Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Dva protimorové spisy vydané v Olomouci

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

13. ročník odborné konference (23. - 24. listopadu 2004)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Dva protimorové spisy vydané v Olomouci

Ivo Vysoudil

Černá smrt - morová nákaza, dnes spíše pojem, spojený s hrozbou neodvratitelné smrti a epidemií, při které vymírala celá města, zůstává nadále součástí dějepisných příruček. Jako připomínka dávných hrůz dnes mnozí obdivují morové sloupy s postavami světců - patronů proti moru, [1] obrazy a reliéfy, se zachycenými procesími či děsuplnými průvody flagelantů. Neméně významnými připomínkami jsou také tzv. protimorové spisy.

Historické literatury věnující se ať už okrajově nebo přímo morové nákaze nalezneme opravdu nepřeberné množství a protimorové spisy v nich hrají neodmyslitelnou roli. Jde vlastně o jakési lékařské spisy, které dle různých dobových názorů a znalostí podávají rady, jak se nejlépe před onemocněním uchránit či rady nemocným, jak se spolehlivě vyléčit. Za první podobný spis či spíše zprávu (nepočítáme-li díla antických učenců), je možné považovat spis Compendium de epidemia , který předznamenal podobu podobných děl na několik staletí dopředu. Byl zpracován na žádost francouzského krále Filipa VI. pařížskou univerzitou a velmi chabými prostředky jsou tu popisovány příčiny a průběh onemocnění, posléze pak prevence a léčba. Zřejmě po vzoru pařížského kompendia vzniká v roce 1371 i u nás na popud císaře Karla IV. protimorový spis nazvaný Missum imperatori , jehož autorem je Mistr Havel ze Strahova . Následuje poměrně značný rozmach tohoto druhu literatury. Eduard Wondrák upozorňuje ve své knize Historie moru v českých zemích [2] na to, že už před rokem 1409 existovalo v našich zemích pět protimorových spisů Zikmunda Albíka z Uničova ,[3] dále dílo Remedium reportatum Mistra Křišťana z Prachatic [4] a další. Připomeňme však ještě alespoň první středoevropský tištěný protimorový spis Heinricha Steinhövela - Büchlein der Ordnung der Pestilenz .

Je logické, že protimorové spisy a lékařské spisy obecně vycházely převážně v obdobích, kdy morová epidemie hrozila vypuknutím, šířila se krajinami či těsně po epidemii. Než se dostanu k samotnému tématu mého referátu, neodpustím si uvést jméno tiskaře Jana Günthera . Tento velmi prozíravý a rovněž produkčně velmi plodný člověk pocházel z Norimberka. Již zde měl svou tiskárnu, avšak posléze se stěhuje na Moravu, kde v té době je činná pouze jediná knihtiskárna. [5] Jan Günther, jak již bylo zmíněno, byl člověkem prozíravým, který dobře věděl, jaké knihy tisknout. Nemůžeme se tedy divit, že v dobách, kdy Moravou se prakticky jednou za desetiletí prohnala morová bouře, tiskne protimorové spisy a notně tak přispívá k rozšíření tohoto druhu literatury.

Přesuňme se však ještě dále do století 17. a to na Moravu. Samozřejmě od středověku došlo k rozvoji medicíny a snad i k lepšímu poznání černé nemoci. Každopádně došlo k mohutnému šíření protimorové literatury i mezi prostý lid. Moravský (a hlavně olomoucký) knihtisk dosáhnul v tomto směru značné úrovně a tak roku 1679 vydává Jan Josef Kylian knihu Armamentarium antiloimicum [6] s podtitulem To jest Zbrojnice proti moru připravená, v které se rozliční váleční nástrojové k záhubě ukrutného nepřítele lidského pokolení, jenž jest mor, a k vlastnímu proti němu obránění chovají . O rok později vydává tentýž nakladatel další spis s názvem Krátká rada, kterak by se prostý člověk a chudí lidé v čas morové rány chovati měli a také kdyby někdo z nich tou nemocí od Pána Boha navštíven byl, jak by sobě špatnými a takměř všude se nacházejícími prostředky pomoci mohl, kterouž někdy vydal Ezechiel Bautschner. [7] Toto dílo můžeme snad bez delších diskusí připsat v té době velmi známému a renomovanému lékaři Ezechielu Bautscherovi , který žil v Olomouci. [8] K těmto dvěma pracím můžeme snad ještě přiřadit třetí s názvem Directorium antipestilentiale oder Kurze ohmassgebliche Pest - Ordnung... [9] Autorem je doktor medicíny a filozofie Nicolas Maubeuge. Toto dílo vychází rovněž v Olomouci v roce 1713, ale již u Ignáce Rosenberga. Snad bych měl jmenovat ještě tzv. Infekční řády, které byly vydávány v různých letech. Poprvé v roce 1705, poté v letech 1713 a 1715. Věnujme se však především dvěma českým spisům, vydaným u J. J. Kyliána.

Zbrojnice proti moru nese už v titulu dedikaci: Celému Slavnému Markrabství moravskému, jak slavným pánům, Panům Stavům, tak i jejich poddaným k obhájení a pomoci vystavená . Název také podává krátkou informaci o autorovi - Václav Maximilián Ardensbach z Ardensdorfu, rytíř a Comite Palatino, filozofie a umění lékařského doktor a přísezní, v markrabství moravském lékař zemský . Bližší dedikace je určena olomouckému biskupu, Karlovi z Lichtenštejna , hraběti Františku Karlovi Libštejnskému z Kolovrat a dalším. Přestože sám autor v úvodu uvádí, že své dílo sebral od nejlepších a nejchválenějších mistrů a že je určené i pro ty nejopovrhovanější žebráky, je v díle patrná i vlastní invence a směřování ke vzdělanějším vrstvám obyvatelstva. Snad až vědecké pojednání nalézáme už v první kapitole nazvané Co jest Mor . Zde jako zajímavost můžeme uvést, že mor považuje autor za jed. Uvádí: jest totiž ten nejpronikavější jed, jenž rychle životné duchy popadá, srdce obléhá, celou krev v pouhý mor a jakési maličké červíčky, kteří v způsobu žab zemských, skrze rozvětšující sklo, mikroscopium nazvané, měly viděny býti, proměňuje . Dílo je členěno do jednotlivých kapitol, které se zpočátku věnují podobám nemoci, příčinám, přenosu a prevenci. Následují rady, které podává vrchnosti při morové nákaze a konečně jednotlivé recepty. Ke složení konkrétního receptu používá medicínské latinské zkratky a teprve užívání je předneseno v češtině. Již toto svědčí pro mé tvrzení, že kniha není primárně určena širokým vrstvám veřejnosti. Zajímavé je také autorovo zdůvodnění příčin morové nákazy. Předně nabízí možnost, že jde o boží trest a přiznává, že morové rozmnožení a nakažení jest tak divné, že jemu žádný lékařského umění doktor dosti vyrozuměti nemůže . Hned nato ale vysvětlení podává, když vědecky vysvětluje: ze zlých nátoků a unikání hvězd, obzvláště Hladoleta, Smrtonoše a jiných hvězd, které jim podobné přirození mají. Což se snadno prokázati může, nebo jejich světlo do našich očí a skrze ně do vnitřních smyslů a proto i do vnitřnosti těla se svými paprsky proniká . Přestože je zde podána celá škála nejrůznějších léků a to až už v podobě tekutin, mastí či prášků, což pravděpodobně na konci 17. století působilo když ne spolehlivým, tak minimálně důvěryhodným dojmem, připouští autor léčbu taktéž užíváním vlastní moči a stolice a na morové rány doporučuje přikládat sušené žáby či zadek oškubané slepice. Těžko říci, zda i tyto typy léčení budily stejnou důvěru.

Druhé dílo - Krátká rada od Ezechiela Bautschnera je na titulním listu připsaná k užitku obecnímu a chudému lidu . O autorovi se dozvídáme: Julio-montanus, filozofie a umění lékařského doktor, jenž v Bohu odpočívající císařovny Marie, krále španělského dcery, tehdáž byl lékařem . Z předmluvy se také dozvíme, že autor sám již jednu morovou ránu prožil, což má být jistě především prostředkem důvěryhodnosti. Na rozdíl od předchozího spisu se tentokrát autor odvolává především na prostý lid, který nemá tolik prostředků. Proto vychází převážně z věcí a rostlin, které se často vyskytují a není problém je sehnat a připravit z nich léky. Daleko více se také odvolává na božskou pomoc. Proto hned v úvodu nalezneme dvě modlitby: V čas morové rány a Když se přijímá lékařství v čas moru, jako i v jiných nemocech . Samotnému dílu rovněž předchází křesťanské napomenutí, tedy veršovaná skladba, která poukazuje, že celý lidský život a tedy i nemoc je v rukou božích. Kniha sama je rozčleněna na pět kapitol - jak se chovat v čas moru, jak poznat že je někdo nakažen, jak se chovat, když je někdo nakažen, jak se léčit a konečně co dělat, když se nemocný vyléčí. Sám Bautschner se do rozboru příčin nemoci nepouští, není to jistě pro prostý lid to nejpodstatnější, ale z díla je patrné, že přijímá obecný názor vyjádřený již výše Ardensbachem, tedy že v případě moru jde o jed. Bautschner také při popisech receptů nepoužívá žádné medicínské terminologie, vše je vyjádřeno co nejprostěji ve větách. Abych vás nepřipravil alespoň o jeden opravdu zaručený recept, tady je: Vezme se okolo svatého Jana, tři dni před plným Měsícem.

Sto zelených plných šťávy Vlašských ořechů.

Listí a květu z Verbeny.

Listí a květu z Kaviasu.

Mladých a měkkých listů z Psího vína.

Netřesku, jednoho každého dobrou hrst.

Všechno se spolu dobře stluče v kamenném moždíři aneb dobře kleytovaném [10] střepu. Dá se potom do nějaké sklenice aneb kleytovaného již před tím užívaného a dobře vyvařeného hrnce, nalije se na to máz dobrého octa, přikryje se dobře a povrchu opatří papírem a tak se nechá přes den a noc státi, potom chce-li kdo, aby taková voda byla mocnější a vzácnější, vezme lot dobrého dryáku [11] aneb mitrydátu a smíchá se všecko spolu, dá se do skleněné kolby [12] a tak znenáhla pálí, z čehož vyjde zakysalá voda, která se pro budoucí potřebu schová. Z té tehdy vody, kdo se proti moru opatřiti chce, ať přijímá, jak nahoře pověděno bylo, dvě neb tři lžíce. Kdyby pak někdo již morem nakažen byl, tomu se z takové vody dává za šest lžic, kdykoliv pití žádá. Jest velmi mocná proti jedu a vyhání jej ven . No prostě vznikne jistě dobrá pálenka, která když nepomůže proti moru, tak snad alespoň navodí dobrou náladu.

Přestože Bautschnera bychom dnes moderně nazvali homeopatem, neboť k léčbě používal především byliny, musíme podotknout, že v jeho léčení chybí jakýkoliv systém či logika, vše je sepsáno pouze s velmi bohatou fantazií. Kromě toho ani Bautschner není výjimkou, když doporučuje užívání soli připravené z moči, pavučiny v teplém octě, na morové boule doporučuje zadkem přikládat oškubané kuře nebo holoubě, které je pak nutné zakopat do země. Stejně tak na vředy radí přikládat chléb. Věří také v účinnost vykuřování, zavěšování bylin ať už do místností, na okna, či na tělo, do podpaždí a jiné. Nechybí samozřejmě ani pouštění žilou a přikládání baněk. Ovšem zdá se, že nejspolehlivější surovinou pro výrobu léků byl kafr a ocet.

Do jisté míry pokrok však spatřuji v jiném faktu. Bautschner kupříkladu důrazně upozorňuje na rozdíly mezi morem a jinými nemocemi, převážně tzv. Francouzskou nemocí. Upozorňuje na fakt, že spousta nemocných skončila internována mezi morem nakaženými a byli tak de facto odsouzeni ke smrti. Naopak všechny sebemenší projevy nemoci radí odhalit lékařům, aby tito nemocní mohli být včas uzdraveni. No snad můžeme dnes otevřeněji říci, aby nedocházelo k dalšímu šíření nemoci. Ardensbach zase důrazně upozorňuje na vhodnost izolace nemocného raději doma než v lazaretech, čímž jistě má na mysli podobný problém jako Bautschner.

Snažil jsem se doposud spíše popřít význam protimorových spisů vydaných na konci 17. století. Ale snad mi dáte za pravdu, když v závěru svého příspěvku budu tento typ literatury spíše obhajovat. Pokud je to alespoň trošku možné a pokusme se vcítit do pocitu člověka ohroženého morovou nákazou, musí nám být naprosto jasné, že pokud se nakazíme, nemáme téměř žádnou šanci na uzdravení. Toto mé tvrzení se protimorové spisy snad velmi úspěšně pokusily popřít. Pokud renomovaný akademicky vzdělaný člověk sepsal knihu, ve které vypíše celou řadu nástrojů a návodů, kterak se při nákaze zachovat a léčit, dává nám tím jistě obrovskou víru v účinnost jím popisovaných léčiv. V obou dílech jsou léky podporovány tvrzeními a výčty kdy a kde se daný lék osvědčil, případně do jisté míry vychloubačnými pózami autorů, které bych však v tomto případě taktéž hodnotil spíše kladně, tedy ve prospěch větší víry v uzdravení.

Lidé bezesporu tyto knihy četli, jistě používali i doporučované léky. Můžeme se dnes už jen dohadovat, zda bylo záměrem autorů a tiskaře pouze zbohatnout na podobném typu knih, vydávaných v těžkých obdobích. Osobně bych se přikláněl k názoru, že oba autoři své práce primárně z tohoto důvodu netvořili.

A srovnání obou knih? Přestože uvádím vydání Bautschnerovy Krátké rady až na druhém místě, protože naše vydání je z roku 1680, vyšla pravděpodobně již dříve. V titulu je totiž uvedeno že je Znovu vydaná a vytištěná . Dle mých pátrání vyšla v Olomouci v roce 1680 poprvé, ovšem předtím byla vydaná v roce 1653 v Norimberku u ankladatele Endtera pod názvem: Kurtzer Rath, Wie sich der gemaine Mann in Sterbensleüfften verhalten, auch so ihn Gottder Allmächtig mit solcher Kranckheit haimbdsuchte, ihme selbst mit geringen und fast uberall bekommende Mittel helffen möge. Pod stejným názvem vyšla tato kniha také v Ingolstadtu u vydavatele Ostermayra v roce 1680. [13] Pokud tomu tak bylo, je možné s jistotou tvrdit, že Ardensbach Bautschnerovo dílo znal, případně tomu bylo naopak. Lze také tvrdit, že oba autoři shodně pochopili význam sociálního podtextu svých prací a oba také shodně tvrdí, že jejich dílo je určeno i těm nejprostším vrstvám. Už jsem však výše naznačil, že u Ardensbacha tomu tak není a je poměrně dobře patrné, že jeho Zbrojnice proti moru je určena daleko vzdělanější vrstvě. Je psána krásnou a poměrně vznešenou češtinou, na rozdíl od Krátké rady, která je sice rovněž velmi čtivá, ale psána jazykem daleko více prostším a jednodušším. V obou případech jsou spisy velmi vhodně a také logicky členěny na kapitoly a knihy i po kompoziční stránce vykazují vysokou kvalitu.

Na úplný závěr mi dovolte vyslovit lítost, že dnes je již tento typ literatury téměř úplně zapomenut, přestože velmi kvalitním způsobem mapuje nejen lékařskou historii, ale i charakter lidí. Tyto spisy vás při čtení bezesporu vtáhnou do hlubokých dálek 17. století a nechají vás trápit se představou děsuplné nemoci, aby vám poté přinesli útěšnou víru v uzdravení, především přes pevnou a neotřesitelnou víru v Boha, ale i vlašské ořechy, verbenu, kavias, psí víno, netřesk, jalovcové jahody, listí routové, česnek, plané růže, svatého ducha koření, koňské kopyto, jelení roh a jiné.

Poznámky pod čarou

[1] Převážně se na morových sloupech objevují postavy sv. Rocha a sv. Šebestiána. Často bývá zobrazován také sv. Karel Boromejský, sv. Josef a mnoho dalších.

[2] WONDRÁK, E. Historie moru v českých zemích. Praha: Triton, 1999. 1. vyd.

[3] Zikmund Albík z Uničova (asi 1347-1427), pražský arcibiskup a lékař.

[4] Mistr Křišťan z Prachatic (asi 1366-1439). Tato latinsky psaná práce byla do češtiny přeložena roku 1500. V Olomouci byl vydán u J. Günthera v roce 1554. Naposledy byl vydán M. KŘIŠŤAN Z PRACHATIC. Lékařské knížky. Praha: Avicenum, 1975

[5] O životě a díle Jana Günthera viz.: HYNKOVÁ, A. Pětisté výročí knihtisku v Olomouci. In: Počátky dějin knihtisku.

[6] Vědecká knihovna v Olomouci vlastní celkem tři exempláře, z nichž pouze jeden je v českém jazyce a ostatní dva v němčině. Signatury: 32.663 - česky; 35.236 a 16.370 - v němčině

[7] Vědecká knihovna vlastní jediný exemplář pod signaturou 32.612

[8] ZEZULČÍK, J. Rána morová. K výročí ukončení posledního moru v českých zemích na přelomu let 1715-1716. Nový Jičín: Okresní vlastivědné muzeum, 1996. Str. 2.

[9] Vědecká knihovna vlastní dva exempláře pod signaturami 25.536 a 16.285

[10] kleytowaný (stč) adj. - odvozeno od klejt = struska nečistot na roztaveném čistém mincovním kovu v hutích. Jde o kysličník olovnatý, obvykle s obsahem něco mědi, stříbra, vizmutu, železa aj. Klejt delší dobu zahříván na 470 °C se mění v minimum čili suřík, prášek červené barvy. Klejt se používal v hrnčířství na polevy, smalt, ve sklářství k barvení skla. Pro jeho jedovatost se již nepoužívá

[11] dryák (stč) m - lék. Nejprve byl takto označován lék proti uštknutí, posléze lék obecně. Tento termín se později se takto označovaly léky odporné a šalebné.

[12] kolba (stč) f - tento termín má několik různých významů. Jde o 1. rytířské klání. 2. pažbu, část ručnice. Nebo o (jako v našem případě) 3. skleněnou baňku, tzv. alembyk, skleněnou křivuli s dlouhým hrdlem, sloužící k destilaci.

[13] Bautschnerovo dílo posléze opět několikrát vychází v Německu počátkem 18. století.

Aktualizováno: 02.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 22.05.2018 14:57
TOPlist