Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Středověký rukopis: rekonstrukce života písemnictví

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

13. ročník odborné konference (23. - 24. listopadu 2004)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Středověký rukopis: rekonstrukce života písemnictví

Zdeněk Uhlíř

Pokud máme mluvit o středověkém rukopisu, takřka okamžitě narazíme na jistý problém: nedokážeme totiž dost jasně určit, jaký je pojmový denotát tohoto termínu. [1] A tak se nacházíme v poněkud paradoxní situaci: existuje sice kodikologie, [2] speciální pomocná věda historická, jež se podle své definice zabývá komplexním studiem rukopisů, nicméně její předmět je poněkud nejasný. Jsou-li moderní vědy charakterizovány jako prolnutí předmětu a metody [3] a má-li být každá metoda adekvátní svému předmětu, potom lze takto neurčitě koncipovanou disciplínu z čistě teoretického pohledu velice úspěšně zpochybnit. To ovšem nutně neznamená, že bychom museli být takto radikální. Je totiž zřejmé, že toto je rigorózní metodologický pohled na věc, který je sám o sobě také pochybný. Moderní vědy se jím možná řídí ve svých explicitních prohlášeních, ve své implicitní praxi jej však sotva dodržují. [4] Moderní vědy jsou tak na jedné straně fideistické doktríny, třebaže to o sobě nechtějí slyšet, na druhé straně však jsou něčím mnohem skromnějším, totiž směsicí racionálních i iracionálních zájmů vyvolaných sociokulturními životními situacemi. Ačkoli tak o sobě tvrdí, že hledají - a nacházejí - pravdu v objektivním, [5] tj. ontologickém smyslu, ve skutečnosti jen reagují na výzvy vyvolané různými zájmy, takže jejich pravda je ve skutečnosti axiologická, tj. pragmatické povahy. S tímto vědomím pal můžeme mluvit o středověkém rukopisu, jakkoli nevíme, co to vlastně, tj. per definitionem znamená.

Víme to přece empiricky. Nikoli ovšem v tom smyslu, jak se koncipují moderní vědy, tzn. na základě indukce. Abychom totiž byli schopni cokoli, tj. vůbec něco indukovat, musíme mít představu o fenoménech, resp. atributech, z nichž se tak má dít. Může to být představa jen velice matná, ale musí existovat předem, tzn. před svým racionálním vědeckým pojednáváním. Každou vědu tak předcházejí intencionální předměty, modely a konstrukty věcí, které jsou dále metodicky analyzovány a z takto vzniklých složek posléze vytvářeny modely a konstrukty nové. Pokud tedy intencionální předměty jsou předsudky, vědecké předměty jsou pomysly a obojí druh těchto mentálních předmětů se vztahuje ke skutečnosti, tj. vnější skutečnosti jen velmi vágně. Novější logika a metodologie přichází s představou fuzzy pojmů a fuzzy předmětů, to se však týká spíše jen sféry jazyka a snad myšlení, stěží však skutečnosti jako takové. A> pojmy a předměty jsou či nejsou fuzzy, plyne z toho tendence určovat je přesněji, než je vůbec zjistitelné. Vytváří se tím však jenom iluze vědecké serióznosti, tj. hodnota naplnění jisté lidské role, jiné opodstatnění to nemá. A tak ačkoli předměty a pojmy jsou v zásadě nejasné, dá se s nimi operovat a manipulovat a na tom spočívá moderní věda. Za této situace při rozvoji vědy primárně nejde ani o indukci, ani o dedukci, nýbrž o abdukci, [6] tj. o intuitivní přenesení představ a postupů z jedné oblasti do jiné. Abdukce tak vymezuje pole, zatímco indukce a dedukce je pouze obdělávají. Věda je v tomto činnost jako každá jiná, třebaže novověk z ní udělal jen jinou formu náboženství a povýšil ji tak na piedestal. [7]

Intencionálním předmětem termínu středověký rukopis je prostě velmi stará kniha. O středověku se přirozeně mohlo mluvit teprve v novověku, a tak je tu intencionální předmět obdařen novověkou představivostí, která je něčím jako axiómem, o němž se nediskutuje a který se prostě přijímá. V podstatě je použit v přítomnosti existující model či konstrukt a do něj zapracovány výrazné prvoplánové rozdíly. To, co se dochovalo ze středověku, připomínalo publikaci, tj. tištěnou knihu, a tak bylo použito tohoto základního modelu. Výrazná odlišnost pak byla spatřována v tom, že na rozdíl od stávající knihy tištěné to byla kniha rukou psaná, takže prostě a jednoduše bylo konstruována kniha rukopisná. Více nebylo třeba, aby se tohoto konstruktu mohlo používat až dodnes. Není tu žádný skutečný pojmový denotát, je tu jen vágní představa intencionálního předmětu, na které byla posléze vybudována celá speciální disciplína. Pokud tedy říkáme, že jsme hrdi na vykonanou práci, musíme si být jasně vědomi, na co jsme vlastně hrdi. Hrdí jsme na tu leckdy duchamornou činnost, která s tím souvisí, nikoli na myšlenkové výboje, protože to v tomto světle nelze. Hrdí jsme spíše na vojenskou disciplínu, kterou tato práce vyžaduje, stěží na volnost ducha, již nepřináší. Je to hrdost čistě kolektivní budující esprit de corps , nic subtilnějšího. To by nás mohlo vést k zamyšlení.

Na konstrukci středověkého rukopisu vycházející z velice jednoduchého intencionálního předmětu si můžeme povšimnout jedné podstatné věci. Tato konstrukce totiž nepochybně souvisí s komunikací. Není to ovšem komunikace ve své činné, nýbrž povýtce ve své zvěcnělé rovině, tj. komunikace ve své statické podobě. Konstrukce středověkého rukopisu se prostě opírá o představu aktuálního informačního, komunikačního a znalostního prostředí a o představu typických médií, která fungují v jeho rámci. [8] Avšak vzhledem k tomu, že právě ta nejsoučasnější věda až idiosynkraticky rozlišuje mezi znalostí, tj. věcným obsahem a komunikací, tj. zpřístupňující formou, není schopna postihnout rozdíl mezi činnou a zvěcnělou komunikací. Poněvadž v té zvěcnělé žije a skrze její média se vyjadřuje, problém zvěcnělé komunikace vůbec nevnímá, a tak z něj vytváří nadčasovou názorovou formu, ačkoli evidentně jde o záležitost historicky proměnlivou. [9] A tak si tedy kodikologie, ačkoli je pomocnou vědou historickou, vůbec nepřipouští, že ústřední předmět svého zájmu vlastně konstruuje ahistoricky. Přitom však je zcela zřejmá jedna věc: při takového konstrukci středověkého rukopisu, jež je následně velmi sofistikovaně a minuciózně konceptualizována, dochází ve skutečnosti k neuvědomělé transformaci, která týž středověký rukopis jakožto reálný objekt klade na Prokrustovo lože svévole moderní vědy, poněvadž jsou v průběhu takového aktu kontaminovány historicky nesourodé představy, tzn. dochází tu ke srovnání nesrovnatelného. Jestliže však jsme si tuto skutečnost jednou uvědomili, nemůžeme nadále v takové cestě pokračovat.

Docházíme tak k velice závažné věci. Zjiš>ujeme totiž, že historické poznání je od samých základů ovlivněno zvěcnělou podobou komunikace, která je právě aktuální a dominantní. Tedy řečeno jinak, pokud se nepodaří minulé podoby zvěcnělé komunikace vyjádřit za použití zvěcnělých forem komunikace aktuálních a dominantních, minulost bude zcela mrtvá, a to nikoli ve smyslu své prosté uzavřenosti, ale právě v tom smyslu, že se stane nepostižitelnou, nebude k nám žádným způsobem promlouvat. Na druhé straně transformací do jiných podob zvěcnělé komunikace se možnost jejího promlouvání k nám uchovává a její chápání lze pak i nadále rozvíjet. Historie je právě takovou transformací minulosti; minulost je němá a promlouvá pouze skrze historii, která tak není týmž co minulost. Otázka jak to skutečně bylo pak nemá smysl pro artefakty a události minulosti samé, ale pro jejich reprezentaci v historii. Pravda - ani historická pravda - není otázkou ontologickou, tj. objektivní, nýbrž axiologickou, tj. intersubjektivní. V tomto pohledu pak je nadbytečné, ba zavádějící věnovat takřka veškeré úsilí tomu, jak na základě vědeckých eskamotáží poznat věci určitěji, než je vůbec zjistitelné. Někomu se to může jevit tak, že - přijmeme-li tento změněný základ - pak opravdu nastává svět bez historie. [10] Tak tomu ovšem není, jen postupně začínáme historii jinak chápat. Začínáme ji tak chápat, protože se v posledních letech objevují nové podoby zvěcnělé komunikace, roste nové informační, komunikační a znalostní prostředí a s ním i jeho typická média, přičemž toto nové prostředí a tato nová média si začínají nárokovat dominanci. Jestliže tedy historie je transformací minulosti z jedné do jiné podoby zvěcnělé komunikace, je toto jiné chápání historie jenom prostým důsledkem proměn skutečnosti: nejenom minulost, ale také historie je proměnlivá. Vyvstávají tudíž nové otázky a ty staré, třebaže i ony mají smysl, přece ztrácejí na důležitosti a ostatně i zajímavosti.

Tak se nezbytně dostáváme k revizi našich dosavadních představ o středověkém rukopisu, které jsou namnoze stále ještě přijímány, anebo se o ně úplně vytratil zájem. Dosavadní představa stojí a padá s tím, že středověký rukopis je artefakt. [11] Kodikologie sice sama o sobě prohlašuje, že jejím konečným cílem jsou texty, tzn. záznamy a nikoli nosiče, nicméně dominantní pojetí artefaktu se soustřeďuje takřka výhradně na nosič a zájem o záznam je v lepším případě v nedohlednu, v horším případě vůbec neexistuje. Do jisté míry se není čemu divit, protože kodikologie něco jiného o sobě říká a něco jiného dělá: koná ve smyslu praktického vědeckého provozu, avšak vypovídá o ideálu, o němž však vůbec není jisté, zda je uskutečnitelný. Její ideál je totiž kumulativní - teprve až shromáždíme všechno, co vůbec shromáždit lze, pak budeme vědět všechno, co lze vědět. Tím způsobem se však dostává do dvojího dilematu. Jednak opakovaně shromažďuje údaje podle stále stejného v podstatě apriorního vzorce, takže nakonec vůbec nemůže vědět, zda jí něco neuniká a co to je. Je to postup na základě metodologie verifikace, jejíž správnost však byla již poměrně dávno vyvrácena. [12] Dospívá tak k poznání spíše jen fakticistnímu než faktografickému, protože v zásadě nepoužívá postupu na základě metodologie falzifikace. A dospívá tak pouze k poznání konkrétně individuálnímu, ačkoli je zřejmé, že cílem historie není individuální (ovšem ani univerzální), nýbrž specifické. Jednak svou ústřední představou artefaktu vlastně vytváří nepřeklenutelnou propast mezi historií a filologií. Je-li artefakt ve smyslu filologickém zhruba totéž co památka, dílo, text, záznam, potom - aby vůbec měla kodikologie jako samostatná disciplína opodstatnění - je artefaktem ve smyslu kodikologickém zhruba totéž co nosič, tj. středověký rukopis ve své výhradně fyzické podobě. To, že konečným cílem kodikologie jsou texty, by sice možná mohl dát zdravý rozum, ale žádná věda se neřídí zdravým rozumem, protože jej více méně oprávněně považuje za předsudečný a hlavně zmatečný. Výsledné aporie však jsou spíše vytěsňovány, než aby byly reflektovány. Z toho plyne, že právě tento ústřední bod kodikologie musí být revidován.

Středověký rukopis prostě není artefaktem ve smyslu pouhé fyzické věci, nosiče, ale je také komunikátem. [13] Jeho sdělení však je dosti komplikované, neodehrává se pouze na jedné rovině. Mohli bychom snad říci, že je to sdělení komplexně sémiotické, v němž jak nosič, kniha v tradičním smyslu tj. fyzická věc, tak záznam, text v tradičním smyslu, tj. ideální předmět, jsou chápány jako reprezentace něčeho jiného, než samy bezprostředně jsou. Tím se překlene jak rozpor tkvící ve fakticistní kumulativnosti, tak ve své ostrosti neprůchodná hranice mezi historií a filologií a na nižší úrovni mezi historií a pomocnými vědami historickými. Středověký rukopis se tak stane médiem, v němž jsou neoddělitelné jeho fyzická složka nosiče a ideální složka záznamu. Takové rozdělení nadále může být považováno za pouze abstraktní a jako takové ireálné; jako o realitě o něm nelze uvažovat ani v náznaku. Proč však to tak dosud možné bylo - a praktické provozování kodikologie to proti teoretickým proklamacím zcela jasně dosvědčuje - plyne právě z toho, že minulost může být a je transformována v historii různým způsobem na základě aktuální zvěcnělé komunikace, tj. dominantního informačního, komunikačního a znalostního prostředí a příslušného typického média.

V dominantním tištěném prostředí se liší rukopis a publikace jak funkčně, tak formálně, jsou stěží zaměnitelné. Tvorba či prostě vytváření rukopisu je v tomto prostředí čistě individuální a subjektivní činností, které ještě neznamená vůbec nic pro komunikaci. Podstatný je teprve krok od rukopisu k publikaci. Tam vystupuje zodpovědnost dílčích funkcí či rolí. Teprve tam se píšící osoba původce stává autorem, protože ve styku s tiskařem, vydavatelem, nakladatelem a v různé míře kooperace s redaktorem, editorem, adaptátorem, překladatelem, ilustrátorem, komentátorem atp. na svém původním díle dále pracuje a přetváří je z polotovaru v konečný produkt. Všechny tyto dílčí zodpovědnosti se tedy týkají publikace, nikoli rukopisu. Zodpovědnost se prostě vztahuje ke zveřejnění, nikoli k vytvoření díla. Původně to byla a i nyní to je v konečném důsledku zodpovědnost právní za šíření té které reprezentace původního výtvoru, tj. rukopisu. Všechny tyto dílčí zodpovědnosti se vztahují nikoli ke skutečnosti jako takové, nýbrž ke skutečnosti právně upravené, tzn. k právní fikci skutečnosti, jež vznikala teprve v průběhu novověku, takže ji nelze vztahovat ke starším obdobím. Kodikologie však, třebaže neužívá přímo termínu zodpovědnost, tak přesto činí a rozšiřuje platnost alespoň některých z těchto dílčích zodpovědností i na středověk. Činí tak z dvojího důvodu: jednak je nucena transformovat minulou zvěcnělou komunikaci ve zvěcnělou komunikaci aktuální, jednak vcelku bez dalšího předpokládá, že pojem publikace prostě lze mutatis mutandis aplikovat na středověké písemnictví. Neuvažuje totiž vůbec o tom, že by středověký rukopis třeba nemusel být primárně médiem šíření informace, že by jím mohl být až sekundárně, protože primárně je médiem informaci uchovávajícím, je hlavně externí pamětí. Jsou totiž leckteré indicie naznačující, že primárním médiem šíření byly rétorické a homiletické výkony, nikoli ve středověkých rukopisech petrifikované texty. Rukopis jakožto externí pamě> tak byl ve středověku především oporou interní paměti, nikoli rezervoárem paměti vůbec. [14]

Je tudíž zřejmé, že tato aplikace, by> je dnes stále ještě všeobecně uznávána, je v zásadě matoucí a zkreslující. Středověký rukopis se od tištěné knihy neliší jen jako technologický produkt, on se od ní významně odlišuje i jako médium svého, tj. jiném informačního a komunikačního prostředí. Jde tu především o dvě podstatné věci. Jednak je té době neznám pojem autorství v našem nynějším smyslu, tzn. autorství individuálního, které znamená, že každý, kdo něco napíše je autorem toho napsaného. Tak je to vskutku možno chápat jen prizmatem právní zodpovědnosti, ovšem ne za napsané, nýbrž za šíření napsaného, avšak nikoli jinak. Středověk sice znal slovo auctor, ze kterého se vyvinulo slovo autor v moderních evropských jazycích, ale to neznamenalo kteréhokoli individuálního autora v tom smyslu, jak mu rozumíme my dnes, ale svým významem se blížilo slovu auctoritas, tzn. položce nějaké univerzální tradice, kanonického výběru apod. Jenom v tomto smyslu je možno s kategorií autorství počítat, jinak neexistovala. [15] Jednak, jestliže neexistovala kategorie autorství, neexistovala a nemohla existovat ani kategorie díla. Dílu dnes rozumíme jako textové, obrazové apod. reprezentaci, která se sice v komunikaci může ve svých vnějších formách měnit, ale ve svých podstatných vnitřních formách se nemění, zůstává stále stejná: dílo je shodné ve svých exemplářích a tím je také možno považovat je za samo v sobě totožné. Takové dílo tedy je universale reale. Je v tom zřejmý paradox, protože universalia realia novověk jinak zásadně odmítl a středověk je chápal úplně jinak, ne jako shodnost exemplářů podle jistého rysu, ale jako podobnost exemplářů svému vzoru. Zdá se, že pro středověké rukopisné prostředí musíme přijmout tuto podobnost, nikoli onu shodnost novověkého tištěného prostředí.

Je tedy nutno uvážit, co je opravdu podstatným problémem kodikologie, zda detailní analýza rukopisů jakožto artefaktů, tj. fyzických věcí a s ní spojená co nejpřesnější datace zhusta založená na docela fiktivních filigranologických operacích [16] a sofotikované atribute týkající se autorů a děl, jež jsou spíše jen formálně bibliografického rázu, anebo pochopení funkčnosti a fungování středověkého rukopisného prostředí jako celku i v jeho jednotlivých dílčích výsecích. Vzhledem k tomu, že i sami badatelé, kteří vyznávají tradiční pojetí kodikologie, resp. pomocných věd historických vůbec, narážejí na indicie, že rukopisné prostředí tehdy fungovalo jinak, než jak si dnes fungování informačního, komunikačního a znalostního prostředí představujeme, [17] soudím, že důsledný přesun zájmu je tu nasnadě, i když se to někomu může jevit jako povážlivé. Chiméra povážlivosti odklonu od primárního důrazu na fyzický nosič je myslím už dostatečně jasně vyvrácena, než aby mohly být brány vážně námitky přicházející z této strany, by> by se zašti>ovaly svou vědeckou kontinuitou a úctou k práci, kterou vykonaly předchozí generace včetně té nynější. Závažnější námitkou je ta, která si povšimne, že - pokud byl středověký rukopis primárně médiem určeným nikoli k šíření informace, ale k podpoře interní paměti na základě paměti externí - přicházelo v úvahu především takové šíření informace, které bylo založeno na přímém kontaktu a nikoli na vzdáleném přenosu, tzn. převážně rétoricky a homileticky. Tento způsob fungování prostředí a médií z vlastní zkušenosti v seriózní podobě neznáme; máme s ním zkušenost jen v pokleslých podobách, kterým říkáme tu s odporem drby, tu familiárně kuloáry. Zdá se však, že jeho serióznější podoby pomíjíme, protože jsme ze zvyku náchylni všímat si hlavně tištěných reprezentací informace. Mám na mysli myriády různých sympozií, konferencí, seminářů, mítinků, workshopů s jejich přednáškami a simultánními tzv. prezentacemi na jedné a neuspořádané a heterogenní prostředí Internetu na druhé straně, prostě celý nový svět informačně komunikačních technologií, který se již zformoval v souvislé sí>ové elektronické prostředí s typickými médii zdroje a prezentace. Je načase transformovat svět středověké rukopisné minulosti do tohoto nového prostředí a v digitální historii jiným způsobem reprodukovat a rekonstruovat život středověkého písemnictví. [18]

Sí>ové prostředí informačně komunikačních technologií přináší s sebou tři rysy, které sice ani dříve nebyly neznámy, nicméně jevily se spíše jako marginální, avšak s postupujícími možnostmi automatického zpracování a následného vyhledávání informace se staly podstatnými. Za prvé je to přesnost v detailu přinejmenším po formální stránce. Všechny informační systémy dnes nějakým způsobem validují vstupní data, takže nemůže nastat formální chyba v jejich struktuře, která by zabránila jejich zpracování, zpřístupnění a následnému zpětnému vyhledání. To je jednoznačný pokrok oproti dosavadním postupům. Nezabrání se tím sice formální chybě v jejich zápisu (tzv. překlep), ale tím, že tytéž systémy umožňují jednak indexování, jednak vyhledávání na základě pouhé přibližnosti, umožňují také do značné míry odstranit tento problém, který býval dosti závažný a mnohdy neřešitelný. Nemohou sice odstranit věcnou chybu v zadávaných datech, avšak pokud je následným užíváním zjištěna, lze ji snadno napravit. V důsledku toho je možno provádět detailní srovnávání údajů a jejich cílené detailní kombinace v takřka libovolném měřítku, což tradiční způsoby v žádném případě nenabízejí. Za druhé je to schopnost informačních systémů pracovat s automatickými konverzemi a transformacemi různých formátů dat, takže je možno sloučit heterogenní zdroje a heterogenní data a cíleně s nimi dále pracovat. Omezená je tato možnost při práci jak s daty tvrdě strukturovanými, tak nestrukturovanými, velice perspektivní však je v případě dat semistrukturovaných. [19] Na tomto základě pak lze zjistit i takovou informaci, která v původním ani konvertovaném formátu dat sice není explicitně vyjádřena, ale je v něm implicitně přítomna, a to automaticky nebo poloautomaticky, nikoli pouze hlavoručně. Tato informace se vzhledem k uživatelskému účelu může jevit jako zbytná (ale potom není žádnou informací), anebo může být novou informací či dokonce transinformací, tj. takovou informací, který vytyčuje nový problém. A tak už v průběhu vyhledávání, tj. heuristiky alespoň potenciálně vzniká také nová znalost. To je skutečnost, kterou tradiční způsoby právě tak nenabízejí. Za třetí je to schopnost robustních informačních systémů pracovat s ohromnými, dříve nepředstavitelnými masami dat. Potom vskutku přistoupení na pouhou podobnost a nikoli přímo na shodnost má nejenom teoretické, ale také praktické opodstatnění. Digitální historie tak může svůj zájem přesunout na hromadný jev, který tradiční středověká rukopisná práce takřka úplně opomíjela, protože neměla žádný prostředek, jak jej efektivně pojmout. Tak také mohla žít v iluzi, že se zabývá individuálním, ačkoli to soudně nemůže být předmětem žádného oboru, který se chce zabývat poznáním. Ani tuto možnost tradiční způsoby nenabízejí.

Využití potenciálu informačně komunikačních technologií a jimi vytvářeného sí>ového elektronického prostředí je tedy nabíledni, lze ji však využít za předpokladu dvojí transformace. Na prvním místě je to transformace středověkých rukopisů samotných do této oblasti soustavným a masivním pořizováním jejich digitálních kopií, které bude možno na dálku jednoduše vyhledávat a prohlížet, jakož i získávat jejich klony za určitých podmínek k vlastní dispozici. Ačkoli je schůdnost této cesty dnes už pro každého zřejmá, přesto její naplňování více méně zásadně pokulhává. Naprostá většina takových kopií, pokud existují, není zařazována do strukturovaných zdrojů využívajících informační systémy způsobilé k vyhledávání ( searchable), nýbrž na webové stránky kamenných institucí způsobilé k pouhému prohlížení ( browsable). Nedochází tak většinou ani k jejich centralizované agregaci, ani k sí>ové integraci, takže tato činnost je vzhledem k vynaložené práci a vynaloženým materiálním, technických a finančním pohříchu jen málo efektivní. Nemůžeme s ní být plně spokojeni ani v českém prostředí, by> se zde nějakým zázrakem přihodilo, že profilující český zdroj Manuscriptorium je v rámci podobných aktivit ve světové špičce. Důvodem pro tuto evidentní nedokonalost je dnes již zastaralý názor na historii, pomocné vědy historické obecně a kodikologii zvláště. Na druhém místě pak to je transformace výsledků novověké vědy, pokud se tak či onak dotýkají středověkých rukopisů a dominantního zájmu o život tehdejšího písemnictví. To zajisté znamená, že vůbec není třeba zachovat - ve smyslu transformace do sí>ového elektronického prostředí - vše, čeho bylo dosaženo, nýbrž právě jen to, co může přispět k odpovídání na zmíněnou dominantní otázku. Vše ostatní nech> zůstane v prostředí tištěném, v němž a pro které vzniklo. Tady je třeba důsledného výběru a selekce, i když se zdá, že tento proces bude probíhat spíše jaksi samovolně: stoupenci tradičních postupů nemají příliš zájmu vstupovat do sí>ového elektronického prostředí, poněvadž jim přijde jednak jako technicistně dehonestující, jednak jako příliš primitivní pro vážného badatele, [20] zatímco stoupenci důrazného vstupu do tohoto prostředí se zpravidla nijak výrazně neprofilují v tradiční intenci pomocných věd historických obecně a kodikologie zvláště.jde spíše jen o rovinu formálně byrokratickou a o těmi či oněmi ovládané instituce. K selekci tak vlastně nedochází fakticky, ale spíše paradigmaticky, což je ještě mnohem závažnější.

Jak tedy vskutku vypadá představa písemnictví reprezentovaného středověkým rukopisem, resp. středověkými rukopisy a reprodukovaného v sí>ovém elektronickém prostředí, tedy představa jedné výseče digitální historie? [21] Rukopis v první řadě není knihou, třebaže se mu jako knize zpravidla rozumí, protože splňuje většinou podstatný definiční rys knihy, tj. být svazkem. Tento definiční rys však rovněž tak většinou splňuje jen zdánlivě, a to hned z několikerého důvodu. V moderních knihovnách skutečně existuje valná většina středověkých rukopisů v podobě knih opatřených vazbou, v nezanedbatelném počtu případů však je zřejmé, že jde o vazby pozdější, renesanční, ba spíše dokonce barokní, přičemž není žádná indicie vazby dřívější, tj. soudobé středověké. To je věc, kterou nelze opominout, protože rozhodně není druhořadá. Druhořadou by se mohla zdát jenom tehdy, kdybychom připustili a přijali pouhou vnější podobnost a zároveň zapomněli na to, že zhusta - nikoli ovšem výhradně nebo snad ani většinou - pochází až z doby dominance tištěné knihy a její zásadně standardizované podoby. Avšak tato kniha a kodex, který s ní bývá ztotožňován, není nezbytně totéž. Podstatou toho, čemu se říkalo codex, totiž není být svazkem, ale být strukturován do listů, resp. stránek, tj. nebýt svitkem ani obrovským jednolistem apod. Takový codex byl především médiem usnadňující orientaci a navigaci v textu, zvláště za pomoci připojeného informačního aparátu, tj. zejména rubrik, obsahu či rejstříku. To byla jeho prvotní funkce a při ní dlouho během svého vývoje setrvával. K tomu nepotřeboval žádnou vazbu v nynějším smyslu, stačilo jen, aby byl náležitě urovnán a pro ochranu případně opatřen deskami, což však vzhledem k jeho primární funkci nebylo nezbytně nutné. Funkce kodexu byla prvotně jednoduchá a komplexnější se stávala teprve postupně v průběhu dlouhého času. Souviselo to s institucemi a institucionálními knihovnami: při zvýšeném používání jednoho a téhož kodexu více lidmi vznikla také zvýšená potřeba ochrany. Proto se prosadila vazba, jejíž hlavní funkcí bylo zabránit poztrácení listů, nikoli však vytvořit z kodexu dokončený a uzavřený artefakt, tj. knihu či dokonce dokument v nynějším významu. Původní středověké vazby také byly zhusta měkké, nikoli tvrdé, jak to zpravidla známe z novověkého období. Měly tedy funkci jakýchsi dnešních pořadačů: ochraňovaly listy, zabraňovaly jejich ztrátě, avšak zároveň bylo velmi snadné listy nebo spíše složky doplnit či vyměnit apod. Dnes to chápeme mnohem snáze, když víme jak snadno lze měnit webové stránky nebo opravovat údaje v databázích, v zakladatelských dobách kodikologie však žádná taková zkušenost nebyla k dispozici, a tak mohl snadno dojít k záměně v chápání funkcí, což ovšem znamená, že kodikologie pojatá jako archeologie knihy se (pokud není provozována s hlavním ohledem na restaurování a konzervování) do značné míry míjí se svým vstupním předpokladem, a tedy i účinkem.

Co takový středověký rukopis v době svého aktivního používání byl, pro to nám dnes schází slovo, protože nám schází i přiměřená skutečnost. Pozoruhodné je, že někdy taková středověká rukopisná kniha byla snad nazývána docela knihovnou ( bibliotheca).[22] Mohla totiž obsahovat a zpravidla také obsahovala leccos a kdeco. Mohl to být codex mixtus , mohl to být konvolut, mohl to být zápis, na jehož textu se poměrně chaoticky podílelo několik osob nebo který vznikal postupně během dlouhého období. Nic z toho neodpovídá naší představě knihy (tím méně dokumentu), ale ani artefaktu (pokud jím arci nerozumíme prostě uměle vytvořenou věc). Rukopis v přísném významu knihy či artefaktu je spíše výjimkou než pravidlem. Tomu ovšem odpovídá značná libovůle v nakládání se zapisovaným - a v tom také přepisovaným - obsahem. Jakákoli zevrubnější zkušenost s obsahem reprezentovaným ve středověkých rukopisech dokládá dostatečně zřejmě a jasně velkou nespolehlivost incipitové metody kodikologické práce, [23] zvláště považuje-li se za dostatečné uvádět jen několik málo slov. Ukazuje, že zlomky textů byly volně kombinovány, aniž je vůbec možno dobrat se nějakého původního stavu, [24] neřku-li archetypu, takže nakonec jde spíše o střípky než fragmenty. Při do značné míry audiálním charakteru středověké kultury se sice není čemu divit, nicméně tradiční kodikologické metody tuto proměnlivost vůbec nedokáží postihnout, protože vycházejí z premisy stálosti a cokoli jiného prostě odmítají vzít na vědomí.

V souvislosti se sí>ovým elektronickým prostředím se však vynořila teorie fluidního [25] či fluentního textu a textového kontinua. [26] Není sice výjimkou, že je chápána jako prosté rozvinutí kritického aparátu edic do jiných výrazových prostředků sí>ového elektronického prostředí, a že tedy bývá aplikována na variantní texty jednoho díla, nicméně v tom nespočívá její podstata. Je to totiž teorie svou základní povahou paradigmaticky inovativní, protože text nevidí lineárně a omezeně či uzavřeně jako tradiční editologie vyvinutá v tištěném prostředí a pro ně, ale jako multidimenzionální reprezentaci či dokonce reprezentaci reprezentací. To, co se potom obvykle chápe jako text díla je pouhou výsečí mnohem rozsáhlejšího celku, který je vždy přinejmenším implicitně přítomen. Sí>ové elektronické prostředí - na rozdíl od lineárního tištěného - je schopno tuto představu reálně reprodukovat. Proto je to pro ně praktickým úkolem, zatímco pro tištěné prostředí to zůstává jen nerealizovatelným teoretickým pomyslem. A tak právě tak jako diplomatik pořizuje edice listinného a dalšího materiálu, zpřístupňuje náhradní regesty a pořizuje regestové katalogy, aniž na tom někomu přijde něco nepatřičného, ba považuje se to za vcelku normální náplň jeho práce, tak také kodikologovým úkolem se stává - přirozeně výběrově - zpřístupňovat plné texty zápisů ve středověkých rukopisech, aniž se tím stane - vade, Satana! [27]- filologem. Reprezentovat fluentní text v rámci textového kontinua, by> to lze dělat jen velmi částečně, tak nevybočuje ze současných možností, a tudíž uvažovat o rekonstrukci života písemnictví, jak je zprostředkováno středověkými rukopisy, není žádnou chimérickou vizí, nýbrž velmi reálnou eventualitou.

Vedle samotného zpřístupňování plných textů však vystupuje zcela podstatná otázka: jaký smysl může mít pořizování jednotlivých plných textů, jestliže nebude zaručeno jejich skutečné propojení v celkovém textovém kontinuu? Bez skutečné možnosti vyhledávání a prohledávání či dalšího analytického zpracování nabídnuté uživateli toho nelze dosáhnout. Pro rekonstrukci života středověkého písemnictví v sí>ovém elektronickém prostředí je tedy třeba ještě vytvořit celou řadu modulárních nadstavbových nástrojů tak, aby byly využitelné pro personalizovanou integraci uspokojující rozmanité uživatelské požadavky. A tak je třeba žádoucí, aby k vyhledávání na základě pouze přibližného dotazu postupně přibylo i vyhledávání mnohem sofistikovanější, což dnes v podstatě znamená vyhledávání na základě tzv. ontologií. [28] Tzv. ontologie umožňují přinejmenším podle předběžného předpokladu mnohem účinnější heuristiku než obvyklé způsoby, by> používají velice robustních vyhledávacích strojů. Příprava a budování informačního systému využívajícího ontologií [29] však je nákladnou, dlouhodobou a pracnou záležitostí, a to jak po stránce technické, tak obsahové. Nadto čím je sofistikovanější a vyspělejší informační systém, tím větší nároky klade na standardního tradičního uživatele, protože na něm vyžaduje mnohem jemnější umění ptát se. V případě ontologií je sice možno postupně vyloučit rigidnost některých současných složitých informačních systémů způsobenou jejich orientací takřka výhradně na informační profesionály a nikoli na koncové uživatele, nicméně náročnost na jemnou kombinační fantazii při kladení dotazu s uživatele sejmout nelze, pokud mají výsledky odpovídat očekáváním. Kdo chce přistupovat k prostředí poskytujícímu postupně rekonstrukci života středověkého písemnictví, nemůže si za žádných okolností dovolit být informačně negramotný nebo jenom pologramotný, jakkoli to zajisté není člověk, který by musel být právě technicky či dokonce technicistně založený.

Podobně je a bude nutno rozšířit rejstřík různých nástrojů komputační lingvistiky, a to zejména ve dvou směrech. Jedním z nich jsou prostředky a nástroje pro vytváření korpusů. [30] Korpusy zcela jednoduše řečeno představují organizované soubory strojově zpracovatelných textů, tzn. lze na ně také hledět jako na heuristické databáze, které překonávají protiklad tradičních databázových a dokumentografických systémů. Zpravidla bývají budovány z lingvistických východisek a představují systematické shromáždění textů jednoho jazyka jako zdroj pro jeho mnohostranné studium, a to jak v pohledu gramatickém, lexikografickém či sémantickém, tak v širším pohledu lingvistiky textu. [31] Takové korpusy jsou zpravidla nejvíce známy a prezentovány. To však není jediná možnost, jak je budovat, protože organizovaný soubor textů může být přirozeně vybrán či vybírám i z jiného hlediska. Takový korpus pak vlastně nemusí být nic jiného než od renesančních a barokních dob zavedené souborné edice historických dokumentů, a> už podle druhé či typů, podle regionů nebo v různých kombinacích jednotlivých dílčích hledisek. V sí>ové elektronické podobě tak existují např. Patrologia Latina database [32] nebo Acta Sanctorum. [33] Od tradičních souborných edic se však elektronické korpusy jedním podstatným rysem odlišují. Je v nich možno vyhledávat nejenom na základě obsahu a rejstříku, ale také plnotextově v různých stupních, tj. na základě indexu. Je v nich tedy možné vyhledávání nikoli na základě pevně postavených hesel představujících odkazy na příslušná místa v textu, ale také vyhledávání podle více méně kteréhokoli slova nacházejícího se v textu, přičemž je možné jak vyhledávání dílčí (v jediném určitém textu, v dílech jednoho autora, ve vymezeném podsouboru textů apod.), tak všeobecné (v celém souboru). To je zcela podstatné a důsledků této skutečnosti ještě ne zcela jasně dohlížíme. Rozdíl mezi rejstříkem a indexem není totiž jen ten, že rejstřík je pojmový, zatímco index slovní, ale také ten (a to je důležitější), že zatímco rejstřík dovoluje jen vyhledávání explicitní informace, index umožňuje i vyhledávání informace implicitní, tzn. informace nové a potažmo transinformace. Korpus v tomto smyslu není prostým shrnujícím souborem textů, ale prostředím vybaveným nástroji připouštějícím na prvním stupni rekonstrukci života písemnictví, jak je reprezentováno ve středověkých rukopisech.

Dalším z nástrojů komputační lingvistiky použitelným a užitečným pro tento úkol jsou různé nástroje anotační. [34] Zpravidla je jich využíváno čistě lingvisticky za účelem zpracování slovní morfologie, etymologie, grafiky či ortografie apod. V tomto ohledu mají pro nás význam jenom jako předstupeň něčeho zajímavějšího. Pokud si představíme zabudování výsledků dosažených skrze tyto nástroje do vyhledávání informačního systému, jsou jeho výsledky nepochybně spolehlivější a strukturovanější. Anotačních nástrojů komputační lingvistiky by však bylo možno využívat i jiným způsobem, třebaže pro obor kodikologie by to znamenalo provést abdukci, tj. jejich význam více méně přeznačit. Zajímavá je tu zejména možnost označovat či kódovat a zároveň anotovat tzv. komplexy, tj. idiomata, syntagmata [35] nebo jen prostě sousloví či skupiny slov. To do značné míry neklade meze fantazii, jakým způsobem zpracování historických textů pojednávat. Jistým problémem je však právě to, že komplexy musí být kódovány či tagovány, že je nelze vytvářet automaticky, třebaže poloautomaticky to do jisté míry možné je. Znamená to totiž, že komplexy, aby mohly být cíleně vyhledány, musí být nejprve předzpracovány při přípravě dat. Z toho pak plyne, že jsou dány spíše v pevných než flexibilních strukturách, tzn. že za současného stavu komputačnělingvistických nástrojů nemohou být bez hlavoruční práce použity pro vyhledávání implicitní informace a transinformace. Podobně to platí i pro profesionální nástroje citační analýzy, [36] které lze opět aplikovat za využití abdukce jiným způsobem, než je obvyklé. Přece však právě zde je inspirativní a perspektivní pole pro další výzkum a vývoj.

Nástrojů komputační lze použít také integrovaně či komplexně. [37] Výsledkem pak je systém- workflow pro digitalizaci, katalogizaci, přípravu, tj. kódování a anotování plných textů originálních historických dokumentů. [38] Takové systémy jsou teprve v úplných počátcích a zatím jsou spíše jen vizemi než skutečností. Nicméně jejich konceptuální představa byla již v základních rysech nastíněna, takže v současné chvíli už jde především o praktickou technickou práci při jejich vytváření, jakož i o expertní práci jejich postupného naplňování obsahem. Rekonstruovat život písemnictví reprezentovaného středověkým rukopisem je tedy možno právě v rámci takovýchto modulárně integrovaných systémů s vnější sí>ovou konektivitou, které jsou základem pro vytváření virtuálního badatelského prostředí pro práci s historickými fondy. [39] Je zřejmé, že právě zde stojíme před zcela novou skutečností, kterou vůbec nelze poměřovat skutečnostmi a zkušenostmi dosud běžnými a obvyklými, protože se na tomto základě vytváří virtuální instituce, která se zásadním způsobem odlišuje od tradiční instituce kamenně, jak ji důvěrně známe. V tomto prostředí totiž do značné míry splývá práce badatele na jedné a knihovníka či informačního pracovníka na druhé straně, protože jejich odlišení je dáno spíše jen formálním institucionálním zařazením než nějakou reálnou funkcí. Práce kodikologa, editora a knihovníka či informačního pracovníka se tu do značné míry překrývá. Představa kodikologa jakožto historika, který je striktně oddělen od editora jakožto filologa přestává platit právě tak, jako nikdy neplatila v diplomatice. Odlišení práce kodikologa a editora na jedné od práce knihovníka či informačního pracovníka přestává platit zrovna tak, poněvadž v tomto prostředí, pokud má být funkční, musí všichni dělat všechno, být spíše generality než specialisty. Striktní oddělení specializací, které se nakonec - spíše domněle než skutečně - stýkají teprve ve vědě jako takové, přestává být žádoucí, protože v tomto prostředí je nutno, aby se různé specializace spojovaly v jedné osobě. Každý z pracovníků, kteří se na tomto úsilí budou podílet, nebude ani tak profesionálem v novověkém smyslu, ale symbolickým analytikem [40] s portfoliem dílčích schopností a profesí. Co to v průběhu času bude znamenat pro navyklou institucionální a profesionální strukturu, si dnes ani nedovedeme představit.

Na závěr se pokusím rekonstrukci života písemnictví reprezentovaného středověkým rukopisem postihnout už zcela konkrétně. Jejím základem vskutku bude souborný katalog rukopisů, jak se domnívala dosavadní kodikologie. Tímto elementárním heslem však veškerá shoda končí, protože ve virtuálním prostředí nacházíme značně odlišné požadavky na produkt nazývaný souborným katalogem. Jednak si jej nelze představovat tak, že se vlastně rovná souboru katalogů jednotlivých fondů, poněvadž ty mají oddělený informační aparát (rejstříky apod.), zatímco předpokladem souborného katalogu je přirozeně to, že ke všem fondům bude informační aparát jediný představovaný integrovaným a komplexním informačním systémem. Jednak není třeba předpokládat homogenitu jednotlivých záznamů katalogu na základě přísně dodržovaných - nejenom ve smyslu formálním, ale také ve smyslu informační hloubky - zásad či pravidel. Pokud z hlediska formy je třeba dodržet technický standard, aby záznamy byly vůbec automaticky zpracovatelné, z hlediska informační hloubky je naopak žádoucí spíše heterogenita záznamů. V přísně terminologickém významu tedy nakonec nejde o katalog souborný, nýbrž otevřený. Tak je možno rukopisy popisovat z různých, leckdy i disparátních hledisek a nezužovat popis na hledisko, které je považováno za jediné správné. Flexibilita záznamů umožní, nebo alespoň usnadní variabilitu následného zkoumání. S tím souvisí i snaha o globální index rukopisů, jež je nyní ve stadiu svého pilotního projektu. [41]

Druhou složkou budou repliky originálních historických dokumentů, tzn. v zásadě digitální obrazové kopie rukopisů strukturovaně navázané na příslušné katalogové záznamy. Pořizovat obrazy a nedbat tohoto spojení je zásadní chybou, která nevyužívá výhod sí>ového elektronického prostředí, ale transponuje jen způsoby obvyklé v tradičním tištěném prostředí, ovšem bez média, které umožňuje jejich organizaci, totiž knihy. Vzniká pak chaos, který je nesprávně ztotožňován s typickým rysem virtuálního prostředí, ačkoli jde jen o jeho polovičaté využití. Právě tak je nutno obrazy různým způsobem technicky konvertovat a komprimovat, aby byly prakticky, tzn. především rychle a snadno využitelné. Při pořizování digitálních obrazů je zároveň třeba hledět na jejich adaptaci lidskému smyslovému vnímání, tzn. vytvářet barevnou kalibrací iluzi originálu a nesnažit se o postižení tzv. objektivních rysů originálu, protože ty jsou čtením či vnímáním stroje, nikoli člověka. Pro různé účely je žádoucí poskytovat různé úrovně kvality, rozhodně neplatí, že nejvyšší kvalita je za každých okolností také nejlepší. Při zpřístupňování digitálních obrazových kopií je tudíž třeba dodržovat princip relativity přinejmenším ve třech různým oblastech: jednak ve vztahu k obrazům mezi sebou (některé k sobě patří, protože jejich podklady jsou součástí originálního historického dokumentu, zatímco jiné nikoli), jednak ve vztahu ke katalogovým záznamům, jednak ve vztahu k uživatelským potřebám. Kumulativní myšlení je tu na překážku vybudování funkčního systému.

Třetí složkou virtuálního prostředí jsou interpretace replik originálních dokumentů, tzn. zejména plnotextové edice textových, resp. zvukové interpretace notových zápisů. Zde je třeba odmítnout teorie vycházející z archetypu, Urtextu, kanonického textu, copy textu apod., protože jejich výstup je vesměs statický, vhodný pro tištěné, méně už pro sí>ové elektronické prostředí. Je třeba vycházet spíše z dynamické teorie fluidního či fluentního textu a textového kontinua, jakož i z teorie masivního, nikoli transparentního textu. Textem je tedy zápis definovaný jako záznam na nosiči. Ten musí být čtenářsky upraven, což znamená sjednocení grafiky a interpunkce, provedení emendací a doplnění věcným informačním aparátem jako jsou testimonia (určení citátů a aluzí) či další poznámky vztahující se k obsahu textu. Dřívější požadavek kritické edice se v tomto prostředí považuje buď za jednu z možných interpretací nebo lépe za fenomén virtuální reality vyplývající z porovnání jednotlivých zápisů. V zásadě je to tedy jen přechodný sdružený dokument ( transient compound document ), protože se reálně nenachází v žádném ze zdrojových textů, jenom se snad některému z nich více méně podobá. Vzniká pak otázka, zda takovýto textový dokument je vlastně primární (reprezentace originálního dokumentu) nebo sekundární (textový dokument zpracovaný pouze na základě originálního dokumentu, resp. originálních dokumentů). Je to táž otázka jako v případě zpracování originálního dokumentu v historickou databázi. V této věci je ještě mnoho nejistého, a proto je tu třeba striktně rozlišovat, aby nedošlo ke změtení. Pokud pořizování katalogových záznamů i digitálních obrazových kopií je již metodologicky a metodicky rutinně zvládnuto, v případě pořizování plnotextových edic originálních dokumentů to zatím neplatí. Tím intenzivnějši však je třeba se vyvstávajícím otázkám věnovat, což bez dostatečného materiálu, který by už v sí>ovém elektronickém prostředí byl, nelze. V první řadě je tudíž třeba soustředit se na tento spíše praktický úkol.

Čtvrtou složkou virtuálního prostředí pro rekonstrukci života písemnictví reprezentovaného středověkým rukopisem jsou sekundární dokumenty v přísném slova smyslu (dokumenty o originálních nebo primárních dokumentech). S nimi je dosud minimální či spíše mizivá zkušenost. Jednak tu existuje tragikomická byrokratická praktika českých univerzit a akademie, že výstupy, které nejsou opatřeny ISBN nebo ISSN nelze započítat do výkazu činnosti jednotlivců a ústavů. Z toho plyne evidentní nechu> zejména již etablovaných univerzitních a akademických pracovníků podílet se na tvorbě elektronických zdrojů touto cestou, protože při požadavku publish or perish by to znamenalo jejich ústup ze slávy a odstavení od zdrojů financování. K tomu přispívá správné tušení etablovaných pracovníků, že sí>ové elektronické prostředí se řídí jiným paradigmatem než tradiční prostředí tištěné, v němž se pohybovali po většinu svého aktivního života. Přechod k jinému paradigmatu pak zkratovitě a povýtce emocionálně chápou jako znevážení své celoživotní práce a protagonistům přechodu k tomuto jinému paradigmatu přičítají málo chvalitebné osobní důvody. A nakonec je tu problém autorských práv, který ještě dále celou situaci zatemňuje. Úhrnem tedy lze říci, že poskytování sekundárních dokumentů pro virtuální prostředí v nynější chvíli závisí výhradně na nemnohých protagonistech jeho zavedení a prosazení a dalších několika mladých, a proto dosud neetablovaných univerzitních a akademických pracovnících. Přece však lze očekávat, že i zde se situace změní, protože komunikace, kterou nabízí sí>ové elektronické prostředí je nesporně mnohem efektivnější než ta, kterou poskytuje tradiční prostředí tištěné.

Pátou složkou virtuálního badatelského prostředí jsou personalizované uživatelské nástroje. Právě na nich se ukazuje významný rozdíl oproti dosavadnímu informačnímu, komunikačnímu a znalostnímu prostředí. Do značné míry - ne-li úplně - stírají rozdíl, který dosud existoval mezi připravovatelem dat a jejich uživatelem (nebo jinak mezi uživatelem a koncovým uživatelem, knihovníkem a badatelem atp.). Jde totiž o nástroje principiálně využitelné oběma těmito skupinami, takže jejich rozlišení ztrácí podstatný smysl. Typicky to platí pro anotační nástroje komutační lingvistiky nebo pro informační nástroje citační analýzy. To však znamená, aby informační systémy obsluhující virtuální badatelské prostředí pro práci s historickými fondy byly značně flexibilnější, než dosud jsou. Musely by se výrazněji odpoutat od chápání digitálních knihoven ve směru repliky knihoven kamenných a přikročit k výraznějším inovacím. To je však obtížné, protože pamě>ové instituce, které se zpravidla nejvíce snaží o vybudování sí>ového elektronického prostředí, nejsou právě solventními zákazníky, kteří by byli schopni financovat masivnější výzkum tohoto zaměření. Přece však i na tomto poli se postupuje pomalu kupředu. Za masivního použití těchto nástrojů pak lze dosáhnout čiré virtuality, která je takřka úplným protikladem dosavadní objektivity. Pokud by se např. využilo podnětů prezentovaných IFLA jako funkční požadavky na bibliografické záznamy, [42] bylo by zřejmé, že jeden exemplář ( item) může náležet více dílům ( work), případně dílům-vyjádřením ( woxpression), což je představa až dosud jen málo stravitelná a pro lineární či kumulativní způsob myšlení naprosto nepochopitelná. Využití personalizovaných uživatelských nástrojů různého druhu bude v již blízké budoucnosti rozhodujícím polem, kde se odehrají změny při snaze o rekonstrukci života písemnictví reprezentovaného středověkými rukopisy.

Téma středověkého rukopisu v jeho souvislosti s rekonstrukcí života písemnictví bylo až dosud v zájmu studia jeho fyzické povahy zcela nepochopitelně takřka opomíjeno. Ukazuje se však, že je to téma nejenom zajímavé, ale i nosné, protože může značně rozšířit naše obzory. Jako podstatný krok k takové rekonstrukci se pak jeví přechod od kodikologií dosud výrazně preferovaných vnějších znaků či formálních rysů ke znakům vnitřním a rysům obsahovým. Někdo možná řekne, že to už není kodikologie, ale to jsou jen slova, která prokazují nech> změnit navyklé způsoby myšlení a práce.

Poznámky pod čarou

[1] Viz HOFFMANN, František: Soupis rukopisů Státního okresního archivu v Jihlavě. Jihlava: SOKA-Archiv AV ČR, 2001. Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Terminologie a pojmy v čase paradigmatických změn.

[2] Viz PRARÁK, Jiří: K pojetí kodikologie. In: Studie o rukopisech. Roč. 19, rok 1980, s. 123-141; HLAVÁČEK, Ivan: Úvod do latinské kodikologie. 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1994; HOFFMANN, František: Zásady popisu rukopisů z roku 1983 a zkušenosti z jejich užívání. Soupis rukopisů Knihovny Kláštera premonstrátů v Teplé. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1998: Středověké rukopisy a jejich prezentace. Ed. Jitka Sládková. Brno: SDRUK-SVKOL, 1999, s. 118-126. Srv. také PRARÁK, Jiří: Soupis datovaných rukopisů. In: Studie o rukopisech. Roč. 1, rok 1962, s. 155-166; PRARÁK, Jiří: K hodnocení katalogu datovaných rukopisů. In: Studie o rukopisech. Roč. 26, 1987-1988, s. 121-134.

[3] Srv. BERNHEIM, Ernst: Lehrbuch der historischen Methode und der Geschichtsphilosophie. Mit Nachweis der wichtigsten Quellen und Hilfsmittel zum Studium der Geschichte. Leipzig: Dunker-Humblot, 1908.

[4] Srv. FEYERABEND, PAUL K.: Rozprava proti metodě. Přeložil Jiří Fiala. Praha: Aurora, 2001. A to ještě musíme připustit ještě radikálnější názory, které např. tvrdí, že historie právě tak jako filologie vůbec není vědou a nemá nárok na status vědy, srv. VEYNE, Paul: Jako písa> o dejinách. Přeložil Martin Kanovský. Bratislava: Chronos, 1998, resp. že pomocné vědy historické vlastně vůbec nejsou historií, srv. KALISTA, Zdeněk: Cesty historikova myšlení. Prameny k české moderní historiografii. Ed. Zdeněk Beneš. Praha: Garamond, 2002 apod. A to ke všemu dnes vznikají pochybnosti, zda historie vůbec má opodstatnění a smysl, srv. KROCKOW, Christian Graf von: Die Zukunft der Geschichte. Ein Vermächtnis. München: List Verlag, 2004; STILLE, Alexander: Reisen an das Ende der Geschichte. Über die Zukunft der Vergangenheit. Přeložil Karl-Heinz Siber. München: Verlag C.H.Beck, 2004.

[5] Srv. POPPER, Karl R.: Ausgangspunkte. Meine intellektuelle Entwicklung. Přeložil Friedrich Griese. München: Piper Verlag, 2004.

[6] ECO, Umberto: O zrcadlech a jiné eseje: znak, reprezentace, iluze, obraz . Přeložili Vladimír Mikeš - Veronika Valentová. Praha: Mladá fronta, 2002.

[7] GRAY, John: Slamění psi: o lidech a jiných zvířatech. Přeložila Marie Turnerová. Praha: Dokořán, 2004.

[8] Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: K významu a souvislostem přípravy dat pro digitalizaci rukopisů. In: Národní knihovna. Knihovnická revue. R. 10, rok 1999, č. 2, s. 117-129.

Dostupné z URL: http://full.nkp.cz/nkkr/NKKR9903/9902117.html; UHLÍŘ, Zdeněk: Nelinearita historického dokumentu v internetovém prostředí. In: Knihovny současnosti 2001. Brno: SDRUK, 2001, s. 106-121; UHLÍŘ, Zdeněk: Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna. Praha: NK ČR, 2002; UHLÍŘ, Zdeněk: Technické obrazy a transformace kodikologie a bibliologie. In: Národní knihovna: Knihovnická revue. R. 14, rok 2003, č. 2, s. 114-127.

Dostupné z URL: http://full.nkp.cz/nkkr/NKKR0302/0302114.html.

[9] Srv. BOXLER, Madeleine: ich bin ein predigerin und appostlorin. Die deutschen Maria Magdalena-Legenden des Mittelalters (1300-1550). Untersuchungen und Texte. Bern: Peter Lang, 1996; GIESECKE, Michael: Die Buchdruck in der frühen Neuzeit. Eine historische Fallstudie über die Durchsetzung neuer Informations- und Kommunikationstechnologien. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1998; JOHNS, Adrian: The Nature of the Book. Print and Knowledge in the Making. Chicago-London: The University of Chicago Press, 1998; FLUSSER, Vilém: Komunikológia. Přeložila Alena Münzová. Bratislava: Media Institute, 2002.

[10] Srv. FUKUYAMA, Francis: Konec dějin a poslední člověk. Přeložil Michal Prokop. Praha: Rybka Publisher, 2002.

[11] Viz např. SPUNAR, Pavel: Středověké rukopisy jako živé prameny inspirace. In: Speculum medii aevi - Zrcadlo středověku . Ed. Lenka Jiroušková. Praha: KLP, 1998, s. 102-113.

[12] Viz POPPER, Karl R.: Logika vědeckého bádání. Přeložil Jiří Fiala. Praha: Oikúmené, 1997; POPPER, Karl R.: Bída historicismu. Přeložila Jana Odehnalová. Praha: Oikúmené, 1994.

[13] Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Uživatel artefaktu a uživatel komunikátu ve virtuálním prostředí: kulturní význam technologie. In: Ikaros [online]. Rok 2001, č. 07 [cit. 2001-07-01].

Dostupné z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200208324.

[14] O těchto otázkách srv. v širším kontextu ASSMANN, Jan: Kultura a pamě>. Písmo, vzpomínka a politickí identita v rozvinutých kulturách starověku. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Prostor, 2001. Je pozoruhodné, že právě dnes se aktuálnost paměti oproti historii znovu vrací. Jednou z podob tohoto návratu je koncept tzv. malých dějin a tzv. velkých dějin, Dějiny, jinou podobou jsou různé mikrosondy, mikrostudie atp. Srv. např. WROE, Ann: A Fool and His Money. Life in a Partitioned Medieval Town. London: Vintage, 2004.

[15] Viz cKARKA, Antonín: Literatura bez autorů a bez generací. In: Antonín ckarka: Půl tisíciletí českého písemnictví. Ed. Jan Lehár. Praha: Odeon, 1986, s. 7-12 (původně in: Listy filologické. Roč. 72, rok 1948, s. 171-176).

[16] Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Katalog tepelských rukopisů a otázky kodikologie. In: Ikaros [online]. Rok 2000, č. 4 [cit. 2000-03-31]. Dostupné z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200208091.

[17] Srv. např. KRCHŇÁK, Alois: Čechové na basilejském sněmu. 2. doplněné a rozšířené vydání. Svitavy: Trinitas, 1997, s. 58; VIDMANOVÁ, Anežka: Zitationsprobleme zur Zeit des Konstanzer Konzils. In: Communio viatorum. Roč. 40, rok 1998, s. 16-32.

[18] Důležité postřehy k tomuto úkolu srv. O´DONNEL, James J.: Avatars of the Word. From Papyrus to Cyberspace. Cambridge, Mass.-London: HARVARD UP, 2000; CHODOROW, Stanley: The Medieval Future of Intellectual Culture: Scholars and Librarians in the Age of the Elektron. In: ARL: A Bimonthly Newsletter of Research Library Issues and Actions. Issue 189. December 1996.

Dostupné z URL: http://www.arl.org/newsltr/189/medieval.html; MICHELUCCI, Pascal - MARTEINSON, Peter: Paradigm Lost? Electronic Publishing and the Renewal of Research. In: CHWP: A.12.

Dostupné z URL: http://www.chass.utoronto.ca/epc/chwp/michluc/.

[19] Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Digitalizace, interpretace a samistrukturovaná data. In: In: Ikaros [online]. Rok 2001, č. 08 [cit. 2001-08-01]. Dostupné z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200208345; UHLÍŘ, Zdeněk: Značkovací jazyky a digitální historie. In: Znalosti 2003. Ed. Vojtěch Svátek. Ostrava: VcB-TU, 2003, s. 392-397.

[20] K tomu srv. diskusi, HLAVÁČEK, Ivan: Dvě kritické úvahy nad současnou zahraniční i domácí paleograficko-kodikologickoou produkcí. K paleografické bibliografii. L.E.Boylea a Z.Uhlířovým úvahám o kodikologii. In: Studie o rukopisech. R. 33, 1999-2000; KOLLÁROVÁ, Ivona: Elektronicko-digitálně spracovanie rukopisov - vízia, inšpirácia, paradigma. In: Knižnica. Rok 2003, č. 6-7, s. 312-313; HOFFMANN, František: Kodikologie a elektronické zpracování rukopisů. In: Sborník archivních prací. R. 54, rok 2004, č. 1, s. 249-314; UHLÍŘ, Zdeněk: Rukopisná práce na prahu třetího tisíciletí: oslnění technikou? In: Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka. K vydání připravil Jan Hrdina za spolupráce Evy Doležalové a Jana Kahudy. Praha: Skriptorium, 2002, s. 133-157.

[21] K předběžnému konceptu digitální historie viz UHLÍŘ, Zdeněk: Digital History: Problem of Creation of Resources. In: Library and Information Services in Astronomy. IV. July 2-5, 2002, Prague, Czech Republic. Ed. B. Forbín - E. Brusin - M. Wolf. Washington, DC: U.S. Naval Observatory, 2003, s. 127-135. Dostupné z URL: http://www.eso.org/gen-fac/libraries/lisa4/Uhlir.pdf.

[22] Viz VOLF, Josef: Význam slova bibliotheca u Křiš>ana. In: Český časopis historický. Roč. 33, rok 1927, s. 592-594.

[23] Srv. UHLÍŘ, Zdeněk: Teoretické problémy katalogizace středověkých rukopisů a jejich informační pozadí. In: Kritické edice hudebních památek. Digitalizace památek - metoda jejich ochrany a prezentace? Katalogizace jako teoretický a praktický problém muzikologické dokumentace. Ed. Stanislav Tesař. Olomouc: Masarykova univerzita v Brně - Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, s. 79-97. K opačnému názoru viz DUTSCHKE, Consuelo W.: Review: In Principio. In: Computers and Texts. Č. 11, March 1996.

Dostupné z URL: http://info.ox.ac.uk/ctitext/publish/comtxt/ct11/dutschke.html.

[24] Viz SPAMER, Adolf: Über die Zersetzung und Vererbung in der deutschen Mystikertexten. Gießen, 1910.

[25] Viz BRYANT, John: The Fluid Text. A Tudory of Revision and Editing for Book and Screen. Ann Argot: The University of Michigan Press, 2002.

[26] UHLÍŘ, Zdeněk: Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna. Praha: NK ČR, 2002. Srv. také BLAKE, Norman - ROBINSON, Peter: The Canterbury Tales Project. Occassional Papers. I: London, 1993. II: London, 1997.

[27] Viz Mt. 4,10.

[28] Viz UHLÍŘ, Zdeněk: Kulturní dědictví, digitalizace a sémantický web. In: Ikaros [online]. Rok 2003, č. 10 [cit. 2003-10-01]. Dostupné z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200309008.

[29] Srv. např. pokus o vytvoření informačního systému založeného na ontologiích týkajícího se evropské historie v projektu VICODI (Visual Contextualisation of Digital Content). Dostupné z URL: http://www.vicodi.org a http://www.eurohistory.net. Problematické ovšem je, že projekt VICODI přistoupil k použití ontologií velice tradičním způsobem, tzn. v tradici zvnějšku přiložených popisných předmětových hesel a nepokusil se ověřit futurologičtější způsob jejich implementace, totiž na základě prostého textového vyhledávání s použitím sítě ontologických instancí jakožto vážených variant dotazu.

[30] cULC, Michal: Korpusová lingvistika. První vstup. Praha: Karolinum, 1999.

[31] Srv. PITUCHA, Václav: Přepisové a formy listuov rozličných podlé notule kanceláří markrabství moravského od Jana Tiškovského (První na Moravě tištěná formulářová sbírka. Filologický pohled). In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1998. Brno: SDRUK, 1999, s.21-40.

[32] Viz Patrologia Latina Database. Dostupné z URL: http://pld.chadwyck.co.uk/.

[33] Viz Acta Sanctorum. Dostupné z URL: http://acta.chadwyck.co.uk/.

[34] Srv. např. RIBAROV, Kiril: ACT - počítačové zpracování psaného kulturního dědictví. Dostupné z URL: http://www.inforum.cz/inforum2004/prispevek.php?prispevek=44

[35] Zajímavých výsledků tak bylo dosaženo v oboru práva, viz KOŘENSKÝ, Jan - CVRČEK, František - NOVÁK, František: Juristická a lingvistická analýza právních textů (právně informatický přístup). Praha: Academia, 1999.

[36] Viz např. cIMRAL, Břetislav. Citační software. Ikaros [online]. 2004, č. 11 [cit. 2004-11-01]. Dostupné z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200411001.

[37] Srv. projekt COMTOOCI (Computational Tools for the librarian and philological work in Cultural Institution). Dostupné z URL: http://www.ilc.cnr.it/comtooci/. Srv. BOZZI, Andrea (Ed.): Better Access to Manuscripts and Browsing of Images . Bologna: CLUEB, 1997

[38] O něco podobného se také pokouší v rámci zdroje Manuscriptorium (dostupné z URL: http://www.manuscriptorium.com) také projekt Memoria (dostupné z URL: http://www.memoria.cz) pracující v rámci programu Memoriae mundi series Bohemica (dostupné z URL: http://digit.nkp.cz).

[39] Viz UHLÍŘ, Zdeněk: Historické databáze Národní knihovny České republiky. In: Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2002-2003. Práce z dějin vědy, č. 6. Praha:VCDV, 2003, s. 181-206; UHLÍŘ, Zdeněk: Virtuální badatelské prostředí pro práci s historickými fondy. Dostupné z URL; UHLÍŘ, Zdeněk: Od evidence sbírek k virtuálnímu prostředí. In: Sbírky v počítači. Muzea, archivy a knihovny v éře digitálních informací. Rozpravy Národního technického muzea v Praze, č. 185. Praha: NTM, 2004, s. 79-87; PSOHLAVEC, Stanislav - UHLÍŘ, Zdeněk: Projekt Memoria: rukopisy a staré tisky na internete. In: ITlib: Informačné technológie a knižnice. Roč. 8, rok 2004, č. 2, s. 8-11.

[40] Srv. REICH, Robert: Dílo národů. Příprava na kapitalismus 21. století. Přeložil Miloš Calda. Praha: Prostor, 2002; DRUCKER, Peter: Postkapitalistická společnost. Přeložil Josef Vavroušek. Praha: Management Press, 1993; DRUCKER, Peter: Věk diskontinuity. Obraz měnící se společnosti. Přeložil Pavel Medek. Praha: Management Press, 1994; DRUCKER, Peter: Řízení v době velkých změn. Přeložil Pavel Medek. Praha: Management Press, 1998.

[41] Viz UHLÍŘ, Zdeněk: Nadnárodní index rukopisů. In: Ikaros [online]. Rok 2004, č. 6. [cit. 2004-06-01]. Dostupné z URL: http://www.ikaros.cz/Clanek.asp?ID=200405084.

[42] Viz Functional Requirements for Bibliographical Records. Final Report. München: K.G.Saur, 1998.

Aktualizováno: 05.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 21.02.2018 16:34
TOPlist