Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Vlastníci starých knih historických knižních fondů knihovny Státního ústředního archivu v Praze

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

13. ročník odborné konference (23. - 24. listopadu 2004)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Vlastníci starých knih historických knižních fondů knihovny Státního ústředního archivu v Praze

Václav Bartůšek

K tomu, aby knihy měly různé osudy, bylo třeba především, aby je někdo vlastnil. Vlastníky knih bývali většinou lidé z vyšších nebo středních vrstev společnosti, jejichž množství vzrostlo zejména po vynálezu a rozšíření knihtisku v Evropě i v ostatním světě. Od této doby zhruba až do poloviny 19. století, kterou se zde budeme zabývat především, se jednalo zejména o šlechtice, bohatší měš>any i klérus (zejména vyšší i o kláštery, koleje a fary) a školy, např. univerzity, ale i některé úřední instituce apod. Začínaly pomalu vznikat celé knihovny zejména církevních a vzdělávacích ústavů (např. biskupské, klášterní nebo i farní knihovny) a též šlechtické a v neposlední řadě ovšem i zpravidla menší měš>anské knihovny. [1] Někteří z majitelů knih nebo dokonce knihoven se do nich podepsali, případně zde zanechali své exlibris, nebo, zejména pokud se jednalo o korporativní vlastníky, i svá razítka. V souvislosti s vlastnickými záznamy se při jejich zkoumání potom může objevit celá skupina otázek, které nás nenechávají na pochybách, že jde o záležitost dlouhodobou jejíž sledování se vyplácí nejen do budoucna, avšak již po určité době katalogizace starých tisků lze vidět alespoň částečné místy i značně překvapivé výsledky, které potvrzují, že sledování těchto údajů není pouze zbytečnou prací, ale systematicky směřuje k hlubšímu poznání osudů jednotlivých knižních fondů i některých knih v nich zahrnutých, zejména v oblasti informací o jejich uživatelích a využívání dokumentů knižního charakteru vůbec. [2] Proto se této problematice věnuje poměrně značná pozornost již ihned při katalogizaci rukopisů i starých tisků a historických knihovních fondů vůbec. [3]

V našem případě by bylo asi velmi vhodné odpovědět si alespoň předběžně na otázku, jaké výsledky můžeme očekávat při výzkumu vlastníků knižních fondů ze 16.-18. století, které spadají pod správu knihovny Státního ústředního archivu (dále SÚA) v Praze, zejména od vytištění knihy až po její včlenění do archivních sbírek. Uvědomit si, zda jsou tyto fondy něčím specifické a v jakém směru a jaké jsou perspektivy tohoto výzkumu v knihovně SÚA, kde je možno již nyní sledovat několik fondů a srovnávat je mezi sebou navzájem. S dalším postupem katalogizace nejstarších knih ve fondech knihovny pak budou tyto možnosti pochopitelně ještě stále více vzrůstat. Považuji proto za vhodné si zde připomenout kromě stručného nástinu vývoje knihovny SÚA i složení jejích historických knihovních fondů alespoň ve stručných obrysech. [4]

Knihovna SÚA v Praze vznikla spolu s touto institucí, vlastně v jejím rámci, postupným sloučením knihoven tří archivů, které byly původně samostatnými institucemi. Jednalo se o knihovnu Ústředního archívu ministerstva vnitra, Archivu země České a Ústředního zemědělsko-lesnického archivu. Ke sloučení prvních dvou institucí a tudíž i jejich knihoven došlo 1.10. 1954. Ústřední zemědělsko-lesnický archiv i se svou knihovnou byl připojen 1.1. 1956. Postavení knihovny se v rámci organizace Státního ústředního archivu postupně měnilo a vyvíjelo. V letech 1954-1985 byla knihovna součástí oddělení studijního a publikačního. K 1.1. 1986 se stala samostatným oddělením SÚA, jehož pravomoc se definitivně zformovala do roku 1990, kdy se vyčlenilo v roce 1986 připojené oddělení automatizace a edice. [5] V současné době je vedoucí knihovny SÚA, která tvoří jeho 9. oddělení, Mgr. Marie catochinová.

Největší ze tří původních archivních knihoven byla knihovna Ústředního archivu MV, v současné době označována jako knihovna A, která je nyní uložená v nové budově v archivním areálu (dále AA) na Chodovci. Knihovna B někdejšího Archivu země České se nachází v původní budově archivu v Praze 6, ul. Milady Horákové č. 133 a knihovna C původně Ústředního zemědělsko-lesnického je rovněž přestěhována (i s katalogy) v budově v AA na Chodovci. Většina starých tisků je podchycena ve jmenných i věcných katalozích, další celky, které byly postupně k těmto fondům přičleněny jsou již zpracovávány na počítačích. Starých tisků se v knihovně nachází zhruba do 10 000 svazků, vyčleněných do zvláštních fondů, příslušných k jednotlivým archivním knihovnám [6] i jako nedílná součást některých historických fondů, kde se nachází někdy velké jindy docela minimální množství starých tisků do roku 1800. V knihovně B se též nachází značné množství bohemik. Staré tisky v knihovně C se týkají především zemědělské, lesnické a ekonomické literatury, včetně bohemik

V knihovně SÚA se nachází i několik dalších historických fondů různorodého charakteru. Nacházejí se zde pozůstatky knihovních celků, které mají charakter šlechtických, klášterních, školních, pozůstalostních knihoven, knihoven zaniklých úřadů případně i dalších druhů knihoven. Charakter klášterní (vlastně píše kolejní) řádové a zároveň i školní knihovny má např. Knihovna piaristické koleje na Novém Městě v Praze. Časový rozsah růstu tohoto fondu je vymezen zhruba lety 1753-1944. Ve fondu převažuje spíše literatura, která byla využívána pro potřeby zde působících učitelů, mezi nimiž se často nacházely i významné osobnosti české vědy a kultury, [7] nebo od poloviny 19. století i pro potřeby vedení piaristického provincialátu, přeneseného sem i s podstatnou částí řádové provinciální knihovny z Mikulova na Moravě. V knihovně se nachází poměrně velké množství starých tisků z období před rokem 1800, rukopisy z období před vynálezem knihtisku a prvotisky zde žádné nejsou. [8] Charakter školní knihovny má také Knihovna Zemské vyšší školy hospodářské v Táboře, která shromažďovala především literaturu z oboru zemědělství, lesnictví a myslivosti. Staré tisky do roku 1800 jsou zde zastoupeny pouze v malém počtu. [9] Podobně je tomu i u Knihovny rodopisného úřadu, [10] Knihovny ministerstva národní bezpečnosti [11] nebo u Sbírky novin knihovny SÚA. [12]

Údaje o vlastnících knih, případně i další informace s nimi související náleží do oblasti popisu exempláře. [13] Vlastníky, někdy i pouhé uživatele, jednotlivých knih lze určit na základě stop, které po sobě v těchto dokumentech zanechali. Ve většině případů se pro starší dobu (do roku 1800) jednalo o podpisy, většinou napsané do titulního listu nebo na přední přídeští či přední listy předsádky, případně i kuriózně na ořízku, nebo různé podobné formy vlastnických záznamů, méně častá bývala exlibris a ke konci 18. století se vyskytovala v některých případech i osobní razítka. Pro 19. a 20. století pak ve většině případů převažují razítka. Zejména v pozdějších dobách (zhruba od konce 18. století) se můžeme setkat častěji s podpisy (razítky) knihkupců a s údaji o cenách, ve vzácnějších případech i s razítky konzervátorů nebo jejich ateliérů případně i se záznamy o provedených konzervačních pracích.

Při čtení úvodních informací postřehl jistě pozorný čtenář, že od vzniku dnešního Státního ústředního archivu v Praze uplynulo dne 1.10. 2004 již 50 let. Oslavy tohoto výročí v SÚA Praha na přelomu září a října roku 2004 byly spojeny s výstavou, seminářem i s vydáním reprezentativní publikace o činnosti Státního ústředního archivu, který se bude od 1. ledna roku 2005 nově nazývat Národním archivem v Praze. Na přípravě těchto akcí se podílela také knihovna SÚA. [14] Velmi důležitým materiálem, kterým se zde knihovníci prezentovali byli právě staré tisky. Jednalo se zejména o přípravu materiálů pro obrazovou přílohu v reprezentativní publikaci Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto [15] a další materiál určený pro stejnojmennou výstavu ve výstavním sále SÚA Praha. [16] Bylo vybráno celkem 25 exemplářů starých tisků do roku 1800. Přestože nakonec bylo vystaveno méně těchto dokumentů (pouze 10), z nichž se do obrazových příloh publikace dostaly pouze 3, [17] bylo mezi nimi nalezeno několik tisků s pozoruhodnými vlastnickými zápisy, které nám mohou prozradit mnoho zajímavých informací k jejich minulosti. Současně s vybraným titulem byly katalogizovány všechny další exempláře, které se ve fondech knihovny nacházely, což vlastně ještě přispělo k rozmnožení počtu dokumentů, z nichž mohly být získány příklady dalších exemplářových záznamů pro katalogizaci, kterou knihovna provádí v databázi STTI.

Nejstarším tiskem prezentovaným na výstavě byl Diadochus id est succesio:... Od Bartoloměje Paprockého z Glogol a z Paprockéwůle z roku 1602. [18] V knihovně SÚA vlastníme celkem dva exempláře ve fondu Knihovna A (dále knih. A) v jeho dílčí části Vetera pod signaturami III V 3 a III V 3a, z nichž na výstavu byla vybrána zachovalejší kniha III V 3, kde se nacházelo vlastnických záznamů poměrně málo. [19] V dalším daleko více poškozeném exempláři s velkým množstvím chybějících stran, které byly včetně titulního listu nahrazeny opisem psaným pozdějším písmem, najdeme přímo podivuhodné množství vlastnických záznamů zejména z 19. století. [20] Podle nápisu na horní části předního přídeští se můžeme dočíst, že tato kniha patřila podle autografu na předním přídeští v roce 1830 knězi Josefu Vlastimilovi Kamarýtovi, který byl tehdy kaplanem v Klokotech u Tábora. Josef Vlastimil Kamarýt (* 21.1.1797 Velešín u Českého Krumlova, + 19.3. 1833 Tábor) náležel k našim předním, dnes již poněkud pozapomenutým, obrozencům - preromantikům. [21] Byl vynikajícím básníkem, sběratelem folklóru a překladatelem. Udržoval kontakty s Františkem Ladislavem Čelakovským. Vydával náboženské písně, psal gnomickou poezii a ohlasovou lyriku. V letech 1812-1817 studoval na piaristickém gymnáziu v Českých Budějovicích a potom na filozofii Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Na obou těchto ústavech se setkal s F. L. Čelakovským. Měli mnoho společných zájmů a navštěvovali zejména přednášky pokrokového filozofa a teologa Bernarda Bolzana. V roce 1820 pak pokračoval ve studiích filozofie na lyceu v Českých Budějovicích a v letech 1820-1824 v teologickém biskupském semináři rovněž v Českých Budějovicích. Na přelomu let 1824 a 1825 se stal kaplanem v Táboře, odkud odešel do Klokot. V tomto významném poutním místě nasbíral mnoho písní. [22] V zimě 1832 až 1833, v době kdy navštěvoval nemocné cholerou, několikrát onemocněl. Zemřel v Táboře, kam šel vyhledat lékařskou pomoc. Již v roce 1816 ho proslavila sbírka českých básní Smíšené básně. [23] V roce 1830 psal Kamarýt soubor gnomické poezie Pomněnky anebo rýmované propovědi nábožnosti, mravnosti a moudrosti, která zůstala v rukopise. Vydával i různé kancionály a snažil se o zlepšení tehdejší církevní hudby. Na Klokotech po něm zůstal ještě v rukopise nedokončený Kancionál svatoklokotský. Na základě druhého autografu Josefa Kamarýta v pravé dolní části šrafovaného rámečku opsaného titulního listu (za letopočtem 1602) a shodné paleografické charakteristiky hlavních znaků písma v dalších opisech je nepochybné, že právě Kamarýt je autorem těchto doplňků. Josef Vlastimil mohl podle nějaké jiné Paprockého knihy zejména z farní nebo klášterní, případně možná i z univerzitní knihovny v Praze, doplnit chybějící stránky našeho exempláře. Zda ovšem s jeho činností souviselo dolévání listů papírovinou, lepení a další neumělé konzervátorské zásahy, je možné domnívat se jen stěží, nemluvě už o převazbě knihy. Tyto zásahy budou nejspíše až z pozdější doby. Paprockého Diadochus byl asi součástí drobnější Kamarýtovy knihovny, nebo> je známo, že za své osobní peníze Kamarýt rád nakupoval knihy, které potom využíval při přípravě na kázání i pro potřeby výuky na obecné škole při klokotském chrámu. [24]

Po Kamarýtově smrti se patrně s další pozůstalostí dostala kniha do Kamarýtova rodiště Velešína. [25] Dosvědčují to i záznamy z konce 19. století. V roce 1897 ji vlastnil zdejší kolářský mistr Josef Petr. [26] Ten knihu v roce 1898 daroval svému vnukovi Josefovi cillerovi, k němuž se dodatečně připsal jako obdarovaný ještě jeho bratr František. Ze zápisů, které můžeme najít v dalších částech knihy se dozvídáme, že Josef ciller byl absolventem čtvrté třídy zatím gymnázia. Na základě dalšího průzkumu se podařilo zjistit, že Josef ciller (psáno též Schiller) v roce 1896 ukončil čtvrtou třídu českého gymnázia v Českých Budějovicích. Ve studiu zde již dále nepokračoval a je tedy pravděpodobné, že získal nižší gymnaziální vzdělání. [27] Ucelenější vzdělání získal zřejmě Josefův mladší bratr František ciller z Velešína (psáno též Schiller) [28]. Studoval na českém gymnáziu v Českých Budějovicích v letech 1897-1904. Absolvoval zde všechny třídy, tedy celé vyšší gymnázium. V roce 1904 zakončil na tomto ústavu své studium maturitou s vyznamenáním. [29] Další osudy bratří cillerových nám již známy nejsou.

Posledním z řady zajímavých vlastnických poznámek je pak červenočerný tlačený štítek obchodu se starožitnostmi Karla Chaury z Prahy, psaný česky i německy. Vzdělaní vnuci, kteří sem pravděpodobně na začátku 20. století mohli knihu prodat, si asi zřejmě nevážili literární památky tolik, jak si to představoval jejich dědeček - řemeslník. Nakonec se ovšem nám neznámou cestou dostala tato kniha do Archivu ministerstva vnitra v Praze, jak dokládá pozdější razítko a sdílela s jeho knihovnou další osud včetně přechodu do SÚA v Praze, jak dokumentuje i současný stav.

Další vystavené dílo Commentarii de Regni Bohemiae od nizozemského odborníka (nedostudovaného právníka) Melchiora Goldasta, signatura Kni.A III V 42, tedy rovněž z fondu Knih.A, [30] skrývá též zajímavé vlastnické zápisy. Tato právní kniha, která obsahovala především bez rozdílu konfese Stránského i Balbínovy právnické spisy byla asi ve sbírkách Guberniálního archivu, který byl předchůdcem Archivu ministerstva vnitra a tudíž i SÚA v Praze již od 1. poloviny 19. století. Dostala se sem zřejmě soukromým nákupem. Za částku 9 fl. a 30 x ji koupil od knihkupce, který se snad jmenoval Hellersberk [31] dne 22.4.1823 Kajetán Nádherný (* 7.8.1791 Praha, + 23.3.1857), který byl c.k. guberniálním archivářem v Praze. Tento právnicky vzdělaný úředník byl od roku 1819 pomocníkem archiváře a v letech 1822-1827 guberniálním archivářem. Svůj postup dovršil na místě ředitele guberniální registratury v letech 1827-1850. Goldastovo právnické dílo získal především proto, že od roku 1820 vydával provinciální sbírku zákonů pro Čechy a vyhotovoval k nim rejstříky. [32]

S Nádherného podpisy se můžeme setkat i v jiných knihách, jejichž původ spadá do působení Guberniálního archivu. Ukazuje to i další paralelní kniha z fondu Knih.A uložená pod signaturou I V 585. Jde o knihu Philipa Christophora Gamena Dissertationes ex jure publico et feudali... [33] V kompletním exempláři právnické knihy, který se nachází ve fondu Knih.A, se můžeme rovněž setkat na druhé straně přední předsádky s podpisem guberniálního archiváře Kajetána Nádherného, ale nic bližšího zde již není dále poznamenáno. Z titulu můžeme tedy usuzovat, že kniha byla zakoupena v letech 1822-1827 asi za stejným účelem jako Goldastovo dílo.

Na výstavě v SÚA byl použit paralelní exemplář tohoto díla, který ovšem pochází z knihovny piaristů na Novém Městě v Praze a je zde uložený na signatuře Knih.Piar. BS 3. Jde o exemplář, kterému kromě desek schází ještě poslední list textu s přední i zadní předsádkou. V titulním listu je pak zápis od piaristy P. Aegidia Hechta a S Ferdinando (* 8.2.1664 Lipník n.Bečvou,+ 6.10.1726 v Kroměříž). Vrchol kariéry tohoto vynikajícího piaristy začal, když se v roce 1704 odhodlal jako jeden z prvních členů tohoto školního řádu řeholních kleriků odejít z koleje ve Slaném do nově založené koleje v Benešově u Prahy. Nejdříve zde byl do roku 1708 superiorem. Později se stal kaplanem a zpovědníkem obou z uznávaných zakladatelů benešovské piaristické koleje a majitelů konopiš>ského panství. Do roku 1715 byl ve službách hraběte Karla Františka Přehořovského z Kvasejovic a potom u hraběte z Jana JosefaVrtby. [34] V této funkci mohl Hecht podle vlastní libosti a uvážení též požádat své šlechtické zaměstnavatele o darování knih nově založené piaristické koleji v Benešově z jejich zámecké konopiš>ské knihovny nebo palácové knihovny v Praze. V kaplanské funkci působil P. Aegidius Hecht do roku 1718, kdy se stal rektorem piaristické koleje v Benešově. Tuto funkci vykonával P. Aegidius do roku 1724, kdy odešel do Kroměříže.

Knihu Dissertationes ex jure publico získal Hecht, jak to dosvědčuje jeho vpisek s textem v titulu knihy, nejpozději v roce 1718. [35] Nejspíše knihu obdržel jako dar od hraběte Jana Josefa z Vrtby. [36] P. Aegidius se však při svém rektorování v Benešově snažil ještě o uvedení piaristů do Prahy. Tyto snahy navazovaly na úsilí vyvíjené piaristickým řádem a jeho přívrženci od téměř nepřetržitě dvacátých let 17. století. Hecht byl první, kdo plánoval, že by v Praze měla vzniknout pouze menší kolej bez výuky (hospic). I tento menší hospic měl mít svoji malou soukromou knihovnu. Proto zněl celý nápis, od Hechta bohužel nepodepsaný, Hospitis Pragensi futuri 1718. [37] Po založení piaristické koleje v Praze byl exemplář této knihy skutečně hned koncem roku 1752 předán z piaristické koleje v Benešově do nově vzniklé knihovny piaristické koleje, která se tehdy nacházela v Celetné ulici. [38]

Příprava výstavy k 50. výročí vzniku SÚA obohatila znalosti o vlastnících některých knih z historických fondů knihovny SÚA v Praze o další příklady, které zde můžeme zatím získávat při katalogizaci jednotlivých děl. Někdy se však i v tomto počátečním stádiu podařilo získat informace, které mohly již i sami o sobě posloužit jako doplňující materiál pro některé výzkumy z oblasti historie, jak to dokazují rovněž i některé dřívější příkladů z literatury nebo i z našich vystoupení, zejména v Olomouci nebo v Přerově. [39] Slibnou perspektivu dává pro výzkumy v tomto směru i zavedení záznamů o jmenných autoritách pro vlastníky, podobně jako je tomu v polích s autorskými údaji titulových záznamů. [40] Bude třeba ovšem počítat, že se během zpracovávání údajů v tomto poli postupně setkáme s daleko větším počtem rozdílných jmen než tomu bude na místech, která obsahují údaje o původcích dokumentů. Specificky zaměřené knihovny tak mohou získat poměrně obsáhlé seznamy jmenných autorit z určitých specifických oborů. V rámci knihoven, kde je zastoupeno několik rozdílně zaměřených historických fondů, jako v knihovně SÚA v Praze, jsou pak zřejmé při jejich srovnání již na úrovni knihovny SÚA jako celku, jak je to patrné i na několika příkladech uvedených v této naší kratší studii i v literatuře zde citované.

Na výstavě bylo možné vidět také velmi známý zákoník habsburské panovnice Marie Terezie Constitutio criminalis Theresiana oder dre Römisch=Kaiserl.[ichen] zu Hungarn und Böheim etc. etc... Peintliche Gerichsordnung vydaný ve Vídni u Jana Tomáše Tratttnera v roce 1769. V archivu vlastníme celkem 3 exempláře z fondu Knih.A. Vzhledem k tomu, že exemplář pod signaturou Knih.A III V 34 je poškozen, [41] byl vybrán na výstavu exemplář signatury Knih.A III V 34a. Velmi zajímavé, nejen vlastnické, zápisy jsou v exempláři se signaturou Knih.A III V 34b. Zde se dočteme, že kniha byla majetkem vojenského soudu posádky ve Vídni. Dále zde najdeme i záznam o konzervaci exempláře, kterou provedl L. Skřivánek v roce 1945, jak prozrazuje razítko na zadním přídeští. Je zde nalepen i starý hřbetní štítek z původní vazby. Poznámky na přídeští knih mohou tedy platit i pro pole o historii exempláře, což můžeme v plné míře konstatovat i u vlastnických poznámek, týkajících se zejména knih z vlastnictví významných literátů Josefa Vlastimila Kamarýta nebo P. Aegidia Hechta a S. Ferdinando.

Sledování vlastníků knih nebo jejich uživatelů u jednotlivých fondů je velmi závažnou problematikou jak v oblasti jednotlivců, tak i institucí, organizací i dalších korporací, které rovněž často mívaly své knihy v knihovnách, někdy ještě rozčleněných podle jednotlivých odvětví,není jistě krátkodobou nebo snadnou jednorázovou záležitostí, ale je třeba mu v rámci katalogizace věnovat náležitou pozornost.Velmi ho může usnadnit i současná počítačová technika, která bude potřebná i při zpracování konečných výsledků, kdy se tak vlastně získají další důležitá data pro statistické i demografické využití. Přesto se však domnívám, že nejdůležitějším přínosem, zejména pak i ve spojení s dalšími metodami historické i knihovnické práce, bude poznaní tenkého přediva historických souvislostí a jenom na nás leží zodpovědnost, že vypuštěním této zdánlivě přebytečné problematiky při katalogizaci historických knižních fondů ošidíme o možnost poznat hlubší souvislosti nejen sebe, ale i své další následovníky.

Poznámky pod čarou

[1] K zájmu měš>anů o knihy srv. např. Ledvinka, V. - Pešek, J.: Praha. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2000, s. 306-311 a 366-376.

[2] V této studii sleduji několik vybraných starých tisků z období do roku 1800.

[3] Baďurová, A.: Historické knižní fondy v České republice a současný stav jejich knihovnického zpracování. Sborník archivních prací (dále SAP), 2003/2, s. 641-682.

[4]Z novější informativní literatury viz Bartůšek, V.: Knihovna Státního ústředního archivu v Praze. In.: Problematika historických a vzácných fondů Čech, Moravy a Slezska. Sborník z 5. odborné konference Olomouc 10. a 11. října 1995 Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky, Státní vědecká knihovna v Olomouci, Brno 1996, s. 102; Bartůšek, V.: K problematice zpracování tisků z 1. poloviny 19. století v pražské piaristické knihovně uložené ve Státním ústředním archivu. In.:Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny. Jindřichův Hradec 3.-4. září 1997. Okresní muzeum v Jindřichově Hradci, Jindřichův Hradec 1998, s. 106-112; Bartůšek, V.: K problematice zpracování tisků z 1. poloviny 19. století v pražské piaristické knihovně uložené ve Státním ústředním archivu. In.: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny. Jindřichův Hradec 3.-4. září 1997. Okresní muzeum v Jindřichově Hradci, Jindřichův Hradec 1998; Některé informace jsou zveřejněny i na internetových stránkách MV ČR viz adresa http://www.mvcr.cz/archivmvcr.cz/archiv.

[5] catochinová, M.: Knihovna Státního ústředního archivu. In: Aby nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu. Státní ústřední archiv v Praze, Praha 2004 (dále ANNNNZ), s.187-198.

[6] V knihovně A mají např. označení Vetera I-III.

[7] Bartůšek, V.: Knihovníci piaristické koleje v Praze (dále Knihovníci...), Paginae historiae (dále PH) 12/2004, s. 5-46.

[8] http://www.mvcr.cz/archivmvcr.cz/archiv

[9] ibid., časový rozsah fondu je 1866-1941.

[10] Časový rozsah systematického budování knihovního fondu je zhruba 1940-1945.

[11] Časový rozsah budování knihovního fondu je 1950-1953.

[12] Časový rozsah budování knihovního fondu je od roku 1726 do současnosti.

[13] Baďurová, A.: c.d., kde je odkaz na další literaturu ke katalogizaci.

[14] Babička, V. In: ANNNNZ, s. 7.

[15] catochinová, M.: c.d., In: ANNNNZ.

[16] Výstava proběhla ve výstavní místnosti a v přednáškovém sále budovy SÚA Praha v Archivním areálu v Praze na Chodovci, Archivní ul. č 4.

[17] catochinová, M.: c.d., In: ANNNNZ, s, 192 a 193.

[18] Ibid. s. 193.

[19] V tomto směru zde byl možné najít zejména razítka ministerstva vnitra.

[20] Jde celkem o 15 výskytů se zkratkami i monogramy vlastníků i s drobnějšími numerickými poznámkami a značkami.

[21] Lexion české literatury. Osobnosti, díla, instituce. Red. Forst, V. Díl II/2 K-L. Dodatky A-G. Academia, Praha 1993, s. 638-640.

[22] Srv. nejnověji Dibelková, I. a kol.: Poutní místa v Čechách. Praha, Olympia 2004, s. 80, 81.

[23] Hýbl, J.: Rozmanitosti. Sbírka všeho užitečného a obveselujícího k zšlechtění srdce, vybroušení rozumu a obveselení mysli. Sv. A-E. Josef Feterle, Praha 1816 a 1817.

[24] Srv. též např.: Rybička, A.: Přední křisitelé národa českého. Díl II. František cimáček, Praha 1884, s. 268 a 269.

[25] Mohlo k tomu dojít možná až po smrti Kamarýtova bratra Františka Dobromila (* 27.1.1812 Velešín až + 30.4.1876 Kaplice), který byl rovněž knězem a spisovatelem a zároveň i vydavatelem literární pozůstalosti svého předčasně zemřelého bratra.

[26] Viz nápis uprostřed předního přídeští.

[27] Výroční zpráva c. k. českého gymnasia v Budějovicích za školní rok 1894. České Budějovice, biskupská knihtiskárna, nákl. Vojtěcha Matouše, 1896 (dále VZČGB 1896) s. 70. ckolu navštěvoval i v předešlém roce srv VZČGB 1895, s. 74. Není vyloučeno, ačkoliv je to málo pravděpodobné, že navštěvoval i některá jiná gymnázia v jižních Čechách nebo možná i v Praze.

[28] VZČGB 1897-1904 vždy v rubrice se seznamy žáků jednotlivých tříd.

[29] VZČGB 1904, s 39.

[30] Goldast, M.: Melchioris Goldasti Heiminsfeldii Commentarii de Regni Bohemiae incorporatarumque provincialium ac privilegiis... Tom I., II. Francofourti ad Moenum, impensis Dominici á Sande 1719. Viz catochinová, M.: c.d., In: ANNNNZ, s, 193.

[31] Podrobnější výzkum jsem zatím v tomto směru neprováděl.

[32] Hoffmannová, J. - Pražáková, J.: Biografický slovník archivářů českých zemí. Libri, Praha 2000, s. 437; Kollmann, J.: Dějiny ústředního archivu českého státu. Archivní správa Ministerstva vnitra ČR, 1992, s. 385-472.

[33] Gamen, Ph., Ch.: Dissertationes ex jure publico et feudali de jurisdictione feudali et superioritate territoriali in subfeudis imperii tam datis quam oblatis nec non de natura et praerogativis feudorum regni Bohemiae... Jiří Jakub Köberle, Praha 1716, celkem 270 s.

[34] Srv Bartůšek, V.: Působení P. Ludovica a S. Agatha, rodáka z Oder a někdejšího rektora v Příboře, v piaristické koleji v Benešově v letech 1715-1718. In: Piaristé v Příboře. Sborník příspěvků z odborného sympozia 300 let gymnázia v Příboře, konaného 1.-3. června 1994. Státní okresní archiv Nový Jičín, 1995, s. 256-261.

[35] Písmo P. Aegidia Hechta lze poměrně snadno určit podle charakteristických znaků na základě srovnání se zápisy v piaristické kronice piaristické koleje v Benešově, kterou byl P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando povinen jako rektor vést viz SOkA Benešov, Gymnasium Benešov, Annales domus Benechoviensis, Tomus I., 1703-1733 (dále ADB I.)...

[36] Kniha vyšla u tiskaře Jiřího Jakuba Köberleho v Praze v roce 1716. Nakladatelem byla pražská jezuitská kolej v Klementinu.

[37] Bartůšek, V.: Počátky a prehistorie pražské piaristické knihovny a koleje. Příspěvek z konference Historické a vzácné knižní fondy 16.-19. století v muzeích, knihovnách a archivech České republiky. 1. odborná konference, ve dnech 24. a 25.4. 1999, kterou uspořádaly Muzeum J. A. Komenského v Přerově a Clavis monumentorum litterrarium (dále MJAK a CML) při Ústavu pro klasická studia AV ČR v Praze.

[38] Srv.: Bartůšek, V.: Knihovníci...

[39] Srv. Bartůšek, Piaristická gramatika Manuela Álvareze v Pražské piaristické knihovně SÚA v Praze. In.: PHVK. Sborník ze 6. odborné konference Olomouc 8. a 9. října 1995. Sdružení knihoven ČR, SVK Olomouc, Brno 1997, s.53-61; Týž: Kolovratský dar pražské piaristické knihovně z roku 1753. Příspěvek na 2. odborné konferenci Historické knižní a vzácné fondy 16.-19. století v muzeích, knihovnách a archivech ČR, kterou pořádalo MJAK s CML při Ústavu pro klasická studia AV ČR v Praze ve dnech 26. a 27. 4. 2000, Týž: Staré signatury pražské piaristické knihovny. Příspěvek na 3. odborné konferenci Historické knižní a vzácné fondy 16.-19. století v muzeích, knihovnách a archivech ČR, kterou pořádalo MJAK s CML při Ústavu pro klasická studia AV ČR v Praze ve dnech 24. a 25.4. 2001.

[40] Přípravné práce v tomto směru konají hl. A. Vítek a A. Baďurová ze Základní knihovny AV ČR. Srv. též Baďurová, A.: c.d.

[41] V neznámé době byly vyříznuty obrazové přílohy se způsoby mučení.

Aktualizováno: 29.08.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 21.02.2018 16:34
TOPlist