Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Textologické problémy Staročeského pasionálu

Karel Hádek

Fotografie © Filip Novák
p0000199.jpg Základní problémy textologie středověkých památek jsou v podstatě tři, od nichž se odvíjejí všechny ostatní. Těmi základními problémy je atribuce textu (přiřčení konkrétnímu autorovi), historie textu (tj. jeho proměny, vzájemné vztahy dochovaných rukopisů) a pak problém textologicky-editorský: Který dochovaný text zvolit jako výchozí pro danou edici. Jinak řečeno, jak prezentovat text publiku, aby v edici našlo to, co tam hledá.

Jen stručně naznačím historii textu a atribuci, protože chci více říci o možnostech výchozího textu pro edici Staročeského pasionálu, kterou je bohemistika této památce stále dlužna, ač jde o jev, který je pro pochopení českého písemnictví podobně důležitý jako Dalimilova kronika.

Dominikán Jakub de Voragine, arcibiskup janovský, sepsal před rokem 1260 soubor legend podle církevního roku, počínaje adventem, a jeho dílo se okamžitě rozšířilo po Evropě v téměř nesčetném množství opisů, samozřejmě s různými modifikacemi proti původnímu textu. Český dominikán, použiv zatím nezjištěnou a snad ani jednoznačně zjistitelnou latinskou předlohu, začlenil do tohoto souboru české svaté, Vojtěcha, Ludmilu, Prokopa, případně svaté tehdy populární na našem území, např. Barboru, a zejména původní podobu do jisté míry "delegendizoval", pominul exegetické pasáže a soustředil se především na vylíčení světcova života. Tak nabývá jeho podání charakter epických rozprávek, ba přímo exempel, využitelných kazatelsky a vhodných i pro tzv. lidové čtení. Janovská Legenda aurea se tedy do českého kulturního povědomí dostala krátce po polovině 14. století.

Toto připomenutí má hlubší smysl, chci-li se zaměřit na edici (prezentaci) dané památky. Lze najít vnějškové podobnosti mezi Dalimilovou kronikou a Staročeským pasionálem, např. velký rozsah, množství opisů, neurčitelnost autora.

Podstatnější jsou rozdíly. Dalimilova kronika je v souvislosti s dlouhodobým zápasem o český trůn zakotvena v době před nástupem Jana Lucemburského na něj, a to i jazykově, zatímco Pasionál je reprezentantem rozmachu kultury a česky psané literatury v době stabilizace českých politických, kulturních a i jazykových poměrů panování Karla IV. Proto zdánlivě malý posun období, ze kterých máme dochované textové prameny Dalimilovy kroniky a staročeského Pasionálu, mají hlubší význam. Nejstarší zlomky tzv. Dalimila jsou z druhé třetiny 14. století a poslední rukopisy z druhé poloviny 15. století. Nejstarší rukopisy pasionálu jsou z druhé poloviny 14. století a jsou blízké pravděpodobné době vzniku památky (A. Vidmanová ji klade mezi roky 1356 až 1365), poslední jsou z konce 15. století a je nutno zdůraznit, že Pasionál byl též vytištěn ve dvou na sobě nezávislých inkunábulích, které musíme též počítat do textové tradice, a nelze vyslovit, že Pasionál byl životnější než Dalimil, jehož aktualita zřejmě vyhasla před příchodem knihtisku na naše území.

Zmíněný posun je také velmi podstatný pro charakter jazyka těchto památek. Nejstarší dochované texty Dalimilovy kroniky ukazují, že archetyp byl psán jazykem hláskoslovně i tvaroslovně starobylým, z přelomu 12.-14. století, jazykem prostým a hledajícím výrazové prostředky. V pozdějších rukopisech pak nacházíme značné posuny jak v jazyce, tak ve stylizacích. Pasionál je napsán již jazykem stylisticky vyspělým, bohatým, rozdíly ve formách nejsou od nejstarších dochovaných textů po nejmladší ani zdaleka tak velké jako v Dalimilově kronice a mohou naznačovat i variabilnější jazykové povědomí na konci 14. století, a pokud jde o slovní zásobu, tak spíše polylexii než nahrazování starších slov novějšími.

Tato úvaha má svůj význam i pro editorské postupy. Při edici Dalimilovy kroniky bylo na místě texty transliterovat, protože grafické záznamy (pravopis spřežkový starší i mladší) jsou značně odlišné a stejně tak i jazykové formy, jejichž interpretace je závislá na interpretaci formy grafické. U Pasionálu by týž způsob přepisu neměl opodstatnění a bude vhodnější texty transkribovat do dnešní grafické soustavy, protože není nebezpečí zkreslení. (K naznačení ojedinělých sporných případů by ovšem bylo v poznámkovém aparátu použito i transliterace.)

Další rozdíl je ve struktuře textu, v jeho vnitřní soudržnosti. Dalimilova kronika je v podstatě souvislý, kontinuální text, členěný na kapitoly, které na sebe navazují chronologicky a často i obsahově. pasionál má také chronologické řazení artiklů, ale to je dáno umístěním jednotlivých svatých a mučedníků v kalendáři církevního roku a mezi jednotlivými artikly nejsou žádné vnitřní vazby. Tento fakt se projevuje také v tom, že Pasionál je dochován i v několika tzv. výborech. (Zatím jsem nenalezl vhodnější název pro textové prameny, v nichž jsou zapsány jen některé artikly, ani hranici mezi "výborem" a rukopisy, v nichž jsou jen některé artikly vynechány.) Podstatně odlišná vnitřní soudržnost textu se projevuje i v tom, že v dochovaných rukopisech Dalimilovy kroniky téměř nenacházíme žádné výpustky (ovšem až na rukopis Cambridžský, jehož písař z neznámých důvodů začal asi od poloviny kroniky vynechávat podstatné části kapitol), a naopak v rukopisech 2. redakce se objevují i rozsáhlejší přídavky. V základních rukopisech Pasionálu rozšíření textu nenacházíme a pouze sporadicky výpustky (např. jeden z opisovačů artiklu o sv. Ambrožovi vypustil pasáž naznačující škodolibost tohoto svatého). Staročeský pasionál lze chápat jako text kanonický, do kterého nelze zasahovat podobně jako do textu Bible.

Přistupuji k podstatě tohoto příspěvku, totiž k tomu, že některý dochovaný text musí být vzat jako výchozí pro edici.

A to je, pokud jde o Pasionál, velmi obtížné, protože i každý z relativně úplných, "nevýborových" rukopisů je tak či onak defektní, kontaminovaný nebo kompilovaný. Muzejní rukopis III D44, který je pokládán za nejstarší, obsahuje největší počet artiklů, ale ne všechny, které jsou zapsány v dalších rukopisech ze 14. století. Některé listy jsou také ztraceny nebo přeházeny při převazbě. Přesto se tento rukopis jeví jako nejvhodnější výchozí text, otázkou však je, zda by byl ve svém celku vhodný i pro edici jako text základní, k němuž by byla připojována různočtení rukopisů ostatních, protože na jeho vzniku se podílelo více písařů nestejného jazykového povědomí. Bohužel dnes chybí prvních 57 artiklů muzejního rukopisu III D 45, dopsaného roku 1379, který by byl ideální jako základní i výchozí text, protože je psán jedním písařem a v dochované části je úplnější než rukopis III D 44. Rukopis klementinský XVII C 52, dopsaný roku 1395, je psán dvěma písaři, a zejména v něm chybějí artikly prosincové. Defekty na začátku i na konci má rukopis klementinský XVII D 8, především je ale pro použití jako výchozí text méně vhodný, protože je podstatně mladší, byl totiž dopsán roku 1476. Ze stejného důvodu, byv dopsán někdy před rokem 1480, není použitelný rukopis uchovávaný v knihovně Matice slovenské v Martině, nadto začátek a konec je porušen ještě více než u výš uvedeného rukopisu klementinského. A rukopis patřící dříve klášteru v břevnově je značně poškozen vlhkem a některé listy jsou nečitelné. Z tohoto přehledu je patrné, s jakými potížemi se na počátku své práce setkává editor Pasionálu.

Přiznávám se, že jsem původně uvažoval o tom, že by bylo možné kompilovat dochované texty a vytvořit model, tak jako u kritického vydání Dalimilovy kroniky, i u vydání Staročeského pasionálu.

Nebylo by to vyloučeno, protože čtení dochovaných textů jsou až na drobnosti stejná, a tam, kde chybí text A, bylo by možno nahradit textem B, kde i ten chybí, textem C.

Nabízím k úvaze, zda v tomto případě by nebylo nejvhodnější vycházet ze svodného prvotiskového textu, který obsahuje největší komplet artiklů a jazykově se od nejstarších dochovaných textů liší minimálně a ve čtení vůbec. Samozřejmě by podstatná různočtení byla zachycena, editorská poznámka by si všimla hláskových a tvaroslovných změn.

Takto prezentovaný text by dal zájemcům o Staročeský pasionál sdostatek informací; ti, kteří by chtěli zkoumat jazyk a jeho vývoj by stejně museli sáhnout po konkrétních pramenech, textech, opisech, protože v edici není vše a nikomu nelze věřit.

Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist