Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Digitalizace rukopisů a metody historické práce

Zdeněk Uhlíř

Fotografie © Filip Novák
kh-dig05.jpg Pokud chceme mluvit o digitalizaci rukopisů, musíme se vyvázat ze zužujícího pohledu, který ji vidí jen v souvislosti s ochranou a uchováním historických fondů a demokratizací jejich zpřístupnění. Tyto aspekty při ní sice nepochybně hrají svou roli, avšak jsou-li povyšovány na její jediný, či dokonce jen základní cíl, stávají se pouhou novodobou mytologií. Je však zřejmé, že celá otázka je mnohem širší, poněvadž v ní nejde jen o technologii zpracování digitálních dat a utváření digitálních obrazových kopií, nýbrž o něco docela zásadnějšího. Evidentně tu totiž narážíme na změněný způsob vnímání při práci s kodikologickým pramenným materiálem, který se nezbytně musíme pokusit reflektovat, abychom se snad nenechali svést na scestí. Není tudíž možno vyhnout se ani otázkám teoretickým a metodologickým. Ve svém příspěvku se pokusím naznačit, co vyplývá z pokusu o zobecňující pohled na dosavadní zkušenosti z přípravy dat pro digitalizaci rukopisů.

Výsledkem prostého zpracování a zhotovení digitální kopie rukopisné knihy je série volně plynoucích obrazů. Je dobře si uvědomit, co tato skutečnost znamená z hlediska vnímání, přičemž vnímáním mám na mysli celkový a celistvý vjem, nikoli snad řadu relativně izolovaných počitků. Jde tu prostě o zkušenost virtuálního světa, jak jej známe z masmédií, potažmo multimédií. Digitální facsimile jednotlivých stránek rukopisu jako by se stávaly videoklipy nebo reklamními shoty. Někomu se to snad může zdát pobuřující, avšak takovéto digitální kopie nejsou ani tak přínosem pro ochranu originálních dokumentů jako spíše vulgarizací a řekl bych profanací, která tyto originální dokumenty redukuje na povrchní vizuální dojmy. Mohlo by se říci: Picturae laicorum litteratura , a uvažovat o digitálním facsimile jakožto vhodném prostředku prezentace a popularizace, který by naplňoval současný požadavek informační společnosti směřující k demokratizaci zpřístupnění. Avšak vzniká obava, že touto cestou se nedá dosáhnout ničeho jiného než toho, co neváhám nazvat historickou či kodikologickou pornografií. Vždyť tato volně plynoucí série obrazů se vymyká jakýmkoli intelektuálním, racionálním a hodnotovým měřítkům, která by jí mohla dát nějaký řád. Je pak otázka, zdali takovéto počínání je vůbec žádoucí, a to jak z důvodů věcných, tak z hlediska finančních nákladů a řekněme ekonomiky práce.

Je však zřejmé, že tu existuje jakýsi na první pohled iracionální společenský tlak, který knihovníky a badatele zpracovávající a využívající historické knižní fondy vede k tomu, aby se přece jen touto cestou ubírali. Z povrchního pohledu by se mohlo zdát, že tento tlak je vyvolán pouze zájmem ekonomické sféry na realizaci technických a technologických inovací, a to realizaci obecné, jak je to pro tuto sféru podstatné. Avšak tento pohled je ve svém pesimismu poněkud jednostranný. Neuvědomuje si totiž, anebo si snad spíše nechce uvědomit, že zpracovávání a zpřístupňování památek minulosti není jenom nezávazným odbornickým zájmem, ale že tu jde, nejspíše především, o hledání odpovědi na jakési, byť více méně neurčité společenské tázání. A ovšem úkolem odborné sféry je toto neurčité a nejasné tázání nejprve reflektovat a poté tematizovat. Je nutno se tedy ptát, co tento jakoby iracionální tlak na digitalizaci rukopisů, projevující se až v jakési její módnosti, vlastně znamená a co z toho pro směřování, cíle a smysl této činnosti vyplývá.

Jako podstatné východisko pro toto tázání se tu ukazuje ono volné plynutí, které se nám zatím jevilo jen v podobě vulgarizace a profanace. Volné plynutí ovšem neznamená jen neurčitost a neohraničenost vjemů směřující do prázdnoty a nicoty, v níž nic nemůže být dostatečně zřejmým a jasným předmětem, nýbrž odkazuje na dosud velice zanedbávanou stránku vědomí a myšlení, totiž na spojitost, kontinuitu. A právě tento aspekt digitalizace může přinést, pokud bude vhodně využit, nové prvky do odborné a vědecké práce, může přispět k jejímu oživení a hlavně k rozšíření jejího obzoru. Dosavadnímu způsobu myšlení, založenému na vydělenosti, diskontinuitě se totiž v poslední době dostává značné, tu více, tu méně oprávněné kritiky. Místo složitého výkladu tu bude lepší obrazné vyjádření. Odborná a vědecká činnost v sobě jistě nese podobné prvky jako hra dětí. A tu je hra s kostkami, které zapadnou do krabice jenom na jeden náležitý způsob; to je differentia specifica pojmů druhových skládajících rodové. A vedle toho je tu hra s bábovičkami, které sice každá mají svou formu, avšak jejich sestavení na pískovišti je vcelku volné. Při reflexi a tematizaci otázek spojených s digitalizací rukopisů si musíme být vědomi těchto různých způsobů dětské hry. A tak můžeme říci, že prostá digitální kopie, ona volně plynoucí série obrazů, není více než hromada písku, my si však musíme opatřit kýblíčky a formičky, abychom si mohli hrát s bábovičkami. Komu by se moje řeč zdála příliš znevažující, nechť si představí, že kostky jsou jsoucna a bábovičky fenomény, bude-li mu to tak bližší. Já se však domnívám, že to snad ani není nutné.

Tato úvaha může vést jen k jedinému: prostá digitální kopie je sice podmínkou nutnou, avšak nedostačující. K tomuto poznání nakonec docházíme ještě jinou cestou - praktickou, na rozdíl od této teoretické. Zkušenost rutinního vytváření celé řady digitálních kopií různých rukopisů vede ke zjištění, že tyto obrazy a jejich série je nutno na různých úrovních nějak organizovat, aby bylo vůbec možno se v nich vyznat a rychle orientovat. A tak tu vyvstává otázka různých kontextů metadat a metainformací, krátce: je nutno uvažovat o dodatečné informaci, která by doprovodila prostou digitální kopii. Ať už z důvodů praktických, nebo teoretických se tedy dostáváme k tomu, čemu se v tradiční či klasické kodikologii - či snad je lépe hovořit o rukopisné práci nebo rukopisných studiích - říká na jedné straně popis a na druhé rejstřík. A právě zde tkví jádro problému, před nutností jehož řešení nyní stojíme: tradiční či klasická kodikologie pro nás na tomto horizontu představuje hru s kostkami, zde však je spíše místo pro hru s bábovičkami. A tak jde o to, že pro nás pravidla pro hru s kostkami a vůbec její základy přestávají platit. Zároveň je ovšem nutno vyvarovat se jedné nesmyslné kontroverze, ke které na tomto místě začasté dochází. Tento přístup nemůže a nesmí znamenat zpochybnění či dokonce zavržení tradiční, klasické kodikologie, protože to by byla právě taková jednostrannost (jenom s opačným předznamenáním) jako ta, z jejíhož odmítnutí se odvíjela naše teoretická úvaha, dostali bychom se do postavení contradictio in adiecto. Spíše tu musí jít o možnost volby mezi alternativními cestami. A teprve zde se začíná objevovat pravý smysl digitalizace rukopisů.

Vede to ovšem k tomu, že napříště nemůžeme hovořit pouze o digitalizaci rukopisů, nýbrž že musíme rozšířit své zorné pole na celou oblast elektronicko-digitálního zpracování rukopisů ve všech jejích vrstvách, rovinách a úrovních. Rozhodující je vytvořit tu protějšek k popisu a rejstříkům tradiční, klasické kodikologie, neboť teprve pak bude možno hovořit o vzájemně se doplňujících alternativách. Aby však toto bylo možné, je nutno přetvořit prostou digitální kopii v komplexní elektronicko-digitální dokument, ve virtuální knihu, která by měla tu podstatnou vlastnost, že se v ní nedá jen postupně, stránku po stránce listovat, ale nadto ještě cíleně vyhledávat, tzn. libovolně stránky přeskakovat. Tato kniha však je zbavena základních rysů skutečné, fyzické knihy, zejména hmotnosti a trojrozměrnosti. Přístup z hlediska archeologie knihy, v našem prostředí téměř výhradně charakteristický pro tradiční, klasickou kodikologii, je tu tedy nemyslitelný a nemožný. Znamená to, že kodikologický katalog zůstane nutně rezervován pro tradiční, klasické postupy a v elektronicko-digitálním zpracování rukopisů se nijak neobrazí. Přesto však i mezi tradičními, klasickými pomůckami lze najít poučení a oporu. Mám tu na mysli prohloubený inventář, který byl dosud přinejmenším v naší rukopisné práci Popelkou. Můžeme tak říci, že rukopisná studia ve své elektronicko-digitální verzi se od zájmu o vnější znaky přeorientovávají na zkoumání znaků vnitřních. K tomu je ovšem nutno naplnit ještě některé další podmínky, které dosud stály nejenom stranou zájmu, ale většinou i pouhé pozornosti.

Aby bylo možno přeorientovat se na studium vnitřních znaků, je nutno změnit pojetí literárního rukopisu, resp. rukopisné knihy. Tradiční, klasická kodikologie totiž chápe rukopis v jeho fyzické podstatě, jako materiální věc ztvárňující kulturní potřeby. Zde však musíme chápat rukopis v jeho abstraktní podobě jako soubor komunikativních sdělení, záznamů různého druhu (jazykových textů, hudebních zápisů, výtvarných nebo jinak vizuálně schematizujících vyjádření). Je tedy nutno se soustředit na rozpis obsahu, a to nikoli blokový, nýbrž analytický. Elektronicko-digitální zpracování rukopisů tudíž navazuje nejenom na prohloubený inventář, ale dostává se do souvislosti také se speciálním textovým soupisem, u nás dosud rovněž tak nepříliš frekventovanou možností rukopisné práce. Je ovšem nutno podotknout, že snaha o důsledné dodržování tohoto analytického přístupu přináší některé praktické problémy, související s organizací práce a její efektivitou, jejichž řešení je se třeba pečlivě věnovat. Technologie snímání digitálních kopií je totiž časově mnohem méně náročná než příprava popisných dat, a to tím spíše, mají-li tato data sestoupit až na hlubší analytickou úroveň. Proto je důležité hledat možnosti variability a flexibility při přípravě dat pro elektrinicko-digitální zpracování rukopisů, abychom se vyvarovali nebezpečí a využili předností tohoto postupu.

Z toho plyne, že uvažovat jen na úrovní jednoho elektronicko-digitálního dokumentu nestačí, že je jako systém a členitou strukturu nutno pojmout celé pracovní pole, které se tu před námi rozevírá. A to už se postupně blížíme k paradigmatu historické práce, alespoň viděno prizmatem medievistiky. Jelikož se z organizačních důvodů ukazuje jako nereálné vybavovat všechny elektronicko-digitální dokumenty alespoň relativně dokonalým analytickým rozpisem obsahu a poněvadž je zároveň nutno evidovat obsah těchto dokumentů v komparativním a komplementárním měřítku, vyžaduje to vybudovat nějaký rozsáhlejší informační systém, který by nesoulad mezi přípravou a zpracováním dat v konečném úhrnu vyrovnal a který by zároveň umožnil využívat jak všech vytvořených dokumentů, tak i dalšího rukopisného materiálu z širšího okruhu jako jednoho kontinua, jako jedné řady k heuristice připravených surových údajů, a to s ohledem na nutnou variabilitu a flexibilitu. Musí tu tedy jít o dvojí věc: jednak aby pokud možno vše, co bylo tak či onak účastno přípravy a zpracování dat, bylo také komplexně přístupno jaksi úhrnem a naráz, jednak aby byl zachován a využit myšlenkový model zdůrazňující kontinuitu na rozdíl od dikontinuity. Tomuto účelu vyhovuje textový katalog s online přístupem. Bylo by jistě možno uvažovat i o dalších informačních systémech, zohledňujících jiné podoby komunikace mentalit a idejí, než jsou texty, ale to je věc zatím rezervovaná pro další výzkum a bádání, takže je nutno ji na tomto místě pominout.

Ohled na myšlenkový model kontinuity (a v jistém smyslu by se dalo říci i nepředmětnosti) však zároveň upozorňuje také na to, že sestavení položek záznamu pro takový textový katalog se musí lišit od přístupu vycházejícího z tradičních, klasických postupů a že ani způsob práce s tímto katalogem, vyhledávání v něm apod. nebudou stejné. Využívání modelu kontinuity a práce s ním totiž předpokládá soustředění na imanentní, materiálu samému inherentní rysy, nikoli na popisná hesla, jež by jej jaksi zvnějšku pořádala a členila. Tu potom přirozeně vyvstávají problémy standardizace, unifikace a harmonizace, které je nutno nejenom prakticky řešit a zvládnout, ale také obecněji reflektovat a tematizovat. Abychom mohli jakkoli postoupit dále, musí nám být jasné, že veškerá standardizace a unifikace je záležitostí povýtce formální, a tedy si také musíme důkladně uvědomit důsledky, které z toho plynou. Na první pohled se snad může zdát nadbytečné, když řeknu, že - je-li to záležitostí formální - v žádném případě to není záležitostí věcnou. Ale není tomu tak, uvědomíme-li si záležitost tzv. autorit nebo třeba liturgických rubrik. Je přece zřejmé, že různé podoby jména autora označují touž osobu a právě tak různá označení svátku odkazují stále jen na týž svátek, na základě čehož by se mohlo zdát, že jde o záležitost v konečném důsledku věcnou. Jenže to je jenom otázka pohledu, per se tomu tak není. Tato věcnost tzv. autorit, resp. liturgických rubrik apod. spočívá na dvou zamlčených předpokladech, jež jsou jen jedním z možných rastrů naší orientace v pramenné realitě, našeho vnímání a chápání této reality. První předpoklad vychází z toho, že zvnějšku přiloženým popisem, označením, heslem dostatečně a jednoznačně denotujeme reálný korelát slovního vyjádření, tedy že tu jde o jakýsi pouhý odraz či prostou adekvaci. S tím souvisí předpoklad druhý, který stojí na tom, že jazykové vyjádření je vzhledem ke svému ideálnímu korelátu transparentní, že znak je více méně totožný s pojmem. Na těchto zamlčených předpokladech ovšem stojí myšlenkový model diskontinuity, takže už to by nás mělo vést k opatrnosti. Dovedeno do důsledků to ovšem znamená, že obsah takových zdánlivě nepochybných položek, jako jsou autor a titul, náhle začíná vzbuzovat pochybnost. Sice tu nejde samozřejmě o pochybnost absolutní, nicméně dostatečně silnou na to, abychom byli na ni nuceni nějak zareagovat a odpovědět.

Jestliže na tomto základě chceme odmítnout dva dosavadní sloupy bibliografického popisu, jakož i většiny dosavadních soupisových prací, položky autor a titul, může se to zdát dosti šokující. Jenže to je jen do důsledku dovedená snaha o pokud možno nejúplnější využití imanentních, materiálu samému inherentních rysů pro jeho pořádání a heuristické využití. Nebude od věci jasně si uvědomit, že právě tyto dvě položky jsou jednoznačně ovlivněny podobou tištěné knihy s její sériovistí totožných exemplářů a z ní odvozeným způsobem vnímání. Při elektronicko-digitálním zpracování rukopisů, zaměřeném v ideálním případě na online využívání však nemáme co do činění s podobou tištěné knihy a tuto podobu nemá ani pramenný materiál, kterého se naše nynější úvahy dotýkají, totiž středověké literární rukopisy, rukopisné knihy. Zdá se tedy, že je nutno zbavit se těchto položek jakožto nenáležité přítěže. Toto podstatné ochuzení je ovšem přirozeně nutno něčím nahradit, něčím, co by mělo odpovídající platnost a váhu.

Tu je vhodné se vydat dvojí souběžnou cestou. Ačkoli položky autor a dílo nejsou středověkému rukopisnému materiálu obecně inherentní, je přece nepochybné, že vyjadřují významný poznávací aspekt, takže je nutno s nimi nějakým způsobem i nadále počítat. Nejvhodnější se jeví zapracovat jejich obsah do položky, která by vyjadřovala určení a formulaci těchto poznávacích aspektů, když už neříkáme skutečností, ve vědecké literatuře a příslušných odborných pomůckách a repertoriích; věcný obsah tak zůstane zachován, zároveň však bude zřejmé, že ve vztahu k samotnému pramennému materiálu tu jde až o hledisko sekundární a leckdy docela arbitrární, že jde o atribuci, nikoli o skutečnost per se. A zároveň tím snad také bude dostatečně jasné, že tu je míněn jiný pojem autorství než je dnešní autorství individuální vyjádřené autorskými právy a reflektované citacemi apod. Řekněme, že tento pojem autorství je možno opsat jakožto autorství intencionální. Elektronicko-digitální zpracování rukopisů navazující na prohloubené inventáře a speciální textové soupisy a v souvislosti s textologií a editologií nám tak klade výzvu, abychom se tento pojem autorství pokusili rozpracovat a zužitkovat.

Vedle toho je však souběžně nutno jít ještě cestou druhou, která spíše, než by navazovala na dřívější metodické postupy, teprve zde začíná. Uvažování se zde musí odvíjet od funkce a fungování automatizovaných vyhledávacích systémů. Zde se ukazuje, že nejspíše stojíme před nutností, anebo přinejmenším potřebou, jistého přerodu. Způsob sestavování rejstříků tištěných publikací, jakož i způsob práce s nimi by vedl k tomu, abychom se soustředili zejména na vyhledávací systémy databázové. Ty však jsou až příliš závislé na standardizaci a unifikaci tzv. autorit apod., což už se nám ukázalo pro účely elektronicko-digitálního zpracování rukopisů spíše jako nevhodné. Je se tedy nutno důrazně obrátit k vyhledávacím systémům textovým, které jsou v tomto ohledu mnohem volnější, stavějí spíše na imanentních, materiálu inherentních rysech než na zvnějšku přiložených popisech, označeních a heslech. Podmínkou tu však je, aby texty spadající do jednotlivých položek záznamu byly předzpracovávány, a to zejména s ohledem na relevantnost předkládané charakteristiky a vyloučení či alespoň omezení redundance informací. Tu se klade úkol jednak rozpracovat metodiku a techniku incipitování a explicitování, jednak - ovšem až na vyšším stupni - teorii jakéhosi regestového schematizování, jež by podchycením kompoziční osnovy toho kterého textu podalo jeho základní charakteristiku. Jinými slovy řečeno, je tu třeba na poměry rukopisné práce aplikovat a v nich rozvinout teorii sémantické redukce v tom smyslu, jak s ním pracuje information science. Zároveň nás to však vede k použití a transformaci postupů bibliometrie a citační analýzy, používaných touž disciplínou.

Tím se dostáváme k otázce rejstříků, jež bývá v souvislosti s kodikologickým katalogem také leckdy mytologizována. Pro využívání textového vyhledávacího systému, jejž jsme shledali pro elektronicko-digitální zpracování rukopisů výhodnějším než vyhledávací systém databázový, je pak záhodno si uvědomit jednu podstatnou věc. Vyhledávání v něm se totiž děje analogicky nikoli vyhledávání v rejstříku tištěné publikace, nýbrž právě naopak analogicky sestavování tohoto rejstříku. Vyznačuje se tedy absencí jakéhokoli předem daného popisného termínu; popisným termínem se pak stává klíčové slovo, tzn. kterékoli slovo obsažené v příslušné položce všech záznamů včleněných do databáze - textového katalogu. Od uživatele to sice vyžaduje jistou fantazii (a ovšem také cvik a zkušenost), nicméně staví to před něj o to rozmanitější možnosti, neboť namísto bibliografické, resp. katalogizační kontroly je tu potenciálně obsažena poměrně sofistikovaná heuristika ve zpracovaném materiálu, jež radikálně omezí výslednou informační redundanci vyloučením irelevantních údajů, resp. záznamů. Je tu ovšem nutno znovu upozornit na dvě nezbytné podmínky, jež se sice zdají být samozřejmé, v praxi však mohou působit obtíže: jsou jimi náležité předzpracování textu v jednotlivých položkách každého záznamu textového katalogu a vhodná volba klíčového slova při vyhledávání tak, aby bylo bohatě nasyceno relevantním a diferentním významem. Za splnění těchto podmínek je pak umožněno takřka libovolné vyhledávání nezávislé - a to je třeba zdůraznit! - na postoji zpracovatele toho kterého záznamu. Následně se tak vytvářejí volné shluky vyhledaných údajů; to rejstřík neumožňuje, protože v něm zpracovatel uživatele prostě vede ze svého hlediska, zatímco při utváření volných shluků se uživatel orientuje a vybírá si sám. Je tedy zřejmé, že standardizace a unifikace tu mají význam jen na úrovni formální, technické a technologické, umožňujíce fungování celého vyhledávacího systému, avšak nikoli v rovině popisných charakteristik. Jejich případě je možno uvažovat jen o jakési harmonizaci, které by vyjadřovala explicite nevyslovený consensus communis či pouze latentně existující lex artis, v žádném případě však o něčem, co by se podobalo normám nebo pravidlům. Pohybujeme se zde na úrovni paradigmat, nikoli pravidel.

Tento přístup k výstavbě textového katalogu jakožto nedílné součásti elektronicko-digitálního zpracování rukopisů umožňuje takovou práci s texty, kterou tradiční, klasické postupy nedovolijí. A nejen to: vyhledáváním ve virtuálním prostředí umožňuje dosáhnout takových shluků textů, které jsou reálné, poněvadž jsou založeny na imanentních, inherentních rysech, nikoli na zvnějšu přiložených charakteristikách, které se sice tváří jako objektivní, avšak ve skutečnosti jsou arbitrární, neboť vyjadřují pouze hledisko zpracovatele či jeho prostředí nebo doby. Omezení je tu pouze ve schopnosti položit dotaz, avšak to už není otázka zpracovaného materiálu, nýbrž uživatele. Tu se pak začíná objevovat otázka, jejíž ostřejší kontury přinese teprve budoucnost: zpracovatel a uživatel se tu přestávají jevit v jednoznačném poměru služby a bádání, nýbrž jejich role se do značné míry prolínají a mohou být, ba bylo by žádoucí, aby byly, zaměnitelné. Před medievistikou obecně a před rukopisnými studii zvláště se tak v důsledku postupného prosazování elektronicko-digitálního zpracování rukopisů vynořuje veliká výzva, na kterou musí odpovědět. Bez teoretických, metodologických a metodických a pravděpodobně i organizačních inovací to však nebude možné.

V tomto příspěvku jsem mohl upozornit jen na některé aspekty nového badatelského a výzkumného pole, které se staly zřejmými alespoň do té míry, že je lze vzít za základ perspektivních úvah. Jsou tu sice i aspekty další, např. problematika volby mezi tezaurem a unitermem při zpracování ikonografických dat a informací a vůbec problematika imanentních, materiálu inherentních rysů výtvarného zobrazení, ale zde zatím nedovedeme formulovat ani základní otázky, natož pak abychom se jimi uspokojivě obírali, takže mohu skončit s nadějí, že celá tato problematika moderních metodických postupů vzbudí náležitý zájem, aby se mohla dočkat dalšího rozvoje.

Aktualizováno: 03.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno   17. 11. 2018 zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie  
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 14.11.2018 14:51
TOPlist