Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Olomoucký písař Jindřich Polan a jeho soudní řád z roku 1550

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

13. ročník odborné konference (23. - 24. listopadu 2004)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Olomoucký písař Jindřich Polan a jeho soudní řád z roku 1550

Libuše Spáčilová

1. Městské právo a recepce římského práva

Počátky správy v Olomouci, městě založeném ve 13. století německými kolonisty, jsou spjaty s magdeburským právem. O důležitém postavení města svědčí privilegium vydané v roce 1352 markrabětem Janem, podle něhož severomoravská města, městečka a vesnice, řídící se magdebursko-vratislavským právem, mohla hledat právní naučení v Olomouci (Kapras 1913, 63). Město se tak stalo nejvyšší odvolací stolicí na severní Moravě; v Čechách plnily tutéž úlohu ve stejné právní oblasti Litoměřice. Olomouc zůstávala v otázkách právního postupu, tedy právního naučení a odvolání, v kontaktu s vyšší instancí, s Vratislaví, k níž se v problematických případech odvolávala.

Jiná města v Čechách a na Moravě, v nichž platilo od poslední čtvrtiny 13. století tzv. švábské zrcadlo neboli norimberské právo, však nikdy nestála v analogické soudní závislosti na nějakém jiném zahraničním městě s jedinou výjimkou - odvolací stolicí Chebu byl Norimberk. V norimberském právním okruhu se staly nejvyššími soudními dvory pro česká města Praha, pro moravská města Brno a zvláš> pro horní města Jihlava. Jedinou další odvolací instancí byl pro tato města král (Boháček 1975, 146 f.).

S rozkvětem městského života dochází nepochybně k nárůstu soudní agendy. Městské rady byly mnohdy postaveny před řešení mnoha složitých otázek, na něž ani dosavadní psaná privilegia a statuta, natož pak pouhá životní zkušenost laických přísežných, tzv. šefů, nedokázaly nalézt odpověď. Vzhledem k tomu, že městští písaři bývali stále častěji školeni v právní vědě, přecházela zodpovědnost za řešení takových na první pohled nejasných sporů zpravidla na ně, měli být, jak se jim výslovně ukládalo, oculus consilii, tedy okem rady (Spáčil 2001, 35). V městské radě a u městského soudu se stávali nepostradatelnými poradci a nezřídka sami sestavovali sbírky pro použití ve vlastní soudní praxi.

Oblast práva, především práva trestního, nepředstavovala nikterak jednoduchou záležitost. Do domácích právních řádů pronikalo římské právo, hovoří se o tzv. recepci římského práva (srov. Malý 2003, 114). Vedle trestního práva, které doznalo řadu výrazných změn, byly nově uspořádány i některé okruhy civilního práva, např. právo manželské, právo závěti a poručnické či zástavní právo. Recepce římského práva s sebou přinášela i rozvoj právní vědy, jež se již od konce 13. století vyučovala na italských právnických školách. Podnětem pro posílení vlivu římskoprávní učenosti v našich zemích bylo založení univerzity Karlem IV. V roce 1372 došlo v Praze k ustavení právnické fakulty jako samostatné právnické univerzity, kde se od konce 14. století vyučovalo i právu římskému. Po zániku právnické univerzity v roce 1419 zůstala pražská univerzita až do 17. století bez právnické fakulty. Od druhé poloviny 15. století bylo možné právní vědu studovat např. na univerzitě v Basileji (1460) nebo v Tübingen (1477), kde byly zřízeny katedry římského práva (Kunkel 1957, 5). Staré právo nečinilo rozdíl mezi spory ve věcech civilních a trestních. Trestný čin byl dříve považován za útok proti soukromé osobě, ne proti společnosti. Soukromoprávní charakter procesu spočíval v tom, že byl typem procesu obžalovacího a iniciativa i zahájení soudního řízení musela vycházet od soukromé osoby. Trestní proces před městským soudem na základě římského práva byl jednodušší a tím i rychlejší a připouštěl písemná svědectví (Malý 2003, 121), což u starého práva nebylo možné.

2. Olomoucký soudní řád

Důkazem šíření římského práva v oblasti městského práva u nás byla vznikající právnická literatura, např. brněnská kniha písaře Jana z poloviny 14. století či její zpracování v díle Brikcího z Licka Práva městská z roku 1534 nebo v Koldínově zákoníku Práva městská království českého z roku 1579 (srov. Malý 2003, 109). Významným dokumentem této řady se stal také olomoucký soudní řád nesoucí titul Sepsané články soudního procesu, kterak tyto odedávna v královském městě Olomouci u soudu a u zahájeného soudu podle zvyku dodržovány byly včetně jiných nutných ustanoveních a užitečných případů [1], sepsaný v Olomouci v roce 1550 Jindřichem Polanem. O důležitosti této pomůcky svědčí skutečnost, že podle olomouckého rukopisu byly vytvořeny další opisy, z nichž např. dva (pro město Nový Jičín z roku 1562 a pro Valašské Meziříčí z roku 1565) byly opsány doslova, třetí z roku 1612 pro město Litovel představuje komentovaný opis.

2.1. Autor soudního řádu

Autor řádu magistr Polan se narodil v Gdaňsku, kde navštěvoval latinskou školu; v roce 1522 studoval na univerzitě v Krakově patrně právo a klasické jazyky, poté žil v Nise a v roce 1545 se přestěhoval do Olomouce, kde začal pracovat v městské kanceláři jako soudní písař, písař přísežných a veřejný notář (Spáčil 2001, 306). V Olomouci pobýval do roku 1556 a poté se přestěhoval do Opavy. I zde působil jako městský písař, byl dokonce povýšen do šlechtického stavu a obdařen predikátem z Polansdorfu (Spáčil 2001, 305). V olomoucké kanceláři patřil nepochybně k nejschopnějším písařům. Vzdělané a schopné byly i jeho děti, např. jeho syn Amand (1561-1610) studoval ve Vratislavi, Tübingen a Basileji a stal se profesorem teologie na basilejské univerzitě (Staehelin 1955).

2.2. Soudní proces podle Polanova soudního řádu

Sepsání soudního řádu bylo zajisté Polanovým největším počinem. Tehdejším městským soudcům, kteří zatím nemuseli disponovat odbornými právnickými znalostmi, umožnila tato pomůcka především seznámit se s formalitami spojenými s vedením soudního procesu (Kux 1942, 246). Polan se však obracel nejen na ně, ale také na širší okruh recipientů, jež uvádí v předmluvě: Každému panu fojtovi a přísežným, písařům, advokátům, prokurátorům a soudcům tohoto královského města na podporu společenského prospěchu a spravedlnosti .[2] Odvolává se na zdroje, kterých při sepisování řádu využil - na magdeburské právo, v řádu uváděné i jako saské (fol. 50v), na bibli, na kanonické a na římské právo.

Polan vysvětluje rozdíl mezi civilním a trestním soudním procesem, tedy mezi burgerlich klage a peinlich klage . Zatímco civilní spor byl sporem o hmotné statky a peníze, řešil trestní proces zločiny a zlé skutky, které byly trestány tělesnými tresty (fol. 44r). Realizace jednání u soudu podle Polanova řádu znamenala přechod od dřívějšího rozsudku přísežných k rozsudku vyslovenému na základě právnických znalostí a po přehledně řízeném soudním procesu. Mezi novinky patřilo vedení písemných protokolů, jež soudní písař zapisoval do soudních knih, a právo stran nechat se při soudním jednání zastupovat prokurátorem, který u soudu vystupoval jejich jménem. Na rozdíl od něj advokát jako další osoba činná v procesu sice také poskytoval stranám odbornou pomoc, ale stál spíše v pozadí a před soudem nevystupoval. Olomoucký soudní řád detailně popisuje vlastní soudní proces, který začínal obsílkou ( ladung), doručenou stranám prostřednictvím soudního sluhy ( gerichtsdiener). Obžalovaný ( beklagter) byl povinen se k soudnímu jednání dostavit. V řádu jsou stanovena i opatření pro případy, kdy tak neučinil, nebo kdy dokonce uprchl. Pokud se sešly u soudu obě strany, probíhalo ústní formou veřejné soudní jednání. Pouze v případech, kdy byli obžalováni členové městské rady, zůstaly brány soudní síně veřejnosti uzavřeny. V soudním procesu se střídaly fáze, v nichž byla vyslovována tvrzení a předkládány důkazy. Obžalovaný si připravil tzv. excepci, odpověď na obžalobu, v níž musel obvinění vyvrátit nebo se k činu doznat. Ralující strana na ni odpověděla replikou, tedy druhou žalobou nebo odpovědí na excepci obžalovaného. Po následné odpovědi obžalovaného, tzv. duplice, byl vynesen rozsudek.

Důležité bylo, že Polanův soudní řád připouštěl důkazy i formou listinného materiálu. Tyto důkazy však musely být předloženy předtím, než obžalovaný přečetl či pronesl excepci. V soudním řádu není zmínka o mučení při výslechu, ačkoli bylo nepochybně praktikováno, nebo> již Václav z Jihlavy ve svém kodexu v roce 1430 uvádí, že ačkoli v magdeburském právu, jehož se v Olomouci užívá, nikde není předepsáno mučiti lidi, přece se stalo mučení zvykem, což je věc tyranská a násilná. Při mučení je třeba opatrnosti, nebo> lidé z bolesti vyznávají pak věci nepravdivé a jsou oni i jiní obvinění lidé nespravedlivě utráceni. [3]

Po zvážení všech skutečností vynesl soudce dílčí nebo konečný rozsudek, proti němuž mohlo být vzneseno do 10 dnů odvolání. Soudní řád přináší ještě řadu dalších informací, např. o působení prokurátorů a advokátů, o zadržení pachatele, o žalobcích a žalobě, o svědcích apod. Dodatečně byly v roce 1583 a v dalším zápise z první poloviny 17. století připsány soudní poplatky, vybírané při soudním procesu - např. soudce dostal za výslech svědka 6 denárů, soudní písař za zápis výpovědi čtyři denáry nebo za soupis majetku bylo soudci i soudnímu písaři vyplaceno po třech groších.

2.3. Výskyt právnické terminologie v řádu

Vzhledem k tomu, že prvním národním jazykem v olomoucké městské kanceláři byla němčina a že i v 16. století nacházíme češtinu v kancelářských písemnostech sporadicky, nepřekvapí, že Polanův soudní řád byl napsán německy. S recepcí římského práva je však spjata jedna důležitá záležitost - dochází k latinizaci německé právnické slovní zásoby, k vytváření nadregionální terminologie a k redukci starých německých termínů. Přijímání římského práva mělo pro rozvoj právnického lexikonu zásadní význam, nebo> přispělo mimo jiné i k tomu, že latinské odborné termíny vytlačily starší dialektální výrazy a způsobily zvědečtění právnického života.

Polanův řád je významný tím, že představuje nejstarší právní dokument olomoucké městské kanceláře, v němž jsou zastoupeny pojmy z oblasti římského práva. Nejen pro průběh soudního procesu, ale i pro zavádění latinských právnických termínů u městského soudu byl tento řád zásadní pomůckou.

Najdeme v něm vedle pojmenování osob, účastných v soudním procesu, také označení právních pořízení a s nimi souvisejících právních dokumentů, která mají původ v latině.

Již v úvodu při výčtu osob, jimž je řád určen, se objevují pojmy advocat a procurator. Oba výrazy se vyskytovaly i ve starších olomouckých písemnostech, ale jejich význam byl jiný než v soudním řádu: termín advocat byl dříve synonymem pro fojta a procurator byl používán ve významu správce špitálu nebo konzistoře. Oba výrazy prodělaly v důsledku recepce římského práva změnu významu. V Polanově soudním řádu představuje procurator, jak již bylo řečeno, zplnomocněného zástupce strany nebo mandanta, který vystupuje před soudem, a advocat poskytuje stranám právní rady, jeho úkolem však nebylo aktivně se soudního jednání účastnit. Zajímavé je, že zatímco slovo advocat se v Polanově řádu považuje za slovo zdomácnělé, je termín procurator opatřen latinskými koncovkami, je tedy chápán jako slovo cizí. Nejde však o jediné slovo s latinskými koncovkami v řádu: die procuratores (fol. 56v); mit yren procuratoribus (fol. 51r); einem jeden ... advocaten, procuratoribus (fol. I); der meiste hauffen der doctores (fol. 66r); Inter doctoribus (fol. 65v). Polan však není v užívání koncovek důsledný, proto o několik folio dále nacházíme den zwehen geschwornen procuratoren (fol. 35r).

Vedle toho lze najít další latinské termíny s výhradně německou koncovkou, např. klienten (fol. 40r). Zajímavé je také opatření výrazu principal (zplnomocněnec; fol. 47v) německou přechylovací příponou - in - die fraue als die principalin (fol. 54v) - což můžeme chápat jako důkaz o zdomácnění uvedeného slova v německém jazyce.

K tematickému okruhu zahrnujícímu soudní jednání a jeho součásti patří např. slovo process, jež označuje celé jednání před soudem ( noch solchem process ; fol. 58v). Jednání u soudu nazývá Polan také act (mit diesen acten abfertigenn wolden ; fol. 61v), obsílka k soudu je citirung für gerichte (fol. 72r) a rovněž dílčí jednání ústní či písemná mají latinská pojmenování: juramentum (přísaha, fol. 52r), sentencia (rozsudek, soudní výrok, fol. 52r,) nebo eviction (záruka, fol. 50v); latinsky jsou označovány i důvody, které proces podnítily, např. subornation (tajné podněcování ke zlu, fol. 61v) nebo iniurien sachen (nactiutrhání, fol. 9v). Na konci procesu je stanoven trest, označen pojmem penitencz (fol. 66v), musí být zaplaceny výdaje, tzv. expens (fol. 72r), někdy dojde k jejich snížení, latinsky moderatio expensarum (fol. 72r).

Rovněž velmi bohatý je výskyt sloves, označujících jednání v soudním procesu, např. arrestiren (zavřít do vězení nebo zabavit majetek), appeliren (vyzvat), citiren (předvolat k soudu), excipiren (namítat), interrumpiren (přerušit, např. jednání), procediren (vést proces, postupovat), repelliren (zapudit, vyhnat) a další.

Vzhledem k tomu, že řád byl určen rovněž úředníkům, kteří nebyli školeni v záležitostech právních, snažil se Polan některé latinské termíny vysvětlit. Jednou z možností byly párové formule, které se později stávaly pro právnický jazyk typické. Použil v nich vedle latinského termínu také německý ekvivalent, např. předpisy označuje formulí canonen vnd regeln (fol. 66r), výrok u soudu formulí andtwort ader sententia (fol. 51v), pro zveřejnění svědecké výpovědi používá spojení eroeffnunge vnnd publicirunge der zeugensage (fol. 60v) a pro trest peen vnd straffe (fol. 53r).

Někde stavěl latinské a německé slovo vedle sebe, aniž by je spojoval do formule: Duplica, widerrede (odpověď obžalovaného, fol. 45v). V ojedinělých případech uvádí definice: Was citacion ist. Citation ader vorladunge ist ein selbständiges thuen vnd der anfange des gerichts vnd gerichts zwanges, vnd ein fundament des process des gerichts (soudní obsílka, fol. 4r) a rovněž sporadicky nacházíme přímo v textu vysvětlení cizího slova: vnnd solche brieffe haist man executoriales (příkaz k vykonání soudního rozhodnutí, fol. 71r).

Latinské právní termíny patří k velmi důležitým charakteristickým rysům jazyka olomouckého soudního řádu a zahajují etapu vývoje právní terminologie v olomoucké městské kanceláři. Právní termíny se v kancelářském jazyce neprosadily ihned. Hojněji je nacházíme až v písemnostech od 70. let 16. století, a to nejen v oblasti trestního práva, ale i v právu soukromém.

3. Závěr

Výzkumy německého jazyka v olomoucké městské kanceláři 16. a 17. století ukázaly, jak intenzívně se prosadila odborná teorie v právnické praxi. Přispěli k tomu nepochybně i Polanovi nástupci, z nichž mnozí - např. Jan Remisch, Matyáš Haincz a Jan Wöhlmann - získali studiem na univerzitách odborné vzdělání v oblasti právní vědy. Recepce římského práva vedla nejen ke změnám v oblasti trestního a civilního práva, ale podstatně ovlivnila také právnický jazyk. Můžeme s jistotou tvrdit, že výrazným impulsem byl právě Polanův soudní řád, který tak vešel do dějin olomoucké městské kanceláře nejen jako významný dokument z hlediska právnické praxe, protože poskytoval podrobný návod, jak má být realizován soudní proces, nýbrž i jako důležitá pomůcka při zavádění a šíření jednotné latinské právnické terminologie nejen v Olomouci.

Prameny

Státní okresní archiv v Olomouci, fond Archiv města Olomouce, Knihy, sign. 116.

Státní okresní archiv v Olomouci, fond Archiv města Olomouce, Knihy, sign. 1540.

Edice pramenů

Die Olmützer Gerichtsordnung. Vyd. Alfred Fischel. Brünn 1903.

Použitá literatura

Boháček, Miroslav (1975): Ius Romanum Medii Aevi. Einflüsse des römischen Rechts in Böhmen und Mähren. Varese.

Busse, Dietrich (1999): Die juristische Fachsprache als Institutionensprache am Beispiel von Gesetzen und ihrer Auslegung. In: Hoffmann, Lothar - Kalverkämper, Hartwig - Wiegand, Herbert Ernst (Hrsg.): Fachsprache. Ein internationales Handbuch zur Fachsprachenforschung und Terminologiewissenschaft. Bd. II. Berlin - New York, S. 1382-1391.

Deutsches Rechtswörterbuch. Wörterbuch der älteren deutschen Rechtssprache. Band I/1914. Weimar.

Dinzelbacher, Peter (Hg.) (1992): Sachwörterbuch der Mediävistik. Stuttgart.

Hoffmann, František (1992): České město ve středověku. Praha.

Kalousek, Josef (1871): České státní právo. Praha.

Kaňák, Bohdan (1996): Zvláštnosti průběhu soudního jednání u olomouckého městského práva v hrdelních případech podle procesního řádu z roku 1550. In: Hrdelní soudnictví českých zemí 16.-18. století. Sborník příspěvků z konference, konané v Pardubicích 21.-22. 9. 1995. Pardubice, S. 101-106.

Kapras, Jan (1913): Právní dějiny zemí Koruny české. Band I. Právní dějiny a vývoj právnictví. Praha.

Klabouch, Jiří (1967): Staré české soudnictví. (Jak se dříve soudívalo.) Praha.

Köbler, Gerhard (1998): Bilder aus der deutschen Rechtsgeschichte von den Anfängen bis zur Gegenwart. München.

Kunkel, Wolfgang (1957): Das Wesen der Rezeption des römischen Rechts. In: Heidelberger Jahrbuch 1. Berlin - Göttingen - Heidelberg, S. 1-12.

Kux, Johann (1942): Verwaltungsgeschichte der Stadt Olmütz. Olmütz.

Malý, Karel (1995): České právo v minulosti. Praha.

Malý, Karel (2003): Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha.

Mitteis, Heinrich (1992): Deutsche Rechtsgeschichte. 19. Auflage. Neubearbeitet von Heinz Lieberich. München.

Prätorius, Gregor (1875): Der Wortgrübler. Wien.

Schmidt-Wiegand, Ruth (1998): Anwendungsmöglichkeiten und bisherige Anwendung von philologisch-historischen Methoden bei der Erforschung der älteren Rechtssprache. In: Hoffmann, Lothar - Kalverkämper, Hartwig - Wiegand, Herbert Ernst (Hrsg.): Fachsprache. Ein internationales Handbuch zur Fachsprachenforschung und Terminologiewissenschaft. Bd. I. Berlin - New York, S. 277-283.

Sommer, Johann Gottfried (1833): Neuestes wort- und sucherklärendes Verteutschungs-Wörterbuch aller jener aus fremden Sprachen entlehnten Wörter, Ausdrücke und Redensarten, welche die Teutschen bis jetzt, in Schriften und Büchern sowohl als in der Umgangssprache, noch immer für unentbehrlich und unersetzlich gehalten haben. Ein Handbuch für Geschäftsmänner, Zeitungsleser und alle gebildete Menschen überhaupt. Prag.

Spáčil, Vladimír (2001): Olomoucká městská kancelář a její písaři. Olomouc.

Staehelin, Ernst (1955): Amandus Polanus von Polansdorf. Basel.

Poznámky pod čarou

[1] Název řádu v originále zní Zusammengetragene Artikel in Form eines rechtlichen Prozess, wie dieselben von alters her bei dieser koniglichen Stadt Olomuntz bei Gerichte und auch in und vor gehegter Bank in Ubung gehalten, sambt andern nodturfftigen Underweisungen und zutreglichen Fellen .

[2] Einem Jedenn hern Foyte vnnd Scheppen, Notarien, Advocaten, Procuratoribus vnd Gerichtspersonen dieser koeniglichen Stadt zu furderunge des Gemeinenn nuczes vnnd der Gerechtigkhait (Státní okresní archiv, fond Archiv města Olomouce /dále jen AMO/, Knihy, sign. 116, fol. I, předmluva).

[3] Als dann die Mardburgischen recht, der wir alhie zu Olomuncz geprauchen, nyrent setczen, das man die leute martern sal, wann das marteren der leut vil mer von tirannen und von gewalt, dann von recht derdacht und in gewonheit kumen ist, das man die leute martert und nottet zu bekentnuss, dorynnen dem foyt und den gesworen zumal not ist, gar fursichtig zu sein, wann laider manigmal die leute vor marter und vor sulchem wetagen sagen und bekennen uff sich selbs und uff andere, das sie nye getan haben und werden ir selbs und anderer unschuldiger leute morder mit unrechter besagung, dodurch dann das gericht und ein rat vorplent wirt lader manichmal, das leut unschuldiklichen getotet werden und grosse sunde begangen werden (AMO, Knihy, sign. 1540, fol. 75rb).

Aktualizováno: 29.08.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 21.02.2018 16:34
TOPlist