Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Hagiografická zobrazení ve středověké knižní malbě českých zemí

Pavel Černý

Fotografie © Filip Novák
p0000192.jpg Pozoruhodné bohatství středověkých knižních fondů vybavených iluminátorskou výzdobou různého druhu, zachovalých v českých zemích nabízí bádání vícero metodických aspektů. Doposud se historikové umění soustřeďovali v této oblasti převážně na otázky stylově formální, na identifikaci jednotlivých významných osobností iluminátorů, jejich dílenských okruhů, na stopování vývojových proudů, případně na některé dílčí ikonografické otázky. Systematičtější pozornosti však zatím uniká celá řada dalších badatelských možností, jako jsou např. jednotlivé tématické kategorie středověké knižní malby Čech a Moravy. Z nich se zde zaměříme na hagiografická zobrazení, která jsou dokumentována od prvních počátků iluminátorské činnosti skriptorií českých zemí až do závěru v 16. století na zachovalém materiálu sice statisticky značně nerovnoměrně, nicméně v pozoruhodné ucelenosti a bohatství jednotlivých forem. Není nutno zde připomínat, že následující řádky si v tomto stručném nástinu nečiní nárok na úplnost nejen ve výčtu památek, ale i uplatněním příslušných metodických postupů.

Zobrazování světců - ať už v jejich jednotlivých postavách, podaných s "portrétní" reprezentativností, nebo v rámci kompozičně bohatějších narativních scén - představuje součást širšího vývoje vizuální hagiografie křesťanského umění od jeho zjistitelných prvopočátků a vyžaduje zde proto alespoň stručný úvodní přehled 1 v globálnějším kontextu raně křesťanské a středověké náboženské kultury 2. První křesťanští světci, přímí učedníci a následovníci Krista či autoři prvních apologetických textů, kteří zemřeli většinou násilnou smrtí, plnili z kultovního hlediska zhruba trojí poslání: Jako autentičtí svědkové Krista potvrzovali jeho učení, jež se stalo křesťanskou vírou, dále svou vlastní pevností v této víře, kterou projevili svým mučednictvím, poskytovali příklad duchovní inspirace dalším věřícím a konečně vystupovali jako jejich přímluvci, resp. zprostředkovatelé mezi nimi a Bohem. Raně křesťanští světci-mučedníci se tak záhy těšili spontánní uctě věřících. Kult těchto martyrů se zpočátku soustřeďoval na jejich hrobech, ale našel výraz i v písemné formě. Nejstarší doklady tohoto druhu představující stručné záznamy o datu a způsobu smrti mučedníků, případně i o místě jejich pohřbu, byly sestavovány do delších seznamů podle pořádku liturgického kalendáře.Tyto rané textové materiály se pak staly východiskem pro pozdější různorodé výtvory literární hagiografie, které se začaly objevovat po epochálních změnách 4. století v souvislosti se zastavením pronásledování křesťanů státní mocí a jejich občanským zrovnoprávněním. Ty měly navíc za následek, že kult křesťanských světců-mučedníků byl zbaven své dosavadní ilegality v prostředí někdejších soukromých modliteben a stal se trvalou složkou nyní už veřejně se rozvíjejícího církevního života. V polovině 5. století tak vzniklo jedno z prvních významných standartních děl křesťanské hagiografie, tzv. Jeronýmské martyrologium , pozůstávající v podstatně z chronologického seznamu dat, jmen světců, míst jejich pohřbu a případně i krátkého popisu jejich smrti 3. Rozvoj raně křesťanské literární a tím i vizuální hagiografie tehdy získal další významné podněty díky některým novým formám kultu světců a rozšířením jejich katalogu o nové typy. Poté, co mučednictví za víru se stalo spíše výjimkou v nových podmínkách, kdy křesťanství bylo prohlášeno za státní konfesi, začali být uctívani jako světci i významní asketi, mniši poustevníci, panny, vdovy, atd.,jejichž heroické sebezapření bylo tehdy nazíráno jako duchovní ekvivalent martyrií prvních svědků víry. Další významnou novotou se staly poutě věřících ke hrobům mučedníků a jiných světců a s tím související kult relikvií. Zvýšené popularitě světců v raně křesťanské zbožnosti, odpovídala pak snaha i o získání podrobnějších informací o jejich životě, skutcích, způsobu smrti a případně posmrtných zázracích. Tak vznikaly první rozsáhlejší životopisné literární skladby v podobě "actae sanctorum", "vitae" či "passiones". Tyto dvě základní pozdně antické kategorie literární hagiografie, t.j. stručné texty kalendářů, rozšířených později do martyrologií na jedné straně a podrobnější narativní biografie na straně druhé, byly pak dále rozvíjeny a různým způsobem obohacovány pozdějšími autory. Typicky středověkou formou těchto rozsáhlejších životopisných skladeb, věnovaných vždy jen jednomu světci byl tzv. "libellus", jež původně představoval rukopis drobnějšího, příručkovitého formátu, obsahující nejen vylíčení jeho života, zázraků a pašijí, ale i další k němu se vztahující texty různých homelií, modliteb, čtení, případně i hudebních sekvencí 4. Jakousi přechodnou formou mezi monograficky zaměřeným "libellum" a kalendářově stručným martyrologiem, byl ve středověku dále pasionál, zahrnující podrobnější životopisné a jiné údaje o větším počtu světců, seřazených podle pořádku církevního roku 5. Je přirozené, že univerzálnější charakter tohoto rozsáhlého kompendia, který navzdory svému označení nezahrnuje výlučně jen texty týkající se mučedníků, mu získal velkou oblibu zejména v monastických komunitách, kde nalezl praktické uplatnění jak v rámci mešní liturgie, tak i při didaktickém čtení v refektáři. Zvyk recitovat sekvence ze života světce na jeho svátek během mše, byl pak kodifikován i v úpravě textů některých hlavních liturgických knih, jako byl sakramentář a pozdější misál, ale i v knihách perikop, benedikcionálů, žaltářů a různých modlitebních knih určených v pozdějším středověku pro soukromou zbožnost. Hagiografie jako literární žánr se pak stala jednou z nejtypičtějších forem literární kultury středověku. Z jejich pozdějších výtvorů se zde nutno zmínit především o tzv. Zlaté legendě (Legenda aurea), jako zatím nejrozsáhlejší sbírce životopisů světců a mučedníků, seřazených podle liturgického kalendáře, která vznikla zásluhou dominikánského řeholníka a pozdějšího janovského arcibiskupa Jacopo da Voragine. Krátce po svém prvním vydání v šedesátých létech 13. století se rychle rozšířila po všech kulturních zemích západního křesťanstva i díky mnoha překladům do národních jazyků a získala mimořádnou oblibu přetrvávající až do novověku 6.

Se zrodem hagiografie jako specifického literárního odvětví souvisí bezprostředně i vizuální zobrazování svatých. Jejich první zachovalé příklady ze 3. a 4. století jsou však známa nikoliv z knižních ilustrací, nýbrž z jiných technických medií, jako jsou např. bronzové medailony, nástěnné malby a mozaiky v katakombách a kostelích, zobrazení na náhrobní plastice či poutních ampulích. Posledně zmíněný typ památek je zvláště příznačný pro úzkou vázanost těchto nejstarších hagiografických zobrazení s hrobem světce, či hlavním s místem jeho kultu (loca sancta) 7. Různé typy hagiografických textů vyžadovaly odlišné pojetí svého případného obrazového doprovodu, především s ohledem na jejich funkční charakter a rozsah. Ilustrace kalendářů, modifikovaných později v martyrologia s jejich stručnými daty kladou méně důraz na individualitu zobrazených světců, ale spíše na jejich kumulativní seskupení, např. v rámci jednotlivých měsíců, na které připadá jejich svátek a kde se mohou objevovat spolu se zobrazením znamení zvířetníku, či příslušných polních prací. Zkratkovitému charakteru těchto textů odpovídá v podstatě i málo diferencované podání jednotlivých postav světců zobrazených jako stojících nebo sedících 8. Naproti tomu textově rozsáhlejší a na informace bohatější narativní biografie mohou být zdobeny více či méně rozsáhlým cyklem zobrazení ze života světce, sledující psanou předlohu buď ve všech důležitých dějových peripetiích, nebo selektivně zdůrazňující jen některé epizody. Tyto obrazové cykly mohou být v rámci rukopisné biografie rozptýleny v textu v podobě historických iniciál, zobrazení v bordurách, na poloviční či celou stránku, nebo kumulovány v podobě jakýchsi prefatorních bloků na počátku knihy obvykle v podobě celostránkových zobrazení, která tak ovšem ztrácí svou bezprostřední ilustrativní spojitost s příslušným textem. Nejcharakterističtější podoba rozsáhlejších cyklických ilustrací hagiografických biografií ve středověku jsou vázána na zmíněné "libelli", jejichž vrcholnou dobou rozkvětu bylo 11. a 12. století. Tyto památky, zachované zejména z oblasti dnešní severní Francie a britských ostrovů, obsahují ve všech případech biografie zakladatelů a patronů příslušných klášterů 9. Svým mimořádně přepychovým vybavením, spočívajícím nejen v rozsáhlých ilustracích, ale i v cenné vazbě, měly tyto "libelli" plnit v první řadě reprezentativní poslání, případně se uplatnit i ve funkci relikvie a z toho důvodu byly uloženy nikoliv v knihovně, leč mezi největšími cennostmi komunity v jejím chrámovém pokladu. Ilustrované "libelli" tak představují spíše lokálně specifický projev monastické kultury a souvisí s některými novými reformními proudy západoevropského mnišstva, ale i obecněji se zvýšením popularity poutí a kultu relikvií. Statisticky daleko skromněji jsou v zachovalých památkách zastoupeny iluminované pasionály, navzdory výše zmíněnému častějšímu užívání v mnišských komunitách 10. Jejich výzdoba pozůstává obvykle z figurálních iniciál, vyznačujících počátky jednotlivých textových biografií příslušných světců. Jde buď o jednoduchá zobrazení jejich jednotlivých postav vybavených případně atributy a připomínajícíh tak výzdobný systém, starších martyrologií a kalendářů, nebo o kompozičně bohatější scénická zobrazení z jejich života , či mučednictví, která mohla být převzata z rozsáhlejších narativních cyklů ilustrovaných "libelli" a jejichž výběr měl být pro světce nějakým způsobem charakteristický. Tento výzdobný systém uplatňující selektivně pouze jedno zobrazení pro biografii světce v rámci jejich rozsáhlejších kompendií, se pak rozšířil i v pozdějším středověku, např. v některých vydáních zmíněné Zlaté legendy 11, která měla neobyčejný vliv na utváření křesťanské ikonografie pozdního středověku v západní a střední Evropě i mimo medium knižní malby. Jak bylo zjištěno, ilustrační systém pasionálů mohl pak zapůsobit i na příslušná zobrazení okenních vitráží gotických katedrál, či na deskovou malbu gotických a renesančních oltářů. Jejím tehdejším, jakýmsi čistě vizuální protějškem jsou pak rozsáhlá kompendia rozsáhlých cyklických zobrazení většího počtu světců, doprovázených nanejvýš pouze stručnými tituli 12. Jinou specifickou formou středověkých hagiografických zobrazení představují samostatné grafické listy určené pro nejširší vrstvy zbožných poutníků v centrech kultu příslušných světců, provedené v dřevorytu, či mědirytu, které jsou tak do určité míry srovnatelná s turistickými suvenýry dnešní doby. Změny v hagiografických zobrazeních pozdního středověku souvisí s některými novými dobovými fenomény kultovních praktik, které mají opět původ v některých proměnách ekonomicko sociální povahy. Přesunutí těžiště hospodářské činnosti z venkovského prostředí do měst v pozdním středověku, bylo - dle názoru některých badatelů - doprovázeno i přestěhováním dosavadních center kultu relikvií z dosavadního rurálního prostředí klášterů do urbánní sféry měst, na jehož formování měl pak od té doby větší vliv biskupský klérus. V důsledku toho rozsáhlejší hagiografické cykly nyní mizí ze stránek knih a objevují se více ve veřejném médiu monumentální výzdoby gotických kostelů a katedrál, jako jsou plastické reliéfy jejich fasád, a zejména sklomalba velkých okenních ploch 12a. Tento názor amerických historiků může mít své oprávnění v případě Francie, nebo Anglie. Zdá se však, že platí méně pro střední Evropu, kde se - zejména v německých zemích - zachoval ze 14. a 15. století pozoruhodně velký počet rozsáhlých cyklických ilustrací knižně vydaných biografií především řádových světců 12b. Posoudit kompetentně tento fenomén - ať už by znamenal obnovu starého typu knižních ilustrací, nebo jeho opožděný rozkvět - zůstává však věcí příštích důkladných studií.

Zobrazení světců se však mohou objevovat záhy i v textech, které nemají primerně hagiografický charakter. Někteří badatelé přikládají velký význam faktu, že první zachovalá zobrazení světců v rámci knižní malby jsou doložena v ilustrovaných luxusních evangeliářích 6. století 13. Tato okolnost by podle nich mohla vysvětlovat i genetickou závislost mnoha hagiografických zobrazení na ikonograficky vyhraněných christologických kompozicích a současně by odpovídala dobovému pojetí světců - především mučedníků - jako následovníků Krista nejen v jeho učení, ale i skutcích a životních osudech. Zobrazení světců v ilustrovaných evangeliářích, či dalších biblických knihách by proto bylo možné nazírat interpretačně i z hlediska určitých typologických souvislostí. Iluminace s postavami světců, či scénami z jejich života a martyrií jsou doložena dále i v liturgických rukopisech a v různých typech modlitebních knih, populárních zejména na sklonku středověku, kde se sice objevují dosti pravidelně, byť kvantitativně nijak výrazně.

Na základě genetické priority psaných textů ve středověké hagiografii se lze domnívat, že i příslušné vizuelní zobrazení světců vznikala napřed jako jejich ilustrační doprovod 14. Z toho důvodu se jeví obecně pravděpodobnou i priorita zobrazení světců v oblasti knižní malby před jinými technickými kategoriemi raně křesťanského a středověkého umění, které na ní dle všeho více nebo méně závisely. Připomeňme si zde jen stručně monumentální zobrazení na nástěnných malbách či mozaikách bazilik a jiných křesťanských svatyň, které vedle knižní malby představují hlavní a ve středověku průběžně se rozvíjející medium této tématické oblasti, podobně jako plastická výzdoba kostelních fasád, či drobné slonovinové reliéfy předgotické doby 15. Vzory z knižních ilustrací poznamenaly zřejmě i zobrazení světců na jejich relikviářových skříních provedených v emailu či zlatnických technikách, jejichž hlavní dobou rozkvětu je 12. a 13. století především v povodí Maasy a středního Rýna 16. Podobně i u rozsáhlých hagiografických cyklů na kostelních vitrážích na jejich vrcholných příkladech ze 13. století především z oblasti severní Francie, nutno předpokládat silný podíl starších vzorů knižních ilustrací 17, stejně jako u pozdně gotické deskové malby, či závěsných tapiserií. Tvůrčí prvenství knižní malby jako média, kde vznikala nová ikonografická schemata před jinými technickými odvětvími středověkého umění, je jednoznačně doložena ostatně v mnoha případech i mimo oblast hagiografických zobrazení 18. Tím se ale nevylučuje i možnost opačného vztahu v některých jednotlivých případech, doložených zejména z pozdějšího středověku, kdy knižní iluminátor se mohl inspirovat kompozicemi, které viděl např. nástěnných malbách kostelních interiérů, na plastické výzdobě jejich fasád, případně na mincovních zobrazeních či pečetích 19.

Uvedený přehled různých typů hagiografických textů a s nimi souvisejících doprovodných ilustrací usnadní pokus o klasifikaci zachovalých zobrazení světců na příslušných středověkých památkách z českých zemí a o jejich zařazení do kontextu této široce založené tradice křesťanské kultury střední a západní Evropy. Chronologicky prvním zachovalým dokladem tohoto druhu je latinská legenda o sv. Václavu, sepsaná mantovským biskupem Gumpoldem, jejíž iluminovaný exemplář chovaný dnes ve Wolfenbüttelu, byl objednán kněžnou Emmou, vdovou po Boleslavovi II. zřejmě krátce před její smrtí v roce 1006 20. Jeho figurální výzdoba pozůstává vcelku ze tří zobrazení: Na prvním z nich, zabírajícím na způsob frontispicu celou stránku a plnícím tak na počátku textu funkci jakési panegyricky nadčasové obrazové preface (fol. 18v), se objevuje svatý Václav přijímající mučednickou korunu od Krista, zatímco u jeho nohou se koří v proskynesi kněžna Emma. Další dvě miniatury, zabírající pouze poloviční rozsah stránky a zařazené ještě před vlastní text Vita, mají už narativní charakter. Je to scéna hostiny ve Staré Boleslavi (fol. 20v) a dále pak ve dvou fázích líčené zavraždění sv. Václava u dvěří staroboleslavského kostela (fol. 21). Tento kodex představoval původně typ klasického "libellu", jehož charakter byl však později narušen postupným přivázáním dalších různých textů mladšího data, které nesouvisely s postavou titulárního světce. Wolfenbüttelský rukopis a jeho výzdoba byl doposud českou uměnovědou považován za autentický výtvor českého prostředí a za inkunábuli středověké české knižní malby vůbec. Jeden ze závažných argumentů pro tuto tezi byl uváděn motiv zrádného kněze, bránícího sv. Václavu uchýlit se do kostela před útočníky ve scéně jeho zavraždění, který nemá textové opodstatnění v Gumpoldově redakci, ale objevuje se v jiné biografii světce připisované tzv. Kristiánovi, jež je bezpečně českého původu, i když o době jeho vzniku se doposud vedou diskuze. V každém případě se dnes jeví jako celkem nepochybný fakt, že písaři a iluminátor tohoto kodexu byli vyškoleni na přelomu tisíciletí v některém předním skriptoriu Dolního Saska - uvádí se alternativně v první řadě Hildesheim, ale zvažuje se i Corvey či Fulda -, kde Wolffenbüttelský rukopis, patřící mezi nejstarší zachovalá ilustrovaná "libelli", s největší pravděpodobností vznikl 21. Životní osudy knížete Václava, světce, mučedníka, patrona české země a ochránce vládnoucí přemyslovské dynastie, kterému byla věnována celá řada dalších biografií - shodou okolností nejstarších příkladů původní literární tvorby českých zemí - mohly být vizuálně fixovány i v některém mladším románském ilustrovaném rukopisu, jak to předpokládal už Cibulka na základě některých indicií v pozdějších hagiografických památkách 22. S podobnou možností je nutno zřejmě počítat i v případě dalších českých národních světců raně přemyslovské doby . Zvláště sugestivně se tyto hypotézy nabízejí v případě sv. Ludmily a pražského biskupa sv. Vojtěcha. Jeho skutky a násilná smrt byly např. vylíčeny na 18 reliéfech bronzových dveří, umístěných dnes v dómu v polském Hnězdně, provedených zlatníky a slévači z Maasy ve třetí čtvrtině 12.století zřejmě podle nějakého bohatěji ilustrovaného životopisu světce, který se nezachoval 23.

Zdá se ostatně, že typ ilustrovaného "libellu" se v českých zemích vrcholného a pozdního středověku těšil větší oblibě, jak by mohlo vyplývat nejen z různých nepřímých indicií, ale i z jednoho zachovalého a překvapivě pozdního dokladu v podobě velké ilustrované legendy o sv. Hedvice, známém v dosavadní literatuře někdy i jako Ostrovský kodex (Schlackenwerther Handschrift) podle jednoho z bývalých míst jeho uchování, nalézající se však dnes ve Spojených státech 24. I když Hedvika, dcera bavorského hraběte a manželka Slezského vévody Jindřicha Bradatého, byla uctívána jako světice (+ 1243, kanonizována již 1267) zejména ve slezských zemích a kodex samotný vznikl podle příslušného kolofonu pro vévodu Ludvíka z Lehnice a Břehu v roce 1353, poukazují některé ikonografické a zejména stylistické vlastnosti ilustrací na jednoznačnou spojitost s českou malbou kolem poloviny 14. století. Narativní obrazový cyklus zde pozůstává ze 6O scén rozdělených pravidelně po dvou na každé stránce a byl proveden v tehdy běžnější technice lavírované perokresby. Nepředstavuje však mechanickou vizuální transpozici příslušných textů, nýbrž programově zdůrazňuje především křesťanské ctnosti titulární světice. Tento záměr se pak jeví v manifestační zkratce na jednom výjimečně celostránkovém zobrazení sv. Hedviky jako izolované postavy v její reprezentativní "portrétnosti", podané nikoliv v podobě kněžny, jak je to běžné na mnoha jejich jiných zobrazeních, nýbrž jako vdovy - t.j. v kategorii zaujímající v tradiční hierarchii světců ctihodnější postavení - a s neobvyklým nakupením čtyř atributů, které drží v rukou 25. Za původní výtvor označilo dosavadní bádání i vlastní narativní obrazový cyklus, který pak byl později ve Slezsku a v Německu kopírován nejméně třikrát 26. Je-li Ostrovský kodex vzácným dokladem vytvoření originálního archetypu cyklických hagiografických ilustrací historicky relativně mladého světce, pak u starších světců, jejichž vitae a passiones jsou doloženy v této době počínajícího pozdního středověku rovněž v podobě vizuálního vyprávění, nutno opět předpokládat existenci starších vzorů, o které se příslušní tvůrci více či méně opírali. Platí to nejen pro světce prokazatelně domácího původu, jako byli kromě zmíněného Václava, Vojtěcha a Ludmily i Prokop - kanonizovaný oficiálně v roce 1204 -, ale i pro některé cizí světce, jejichž kult u nás zdomácněl až v raně přemyslovské době, jako byl např. sv. Vít, či sv. Kliment. Cyklické zobrazení ze životů všech těchto zmíněných světců jsou totiž doloženy v rámci výzdoby tzv. Liber depictus, představující jedno z nejrozsáhlejších zachovaných kompendií narativních hagiografických zobrazení nejen v umění českého středověku, které z ikonografického hlediska čeká ještě na přiměřeně důkladné probádání 27. Tato v mnoha ohledech výjimečná památka, představuje nový specifický typ knižní výzdoby, pozůstávající téměř výhradně z rozsáhlého konvolutu ilustrací, doprovázených nanejvýš krátkými vysvětlujícími tituli. I při svém statisticky poměrně ojedinělém výskytu nejsou tyto "obrazové knihy" omezeny jen na hagiografická témata, ale týkají se i biblické dějepravy či profánních námětů. Liber depictus, chovaný dnes ve Vídni a vzniklý zhruba v polovině 14. století pro minority pravděpodobně přímo v jejich konventu v Českém Krumlově 28, spojuje cyklické ilustrace legend 21 světců s úvodními zobrazeními Biblia pauperum a některými biblickými parabolami, které byly provedeny technikou zběžné perokresby nejméně třemi kreslíři. Vizuální líčení příběhů některých světců - mezi kterými se dosti exoticky vyjímá na kontinentální Evropě jinak málo známý sv. Brandanus - parafrázuje zřetelně starší textové vzory Zlaté legendy (Kryštof, Theodor, Vít, Voršila, Maří Magdaléna, Maximin, Eustach a zčásti i Alžběta a Pavel Poustevník), zatímco u některých jiných - včetně Prokopa a Oldřicha - nebyly zjištěny žádné prokazatelné textové prameny. Naproti tomu obrazové vyprávění o sv. Ludmile odpovídá jednoznačně její literární legendě "Fuit" a u sv. Václava pravděpodobně textu legendy "Ut annuncietur". Toto ve velké většině případů značně volné pojetí, vyvolané snad i absencí příslušného textu biografie, má za následek snahu o vytvoření samostatné narativní struktury, založené pouze na "vizuálním čtení". Jejím cílem je co nejplynulejší a nepřerušené parataktické podání obrazových příběhů, bez akcentace epizod a událostí, podaných se stejnou pozorností bez ohledu na jejich narativní nebo ideový význam. "Liber depictus" byl označen za poslední významný doklad tohoto extrémního modu obrazové naratiky, který má svůj původ už v pozdní antice a který byl oživen na čas v rané fázi západoevropské gotiky 29. Požadavku kontinuálního "vizuálního čtení" bylo zde podřízeno i uspořádání scén v dlouhých pásech, analogických řádkům textu, jež jsou rovněž čteny zleva doprava a navíc probíhají napříč rozevřenými dvoustránkami. Rakouský badatel G. Schmidt potvrdil přesvědčivě teze, podle kterých tento nezvykle rozsáhlý obrazový konvolut nebyl vzorníkem pro dílenskou potřebu umělců pracujících v jiných technikách - jak se domnívali někteří starší historici - , ale jednoznačně pro didaktické účely františkánské komunity, "zprostředkovávající méně informací, ale spíše představy o didaktických událostech" 30. "Liber depictus" tak slouží jako jeden z flagrantních dokladů mimořádné role obrazů jako jednoho z nejvýznamnějších prostředků náboženského prožitku ve 14. století.

Jestliže spojení obrazového vyprávění ze životů světců s náměty, které nemají striktně hagiografický charakter, vyznívá v "Liber depictus" kvantitativně ve prospěch první ze zmíněných složek, pak tento poměr je obrácený ve Velislavově bibli, jiné významné památce české knižní malby, vzniklé zhruba současně v některém laickém skriptoriu v Praze na objednávku Velislava, pražského kanovníka a královského notáře, zobrazeného zde na poslední miniatuře 31. Svým původním počtem přes 800 ilustrací, z nichž dnes zbylo 747, představuje nejobsáhlejší obrázkovou knihu, zachovanou ze střední Evropy. Její miniatury - provedené podobně jako v "Liber depictus" technikou lavírované perokresby a rozdělené rovněž obvykle po dvou kompozicích na každou stránku - tvoří zhruba ze tří čtvrtin ilustrace ze Starého a Nového zákona a Vidění sv. Jana. Zbytek pozůstává z jednotlivých scén pašijí sv. Petra a Pavla, Vavřince a Hipolyta, na které se napojuje delší obrazový cyklus inspirovaný Skutky apoštolskými (44 scén) a konečně zhruba stejně rozsáhlá řada výjevů ze života sv. Václava (4O scén), odpovídající nejvíce literární předloze jedné z jeho nejstarších dochovaných legend Crescende fide. Poněkud neorganická, resp. nelogická interpolace václavského cyklu několika scénami ze života sv. Klimenta, stejně jako fakt, že u jeho posledních 24 zobrazení chybí příslušné tituli, by mohlo nasvědčovat o určitém ochabnutí péče při dokončování tohoto i na svou dobu mimořádně rozsáhlého svodu miniatur. Obrazový cyklus sv. Václava ve Velislavově bibli je navíc pozoruhodný nápadnou poplatností jeho kreslířů některým konvencím typickým pro umění předgotické doby. Toto zjištění opravňuje k formulaci výše nadhozené hypotézy o někdejší existenci dnes už ztraceného románského ilustračního cyklu ze života sv. Václava 32.

Spojování biblických scén s hagiografickými obrazovými cykly není rozhodně možné považovat za výsledek bezkoncepční náhody, jak se domnívají někteří autoři 33 , ale naopak za výraz zcela určitého programového záměru. To vyplývá nejen z početněji doložených kombinací biblické a hagiografické ikonografie i na dalších památkách, nýbrž je zřejmé i ze zmíněného christomimetického ideálu, uplatňovaného v biografiích všech křesťanských světců 34. Jemu navíc odpovídá i určitá poplatnost hagiografických scén christologickým kompozicím v jejich ikonografické a narativní struktuře 35. Kromě toho zde nutno počítat i se záměrným exegetickým zdůrazňováním typologických vztahů, kdy se hagiografická zobrazení uplatňují buď jako "antitypy" příslušných christologických scén, nebo jsou zobrazena spolu s nimi jako dvojí "antityp" vůči některému starozákonnímu "typu" 36. Snaze o vytváření těchto vizuálně exegetických kombinací, vycházejí v první řadě vstříc právě různá ilustrovaná vydání tzv. "biblia pauperum" pozdního středověku. Z tohoto společného hlediska je možné hodnotit i velké obrazové celky dvou časově, technicky, slohově i koncepčně blízkých děl české knižní malby - "Liber depictus" a Velislavovy bible - i když je u nich kladen podstatně odlišný akcent na kvantitativní poměr složky biblické a hagiografické.

Pro rozvoj zobrazování světců ve výtvarných umění v českých zemích pozdního středověku mělo nepochybně velký význam duchovní a kulturní prostředí panovnického dvora Karla IV. Dokládají to k.j. impozantní památky ze šedesátých let 14. století, zachovalé dnes na jím vybudovaném hradu Karlštejně, ať už se týkají cyklu ze života sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily na nástěnných malbách schodiště tzv. Velké věže 37, či neobvykle rozsáhlé řady polopostav světců provedených technikou deskové malby Mistrem Theodorikem a jeho dílnou v šedesátých létech 14. století v Kapli Umučení Páně v tomže objektu 38. Předpoklady pro tehdejší rozkvět zájmu o světce ať v ohledu kultovním, či kulturně-historickém nutno hledat v některých kulturně historických okolnostech. Je to nepochybně domácí tradice literární hagiografie, která v tehdejší době vyvrcholila k.j. vydáním tzv. Pasionálu, představujícího tvůrčí modifikaci vzorů převzatých ze Zlaté legendy a jehož doposud anonymní autor - dle všeho učený dominkán - pocházel patrně z nejbližšího okolí panovníka 39. Připomeňme si, že Karel IV. vystupuje v těchto souvislostech jako zvlášť vlivný iniciátor šíření kultu jak domácích, tak i u nás tehdy nových říšských světců, nejen svým známým systematickým sbíráním jejich relikvií, ale i z titulu autora nové literární skladby o jím mimořádně uctívaném sv.Václavu, k němž se hlásil jako k svému předchůdci na trůnu Přemyslovců 40. Za doklad stylistické vytříbenosti hagiografických literárních skladeb českých zemí tehdejší doby je možno jmenovat k.j. i známou legendu o sv. Kateřině, jejíž kult byl preferován samotným císařem 41. Není bez zajímavosti, že Karlův životopis sv. Václava, ceněný dnes spíše jako výraz autorových politicko-kulturních koncepcí, než pro své ryze literární hodnoty, byl pak zařazen i do známého a mimořádně bohatě zdobeného cestovního brevíře panovníkova kancléře a biskupa Jana ze Středy 42. S tímto nebývalým rozmachem literární hagiografie a úcty ke světcům se však zdají dnes jen stěží korespondovat příslušné poměrně skromně zachovalé památky knižní malby ze třetí čtvrtiny 14. století z českých zemí. Nutno však přitom počítat s velkými ztrátami - nejspíše během následujících husitských bouří - mnoha významných děl, která mohla představovat protějšky, případně inspirační vzory i pro rozsáhlejší biografické narativní cykly na nástěnných malbách toho typu, jak se zachovaly ve zmíněných památkách na Karlštejně, nebo z některých dalších lokalit v českých zemích 43. Na propagaci kultu světců se však tehdy podílely patrně i některé další osobnosti z blízkého okolí Karla IV., jako byl např. zmíněný kancléř Jan ze Středy, biskup některých říšských i domácích diecézí, k.j. i Olomouce, vynikající svými humanistickými zálibami a jako velký bibliofil. V prostředí skriptorií, která produkovala pro něj řadu kodexů zdobených s mimořádnou péčí, vznikl i tzv. evangeliář Jana z Opavy, datovaný obvykle do r. 1368 44, jež je nanejvýš pozoruhodný z mnoha důvodů. Předně představuje v tehdejší době zcela nezvyklý typ iluminované knihy, jehož vznik je však vysvětlitelný specifickým charakterem objednávky, která vyšla ze strany rakouského vévody Albrechta III. (1365-1395) a který byl určen pro skládání přísah rakouských vladařů při jejich korunovaci. Archaizující ráz rukopisu byl však navíc podtržen i koncepcí jeho neobvykle bohaté iluminátorské výzdoby. Ta nebyla totiž poplatná tradiční a pro románskou - t.j. časově bezprostředně předcházející - dobu typické výzdobě evangeliářů s celostránkovými "portréty" autorů před jejich texty, nýbrž se evidentně inspirovala mnohem staršími vzory pocházejícími z raně křesťanských ilustrovaných evangeliářů východního původu s řadou scénických kompozic ze života titulárního evangelisty v podobě jakéhosi celostránkového frontispicu 45. Tento historismus, který se v evangeliáři Jana z Opavy projevil i na další výzdobě výběrem mimořádně starobylých motivů, nebyl náhodným fenoménem 46. Doklady o vědomé a programově retrospektivní orientaci na co nejstarší vzory i v oblasti vizuální hagiografie, jež měly k.j. legitimovat příslušná zobrazení v jejich kultovním a ideovém významu, se objevují i později ve dvorském umění Karlova syna a nástupce Václava IV., známého svou systematicky rozvíjenou bibliofilskou zálibou. Exemplárním případem tohoto druhu je tzv. martyrologium z Gerony, nazvané podle nynějšího místa svého uchování 47. Tento nanejvýš luxusní rukopis, který vznikl podle dosavadních názorů kolem r. 1410 a ve starší literatuře byl spojován i s moravským prostředím díky některým indiciím v kalendáři a pozdějším vlastnickým dokladům, představuje svými zhruba 7OO miniaturami světců zatím nejbohatší konvolut hagiografických zobrazení v českém umění, ceněný doposud téměř výhradně pro svou vynikající uměleckou kvalitu a klíčový význam v rámci vývoje české knižní malby na sklonku Václavské doby. Retrospektivní charakter martyrologia z Gerony spočívá nejen ve výběru Usuardovy textové redakce z 9. století, která byla v pozdním středověku téměř zapomenuta, nýbrž i koncepcí svých ilustrací v medailonech rozdělených po třech až sedmi na bordurách každé stránky, obsahujících z velké části scény martyrií, ale i jiná kompozičně poměrně bohatá narativní zobrazení se simultánním znázorněním dvou či několika událostí probíhajících časově v různých fázích. Tento typ obrazového doprovodu však odpovídá spíše výzdobným konvencím románského pasionálu, než raně křesťanského ilustrovaného martyrologia s jednotlivými postavami světců, podanými v "portrétní" nadčasovosti, přičemž jejich rámování do medailonů mohlo být převzato z kompozičních schemat cyklu Genese v některých ilustrovaných gotických biblích.

Následující epocha husitských bouří byla málo příznivá pro pokračování hagiografické produkce jak literární, tak i výtvarné. Kult světců odmítali tehdy radikálně zejména Táboři, zatímco ostatní frakce husitů se hlásily k českým patronům, především ke sv. Václavovi. V pozdějších polemikách o eucharistii mezi kališníky a katolíky se obě strany dovolávaly příkladů světců, kteří domněle - podle příslušných tendenčních výkladů - buď přijímali pod jednou nebo pod obojí 48. Za těchto okolností nepřekvapuje, že " v husitské době legenda jako básnický druh odumřela, k novému životu ji však vzkřísila protireformace" 49. Nicméně v liturgických rukopisech, které tehdy vznikaly - byť s menší frekvencí - pro katolické objednavatele, se objevují i nadále zobrazení světců. K výraznějšímu oživení obrazové hagiografie pak došlo po roce 1500, jak dokládá například jihočeské vydání Života sv. Františka z Assisi z doby kolem roku 1510, obsahující 72 ilustrací ze života titulárního světce 50, nebo o něco pozdější v některé pražské dílně vzniklý impozantní exemplář Životů otců východního mnišstva, zdobený 52 miniaturami, jehož text přeložil do češtiny Řehoř Hrubý z Jelení dle všeho pro kancléře Ladislava ze Šternberka 51.

Statisticky nejčastější doklady zobrazení světců ve středověké knižní malbě českých zemí jsou však známy z rukopisů, které nemají primerně hagiografický charakter. Nejstarším z nich je dochováno v evangelistáři Vyšehradském, v iniciále "D" se zobrazením sv. Václava jako jeden z prvních středoevropských příkladů "historické iniciály", která se stane typickou pro románskou knižní malbu 12. století. Tento mimořádně bohatě zdobený reprezentativní kodex byl sice zhotoven pro korunovaci českého knížete Vratislava II. na prvního českého krále v roce 1086, nicméně dnes je zřejmé, že jeho vznik je nutno vidět v některém významném bavorském skriptoriu 52. Sv. Václav je zde podán jako mladistvě bezvousá postava, trůnící frontálně na faldistoriu, oděná do dlouhé bělavé tuniky, na hlavě nesoucí tvarově nezvyklou pokrývku v podobě kožešinové čapky se dvěma zvířecími tlapami spadávajícími po stranách na ramena způsobem, který Friedl srovnal s lví kůží na hlavě antických zobrazení Herakla 53. Václav, označený zde nápisem jako "sanctus" a "dux", drží v levé ruce kopí s bílým praporcem, jež zde možno považovat za jeho individuální atribut ,t.j. za "kopí sv. Václava" 54. Chronologicky další památka knižní malby se nalézá v tzv. horologiu olomouckém, napsaným během čtvrtého desítiletí 12. století v moravské metropoli, který je zdoben celostránkovou miniaturu se zobrazením sv. Řehoře při diktování komentáře k Ezechielovi svému sekretáři Petru Diakonovi 55. Tato jinak nejoblíbenější kompozice gregoriánské ikonografie byla o něco později s velkou pravděpodobností přemalována a doplněna zobrazeními některých prominentních osobností tehdejšího církevního a světského života malířem Hildebertem a jeho pomocníkem Everwinem, jejichž "(auto)portréty" byly připojeny v dolní borduře. Oba iluminátoři, kteří přišli do českých zemí pravděpodobně ze středního Porýní, provedli dále i zobrazení sv. Augustina v iniciále na počátku kopie jeho spisu "De civitate Dei" spolu s menší postavou adresáta jeho díla Marcellinem, v němž byl rozpoznán "kryptoportrét" Hildeberta 56. Tato kompozice spojuje v sobě prvky "portrétu" autora na počátku jeho textu se scénou dedikace. V posledně zmíněném ohledu je pozoruhodné další, snad zhruba současné celostránkové zobrazení v rukopisu "Flores sancti Bernardi", určeného původně pro svatovítský kostel v Praze 57. Miniatura představuje kontrakci dvou dedikačních scén rukopisu provedeného mnichem Bernoldem, který je odevzdává pražskému biskupovi Danielovi I. (1148-1167) a ten dále předává sv. Vojtěchovi zobrazeném v horní části kompozice kde je flankován sv. Vítem a sv. Václavem. Není vyloučeno, že iluminace frontispicu provedená zde jen velmi zběžně a sotva rukou profesionála, nebyla původně určena pro text sv. Bernarda, jehož postava na zobrazení nápadně chybí 58. V této souvislosti zasluhuje zmínky i velká celostránková kompozice na počátku jiné, kolem roku 1200 vzniklé kopie Augustinova spisu "De civitate Dei" se zobrazením Nebeského Jeruzaléma, mezi jehož obyvateli a ve společnosti všech základních kategorií světců, se objevuje v dolní pravé části skupina čtyř polopostav - biskupa s mitrou a berlou, tonsurovaného řeholníka, muže s vousem a ženou s rouškou - označených nápisem jako "Boemienses", které někteří badatelé stotožňují s tehdejšími hlavními českými patrony, sv. Vojtěchem, Prokopem, Václavem a Ludmilou 59.

Častější jsou však případy zobrazení světců jako autorů zobrazených při psaní svých textů ve skriptoru či v pracovně - evidentně podle ilustračních konvencí předgotických evangeliářů - doložených na velkém počtu památek až do sklonku středověku. Jde obvykle o postavy církevních otců - sv. Řehoře na počátcích ilustrovaných misálů, jehož textová redakce mu byla připisována 60, nebo sv. Jeronýma na prvních stránkách úplných vydání biblických textů jako původce jejich kanonizovaného latinského překladu tzv. Vulgáty 61, případně sv. Pavla či jiných apoštolů na počátku jejich epištol ve zvlášť bohatě iluminovaných exemplářích Písma svatého 62. Specifickou a na příslušné doklady nejbohatší kategorii zde představují zobrazení většinou jednotlivých postav světců s jejich atributy obvykle v rámci iniciál v ilustrovaných vydáních liturgických knih, určených pro veřejnou bohoslužbu v kostelích, jako jsou misály 63, graduály 64, antifonáře 65, vzácněji pak lekcionáře 66, matutinale 67 a v bohatěji iluminovaných exemplářích bible 68 - obvykle na stránkách s texty sanktorálu - dále pak v modlitebních knihách, ať už jde o tradiční žaltář 69, nebo breviář, z nichž mnohé exempláře byly zdobeny zvlášť bohatě 70, ale i v textech jiných kategorií, jako byly některé astronomicko-komputistické příručky 71, nebo kroniky 72. Ve srovnání s cizími památkami tohoto druhu je v českém materiálu nápadná téměř úplná absence ilustrovaných sakrametářů či knih hodinek, které byly jinak zvláště oblíbené v pozdním středověku ve střední a západní Evropě. I když mezi zachovalými památkami knižní malby tohoto druhu z českých zemí chybí rovněž ilustrované pasionály, lze přesto předpokládat jejich existenci, byť - analogicky zmíněné situaci v německých zemích - zřejmě nijak zvlášť markantní - jak by bylo možné odvodit na základě pozdějších hagiografických zobrazení z deskové malby, odpovídajících v mnoha případech typu, jež je charakteristcký právě pro ilustrované pasionály.V rámci výzdoby těchto knih jde obvykle o zobrazení světců uctívaných tradičně v celé církvi a dále o ty, jejichž kult byl omezen lokálně či regionálně, např. v rámci příslušné diecéze. Tak je tomu např. v pozoruhodně rozsáhlé výzdobě misálu olomouckého kanovníka Jana z Bludova CO 45 datovaného do roku 1466, který byl iluminován "Mistrem Friedrichova brevíře", v tehdejší době patrně nejvýznamnější uměleckou osobností knižní malby na Moravě 73. Vedle postav sv. Ondřeje (fol. 230v) a sv. Václava (fol. 285v), se zde objevují ikonograficky nanejvýš pozoruhodná zobrazení dvojice sv. Cyrila a Metoděje (fol. 244v) 74- patrně poprvé v zachovalém fondu knižní malby - dále sv. Kristina (fol. 296), jednoho z Pěti bratří, podaného zde v podobě vousatého a tonsurovaného benediktina v tmavém hábitu a s krvavou ránou na hlavě, evidentně podle staršího příkladu ikonografie dominikánského světce Petra Martyra 75. Mezi ikonograficky pozoruhodná zobrazení zde patří i sv.Vojtěch (fol. 247), podaný v plných pontifikáliích s berlou a knihou v ruce, jemuž trčí z hrudi zabodnutý meč na znamení jeho martyria a připomínající tak tímto motivem odporujícím známým okolnostem jeho smrti spíše zobrazení biskupa Bedřicha z Utrechtu, podstoupivšího v 9. století mučednickou smrt evidentně mečem. Jiným dokladem experimentování při formování ikonografie sv. Vojtěcha je jeho zobrazení v breviáři probošta Vítka, vzniklém patrně na Moravě po roce 1342, kde se objevuje jako celofigurová postava kráčející doprava a nesoucí svou uťatou hlavu nabodnutou na kopí položeném na rameně t.j. v podobě kefalofora 76. K pokusům o vytvoření nových ikonografických schemat, jejichž hlavní oblastí experimentování byla dle všeho právě knižní malba, je nutno připočíst i zobrazení Anežky Přemyslovny, jejíž kult byl doložen už krátce po její smrti (1282), byť oficiálně legitimován až v novější době. Její první zobrazení jsou zachovány už ze sklonku 13. století v podobě klarisky v řeholním hábitu 77, v následujícícm století se pak objevuje její nové pojetí jako královny ve známé dedikační scéně na titulním listu brevíře křížovnického velmistra Lva z roku 1356 78. Mezi ikonografické inovace tohoto druhu z českých zemí, spjaté primerně opět s médiem knižní malby, náleží i zobrazení Husa a Jeronýma pražského, případně dalších mučedníků husitské konfese, navzdory tomu, že - jak bylo už výše zmíněno - zejména radikální kruhy husitů, odmítající kult světců, je v tomto duchu výslovně neuctívaly a že jejich jména chybí rovněž v textech husitské liturgie 79. Nicméně jejich komemorace měla ráz kultu, který se projevil k.j. i na jejich příslušné ikonografii. Obrazy Husa a Jeronýma jsou sice připomínány už krátce po jejich mučednické smrti v roce 1416, první zachovalý příklad ikonografie Husova upálení v Kostnici se objevuje nicméně až v Martinické bibli z roku 1434 80 a další se vynořují opět až po roce 1500 81.

I když tento první stručný nástin problematiky hagiografických zobrazení ve středověké knižní malbě českých zemí sotva opravňuje k formulaci konkrétnějších závěrů a k jejímu celkovému hodnocení, lze si povšimnout předběžně několika markantnějších aspektů obecnějšího charakteru. Je to předně pozorohodná kontinuita těchto zobrazení od prvních počátků knižní iluminace až do závěru jejího vývoje - byť v nestejné statistické frekventovanosti, umělecké kvalitě a obrazovém pojetí. Nápadný v tomto ohledu je zejména významný podíl zobrazení světců v jinak spoře zachovalých památkách knižního dekoru v českých zemích románské doby, která se z hlediska této tématické oblasti vyznačuje ještě značnou různorodostí, i když je možné předpokládat dominantní postavení typu ilustrovaného "libeli". Teprve od 13. století se začínají projevovat zřetelněji určité tendence směřující ke standartizaci zobrazování světců, vázaných na příslušné typy knih, mezi nimiž kvantitativně převažují jejich jednotlivě podané postavy, případně některé izolované a pro ně charakteristické scény nad rozsáhlejšími narativními cykly, které jsou omezeny - ostatně ve shodě s celoevropským vývojem, - na dobu kolem poloviny 14. století. Jiným pozoruhodně specifickým rysem se zde jeví určitá retrospektivnost a programový historismus hagiografických zobrazení v české knižní malbě vrcholící gotiky. Tyto a ještě celou řadu dalších zde nezmíněných aspektů by bylo nutno posoudit rovněž ve srovnání s analogickými zobrazeními ze sousedních zemí, u nichž není možné vždy konstatovat zmíněnou kontinuitu, ale která poskytují i některé další metodicky poučné kontrastní komparace, z nichž může např. vyplynout k.j. nejen zmíněná absence ilustrovaných sakramentářů a knih hodinek, ale např. i nápadně skromné zastoupení obrazů řádových světců v české knižní malbě středověku (např. sv.Benedikta, Bernarda, Norberta, Dominika, atd.) 82. Výčet těchto postřehů příští bádání nepochybně podstatně rozšíří a navíc vyhodnotí na pozadí duchovních, politických, sociologických, kulturně-historických či jiných dobově závažných faktorů.

Obrazová příloha

inic1.jpg inic2.jpg inic3.jpg
inic4.jpg inic5.jpg inic6.jpg

Poznámky

[1] Bádání o vizuální hagiografii je poměrně mladého data a nalézá v poslední době - jak se zdá - uplatnění především na amerických univerzitách. Standartní všeobecné přehledy zatím chybí. K nim však směřují dvě nejnovější publikace vydané v roce 1994 od ABOU-EL-HAJ 1994 a ROSS 1994, kde je uvedena i podrobnější bibliografie k dílčím studiím o významných hagiografických památkách v oblasti středověkého výtvarného umění západní i východní Evropy, omezených však pouze na dobu do 13.st.. Zmínky zde zasluhují však i sborníky "Heiligenverehrung in Geschichte und Gegenwart" (vyd. P. DINZELBACHER, D.B.BAUER), Ostfildern 1990 a dále "Hagiographie und Kunst. Der Heiligenkult in Schrift, Bild und Architektur" (vyd. G. KERSCHER), Berlin 1993, případně vydání referátů "Le culte des saints aux IXe-XIIIe siecles. Actes du Colloque tenue a Poitiers, les 15-16-17 septembre 1993. Centre d etudes supérieures de civilisation médiévale, Poitiers 1995, s některými příspěvky umělecko-historického charakteru.Instruktivní jsou rovněž přehledy od A. CHATZINIKOLAOUové, in: Reallexikon zur byzantinischen Kunst, II, 1971, sl. 1034-1093 a dále CH.BELTING-IHM, in: Reallexikon für Antike und Christentum, XIV, 1988, sl.66-96.

[2] Přehled nejdůležitějších titulů jinak mimořádně rozsáhlé bibliografie o hagiografii ze širších hledisek přináší M. HORSCH ve sborníku "Hagiographie und Kunst" (cit. v pozn. 1), s. 41-49.Shrnutí dosavadních poznatků: C. LEONARDI, L. GNÄDINGER, K. KUNZE, D. BRIESEMEISTER, D.W. ROLASSON, M. GÖRLACH, H. ERHARDT, F. DOLBEAU, CH. HANNICK, in: LM, 4, 1989, sl. 1840-1862.

[3] Sumarizace dosavadního bádání o martyrologiích s uvedením příslušné literatury naposledy J. DUBOIS, in: LM, 6, 1992, sl. 357-361.

[4] Pojem "libellus" je uplatňován obvykle k označení typu knihy užívané v klasickém starověku v soukromé či právnické sféře, k tomu P. WEIMAR, in: LM, 5, 1991, sl. 1938-1939. Ve významu hagiografické knihy je tento termín méně frekventovaný, viz klasickou studii F. WORMALDa, Some Illustrated Manusripts of the Lives of the Saints, in: Bulletin of the John Rylands Library, 35, 1952-53, s. 248-266.

[5] Označení pasionálu je někdy vztahováno i na texty týkající se utrpení Krista, případně na další literární útvary , jako je např. tzv. Pasionál abatyše Kunhuty, vzniklý v Praze na počátku 14. století pro představenou svatojiřského kláštera péčí dominikána Koldy z Koldic a bohatě zdobený iluminátorem Benešem (E. URBÁNKOVÁ, K. STEJSKAL, Pasionál Přemyslovny Kunhuty, Praha 1975).

[6] Shrnutí dosavadních poznatků o široce založeném bádání k problému Zlaté legendy od G. BARONE, A. VITALE-BROVARONE, B. FLEITH, D. BRIESEMEISTER, K. KUNZE, J. DESCHAMPS a K. LIMAN, in: LM, 5, 1991, sl. 1796-1801. Otázce šíření Zlaté legendy v českých zemích vrcholného a pozdního středověku věnovala systematickou pozornost A. VIDMANOVÁ, K šíření Zlaté legendy v českých zemích, in: Umění 13. století v českých zemích, Praha 1983, s. 599-619, dále ve svém vydání "Jakub de Voragine, Legenda Aurea", Praha 1984, s. 11-65 a naposledy Die Belletrisierung der Goldenen Legende im alttschechischen Passional, in: Raccolte di vite di santi dal XIII al XVIII secolo (vyd. S. BOESCH GAJANO) Brindisi 1990, s. 49-63;ve stejném sborníku studie B. FLEITHové, Legenda Aurea: destination, utilisateurs, propagation. L'histoire de la diffusion du légendier au XIIIe et au début du XIVe siecle, s. 41-48.

[7] K tomu blíže ROSS 1994, s. 2-16.

[8] ROSS 1994, s. 21-23 a 27-35.

[9] Přehled ilustrovaných "libelli" do 13. st. s uvedením příslušné literatury WORMALD (cit. v pozn. 4), nověji ROSS 1994, s. 39-57 a ABOU-EL-HAJ 1994, s. 137-155.

[10] Viz ROSS 1994, s. 65-94.

[11] Navzdory obrovskému počtu zachovalých vydání Zlaté legendy z vrcholného a pozdního středověku, je známo jen poměrně málo bohatěji iluminovaných exemplářů, jako jsou např. dva vydání v alsaském dialektu z poloviny 14.st. München, Bayerische Staatsbibl. Cod. germ 6 se 178 drobnými miniaturami na počátcích jednotlivých biografií a dále Augsburg, Universitäts - und Staatsbibl. Cod. 158 se 78 miniaturami (G. CAMES, Dix siecles d enluminure en Alsace, Strasbourg 1989, s. 146).Teprve s vynálezen knihtisku se po pol. 15. st. objevují první vydání tohoto díla zdobená bohatěji dřevorytovými ilustracemi v německých zemích (od r. 1471), v Nizozemí, (od r. 1480), ve Francii (od 1479), atd. První vydání českého překladu Zlaté legendy vybavené 167 dřevorytovými ilustracemi je známo z Prahy z r. 1495 (Lexikon der Kunst, II, Leipzig 1971, s. 241). Tato skutečnost potvrzuje zjištění literárních historiků, kteří zdůrazňují primerně užitkový charakter Zlaté legendy, sloužící didaktickým, resp. pastoračním účelům /např. VIDMANOVÁ 1983, s. 601-602, nebo FLEITHová 1990 (cit v pozn. 6)/.

[12] Je to kromě níže zmíněného Liber depictus, v první řadě tzv. Uherský legendář , Vatikán, Vat. lat. 8541, vzniklý v letech 1335-1340 pro uherského krále Karla Roberta I. iluminován malíři z boloňského okruhu Niccola di Giacomo, obsahuje dnes 426, původně snad 7OO scén ze života velkého počtu světců. Jednotlivé z tohoto legendáře vyříznuté miniatury byly postupně objevovány ve sbírkách v New Yorku, Leningradu a Berkeley (G. TÖRÖK, in: Katalog výst. "Biblioteca Vaticana. Liturgie und Andacht im Mittelalter", Diözesanmuseum Köln 1993, č. 46, s. 234-235 ).

[12a] P.J.GEARY, Furta Sacra, Thefts of Relics in the Central Middle Ages, Princeton 1978, s. 28 a 35 - ABOU-EL-HAJ 1994, s. 31.

[12b] Mezi léty 1310 a 1495 vzniklo v německých zemí pět kopií nového vydání životopisu sv. Benedikta, tzv. "Bis-bini-Vita", zachovaných v New Yorku, Morgan Libr., Ms. 55 - Würzburgu, Univ. Bibl. Mp.th.q.8 - Vídni, Schottenkloster, clm. 4308 - Mnichově, Bayerische Staatsbibl, Clm. 4308 a Clm. 8201 (jež má i stylem svých velmi kvalitních miniatur velmi blízko k soudobé české knižní malbě) (E. DUBLER, Das Bild des hl. Benedikt bis zum Ausgang des Mittelalters, St. Ottilien 1953).Kromě toho je např. znám i rozsáhlý cyklus 119 kresebných ilustrací ze života sv. Augustina, 2/2 15.st., Boston, Publ. Libr. N. 1483 (P.COURCELLE - J. COURCELLE-LADMIRANT, Vita Sancti Augustini imaginibus adornata, Paris 1964) a dále životopis sv. Havla (Gallus), 1452, St. Gallen, Stiftsbibl., Hs. 602 se 44 miniaturami. O cyklických ilustracích ze života sv. Hedviky Slezské ze 14. a 15. století a o rozsáhlém kompendiu hagiografických cyklů v Liber depictus z pol. 14. st., viz zde níže.

[13] Např. ROSS 1994, s. 106.

[14] Na rané doklady zcela původního přístupu ilustrátora k textu životopisů svatých, od nichž se někdy může odchylovat i zcela záměrně v úsilí vyjádřit některé další, v textu neobsažené aspekty, upozorňuje B. BRENKová, Le texte et l'image dans la "vie des saints" au moyen age: Rôle du concepteur et rôle du peintre, in: Texte et image. Actes du Colloque international de Chantilly 1982, Paris 1984, s. 31-39.

[15] O.DEMUS, Romanische Wandmalerei, München 1968, s. 143 vyslovil např. domněnku, že cyklus nástěnných maleb z poč. 12. st.,líčících život sv. Savina a Cypriana v kryptě kostela Saint-Savin-sur-Gartempe, byl poplatný o něco staršímu vzoru v některém ilustrovaném libellu na způsob zachované Vita Radegundis, Poitiers, Bibl. municip., ms. 250. Podobně reliéfy ze 13. st. zobrazující scény ze života sv. Audomara na jižním portálu katedrály v Saint-Omer se jednoznačně opíraly o starší, z konce 11. st. pocházející Vita tohoto lokálního světce, zachovanou dnes v tamní Bibl. minucipale, ms.698 (A. BOINET, Un manuscrit a peintures de la Bibliotheque de St. Omer, in: Bulletin Archéologique du Comité des Travaux Historiques et Scientifiques 1904, s. 415-428).

[16] Určité - i když zatím jednoznačně nedoložené - paralely ke knižní malbě se zde nabízejí především v případě cyklu 12 medailonů líčících život a skutky sv. Heriberta, kolínského arcibiskupa, provedených v emailu na střeše jeho relikviářové skříně, vzniklé 1160-70 v Kolíně n.R., Köln-Deutz, Pfarrkirche St. Heribert (H. SCHNITZLER, Der Schrein des heiligen Heribert, Mönchengladbach 1962, obr. s. 27-38). Těsné vztahy ke knižní malbě v případě reliefů zobrazujících některé scény ze života sv. Alžběty Durynské na její relikviářové skříni z pol. 13. st. v Marburku konstatuje i E. DINKLER-VON SCHUBERT, Der Schrein der hl. Elisabeth zu Marburg, Marburg a.d.L. 1964, s. 89 a 92.

[17] Např. zmíněná ilustrovaná Vita Radegundis z 11. st. (cit. v pozn. 14), představovala inspirační východisko pro obrazové vylíčení jejího života na vitrážích z 15.st. v jí zasvěceném kostele v Poitiers (E. GINOT, Le manuscrit de sainte Radegonde de Poitiers et ses peintures du XIe siecle.in: Bulletin de la Société francaise de reproduction des manuscrits a peinture, Paris 1920, s. 13).Podobně pro zhotovení vitráží sloužily s největší pravděpodobností i v medailonech rámovaná zobrazení ze života sv. Guthlaca na tzv. "Guthlac Rol" z jižní Anglie c. 1200, London, Brit. Libr.Ms. Harl.Roll Y.6 (N. MORGAN, Early Gothic Manuscripts I., 1190-1250. A Survey of Manuscripts Illuminated in the British Isles, Oxford 1982, s. 68).

[18] Jde mnohdy o případy, kdy mezi vznikem vzoru v knižní malbě a jeho kopií v jiném mediu leží velké časově rozpětí, jako je tomu např. u mozaikové výzdoby se starozákonními scénami v předsíni chrámu sv. Marka v Benátkách, jež vznikla ve 13.st. podle ilustrací raně křesťanské tzv. Cottonovy Geneze ze 6. st. (K. WEITZMANN, The Genesis Mosaics of San Marco and the Cotton Genesis Miniatures, in: O. DEMUS, The Mosaics of San Marco in Venice, 2, Chicago 1984, s. 105-142, 253-257), nebo dále v případě nástěnných maleb rovněž se starozákonními náměty z 11. st. v kostele St. Julien v Tours, které vznikly podle příslušných miniatur v tzv. Ashburnan Pentateuchu ze 6. st. mediteránního původu (A. GRABAR, Fresques romanes copiées sur les miniatures du Pentateque de Tours, in: Cahiers Archéologiques, 9, 1957, s. 329-341). Těsné vztahy mezi knižní a nástěnnou, resp. monumentální malbou mohou však vyplývat i ze zjištěného faktu, že mnozí tvůrci pracovali současně v obou mediích, jako tomu bylo i v případě anglického iluminátora, který koncem 12.st. zdobil tzv. Winchesterskou bibli a o něco později v severním Španělsku provedl nástěnnou výzdobu kapitulní síně kláštera v Sigeně (W. OAKESHOTT, The Sigena Painting and the Second Rubrication in the Winchester Bible, in: Kunsthistorische Studien Otto Pächt zu seinem 70. Geburtstag, Salzburg 1972, s. 90-98).

[19] Např. některé miniatury tzv. Rabbulova evangeliáře, vzniklého v Syrii v r. 586, Florencie, Bibl. Medica-Laurenziana, Cod. Plut. I,56, byly patrně inspirovány mozaikovou výzdobou apsid křesťanských kostelů v Palestině tehdejší doby (W. LOERKE, The Monumentale Miniature, in: The Place of Book Illumination in Byzantine Art, Princeton 1975, s. 61-97). Podobně zobrazení sv. Václava jako stojícího ozbrojeného gotického rytíře v Liber viaticus Jana ze Středy z doby kol. 1360, Praha, Knih. Nár. musea, XIII A 12, fol. 268v (reprod. in: J. KROFTA, Mistr brevíře Jana ze Středy, Praha 1940, obr. 37), odpovídá jednoznačně typu dobových pečetí světských vladařů.

[20] Wolfenbüttel, Herzog August Bibl., Cod. Guelf. 11.2.Aug.4. Standartní monografií o tomto rukopisu zůstává i nadále studie A. FRIEDLa, Iluminace Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, Praha 1926. Dosavadní české bádání shrnula, včetně příslušné bibliografie A. MERHAUTOVÁ, in: A. MERHAUTOVÁ, D. TŘEŠTÍK, Ideové proudy v českém umění 12. století, Praha 1985, s. 82-84 a 100-101, pozn. 2. Z cizí literatury zde zasluhuje pozornost stať U. KUDERa in: Katalog výst. "Bernward von Hildesheim und das Zeitalter der Ottonen. Dom- und Diözesanmuseum Hildesheim", Hildesheim-Mainz 1993, 2, č. VI-74, s. 417-418.

[21] U. KUDER in Katalog výst. "Bernward von Hildesheim" ( cit. v předešl. pozn.), s. 418 vyhrotil tezi o saském původu Wolfenbüttelského kodexu konstatováním, že "mit der Möglichkeit gerechnet werden muss, dass diese ottonische Wenzelsvita nicht nur von Prag nach Hildesheim oder in dessen Umkreis in Auftrag gegeben wurde, sondern auch nie nach Böhmen gelangte und stets in Niedersachsen verblieben ist".

[22] J. CIBULKA, Obraz svatého Václava, in: Umění 3, 1930, s. 164-165 podotkl, že sv. Václav je na svých zobrazeních ze 14. st. v Liber depictus, Velislavově bibli a na karlštejnském schodišti chápán nikoliv "jako gotický rytíř" nýbrž je poznamenán "dřívějším pojetím románským jako pokojný kníže". I když citovaný autor mluví o možné existenci obrazového václavského cyklu z románské doby na zdích kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, místě světcova umučení, jeho další srovnání zmíněných zobrazení ze 14. st. s miniaturami z Wolfenbüttelu a Vyšehradského kodexu, sugerují předpoklad primerní existence ilustrovaného cyklu v některém ztraceném rukopisu z románské doby.

[23] Bronzovými dveřmi v Hnězdně se zatím nejpodrobněji zabývá třísvazkové kompendium Drzwi Gnieznienskie (vyd. M. WALICKI), I-III, Wroclaw 1956-59. Z novější bibliografie: B. MOHNHAUPT, Typologisch strukturierte Heiligenzyklus: Die Adalbertsvita der Gnesener Bronzetür, in: Hagiographie und Kunst (cit. v pozn.1), s. 357-368 - P. ČERNÝ, Das Leben des hl. Adalbert von Prag auf den Bronzetür zu Gnesen, in: Tausend Jahre Benediktiner in den Klöstern Břevnov, Braunau und Rohr, St. Ottilien 1993 (vyd. F. HOFMANN OSB), s. 157-216 - A. OPASEK, D. HEJBAL, M. TRYML, D. STEHLÍKOVÁ, Bronzová legenda o svatém Vojtěchu, Praha 1997. Podle Z. SWIECHOWSKEHO, Románske umenie v Poľsku, Bratislava 1984, s. 69 byly reliefy Hnězdenských dveří inspirovány údajně starším ilustrovaným vydáním Života sv. Vojtěcha českého původu, které se mělo navíc dostat už ve 12.st. z Prahy do Hnězdna, kde je prý dodnes uloženo v tamní knihovně dómu. I když toto tvrzení nelze potvrdit už z toho důvodu, že doklady o takovém rukopisu zcela chybí (viz např. T. TRZCINSKI, Katalog rekopisów biblioteki kapitulnej w Gnieznie až do poczatku wieku XVI, Poznan 1910), není vyloučeno, že podobný kodex skutečně kdysi existoval a že jeho ilustrace sloužily jako předloha.

[24] Malibu (California), Collection of the J. Paul Getty Museum. Faksimil. vydání W. BRAUNFELS, Der Hedwigs-Codex von 1353, Sammlung Ludwig, Berlin 1972. O rukopisu naposledy S. MICHALSKI, in: Katalog výst. "Herzöge und Heilige. Das Geschlecht der Andechs-Meranier im europäischen Hochmittelalter", Kloster Andechs 1993, č. 102, s. 248.

[25] Podle dosavadních názorů vznikl tento nový ikonografický typ sv. Hedviky jako vdovy pravděpodobně v Praze, kde za jeho první známý doklad byla považována nástěnná malba v sakristii kostela augustiniánského kláštera sv. Tomáše se zobrazením této slezské světice. Ta údajně vznikla u příležitosti sňatku Karla IV. s Annou Svídnickou a současného sňatku dcery slezského vévody Ludvíka Lehnického - objednavatele Ostrovského rukopisu - se synem bavorského vévody v r. 1353. Toto časové zařazení bylo však zcela nedávno vážně zpochybněno studií P.R.POKORNÉHO a Z. VŠETEČKOVÉ, Nová datace gotických nástěnných maleb v kostele sv. Tomáše v Praze, in: Umění, XLVI, 1998, s. 42-50, na základě nové identifikace postavy klečícího preláta na jiné malbě sakristie s litoměřickým biskupem Petrem zvaným Jelito (1368-1371) prostřednictvím heraldických indicií, kteří malby v celém tomto prostoru předatovali do roku 1370. Tato zjištění, která by měla za následek závažné důsledky nejen pro otázku původu zmíněné nové ikonografie sv. Hedviky, ale i pro datování, resp. chronologii celé řady dalších významných památek české malby karlovské doby, by však vyžadovalo hlubšího a detailnějšího zvážení všech okolností vzniku maleb v sakristii svatotomášského kostela - zachovalých jen fragmentárně - zejména otázky chronologie jejich vzniku, případných přemaleb, nebo podílu jednotlivých malířů.

[26] Je to tzv. "Freytagsche Handschrift", vzniklý v r. 1451 ve Vratislavi jako středoněmecký překlad, Wroclaw, Bibl. Univ. IV F 192 se 60 perokresebnými ilustracemi, poplatný však iluminacím Ostrovského kodexu nikoliv přímo, nýbrž prostřednictvím dnes ztraceného rukopisu z doby kol. 1380. Další zachovalý exemplář ilustrované legendy sv. Hedviky je chován v Augšpurku, Universitätsbibl. Cod. I.3.2.7 , pocházející ze Švábska z doby kol. 1460, zdobený 71 půlstránkovými kolorovanými perokresbami, které ve výběru témat a tituli odpovídají sice Ostrovskému prototypu, nikoliv přímo, ale prostřednictvím jiného Augšpurského rukopisu z doby kol. 1408, Cod. I.2.2.30, který obsahuje pouze příslušná tituli bez iluminací.K tomu katalog "Herzöge und Heilige" (cit. v pozn. 23)., s. 245-246.

[27] Wien, Österreichische Nat. Bibl. Cod. 370. Faksimile Der Krumauer Bildercodex (vyd. G. SCHMIDT a F. UNTERKIRCHER), Graz 1967. Část ilustračních cyklů publikovali už B.RYBA, J. ŠÁMAL, A. MATĚJČEK, Legendy o českých autorech, Praha 1940.

[28] K dosavadní diskuzi o době vyniku Liber depictus, spojovaným doposud se svěcením kláštera minoritů v Českém Krumlově v roce 1358, pronesl poslední slovo G. SCHMIDT, Die Fresken von Strakonice und der Krumauer Bildercodex, in: Umění XLI, 1993, s. 145-152, který vznik rukopisu posunul zpět do 4O let 14. st. v neposlední řadě i na základě spekulací o těsné stylistické spojitosti jeho ilustrací s nástěnnými malbami v johanitské komendě ve Strakonicích.

[29] G. SCHMIDT, Komentář k faksimil. vydání "Der Krumauer Bildercodex" (cit. v pozn. 27 ), s. 23-25.

[30] Ibid., s. 32-35.

[31] Praha, Univ. knih. XXIII C 124, Faksimil. vydání "Velislai biblia picta" (vyd. K. STEJSKAL), Editio Cimelia Biohemica Vol. XII., Praha 1970.

[32] Viz pozn. 22.

[33] Např. P. SPUNAR, Die Wenzelslegende in der Buchkunst, in: Scire litteras. Forschungen zum mittelalterlichen Geistesleben (vyd. S. KRÄMER, M. BERNHARD), München 1988, s. 355.

[34] G.PENCO, L imitazione di Christo nell agiografia monastica, in: Collectanea Cisterciensa, 28, 1966, s. 17-34 - W. TELESCO, Imitatio Christi und Christoformitas. Heilgeschichte und Heiligengeschichte in den Programmen hochmittelalterlichen Reliquienschreine, in: Hagiographie und Kunst (cit. v pozn.1), s. 369-384.

[35] ABOU-EL-HAJ 1994, s. 34.

[36] J. EARL, Typology and Iconographic Style in Early Medieval Hagiography, in: Studies in the Literary Imagination, VIII/1, 1975, s. 15-46, dále MOHNHAUPT 1993 (cit. v pozn. 23).

[37] V.DVOŘÁKOVÁ, J. KRÁSA, A. MERHAUTOVÁ, K. STEJSKAL, Gothic Mural Painting in Bohemia and Moravia 1300-1378, London-N.York-Bombay-Melbourne 1964, s. 137, kde identifikováno 27 scén ze života sv. Václava a 10 scén ze života sv. Ludmily.

[38] K tomu nejnověji: Katalog Praha 1997-98, zejména s. 369-546.

[39] Naposledy se tímto problémem zabývala A. VIDMANOVÁ 1990 (cit. v pozn. 6).

[40] Nejnověji problematiku shrnul F. MACHILEK, Privatfrömmigkeit und Staatsfrömmigkeit, in: Katalog. výst. "Kaiser Karl IV. Staatsmann und Mäzen" (vyd. F. SEIBT), Nürnberg 1978, s. 87-101 a dále J. SPĚVÁČEK, Karel IV. Život a dílo (1316-1378), Praha 1979, s. 344-348.

[41] Legenda o svaté Kateřině, (vyd. J. VILIKOVSKÝ), Praha 1946, s. 7-17.

[42] Liber viaticus, Praha, Knihovna Nár. musea, XIII A 12 , kol. 1360 (Katalog Praha 1970, č. 349, s. 266-268). Text václavské legendy od Karla IV. byl zde zařazen zcela na konec rukopisu na ff. 312v-318v a je uveden zobrazením smrti sv. Václava od iluminátora, lišícího se kvalitou i stylistickou orientací od jiných svých kolegů podílejících se na výzdobě kodexu /reprod. J. KROFTA, Mistr brevíře (cit. v pozn.19), obr. 38/ .

[43] Z karlovské doby je možno zde připomenout řadu hagiografických zobrazení na nástěnných malbách v jižních a jihozápadních Čechách, vzniklých zhruba v polovině 14. st. a odpovídajících svým podáním některým zde zmíněným typům narativního stylu knižních ilustrací. Je to např. krátký cyklus ze života sv. Kateřiny a sv. Markéty v kostele sv. Petra a Pavla v Hosíně, líčící příběhy těchto světic a mučednic ve třech kontinuálních pásech nad sebou a v tomto ohledu srovnatelných s "lay-out" ilustrací v "Liber depictus". Naproti tomu scény jednotlivých martyrií sv. Kateřiny, Markéty a Voršily v Myšenci připomenou selektivní ilustrační způsob pasionálů. Konečně třetí typ vyznačující se aditivním spojováním jednotlivých rámovaných a kompozičně značně redukovaných zobrazení odpovídá ilustračnímu systému obrazové "Zlaté legendy" na způsob zmíněného "uherského legendáře" (viz. pozn. 12), je doložen na nástěnných malbách se dvěma zobrazeními - snad fragmenty původně rozsáhlejšího cyklu - ze života sv. Mikuláše v Krči, nebo na 28 zobrazeních ze života sv. Václava ve Žďáru u Blovic, představující nejstarší zachovalý cyklus tohoto světce v nástěnné malbě. Analogie s knižní ilustrací se jeví navíc i v některých motivech, zejména u maleb v Hosíně a ve Žďáru /Gotická nástěnná malba v zemích českých I., 1300-1350(vyd. J. PEŠINA), Praha 1958, s, 251-258, 282-290, 299-302, 315-324, obr. 138, 139, 159, 166, 185, 186, 197-199/.

[44] Wien, Österreichische Nat. Bibl., Cod. 1182, částečná faksmile "Das Evangeliar des Johann von Troppau" (vyd. E. TRENKLER), Klagenfurt-Wien 1948. K rukopisu naposledy U. JENNI, in: Katalog výst. "Thesaurus Austriacus. Europas Glanz im Spiegel der Buchkunst"(vyd. E. IRBLICH), Wien, ÖNB 1996 , č. 21, s. 107-111.

[45] G. SCHMIDT, Johann von Troppau und die vorromanische Buchmalerei, in: Studien zur Buchmalerei und Goldschmiedekunst des Mittelalters. Festschrift für K.H. Usener, Marburg 1967, s. 275-292.

[46] V oblasti české deskové malby se touto otázkou zabýval systematicky J. PEŠINA, Retrospektive Strömungen in der Tafelmalerei des schönen Stils in Böhmen, in: Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte, 29, 1976, s. 29 -53.

[47] Gerona, Museo diocesano, cod. 237. Z posledních publikací o rukopisu: O. LOHR, Das Martyrologium von Gerona. Ein böhmisches Märtyrerbuch zu Beginn des 15. Jahrhunderts, in: Umění, XLIV, 1996, s. 279-298. Výsledky nového bádání Dr. M. Studničkové o tomto rukopisu publikované v komentáři k faksimilovému vydání "Martirologio de Usuardo" Barcelona 1998, mě zatím nejsou známy.

[48] V. RYNEŠ, Ochránci pražského kostela a české země, in: Tisíc let pražského biskupství 973-1973, Praha 1973, s. 109-110.

[49] Dějiny české literatury, I. Starší česká literatura, Praha 1959 (vyd. J. HRABÁK), s. 131.

[50] Jindřichův Hradec, Státní archív, (Katalog výst. "Jihočeská pozdní gotika 1450-1530", Hluboká 1965, č. 290, s. 296-297).

[51] Praha, Státní knihovna, XVI A 2 /J. KRÁSA, in: Pozdně gotické umění v Čechách, Praha 1978, s. 448 s uvedením starší bibliografie a dále tentýž, in: Dějiny českého výtvarného umění, I,2, Praha 1984 (vyd. R. Chadraba), s. 610/.

[52] Dosavadní spekulace české uměnovědy o vzniku tohoto prestižního výkonu knižní malby pozdně otónské doby chovaného v Praze, Státní knih, MS XIV A 13, v některém z českých klášterů či církevních institucí, odmítla právem poprvé A. MERHAUTOVÁ, in: A.MERHATOVÁ, D. TŘEŠTÍK, Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha 1983, s. 87 a 89, která vidí jeho původ v Bavorsku, nejspíše v některém řezenském skriptoriu. Autorka připravila nyní spolu s. P. Spunarem k vydání monografii o tomto rukopisu.

[53] A. FRIEDL, Přemyslovci ve Znojmě, Praha 1966, s. 54.

[54] Bílý praporec upevněný na kopí je v zachovalých obrazových památkách 11. st. znám jinak pouze ze zobrazení českého knížete Vratislava II. na frontispicu rukopisu Apokalypsy, Praha, kapitul. knih. A 60/3, fol. 1v. Zde se kníže objevuje s touto insignií, odpovídající dle všeho historickému exempláři repliky sv. Kopí, kterou ukořistil na jejím dosavadním držiteli Rudolfovi Švábskému, německému protikráli, v bitvě u Flarchheimu v roce 1080 a uložil ji poté na hrob sv. Václava. Toto "kopí sv. Václava" bylo pak údajně neseno ve vítězných bitvách u Chlumce v roce 1126 a u Kressenbrunnu v roce 1260. Autor připravuje podrobnější studii k této otázce.

[55] Stockholm, Kungl. Bibl. A 144. O probádání miniatury z hlediska moravských historických reálií se zasloužil zejména J. BISTŘICKÝ. Jeho poslední práce na toto téma "Nochmals zum Dedikationsbild des Olmützer Kollektariums", in: Zeitschrift für Kunstgeschichte, 1985, s. 243-248.

[56] Praha, Kapitulní knihovna, A 21/1, MAŠÍN, Románské malířství, in: Dějiny českého výtvarného umění. Od počátků do konce středověku, I,1, (vyd. R. CHADRABA), Praha 1984, s. 109 a 111. Afinity iluminátorského díla Hildeberta a Everwina s produkcí Porýní 12.st. doložil přesvědčivě A. BOECKLER, Zur böhmischen Buchkunst des 12. Jahrhunderts, in: Konsthistorisk Tidskrift, XXII, 1953, s. 61-74.

[57] Olomouc, Státní archív, CO 174. O rukopisu naposledy H.J.HLAVÁČKOVÁ in: Katalog Praha 1997, s. 32, která upozornila, že tato miniatura představuje nejstarší známé zobrazení sv. Vojtěcha v médiu knižní malby.

[58] Tato domněnka se vnucuje tím více, že folio s miniaturou nepředstavuje původně integrální část první složky kodexu, ale bylo k ní evidentně přidáno.

[59] Praha, Kapitulní knihovna A 7. K tomu nejnověji H.J.HLAVÁČKOVÁ, in: Katalog Praha 1997, s. 32-33.

[60] Některé příklady zobrazení sv. Řehoře v českých a moravských misálech: Olomouc, Státní archív, CO 585, c. 1290, fol. 12 (Katalog Roztoky 1982, s. 62) - Misál Václava z Radče, 1390-100, Praha, Kapitulní knih. P 5, fol. 1 (Katalog Praha 1970, č. 369, s. 283) - Misál Macka z Varmuže, 1399, Brno, Státní vědecká knih., R 397, fol. 8 (Katalog Praha 1955, č. 48, s. 34) - Misál Jana Strniště z Jablonné, c. 1405, Praha, Knihovna Nár. musea, XV A 8, fol. 18 (Katalog Praha 1970, č. 379, s. 288-289) - Misál, Brno, pol. 15.st., Brno, Archiv města Brna, Jakubská knih., č. 9/5, fol. 5 (Katalog Praha 1955, s. 37, č. 54).

[61] Příklady zobrazení sv. Jeronýma na počátku biblí: Boskovická bible, Olomouc, Vědecká knih. M III 3, fol. 1 (K. ŠOUREK, České iluminované rukopisy XV století. Miniatury české bible zvané Boskovická z let 1420-30 ve Studijní knihovně v Olomouci, Praha 1944) - Bible z r. 1415, Praha, Kapitulní knih. A 15, fol. (Katalog Praha 1970, č. 383, s. 291-92) - Bočkovská bible, 2/2 15.st., Brno, Státní archív, Sb. rukop. 121, fol. 4 (Katalog Praha 1955, č. 71-72, s. 44) - Starý zákon Mikulovský větší, Morava (?), 3/4 15.st., Brno, Vědecká knih. Mk 2, fol. 2 (Katalog Praha 1955, s. 43-44, č. 70).

[62] Příklady zobrazení sv. Pavla v ilustrovaných biblích: Bible Boskovická, Olomouc, Vědecká knihovna M III/3 (cit. i v předešl. pozn. ), se objevuje na počátcích všech jeho 14 epištol, při odevzdávání svého listu adresátovi, obvykle ve vězeňské cele (ff. 471v, 483v, 484, 491, 492v, 493v, 494v, 498v, 499), zatímco ve výzdobě jiných jeho epištol jsou zobrazeni pouze příjemci Pavlova listu (ff. 497v, 495v, 498). Do této bible byla zařazena i zobrazení dalších autorů epištol, jako je Petr (fol. 518, 519v), Jakub (fol. 517), Jan (fol. 520v, 522), Juda (fol. 522v), nebo opět Jan na počátku Apokalypsy (fol. 523v). Podobně to možno konstatovat i u Bible Olomoucké, Olomouc, Vědecká knih. M III/1 (Katalog Praha 1990-91, s. 47, č. 20), kde sv. Pavel je zobrazen při předávání svého listu adresátovi (ff. 226v, 237, 251, 251v), promlouvající k posluchačům (ff. 233, 241v, 243v), žehnající svým stoupencům (ff. 239v, 245, 246v), nebo se objevuje spolu s adresáty svých dopisů (ff. 247, 249, 250v). Z ostatních autorů epištol je zde zobrazen pouze sv. Petr (ff. 258v, 260v). Příkladem běžnější výzdoby Písma sv. s redukovaným počtem ilustrací v epištolních kapitolách je Bible Duchka z Mníšku, 1433, Kroměříž, Zámecká knih. O/c V š, D 76, pouze s jediným zobrazením sv. Pavla na počátku 1 Kor (fol. 445v)(Katalog Praha 1990-91,s. 54-55, č. 34) nebo Bible, Brno, pol. 15.st., Brno, Vědecká knih. Mk 41, fol. 415.

[63] Např. v Misálu Jana ze Středy,po 1364, Praha, Kapitul. knih., Cim. 6, sv. Anna , Michal, Kateřina (ff. 165v, 172v, 192) (Katalog Praha 1970, č. 352, s. 270-71) - v Misálu Zajíce z Hasenburka, 1409, Wien, ÖNB, Cod. 1844, sv. Barbora, Vít, Kateřina (ff. 196v, 224v, 271) (Katalog Praha 1970, č. 378, s. 287-288) - Misál z r. 1435, Brno, Archív města Brna, Jakub. knih. č. 6, Nanebevzetí Maří Magdalény, Ondřej, Kateřina (ff. 8v, 162v, 229v) (Katalog Praha 1955, č. 52, s. 36).

[64] Např. Graduál Luzernský, po 1410, Luzern, Zentrabibl, Cod. P Msc. 19, Kamenování sv. Štěpána (fol. 204v), Jan Evang (fol. 207), Antonín Poustevník (fol. 221v), Pavel (fol. 237) (Katalog Praha 1970, č. 384, s. 292-293) - Graduál z Louky, 1499, Olomouc, Vědecká knihovna, M IV 1, sv. Jan Křtit. (fol. 134), Václav (fol. 177), Michal (fol. 179), Petr a Ondřej (fol. 189), Kryštof a Šebestián (fol. 201), Erasmus (fol. 232), Martin a Mikuláš (fol. 250), Jiljí (fol. 265), Kateřina a Dorota (fol. 272)./H. SIEVEKING, Der Meister des Wolfgang-Missale von Rein (Codex Runensis 206). Zur österreichischen Buchmalerei zwischen Spätgotik und Renaissance, München 1986, s. 194-195/.

[65] Např. Antifonář, pol. 13. st., Olomouc, Státní archív, CO 44, sv. Gereon, Kateřina (ff. 267v, 312v) (Katalog Roztoky 1982, s. 61) - Antifonář královny Rejčky, 2. dekáda 14.st., Brno, Zemský archív, F M 7, Kamenování sv. Štěpána (fol. 1v), sv. Benedikt a sv. Bernard (fol. 89v) (A.FRIEDL, Malíři královny Rejčky, Praha 1930, obr. 122, 124)- Františkánský antifonář, 7O léta 15.st., Olomouc, Vědecká knih. M IV 6, sv. Ondřej, Jan Křtit., Klára, František z Assisi, Martin (ff. 136v, 174, 201, 227v, 238 (M.BOHÁČEK- F.ČÁDA, Beschreibung der mittelalterlichen Handschriften der Wissenschaftlichen Staatsbibliothek von Olmütz. Bausteine zur slavischen Philologie und Kulturgeschichte. Reihe C, Köln-Weimar-Wien 1994, .č. 383, s. 671-672)

[66] Lekcionář Arnolda Míšeňského, zimní část, 1280-90, od 2. světové války nezvěstný, sv. Jeroným (ff. 13, 51v, 55v), Petr (fol. 162v), Petr a Pavel (fol. 143v), František (fol. 184v), Martyrium sv. Klimenta (fol. 248v), Obrácení sv. Pavla a jeho stětí (fol. 147), Martyrium sv. Vavřince (fol.173v), Martyrium sv. Bartoloměje, Bartoloměj se zjevuje králi (fol. 189v), Martyrium sv. Štěpána (fol. 166), Martyrium sv. Jana Evang. (fol. 197), Archanděl Michael (fol. 215) (A.FRIEDL, Lekcionář Arnolda Míšeňského. Jeho vztah k malířské škole řecko-italské, Praha 1928, obr. 39, 42, 45-48, 57, 58, 60-65) - Lekcionář královny Rejčky, 2. dekáda 14.st., Vídeň, ONB, Cod. 1772, 2. část, sv. Václav (fol. 299v) (A.FRIEDL, Malíři královny Rejčky, Praha 1930, obr. 69 a 75).

[67] Matutinale a vesperale, 1411-20,Zwickau, Christian Weise Bibl. Cod. Mscr. A I,Kamenování sv. Štěpána (fol. 65), Jan Evang. (fol. 73v), Ondřej (fol. 330), Karel Vel. (fol. 377v), Matěj (fol. 402v), Benedikt (fol. 420), Umučení sv. Vojtěcha (fol. 443v), A VI: sv. Vít (fol. 92), Vavřinec (fol. 172v), Augustin (fol. 201v), Stětí sv. Jana Křit. (fol. 212v)(Katalog Praha 1970, č. 381, s. 290-91).

[68] Např. bible františkánského kláštera, 1270-80, Praha, Knih. Nár. Musea, XII B 13,: sv. Jakub (fol. 385) (Katalog Roztoky 1982, s. 55-58), nebo Nový zákon, 4O léta 15.st. Wien, ÖNB, Cod. 485: Kamenování sv. Štěpána (fol. 78) /VIDMANOVÁ 1984 (cit. v pozn. 6), obr. 2/.

[69] Např. Žaltář, pol. 13. st., Praha, Státní knihovna I H 7, sv. Jan Křtit., Petr (ff. 39v, 65) (Katalog Roztoky 1982, s. 47) - Žaltář, Morava (?), po pol. 13.st., Brno, Archiv města Brna, Jakubská knih. č. 37/17, sv. Kateřina, Štepán (?), tři mučedníc (ff. 33v, 45, 57), (Katalog Praha 1955, s. 17, č. 11).

[70] Např. Brevíř probošta Vítka, před 1342 a kol. 1360, Brno, Vědecká knih. , R 394, sv. Kryštof (fol. 5), Vintíř (fol. 5v) , Benedikt (fol. 303), Vojtěch (fol. 307v) (Katalog Praha 1955, č. 24 s.22-23) - mimořádně bohatý na zobrazení světců je Liber viaticus Jana ze Středy, kol. 1360, Praha , Knih. Nár. musea, XIII A 12 (cit i pozn. 42), sv. Štěpán (fol. 87v), Mikuláš (fol. 200), Pavel (fol. 207v), Dorota (fol. 212v), Vojtěch (fol. 223), Vít (fol. 229v), Jan Křtit. (fol. 233v), Petr a Pavel (fol. 236v), Markéta (fol. 241v), Maří Magdaléna (fol. 143v), Vavřinec (fol. 251v), Anna (fol. 261v), Václav (fol. 268v), Voršila (fol. 275v), Martin (fol. 281v), Kateřina (fol.287v), Zavraždění sv. Václava (fol. 313) - dále i brevíř Opatovický, 1370-80, Krakov, Knih. Metropolit. kapit. Wawel, sv. Jiří (fol. 38), Jan Křtit. (fol. 104), Pavel (fol. 115), Prokop (fol. 132), Nanebevzetí Maří Magdalény (fol. 152), Marta (fol. 181v), Augustin (fol. 205v), Stětí sv. Jana Křtit. (fol. 208v), Umučení sv. Ludmily (fol. 228v), Michal (fol. 265v), Jeroným (fol. 250v), Havel (fol. 262v), Martin (fol. 290v), Kateřina (fol. 305v) (Katalog Praha 1970, č. 357, s. 276).

[71] Jsou to např dva rukopisy Algoritmu, München, Clm. 17703, ze 3/4 13.st.: sv. Vojtěch, Václav a Prokop (fol. 1v), dále exemplář donedávna v Praze, Museum hl. města Prahy, i.č. 12060 se zobrazením stejných světců od některého italsky školeného iluminátora (Katalog Roztoky 1982, s. 53-54 a 65, HLAVÁČKOVÁ , in: Katalog Praha 1997, s. 34).

[72] Např. v tzv. "lobkovickém" exempláři Dalimilovy kroniky, Praha, Státní knih., XXIII G 87 se zobrazením sv. Václava a Vojtěcha na borduře (fol. 26v) (HLAVÁČKOVÁ, in: Katalog Praha 1997, s. 35).

[73] Misál Jana z Bludova, Olomouc, Státní archív, CO 45, (Katalog Praha 1955, č. 56, s. 98).

[74] O nejstarších dochovalých zobrazeních sv. Cyrila a Metoděje na nástěnných malbách z 9. a 11. st. v kostele S. Clemente v Římě a z 11. st. v Ochridu: J. MYSLIVEC, in: Lexikon der christlichen Ikonographie, 6, Rom-Freiburg Basel-Wien 1974, sl. 24, který jako první známé zobrazení těchto světců v českých zemí uvádí plastické busty v horním triforiu katedrály sv. Víta v Praze z doby kol. 1375.

[75] Sv. Kristin patřil k tzv. Pěti bratřím (kromě něj i sv. Benedikt, Jan, Izák a Matouš), kteří měli pokračovat v dnešním severovýchodním Polsku v misijní činnosti jejich učitele sv. Vojtěcha a zemřeli všichni v r. 1003 mučednickou smrtí. Z jejich relikvií, které se dostaly už v r. 1039 do Čech, získala Olomouc ve 12. st. celé tělo sv. Kristina, kterému byl pak zasvěcen jeden oltář v tamním biskupském chrámu. V předvečer vypuknutí husitských bouří kult sv. Kristina dosáhl svého vyvrcholení, jemu byl zasvěcen hlavní oltář olomouckého dómu a mučedník se stal jedním z patronů Moravy /V. RYNEŠ, Ochránci pražského kostela a české země, in: Tisíc let pražského biskupství 973-1973, Praha 1973, s. 92, 100 a 104 - B. ZLÁMAL, Pět svatých bratří, in: Bohemia Sancta. Životopisy českých světců a přátel Božích (vyd. J. KADLEC), Praha 1989, s. 121-125/.Postava sv. Kristina se objevuje pouze v rámci poměrně ojedinělých zobrazení Pěti bratří /např. na jednom z deskových obrazů Theodorika, nebo jeho školy ze 60. let 14. st. v kapli Umučení Páně na Karlštejně v jihovýchodním okenním výklenku (Katalog Praha 1997-98, s. 522)/, naproti tomu jeho izolované zobrazení v CO 45 patří k úplným výjimkám.

[76] Brno, Vědecká knih. R 394, fol.307v v inic. "N"ascitur (cit. v pozn. 70). Podle HLAVÁČKOVÉ, in :Katalog Praha 1997, s. 34, se v kopii legendy o sv. Vojtěchu od Bruna z Querfurtu, Praha, KK G 5, poprvé objevuje "samostatná postava bezvousého biskupa Vojtěcha s biskupskými insigniemi", která se stane jedním z nejpopulárnějších typů v pozdějších památkách.

[77] Lekcionář Arnolda Míšeňského, (cit. v pozn. 66), 1. část v dolním oblouku inic. "S" polopostava Anežky Přemyslovny v habitu klarisky vztahující sepjaté ruce nahoru ke sv. Anežce Římské (fol. 160), a dále v dnes nezvěstné 2. části zobrazena znovu ve stejné póze tentokrát celofigurově u inic. "H" (fol. 197) (H. SOUKUPOVÁ, Anežský klášter, Praha 1989, s. 165 obr. 184 a 185, autorka dále identifikovala i jinou postavu klečící klarisky v antifonáři Sedleckém rovněž s Anežkou Přemyslovnou, s. 111, obr. 113).

[78] Brevíř velmistra Lva, 1356, Praha, Univ. knih. XVIII F 6, fol. (Katalog Praha 1970, č. 344, s. 262-262 - J. KRÁSA, České iluminované rukopisy 13. - 16. století, Praha 1990, s. 124, obr. 65).

[79] Otázkou se blíže zabýval J. KRÁSA, Studie o rukopisech husitské doby, in: Umění XXII, 1974, s. 17-47, zejména s. 20.. Nejnověji se jí dotkl J. STEJSKAL, in: Katalog Praha 1990-91, s. 26.

[80] Bible martinická, c. 1434, Praha, ZK ČSAV (bez sign.) (Katalog Praha 1990-91, s. 53, č. 31, obr. 53).

[81] Litoměřický kancionál, před 1517, Litoměřice, Okresní vlastivědné museum, IV C 1, fol. 43, zobrazení upálení J. Husa na dolním okraji stránky, celostránková kompozice na tento námět se objevuje ještě jednou na fol. 245, naproti ní na fol. 244v je znázorněna disputace Husa v Kostnici (Katalog Praha 1990-91, s. 68-69, č. 64, obr. 96, 99, 100).

[82] Výjimku zde nepředstavuje ani bohatě zdobená biografie sv. Františka z doby kol. 1300, Praha, Knihovna Nár. mus. Nostická sb. Ms. C 13, doprovázená 47 scénami ze života titulárního světce, navzdory tomu, že poslední dvě se týkají jednoznačně českého prostředí. Tyto miniatury, kvalitativně spíše průměrné, které je možné stěží spojit s dosavadní tradicí české malby, nejsou navíc jednotné ani svým podáním. Bádání zde rozlišilo nejméně podíl dvou malířů, jednoho poplatného severofrancouzskému stylu, druhého školeného v tradici boloňské školy. Rukopis nutno proto nazírat spíše jako cizí import, provedený snad na zakázku a dokládající mezinárodní styky minoritů tehdejší doby (Katalog Roztoky 1982, s. 65-66).

SEZNAM ČASTĚJI CITOVANÉ LITERATURY

ABOU-EL-HAJ 1994 B.ABOU-EL-HAJ, The Medieval Cult of Saints. Formations and Transformations, Cambridge 1994

Katalog Praha 1955 Moravská knižní malba XI. až XVI. století, Výstava pořádaná v památníku národního písemnictví v Praze na Strahově (Strahovská knihovna) 2. část, Brno 1955

Katalog Praha 1970 České umění gotické 1350-1420, Praha 1970

Katalog Praha 1990-91 Iluminované rukopisy doby husitské, Praha 1990-91 (vyd. K. Stejskal)

Katalog Praha 1997 Svatý Vojtěch. Tisíc let svatovojtěšské tradice v Čechách, Výstava Národní galerie, Praha 1997

Katalog Praha 1997-98 Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV., Národní galerie v Praze, Praha 1997-98

Katalog Roztoky 1982 Umění doby posledních Přemyslovců, Středočeské museum Roztoky u Prahy 1982

LM Lexikon des Mittelalters, I-VIII, München und Zürich 1980-1998

ROSS 1994 L. ROSS, Text, Image, Message. Saints in Medieval Manuscript Illustrations, Westport (Conn.), London 1994

Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist