Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Kalendáře liturgických rukopisů jako datační pomůcka

Michal Dragoun

Fotografie © Filip Novák
kh-na~12.jpg Vědomí rozdílnosti kalendářů diecézí či církevních řádů náleží v teoretické rovině k obecné myšlenkové výbavě historika středověku. Přesto konkrétních zpracování vývoje těchto specifických pramenů není nijak mnoho a ve zvýšené míře to platí i pro české prostředí. [1] Kromě toho, že kalendáře představují samy o sobě zajímavý předmět výzkumu (ač jde o věc názoru), jejich svědectví napomáhá i dataci rukopisů, v nichž se objevují. Další pomocné vědy historické se u liturgických rukopisů musí totiž potýkat se specifickými těžkostmi. Paleografie obecně umožňuje jen výjimečně datování přesnější než na třetinu století. A kaligrafická gotická minuskula (textura) či pro 15. století kaligrafická bastarda nedávají při tvarové strnulosti liter příliš velkou naději na přesnější časové zařazení. Filigranologie, která zvláště ve svazcích Piccardova repertoria nabízí ke srovnání řadu variant vodoznaků, také často přichází zkrátka. Materiálem většinou drahých a zdobných rukopisů zůstává totiž hluboko do 15. století (a to platí pro graduály či kancionály i v následujícím století) ve většině případů pergamen. Často jediným záchytným bodem pro přesnější časové zařazení jednotlivých rukopisů se tak stává iluminátorská výzdoba. Ve svém příspěvku bych se chtěl pokusit dokázat, že také kalendáře a jejich prostřednictvím chronologie přinášejí k dataci podstatné informace, i když výzkum v tomto směru není zatím ani zdaleka dokončen. [2]

Samozřejmě i užití kalendářů pro dataci s sebou nese specifické problémy. Tento typ pramenů neprochází nijak bouřlivým vývojem a relativně nečetné změny pronikají do jednotlivých rukopisů v delším časovém rozmezí. Vždy je třeba brát v úvahu i variantu nezměněného opisu předlohy leckdy podstatně starší, než samotný zkoumaný kodex.

Předběžné závěry se sice na jedné straně opírají o relativně početný soubor kodexů, ty však na straně druhé představují pouze malý zlomek produkce, která musela existovat, zlomek asi ještě menší, než u jiných druhů rukopisů. Při rekonstrukci rámcových konkrétních počtů máme dáno několik konstant. V Čechách pečovalo o duchovní správu věřících ve středověku asi dva tisíce farností, na Moravě přibližně polovina. K vybavení každého z farních kostelů zcela nezbytně patřil základní soubor liturgických kodexů. V nejjednodušším případě by snad stačil i jeden, rozhodně to však nebylo obvyklé. Po různých pramenech sebrané a torzovitě dochované soupisy knihoven českého středověku přesvědčivě dokumentují, že z dnešního pohledu ničím nevynikající venkovský farní kostel disponoval přibližně pěti rukopisy liturgického obsahu (většina údajů převážně z vizitačního protokolu Pavla z Janovic uvádí čtyři až sedm). [3] Pro kostely v městském prostředí šlo jistě o úměrně větší počet, i když o statisticky významném souboru konkrétních příkladů si můžeme nechat jen zdát. Dochované inventáře knih evidují většinou kolem třiceti rukopisů, ač všechny asi nepatřily mezi liturgické. [4] Pro oblast klášterů uvádím jen několik namátkou vybraných příkladů: v knihovně svatotomášského konventu augustiniánů eremitů máme doloženo 50 svazků liturgického obsahu, i když šlo zřejmě o nadprůměrný soubor, v řeholních domech augustiniánů kanovníků se liturgické kodexy rovněž počítaly v řádu desítek (Praha-Karlov, Třeboň). [5] Z rukopisů kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě se dodnes dochovalo alespoň patnáct kodexů s kalendáři, počet liturgických rukopisů obecně je samozřejmě vyšší. Stejné počty samozřejmě není nutné a možné předpokládat pro knihovny všech řeholních institucí, avšak v Čechách a na Moravě ve středověku dosahuje i jejich počet vysokých čísel: Z. Fiala eviduje ve svém soupise pro dobu před rokem 1420, pokud jsem dobře počítal, 229 klášterů. [6]

Soupisy majetku knihoven vypovídají pouze o statickém stavu v daném časovém bodě. Pro všechny církevní instituce musíme dále předpokládat jak možnou vzájemnou výměnu rukopisů, tak i jejich obměnu v průběhu času, obvykle však spojenou s fyzickým zánikem staršího materiálu. Vlastnické záznamy knihoven či kolofóny jen zřídka přibližují poznání okolností vzniku zkoumaných pramenů, pro jednotliviny však konkrétně dokumentují obojí.

Při velmi střízlivých a spíše podhodnocených odhadech se tak dostaneme k počtu přibližně dvaceti tisíc liturgických rukopisů pro české země a středověké období. Nechci tvrdit, že v každém z nich se na úvodních šesti foliích objevil kalendář: tak tomu jistě nebylo. Přesto přibližně tři stovky kodexů, které dnes kalendáře obsahují, představují z celkového počtu jen nepatrný zlomek. Z tohoto počtu náleží o málo větší část (asi 55 procent) kalendářům pražské a olomoucké diecéze (jejich poměr navzájem je pak asi 2:1), zbytek prostředí jednotlivých církevních řádů.

S těmito objektivně danými faktory je tedy už možné přejít ke změnám vzhledu liturgického kalendáře obou českých diecézí (pro biskupství litomyšlské existuje v této oblasti jen naprosté minimum pramenů) v průběhu středověku. Stranou nyní nechávám vývoj kalendárií jednotlivých církevních řádů zastoupených v našich knihovnách výrazně menším počtem rukopisů. Uspořádání sledovaných svátků závisí na denních datech v průběhu kalendářního roku - přesněji řečeno jde o dny, u nichž došlo v Čechách ve středověku ke změně obvyklého vyplnění kolonky v liturgickém kalendáři. [7] Z tohoto přehledu tedy vypadly svátky pohyblivé, které pokud se v kalendáriích objeví, pak k pevnému dennímu datu fixovanému obvykle již raně středověkou tradicí.

2. ledna: Allatio reliquiarum (Přinesení ostatků). Jde o soubor ostatků, které nechal do Prahy zaslat Karel IV., uvítaných v Praze 2. ledna 1354. Svátek v roce 1355 zařazený mezi závazné pro pražskou arcidiecézi, v jejích kalendářích však zaostává za obvyklejším oktávem Štěpána prvomučedníka a ve větší míře se objevuje až od druhé čtvrtiny 15. století. V kalendářích olomoucké diecéze se nevyskytuje. [8]

8. ledna: Allatio reliquiarum (Přinesení ostatků). Přinesení relikvií sv. Tomáše, Jakuba, Tadeáše a Mořice do pražského katedrálního kostela se odehrálo v r. 1212. Tento svátek je v pražských kalendářích častější, objevuje se již od počátku 14. století, v kalendářích olomoucké diecéze jej opět nenajdeme. [9]

15. ledna: Hilarii episcopi. Jde o svátek Hilaria z Poitiers, ustanovený v r. 1406 jako závazný pro pražskou arcidiecézi. Poněvadž však jeho svátek připadá na 13. ledna, tedy na oktáv Zjevení Páně, byl úmyslně přesunut o dva dny. K původnímu datu 13. ledna se také objevuje v některých kalendářích řádových. V liturgických rukopisech pražské arcidiecéze se začíná objevovat se zpožděním asi jednoho desetiletí a postupně vytlačuje u 15. ledna dříve obvyklý svátek opata Maura. V olomoucké diecézi k žádným změnám u tohoto data nedochází. [10]

27. ledna: Johannis Crisostomi episcopi (Jana Zlatoústého). Svátek v r. 1406 zařazený rovněž mezi slavené v pražské arcidiecézi se během deseti let zařazuje i do stálé sestavy svátků jejího kalendáře. Nepravidelně se (zvláště v kalendářích, které mají ke každému dnu zápis alespoň jednoho světce) však objevoval i dříve, což platí i pro materiál olomoucký. [11]

28. ledna: Caroli Magni imperatoris. Přestože svatořečení obnovitele západního císařství provedl v r. 1176 vzdoropapež Kalixt III. a z hlediska církevního práva by mělo být neplatné, rozšířil se jeho kult s podporou Karla IV. i v Čechách. V pražské arcidiecézi náležel jeho svátek od r. 1410-12 pravděpodobně mezi závazné. Jeho výskyt v kalendářích se také v této době důsledně prosazuje, setrvává však většinou vedle původního oktávu sv. Anežky Římské. V diecézi olomoucké se vyskytuje zcela ojediněle (rukopis ZA Olomouc CO 16). [12]

1. února: Ignatii martyris. Svátek pravděpodobně rovněž v l. 1410-12 vyhlášený jako festum fori pražské arcidiecéze. Také od první čtvrtiny 15. století se stává pevnou součástí kalendáře, obvykle na prvním místě před sv. Brigitou z Kildare, jejíž svátek připadá na stejný den. Nepravidelně se však objevoval již dříve, a to jak v pražské, tak i v olomoucké diecézi, samotný jeho výskyt tedy není pro dataci příliš velkou pomůckou. [13]

6. února: Dorotheae virginis. V pražské arcidiecézi její svátek začíná převládat na úkor biskupů Vedasta a Amanda přibližně od poloviny 14. století, od 70. let je pak již téměř zcela vytlačuje. V olomoucké diecézi došlo k této změně snad o něco dříve, Dorota je zapsána v naprosté většině liturgických rukopisů po celou dobu středověku, avšak právě pro období do r. 1370 máme pro olomouckou diecézi velmi málo pramenů.

9. února: Apolloniae virginis. Svátek, který se v r. 1406 stal závazným pro pražskou arcidiecézi, kde také v kalendářích kolem r. 1400 definitivně převažuje nad festivitou sv. Alexandra, ačkoli ji často doprovázel již dříve. V kalendářích olomoucké diecéze se vyskytuje již od počátků dochování, pravidelně pak kolem r. 1370. [14]

7. března: Thomae de Aquino. Festivita Tomáše Akvinského (+ 1274, kanonizován 1323) byla v pražské arcidiecézi nejspíše kolem r. 1390 zařazena mezi zasvěcené svátky a v téže době začíná tvořit obvyklou součást diecézního kalendáře. V prostředí olomouckém se objevuje podstatně méně často a většinou až v poslední čtvrtině století patnáctého. [15]

9. března: Cyrilli et Metudii. Svátek obou věrozvěstů ustanovila olomoucká synoda v r. 1349, a moravské kalendáře je také od doby okolo r. 1350 pravidelně zmiňují. V pražské arcidiecézi byla jejich festivita zavedena později, nejspíše kolem r. 1385 a toto zpoždění se projevuje i v českých liturgických rukopisech. [16]

15. března: Longini militis. Svátek doplněný mezi zasvěcené pro olomouckou diecézi v r. 1412, pro pražskou arcidiecézi asi v l. 1410-12. V kalendáriích obou církevně správních jednotek se také od druhého desetiletí 15. století začíná až na drobné výjimky pravidelně objevovat. [17]

26. března: Castuli martyris. Svátek od r. 1398 závazný pro pražskou arcidiecézi se v českém materiálu pravidelně vyskytuje již po celé 14. století. Naproti tomu v kalendářích olomouckých, až na výjimky soustředěné do druhé čtvrtiny 15. století, chybí. [18]

2.-9. dubna: Mariae Egyptiacae. Svátek sv. Marie Egyptské byl zaveden mezi festa fori pražské katedrály v r. 1398, a to k datu 9. dubna. Na přelomu 14.-15. století v souvislosti s tímto deklarativním aktem také dochází ke změně denního data, s nímž se svátek Marie Egyptské spojoval - dříve to byl 2. duben. V olomoucké diecézi se žádný postupný vývoj neprojevuje a tato festivita může být zařazena jak k 2., tak i 8. (v Čechách nedoloženo) nebo 9. dubnu. [19]

29. dubna: Petri martyris. Petr z Verony (kanonizován 1253), mučedník řádu dominikánů, nejrychleji svatořečená osoba v dějinách. V českých kalendářích první záznamy jeho svátku náležejí přelomu 13.-14. století a častěji rukopisům pražské (arci)diecéze.

1.-2. května: Sigismundi regis. Světec, který se výjimečně vyskytoval již v době přemyslovské u 16. října, se stal trvalou součástí českého kalendáře po r. 1365, kdy získal část jeho ostatků Karel IV. Poté zaujal své místo mezi zemskými patrony a jeho festivita mezi závaznými svátky. V moravském prostředí se projevuje méně důsledně a také s odstupem jednoho až dvou desetiletí. Jeho svátek v Čechách záměrně umístěný na 2. května, aby nedocházelo ke kolizi se svátkem apoštolů Filipa a Jakuba, může být v moravských kalendáriích občas zapsán i o den dříve. [20]

28. května: Brigittae viduae. Svátek sv. Brigity Švédské (+ 1373, kanonizována 1391) prohlásila za festum fori pražská synoda v r. 1398. Také v kalendářích pražské arcidiecéze se se zpožděním, které však nepřesahuje jedno desetiletí, vcelku pravidelně objevuje. Naproti tomu v diecézi olomoucké až na jednu výjimku (rukopis ZA Olomouc CO 16, který nese jisté pražské rysy) schází. [21]

13. června: Basilii Magni doctoris. Svátek Basilea Velikého byl zaveden v r. 1406 jako závazný v pražské arcidiecézi, v jejíchž kalendářích také až na výjimky přibližně od roku 1415 nechybí. V liturgických rukopisech olomouckých jeho festivitu nenajdeme. [22]

22. června: Decem milium martyrum. Svátek původem z bavorské oblasti přes časnější náběhy zdomácněl v českém kalendáři asi v l. 1360-70 (možná i o něco dříve), v moravském pak v téže době.

2. července: Visitationis Mariae virginis (Navštívení P. Marie). Svátek spojený s činností Jana z Jenštejna byl vyzdvižen mezi nejvýznamnější v pražské arcidiecézi v r. 1386, nejprve k 28. dubnu (k tomuto datu v kalendářích zachycen není), později k 2. červenci. Jeho uvedení v život se bezprostředně poté odrazilo jak v pražských, tak i v olomouckých rukopisech, odkud rychle vytlačilo sv. Processa a Martiniána. [23]

4. července: Procopii confessoris. Sv. Prokop (kanonizován 1204), jeden ze zemských patronů, se do kalendáře začíná prosazovat v době kolem r. 1230, avšak ani v době pozdější není jeho výskyt zcela samozřejmý. V Čechách se snad stává obvyklou součástí ještě během 13. století, na Moravě o něco později, avšak právě pro toto období máme k dispozici minimum pramenů. V pražské diecézi je jeho festivita vyhlášena jako závazná v r. 1336, v olomoucké datum ani fakt není jasný. [24]

9. července: Octava visitationis Mariae virginis. Oktáv Navštívení P. Marie patří v Čechách k obvyklým asi od 2. čtvrtiny 15. století, na Moravě je málo častý a objevuje se od r. 1385 průběžně až do sklonku středověku.

11. července: Octava Procopii confessoris. Rovněž četnější výskyt tohoto oktávu v Čechách náleží době od druhé čtvrtiny 15. století, na Moravě se neobjevuje vůbec.

18. července: Desponsationis Mariae virginis (Zasnoubení P. Marie). Svátek typický právě jen pro diecézi olomouckou, dobu jeho prvního výskytu vymezují roky 1480-90. V rukopisech pražské arcidiecéze schází, v kodexech některých dalších diecézí se objevuje k 22.-23. lednu.

20. července: Octava Margarethae virginis. Festivita zařazená v r. 1400 mezi závazné v pražské arcidiecézi se v kalendářích objevuje poměrně pozdě, až asi kolem r. 1420, a ani pak nepatří k typickým. V olomouckém materiálu pak chybí zcela. [25]

26. července: Annae matris Mariae virginis. V českých kalendářích její první výskyt náleží době kolem r. 1270, od 2. čtvrtiny 14. století pak již tvoří nedílnou součást obvyklé sestavy kalendáře jak pražské, tak i olomoucké diecéze.

27.-29. července: Marthae virginis. Festivita, která se plně prosazuje v Čechách kolem r. 1375, na Moravě (přes dřívější výjimky) až v první čtvrtině 15. století, v obou diecézích však s různými daty. Zatímco v Čechách je uváděna bez výjimky 29. července, na Moravě výrazně převažuje, zvláště pak ve 2. polovině 15. století, datum o dva dny dřívější.

5. srpna: Dominici confessoris. Sv. Dominik (+ 1221, kanonizován 1234) se v českém materiálu poprvé objevuje kolem r. 1270, celkem pravidelnou součástí kalendáře se pak stává od 2. čtvrtiny 14. století, často je však zapisován na druhém místě nejprve za králem Osvaldem, později za svátkem P. Marie Sněžné.

Mariae nivis (P. Marie Sněžné). Svátek zavedený pro pražskou arcidiecézi v r. 1385, což se přibližně v téže době obráží i v kalendáriích, se na Moravě zařazuje do kalendáře jako pravidelná součást až v poslední čtvrtině 15. století, ač ojediněle se vyskytuje již dříve. [26]

12. srpna: Clarae virginis. Sv. Klára (+ 1253, kanonizována 1255) se v českých kalendářích obou diecézí objevuje na přelomu 13. a 14. století, přibližně od poloviny 14. století se pak, až na drobné výjimky, stává jejich stálou součástí.

5. září: Victorini martyris. Svátek vyhlášený (po získání ostatků sv. Viktorina litomyšlským biskupem Albertem ze Šternberka) v r. 1392 jako závazný pro pražskou arcidiecézi, v níž je od tohoto data pravidelně uváděn v sestavě kalendáře, kam však relativně často náležel i dříve. V materiálu olomoucké diecéze nejčastější výskyt jeho svátku patří rozmezí let cca 1420-1450, předtím i poté je tato intenzita podstatně menší. [27]

10. září: Dedicationis capellae s. Wenceslai (Vysvěcení kaple sv. Václava v kostele sv. Víta v Praze). Jde o výročí vysvěcení kaple v nově budovaném chrámu sv. Víta, které se odehrálo v r. 1367, avšak samotné denní datum se podle kronikářova tvrzení vztahovalo zřejmě i ke starší kapli. Svátek se objevuje pouze v jednom (byť nejrozšířenějším) typu pražského kalendáře. [28]

30. září-1. října: Dedicationis ecclesiae Pragensis (Vysvěcení kostela sv. Víta v Praze). Původním dnem zasvěcení kostela sv. Víta bylo snad 22. září, avšak již v kalendáři z r. 1143 je výročí dedikace uvedeno u 30. září. Ke změně tohoto data došlo na synodě pražské arcidiecéze v r. 1385, která jej přesunula na 1. října. V olomoucké diecézi je pouze v kalendáři tzv. horologia olomucense zmíněno datum vysvěcení chrámu sv. Václava, a to k 30. červnu. Olomoucká synoda v r. 1349 rozhodla o změně data na neděli po oktávu Těla Páně. Nejspíše tato závislost na datu pohyblivého svátku je hlavním důvodem, proč se s jeho zmíněním v moravských kalendářích nesetkáváme. [29]

4. října: Francisci confessoris. František z Assisi (+ 1226) byl kanonizován dva roky po své smrti. V českých kalendářích se začíná pravidelněji objevovat v období kolem r. 1270, od 14. století již představuje jejich pravidelnou součástí.

15. října: Hedvigis viduae. Hedvika Slezská (+ 1243, kanonizována 1267) je v českých kalendářích poprvé zaznamenána na počátku 14. století, od poloviny téhož století je pak vcelku trvalou součástí kodexů pražské (arci)diecéze. V prostředí olomouckém přes občasný dřívější výskyt plně zdomácňuje až v době kolem r. 1430, přestože její svátek byl vyhlášen jako závazný s četbou tří lekcí v r. 1412. [30]

22. října: Cordulae virginis. Svátek v r. 1349 zařazený jako zasvěcený pro olomouckou diecézi, neboť právě kostel sv. Václava vlastnil velkou část relikvií této světice. Úmyslné umístění k tomuto datu mělo zabránit kolizi se svátkem Jedenácti tisíc panen. V kalendářích olomoucké diecéze se objevuje od r. 1380, s větší pravidelností však až od doby kolem r. 1410, pražské ji hostí jen výjimečně. [31]

30.-31. října: Wolfgangi martyris. Svátek obvyklý zejména v benediktinských kalendářích již v období 12.-13. století se do prostředí diecézního prosazuje až na sklonku 15. století, a to výrazněji v prostředí moravském. V olomoucké diecézi patří k sestavě svátků přibližně od r. 1480, v pražské arcidiecézi se jeho výskyt rovněž soustřeďuje do závěru 15. století, není však pravidlem. Teritoriální šíření úcty sv. Wolfganga z podunajské oblasti nalezlo zvláště na jižní Moravě větší ohlas, jak svědčí i výstavba kostela s tímto zasvěcením v Hnanici (i když i jižní Čechy mají své poutní místo tradicí s Wolfgangem spojené - Kájov).

8. listopadu: Octava Omnium sanctorum. Záznam tohoto svátku se v moravském materiálu objevuje vcelku pravidelně asi od r. 1490. V Čechách je sice jeho výskyt již staršího data (od počátku 15. století), po celý zbytek středověku však v českých kalendářích nezdomácněl.

12. listopadu: Quinque fratrum. Úcta k Pěti bratřím se v Čechách rozvíjela po přenesení jejich ostatků z Hnězdna v r. 1039, jejich svátek je také součástí téměř všech kalendářů doby přemyslovské. K rozlišení mezi oběma diecézemi dochází poté, co olomoucká katedrála získala většinu ostatků Kristýna, jednoho z bratří, a tak zatímco v českých kalendářích se užívá formulací Quinque fratrum či Benedicti cum sociis , v moravských převládá, zvláště od doby kolem r. 1430, Cristini cum fratribus .[32]

19. listopadu: Elyzabeth viduae. Alžběta Durynská (+ 1231) byla kanonizována v r. 1239. Její svátek se v českých kalendářích prosazuje od doby kolem r. 1270, ve 14. století ji jen málokterý pomíjí.

21. listopadu: Presentationis Mariae virginis (Obětování P. Marie). Svátek prohlášený pravděpodobně kolem r. 1385 za závazný pro pražskou arcidiecézi, kde se právě okolo zmíněného roku stává relativně pevnou součástí kalendáře. Jeho uvádění v rukopisech moravských není tak výrazné, ve větší míře (nikoli však vždy) se objevuje přibližně od 2. čtvrtiny 15. století. [33]

5. prosince: Sabbae abbatis. Tento svátek, snad zavedený jako zasvěcený pro pražskou arcidiecézi mezi l. 1410-12, kdy se rovněž začíná objevovat v kalendářích, se v olomouckém materiálu nikde neobjevuje. [34]

8.-9. prosince: Conceptionis Mariae virginis (Početí P. Marie). Tento svátek se přibližně do 50.-60. let 13. století patří k 9. 12., pak se přesouvá na dřívější den, čímž došlo k zachování doby přesně devíti měsíců mezi početím a narozením uctívané osoby. Omyl byl snad způsoben chybným přepisem římského kalendáře. [35]

Tento přehled změn, k nimž došlo v sestavě světců průměrného českého kalendáře v průběhu vrcholného středověku, popisuje a zhruba datuje nejvýraznější z nich, ponechává stranou problémy obměn typů a modelů kalendáře a jemnějších variací v jejich rámci. Jeho ryze praktické zaměření vystupuje nezakrytě na povrch v převážné většině textu. Domnívám se ale, že strohý popis proměn, jež se v průběhu přibližně dvou a půl staletí odehrály, není ani tou zajímavější částí procesu proměn, ani cílem, k němuž by historik měl směřovat. Je pouze prvním krokem na delší cestě. Jinými slovy: pokud budou předchozí řádky užitečné pro vyjasnění otázek spojených s problematikou místa či doby vzniku konkrétních rukopisů, budu rád. Pokud by byly inspirativní pro zkoumání příčin, které k těmto proměnám vedly (např. proměny obliby jednotlivých typů či kategorií světců, působení pohybu relikvií na vznik a rozvoj nových lokálních center kultů svatých, vliv kulturních styků v rámci středověké Evropy a funkce církevních řádů v nich), budu daleko radši.


Poznámky pod čarou

[1] Z německé a polské literatury, jež se nejvíce přibližují i prostředí českému např. A. Lechner: Mittelalterliche Kirchenfeste und Kalendarien in Bayern, Freiburg im Breisgau 1891, G. Zilliken: Der Kölner Festkalender. Seine Entwicklung und seine Verwendung zu Urkundendatierungen, Bonner Jahrbücher 119, 1910, s. 13-157, P. Miesges: Der Trierer Festkalender. Seine Entwicklung und seine Verwendung zu Urkundendatierungen, Trierisches Archiv, Ergänzungsband 15, 1915, A. Lagemann: Der Festkalender des Bistums Bamberg im Mittelalter. Entwicklung und Anwendung, 103. Bericht des historischen Vereins für die Pflege der Geschichte des ehemaligen Fürstbistums Bamberg 1967, s. 7-264, B. Wlodarski a kol.: Chronologia polska, Warszawa 1957, Henryk Wasowicz: Kalendarz ksiag liturgicznych Krakowa do polowy 16. wieku, Lublin 1995, z české literatury hlavně Z. Hledíková: Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří, AUC phil. et hist., z PVH 8, 1988, s. 35-78, táž: Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty, AUC phil. et hist., z PVH 9, 1991, s. 61-81.

[2] Nechtěl bych říci, že kalendáře byly v tomto směru zcela opomíjeny, avšak pro časové zařazení vzniku kodexů byla často brána v úvahu jen dvojice svátků Zikmunda a Navštívení P. Marie.

[3] I. Hlaváček: Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích, AUC phil. et hist., Monographia XI, Praha 1965, passim.

[4] I. Hlaváček: Středověké soupisy, passim (údaje pro Hradec Králové, Chrudim, Louny, kostel P. Marie před Týnem).

[5] I. Hlaváček: Studie k dějinám knihoven v českém státě v době předhusitské. Knihovna kláštera třeboňského v rámci dějin knihoven českých augustiniánských klášterů, SH 12, 1964, s. 5-52.

[6] Z. Fiala: Předhusitské Čechy 1310-1419, Praha 1968, s. 392-398.

[7] Pro toto pojetí mi byla vzorem práce W. Schenka: W jaki sposób možna ustalič czas powstania oraz miejsce pochodzenia i užyvania šlaskich rekopisów liturgicznych?, Archiwa, biblioteki i muzea koscielne 21, 1970, s. 33-54.

[8] Kronika Beneše z Weitmile, ed. J. Emler, Fontes rerum Bohemicarum (dále jen FRB) II, Praha 1884, s. 522, R. Zeleny (ed.): Councils and Synods of Prague and their Statutes (1343-1361), Roma 1972, s. 96 (zvl. otisk z Apollinaris 45, s. 471-532, 698-740).

[9] Letopisy české, ed. J. Emler, FRB II, Praha 1874, s. 283.

[10] J. Kadlec: Synods of Prague and their Statutes (1396-1414), Apollinaris 64, Roma 1991, s. 260.

[11] J. Kadlec, Synods, s. 260.

[12] M. Dragoun: Neznámé články synodálních statut pražské arcidiecéze? in: Facta probant homines. Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, edd. I. Hlaváček, J. Hrdina, Praha 1998, v tisku.

[13] M. Dragoun: Neznámé články, v tisku.

[14] J. Kadlec: Synods, s. 260.

[15] M. Dragoun: Neznámé články, v tisku.

[16] CDM VII, č. 984, s. 691-700, zavedení v Čechách datuje do doby pontifikátu Jana z Jenštejna J. V. Polc: Kapitoly z církevního života Čech podle předhusitského zákonodárství in: Pražské arcibiskupství 1344-1994, edd. Z. Hledíková, J. V. Polc, Praha 1994, s. 30-57, zejm. s. 34, upřesnění M. Dragoun: Neznámé články, v tisku.

[17] A. T. Fasseau: Collectio synodorum et statutorum almae dioecesis Olomucenae I, Rezii 1766, s. 28, M. Dragoun: Neznámé články, v tisku.

[18] J. Kadlec: Synods, s. 241-243.

[19] J. Kadlec: Synods, s. 241-243.

[20] J. V. Polc: Councils and Synods of Prague and their Statutes (1362-1395), Apollinaris 52, Roma 1979, s. 200-237, 495-527, Apollinaris 53, Roma 1980, s. 131-166, 421-457, zde 1979, s. 504.

[21] J. Kadlec: Synods, s. 241-243.

[22] J. Kadlec: Synods, s. 260.

[23] J. V. Polc: Councils, 1980, s. 161-166, J. V. Polc: De origine festi Visitationis B. M. V., Roma 1967. Zmínka o mariánském svátku nově přidaném k závazným pro olomouckou diecézi v r. 1412 (A. T. Fasseau: Collectio I, s. 28) se asi vztahuje právě k Navštívení.

[24] Z. Hledíková: Biskup Jan IV. z Dražic (1301-1343), Praha 1992, s. 171-173, 190-192, v olomoucké diecézi bylo dříve udáváno datum 1380 (CDM XI, č. 192, s. 174), nyní je však tento článek synodálních statut považován za falsum (P. Krafl: Předhusitské synody olomoucké diecéze, ČČH 94, 1996, s. 753).

[25] J. Kadlec: Synods, s. 242.

[26] J. V. Polc: Councils, 1980, s. 157.

[27] J. V. Polc: Councils, 1980, s. 455.

[28] Kronika Beneše z Weitmile, FRB IV, s. 535-536.

[29] K původnímu datu zasvěcení pražského kostela D. Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 1997, s. 253n, synodální usnesení J. V. Polc: Councils, 1980, s. 157, a CDM VII, č. 984, s. 691-700.

[30] A. T. Fasseau: Collectio I, s. 28.

[31] CDM VII, č. 984, s. 691-700.

[32] Část literatury přičítá zisk Kristýnových ostatků Jindřichu Zdíkovi (1126-1150), jiní až biskupu Robertovi (1202-1240). Srv. např. V. Novotný: České dějiny II/2, Praha 1913, s. 616 a II/3, Praha 1928, s. 969. Důraz na sv. Kristýna klade i synodální usnesení z r. 1349 (CDM VII, č. 984, s. 691-700), narozdíl od pražského z r. 1336 (Z. Hledíková: Biskup Jan, s. 190-192).

[33] M. Dragoun: Neznámé články, v tisku.

[34] M. Dragoun: Neznámé články, v tisku.

[35] K. A. H. Kellner: Heortologie oder die geschichtliche Entwicklung des Kirchenjahres und der Heiligenfeste von den ältesten Zeiten bis zur Gegenwart, 3. vydání, Freiburg im Breisgau 1911, s. 186.

Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 09.08.2018 11:21
TOPlist