Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Konvoluty starých kreseb, jejich ochrana, prezentace a budoucnost

Milan Togner

Fotografie © Filip Novák
kh-celkp.jpg Téma mého příspěvku se poněkud vymyká z celkového rámce přítomné konference, především z jejího zaměření na středověk. Chci se věnovat problematice souborů, případně konvolutů starých, většinou barokních kreseb, které poměrně často doplňují knihovní fondy, kde se ovšem mnohdy ocitají v pozici nechtěného dítěte. Charakter knižní jednotky získaly většinou díky nepůvodní, barokní adjustaci, kdy rozsáhlejší soubory často zcela nesourodých kreseb byly vázány do jednotných alb, ať již formou nalepení na volné listy alba nebo přímým, mnohdy poněkud drastickým vevázáním jednotlivých listů kreseb. Tradice takto vzniklých sbírek je poměrně stará a klasickým příkladem je sbírka kreseb soudobých italských umělců Giorgia Vasariho (1511-1574) - v podstatě první sbírka kreseb s jasnou sběratelskou koncepcí. Vasariho Libro, jak nazýval svou sbírku, byl soubor nejméně pěti foliantů, který je dnes zachován v řadě fragmentů roztroušených po nejrůznějších světových sbírkách. Jeho způsob adjustace byl ovšem poněkud svérázný, alespoň z dnešního pohledu. Pro zajištění shodného formátu alba neváhal kresby zmenšovat přistřižením, v lepším případě překládáním, nebo naopak je zvětšoval vlastními dokresbami a doplňky, menší kresby slepoval do symetrických obrazců a s oblibou doplňoval lavírování perokreseb nebo na původním papíře ztemnil pozadí aby kresba lépe vynikla. Z dnešního hlediska tedy poněkud barbarský způsob, ovšem na druhé straně nelze upřít Vasarimu sběratelskou důslednost, jasnou metodickou koncepci sběratelské aktivity, neméně důslednou konzervátorskou koncepci a jistě i kritický přístup k problematice autorství a autenticity. Prof. P. Preiss, náš přední znalec Vasariho díla, hodnotí tuto část jeho aktivit slovy: Libro je tedy z muzeologického hladiska zakladatelským činem nemenšího významu než Vasariho impozatní dílo literární. (Giorgio Vasari, Životy..., Odeon Praha 1976, s.34)

Stejně jako se Vasariho literární dílo stalo nejméně po dobu dvou následujících století ideálním vzorem historiografů dějin umění v celé Evropě, tak stejně byla napodobována jeho koncepce zakládání a vytváření sbírek staré kresby. Bohužel v naprosto převažující většině případů šlo o pouhé formální napodobení, především o napodobení způsobu adjustace. Zvláště v 17. a 18. století došlo k značnému rozvoji takto zakládaných sbírek a jejich dnešní stav, pokud se vůbec zachovaly, představuje vážný knihovnický, uměleckohistorický a především památkářský problém. Způsob barokní adjustace totiž přináší řadu negativ, která výrazným způsobem ohrožují další existenci těchto sbírek, především stav zachování vlastních kreseb. Zmíněné zmenšování či doplňování listů již nelze odstranit, ovšem velmi často vzhledem k značnému zatížení listu v uzavřeném albu, mnohdy po několik století, dochází k otiskům kreseb a pochopitelně též k značnému otěru - to platí zvláště o kresbách realizovaných měkkými kreslícími materiály (rudkou, křídami apod.). Tedy výrazná ztráta autenticity původního kreslířského projevu. Podobně negativně se projevuje ve většině případů degradované lepidlo, kterými jsou jednotlivé listy a většinou po celé ploše nalepeny. Výsledkem jsou skvrny, mapy, možnost bujení mikroorganismů a nerovnoměrné projevy působení vlhkosti. Nehledě na fakt ztížené identifikace - versa listů zůstávají neznámá a neznámé jsou tedy případné další kresby, identifikační poznámky, filigrány. Značným problémem jsou listy přesahující velikost alba. Ty jsou mnohdy několikanásobně přeloženy se všemi důsledky - trhání a praskání papíru v místech přehybů, degradace kreslících materiálů, ztížená manipulace. S manipulací vůbec úzce souvisí badatelský přístup, možnost vyhodnocení a prakticky zcela je vyloučena možnost prezentace jednotlivých kreseb jako uměleckých děl. Jeden z hlavních argumentů pro ponechání jednotlivých alb či konvolutů v původním stavu i za cenu všech jmenovaných negativ je uchování celistvosti sbírky. Bohužel ani tento argument neplatí. Ostatně opět nejlepším dokladem je původní Vasariho Libro a s chybějícími nebo vytrženými listy z původné barokní adjustace se běžně setká každý, kdo s podobným materiálem pracuje. Na druhé straně každý pokus o radikálnější formu řešení důslednější ochrany jednotlivých listů, jakou je uvolnění a individuální adjustace kreseb, tedy vpodstatě likvidace alba či konvolutu nelze přijmout zcela jednoznačně. Rozhodujícím je zde charakter sbírky, její vznik, účel, kompletizace, narůstání a řada dalších faktorů podmiňujících nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu. Navíc k případnému rozhodnutí o likvidaci historické adjustace ve prospěch vlastních kreseb nutně přistupuje vědomí ireversibility takového zásahu.

Pro ilustraci celé problematiky uvedu tři domácí příklady zcela unikátních sbírek staré kresby. První představuje mimořádně hodnotný soubor kreseb cremonské školy prakticky z celého průběhu cinquecenta. Jde o sbírku rodiny Clary-Altringen zachovanou na zámku v Teplicích (dnes v NG v Praze a v Regionálním muzeu v Teplicích). Celá sbírka byla původně adjustována ve dvou albech. Jedno, příznačně pro prostředí a dobu, se po roce 1945 ztratilo, nepochybně bylo rozřezáno a jednotlivé kresby se až do 80. let objevovaly v obchodech se starožitnostmi a antikvariátech. Snad většinu vykoupila NG v Praze a dnes jsou zachovány v jejich sbírkách. Druhé album je dodnes zachováno ve sbírkách Regionálního muzea v Teplicích. Jde o poměrně unikátní příklad sbírky typu vasariovského Libro, tedy sbírky která vznikla se záměrem dokumentovat jednu etapu italského umění. Sběratelem a hlavním akvizitorem zde byl velmi pravděpodobně cremonský rodák a malíř Antonio Maria Viani a sbírka vznikla patrně za jeho pobytu v Mantově. Podobně jako u Vasariho byly kresby v albu nalepeny, ve většině případů rámovány prostou čarou, doplněny přípisy a částečně i skládány do symetrických obrazců. Tedy jistě mimořádně cenná a skutečně historická adjustace. Přesto ovšem jednotlivé kresby podléhaly všem již dřívě zmíněným negativům. V polovině 90. let byly jednotlivé kresby uvolněny (odlepeny), důsledně uměleckohistoricky vyhodnoceny, samostatně paspartovány a využity pro úspěšnou výstavu Kresby z Cremony 1500-1580 v Národní galerii a posléze celá výstava reprizována v Cremoně. Tento příklad uvádím jako do jisté míry problematický - historická hodnota a unikátnost teplické sbírky je evidentní. Došlo sice k důsledné dokumentaci původního alba, jednotlivé kresby byla restaurátorsky ošetřeny na standardní úrovni, díky možnosti prohlédnout versa kreseb došlo k jejich detailnímu uměnovědnému zhodnocení a celá sbírka mohla být prezentována odborné i široké veřejnosti. To jsou nesporné klady - na druhé straně ovšem došlo k částečné likvidaci velmi cenné historické adjustace. Zde je třeba ještě připomenout, že celý zásah je reverzibilní - v případě potřeby lze jistě kresby umístit na původní místa v zachovaném albu.

Druhým příkladem je sbírka kresby kroměřížského zámku, kde opět díky adjustaci do čtyř alb byla sbírka od roku 1700 umístěna ve fondech zámecké knihovny. Vlastní adjustace značně nesourodého souboru italských a německých kreseb vznikla pravděpodobně před polovinou 17. století v Amsterdamu. Vysoce kvalitní a zcela mimořádné kresby zde byly spolu s průměrnými kopiemi nalepeny na listy alba a takto adjustovány bez jakýchkoliv dalších úprav. Téměř třista let této adjustace, vzhledem k degradaci lepidel, výraznému otěru povrchu jako důsledku zatížení a častému potrhání původních kreseb zanechalo sbírku ve zcela žalostném stavu a v roce 1962 bylo komisionálně rozhodnuto o uvolnění jednotlivých listů, jejich samostatnému paspartování a postupném restaurování. V tomto případě lze vyjmutí z alb patrně plně akceptovat - díky uvolnění došlo k důsledné ochraně jednotlivých listů, k obnažení jejich vers a samostatnému paspartování. Podobně i k detailnímu uměnovědnému zhodnocení. Alba s nosnými papíry zůstala samozřejmě zachována jako nedílná součást sbírky a číselné označení jednotlivých listů důsledně respektuje původní řazení v albech. Samostatné paspartování listů umožnilo také prezentaci kreseb jak pro badatelskou veřejnost, tak formou dnes již několika úspěšných výstav.

Třetím příkladem a ostatně příkladem, který vyprovokoval tuto úvahu, je neméně unikátní sbírka kreseb Vědecké knihovny v Olomouci. Tato sbírka až do nedávné doby vpodstatě unikala pozornosti, ovšem již při letmém seznámení s obsahem můžeme konstatovat, že má nesmírný význam pro důvěrnější poznání moravské barokní výtvarné kultury a ve své značné části výrazně překračuje domácí horizont. Celá sbírka téměř osmiset kreseb obsahuje zhruba dvěstě volných listů a převážná většina je adjustována tradičním barokním způsobem - tedy jednotlivé kresby jsou nalepeny, případně přímo všity do čtyř alb. Velmi pravděpodobně vznikla díky akviziční činnosti moravského malíře M.A.Lublinského ve druhé polovině 17. století. K adjustaci do alb ovšem dochází až kolem roku 1700 a zhruba touto datací je také sbírka časově vymezena. Dnešní stav, zvláště čtyř alb, nese přímo ukázkově všechna negativa, která barokní adjustace přináší. Navíc ještě na několika listech jsou jednotlivé kresby vzájemně přelepeny, takže v současné době není ani znám jejich přesný počet. Charakter sbírky naznačuje, že vznikala víceméně spontáně a zřejmě příležitostně a její adjustace byla patrně podmíněna zařazením do knihovny augustiniánského kláštera v Olomouci po smrti děkana augustiniánského kláštera, kterým byl opět M.A.Lublinský. Současné a stále ještě spíše předběžné vyhodnocení celé olomoucké sbírky dovoluje předpokládat, že v souboru volných kreseb, v počtu asi 200 listů, jde především o práce italských autorů florentského a římského okruhu zhruba z počátku seicenta. Rozsáhlou kolekci zde tvoří kresebné dílo Agostina Ciampelliho (1565-1630), které je v současné době zastoupeno v nejrůznějších světových sbírkách, především ve florentském Gabinetto disegni e stampe degli Uffizi, zhruba čtyřmi desítkami kreseb. Olomoucký soubor jich vlastní téměř dvojnásobné množství. Podobně jsou zde částečně zastoupeny volné listy s kresbami Paola Paganiho (1655-1716), benátsko lombardského umělce působícího v 90. létech 17. století na Moravě ve službách olomouckého biskupa Karla z Liechtensteina- Castelcornu a další listy, které můžeme předběžně autorsky spojit se jmény Pietra da Cortony, Andrey Sacchiho a dalších, především římských malířů a sochařů z okruhu Gianlorenza Berniniho. O hodnotě kreseb a jejich významu, se jen po základním výčtu skutečně reprezentativních jmen, nemusím dále zmiňovat. Tento soubor nepředstavuje vážnější problém. Volné listy vyžadují jen standardní způsob adjustace, tedy důsledné paspartování jednotlivých listů, omezení vzájemného styku a spíše ve vyjímečných případech drobnější restaurátorský zásah. Co je ovšem zásadní pro jakoukoliv další práci se souborem, ať již badatelskou, prezentační a podobně, je pořízení detailní fotodokumentace.

Podstatně větší problém představují čtyři alba s vevázanými kresbami. Dvě z nich - č. 40 a 41 obsahují téměř sto kreseb M.A.Lublinského. Opět, dosud známá kreslířská tvorba tohoto malíře, kterého bez nadsázky můžeme označit jako zakladatelskou osobnost moravské barokní malby, je reprezentována necelou desítkou kreseb. Album označené jako č.38 obsahuje ve své převážné většině další kresby zmíněného Paola Paganiho a poslední album, č.37, kresby převážně středoevropských a částěčně italských malířů. Ve všech albech se spíše chaoticky objevují kopie slavných realizací Raffaela, Michelangela, Pietra da Cortony, Correggia a tradičně také kopie antik - Heráklea Farneského, Antinoa Belvedérského a dalších. Ve všech případech jde ovšem důsledně o kresby z počátku, případně průběhu 17. století. Velmi často původní listy kreseb výrazně přesahují formát alba a jsou tedy několikanásobně přeloženy, pochopitelně se všemi negativnímu důsledky. Ostatně již dříve zmíněná negativa se v těchto čtyřech albech projevují ve zcela instruktivní formě. Zastoupení zcela neznámých Lublinského kreseb a řady dalších, dosud téměř neznámých malířů působících v 17. století na Moravě, dovoluje předpokládat značný badatelský zájem, zřejmě v nejbližší budoucnosti. Podobně lze předpokládat snahy o alespoň částečnou prezentaci sbírky formou výstav. Ostatně díky pochopení Vědecké knihovny v Olomouci v současné době již dvě takové výstavy probíhají - v olomouckém Muzeu umění (září-říjen 1998) a ve švýcarské galerii Züst v Rancate (září - listopad 1998). Pro obě výstavy, věnované dílu Paola Paganiho byly využity kresby na volných listech, ovšem původní zájem byl o kvalitnější a divácky atraktivnější kresby v albech. Čtyři alba olomoucké sbírky představují nepochybně významný soubor staré kresby s tradiční barokní adjustací. Přesto, že jde o zřejmě nejméně hodnotný způsob historické adjustace - sbírka v dané formě vznikla především z utilitárních důvodů nejméně problematického uložení, bez jakékoliv sběratelské koncepce a zvláště bez jakéhokoliv kvalitativního zřetele, přes všechna zmíněná negativa, která stav sbírky doprovázejí se domnívám, že řešení dalších osudů sbírky a zachování jednotlivých kreseb se neobejde bez kompromisního řešení. Tímto kompromisním řešením by zřejmě bylo ponechání části sbírky v původním stavu, v původní barokní adjustaci a vyjmutí pouze listů, jejichž další existence je právě vzhledem na stávající adjustaci výrazně ohrožena. Jsou to především listy překračující formát alba a listy nevhodně nalepené na další kresby, ve vyjíměčných případech kresby, které se svou výtvarnou hodnotou výrazně vymykají a jejichž autenticita je stávající adjustací ohrožena. Kvantitativně by podobný zásah postihl zhruba třetinu souboru. To vše po důsledné dokumentaci současného stavu. Ostatně důsledná dokumentace, především opět fotografická dokumentace jednotlivých listů se musí nutně stát první fází jakéhokoliv řešení. Samozřejmě není vyloučena jakákoliv další forma dokumentace, digitalizace apod., ale základem zatím zůstává kvalitní, profesionálně provedená fotografie. Podobně jako ve sbírkách příbuzného charakteru, případný zájemce- badatel pracuje především s fotografií a originál je mu poskytnut spíše vyjímečně a na omezenou dobu.

Konvoluty starých kreseb jsou v prostředí našich knihoven spíše vyjímečné, ovšem ve většině případů představují mimořádnou historickou a uměleckou hodnotu. Pokud bychom chtěli hovořit i o tržní hodnotě, pak například u jedné Ciampelliho kresby můžeme předpokládat aukční vyvolávací cenu okolo 600.000 Kč. V kolekci olomoucké SVK je zhruba šedesát autentických Ciampelliho kreseb a samozřejmě značná řada dalších, v tomto smyslu více či méně komerčně hodnotných. Obávám se, že současný přístup k uchování těchto hodnot není vždy adekvátní jejich významu. Tak jako současná knihovnická praxe nemůže akceptovat postupy obvyklé v 17. století, tak ani tradiční barokní adjustace konvolutů kreseb neobstojí v současných požadavcích na ochranu a případnou prezentaci. Budoucnost a další osud konvolutů starých kreseb vyžaduje velmi citlivý přístup a rozhodnutí o uvolnění jednotlivých kreseb je značně razantním zásahem. Jsem ovšem přesvědčen, že jde o zásah oprávněný a pro další uchování uměleckého díla nezbytný. Termínu umělecké dílo jsem použil záměrně, ostatně v případě kresby nepochybně o umělecké dílo jde a konvolut kreseb představuje soubor mnoha uměleckých děl, mnohdy zcela náhodně sestavený. To je alespoň případ olomoucké sbírky. Pří zmíněném rozhodování o možnosti částečné separace jednotlivých kreseb se potom naskýtá otázka - je prioritou umělecké dílo nebo jeho adjustace? Jako historik umění preferuji umělecké dílo a jeho důslednou ochranu spolu s respektem k částečnému zachování historické adjustace.

Na závěr ještě jeden argument svědčící jednoznačně pro navrhované řešení - argument nepříliš radostný a bohužel podmíněný současnou situací. Dojde-li ke krádeži pevně adjustovaného alba je ztracena celé sbírka nebo její podstatná část - v tomto smyslu by byla ztráta jediné kresby relativně výhodnější. Úvaha podobného charakteru jistě nepostrádá prvky absurdity, ovšem právě nedávné zcizení jednoho ze zmiňovaných alb při jejich vystavení v olomouckém Muzeu umění dovoluje i podobně absurdní argument použít.

Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 21.05.2018 14:48
TOPlist