Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Zásady popisu rukopisů z roku 1983 a zkušenosti z jejich užívání

Zásady popisu rukopisů z roku 1983 a zkušenosti z jejich užívání. Soupis rukopisů knihovny kláštera premonstrátů v Teplé.

František Hoffmann

Fotografie © Filip Novák
p0000202.jpg Věda o rukopisech má dlouhou historii. Od doby, kdy dostala název kodikologie, což neznamenalo jen změnu názvu, ale novou náplň a pojetí této disciplíny, uplynulo však teprve několik desetiletí. Přesto lze již odlišit několik vývojových etap. Aniž by bylo možné podceňovat práci s rukopisy v jiných institucích, která se rozvíjí intenzívněji zejména v posledním období, lze říci, že střediskem kodikologické práce byla Komise pro soupis a studium rukopisů při Archivu AV v Praze a jeho rukopisném oddělení. O stavu a úkolech rukopisného bádání jednalo souhrnně jubilejní 50. zasedání komise. [1] Vývoj rukopisné komise popsal nedávno S. Petr. [2] V tomto příspěvku se soustředím nikoli na vývoj organizační, ale na proměny způsobů práce a na výsledky užívání soupisových zásad vydaných v r. 1983.

Nedlouho potom, kdy V. Vojtíšek publikoval v r. 1957 stať o kodikologii, kterou k nám uvedl tento název oboru podle A. Daina, [3] začal vznikat při zmíněné komisi v Archivu AV pracovní útvar výkonných kodikologů. Vlivem dobových poměrů se tam soustředili vynikající představitelé několika oborů, kteří museli odejít z vysokých škol, univerzitní profesoři M. Boháček, F. Čáda, Václav Černý a později Bohumil Ryba. To jsou hlavní představitelé první generace moderní české kodikologie, k nimž lze přiřadit ještě brněnského V. Dokoupila. Z jejich činnosti vzešlo několik významných soupisů rukopisných fondů, zejména zámeckých a klášterních. [4] Za vrcholné dílo této generace lze považovat soupis středověkých rukopisů Vědecké knihovny v Olomouci, který se podařilo vydat až řadu let po úmrtí hlavních autorů M. Boháčka a F. Čády. [5] Ve všech soupisech uplatňovali autoři svoje vynikající znalosti oborové, což se projevovalo zejména v identifikacích a popisech textů. Omezená a nesoustavná pozornost byla přitom věnována popisu vnějších znaků rukopisů.

V r. 1959 přišel do rukopisného oddělení Jiří Pražák, který se do té doby zabýval především diplomatikou. Měl možnost se seznámit kromě jiného s prací francouzských kodikologů. Je předním představitelem druhé generace českých kodikologů a tvůrcem dlouhodobého komplexního programu tohoto vědního odvětví, vyjádřeného v souborném či generálním katalogu rukopisů českých zemí. [6] Vůči dosavadnímu akcentu na paleografii položil J. Pražák důraz i na další pomocné vědy historické, zejména na diplomatiku. [7] Hlavním znakem nového přístupu ke zkoumání rukopisů se stala komplexnost, jež se projevuje zejména ve vyrovnání pozornosti obsahové, textové složce se zevní, formální stránkou rukopisů. To bylo vyjádřeno v rámcovém programu prací, zejména bibliografických, soupisu incipitů i dalšího aparátu, který má sloužit k prohloubenému zvládání rukopisné látky.

Mezitím kolem r. 1970 došlo ke generační výměně. Z univerzitních profesorů pokračoval jen B. Ryba, ostatní odešli do důchodu. J. Pražák odtud vedl skupinu pracovníků, svých vrstevníků, kteří se pokoušeli naplňovat program souborného katalogu rukopisů. Vedle prací na dalších fondových soupisech to znamenalo především rozběhnutí úkolů kolektivních, k nimž patřila zejména evidence rukopisných fondů, která měla být vedena trvale. Jejím prvním výstupem měl být Průvodce po rukopisných fondech českých zemí, jako první předpoklad zvládnutí veškeré rukopisné látky. K tomu přistupovalo vypracování zásad popisu rukopisů. Ukazovalo se, že zvládání úkolů potrvá déle, než se zprvu předpokládalo, což platí především o evidenci rukopisných fondů a Průvodci po nich. K realizaci se dospívá teprve dílem třetí generace, jež převzala rukopisné úkoly ve druhé polovině 80. let. [8]

Zásady popisu rukopisů publikované v roce 1983 díky porozumění Národního muzea v jeho sborníku [9] jsou výsledkem dlouhých a nejednou úporných diskusí mezi pracovníky rukopisného oddělení a v druhé řadě, leč méně intenzívně, i při zasedáních rukopisné komise. Je třeba opětovně vyslovit politování, že tyto diskuse nebyly podrobněji zachyceny, poněvadž z nich mohla vzejít učebnice praktické kodikologie jako protějšek univerzitního pohledu na kodikologii vyjádřeného v úvodu do kodikologie Iva Hlaváčka. [10] Hlavním cílem zásad bylo sjednotit kodikologickou praxi, tím umožnit zvládání rukopisné látky k náročnějším úkolům a v neposlední řadě vytvořit i předpoklady k využití nových technických možností. Je možné říci, že tento úkol byl zvládnut, neboť do té doby neexistovala ani v jiných zemích pravidla postihující všechny úkoly v takovém rozsahu a v tak hutné podobě. Jako novum je třeba připomenout zejména návod ke zpracování rejstříků, v našich podmínkách i zásad jazykového přepisu. Důležitým znakem je vyváženost popisu formálního a obsahového. Zásady platí především pro soupisy fondové, ale je možné jich užít i pro soupisy speciální. Mají platit i pro souborný katalog rukopisů a být důležitým nástrojem k jeho postupné realizaci.

Soupis či katalog rukopisů začíná úvodem, který by měl mít pět částí. Katalogizační záznamy jednotlivých rukopisů se člení na čtyři části: záhlaví, vnější, formální nebo kodikologický popis, literaturu, textový popis. Z nich si zde připomeneme zkušenosti především z aplikace zásad na popis vnější a obsahový.

Vnější popis směřuje k objasnění vzniku a historie kodexu a má rovněž čtyři části: knižní blok, výpravu, čtenářské, vlastnické a knihovní záznamy, shrnutí.

V posledních desetiletích lze zaznamenat zřetelný pokrok využitím údajů o papíru, psací látce, jež u rukopisů začala převažovat od 14. a 15. století. Přispělo k tomu nejen propracování nauky o vodoznacích, filigranologie, zvláště zásluhou M. Flodra, [11] a nových soupisů, především Piccardových, na straně jedné a soustavnou identifikací filigránů u popisových rukopisů - což ve starších soupisech zpravidla chybělo - na straně druhé. Dosud vydané Piccardovy soupisy se podařilo u nás nejúplněji shromáždit v knihovně rukopisného oddělení Archivu AV péčí S. Petra. Díky tomu bylo možné zúžit či zpřesnit datování řady rukopisů, nejčastěji na 20-30, ale i méně let. Ukázalo se to zatím nejvýrazněji na soupisu středověkých rukopisů Vědecké knihovny v Olomouci, kde vůči původním popisům M. Boháčka a F. Čády došlo péčí S. Petra v řadě případů ke zpřesnění datování o několik desetiletí a v některých případech i o století. přirozeně nelze dosáhnout pomocí filigránů exaktního datování, ale skeptické hlasy vyvažují nesporné pozitivní výsledky, jichž bylo pomocí filigránů dosaženo a které patří k velmi významným výsledkům posledního období.

Již dříve byl rozpoznán a uplatňován rozbor skladby zejména středověkého kodexu pro poznání jeho geneze a ověření úplnosti jeho dochování. Vyjádření způsobem, který zavedl Paul Lehmann, je obecné.

Určitou výpovědní hodnotu pro povahu kodexu má i foliace či paginace, podoba psací plochy se sloupci, prázdná folia i celkový závěr o dochování kodexu.

Z výpravy kodexu stojí na předním místě písmo. Paleografie byla dlouho výchozí vědou pro studium rukopisů a písmo náleželo k hlavním datovacím prostředkům. V posledních desetiletích došlo zejména pracemi J. Pražáka [12] a J. Kašpara [13] k propracování typologie písem středověkých i novověkých, což přineslo zároveň zpřesnění terminologické a možnost přesnějšího popisu. Zároveň byl učiněn mezinárodní pokus o soupis datovaných středověkých rukopisů a náběh k tomu byl učiněn také u nás. [14] Výsledky v zemích, které dospěly k publikování katalogu datovaných rukopisů, jsou cenné, ale vcelku zcela nenaplnily očekávání. Přesto výše zmíněné práce znamenají zřetelný pokrok v paleografii, možnost přesnějšího popisu písem v rukopisech i lepší možnosti datování. Jestliže ovšem datování podle písma podle skeptičtějších badatelů připouštělo hranici 50 let a u optimističtějších až 30 let, pak vcelku dodnes nedošlo k podstatnému zúžení těchto hranic, pokud datování podle písma není podpořeno dalšími údaji. K závažným úkolům v této oblasti nadále patří zpracování seznamu kolofonů z rukopisů a textů z českých zemí jako protějšku děl obecných.

Rozvoj studia středověké knižní malby, spojený se jmény Z. Drobné, J. Krásy, K. Stejskala a dalších badatelů, přinesl mnoho poznatků, jež umožňují lepší orientaci v knižní výzdobě, a tím i lepší možnosti určování lokalizace rukopisů a jejich datování. naproti tomu na rozdíl od písma a vazby nenastal zatím zřetelný posun ve vymezení druhů výzdoby a v terminologii. Tím, že projekt souborného katalogu rukopisů zahrnuje rukopisnou látku nejméně do konce 18. stol., tedy i rukopisy novověké, dostává nové širší hranice i sledování výtvarné výzdoby novověkých rukopisů. Tím se stává, že zásadami předpokládaný rejstřík iluminací již není pouhý rejstřík iluminací středověkých rukopisů, ale je třeba tam zahrnou i výzdobu rukopisů mladších, kde se dějiny umění nejednou stýkají s etnografií. Tam pak zbývá ještě mnoho práce, aby také tato vnější stránka rukopisů mohla být v popisech zachycována stejnorodým a srovnatelným způsobem.

Před velmi obtížný úkol je postaven katalogizátor při určování notace. Po delších diskusích byl v zásadách zvolen, zejména podle doporučení předního znalce středověké notace Václava Plocka, velmi stručný záznam, odlišující pouze notaci neumatickou a na linkách, bez bližšího určení notace chorálně rombiské, kvadratické apod. Toto řešení mělo své zdůvodnění, ale přece jenom ochuzuje popis kodexu a činí jej nerovnoměrným. Katalogizátor, který zpravidla není odborníkem na středověkou notaci, je tu odkázán na pomoc specialisty. Zároveň je tu náznak potřeby zpracovávat rukopisné katalogy kolektivně, dílem specialistů na určité vnější a vnitřní znaky, jak se to již delší dobu praktikuje ve Francii. Obdobná potřeba ostatně vyvstává u výzdoby a některých dalších vnějších znaků. V každém případě popis notace by měl být v nové redakci zásad znovu zvážen.

Pro záznam vazby se staly důležitou pomůckou práce B. Nusky, [15] jež umožňují terminologickou přesnost a tím i postižení jednotlivých dílčích prvků vazby. Bylo by žádoucí, aby našel pokračovatele a aby se dospělo k českým protějškům příruček se soubory vyobrazení typických vazeb dalších období, se soupisy a vyobrazeními razítek na slepotiskových pokryvech i dalších prvků, a posléze i k soubornému katalogu alespoň hlavních typů vazeb do určitého časového mezníku. [16] Nicméně i práce vzniklé v posledních desetiletích přispívají ke zkvalitnění a zpřesnění popisů vazeb kodexů až do 17. stol., takže např. již bylo možné podle pouhého zlomku kování určit, příp. dotvrdit lokalizaci vazby i rukopisu.

Na vazbách, ve filigránech, výzdobě i v textech se vyskytují znaky osob i institucí. Rozvoj heraldiky a sfragistiky podává oporu k přesnějšímu popisu znaků v rukopisech i jejich využití pro lokalizaci a datování rukopisů. Konkrétně to ukázal ve svých pracích P. R. Pokorný, [17] při čemž ovšem využití neplatí jen pro rukopisy, ale také pro prvotisky a staré tisky.

Čtenářským, vlastnickým a knihovním záznamům byla věnována pozornost i dříve. Lze předpokládat, že jak se budou rukopisné práce přibližovat k soubornému katalogu, bude možné konfrontací těchto údajů z různých fondů zvyšovat jejich využitelnost pro zhodnocení rukopisů. Z jednotlivých znaků připomínám alespoň exlibris a supralibros, jež samozřejmě náležejí svou povahou i k vazbám. Náběh B. Lifky na zpracování exlibris a supralibros v českých zemích [18] by měl být dále prohlubován. K tomu patří též identifikace osobních monogramů, jež se u supralibros často vyskytují.

Zásady podávají hutný a přitom zevrubný návod na popis rukopisných textů. V praxi tento popis zůstává základním s nejnáročnějším úkolem katalogizátora, který přitom musí využít i poznatků, jež poskytl popis formální. Zkušenosti z aplikace zásad a zhodnocení výsledků v dosavadních katalogizačních pracích vy vyžadovalo samostatný výklad. Zmíním se alespoň o nejobecnější otázce, o chápání jednotlivých textů a jejich souvislosti s textovým okolím v rukopisu. Je zřejmé, že vytrhávání jednotlivých textů z rukopisů a mechanické srovnávání textu téhož obsahu z různých rukopisů je překonané dědictví 19. století. Kodikologická teorie dospěla k postulátu komplexního přístupu k rukopisu - jeho vnějším i vnitřním znakům - a nezávisle na tom se ozývá postulát přihlížení k dalším textům i v literární vědě (kodikologický kontext), v právních dějinách i v dalších oborech.

Ještě dnes se stává, že například uměleckohistorický rozbor kodexu nepřihlíží buď vůbec nebo alespoň nikoli dostatečně ke zhodnocení dalších vnějších znaků, ale zejména ke zhodnocení textu. Toto izolované chápání jednotlivých znaků, jež odráží izolovanost jednotlivých vědních disciplín, je rovněž dědictvím 19. století. Naproti tomu postulát vzájemného využívání formálních i obsahových znaků kodexů, vyjádřený komplexním přístupem k nim, můžeme právem pokládat za korelát interdisciplinárního přístupu, s nímž se nyní setkáváme v nejrůznějších oblastech vědeckého zkoumání.

Jako jednu z nejvýznamnějších a také nejcharakterističtějších prací v tomto ohledu - i když zatím jen v oblasti textové, nikoli celostní - je možné uvést práci Z. Uhlíře o svatováclavské úctě ve středověku. [19] Zatímco starší bádání se soustřeďovalo na známé legendy raného středověku, Z. Uhlíř provedl neobyčejně široký výzkum svatováclavských textů a dospěl k jejich typologii. Ukázalo se například, jak problematický může být předpoklad původního textu, archetypu, jak složité byly cesty filiací, jaká je mnohotvárnost textových derivátů.

K obdobným výsledkům se dospívá například i v právní oblasti, při zkoumání městského práva. Bude třeba znovu přezkoumat základní pojmy vyjadřované obvykle jako brněnské, jihlavské, pražské, litoměřické, olomoucké právo, i základní dobře známé právní sbírky z těchto právních oblastí. není možné nechat bez povšimnutí, v jakém sousedství se texty v kodexech vyskytují. Ostatně již V. Vojtíšek kdysi poukazoval na to, že městský písař měl kromě sbírky svého práva i další právní pomůcky, kterých nepochybně využíval v právní praxi. Právo užívané v určitém městě tedy nebylo vyhraněné, čisté, nýbrž různými způsoby ovlivňované a promíšené. Tato zjištění kritizující dřívější pevné pojmy nevycházejí z jakési aplikace postmodernistických postulátů, ale jsou výsledkem kritických analýz.

Obdobně se zde nemohu podrobněji zabývat tím, jaké výsledky přinesla ustanovení zásad pro novověké rukopisy. Stačí připomenout, že již okolnost, že jim byla věnována samostatná pozornost - což není obvyklé ve většině zásad z jiných zemí - je velmi důležité. Novověké rukopisy nebyly donedávna doceněny, i když v různých vědních oborech byly využívány. Soustavná pozornost jim věnovaná by měla zpřístupnit rukopisnou látku dosud vůbec neznámou nebo známou nedostatečně.

Zásady podávají návod na sestavení 20 rejstříků a seznamů, což je rovněž novum v tomto rozsahu ve srovnání s jinými zásadami. Zmínil jsem se již o některých problémech rejstříků nikoli jen iluminací, ale výtvarné ozdoby. Zdá se, že by bylo možné k dosavadním doporučit ještě sestavení rejstříků filigránů, příp. našich papíren a papírníků, rejstříku exlibris a supralibros. Hlavní problémy ovšem neustále působí rejstřík jmenný a věcný, ač návod k jeho zpracování je dosti podrobný. Rejstříky k vědeckým dílům jsou u nás nejednou podceňovány. Místo aby se stávaly abecedním korelátem textu, autoři nejednou dosažení tohoto cíle již předem znemožňují tím, že rejstříky svěřují jiným pracovníkům při zřejmém podcenění této složky díla. U rukopisných katalogů se nadto vyskytují zvláštní problémy, například při počítačovém zpracování rozdíl mezi rejstříkem a indexem, kterými se zde rovněž nemohu zabývat. Nezbývá než apel na to, aby zejména rejstříku jmennému a věcnému, ale i ostatním, byla věnována maximální pozornost.

Zásady popisu rukopisů z r. 1983 se zatím mohly projevit jen u několika dokončených katalogů. Z období od 70. let je třeba připomenout dva soupisy Pražákovy (Křivoklát, Křižovníci Praha) a Rybovy svazky soupisu rukopisů Strahovské knihovny. [20] Tyto soupisy vznikaly ještě před vydáním rukopisných zásad, ale Pražákovy soupisy se jejich aplikaci již přesto blížily. Plné uplatnění zásad můžeme spatřovat v soupisu rukopisů zámecké knihovny v Mikulově, Mitrovského sbírky v Archivu města Brna (v tisku) a zejména v katalogu českých rukopisů pražské Národní knihovny, kterým Milada Svobodová doplnila starší dílo Truhlářovo. [21] Tento soupis u některých vnějších znaků (vazby, supralibros, exlibris, papírny, papírníci) v rejstříkovém uspořádání přesahuje požadavky zásad, v rejstříku jmenném a věcném však pomíjí řadu fakt věcné povahy.

Poznatky o uplatňování zásad z r. 1983 při katalogizačních pracích vyplývají zejména z přípravy soupisu rukopisů knihovny Kláštera premonstrátů v Teplé, i když práce byla zahájena ještě před vydáním zásad. Po všech restitucích a delimitacích má nyní tento fond přes 800 celistvých rukopisů a přes 300 zlomků. Zejména postupné vracení zlomků zdržovalo dokončení katalogizace. Zpracování zejména středověkých zlomků je velmi náročný úkol. Ke srovnání lze uvést, že v Maďarsku zpracovával L. Mezey soubor asi 300 zlomků Univerzitní knihovny v Budapešti s několika spolupracovníky řadu let. [22] I když u tepelských zlomků bylo nezbytné volit stručnější popis, byl to úkol velmi obtížný. Přitom u středověkých zlomků vyvstal úkol vypořádat se se zlomky převážně liturgických rukopisů, kde autor se mohl opřít o spolupráci kolegů. K povaze tepelského rukopisného fondu a mimořádného díla v podobě více než dvacetisvazkových Análů nezbývá než odkázat na stati ve Studiích o rukopisech. [23] Letos bylo dílo dokončeno, přepsáno na diskety, zkorigováno a v pozitivním případě by měl být první svazek (nebo 2 menší svazky) odevzdán do tiskárny, zbývající část v r. 1999. Celkový rozsah patrně přesáhne 4 svazky Rybova soupisu strahovského.

Dosud jsem se zabýval soupisy fondovými. Vedle nich však vyvstává problematika soupisů speciálních. těm byla zatím věnována pozornost v příspěvku ve Studiích o rukopisech. [24] kromě jiného tam byl učiněn náběh k rozlišení, jak mají vypadat popisy jednotlivých rukopisů, a čím se liší od popisů v katalozích fondových, příp. v jaké míře bude stačit odkazovat na soupisy fondové. bude třeba tyto otázky dále ujasňovat.

Od vydání našich zásad vyšla také řada nových zásad v zahraničí. I když u nás byl v různých ohledech volen odlišný postup, který už v základech bude sotva účelné měnit, podrobnější srovnávání našich zásad se zahraničními je nezbytné a měla by mu být věnována pozornost.

Již při přípravě našich zásad se počítalo s možností využití počítačů, a to hlavně podle francouzského vzoru. během let došlo k rychlému technickému vývoji v této oblasti a projevilo se to i v nových možnostech a formách digitalizace též u nás. byly již učiněny náběhy k domyšlení toho, co počítače změní v práci popisech rukopisů, a bude třeba v tom pokračovat. Zdá se, že jde o dvojí okruh problémů. Především je to usnadnění dosavadní práce vytvářením databází pro jednotlivé vnější znaky i pro texty, jež usnadní jejich popis, což má důsledky i pro zpracování rejstříků. Za podstatné je však třeba považovat nové možnosti kodikologické práce, jež se budou týkat převážně textů, které ostatně byly vždy hlavním cílem kodikologické práce. Náběhy k tomu učinil zejména Z. Uhlíř. Co z toho bude možné včlenit do zásad, lze dnes stěží odhadnout.

Při přípravě a projednávání zásad z r. 1983 v rukopisné komisi se kromě zásadního souhlasu ozývaly i názory, že jde o nároky maximalistické, jejichž uplatnění znemožní rychlejší zpracování rukopisů a zlomků a soupisové práce zpomalí. Těmto hlasům nelze upřít určité oprávnění. Během let se však ukázalo, že požadavky na popisy jsou adekvátní potřebám a že zjednodušení soupisů na jakési poněkud vylepšené inventáře by znamenalo provizórium s výhledem na nevyhnutelné náročnější popisy v budoucnosti. Úhrnem lze konstatovat, že zásady z r. 1983 se v kodikologické praxi osvědčily. Zároveň však po řadě let se projevuje potřeba - nejen proto, že byly rychle rozebrány - určité revize, úprav a doplňků a nového vydání. Snad se lze odvážit odhadu, že nové zásady dozrají v prvním desetiletí nového tisíciletí a že se mezitím ujasní alespoň něco z naznačené problematiky. Je to úkol dnešní aktivní generace kodikologů a její budoucí vklad do vývoje náročného oboru, kodikologie.


Poznámky pod čarou

[1] Referáty otištěny StR 23, 1984.

[2] Komise pro soupis a studium rukopisů v Akademii věd České republiky (Historický přehled). práce z dějin Akademie věd, seria A, sv. 5, Praha 1997, 265-295.

[3] O kodikologii. Knihovna 1, 1957, 5-9.

[4] S. Petr 1. c. 278-279

[5] M. Boháček, F. Čáda, Beschreibung der mittelalterlichen Handschriften der Wissenschaftelichen Staatsbibliothek von Olmütz ... Köln - Weimar - Wien 1994. K tomu S. Petr, Nad soupisem středověkých rukopisů Státní vědecké knihovny v Olomouci. ČČH 94, 1996 815-829. 2. svazek Registerband ... tamtéž 1998.

[6] J. Pražák, Souborný katalog rukopisů. StR (8), 1969, 65-103.

[7] Srov. zejména Kodikologie, její postavení, metoda a úkoly (Památce akademika V. Vojtíška). StR 13, 1974, 3-17.

[8] Rukopisné fondy zámeckých, hradních a palácových knihoven (Průvodce po rukopisných fondech v České republice sv. 1). K tisku připravili A. Kostlán, S. Petr, M. Tošnerová. Praha 1995. 2. svazek, Archivy, jde právě do tisku.

[9] Ústřední archiv ČSAV - Komise pro soupis a studium rukopisů, Zásady popisu rukopisů. SNM řada C, 28, 1983, č. 2, 49-96.

[10] Úvod do latinské kodikologie. 2. vyd. Praha 1994.

[11] Filigranologie. Brno 1974.

[12] Srov. zejména J. Pražák, Názvosloví knižních písem v českých zemích I-II. StR (4), 1965, 1-27, 207-217, (5), 1966, 1-30, 229-237. Týž, Periodisace vývoje knižních písem v českých zemích. StR (10), 1971, 205-228, 323-329.

[13] J. Kašpar, Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. 2. vyd., Praha 1979, aj.

[14] K výsledkům srov. J. Pražák, K hodnocení katalogu datovaných rukopisů. StR 26, 1987-1988, 121-134.

[15] Zejména Typologie renesančních vazeb. Terminologie, slohové rozmezí a datování materiálu. Historická knižní vazba. Sborník ... Liberec 1965, 19-245.

[16] Např. E. Kyriss, Verzierte gotische Einbände im alten deutschen Sprachgebiet. 4 sv., Stuttgart 1951-1958, K. Haebler - I. Schunke, Rollen und Plattenstempel des XVI. Jahrhunderts. 2 sv., Leipzig 1928-1929.

[17] Srov. Heraldika jako mezioborová disciplína. AUC - Phil. et hist. 1, 1996, Z pomocných věd historických XIII, 111-117.

[18] Exlibris a supralibros v českých korunních zemích v letech 1000 až 1900. Praha 1980.

[19] Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha 1966. Srov. recenzi F. Hoffmann, ČAEH 96, 1998, 156-161.

[20] S. Petr, Komise 286, 291.

[21] Katalog českých a slovenských rukopisů sign. XVII získaných Národní (Universitní) knihovnou po vydání truhlářova katalogu z roku 1906. Praha 1996.

[22] Fragmenta latina codicum in bibliotheca Universitatis Budapestiensis. Budapest 1983.

[23] F. Hoffmann, Nad rukopisy knihovny premonstrátského kláštera v Teplé. StR 26, 1987-1988, 3-47. Týž, Tepelské Anály. StR 27, 1989-1990, 95-112.

[24] F. Hoffmann, Speciální soupisy rukopisů. StR 23, 1984, 21-39.

Aktualizováno: 29.08.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 16.02.2018 15:41
TOPlist