi slovy:

zboží a dědictví; obdarování a milost; statky mohovité i nemohovité; rukú společní a nerozdílnú; z desk vymazati a vypsati; prodávám a postupuji; máme a slibujeme vjeti a vlehnouti.

Tato zásada se projevuje také ve vyjádření v různých slovesných časech - minulém a přítomném, nebo i celá časová řada minulého, přítomného a budoucího času (ač původně byl užitý slovesný čas právně relevantní): prodal sem a mocí listu tohoto prodávám a postupuji; kteréžto [poslušenství] mně ... činili/činí/ a činiti nepřestávají.

Na stejném principu hromadění slov, avšak bez spojovacích výrazů, je založen asyndeton:

[s statky svými] ...učiniti/ vládnouti/ oddati/dáti/ a nebo poručiti.

Polysyndeton (hromadění výrazů spojovaných předložkami) nalezneme např. ve výčtu příslušenství prodávaného zboží, jak jej obsahuje vzor správního listu (tzv. pertinenční formule, Vademecum 1988, s. 203):

[prodávám ...ves] s dvory/ poplužnými/

s rolí/ oranou i neoranou/

s lúkami/ s pastvami/ s pastvištěmi/

s horami/ s doly/

s lesy/ s háji/ s luhy/

s vrbinami/ s chrastinami/ s křovinami/

s lovy/ s hony/ s čižbami/

s mezemi/ s hranicemi/

s lidmi platnými i neplatnými/

s ospy/ i s kúry/ s vejci/

s užitky a požitky/ .../

s řekami/ s potoky/ s břehy/

s vodami tekutými i netekutými/

s rybníky/ s rybništěmi/ s jezery/

i se vším plným právem/ panstvím a příslušenstvím/ tak jakož ....

Pasáž jsme uvedli celou vzhledem k tomu, že představuje seskupení hned několika dalších rétorických ozdob (opět synonyma). Mimo jiné můžeme pomocí vyznačených znaků pro výdechové pauzy sledovat a vychutnávat, jak na nás působí rytmus tohoto zdánlivě nezáživného výčtu prodávaného majetku. Také rýmové spojování slov k tomu přispívá, střídání skupin dvou a tří slov, různý slabičný rozsah výrazů (rozvržení do řádek má usnadnit představu).

Dvojice užitky a požitky je založena na opakování téhož slovního základu ( adnominace).

Ve vzorech listin na prodej práva odúmrti nalezneme několik příkladů opisného, tedy nepřímého vyjádření smrti (circumitio, resp.denominatio ). Svým účinkem se blíží obraznému až metaforickému vyjadřování v literatuře umělecké:

A jestliže by z nás ... pán Buoh kterého smrti neuchoval / prvé nežli ..;.

Jestliže by pán Bůh svrchupsaného pána ...prvé z tohoto světa povolati ráčil / nežli ...;

Jestliže by mne ... pán Buoh smrti uchovati neráčil / prvé nežli ...;

... znamenav jistotu světa tohoto a spatřiv v něm že nic stálého není/ a nic jistčího jako smrt....

buď za zdravého života neb na smrtedlné posteli ...;

Reversal nasstupek/ kdo prvé umře...;

... od prvního dne/ v kterémž by mne pán Buoh z tohoto světa pojíti ráčil ...;

Pakli by se komu aneb kterým osobám z dopuštění Božího přihodilo z tohoto světa sjíti ...;

jestliže by který obyvatel ... z tohoto světa sšel / nemajíc dětí ...;

na místo toho s světa sešlého ....

Figura etymologica opakuje etymologicky příbuzná slova:

sme dlužni dluhu [pravého a spravedlivého].

Není zde místo, abychom tyto příklady rozvinuli do třídění na jednotlivé typy tropů a figur a na rétorické postupy rozšiřování, stupňování výrazu, slovní hříčky a zvukomalbu (podrobněji viz např. FICHTENAU 1960).

Všimneme si už jenom dvou formulí, neboť reprezentují další rysy stylu listin:

Formule promulgační má již dlouhou tradici v latinské a také v německé listině 4). Pro porovnání je uvádím.

Latinská předloha různých variant v národních jazycích:

universis ... huius paginae seriem lecturis et audituris - 1173;

omnibus hanc paginam audientibus vel inspicientibus - 1219.

Německy: allen denen, die diesen Brief sehen oder horent lesen .

(HIRSCH 1938, s. 228n.)

Já .... Vyznávámtímto listem obecně přede všemi/ kdežkoli čten/ aneb čtoucí slyšán bude/ že

Má samozřejmě i v našich listinných formulářích obměny. Jejím jádrem jsou slova vyznávati, čísti, slyšeti .

Arenga skýtala v původní latinské tradici nejvíce prostoru pro individuální vyjádření. Později byla vypouštěna ze znění listiny. Zde se s ní setkáme zejména v poručenství 5).

Já ... známo činím tímto listem ... / že znamenav jistotu světa tohoto/ a spatřiv v něm že nic stálého není/ a nic jistčího jako smrt. Jsa zdráv/ při dobré paměti a zdravém rozumu/ zdálo mi se potřebné pro budoucí zmatky i nevole a nesnáze/ kteréž by vzniknouti mohly z toho: o statku svém a dětech svých zřízení a poručenství učiniti.

Já ... vyznávám tímto listem ...že s dobrým rozmyslem a přátel svých radou jsa nakloněn/ a náchýlen k ustavičné prozbě a žádosti opatrných mužuov/ rychtáře (vel fojta) i vší obce městečka N. znamenav jich k sobě příchylnost a věrnost i poslušenství/ kteréž mně a předkom mejm činili/ činí/ a činiti nepřestávají/ ....

My ... známo činíme .../že mezi jinými pečlivostmi/ v nichto se náš rozum obírá/ toto zvláštní a nejpilnější nám na mysl přichází/ kterak bychom poddaným naším užitky mnohými mohli k pomoci býti. Z toho znamenavše mnohé nedostatky jímžto poddaní naši městečka našeho N. a vsi N.M. obtížení sou. Protož jich nedostatek žádajíc slušným lékařstvím opatřiti/ aby i oni obyvatelé městečka i nadepsaných vsí/ z našeho dobrovolného obdarování radujíci se/ tím pilněji rolí své vorali/ a v městečku i v svrchu psaných vsech se osazovali:

ORTOGRAFIE a FONOLOGIE

Tiskař olomouckého formuláře používá poměrně důsledně diakritického pravopisu. To znamená, že využívá háčky pro písmena č, ř, ž . Pouze ve versálce se objevuje spřežka a : Cžeský, Cžižby, Ržeky . Spřežkou označuje také hlásku š v podobě zdvojeného ∫∫.

Háček se také objevuje ve znaku ě.

Souhláska j má dva způsoby označení y a g: yá, nedey, neymilostivěg∫∫ijho, gistec, geho, gey .

Značná rozkolísanost je v označování ů (jež vzniklo předchozím vývojem ó>uo>ů), a sice s variantami: Bůh, Buoh, zmatkúv, svuoj, vuolij, odporuov .

Ve tvarech dativu plurálu maskulin se přitom objevuje koncovka -om bez označení kvantity ( jeho erbom i potomkom ) (místo jedné z uvedených variant ů/ú/uo za střídnici ó>uo>ů. Méně -uom (erbuom).

Podobná je situace při označování ou (vzniklo ú>ou), a sice s možnostmi au/ú/u: kteraužto, takovau měrau, budúcý, budaucý, čtúcý, dobrau vijru.

Pro u v násloví je zásadně znak v: vzřij, nevčinili, Vrozená .

Pro souhlásku s je používána zejména litera a méně s.

Kvantita je označována čárkou, avšak nedůsledně: pani. Dlouhé í je také označováno spojením -ij v koncové pozici slova: počijtagijc, s nijm, gegijm, spravedlivij. Toto spojení však se objevuje také v případech, kde kvantita není: spoluslijbce, napij∫s.

Z jednotlivostí upozorňuji ještě na podobu tvarů slovesa býti většinou bez j: obtížení sou, prodal sem, ale také s j:gsme, brány gsau

Zajímavé by bylo porovnání s ortografickým systémem v rukopise knihy Tovačovské (včetně přiložené formulářové sbírky), s nímž J. Tišňovský pracoval.

Formulář vydaný J. Tišňovským v roce 1558 zachycuje český hláskoslovný systém v podobě již relativně ustálené. Hlavní změny byly již totiž završeny. Z nových se projevují pouze tyto:

Ý>EJ: mejm, vejš .

Ú>OU (druhotná diftongizace v násloví): ourok,

V- protetické: vorali.

Tyto změny však nebyly přijaty do normy spisovného jazyka.

A otázku větné interpunkce, která je největším problémem grafické stránky našeho textu, jsme již pojednali výše v souvislosti s větnou stavbou.

SHRNUTÍ

Z našeho zkoumání vyplývají zejména tato hlavní zjištění:

Hlavním prostředkem větné stavby jsou podřadná souvětí. Z nich nejčastější vedlejší věty podmínkové. Podřadící výrazy pro tyto věty jsou jestliže, pakli, ač a v hlavní větě odkazovací tehdy.

Časté jsou také věty obsahové předmětné a vztažné přívlastkové.

V podmínkových větách se objevuje kondicionál pro vyjádření podmínky možné.

Častý je výskyt přechodníku přítomného a minulého.

To, o čem se mluví , se opakuje pod stejným pojmenováním a je zdůrazněno ukazovacím zájmenem.

Navíc se na tento předmět řeči výslovně odkazuje výrazy typu svrchupsaný, a to zejména na velkou vzdálenost v textu.

Dalšími prostředky textové výstavby jsou vložené volné členy a vsuvky.

S úkolem autora souvisí také stylová příslušnost listiny k vyšší rovině, a to vzhledem k právní důležitosti a dobovému zdůrazňování prvků rétorické ozdobnosti vyjadřování.

Grafické členění se liší od našeho dnešního interpunkčního v tom, že se opírá o princip výdechové pauzy . Jako interpunkční znaménka se vyskytují šikmá čárka, dvojtečka a tečka.

Takže např. vedl. věta s jestliže/pakli je oddělena tečkou a hlavní věta začíná jako samostatná věta velkým písmenem a je uvozena odkazovacím tehdy.

Obecně lze říci, že ve formulářové sbírce J. Tišňovského jsme mohli sledovat také to, že v prvních desetiletích rozvoje knihtisku museli tvůrci knih řešit také mnoho nových otázek spojených s jazykovou stránkou.

POZNÁMKY

Zde uvádím pouze některé odkazy, jejichž prameny jsou méně dostupné. Jinak v textu odkazuji podle autora na příslušnou literaturu.

1. Definice formuláře: Formulářová sbírka - soubor listin nebo listů s vynecháním některých konkrétních údajů (intitulace, adresa, datace, jména, apod. - někdy jen některé z těchto formulí), které byly sestavovány za různými účely, nejčastěji jako kancelářské pomůcky, zpravidla soukromého rázu, z písemností shromážděných u té které instituce nebo jako stylistické učebnice školského rázu (Vademecum 1988, s. 185).

2. Vergleicht man den üblichen Satzbau in mhd. Zeit ... , so stellt man auch hier fest, da3 die Fähigkeit syntaktischer Zusammenfassung eines mehrschichtigen Denkinhalts beträchtlich gewachsen ist (TSCHIRCH, 148).

3. Die Urkunde wurde rezitativisch gesungen , wie das in der Kirche üblich war....

Mit der Vorlesetechnik hängt ... die mittelalterliche Interpunktion zusammen.

Der Schreibende schrieb in einem Zwischenstand zwischen von Denken und Sprechen. ... sein Gehörsinn übernahm gewissermassen die Führung im Bewu3tsein und der Schreibende vernimmt innerlich fast den Rhytmus seiner Sprechtakte und syntaktische Perioden und so setzt er seine Interpunktionszeichen (HIRSCH, s. 234n.).

4. Publicatio/Promulgatio - die jüngere deutsche Fassung (gegenüber jener lateinischen) weist auf den Übergang von der gelehrten und Amtssprache zur Volkssprache hin:

allen denen, die diesen Brief sehen oder horent lesen . ...

Diese Neuerung kann ein Jahrhundert vor dem Auftreten der ersten Urkunde in deutscher Sprache zurückverfolgt werden:

universis ... huius paginae seriem lecturis et audituris - 1173,

omnibus hanc paginam audientibus vel inspicientibus - 1219.

/In der Promulgatiowendet sich die Urkunde an den Kreis derer, die ihr Inhalt angeht./

(HIRSCH.).

5. Arenga: Ihren eigentlichen Bereich hatten seit alters her solche Gedanken in den testamenten, denen ein Hinweis auf die Flüchtigkeit des irdischen Lebens als Begründung der Vorsorge für den Todwesfall diente. Schon in einem Testament des Jahres 385 hei3t es ... sanus, salbus, ... memor condicionis omane testamentum feci und in den Ravenater Papyri finden sich ähnliche Hinweise. Hier können wir auch den Übergang in die Einleitung studieren, wenn es etwa 521/522 hei3t: Caelius Aurelianus ... cogitans casus fragilitatis humane, sana mente sanoque consilio hoc testamentum meum ... dictavi ....

[FICHTENAU 1957, s. 127] .

Příloha

Přípis listu poručenství / za zdravého života.

Ve jméno Svaté a nerozdílné Trojice amen. Já N. z etc. známo činím tímto listem obecně přede všemi/ kdež čten nebo čtoucí slyšán bude/ že znamenav jistotu světa tohoto/ a spatřiv v něm že nic stálého není/ a nic jistčího jako smrt. Jsa zdráv/ při dobré paměti a zdravém rozumu/ zdálo mi se potřebné pro budoucí zmatky i nevole/ kteréž by vzniknouti mohly z toho: o statku svém a dětech svých zřízení a poručenství učiniti. Maje list mocný/ od nejjasnějšího knížete a pána/ pana N. etc. markrabě moravského etc. pána mého nejmilostivějšího/ abych mohl statek svuoj dáti a poručiti / komuž by mi se zdálo a líbilo/ buď za zdravého života neb na smrtedlné posteli/ jakž ten list od jeho milosti královské mně daný/ všecko v sobě šíře a světleji obsahuje a zavírá. Kteréžto poručenství takto činím/ na mocný list jeho milosti královské . Nejprv činím poručníky mocné dítek svých a statku svého dědičného/ i zápisného/ kterýž mám neb míti budu/ urozené pány/ pana N. etc. poroučím a odkazuji urozenému vládyce N. fl. etc. A dále což se poroučí piš. Naposledy tento artykul dolož/ Toto ještě znamenitě sobě vyměňuji/ jestliže bych pod svou pečetí jednoho neb dvou dobrých lidí na svědomí od dítek svých a statku svého odkázal/ a komu co poručil/ a cokolivěk zřídil/ tomu všemu aby se dosti stalo/ od poručníků mých svrchupsaných/ kdež se jim v tom ve všem jako svým milým panom a přátelom důvěřuji/ že se tak podlé mé poslední vůle k každému zachovají. Tomu na svědomí etc. Datum.

PRAMENY

Vydané:

Výbor z literatury české I-II. Ed. K. J. Erben. Praha 1845 a 1868.

Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Vyd. B. Havránek, J. Hrabák a spolupracovníci. Praha 1957.

Chrestomatie k vývoji českého jazyka 13.-18. století. (ed. J. Porák) Praha 1979.

Staré listiny české. ČČM, 35, 1861, s. 347-357. (ed. J. Hanuš). [mj. l. Tomáše ze Štítného, paleograf.].

Nejstarší list českým jazykem psaný. [L. Tomáše ze Štítného] Čas. Musea království Českého, 61, 1887, s. 517-520. (ed. A. Sedláček).

Codex iuris municipalis IV/1. (ed. A. Haas) Praha 1954-1960.

Nejstarší listiny české. IN: Výbor z literatury české I. Praha 1845 (ed. K. J. Erben), s. 1007-1060.

Práva rychnovských soukeníků 1378. IN: ČČM, 34, 1860, s. 22-24. (ed. V. Hanka).

Prokopa písaře novoměstského česká ars dictandi. (ed. Fr. Mareš) Praha 1900.

Prokopa písaře Nového Města pražského Praxis cancellariae. (ed. Fr. Mareš) Praha 1908.

Pozůstatky zemského práva knížetství opavského. Díl I.: Knihy přední 1. (1413-1484). (ed. J. Kapras) Praha 1906.

Pozůstatky zemského práva knížetství opavského. Díl II.: Desky zemské 1. (1431-1536). (ed. J. Kapras) Praha 1908.

Opavské zemské desky. Knihy zadní (1537-1613) (ed. M. Rohlík) Opava 1961.

Soudní knihy osvětimské a zátorské z r. 1440-1562. (ed. R. Rauscher) Praha 1931.

Kniha Tovačovská (ed. K. J. Demuth) Brno 1858.

[aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova .. Sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Dle rukopisu u Moravských desk zemských v Brně.]

Sbírka současných listin/formulářů. IN: Kniha Tovačovská (ed. K. J. Demuth) Brno 1858.

Kniha Tovačovská (ed. V. Brandl) Brno 1868.

Kniha Drnovská (ed. V. Brandl) Brno 1868.

Regesta českých listin a listů z knížectví Opolsko-ratibořského (1303) 1457-1731. (ed. J. Stibor) IN: Sborník archivních prací XLVII, 1997, s. 293-447.

Opavský listinář V. (ed. Fr. Šigut) Opava 1996.

Zemská kniha opolsko-ratibořská z let 1532-1543 (ed. J. Stibor) IN: Orlice 1993 [Čas. Pro geneal., heraldiku ..., Ostrava]

Nevydané:

Výpisy zemských zřízení, která nebyla pojata do zem. Zřízení r. 1535 nebo byly po něm usneseny. [ZA Opava, Vs Tovačov, i. č. 2, Ms 28.]

Formulářová sbírka Knihy Tovačovské. [ZA Opava, Vs Tovačov, i. č. 2, Ms 28.]

Kniha roků 1574-1600? [ZA Opava, Stavovský archiv, i. č. 815].

SEZNAM LITERATURY

BACH, A.: Geschichte der deutschen Sprache. VMA-Verlag, Wiesbaden

BAUER, J.: Vývoj českého souvětí. Praha 1960.

BOHÁČEK, M.: Římské právo v listinné praxi českých zemí 12.-15. století. In: Sborník archivních prací XXIV., 1974, s. 1461-485.

BRANDL, V.: Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes. Brno 1876.

BURDACH, K.: Schlesisch-böhmische Briefmuster aus der Wende des XIV. jahrhunderts. IN: Vom Mittelalter zur Reformation V. Berlin 1926.

DAŇHELKA, J.: Směrnice prov vydávání starších českých textů. IN: Husitský Tábor 8. Tábor 1985, s. 285-301.

DOSKOČIL, K.: Mistr Dybin, rétor doby Karlovy. IN: Zprávy Českého zemského archivu, XI, 1948, zvl. otisk.

DVOŘÁK, E.: Vývoj přechodníkových konstrukcí ve staré češtině. Praha 1970.

Ediční zpracování staročeského textu. IN: Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha 1993, s. 194-205.

FICHTENAU, H.: Arenga. Spätantike und Mittelalter im Spiegel von Urkundenformeln. In: Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung, Ergänzungsband XVIII. Graz-Köln 1957.

FICHTENAU, H.: Rhetorische Elemente in der ottonisch-salischen Herrscherurkunde.

IN: Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung, LXVIII, 1960, s. 39-62.

GALFREDUS de Vino Salvo: Poetria nova. IN: O umění básnickém a dramatickém. (Antologie.) Praha, KLP 1997.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého IV. Skladba. Praha 1929. (ed. Fr. Trávníček).

GEBAUER, J.: Slovník staročeský. Praha 1970.

Gramatika česká Jana Blahoslava. (Čejka, M.-Šlosar, D.-Nechutová, J. - editoři) Brno, MU 1991.

HÁDEK, K.: Ke kvantitě samohlásek v češtině 17. stol. LF 93, 1970, s. 44-52.

HÁDEK, K.: K transkripci česky psaných památek 16.-17. století. IN: SCetH, VII, 1977, s. 28-37.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. IN: Československá vlastivěda. Ř. II. Spisovný jazyk český a slovenský. Praha 1936.

HAVRÁNEK, B. (ed.): Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha, Academia 1968.

HENRICUS ITALICUS: Epistolare dictamen. IN: Tříška, J.: Pražská rétorika. Praha, UK 1987, s. 163-171.

HIRSCH, H.: Zur Frage des Auftretens der deutschen Sprache in den Urkunden und der Ausgabe deutscher Urkunden. IN: Mitteiliungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung, 1938, s. 227-242.

HIRSCHOVÁ, M.: Úvod do teorie textu. Olomouc 1989 (skripta fil. fak. UP Olomouc)

HLAVÁČEK, I.: Studie k diplomatice Václava IV. Část II. Český jazyk v kanceláři Václava IV. LF, 84, 1961, s. 239-252.

HOLINKA, R.: O formulích erbovních listiny z kanceláře císaře Karla IV. IN: Erbovní knížka na r. 1939, s. 15-23.

HOMOLKOVÁ, M.: Pragmatické aspekty lexikálních jednotek. LF, 102, 1979, s. 193-195

HOMOLKOVÁ, M.: Dobrodružství lexikografie. Naše řeč 81, 1998, s. 70-79.

HOMOLKOVÁ, M.: Slovotvorný morfém proti- z pohledu diachronního. SaS, 58, 1997, s. 96-104.

HUJER, O.: Vývoj jazyka československého. IN: Československá vlastivěda. Sv. 3. Jazyk. Praha 1934.

JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý I.-V. Praha, Academia 1990. (reprint vyd. z r. 1837).

KAPRAS, J.: Staatsrechtliche Verhältnisse des Troppauer Landes im Mittelalter. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens, 12, 1917, s. 1-74.

KOMÁREK, M.: Historická mluvnice česká I. Hláskosloví. Praha SPN, 1962.

KNOP, A.: Spisovná čeština ve Slezsku v 16. století. Praha, SPN 1965.

KNOP, A.: Čeština ostravských písemných památek. IN: Ostrava, 16, 1991, s. 325-337; Ostrava, 17, 1995, s. 341-350.

KNOP, A., PALLAS, L., LAMPRECHT, A.: Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku. Ostrava 1967.

KOPEČNÝ, Fr.: Nové rozdělení jazyků slovanských a v souvislosti s ním problém nářečí lašských. IN: Česko-polský sborník vědeckých prací II. Praha 1955, s. 9-23.

KREJČÍ, K.: Latinské ozdoby v českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol. (Příspěvek k humanistické stylistice.) IN: Sborník filologický XII, Praha 1946, s. 1-36.

KUBÍČKOVÁ-ČÁDOVÁ, B.-ČÁDA, Fr.: Moravské sbírky formulářové v XVI. století. IN: Sb. prací věnovaných J. B. Novákovi k 60. Narozeninám 1872-1932. Praha 1932, s. 262-289.

KUČERA, K.: Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. Do konce 20. století. SaS, 59, 1998, s. 178-199.

KRAUS, J.: Rétorika v evropské kultuře. Praha, Academia 1998.

LAMPRECHT, A. - ŠLOSAR, D. - BAUER, J.: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986.

Literárně teoretické texty I. Antika, středověk, renesance. Praha, SPN 1972.

MACEK, J.: O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského. IN: Sborník archivních prací II., 1952, s. 45-122.

MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968.

MASAŘÍK, Z.: Historická němčina pro archiváře. Brno, Mu 1993.

MICHÁLEK, E.: Staročeská adjektiva typu lácí, lajúcí. LF, 1963, 86, s. 127-130

MICHÁLEK, E.: O ustálených spojeních ve staročeských právních památkách. In: Právně historické studie 11, 1965, s. 87-93.

MICHÁLEK, E.: Substantivní právní termíny v nejstarších českých listinách a listech. IN: Studia z filologii polskiej i slowianskiej 7. Warszawa 1967, s. 243-254.

MICHÁLEK, E.: Ustálená slovní spojení v Staročeském slovníku. LF, 92, 1969, s. 319-331.

MICHÁLEK, E.: Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy. Praha 1970.

MICHÁLEK, E.: Pomsta a trest. NŘ, 61, 1978, s. 144-154. [sémant. rozbor slov pomsta a trest].

MICHÁLEK, E.: K rozvoji české slovní zásoby v době Karlově. NŘ, 61, 1978, s. 233-240.

MICHÁLEK, E.: O jazyce Kralické bible. NŘ, 62, 1979, s. 169-178.

NECHUTOVÁ, J.: Česko-latinská literatura středověku do r. 1300. Brno 1997.

NEJEDLÝ, P.: Pojem cesty ve světle staročeské slovní zásoby. LF, 119, 1996, s. 52-55.

NĚMEC, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha, Academia 1968.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha, Academia 1980.

NĚMEC, I.: Principy jazykového vývoje a historie češtiny. SaS, 50, 1989, s. 81-96.

NĚMEC, I., MICHÁLEK, E. a kol.: Vztah sémantiky slovní zásoby ke společenské situaci. Slavia, 47, 1978, s.14-22.

NĚMEC, I. a kol.: Slova a dějiny. Praha, Academia 1980.

NĚMEC, I. a kol.: Dědictví řeči. Praha, Panorama 1986.

PEČÍRKOVÁ, J.: Staročeská synonyma jazyk a národ. LF, 92, 1969, s. 126-130.

PEČÍRKOVÁ, J.: K vývoji polysémních struktur. LF, 102, 1979, s. 189-102.

PORÁK, J.: Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis. Praha, UK 1979.

SCHALLER, B.: Der Traktat des Heinrich von Isernia de coloribus rhetoricis. Deutsche Archiv für Erforschung des Mittelalters, 49, 1993, s. 113-153.

SCHWARZ, Fr.: Využití diplomatického materiálu k účelům filologickým. IN: Zprávy Okresního archivu v Opavě, 1963, č. 7, s. 4-5.

Týž: Jazyk německých opavských listin z 2. Poloviny XIV. stol. ČSM, ř. B, 14, 1965, s. 28-35.

SKUTIL, J.: Edice právních, původně neliterárních českých památek 16. a 17. století. IN: SCetH, VII, 1977, s. 58-65.

Slovník středověké latiny. Praha, Academia , vychází v seš. od 1987.

Směrnice pro úpravu starších českých textů (kopie z pracoviště StčSl).

Soupis česky psaných listin a listů do roku 1526. I. Sv. 1/1. Praha 1974.

STANOVSKÁ, S.: Zur courtoisen Farbensymbolik in der Literatur des 14.-16. Jahrhunderts im deutsch-tschechischen Kontext. IN: Sborník prací FFBU, R 2, Brno 1997, s. 65-78.

STANOVSKÁ, S.: Vergleichende stilistische Untersuchungen zum Ackermann aus Böhmen und Tkadlec. Spisy FFMU č. 321, Brno 1999.

Staročeský slovník. Praha, Academia, vychází v seš. od 1968.

ŠEBÁNEK, J-FIALA, Z.-HLEDÍKOVÁ, Z.: Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1971.

ŠLOSAR, D.: Příspěvek k poznání české kvantity v 16. století. IN: Sb. prací FFBU, XI, ř. jaz. č. 10. Brno 1962, s. 91-97.

ŠLOSAR, D.: Poznámky k vývoji české interpunkce v 16. století. LF, 87, 1964, s. 126-135.

ŠLOSAR, D.: Průřez vývojem staročeské interpunkce. LF, 89, 1966, s. 164-170.

ŠLOSAR, D.: Poloha enklitik jako kritérion k hodnocení staročeské interpunkce. LF, 90, 1967, s. 251-258.

ŠLOSAR, D.: Samohlásková kvantita v době Adama Michny z Otradovic. LF, 92, 1969, s. 340-345.

ŠLOSAR, D.: Poznámky k dvěma edičním otázkám. IN: SCetH, VII, 1977, s. 65-69.

ŠTĚPÁN, J.: K jazykové stránce, zvláště k ornamentálnosti překladu Vita Caroli. NŘ 61, 1978, s. 241-250.

TSCHIRCH, Fr.: Geschichte der deutschen Sprache I., II. Berlin 1966.

UHLÍŘOVÁ, V.: K problematice česky psaných listin předhusitské doby. IN: Sborník archivních prací XIV., 1964, s. 174-237.

VAŇKOVÁ, L.: K jazyku německy psaných městských knih Kravařska z 2. poloviny 16. století.. IN: Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, 51, 1997, s. 65-71.

Vademecum pomocných věd historických. I. Hlaváček ved. kol. Praha 1993.

VINTR, J.: Zásady transkripce českých textů z barokní doby.

Aktualizováno: 24.01.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 21.02.2018 16:34
TOPlist