Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Tři iluminované bible 13. století francouzského původu v moravských sbírkách

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

13. ročník odborné konference (23. - 24. listopadu 2004)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Tři iluminované bible 13. století francouzského původu v moravských sbírkách

Pavol Černý

Fondy středověkých iluminovaných rukopisů veřejných knihoven a jiných sbírek dnešní Moravy, jsou známy především díky památkám vzniklým v českých zemích. O existenci některých význačných malířsky zdobených kodexů této epochy, pocházejících z cizích skriptorií - a> už z německých zemí, Itálie, či Francie - mají možná příznačně povědomost ponejvíce zahraniční specialisté. Z posledně zmíněné kategorie kodexů jsou v předkládaném příspěvku vybrány tři iluminované latinské bible, které vznikly během 13. století na území tehdejší kapetovské Francie. Doposud nejznámější z nich je tzv. bible Arnošta z Pardubic, chovaná dnes v olomoucké Vědecké knihovně pod signaturou M III 2 (dále BAP), jež je zdobena pouze skromnějšími vegetabilními iniciálami. [1] Další dva zde probírané exempláře latinských biblí francouzské provenience, unikaly zatím bližší pozornosti navzdory jejich zajímavé textové struktuře a neobyčejnému bohatství iluminátorské výzdoby, včetně početných figurálních zobrazení, a> už jde o tzv. burgundskou bibli, uloženou dnes v knihovně kroměřížského zámku pod signaturou 21132/ O/c V 2 (dále BK), která získala své zcela zavádějící označení díky mylným premisám Bedy Dudíka na sklonku 19. století, [2] nebo konečně dosud prakticky neznámý exemplář bible, chovaný dnes v olomoucké pobočce Zemského archívu se signaturou CO 183 (dále BCO), [3] který zde bude poprvé představen veřejnosti.

Jak již bylo výše předznamenáno a jak bude ještě níže konkrétněji doloženo, mají zde vybrané tři bible společný původ z Francie 13. století. Reflektují současně zvýšený význam těchto nejposvátnějších textů křes>anstva pro tehdejší duchovní klima kapetovské monarchie na počátku jejího nebývalého politického a kulturního vzestupu, význam, jemuž zde bude zapotřebí věnovat alespoň stručnou úvodní pozornost. [4] Jak známo po prvním rozmachu biblické kultury karolínské doby, doložené zejména přepychově vybavenými exempláři 9. století z kláštera v Tours, došlo k nové kulminaci jejího vývoje ve 12. století opět zejména v západní Evropě. Byly to velké bible, vzniklé v klášterních skriptoriích, jež sloužily v první řadě vlastní potřebě komunity při veřejném hlasitém čtení v refektáři. Tento typ monumentálních a častokrát vícesvazkových biblí, opatřených případně i bohatou iluminátorskou výzdobou, přežíval do 13. století. Nicméně už po roce 1200 se vedle něj začíná objevovat hned celá řada nových forem biblických textů, odrážejících jejich zcela nový význam, jež odpovídal potřebám studia teologie na tehdy otevřené univerzitě v Paříži, zejména s jeho důrazem na otázky biblické exegese. Paříž se už na počátku 13. století stala rychle jedním z nejvýznamnějších intelektuálních center tehdejší Evropy, kde pobývalo i mnoho cizích studentů a magistrů. Protože bible, které si sebou zpravidla přinášeli, se vyznačovaly velkou různorodostí jednotlivých textových vydání, projevila se záhy naléhavá potřeba sjednotit podobu této základní studijní pomůcky v rámci několika více či méně radikálních revizních etap, v nichž se angažovali především někteří učení členové nedávno založeného dominikánského řádu. K prvnímu a nejvýznamnějšímu pokusu o unifikaci textové struktury biblických knih došlo v Paříži kolem roku 1230, jejímž výsledkem byl nový text Vulgáty, nazývaný příznačně pařížská bible, záhy rozšířený i mimo hlavní město francouzského království, nejdříve do oblasti severní Francie, později i dále na sever a na východ či jih. K jejím charakteristickým znakům patří nové rozdělení kapitol, připsané už dřívější iniciativě Etienna Langtona, dále některé změny v dosavadním pořadí biblických knih, z nichž nejvýznamnější a nejnápadnější je zařazení Makabejských knih na konec starozákonních textů, interpolace paulínských a katolických epištol knihou Skutků apoštolských, přidání tzv. Interpretationes hebraicorum nominum jako textového bloku za knihou Zjevení zcela na konci kodexů a v neposlední řadě i opatření většiny biblických knih příslušnými prology, jejichž celkový počet se ustálil na 64. [5] Současně zmizely některé doposud standardní znaky biblických pandektů, jako jsou například kánonové tabule na začátku evangelií, či použití tzv. kapitularií. Pozdější doplňující,na této základní podobě pařížské bible však v podstatě neměnící revize, proběhly ještě v období 1250 až 1256 z iniciativy dominikánského provinciála ve Francii Huga ze St. Cher a posléze v sedmdesátých letech 13. století, jejíž vzorový exemplář nese příznačně název Sorbonicus.

Doprovodným znakem uvedených změn jsou i některé nové postupy v procesu materiálního vzniku těchto biblí ve Francii po roce 1200. Jejich produkce přestává být totiž vázána na prostředí monastického skriptoria, v němž doposud proběhly všechny výrobní fáze v podstatě svépomocí místních řeholníků a přesouvá se do rukou profesionálních laiků, specializovaných na jednotlivé pracovní úkony, včetně týmu iluminátorů, kteří si například podle svých schopností a stupně školení rozdělili mezi sebe jejich provedení v první řadě figurálních zobrazení jako hierarchicky nejvíce ceněných, dále méně náročných iniciál, či marginální filigránové výzdoby. Hotová bible je tak výsledkem racionalizované dělby práce, jež zintenzívnila několikanásobně její produkci v poměrně krátkém čase a vycházela tak vstříc zvýšené poptávce zákazníků z různých sociálních vrstev a různé intelektuální úrovně. Výše popsaná pařížská bible, charakteristická pro univerzitní prostředí, může však mít poměrně různorodou fyzickou podobu a nebyla tedy považována za závaznou normu. Typický je nicméně jednosvazkový kodex, menšího, obvykle oktávového formátu, známý pod označením kapesní bible. Natěsnání všech biblických knih do tohoto poměrně malého příručního svazku umožnil i neobyčejně tenký pergamen, stejně jako mikroskopicky drobné tzv. perličkovité písmo (Perlschrift). Je přirozené, že tyto studijní bible obsahují pouze skromnou iluminátorskou výzdobu, jež vyznačovala počátky jednotlivých knih a sloužila tak v první řadě praktické potřebě orientovat se rychle mezi početnými texty. [6] Vedle toho se však uplatňovaly i další druhy biblických rukopisů. Na rozdíl od užitkových kapesních biblí, to byly například i tradiční monumentální velkoformátové a obvykle i několikasvazkové cimelie, zdobené nejčastěji bohatou knižní malbou, které sloužily spíše reprezentativním, než praktickým účelům. Do zcela zvláštní kategorie patří tzv. bible moralisée, pozůstávající z neobvykle početných miniatur, doprovázených pouze krátkými vysvětlujícími texty. Tento poměrně vzácně dochovaný a nesmírně nákladný typ obrázkové bible, byl určen jako povýtce manuscrit de luxe pro panovníka a členy jeho rodiny. [7] Důsledkem zmíněné masové produkce běžnějších typů biblických knih je určitá uniformita, jež může zejména při povšechném prohlížení iluminátorské výzdoby vícero exemplářů působit poněkud monotónně a stereotypně. Její pozornější posouzení odhalí však častokrát subtilní míru svérázných modifikací, jak v ikonografickém, tak i formálně stylistickém ohledu.

Do vývojové tradice francouzských biblí první poloviny 13. století, tj. období, kdy se formovala jejich diferencovaně vyhraněná typika, patří i tři výše uvedené iluminované rukopisy, uložené dnes v moravských sbírkách. Svědčí o tom celá řada jejich podstatných znaků, jako je charakter písma, [8] iluminátorské výzdoby, [9] stejně jako textová struktura. Navzdory příslušnosti do této tradice, společnému původu a zhruba současné době vzniku, reprezentují přinejmenším dva rozdílné druhy biblických kodexů: Na jedné straně jsou to rukopisy BCO a BK, které svými texty stejně jako systematickým ilustračním doprovodem příslušných biblických knih odpovídají dnes poměrně často zastoupenému (sub)typu pařížské bible. S ním mají společnou i funkční hierarchizaci iniciál, které odpovídá jejich typologie a technické provedení, počínaje největšími písmeny s figurálními kompozicemi, vyznačujících počátky biblických knih a provedených technikou krycích barev obohacených použitím zlata, dále menší vegetabilní či vzácněji zoomorfní iniciály na počátcích příslušných předmluv ve stejné technice až konečně k nejmenším iniciálám typu lombard či unciál v jednoduché červené a modré barvě, spojených s poměrně skromnou výzdobou fleuronée v těchže barvách na počátcích jednotlivých kapitol. Na straně druhé je to pak skromnější a pouze vegetabilními iniciálami zdobený rukopis BAP, jevící se především uspořádáním jednotlivých biblických knih jako solitér, který - jak vyplyne ještě níže - lze bez hlubšího a systematičtějšího bádání jen obtížně zařadit do příslušných kontextů.

Z těchto tří exemplářů má nejblíže standardu pařížské bible rukopis BCO navíc i osmidílným liturgickým členěním žalmů prostřednictvím figurálních iniciál [10]a dále textovým blokem Interpretationes hebraicorum nominum zcela na konci kodexu. Svým oktávovým formátem je mezi zde zkoumanými exempláři nejmenší a odpovídá tak zmíněné kategorii tzv. kapesních biblí, s nimiž má společné i charakteristické drobné perlové písmo, stejně jako nápadně široké okraje, ponechané zejména na vnějších laterálních a dolních stranách a určených původně pro dodatečné - zde však nevyužité - zapisování glos a komentářů. Úplně zachovalá řada 82 figurálních iniciál, začíná velkým písmenem In principio (fol. 6), zabírajícím výšku celého textového zrcadla a vztahujícím se ilustračně k příslušnému textu Genese, kdy v sedmi nad sebou řazených mandorlovitých medailonech jsou znázorněny postupně akty stvoření vesmíru, pozemského světa a prvních lidí podle příslušných obrazových konvencí. [11] Od ustálené ikonografie biblických ilustrací se zde však odchyluje několik zobrazení. Z nich zasluhuje zmínky iniciála Et fecit na počátku 2 Ezdr s postavou korunovaného krále Josiáše, přinášejícího obě> na oltář (fol. 207) a lišící se tak od častějších, by> vzhledem k příslušnému textu ne zcela korektních zobrazení aspergace oltáře postavou muže laického stavu. [12] Nejnápadnější ikonografickou zvláštností je zde však nepochybně čtvero znázornění evangelisty sv. Jana s křídly v podobě anděla na počátcích jemu tradičně připisovaných epištol a knihy Zjevení (ff. 518, 519v, 520 a 521), který nemá mezi ilustracemi biblí žádnou známou paralelu nejen ve Francii. [13] K méně obvyklým ilustracím patří zde ilustrační doprovod textu Jeremiáše, kde místo tradiční scény kamenování tohoto proroka, vystupuje jeho postava komunikující s Hospodinem vynořujícím se z oblak, zatímco v dolní části kompozice se objevuje vřící hrnec a prut mandlovitý ve zcela singulární podobě kůlu na jehož konci vyrůstá lidská hlava (fol. 315v). [14]

Srovnání figurálních iniciál v BCO v jejich kompozičním podání s jinými ilustracemi starších či soudobých biblí, odhalí i některé specifické znaky pracovního postupu iluminátora. Je to v první řadě zřetelná snaha o redukci původně kompozičně bohatějších zobrazení na hlavní protagonisty scény, znejasňujících však v některých případech její ilustrační srozumitelnost. Tak je tomu např. u iniciály Salvum me na počátku žalmu 69 (fol. 149), kde je zobrazena nahá a prostovlasá postava krále Davida vyčnívající ze široce rozevřené tlamy mořského netvora a vztahující sepjaté ruce nahoru doprava. Tam se totiž u standardních ilustrací tohoto textu objevuje Hospodin, k němuž se David ve svém ohrožení prosebně obrací. [15] Absence postavy Hospodina, stejně jako vynechání i jinak tradiční koruny na hlavě Davida ztotožňuje toto zobrazení v BCO s ilustrací ke knize Job v tomtéž kodexu (fol. 385), jejíž schéma iluminátor použil zjevně mechanicky jako obrazový doprovod k ideově sice příbuznému textu, nicméně bez zřetele k jeho specifickým zvláštnostem. Princip kompoziční redukce, který možno v BCO doložit i v celé řadě dalších ilustrací, [16] souvisí zjevně s dalším aspektem, totiž s nápadným opakováním několika stejných a jen zanedbatelně obměňovaných figurálních schémat při ilustrování různých biblických textů. Je to zjevné zejména u početných stojících postav proroků, otočených ze tří čtvrtin doprava s nataženou gestikulující pravicí, [17] či z profilu doprava znázorněných postav písařů sedicích za psacím pultem. [18]

Rozsáhlá iluminátorská výzdoba BCO, jak figurální tak i vegetabilní, nabízí možnost posoudit její formálně stylistické utváření ve všech podstatných aspektech. Metodickým východiskem zde může být podání lidských postav. Jejich proporce se vyznačují tendencí k určité vyzáblé protáhlosti a poněkud loutkovitě strnulým pohybům a gestikulaci. Charakteristický pro ně je dále protáhlejší hranatý obličej s drobně vyznačenými detaily a jakoby pichlavým pohledem poněkud vypoulených očí. Drapování jejich oděvů reaguje jen povšechně na tělesné tvary pod nimi a pozůstává většinou z několika jednoduchých, dlouhých a podél tělesných forem běžících rovných záhybů, které se na okrajích tvrdě a ostře zalamují. V koloritu převažuje několik málo základních tónů chrpové modře a vínové červeně, doplňované v detailech sytějšími akcenty trávových zelení, oranžových či nafialovělých. S výše zjištěným sklonem ke kompoziční redukci koresponduje zřejmě jen ojedinělé podání scénického prostředí, omezeného navíc jen na nejnutnější náznaky půdy či architektur. V důsledku absence jakéhokoliv náznaku modelace objemů či kompozičního prostoru, působí tato zobrazení spolu s dominantní rolí kresby výrazně plošně.

Morfologie velkých a středních malovaných iniciál v BCO je častokrát poplatná unciálním formám. [19] Jejich barevné kmeny jsou vyplněny nejčastěji řetězcem kroužků (tzv. oeufs de grenouille), [20] méně už klikatkami [21] či palmetoidním vlysy. [22] Jen zcela ojediněle je tvoří těla dlouhých okřídlených, ale beznohých draků. [23] Iniciály jsou podloženy obvykle zlatými navenek přesahujícími poli, jejichž geometricky utvářené obrysy, zdůrazněné silnou černou obvodovou linií, se přizpůsobují tvarům písmen. Vnitřní pole těch iniciál, které umožňují vytvořit jejich více či méně uzavřené ohraničení - obvykle A, B, C, P. S, či unciální N a V - jsou zaplněna úponky vinoucích se v pravidelných spirálách, ukončených drobnými lístky či polopalmetami. [24] Určité rutinérství, vyplývající i z výše zjištěného sklonu k mechanické aplikaci, resp. opakování několika ustálených formálních schémat, řadí iluminace v BCO ke kvalitativně spíše průměrným výkonům. Tato okolnost rovněž stěžuje pokus identifikovat podíl jednotlivých iluminátorů, mezi které musel být - soudě i podle jiných dobových a dostatečně probádaných analogií - rozdělen poměrně rozsáhlý úkol provést početnou a jak koncepčně tak i technicky různorodou iluminátorskou výzdobu. Jestliže se podle známých a lépe doložených analogií vyjde i zde z příslušného poznatku, že úvodní iniciála In principio je dílem hlavního iluminátora, jemuž by pak bylo možné připsat i některé další iniciály, pak u větší části ostatní výzdoby by byl rozeznatelný podíl nejméně dvou dalších malířů, snad jeho pomocníků. [25] Zvláštní pozornost by zasluhoval výskyt těch figurálních zobrazení na zlatém podkladu, u nichž byl barevný nános snad sedřen, či chemicky pozměněn ve ztmavlé plochy, přičemž v mnoha případech zůstala dobře čitelná vnitřní kresba. [26] Jde o projev nezvládnutí technických problémů nedostatečně školených iluminátorů - jehož důsledky se mohly projevit až později - nebo o nezdařený pokus imitovat zářivost soudobého emailu v technice knižní malby, jak je to doloženo evidentněji u některých o něco pozdějších příkladů iluminace ze severofrancouzských skriptorií? [27]

I na základě zde předkládaného a pouze povšechného studia rukopisu BCO, je možné se pokusit o formulaci předběžných tezí týkající se základních indicií místa a doby jeho vzniku a zařazení do příslušného vývojového kontextu. Nejspolehlivějším metodickým východiskem je zde nepochybně struktura biblických textů, prozrazující jednoznačně poplatnost typu pařížské bible, jejíž redakce vyhranila definitivně kolem roku 1230. [28] Naproti tomu zde chybí zcela elementy další revize biblických textů, která proběhla opět v Paříži mezi léty 1250 až 1256 z iniciativy Huga ze St. Cher. Vznik BCO v rozmezí druhé čtvrtiny 13. století se proto jeví jako nepochybný a s největší pravděpodobností v některé z početných pařížských dílen. Tomu by odpovídala ikonografie, stejně jako i formálně stylistické utváření iluminované výzdoby této bible. S její kvalitativní průměrností koresponduje rovněž v podstatě retrospektivní orientace morfologie iniciál a> už figurálních, či vegetabilních případně zoomorfních. U podání lidské postavy je určující její nepřehlédnutelná schematičnost a absence jakýchkoliv náznaků tzv. Muldenfaltenstilu, jako jednoho z nejvýraznějších indikátorů nastupujícího nového gotického slohu figurálních umění severní Francie první čtvrtiny 13. století. [29] Pařížskou provenienci BCO by ostatně potvrzovaly i nejvíce srovnatelné příklady v podání postav, nabízející se v produkci tamních dílen třicátých a čtyřicátých let 13. století, jmenovitě z tzv. Leber Groupe, dílny z Assisi či dílny Gauthiera Lebauda. [30] S archaizujícím podáním figurálních zobrazení zde koresponduje rovněž absence pokročilejších motivů v utváření iniciál uplatňujících se naplno po polovině 13. století, jako jsou ostře lomené obrysy vnějších polí vybíhajících do trnovitých forem, dále tzv. antény, čili lištovité útvary vyrůstající z iniciál s tendencí expandovat na prázdných okrajích stránek kolem textového zrcadla a doprovázených hustou perokresbou dekoru fleuronée, zastoupeného v BCO jen náznakově.

S biblí BCO je srovnatelný - jak bylo nadhozeno už výše - i další biblický rukopis BK, o něco většího kvartového formátu, a> už jde o jeho hlavní texty, či iluminovanou výzdobu a její koncepci. Podání iniciál, z nichž už v 16. století bylo vyříznuto velké In principio na počátku Genese a nahrazeno vzápětí diletantsky hrubým zobrazením, [31] vykazuje však rovněž nezanedbatelné specifické rysy, týkající se především jejich ikonografie v některých případech. Z nich zde stojí za pozornost nezvyklé zobrazení na počátku Deuteronomia s postavou Mojžíše, oddělujícího vody Rudého moře, kterým se chystají projít Izraelité při svém odchodu z Egypta (fol. 50v). [32] Singulární je dále zobrazení sedícího proroka Eliáše, komunikujícího s andělem nad ním, na počátku 4 knihy Samuelovy (fol. 104v) a kontrastující tak se standardní ilustrací tohoto textu u jiných biblí, kde je zobrazen král Ochoziáš padající z věže. [33] Speciální ikonografické studie by zasluhovaly nepochybně i další zcela ojedinělé ilustrace, jako je udílení štoly biskupovi na počátku 2 Ezdr (fol. 139), [34] postava personifikované Ecclesie, obracející se od oltáře k zástupu věřících na počátku knihy Sirach (fol. 199) [35] či investitura sv. Jakuba Kristem na počátku jeho epištoly (fol. 367). [36] K méně obvyklým ilustracím patří i kompozice vypůjčené ze zobrazení, patřících původně do podstatně jiných ideových souvislostí, jako je Korunování P.Marie Kristem na počátku Kantiky (fol. 192v), [37] či Zachariáše s Alžbětou, rodičů sv. Jana Křtitele před evangeliem Lk (fol. 316v). [38] Formálně stylistické ztvárnění figurálních zobrazení, poznamenané výrazně plošně lineárním cítěním a dále motivika většiny iniciál v BK je rovněž srovnatelná s analogickým dekorem v BCO. Podání lidských postav však přesto vykazuje širší a jasnější diferenciaci, odpovídající zřejmě výkonům jednotlivých, patrně tří iluminátorů s pomocníky, jejichž podíl je rozlišitelný markantněji, než tomu je v případě předešle srovnávané bible. [39]

Z těchto zjištění vyplývá zhruba současná doba vzniku BK s rukopisem BCO, tj. během druhé čtvrtiny 13. století. V méně jednoznačném světle se však jeví lokalizace prvně uvedeného rukopisu. Beda Dudík, který na sklonku 19. století věnoval jako první - a dodnes současně i jako poslední - bližší pozornost této cimelii, viděl její vznik na počátku 14. století v jižní Francii resp. v Burgundsku a sice na základě vegetabilního dekoru a některých elementů údajně dobových kostýmů, zbroje či neobvyklých forem jedno- a dvouhlavých orlů. [40] Jeho argumenty však z hlediska dnešních poznatků příslušných vědních oborů rozhodně neobstojí a ztrácí tak svou indikativní hodnotu. [41] Z toho důvodu je nutno odmítnout i označení rukopisu BK jako burgundská bible a místo jejího vzniku hledat rozhodně v jiných oblastech kapetovské Francie. Navzdory afinitám textové struktury rukopisu BK s typem pařížské bible, s nímž se shoduje v pořadí knih a zastoupení předmluv k nim ještě těsněji, než je tomu v případě BCO, nelze zde přehlédnout i některé, jak se zdá podstatné, odchylky. Kromě absence textového bloku Interpretationes hebraicorum nominum, je to především desetidílné členění žalmů, které je ve 13. století doloženo kromě Anglie a německých zemích i v severní Francii, zatímco v Paříži bylo nahrazeno už ve dvacátých letech zmíněného věku novým osmidílným systémem. [42]

Tyto indicie by mohly poukazovat do oblasti severní Francie, kde se sice na jedné straně uplatnil vliv nedaleké Paříže, na straně druhé však přežívaly s pozoruhodnou houževnatostí starší místní tradice. Hypotetický předpoklad severofrancouzského původu rukopisu BK by mohl ostatně potvrzovat i charakter jeho výzdoby. Jsou to například některá draperiová schémata s dlouhými oble traktovanými záhyby, obepínající v dlouhých smyčkách kolena, či jiné objemově klenuté končetiny, které připomínají velmi sugestivně analogické formy charakteristické pro figurální výtvory povodí Maasy v klasické fázi vývoje jejího románského umění třetí čtvrtiny 12. století, [43] které zapůsobilo současně i na produkci severní Francie. Tomuto retrospektivnímu charakteru severofrancouzské provenience odpovídá v BK snad ještě markantněji motivika některých iniciál: Je to především výskyt lvíčků, šplhajících mezi hustými spirálovitými úponky, jež jsou distinktivní pro tzv. umění Kanálu, rozvíjejícího se na sklonku 12. a v prvních letech 13. století, jak v jižní Anglii, tak i v severní Francii. [44] Do širšího okruhu tohoto proudu patří dále i velké polypovité listy ukončující spirálovité úponky. [45] Důkladnější analýza rukopisu KB by mohla snad blíže vymezit místo jejího vzniku.

Typ pařížské bible, kterému odpovídá textová struktura obou výše povšimnutých biblí, je však v podstatě cizí třetímu zde probíranému exempláři BAP, který je vyzdoben pouze vegetabilními iniciálami, nicméně je největší z nich díky svému foliovému formátu. Odlišnosti jsou zjevné na první pohled v neobvyklém pořadí jednotlivých knih - ochuzených pozdějšími ztrátami o několik textů - jejichž sestava v dnešní podobě je původní, jak nasvědčují příslušné reklamanty a není tedy rozhodně výsledkem případných omylů při vázání či převázání rukopisu. U starozákonních knih následují totiž po delším bloku zahrnujícím Genesis až 2 Paralipomenon - kdy chybí zčásti kniha Rut, 1 a 2 Knihy královské, zcela pak 1S a 2Ezd - nečekaně knihy Makabejské a po nich dále stejně překvapivě žalmy. Na následující blok osmnácti knih prorockých navazuje Job, sapienciální knihy a konečně kratší blok obsahující 1 knihu Ezdrášovu až knihu Ester. Svérázné je i pořadí novozákonních textů, kdy po evangeliích se objevují Skutky apoštolské, následně pak katolické epištoly, Zjevení, paulínské epištoly a nakonec zcela nezvykle apokryfní epištola Laodicenským. [46] Vzhledem k přípustnému rozsahu předkládané studie budou zde povšimnuty stručně pouze ty aspekty, které se zdají být nejvíce indikativní, s vědomím, že o kompetentnější odpovědi na celou řadu zde se vynořujících otázek bude možné se pokusit až po důkladných analytických komparacích. Nejbližší paralely pro zjištěná pořadí biblických knih se nabízejí především ve starých karolinských pandektech, poplatných více či méně redakci Alcuina, jehož autorita byla zřejmě respektována až do vrcholného středověku. V nich se například objevuje rovněž velmi specifické zařazení Joba až po prorocích, stejně jako pořadí novozákonních knih přinejmenším co se týče úseku: Evangelia-Skutky-Katolické epištoly-Paulínské epištoly. Prolog k posledně zmiňovanému textovému bloku Primum queritur (S 670) odpovídá rovněž Alcuinově redakci, zatímco pro 13. století je zcela atypický. [47] I když absence textů Interpretationes hebraicorum nominum charakteristická naopak pro pařížskou bibli zde zcela chybí, přesto některé prology odpovídají této nové biblické redakci, [48] stejně jako osmidílné členění žalmů či nový systém číslování kapitol, pokud nejde o pozdější dodatek.

I na základě těchto selektivních a málo systematických sond, vyplývá výrazně konzervativní charakter textové struktury BAP, která byla spíše jen okrajově dotčena novými tendencemi 13. století. Zjištěné indicie by naznačovaly, že rukopis BAP mohl vzniknout mimo prostředí Paříže, nejspíše v některém provinčním skriptoriu. S tímto předběžným a hypotetickým závěrem by korespondoval i charakter iniciál, kterých se při dnešním stavu zachovalo 64, jak v jejich technickém provedení, tak i motivickém a formálně stylistickém habitu a je dílem dvou iluminátorů. Bylo už výše povšimnuto, že na rozdíl od předešlých dvou biblí, nejsou zde počátky jednotlivých knih vyznačeny figurálními, nýbrž pouze vegetabilními iniciálami, provedenými - až na jednu níže ještě připomenutou výjimku - nikoliv krycími barvami a zlatem, ale jednoduchou perokresbou oživenou několika málo barevnými a akvarelově působícími tóny. Nejčastěji jde o typ poměrně velké lombardy, jejíž tělo je vyplněno alternativně sytými cihlovými červeněmi a temnějšími ultramariny, přičemž hranice mezi jejich zónami tvoří obvykle světlá - v pergamenu vynechaná - klikatka. V méně početných případech výplň těl iniciál pozůstává z řady kroužků (les oeufs de grenouille). Ve vnitřních plochách těchto písmen a zčásti i podél jejich vnějších obrysů se objevují elegantní polopalmety - oživené červenou, modrou, zelenou nebo béžovou kresbou - v jejichž obvykle párových konfiguracích se projevuje výrazná tendence k symetrii. Pro jejich kolorit je dále charakteristické i tlumené vínově rudé pozadí vnitřních polí a ve stejném tónu široce obtažené vnější kontury písmen. Tyto iniciály jsou zřejmě výtvorem jednoho iluminátora, zatímco za výše zmíněnou výjimku odpovídá druhý malíř, zřejmě vedoucí dílny, který provedl první iniciálu In principio na počátku Genese (fol. 3). Pozůstává ze dvojice k sobě těsně a vertikálně přiléhajících lišt, mezi kterými se proplétá v pravidelných spirálách sedm olistěných úponků, jež snad odpovídají stejnému počtu medailonů se zobrazením sedmi dnů Stvoření, známých z biblí zdobených figurálním dekorem. [49] Od ostatní iluminátorské výzdoby je tato iniciála ozvláštněna i použitím zlata na vnitřním pozadí, jež je připodobňuje - na rozdíl od ostatních lehce vzdušných a plošně působících iniciál - výtvorům v emailu a ve zlatě.

Výrazný retrospektivní charakter morfologie iniciál v BAP, podmíněný ještě v podstatě románskou ornamentikou polopalmet či vzácněji akantoidů, je srovnatelný díky svému pozoruhodně vyhraněnému podání s analogickou výzdobou dvou jiných biblí, vzniklých dle všeho zhruba současně během druhé čtvrtiny 13. století v některém normanském skriptoriu a uložených dnes v Paříži v tamních Bibliotheque Mazarine, ms. 107 a v Bibliotheque Sainte Genevieve, ms. 11 a 12. [50] Shody mezi podáním iniciál v BAP a v uvedených biblích jdou až do takových detailů, jako jsou vějířovitě utvářené trojúhelníkovité motivy, vyplňující cvikly mezi větvícími se polopalmetami, či specifické vínově rudé pozadí. Uvedená zjištění dovolují hledat původ BAP ve stejném skriptoriu, kde odkud pochází zde srovnávané bible, jehož konkrétní identifikace, resp. lokalizace čeká ještě na své objasnění. Rovněž zmíněné časové vymezení vzniku obou pařížských biblí do druhé čtvrtiny 13. století se může vztahovat i na BAP.

Přítomnost těchto biblí v moravských sbírkách staví do popředí k.j. i otázku jejich možné reflexe v domácím duchovním prostředí, především v dobách rozkvětu biblické kultury, druhé poloviny 14. a první poloviny 15. století. Ze tří zde povšimnutých exemplářů se v českém prostředí objevila nejdříve BAP, která - jak svědčí příslušné heraldické a dodatečně vzniklé indicie [51] - byla v majetku prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, podle něhož získala i své ustálené označení, a který ji dle všeho přivezl do Čech při jedné ze svých početných cest do Francie. [52] Na základě záznamu pocházejícího ještě ze 14. století na horní předsádce - Tuto (tj.bibli) Jan Purkrabie przepisoval byla vyslovena domněnka, že exemplář BAP sloužil v Čechách za vzor nejen svými texty, ale snad i malířskou výzdobou. [53] I když příslušné doklady v tomto konkrétním případě chybí, možno citovat evidentnější analogie např. co se týče o něco mladší bible Jana IV. z Dražic, kterou tento poslední pražský biskup rovněž přivezl z Francie a která hrála nezanedbatelnou roli v procesu překládání kompletních biblických knih do češtiny. [54] Naproti tomu existence BK na Moravě je doložitelná poprvé od roku 1740, kdy byla tehdy evidována v majetku olomouckého biskupa Jakuba Arnošta Lichtenštejna. [55] O způsobu, jakým se dostal rukopis BCO - poslední z těchto biblí - do majetku olomoucké kapituly není však nic známo.

Poznámky pod čarou

[1] Popis následujících tří cimelií, podle příslušných norem ve všech podstatných aspektech jejich kodikologie, textové struktury a umělecké výzdoby, by zde zabral neúměrně mnoho místa. Z toho důvodu budou příslušné informace o těchto rukopisech omezeny pouze na ty, které jsou závažné z bezprostředního hlediska zde probírané problematiky. Na ostatní údaje lze odkázat v příslušné citované literatuře. Tzv.Bible Arnošta z Pardubic, Olomouc, Vědecká knihovna, M III 2, Pergamen, 273 ff. 445 x 305 mm. Vazba: Dřevo potažené světlou kůží. Text: Gn, Ex, Nu, Dt, Joz, Sd, 1Kr, 2Kr, 1Pa, 2Pa, 1Mak, 2Mak, Ž, Iz,Jer, Pl, Ba, Ez, Dn, Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mi, Na, Ab, Sf, Ag, Za, Ma, Jb, Př, Kaz, Pís, Sap, Sir, 1Ezdr, Neh, Est, Tob, Jd, Mt, Mk, L, J, Sk, Jk, 1Pt, 2Pt, 1J, 2J, 3J, Ju, Zj, Ř, 1K, 2K, Ga, Ef, F, Ko, 1Te, 2Te, 1Tm, 2Tm, Tt, Fm, Žd, Laod. Pozdější ztráty folií s části textů RT a 2S, a úplných textů 1S a 2Ezd. Předmluvy k jednotlivým biblickým knihám podle systému F. STEGMÜLLERa, Repertorium Biblicum Medii Aevi I, Apocrypha, Prologi, Madrid 1950 (dále S): 284, 285, 311, 328, 547, 553, 551, 482, 487, 491, 492, 494, 500, 510, 512, 516, 521, 525, 528, 529, 532, 535, 540, 544, 344, 349, 457, 328, 327, 468, 330, 341, 332, 335, 596, 590, 607, 620, 624, 616, 809, 651, 670, 674, 676, 685, 700, 707, 715, 728, 736, 747, 752, 765, 780, 783, 794. Zachováno 64 vegetabilních iniciál. Lit: F.M.BARTOŠ, Bible Arnošta z Pardubic, in: Pražský ilustrovaný zpravodaj, č. 40, 1953,s. 9 - A.FRIEDL, Moravská knižní malba XI. až XVI. století, Katalog výst. Brno 1955, č. 30, s. 25-26 - E.PETRU, Z rukopisných sbírek Univerzitní knihovny v Olomouci, Praha 1959, s. 31-32 - její recense od F.M.BARTOŠe, in: Časopis spolku přátel starožitností 68, 1960, s. 172 - M.BOHÁČEK, F. ČÁDA, Beschreibung der mittelalterlichen Handschriften der Wissenschaftlichen Staatsbibliothek von Olmütz, Böhlau 1994, č. 355, s. 614-616.

[2] Tzv. burgundská bible, Kroměříž, Knihovna arcibiskupského zámku, 21132/O c V2. Pergamen, 376 ff, 344 x 260 mm, Vazba: Silná lepenka potažená hnědou kůží, zdobenou zlatým slepotiskem, zlatá ořízka, dvě kovové, pozlacené přezky. Texty: Gn, Ex, Lv, Nu, Dt, Joz, Sd, Rt, 1S, 2S, 1Kr, 2Kr, 1Pa, 2Pa, 1 Ezd, Neh, 2 Ezd, Tob, Jd, Est, Jb, Ž, Př, Kaz, Pís, Sap, Sir, Iz, Jer, Pl, Ba, Ez, Dn, Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mi, Na, Ab, Sf, Ag, Za, Ma, 1Mak, 2Mak, Mt, Mk, L, J, Ř, 1K, 2K, Ga, Ef, F, Ko, 1Te, 2Te, 1Tm, 2Tm, Tt, Fm, Žd, Sk, Jk, 1Pt, 2Pt, 1J, 2J, 3J, Ju, Zj. Zachováno 62 předmluv: S 284, 285, 323, 328, 327, 330, 332, 335, 341, 343, 344, 357, 457, 462, 468, 482, 487, 490, 492, 494, 500, 507, 511, 510, 515, 512, 513, 519, 517, 524, 521, 526, 528, 531, 534, 538, 539, 543, 547, 553, 551, 590, 589, 607, 620, 624, 677, 685, 699, 707, 715, 728, 736, 747, 752, 772, 765, 780, 783, 793, 809, 839. Zachováno 81 původních figurálních iniciál. Texty Genese na ff. 3 a 4 ztraceny už před koncem 16. st., kdy nahrazeny novými opisy, doplněnými navíc iniciálou In princio a celostránkovou miniaturou na předsádce. Lit: B. DUDÍK, Bibliothek und Archiv im fürsterzbischoflichen Schlosse zu Kremsier, Wien 1870, s. 44-46. Kroměříž. Město a a okolí (sestavil J. Kraťoch), Brno, (bez udání roku vydání), s. 38 - V. TOMÁŠEK, Rukopisy knihovny Uměleckohistorického muzea, in: Příloha Věstníku muzea v Kroměříži 1964-1967, Kroměříž 1967, č. 202, s. 35.

[3] Bible, Olomouc, Zemský archív, CO 183. Pergamen, 573 ff., 220 x 150 mm, Vazba z r. 1844: Dřevo potažené hnědou kůží. Text: Gn, Ex, Lv, Nu, Dt, Joz, Sd, Rt, 1S, 2S, 1Kr, 2Kr, 1Pa, 2Pa, 1Ezd, Neh, 2Ezd, Tob, Jd, Est, Jb, Ž, Př, Kaz, Pís, Sap, Sir, Iz, Jer, Pl, Ba, Ez, Dn, Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mi, Na, Ab, Sf, Ag, Za, Ma, 1Mak, 2Mak, Mt, Mk, L, J, Ř, 1K, 2K, Ga, Ef, F, Ko, 1Te, 2Te, 1Tm, 2Tm, Tt, Fm, Žd, Sk, Jk, 1Pt, 2Pt, 1j, 2J, 3J, Ju, Zj. 61 prologů: S. 284, 285, 311, 323, 328, 327, 330, 332, 335, 341, 343, 344, 357, 462, 468, 482, 487, 491, 492, 494, 500, 507, 511, 510, 515, 512, 513, 519, 517, 524, 521, 526, 528, 531, 534, 538, 539, 543, 547, 553, 551, 590, 589, 607, 620, 624, 677, 685, 699, 707, 715, 728, 736, 747, 752, 765, 772, 780, 783, 793, 809. 82 figurálních iniciál. Lit: Š. KOHOUT, Sbírka rukopisů Metropolitní kapituly Olomouc. Soupis iluminací 10.-18. století, Katalog, Opava 2001, s. 33-36.

[4] Úvodní pasáž vychází především z následující literatury: H. DENIFLE, Die Handschriften der Bibel-Correctionen des 13. Jahrhunderts, in: Archiv für Literatur- und Kirchengeschichte 4, 1888, s. 263-311, 474-601 - S. BERGER, Histoire de la Vulgate pendant les premiers siecles du moyen age, Paris 1893 - R. LOEWE, The Medieval History of the Latin Vulgate, in: The Cambridge History of the Bible II, Cambridge 1969, s. 145-152 - A. VON EUW, J. PLOTZEK, Die Handschriften der Sammlung Ludwig 1, Köln a.R. 1979, s. 25-41 - L. LIGHT, French Bibles c. 1200-30: a new look at the origin of the Paris Bible, in: The Early Medieval Bible. Ist production, decoration and use (ed. R.GAMESON), Cambridge 1995, s. 155-176.

[5] Optimální zastoupení počtu a pořadí předmluv v pařížské bibli: S 284, 285, 311, 323, 328, 327, 330, 332, 335, 341, 343, 344, 357, 457, 462, 468, 482, 487, 491, 492, 494, 500, 507, 511, 510, 515, 512, 513, 519, 517, 524, 521, 526, 528, 531, 534, 538, 539, 543, 547, 553, 551, 590, 589, 607, 620, 624, 677, 685, 699, 707, 715, 728, 736, 747, 752, 765, 772, 780, 783, 793, 809, 839. Doplňující literatura k biblickým předmluvám: S.BERGER,Les Préfaces jointes aux livres de la Bible dans les manuscrits de la Vulgate, Paris 1902 - D. DE BRUYNE, Les préfaces de la bible latine, Namur 1920 - B. KRAFT, Prologe, biblische, in: Lexikon für Theologie und Kirche 8, 1963, sl. 790-795.

[6] K tomu naposledy: L. LIGHT, The New Thirteenth Century Bible and the Challenge of Heresy, in: Viator 18, 1987, s. 276-279.

[7] Tomuto typu biblí věnoval systematickou pozornost německý badatel Reiner Haussherr, který shrnul výsledky svých početných výzkumů ve stati Bible moralisée, in: Lexikon der christlichen Ikonographie (hrsg. E. KIRSCHBAUM), 1, Freiburg-Rom-Basel-Wien 1968, sl. 289-293.

[8] Jedním z nejnaléhavějších a chronických desiderat výzkumu rukopisné produkce ve středověké Francii jsou i dostatečně detailní a důkladné studie, resp. selektivní publikování příslušných materiálů, které by se mohly stát spolehlivějším východiskem i pro objasnění speciálních aspektů, středověké knižní kultury této oblasti k.j. malířské výzdoby.

[9] Základní publikací o knižní malbě Francie 13. století zůstává doposud nepřekonaná monumentální práce amerického historika umění R. BRANNERa, Manuscript Painting in Paris during the Reign of Saint Louis. A Study of Styles, Berkeley-Los Angeles 1977. Novější přehled bibliografie k tomuto tématu a její hodnocení: A. BRÄM, Buchmalerei des 13. und 14. Jahrhunderts in Frankreich, Flandern, Hennegau, Maasland und Lothringen, in: Kunstchronik 47, Heft 1, 1994, s. 35-46, Kunstchronik 47, Heft 2, 1994, s. 73-96.

[10] Stručný nástin problematiky středověkých redakcí žalmů, včetně příslušné literatury poskytuje přehled A. VON EUUW, J: PLOTZEK (viz pozn. 4), s. 303-307, z níž je zde nejvíce relevantní G.HASELOFF, Die Psalterillustration im 13. Jahrhundert. Studien zur Geschichte der Buchmalerei in England, Frankreich und den Niederlanden, Berlin 1938.

[11] K tomu nověji: J. ZAHLTEN, Creatio Mundi: Darstellungen der sechs Schopfungstage und naturwissenschaftliches Weltbild im Mittelalter, Stuttgart 1979 a podstatná část studie F. AVRILa, A quand remontent les premiers ateliers d enlumineurs laics a Paris?, in: Les dossiers de l archéologie. Enluminure gothique, No. 16, Mai-Juin 1976, s. 36-44.

[12] Tabelární přehled ikonografie ilustrativního doprovodu této kapitoly ve francouzských biblích 13. st.: BRANNER 1977 (cit. v pozn. 9), s. 180-181, 186-187.

[13] Tomuto nanejvýš svéráznému zobrazení sv. Jana ev. věnoval pouze zběžnou pozornost v jinak své rozsáhlé publikaci J.F.HAMBURGER, St. John The Divine. The Deified Evangelist in Medieval Art and Theology, Berkeley-Los Angeles-London 2002, s. 122-123.

[14] Přehled ikonografie ke knize Jeremiáše ve francouzských biblích 13. st.: BRANNER 1977 (cit. v pozn. 9), s. 180-181, 186-187.

[15] Nejčastější ilustrace žalmu 69 ve francouzských biblích 13.st. přehledně: BRANNER 1977 (cit. v pozn. 9), s. 180-181, 186-187.

[16] Tak je tomu na ff. 251v (Ž 80, David bez hudebníků) a 274v (Sap, král Šalamoun s mečem, ale bez vojína, jemuž je určen). Nejvíce je princip kompoziční redukce zřejmý u ilustrací prorockých knih, na ff. 377v (Oz), 380v (Jl), 382 (Am), 386 (Mi), 388 (Na), 389 (Ab), 390V (Sf), zřejmý ze srovnání s analogickými zobrazeními v jiných biblích, kde vystupují obvykle i další protagonisté příslušné události.

[17] Např. u stojících postav na ff. 95, 201v, 377v, 380v, 382, 386, 388, 389, u sedících na ff. 242, 270.

[18] Např. na ff. 3, 198, 342, 444v, 469v, 490v, 521.

[19] Je to unciální D na ff. 5v, 242, 256v, 274v, 367v, 395v, 543v, H na ff. 29, 79, 459V, M na ff. 420v, 435, 495, 556v, N na ff. 377, 514, 560, V na ff. 48, 118v, 201v, 227v, 270, 296, 315v,382, 384v, 386, T na ff. 94v, 212v, 377v, 390, 489v, 493v, 570.

[20] Př na ff. 5v, 48, 94v, 95, 118v, etc.

[21] Např. na ff. 79, 388, 397, 480, etc.

[22] Př. na ff. 61, 106, 159, 171, 216v, etc.

[23] Př. na ff. 134v, 172, 237v, etc.

[24] Př. na ff. 183v, 193v, 216, 226v, etc.

[25] Spolehlivější rozlišení podílu jednotlivých rukou na vzniku početných iluminací v BCO by vyžadovalo samostatnou, přiměřeně rozsáhlou a detailní studii. Vycházeje ze standardně platných konvencí tehdejšího dílenského provozu, kdy úvodní iluminace v příslušném kodexu byly tradičně vyhrazovány hlavnímu iluminátorovi, se možno domnívat, že tak tomu bylo i v případě BCO, co se týče celostránkového zobrazení iniciály In principio na počátku Genese (fol. 6). Za tohoto předpokladu, by pak bylo možné zde hlavnímu malíři - jehož výtvory by jinak nepatřily kvalitativně ani v rámci výzdoby tohoto rukopisu k nejlepším díky své poměrně zběžné a hrubé kresbě, sklonu ke stereotypním schématům v podání lidské postavy a omezení koloritu v podstatě jen na základní dvoutón červené a modré - přisoudit předběžně a zcela hypoteticky i většinu dalších figurálních iniciál v prvních dvou třetinách rukopisu (t.j.na ff. 29, 48, 61, 79, 95, 106, 146, 159, 172, 198, 201, 212v, 221v, 238v, 242, 246v, 254, 270, 273, 274v, 296, 377v, 380v, 388, 389, 391v, 397v, 421, 435v, 415). Figurální iniciály, vyznačující se viditelně pečlivějším provedením, v jejichž barevné paletě se uplatňuje nápadně chrpově modrá a kdy i některé kostýmní motivy - zejména u ženských postav - reflektují soudobé módní trendy, by se tak jevily výtvorem dalšího iluminátora, jehož podíl by dominoval v poslední třetině kodexu (ff. 216v, 227v, 256v, 315v,342v, 444v, 489v, 490v, 492v, 494, 499, 515v, 517, 519v, 520, 521). Zvláštní probléme zde představují vegetabilní iniciály, které bývají svěřovány malířům méně zdatným v jejich dosavadním profesním školení. Je však otázka, zda podobné postupy platily i v případě výzdoby BCO. V problematickém světle se zde jeví dále i použitelnost některých opakujících se zjištění, týkajících se technického provedení či uplatnění různých výzdobných motivů, které bývají obvykle metodickým východiskem při snaze o objasnění analogických problémů středověké knižní malby. Tyto iniciály se totiž objevují na podložených polích, které mohou být zlaté, případně barevné, mohou být lemovány tuhou a výraznou černou linkou, nebo subtilnějším zlatou, případně opět barevnou lištou, mohou mít dále jednoduchý pravoúhlý, či trojúhelníkovitý tvar, ale mohou být i kulaté a reagovat tak více na příslušný obrys jimi lemované vegetace. Nicméně těmto znakům možno sotva přisoudit distinktivní význam při snaze o individuální identifikaci podílů jednotlivých iluminátorů. Objevují se totiž často i na dekoru jedné a téže stránky, či dokonce na jedné a téže iniciále. Tento dojem fluktuace platí např. i při posouzení vegetabilních výplní vnitřních polí iniciál, kde se mohou objevovat např. robustnější a bohatě olistěné a organicky se vinoucí úponky, na straně druhé je jejich podoba daleko křehčí v tenkém a geometricky pravidelném vinutí, kdy jejich obrysy jsou lemovány soustavnou drobných háčků. Bez důkladné - a náročné technické - analýzy není rovněž možné vyslovit atributivní závěry co se týče zmíněných početných případů těch iniciál, kde zlaté plochy ztmavly v důsledku zřejmě pozdějších chemických reakcí (viz násl. pozn.).I při vědomí provizornosti dosavadních zjištění, se možno předběžně domnívat, že rozsáhlá iluminátorská výzdoba v BCO je dílem dvou malířů, s nimiž spolupracovali jejich pomocníci, čerpající zřejmě ze společného motivického a formálního repertoáru, který byl majetkem dílny.

[26] Kromě drobných akcentů u vegetabilního dekoru jde u figurálních iniciál o celkově dvacet případů, u nichž se tato koroze projevuje ve větších plochách: ff. 134v, 184, 207, 244v, 251v, 280v, 340, 368, 382, 386, 390v, 410, 460, 480, 488, 491, 494v, 514, 518 a 520.

[27] K analogickým případům E.J.BEER, Liller Bildercodices, Tournai und die Scriptorien der Stadt Arras, in: Aachener Kunstblätter 43, 1972, s. - a dále A.VON EUW, J. PLOTZEK (cit. v pozn. 4), s. 91.

[28] Viz přehled předmluv z rukopisu BCO v pozn. 3.

[29] Počátek tohoto stylu, projevujícího se nejčitelněji v draperii, jež začíná reagovat na tělesné objemy pod ní prostřednictvím soustavy záhybů běžících častokrát napříč příslušných tvarů, je spatřován ve výtvorech konce 12. a poč. 13. st. mosanského zlatníka Nicolase de Verdun a ve zhruba soudobých miniaturách žaltáře královny Ingeborgy. Tento styl - některými německými badateli odlišován subtilněji od blízkého tzv. Rillenfaltenstilu - se zakrátko rozšířil jako jeden z mnoha během složitého přechodu uměleckého vývoje severozápadní Evropy od starší románské k nové gotické epoše a je doložen zvláště bohatě na památkách monumentální plastiky v Chartres či v Remeši, ale i ve výtvorech z emailu a na vitrážích či v iluminovaných rukopisech. První shrnutí badatelské problematiky kolem Muldenfaltenstilu poskytuje pronikavá recense publikace F. Deuchlera, Der Ingeborgpsalter, Berlin 1967, od R. HAUSHERRa, in: Zeitschrift für Kunstgeschichte 32, 1969, s. 50-68.

[30] Např. glosovaná bible, Paříž, Bibl. Nat. lat. 9402, fol. 3 - Bible, New York, Pierpont Morgan Libr., Glazier 11, fol. 63 - Petrus Lombardus, Historia Scholastica, Paříž, Bibl. Nat.lat. 5111, fol. 1 /BRANNER 1977 (cit. v pozn. 9), tab. V., obr. 111 a 147, který postuloval toto rozlišení/.

[31] Dvojí folia (3-4) obsahující druhou část Jeronýmovy předmluvy ke Genesis a počátek této knihy (do Gen 2,12) nejsou původní, ale byly doplněny a popsány tímto textem koncem 16. st., patrně v důsledku předešlé ztráty příslušných pasáží. Za tento písařský doplněk je podle DUDÍKa 1870 (cit. v pozn. 1), s. 46, odpovědný provinciál minoritského kláštera sv. Alžběty v uherském Raabu Mattias Borhy, jehož celostránkový portrét, je připojen na předsádku a opatřen i rozsáhlým nápisem s datem 1595. Dudík se navíc domnívá - nicméně bez bližších argumentů - že tento řeholník mohl být autorem i diletantsky a nanejvýš neuměle provedené iniciály In principio na fol. 4. Lze se ptát, proč i tento iluminátorský úkol nebyl svěřen anonymnímu malíři zmíněného portrétu Borhyho, jež patří nepochybně k nejlepším výkonům pozdně renesanční malby ve střední Evropě.

[32] Ze srovnání s tabelárním přehledem ikonografie Deuteronomia u BRANNERa 1977 (cit. v pozn. 9), s. 178-179, 184-185 vyplývá, že na tomto místě se nejčastěji objevuje zobrazení Mojžíše s Aaronem, Mojžíše při kázání zástupům, či při kladení desky s desaterem do archy úmluvy.

[33] Srov. BRANNER 1977 (cit. v pozn. 9), s. 178-179, 184-185.

[34] Tato kompozice nemá paralely ve známých ilustrovaných biblích. Její ikonografie byla evidentně inspirována zobrazením předání štoly, které se diferencuje podle příslušných ordines: V případě iluminace v BCO jde evidentně o ordinaci biskupa, jak svědčí štola zavěšená kolem jeho krku a svými oběma konci spadávajícími paralelně dolů, stejně jako fakt, že tato insignie je kladena na spodní kamicellu. Pro ordinaci jáhna je např. distinktivní jeho odění v dalmatice, kdy se mu štola položí na levé rameno tak, aby jeden její konec spadával dole vepředu a druhý vzadu (K tomu informativně: J. BRAUN, Liturgisches Handlexikon, Regensburg 1924, reed. München 1993, s. 327-328).

[35] Texty Siracha doprovází obvykle izolované zobrazení personifikované Církve, případně krále Šalamouna nebo anonymního proroka. Srov. BRANNER 1977 (cit. v pozn. 9), s. 180-181, 188-189.

[36] Obvykle se u tohoto textu objevuje zobrazení stojícího evangelisty.

[37] Běžné zobrazení na tomto místě představuje P.Marii s děckem Srov. BRANNER 1977 (cit. v pozn. 9), s. 180-181, 186-187, u něhož jako jediný případ kompozice Korunování P.Marie se týká pozdní bible v Bruselu, Bibl. Royale Albert Ier, ms. 8318, zařazený do skupiny moralizujících biblí 20 a 30 let 13. st. K ikonografii Korunování P.Marie souhrnně: H.W. VAN OS, Kronung Mariens, in: Lexikon der christlichen Ikonographie (hrsg. E.KIRSCHBAUM) 2, 1970, sl. 671-676.

[38] Standarním zobrazením u tohoto textu je sv. Lukáš, podobně jako i portréty ostatních evangelistů na počátcích jejich knih. Zobrazení Zachariáše před textem Lk, je doloženo např. v karolinském evangeliáři z konce 8.st., Londýn, Brit. Libr., Harl. 2788, fol. 109. nicméně ve scéně, kdy k němu přichází anděl, aby mu zvěstoval své poselství /L empire carolingien. L univers des formes (ed. J. HUBERT - J. PORCHER - W.F. VOLBACH), Paris 1968, obr. 71/ K ikonografii poměrně vzácného zobrazení Zachariáše s Alžbětou, objevujících se někdy i v souvislosti s jejich společným svátkem na 5.11.: G.KASTER, Zacharias, in: Lexikon der christlichen Ikonographie (hrsg. E. KIRSCHBAUM) 8, 1976, sl. 633-636.

[39] Na rozdíl od výzdoby v BCO se jeví celek iluminaci v BK - v neposlední řadě i díky jejich obecně kvalitnějšímu provedení - přehledněji v otázce podílu jednotlivých malířů, mezi nimiž možno v rámci figurálních iniciál rozeznat - byť opět jen hypoteticky a v podobě předběžných návrhů - celkově tři osobnosti: Výtvory prvního z nich se vyznačují zběžnějším provedením obvykle velkohlavých postav s uhrančivým pohledem a velkýma hrubýma rukama. Typické je pro něj dále i omezení barevné škály na základní modrou a červenou, stejně jako naprostá absence jakéhokoliv náznaku modelace. S jistou opatrností mu lze připsat figurální iniciály na ff. 1, 19, 30v, 61, 68v, 77v, 95v, 113v, 135, 144, 147v 156v, 175, 184, 190v, 211v, 248v, 261v, 270, 275, 276, 276v, 338, 349, 350v, 351v, 353v, 368 a 372. Pro díla druhého iluminátora je charakteristické pečlivější provedení, zřetelné zejména v detailním podání obličejů, dále v uplatnění delikátnějšího koloritu různých odstínů nafialovělých, skořicově hnědých, atd. Svým sklonem ke kulatějším a měkčím formám s náznakem určité modelace má tento malíř, převyšující kvalitativně prvně uvedeného, nejblíže mosanským památkám konce 12. a poč. 13. st., resp. těm severofrancouzským dílům tehdejší doby, která byla ovlivněna příkladem Maasy. O vymezení jeho podílu se možno opět s příslušnou hypotetičností pokusit konkrétně u dekoru na ff. 76, 87v, 104v, 121, 132, 139, 152, 164v, 170v, 177, 179, 199, 271, 277v, 278, 299v, 346, 347, 348, 367 a 371. Konečně pro iluminace třetího z těchto malířů, jehož ruku je někdy dost obtížné odlišit od druhého, je příznačné rovněž pečlivější provedení, nicméně s výraznějším smyslem pro modelaci. Od něj snad pochází figurální iniciály na ff. 192v, 194, 226v,243v, 267v, 272v, 273, 273v, 292, 316v, 334, 342, 344v a 357. Spojitosti děl připsaných zde hypoteticky druhému a třetímu malíři s prostředím Maasy, potvrzují i nepochybné výrazné afinity některých motivů vegetabilních iniciál, zejména zmínění lvíčci, či polypovité květy, které představují výtvory zřejmě jednoho či dvou spolupracovníků.

[40] Viz pozn. 2.

[41] DUDÍKem 1870 (cit. v pozn. 2) uvedené kostýmní a haplologické reálie, jež mají podle něj poukazovat na vznik BK v Burgundsku, odpovídají v jejich podání na iluminacích v BK velmi obecným konvencím, platným od konce 11. do poč. 14.st. v oblastech od Anglie po Pyreneje a po střední Evropu. Rovněž arabesková výzdoba nápisových textů pod horními okraji folií mají v gotické knižní malbě velmi univerzální použití. V této souvislosti stojí za připomenutí, že z velkého počtu zachovalých francouzských iluminovaných biblí 13. st., nelze zatím žádnou spolehlivě lokalizovat do oblasti Burgundska.

[42] O systému desetidílného členění žalmů ve středověku nejpodrobněji HASELOFF 1938 (cit. v pozn. 10), s. 21-23.

[43] Indikativní v tomto ohledu je zejména drapování kostýmů. např. záhyby v dolní části svrchního oděvu Elimelecha (fol. 76) v jejich dlouhém smyčkovitém průběhu obepínající pravé koleno jsou srovnatelné s drapováním u postavy P.Marie na stejném místě v sakramentáři z Lutychu, c. 1160, Kolín n.R., Dombibl. No. 157, fol. 8 (Katalog Rhein und Maas. Kunst und Kultur 800-1400, 2, Köln a.R. 1973, s. 356, obr. 30). Dále jsou to charakteristické kulaté siluety horní části ženských postav s rouškou na hlavě, exemplifikované zde zobrazením P.Marie z Nanebevstoupení Krista (fol. 357) se svým protějškem na emailové destičce mosanského původu, c. 1160, z někdejší sb. Goluchow (H. Swarzenski, Monumets of Romanesque Art, London 1953, obr. 400).

[44] Drobné postavičky lvíčků s poměrně velkými hlavami, které jim propůjčují spíše psí vzhled a zbarvených bledě béžově, nebo častěji v různých červených a nafialovělých odstínech se objevuje v rámci iniciál v BK na ff. 156, 190, 210v, 243v, 267v 271, 315v. Starší analogie tohoto druhu jsou doloženy v severní Francii od konce 12.st., např. v bibli ze St-André-au-Bois, Boulogne-sur-mer, Bibl. municip., ms. 2, fol. 211, či v komentáři Flora k paulínským epištolám, Paříž, Bibl. Nat. lat. 11575, fol. 77 (W.CAHN, Romanesque Manuscripts. The Twelfth Century. A Survey of illuminated Manuscripts in France I, London 1996, obr. 235, 284). K širší otázce umění Kanálu: C.R.DODWELL, The Canterbury School of Illumination, 1066-1200, Cambridge 1954, s. 104-106 - W. CAHN, St. Albans and the Channel Style in England, in: The Year 1200. A Symposium, New York 1975, s. 187-230.

[45] Polypovité listy se objevují v BK na ff. 2v, 60v, 76v, 267v, 276v, 280v. Srovnatelné příklady ze severní Francie se nabízejí v komentáři Petra Lombarda k žalmům, z poslední čtvrtiny 12.st, Paříž, Bibl. Nat. lat. 11565, fol. 31v /CAHN 1996 (cit. v předešl. pozn.), obr. 221/.

[46] Viz detailní rozepsání knih v BAP a jejich pořadí v pozn. 1.

[47] B. FISCHER, Lateinische Bibelhandschriften im frühen Mittelalter, Freiburg i.Br. 1985, s. 147-148, 279-307.

[48] Jsou to jmenovitě prology k Makabejským knihám, připisovaným Hrabanu Maurovi: Cum sim promptus (S. 547) a Memini me (S. 553). K tomu i LIGHT 2001 (cit. v pozn. 4), s. 165.

[49] ZAHLTEN 1979 (cit. v pozn. 11).

[50] Obě bible jsou přístupné na Internetu ( http://liberfloridus.cimes.fr/cgi-bin/afich_image), nicméně pouze ve výběru stránek obsahujících iluminovaný dekor, kdy bohužel není možné ověřit, zda zjištěné spoje s podáním iniciál v BAP, by bylo možné potvrdit i analýzou jejich textů.

[51] Svědčí o tom erb přimalovaný na dolním okraji fol. 3 a pozůstávající ze čtvrceného štítu v prvním a čtvrtém poli, kde se objevuje na černém poli zlatá břevna (znak pražské kapituly) a ve druhém a třetím na červeném poli pak polofigura bílého koně ve skoku (znak Arnošta z Pardubic). Většina badatelů spojovala znak přímo s osobností prvního pražského arcibiskupa. Naproti tomu BOHÁČEK - ČÁDA 1994 (cit. v pozn. 1), s. 615 ho považují s přehnanou opatrností pouze za doklad existence bible v pražském arcibiskupství v dobách úřadování Arnošta z Pardubic a staví se rezervovaně k tezím, podle nichž by erb byl dokladem, že rukopis se nalézal přímo v majetku arcibiskupa, případně byl jím darován. Nápis na předsádce datovaný rokem 1558 dokládá darování rukopisu Janem Nakserem z Rovného. Podle jiného nápisu na fol. 3 se dostala bible v r. 1678 do majetku brněnských jezuitů zásluhou provinciála Matthiase Tannera. Kdy a za jakých okolností se rukopis ocitl v olomoucké knihovně není známo. V této souvislosti budiž připomenuto, že na posledním listu (fol. 273v) se nachází čtrnáctiřádkový, doposud bádáním zcela nepovšimnutý nápis v kurzívě 15. st., který je v důsledku sedření těžko čitelný.

[52] Ze studií k osobnosti prvního pražského arcibiskupa si zachovala stále svůj informativní význam publikace J.K.VYSKOČILa, Arnošt z Pardubic a jeho doba, Praha 1946. Nověji: J. POLC, Arnošt z Pardubic, in: Otec vlasti 1316-1378, Sborník (vyd. J.Polc), Řím 1980, s. 119-161.

[53] FRIEDL 1955 (cit. v pozn. 1), s. 26.

[54] Praha, Knihovna Národního Muzea, XV A 6. K tomu recentně: P.BRODSKÝ, Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze, Praha 2000, č. 197, s. 214-216, kde shrnuta i dosavadní literatura. Z ní je v těchto souvislostech relevantní: V.KYAS, Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997, s. 51-52. a P. FREITINGER, Bible Jana z Dražic a staročeské překlady Písma, in: Listy filologické 110, 1987, s. 159-165.

[55] Z nejstarších záznamů v rukopise na fol. 1 nahoře vyplývá, že kolem r. 1450 se nalézal v minoritském klášteře sv. Alžběty v uherském Raabu, dokud byl tehdy zapůjčen místnímu biskupovi Augustinovi. Další nápis datovaný 1595 a doprovázející výše zmíněný portrét provinciála Matthiase Borhyho (cit. v pozn. 31), svědčí o tom, že tento řeholník daroval bibli Petrovi Zokolymu ze Szokolu. Konečně podle dalšího záznamu na fol. 1 z r. 1740 byl rukopis v Kladsku, odkud se tehdy dostal z iniciativy hraběte Valdštejna do majetku olomouckého biskupa Jakuba Arnošta Lichtenštejna (1738-1745). Je pozoruhodné, že DUDÍK 1870 (cit. v pozn. 1) s. 46 mluví o blíže nespecifikovaném zobrazení na fol. 378, poškozeném pozdějšími ořízkami. V dnešním stavu zachování vykazuje rukopis celkově 376 folií. V případě, že nejde o omyl citovaného autora, nebo nepozornost tisku při publikování jeho článku, jednalo by se pak o další ztrátu folií v BK.

Aktualizováno: 04.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 20.08.2018 10:36
TOPlist