Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Knižní sbírka Karla Ludvíka Ficquelmonta (1777-1857)

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

13. ročník odborné konference (23. - 24. listopadu 2004)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Knižní sbírka Karla Ludvíka Ficquelmonta (1777-1857)

Michlová Jana

Knihovna Regionálního muzea v Teplicích sídlí na zámku, kde do roku 1945 žila rodina Clary-Aldringenů. A pečuje mimo jiné o část bývalé zámecké knihovny, kterou dal zbudovat v prostorách původně zámeckého divadla poslední majitel Alfons Clary-Aldringen na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Do upravených prostor jevižtě a hledižtě byl přemístěn mobiliář knihovny z claryovského paláce ve Vídni, který rodina opustila po první světové válce a roku 1922 prodala. Knižní sbírka z Vídně byla přemístěna na teplický zámek do západního křídla i s původním knihovním mobiliářem. Sloučila se tím s fondem starží teplické zámecké knihovny založené v polovině sedmnáctého století a umístěné v barokních knihovních skříních ve věži druhého patra hlavní budovy.

Konfiskací majetku rodiny Clary-Aldringenů se předměty vybavení teplického zámku po druhé světové válce dostaly na tzv. svozová místa. Týkalo se to také sbírky zámecké knihovny. Rozhodnutím Komise pro národní obnovu se tak převážná část šedesátitisícového fondu dostala na tzv. svozový zámek Sychrov. Méně či více početné tematické soubory literatury pak převzaly rozličné ústřední instituce nebo specializovaná pracoviště. Takřka po dvaceti letech se knižní sbírky počaly přebírat zpět do Teplic, kde fond po překonání rozličných úskalí /např. problematické bylo jeho uložení, pro nedostatek místa zůstal v knihovně několik let v balících/. Zpočátku byl fond pouze zhruba roztříděn na staré tisky, tzv. novodobou literaturu a díla vícesvazková. Značný početní úbytek navráceného fondu (z cca 60.000 svazků se vrátilo pouhých 18.000 svazků) a absence původních katalogů značně snižovaly význam a hodnotu torza zámecké knihovny. V roce 1984 se začalo se základním knihovnickým zpracováním vráceného fondu. Od ledna 1986, kdy jsem pokračovala ve zpracování, poznamenávala jsem i původní signatury, provenienční záznamy, případně ex libris jednotlivých svazků.

Mimo řadu označení, která jasně prokazovala příslušnost literatury ke knižnímu fondu rodiny Clary-Aldringenů, se vynořila knižní sbírka označená pouze signaturou na úzkém štítku růžové barvy. Signatura neodpovídala složení signatury na claryovských ex libris. Většina svazků nebyla vázána a vesměs šlo o literaturu vydanou v první polovině devatenáctého století. Záhada sbírky se rozluštila po nalezení souboru původních rukopisných katalogů. Mezi objevenými původními soupisy literatury, které nechali pořídit příslušníci rodu Clary-Aldringen v průběhu sedmnáctého až dvacátého století, byly dva svazky, jejichž záznamy odpovídaly neznámé sbírce.

Katalogy této sbírky dal pořídit Karel Ludvík Ficquelmont (23.3.1777-7.4.1857), generál, diplomat v rakouských službách, který sňatkem své dcery Alžběty Alexandry (10.11.1825-14.2.1878) byl spřízněn od roku 1841 s rodinou knížete Edmunda Clary-Aldringena (3.2.1813-21.6.1894). I stručný výčet jeho životopisných dat nenechá na pochybách, že se jedná o zajímavou osobnost, která svou činností a svým postavením koresponduje s děním v rakouské říši a v řadě evropských zemích první poloviny devatenáctého století. Pocházel z lotrinské šlechtické rodiny. Výchovu získal ve francouzské důstojnické škole. Roku 1792 emigroval a vstoupil v následujícím roce do rakouské armády. Roku 1805 se stal majorem a křídelním pobočníkem císaře Františka I. Účastnil se polních tažení v německých zemích, Polsku, Španělsku, Itálii a Francii. Byl povýšen na generálmajora a roku 1815 byl pověřen rolí vyslance Rakouska ve Švédsku, odkud zasílal své podrobné relace Metternichovi až do roku 1820, kdy ho dvůr poslal do Florencie. Ale již 1821 zastupuje císařství v Neapoli, odkud odjíždí roku 1829 na důležitou pozici velvyslance Rakouska u carského dvora Mikuláše I. v Petrohradu, kde působil deset let. Počátkem roku 1840 se vrátil zpět do Vídně, kde byl jmenován císařem Ferdinandem státním a konferenčním ministrem. Do roku 1848 vedl důležitá diplomatická jednání Rakouska v době politické krize, jakým byla roku 1846 mise v Berlíně v případě krakovského povstání nebo v Římě v letech 1847 až 1848 v souvislosti potlačení tamní vlny odporu proti Rakousku. Počátkem bouřlivého roku 1848 se stal 1.března prezidentem válečné dvorní rady a ministrem zahraničních věcí. V čele vládního kabinetu jako nástupce Metternicha byl pouhý jeden měsíc od 4.4.1848 do 4.5.1948, spád událostí ho donutil k odstoupení. Po odchodu ze státních služeb se věnoval literární práci, která navazovala svými náměty na jeho celoživotní zkušenost diplomata a státníka. Okolo roku 1850 publikoval řadu děl.

Objevení části knižní sbírky a původních svazkových katalogů knihovny Karla Ludvíka Ficquelmonta vedl k soustavnému zaměření na zpracování jednotlivých identifikovaných svazků sbírky, dalšímu průzkumu jak fondu zámecké knihovny tak i pramenů přibližujících osobnost nejen samotného K.L.Ficquelmonta ale i jeho manželky a dcery. A proto pozornější pohled do obou katalogů, zaměřený na jednotlivé záznamy literatury potvrzuje, že se jedná o knihovnu, jejíž přírůstky mapují jednotlivá diplomatická poslání jejího majitele, tomu odpovídá i zvolený způsob třídění záznamů.

Základní registrace svazků pro katalogizaci následně prokázala v akvizici pro knižní sbírku zájmy manželky Darji (Dolly) Ficquelmontové rozené Tiesenhausen (1804-1863). Svědectví archivních materiálů nám představuje vnučku generála Michaila I. Kutuzova (1745-1813), která jako manželka významného diplomata vedla např. vyhlášený literární salon na rakouském vyslanectví v Petrohradu. Skladbu fondu knihovny prokazatelně zejména od 1848, kdy manželé Ficquelmontovi žili v rodině svého zetě v Teplicích a v Benátkách, ovlivnila i dcera Alžběta Alexandra nazývaná Elisalex, Elka, která vybírala literaturu pro benátský palác Clary-Aldringenů také ze sbírky svého otce, proto i tyto dohledané svazky byly vybrány pro katalogizaci dané knižní sbírky.

Značnou důležitost pro svou práci přikládal své knižní sbírce sám Ficquelmont. Ve sbírce autografů Rakouské národní knihovny jsem našla zprávu, která potvrzuje soustavnou péči a využívání knihovny při jeho diplomatických posláních. V dopise, ve kterém Ficquelmont z Vídně 20. května 1843 děkoval adresátu za darovanou knihu, se svěřil : ... s potěšením jí umístím do své knihovny, tato schraňovaná a toliko pro moje používání vytvořená sbírka knih, bez nároku, že by měla vyjadřovat cosi jako bibliopraktickou hodnotu, přesto se na konci putování vylepšila oproti počátku, to Vám bylo známo, přišla z Mailandu do Stockholmu, odtud mě následovala do Florencie, do Neapole, odtud do Petrohradu, z Ruska jsem vycestoval jistě již s více 2.000 svazky...

Dnes představu o obsahové úrovni této knihovny nelze získat pouze podrobnou prohlídkou dochovaných knih, nebo> porovnáním se záznamy katalogů, sbírka K.L.Ficquelmonta se do Teplic vrátila v šedesátých letech 20. století pouze jako torzo (1.880 svazků). Objemné katalogy vázané v kůži s heraldickým supralibros označené: Catalogue de la bibliotheque de S.E.M.le comte de Ficquelmont s datem na straně 379 Wien 1: Dezember 1841 a Catalogue de la bibliotheque de son excellence Mr le comte de Ficquelmont o 436 stranách s datováním Mai 1855 na poslední popsané stránce 371 nám dnes dokládají přítomnost přes 2.500 titulů k uvedenému měsíci květnu roku 1855. V obou u datování je ne zcela čitelný podpis. Záznamy jsou řazeny v abecedním pořádku. V jedné abecední řadě jsou údaje vřazovány nejen podle jmen autorů jednotlivých děl ale i pod názvy témat vyjádřené jakýmisi předmětovým heslem. U těchto hesel jsou zaznamenány pak pouze odkazy na název a autora díla. Uvedená hesla a počet u nich uvedených titulů potvrzuje, že obsah knihovny koresponduje s profesními zájmy majitele, o čemž současně svědčí akvizice literatury pro sbírku v drtivé větžině v první polovině devatenáctého století, tedy z období vojenské a diplomatické služby K.L.Ficquelmonta. Jazykově je nejpočetnější literatura ve francouzštině (50 procent), němčině (30 procent), italžtině (25 procent) a pět procent literatury je ve žpanělžtině, angličtině a ruštině. Stejný poměr v procentech dávají místa vydání ve Francii, Německu a Rakousku, italských městech a pět procent ostatních míst Evropy.

V popředí zájmu jsou knihy o evropských zemích oné doby, počet 132 titulů o Francii, 51 o Německu a 27 o Prusku, 110 o Rakousku, 34 o Anglii, 102 o Itálii a o Neapoli, Milánu, Veroně, Benátkách, Sicílii, Toskánsku a na 80 titulů o carském Rusku. Otázkám a řešení politické situace Orientu, Turecka, Palestiny, rozděleného Polska, balkánských či skandinávských zemí potřeboval vlastník sbírky nejen knihy o zemích samotných ale i prameny věnované souvisejícím vědeckým disciplinám. Proto Ficquelmont pro svou knihovnu získával značný počet literatury o politice, válečné vědě, politické ekonomii, historii, filosofii i mnoho map, atlasů. Naopak množství knih o archeologii, teologii, morálce, soudobé beletrie, poezie či dramat uvozuje na osobní záliby majitele a jeho manželky a také na ambice K.L.Ficquelmonta jako myslitele.

Úroveň zpracování obou rukopisných katalogů v porovnání se soudobými katalogy /např. teplické zámecké knihovny Clary-Aldringenů nebo klášterní knihovny v Oseku, sepsaný Timotheem Fasslem roku 1842/ poukazuje nejen na provázanost sbírky s činností jejího majitele, ale také upozorňuje na osobnost zpracovatele soupisu. Soupis knih byl obvykle svěřován zámeckému kaplanu, sekretáři nebo archiváři. Požadavky na zpracování katalogu sbírky K.L.Ficquelmonta předpokládaly znalost několika jazyků /němčinu, francouzštinu, latinu, italštinu, angličtinu/ a dobrou orientaci v obsahu pořádané sbírky. Pokud si literaturu nepořádal a nesepisoval sám majitel, potřeboval spolupracovníka vzdělaného, s rozhledem a znalostí současného politického dění i s vědomostmi z oblasti historie, geografie, filosofie i přírodních věd. Proto byla důležitá otázka identifikace osoby podle ne zcela čitelného podpisu v obou katalozích. Zjišťování totožnosti prokázalo shodnost jména s osobností Heinricha Josefa Schiela [7,8] (1.8.1812 Vídeň-25.1.1872 Vídeň). Na vídeňské universitě studoval lékařství a filosofii. Roku 1833 získal doktorát z filosofie, roku 1836 uzavřel manželství s Julianou Härterovou, dcerou univerzitního knihkupce Franze Härtera.

Pro své značné znalosti literární a jazykové získal na doporučení Metternicha místo osobního sekretáře u polního maršála Augusta F.L. Marmonta (1774-1852), který žil již několik let ve Vídni. Po neúspěšné vojenské operaci za červencové revoluce tento bývalý vysoký důstojník Napoleonovy armády byl nucen opustit navždy Francii. Dr.Schiel se stal redaktorem prvních pěti svazků jeho Mémoires o letech 1792-1814 a přeložil do němčiny jeho čtyři svazky popisu cesty z Uher východní Evropou, jižním Ruskem, přes Palestinu do Egypta, později i pátý díl o cestě na Sicílii z let 1834 a 1835. Postaral se o knižní vydání cestopisu (1.-4. díl) u Eduarda Hallbergera ve Stuttgartu 1837 a pátý díl vydal roku 1838 ve Vídni u Heubnera.

Pro nás je zajímavé období činnosti H.J.Schiela od 19.prosince 1837, kdy přijal místo praktikanta a nižšího knihovního úředníka v c.k. Dvorní knihovně. Začal také s pořádáním a soupisem knihovny K.L.Ficquelmonta, práci dokončil, jak víme z prvního katalogu, v květnu roku 1841. Snad na doporučení hraběte Ficqelmonta se podílel na uspořádání a soupisu 40.000 svazků soukromé knihovny knížete Metternicha, který ho jmenoval svým knihovníkem, tento úřad zastával, (v únoru 1843 skončil s prací v dvorní knihovně) do smrti knížete Metternicha a přemístění knihovny na Kynžvart. Schiel byl jmenován oficiálem kancléřství, přidělený výkonem služby jako referent přes Orient. Po úmrtí knihovníka, dvorního rady Jerneje (Bartolomea) Kopitara (1780-1844) se uvolnilo místo korektora Wiener Jahrbücher, státní kancléř ho pověřil i tímto úkolem a Schiel vedl tyto do 1848 do jejich následného zrušení.

Když v důsledku březnových událostí v roce 1848 hrabě Ficquelmont převzal prezidium ministerské rady a ministerský úřad zahraničních věcí, využil Schiela do odvolání bezprostředně pro svou osobu a pověřil ho publicistickými pracemi, částečně politickými misemi (jsou zmiňovány především vedení voleb do frankfurtského parlamentu a do centrálního komitétu vídeňské Národní gardy). Události roku 1848 ho dostaly v jeho postavení u hraběte Ficquelmonta do kontaktu z rozličnými osobnostmi, po demisi Ficquelmonta opustil Vídeň, byl v podezření, že pomáhal knížeti Metternichu v útěku. Sám prožil tuto dobu v Terstu a zpět do svého úřadu se vrátil v srpnu 1848. stupni vzrušené veřejné mínění proti Rakousku v Německu a Francii. Schiel byl pověřen přípravami založení měsíčníku po vzoru Revue des deux mondes a koncem roku 1848 proto podnikl cestu do Německa, Belgie, Francie a Anglie. K vydávání však nedošlo, přípravy snad částečně mohl využít roku 1862, kdy založil politický orgán vycházející pod názvem Correspondance générale autrichienne . Práce pro K.L.Ficquelmonta pokračovaly i po roce 1848, jak dokládá druhé sepsání doplněného katalogu knižní sbírky dokončené 1. prosince 1855 a vydávání jeho spisů.

Jaký význam měla četba a kdo využíval fond knižní sbírky K.L.Ficquelmonta? Do značné míry nám na dané otázky odpovídá korespondence rodiny, jejich blízkých známých a přátel. Hodnotu knižní sbírky rakouského velvyslance značně svým zájmem náročného čtenáře navýšil básník A.S. Pužkin. Z korespondence s Jelizavetou Chitrovovou (1783-1839) matkou Dolly jsou známy požadavky na zapůjčení knih v tehdejším Rusku nedostupných. Prosba o díla o francouzské revoluci autorů Thierse a Migneta v Puškinově dopise a poděkování [1] v následujícím za zapůjčení Mignetových Dějin francouzské revoluce (vydání z 1826) dokazují, že Pužkin byl čtenářem knih Ficquelmonta, nebo> knihu Francois A. Migneta(1796-1884) o historii francouzské revoluce mohla J.Chitrovová vypůjčit, ale dílo A. Thierse v té době ještě ve sbírce nebylo, katalog dokládá až pozdější vydání z roku 1844, tedy sedm let po smrti Puškina.

Dalším pramenem k získání informací o využívání knižní sbírky byla rodinná korespondence. Plastický obraz rodinného a společenského života Ficquelmontů vytvářejí i dopisy po mnoho let pravidelně posílané do Petrohradu, jejich adresátkou byla komtesa Kateřina Tiesenhausenová. [2] dvorní dáma ruské carevny a sestra Dolly Ficquelmontové. Listy zasílané v letech 1840 až 1855 dávají svědectví o vřelém vztahu nejen obou sester ale celé rodiny, jak v prvním dopise psaném ještě v Petrohradu 20. 7. 1840 vyznává Ficquelmont: Píži Vám, drahá přítelkyně, v okamžiku zmatku a rozechvění....Odjíždím za hodinu a mám srdce plné Važí matky, Dolly a Vás. Toto trio, jež formuje můj život a které mě po dlouhou dobu činilo šťastným, se rozbilo a co zbývá je odděleno...

Zatímco K. L. Ficquelmont ve svých nečetných listech nezapře svou roli diplomata, vyjadřuje se hlavně ke všem soudobým politickým otázkám a událostem tehdejší Evropy a dcera Elka popisuje své zážitky v kruhu rodiny, cest a vídeňské společnosti, do které je poprvé uváděna, Dolly zachycuje v četných listech postřehy, názory a podrobné informace, nejen ze společnosti a života vlastní rodiny, ale také sleduje politické dění a vyjadřuje názory na ně. V dopisech všech tří pak zaujmou zmínky o kulturním životě v místech, kde se rodina zdržovala. Jsou to místa značně vzdálená a ve své době významná, Ficquelmont psal z Mariánských lázní 22. srpna 1840, Dolly 22. září z Prahy a Elka v dopise 5. října z Badenu vyjádřila smutek všech nad vzájemným odloučením, další dopisy byly po patnáct let psány z Vídně, Drážďan, Milána, Varšavy, Frankfurtu nad Mohanem a také z Teplic a Benátek.

Proto mimo jiné vzhledem k dochované knižní sbírce zaujmou hojné zmínky zejména Dolly Ficquelmontové o čtenářských zážitcích, hodnocení přečtené literatury a doporučení literatury k přečtení. Tyto záznamy literatury souvisí bezprostředně s danou knižní sbírkou a spolu s čtenářskými deníky její dcery Elisalex jsou i přínosem v pohledu na osobnost ženy vyšší společenské vrstvy devatenáctého století. A nejen četba soudobých literárních děl, ale i upomínání na osobní přátelství s mladou generací autorů ve Vídni, Petrohradu či Benátkách, především pak na častého hosta vyhlášeného salonu na rakouském velvyslanectví v Rusku básníka Alexandra Sergejeviče Puškina. Již v roce návratu z Petrohradu projevila Dolly v listu psaném ve Vídni 22. 10. 1840 přání získat rytinu [3] portrétu básníka jako upomínku náklonnosti, kterou pro něho měla /její/ matka. V dopise z Vídně 3.12.1842 se zmínila, že jí byl ukázán portrét A.S. Puškina. Podobizna jí silně vyvolala celou jeho historii, zájem a lásku její matky k Puškinovi. Ostatně tragickou smrt básníka připomenula v následujících letech odsuzujícími zmínkami v dopise z 28.11. 1842 o přítomnosti George de Heeckerena a jeho manželky [4] ve Vídni. Mnohem později snad pod dojmem hrozícího válečného konfliktu projevila v korespondenci z 20.12.1850 daleko více soucitu s paní Heeckerenovou (rozenou J.N.Gončarovovou), která jí ve Vídni konečně směla navžtívit: ...Tvářila se neskonale rozpačitěji než já, napsala Dolly.

V dopise z 15.12.1840 se ptá, zda sestra již četla od A. Dumase le Maitre d'armes a zároveň knihu odsuzuje, že si spisovatelé nedávají práci nejdříve o Rusku získat dobré informace. O tři měsíce později Dolly se svěřuje, že je zřejmě příliš aristokratická, a proto nemůže rozumět knize G.Sandové le Compagnon du tour de France a vážni k prostému tovaryši. Jindy (15.2. 1842) se pouze stručně zmiňuje, že přečetla le Rhin od Victora Huga. Nebo se sama zajímá (28.3.1843), co četla sestra, zároveň připomíná pěknou novelu G.Sandové Consuelo a sděluje, že četla od Ch.A. Sainte-Beuve (1804-1869) Port-Royal. Významé autorovo dílo Histoire de Port-Royal , vyšo v pěti svazcích v letech 1840-1859, Dolly ale zřejmě přečetla pouze první díl, který je také zapsán ve Ficquelmontově druhém katalogu. K oblíbeným autorům patřil Honoré de Balzac, jehož s doporučující otázkou ...četla jsi Ursule Mirouet ..., hodnotí jako pěkné dílo. Jako velmi hezkou věc k přečtení sestře v dopise z Vídně 17.6.1843 doporučila novinku Waldfraulein (Lesní pannu) Josefa Christiana Zedlitze (1790-1862) (v katalogu na str. 377, Stuttgart 1843). Zedlitz býval častým hostem jejich vídeňského salonu.

Zároveň sděluje, že čtou dílo od Adolpha Custine (1790-1857) a jejich názory na ně. Jednalo se pravděpodobně o jedno z děl o Rusku, které vyšly toho roku v Paříži, v katalogu jsou uvedeny tři tituly: La Russie en 1839, Un mot sur l'ouvrage:La Russie en 1839, Encore quelques mots sur cet ouvrage , autor popisuje mravy vyšší ruské společnosti a carského dvora. V závěru listu doporučuje k přečtení román dnes neznámé autorky Cubiere, Monsieur de Goldon jako jeden z nejhezčích této doby. K četbě A.Custina se vrátil Ficquelmont v dopise, který Kateřině Tiesenhausenové poslal z Varšavy 27. září 1843, kde líčí rozhovor s carem Mikulážem I. o knize Custina. A později doufá, že si adresátka přečte Réponse faite par un Russe , jako pěkné, oduševnělé dílo, napsané jako odveta na díla Custina. Zároveň uvažuje o autorství, které přičítá autoru jiného anonymního díla: De la France et la Russie a hodnotí ho jako dobře napsané.

Dobrou znalost soudobé literatury dokazuje používání citací, jak poznamenává Dolly např. v dopisu z Teplic 24.2.1850: ... Vidím, podle citace z Chateaubrianda o princezně Liéven, že jsi četla Mémoires d'Outre-Tombe . Je v tom zvláštní zmatek ve stylu tohoto díla a tříž> dat velmi unavující na sledování, ale pro citování, je to velmi zajímavé, čtivé... Dílu věnoval Ficquelmont jednu sta>. [5] Dále píše o četbě osmé části díla Thierse. 29.9.1853 doporučuje sestře jako seriozní četbu Etudes philosophiques sur le Christiasme od Augusta Nicolase.

Dolly nesdělovala pouze zážitky z četby, ale nadšeně vylíčila dojem večera, kdy na oslavu narozenin Ficquelmonta uspořádali domácí divadlo, kde vynikla Elisalex ve hře svého otce Une Matinée de jeune veuve a ve vaudevillu l'Omelette fantastique a doporučuje sestře pro pobavení přečíst si onu komedii. Vážeň pro divadlo Elisalex zdědila po svém otci, o divadlo pečovala i v Teplicích, vybírala nejlepží herecké společnosti z Francie či věhlasné operní pěvce ze zámoří.

Ficquelmont v korespondenci popisoval svou práci na spisech, zájem o ně, návštěvy divadel, na představení hvězd tehdejší opery často jezdil z Teplic do Drážďan, informoval o zajímavostech okolí, o návštěvách např. hračkářských dílen v Teplicích, které vyvážely své zboží do Anglie a Ameriky. Ale při nedostatečném informování z novin se naopak dožadoval přesných detailů, např. o restaurování petrohradského paláce. A zvláště rád se svěřoval se svými zážitky a dojmy z divadelních představení, jak již výše připomenuto. Což dokládá i obsah tematického okruhu Drames v katalogu jeho knižní sbírky (na str. 95-96, uvedeno 45 titulů), kde nalezneme i tituly jeho her Mariage (Svatba ), l' Amour médiateur (Prostředník lásky ) a l'Matinée de jeune veuve (Ráno mladé vdovy ) s odkazem na Ficquelmonta. Pod jménem autora jsou hry na stránce 115 zaznamenány jako rukopisy Trois comédies s vročením 1842.

Jak se zamýšlel, jak hluboce ho zaujala četba literatury a studium filosofických, teologických, moralistních či politických spisů vlastní sbírky? Jeho myšlenky, zamyšlení a dojmy z četby knih a reakce na prostudovanou literaturou vydal Ficquelmontův přítel baron Pierre Barante (1782-1866) v Paříži roku 1859. Viz [1]. Vedle studií politiky Ruska, Rakouska, otázkách Orientu, k dějinám starověku, Itálie, Turecka, Španělska, zamyšlení o 1848 reagoval i na četbu soudobé filosofie, na myšlenky autorů jako Rousseau, Chateaubriand. Výsledkem Ficquelmontova osobního celoživotního studia a zkušeností byly jeho rozsáhlé vědomosti. A tak svým vzhledem nenápadná a počtem svazků nevelká knižní sbírka významné osobnosti první poloviny devatenáctého tím získává na významu, mnohé objasňuje a doplňuje hojně využívané archivní materiály vztahující se k rodině Ficquelmontů.

Literatura

[1] K.L. Ficquelmont: Pensées et réflexions morales et politiques du comte...Paris 1859. 385 s.

[2] S. Ostrovská: Po stopách Puškinových přátel,Praha, UK 1989. 185 s.

[3] A.S. Puškin: Dopisy.Praha SNKLHU 1958. 510 s.

[4] I.M. Sacharovová: Umělci doby A.S.Puškina. Praha 1987. Nestr.

[5] H. Smíšková: Písemné pozůstalosti rodu Ficquelmontů In:Porta Bohemica. Sborník historických prací. Litoměřice 2003. Sv.2, s.128-135.

[6] F. de Sonis: Lettres du comte et de la comtesse de Ficquelmont a la comtesse Tiesenhausen.Paris,Librairie Plon-Nourrit 1911. 481 s.

[7] Deutsche biographische Enzyklopädie.München 1999.8.Bd., s.626.

[8] C. Wurzbach: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 28.Bd., s. 277-279.

Poznámky pod čarou

[1] Viz [3], s. 255.

[2] Korespondence vydána: F. de Sonis: Lettres du comte et de la comtesse de Ficquelmont a la comtesse Tiesenhausen.Paris,Librairie Plon-Nourrit 1911. 481 s.

[3] Pravděpodobně rytina od N.I. Utkina podle portrétu O.A. Kiprenského z 1827, viz [4], č. kat. 42.

[4] Neuvidíme paní Dantesovou, nebude ve společnosti a zvlážtě u mne, protože ví, že bych se dívala s odporem na jejího manžela.

[5] Viz [1], s. 378-385. Neuvidíme paní Dantesovou, nebude ve společnosti a zvlážtě u mne, protože ví, že bych se dívala s odporem na jejího manžela.

Aktualizováno: 29.08.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno   ID datové schránky­­: yswjrie  
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 18.10.2018 15:23
TOPlist