Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Trend soubornosti při zpřístupňování historických dokumentů

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

12. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Trend soubornosti při zpřístupňování historických dokumentů

Zdeněk Uhlíř

V práci s historickými fondy nastaly v posledních deseti letech nevídané změny, které souvisejí s rychlým přechodem od automatizace přes informatizace k elektronizaci. To vede k nutnosti nového promýšlení jak organizace celého oboru, tak jeho paradigmatických otázek. Jednou z nich je přechod od materiálového k funkčnímu pojetí historických fondů. Jejich existence přestává být vnímána jako součást fyzického, materiálního světa - i když se tím nikterak nepopírá jejich základní materiálová povaha - a začíná být silněji pociťována v kontextu kulturních předmětů nesoucích význam, který není pouze implicitní jako u předmětů přirozených, ale také, v jistém smyslu převážně explicitní. Historické fondy, ať už na úrovni jednotlivých předmětů, nebo celků předávají sdělení, které je zároveň záměrné i nezáměrné. Jsou tudíž nejenom nosičem záznamu, ale výrazněji se ve vědomí prosazuje jejich funkce komunikační a informační. Jako podstatný rys historických fondů se tak začíná ukazovat latentní, inherentní napětí mezi jejich povahou artefaktu a komunikátu, napětí mezi jejich estetickým a informačním působením. Oproti prosté kumulaci nejprve do skupin a posléze celků vystupuje tak do popředí složitější kontext projevující se ve sdružování fondů, jejich částí a jednotek do shluků s neurčitými a nejasnými hranicemi. Jako vhodná názorová forma odpovídá tomuto změněnému pohledu nikoli obrácená pyramida, ale síť. Odtud vychází tendence soubornosti, jež je stále silnější a která odpovídá trendu integrace jednotlivých informačních zdrojů a jejich agregátů v novém čistě elektronickém prostředí, je jakoby jeho zrcadlovým odrazem. To je zřejmý nástup nové informační vlny, která mění svět.

Proto se stává důležitým úkolem tuto základní představu soubornosti nějak strukturovat, aby byla nejenom myšlenkově pochopitelná a ztvárnitelná, ale také prakticky použitelná v činnosti knihoven a práci knihovníků, jakož i v dalších oblastech a oborech věnujících se historickým fondům různého druhu. Dnešní knihovní a informační věda sice už dosáhla úrovně, na níž chápe, že to, o co jde, nejsou jednotlivé dokumenty, ale celé zdroje, v nichž vztah dokumentu a informace je nikoli přímočaře jednoznačný, ale vrstevnatě komplexní, její praktická aplikace v knihovnictví však stále ulpívá na institucionálním vymezení vzniklém v novověku a dotvořeném v 19. století. A tak je nejprve nutno vidět soubornost na rovině institucionální. Když se knihovnictví v průběhu 19. století konstituovalo jako profesionální obor, rozdíl mezi živou a mrtvou kulturou se jevil takřka výhradně v rozdílu mezi tisky a rukopisy, vše ostatní bylo vedlejší, protože dokumenty jiného typu buď vůbec neexistovaly, nebo byly zcela výjimečné. Od té doby však se situace podstatně změnila, takže rozdíl mezi rukopisy a tisky nejenom není pociťován tak výrazně, ale ve srovnání s jinými médii se jeho podstatnost úplně vytrácí. Proto je dále nutno spatřovat soubornost na rovině materiálové. Cestou od automatizace přes informatizaci k elektronizaci vzniklo síťové elektronicko-digitální prostředí komplexních multimodálních nebo přechodných souborných dokumentů, na jehož základě se vytvořil jiný podstatný rozdíl, totiž mezi fyzickou fondovou a elektronickou síťovou knihovnou. Tudíž je nutno ve třetím stupni nahlížet soubornost environmentálně, podle různých informačních, komunikačních a znalostních prostředí. Rozvoj knihovní a informační vědy, ale také informatiky, především znalostního inženýrství přišel s novými způsoby přípravy, zpracování a využívání dat a v důsledku toho i nové způsoby a podoby práce s informací, metainformací, transinformací a znalostí. Tradiční dvojdomost jmenného a věcného popisu tím může být překonána něčím informačně a znalostně komplexnějším, přitom však organizačně a systémově jednodušším. Nakonec je tedy nutno vidět soubornost na samé rovině informační. Soubornost institucionální, materiálová, environmentální a informační postupně vytváří jednu jedinou soubornost v její komplexitě.

1. Institucionální soubornost

Kooperace jednotlivých institucí spravujících a zpracovávajících historické fondy není dnes už žádnou novinkou, nýbrž vcelku běžnou skutečností. A tak není třeba nic zvláště vysvětlovat, nýbrž je možno jít rovnou in medias res . Institucionální soubornosti se obvykle nerozumí přímo, nýbrž zprostředkovaně, na úrovni metadat. Nejde o spojení fondů, ale jejich pouhých reprezentací - katalogů. A tu lze hovořit o přístupu distribuovaném (sdružený katalog) na jedné a centralizovaném (souborný katalog) na druhé straně. Z hlediska technicko-technologického a organizačního je to jistě závažný rozdíl, který se zprvu obrážel i na úrovni uživatelské. Nyní však už jsou běžně dostupné technické prostředky a nástroje integrované do komplexních informačně komunikačních systémů, které tento rozdíl na uživatelské úrovni do značné míry stírají. Otázka tedy přestává být podstatnou a stala se věcí pouhé praktické dohody zúčastněných institucí. Avšak všechny problémy tím vyřešeny nebyly; jen místo jednoho začal výrazněji vystupovat jiný. S rozvojem informačně komunikačních technologií se totiž ukázalo, že rozdíl mezi daty a metadaty není dán samotnou povahou těch kterých údajů, ale v zásadě hlediskem, s nímž k nim přistupujeme. Dnes je totiž již prakticky možné, i když ještě nikoli zcela běžné, zpřístupnit nejenom katalog, ale rovněž jak digitální kopie originálních historických dokumentů, tak jejich reprezentace v podobě elektronických plných textů. Dokumentový a informační svět se tím bezpochyby virtualizuje. Katalogový záznam tak v tomto prostředí není pouhým deskriptivním odkazem k příslušnému dokumentu (i když ani jím nepřestává být), nýbrž je něčím více - je jeho interpretací, přesněji řečeno jednou z možných interpretací. Tím se ovšem ruší obousměrná jedno-jednoznačnost vztahu mezi katalogovým záznamem a dokumentem a zůstává prostá jednosměrná jednoznačnost od katalogového záznamu k dokumentu. Jinak řečeno k jednomu dokumentu může v tomto novém světě existovat několik katalogových záznamů, které nejsou ani vzájemně zaměnitelné jako shodné, ani vzájemně nahraditelné z hlediska kvality (totiž že by lepší nahradil horší), protože mají či mohou mít nejenom různou informační kvalitu, ale také různý informační obsah. Ačkoli tedy katalogové záznamy v tomto prostředí musí být standardizovány v tom smyslu, aby mohly být technicky automaticky zpracovány, nesmějí či přinejmenším neměly by být normalizovány v tom smyslu, že by jim bylo přikázáno jediné apriorní obsahové hledisko. Tomuto požadavku zpravidla neodpovídají formáty záznamů vytvořené pro dnes již tradiční automatizované knihovní systémy. Odpovídají mu naopak formáty záznamů vytvořené ve vnitřně obsahově strukturujících značkovacích jazycích, ale i v tomto případě pouze některé a jenom do určité míry flexibility a variantnosti. Z úspěšné praktické činnosti zde vyrostlo jak řešení, tak nový problém.

A tak je nutno přijmout představu otevřeného katalogu, v němž k jednomu dokumentu existuje více než jeden záznam, a to nejenom myšleně, ale i reálně. To je pro knihovnictví a další příbuzné či podobné obory naprosto nová situace. Znamená to přijmout představu, že svět není zcela určitý a uspořádaný, ale že je alespoň částečně neurčitý a neuspořádaný. To se ovšem zcela příčí dosavadnímu paradigmatu, z něhož tyto obory společně s ostatními vědeckým a odbornými disciplínami vycházely. Jako vždy dříve tu stojí proti sobě příkaznictví a volnost, mezi nimiž je třeba nalézt novou rovnovážnou polohu, protože naprostá volnost je sice možná, ale neúčelná a hlavně nerozumná. Mizí tak chiméra rozporu, ba protikladu mezi objektivitou a subjektivitou zpracování informace a nastoluje se otázka konsensuální intersubjektivity. A ta se nachází na rovině nikoli formálního, nýbrž obsahového zpracování. V každém katalogovém záznamu je tedy nutno rozlišit dvě různé vrstvy - povrchovou, která je společná pro všechny užitečné způsoby využití, a hlubinnou, která je společná jen některým z nich nebo je dokonce zcela specifická. Ale toto rozlišení je toliko virtuální, nejde o to, aby se vytvářely dva různé typy záznamů, jeden krátký a druhý do hloubky jdoucí. Tak tu vzniká ne jedné straně prakticko-organizační otázka ekonomiky institucionální činnosti a na druhé straně otázka tematicko-obsahová, která se vztahuje k samému cíli činnosti. Musí tu tedy být nějaká vize, co především chceme zpřístupnit, protože ve virtuálním světě nelze nikdy zpřístupnit všechno; virtualita implikuje na poli informace nekonečno ohraničené mezemi. Nezbytně nutná je nějaká vůdčí idea vztahující se k obsahu takto zpřístupněného historického fondu a vymezující příslušné tematické pole a inherentně i možná témata. Kromě všeobecného intersubjektivního konsensu, který určuje pochopitelnost a dává porozumění, tu tedy musí být i určitý konsensus interinstitucionální, projevující se nejenom v souladu činností, ale i představ. Tento konsensus ještě ani zdaleka není dostatečný. Hlavním úkolem dneška je vytvářet jej, a to jak na národní, tak na mezinárodní i nadnárodní úrovni.

2. Materiálová soubornost

Kooperaci mezi jednotlivými institucemi však doprovází i reorganizace a restrukturalizace v rámci těchto institucí samotných, třebaže nyní se nachází v úplných počátcích, spíše v naději než ve skutečnosti. Nejde tu ovšem pouze o reorganizaci restrukturalizaci z hlediska nákladového a ekonomického, z hlediska efektivity institucionálních činností, ale především z hlediska věcného, které se týká obsahu těchto činností. Nahrazování industriální vlny vlnou informační, k němuž v nynější době se stále větší intenzitou dochází, vede k podstatným změnám ve vnímání a chápání historie, které se nemohou nedotknout ani práce s historickými fondy. Dosavadní diachronní, lineární pojetí historie postupně začíná ztrácet smysl, protože přestává odpovídat nově se vytvářejícímu sociálnímu a sociokulturnímu životu, jeho materiálním formám a mentálním modelům. Vědomí zákonitosti spojené s lineárním pohledem na historii se vytrácí a spolu s ním vyprchává i přesvědčení o podstatné odlišnosti jednotlivých epoch a historických period i o jejich uzavřenosti v sobě samých, typické pro předchozí pojetí pozitivistické. Historie se mnohem více otevírá současnosti, minulost a přítomnost se vzájemně prostupují. Místo diachronního, lineárního pojetí historie se postupně stále více prosazuje pojetí synchronní, jímž se historie výrazně a důsledně antropologizuje. Pro nezkušené oko nebo pro oko z různých důvodů neschopné akomodace to vypadá, jako by se historie ztrácela, jako by nastával svět bez historie, jako by spolu s informační vlnou přicházela posthistorie a s ní zánik kultury. Není to ovšem zánik kultury vůbec, je to jenom proměna jedné její verze v jinou. Minulost a předešlá historie se jaksi sumarizuje, vytváří se představa historického a kulturního dědictví, které je nazíráno jako organický celek a nikoli jako mechanická, aditivní kumulace striktně diferencovaných jednotlivin a jednotlivostí. Historické a kulturní dědictví vstupuje do zorného pole dnešního člověka jako celek proměnlivé virtuální povahy, nikoli jako objektivně a pozitivně členěná struktura. Podstatou tohoto změněného pohledu je prosté rozlišení mezi živou a mrtvou kulturou a snaha onu mrtvou kulturu oživit, nikoli prostě odrazit či reprodukovat. Cílem je udržet v diskontinuitě diskursů industriální a informační vlny antropologicky založenou kontinuitu idejí.

Nahlížení mrtvé kultury jako jednoho celku vedle kultury živé jako druhého celku, které přichází s informační vlnou, neznamená nutně vyloučení historie z oblasti zájmu, jak se historici a pracovníci s historickými fondy a dokumenty domnívají. Znamená to spíše opětovné nahlížení historie jako celku, jež v posledních několika generacích vědců a odborníků takřka úplně zaniklo v důsledku rozvoje specializovaných disciplín a subdisciplín a v důsledku toho, že různé pomocné vědy začaly důsledně aspirovat na postavení věd samostatných. Nahlížení historie a mrtvé kultury jako celku tak jednak preferuje profesionální generalismus před specialismem, jednak ruší podstatnost rozdílu mezi dokumenty a fondy v aspektu fyzického materiálu a z pohledu technologie produkce. To má závažný důsledek přinejmenším pro knihovnictví a archivnictví (když už nebudeme brát v potaz muzeologii), neboť se to zásadním způsobem dotýká metodologie a metodiky zpracování historických fondů. Na tomto místě se potom ukazuje, že v takovém celkovém pohledu je třeba akcentovat společné rysy různých typů materiálu a nikoli zdůrazňovat rozdíly mezi nimi. Z toho plyne hned trojí věc. Za prvé, je třeba preferovat katalog jako celek před jednotlivým katalogovým záznamem. V záznamu je pak třeba na prvním místě zdůraznit jeho obecný celkový kontext a teprve pak se soustředit na podrobný popis. Jde totiž nikoli o prostý součet jednotlivých vyhledaných položek, ale o to, do jakých shluků mohou být při sofistikovanějších způsobech vyhledávání zařazeny. Za druhé, různé typy materiálu je vhodné zařazovat do jednoho jediného katalogu (což se příčí dosavadním fyzikalisticky pojatým knihovědným přístupům), do katalogu, v němž jejich rozlišení sice bude sekundárně možné, avšak primárně se na ně nebude brát zřetel. Jde totiž o komunikační prostředí té které doby a jeho reprezentaci - a tu striktní omezení na jeden určitý typ materiálu není namístě. Komplexní obraz přece může vzniknout jen z komplexních podkladů. Za třetí, různé typy materiálu je nutno popisovat a reprezentovat když už ne stejným, tedy podstatně podobným způsobem ve všech třech rovinách, o něž tu jde, totiž standardu záznamu (který se týká způsobu přípravy dat pro informačnětechnologické zpracování), katalogizačního pravidla (které postihuje formální náležitosti zápisu dat), nebo paradigmatu objektu (jež je mentálním objektem nikoli jen pro specifický typ materiálu, ale pro historický dokument vůbec). Hlavní výzvou dneška je uvažovat o těchto věcech bezpředsudečně a s ohledem na naznačený měnící se vztah k historii.

3. Enviromentální soubornost

Postup od automatizace přes informatizaci k elektronizaci ovšem nikterak neznamená, že by nic z tradičních způsobů zpracování, zpřístupňování a využívání nezůstalo zachováno. Přes všechny výboje moderních informačně komunikačních technologií a na jejich základě vytvořených metodologií a metodik tu stále zůstávají a jsou využívány tradiční fyzické fondové knihovny. Výsledkem vývoje zatím není elektronická nebo digitální knihovna, ale hybridní knihovna, která v sobě spojuje rysy nové s tradičními. I když o budoucnosti nelze vědět ani hodnověrně zjistit nic určitého, přece jen lze předpokládat, že hybridní knihovna vzniklá spojením síťové elektronicko-digitální a fyzické fondové knihovny bude trvalou skutečností až do další radikální změny paradigmatu. Za nějaký čas však jako taková přestane být vnímána; to jen dnes od sebe ostře odlišujeme obě její složky. Musíme si však uvědomit, že i dnešní fyzická fondová knihovna, kterou nazýváme tradiční, je vlastně hybridní knihovnou, protože v sobě spojuje informační, komunikační a znalostní prostředí jak tištěné, tak rukopisné. Ve svých počátcích tak také byla vnímána, postupem času však došlo k její plné integraci, protože se adaptovala na tištěné prostředí, když se stalo dominantním. Něco podobného můžeme očekávat i nyní, když se tato tradiční knihovna setkala s knihovnou síťovou: jakmile se elektronické prostředí stane dominantním, dojde k jejich plné integraci. Ačkoli tato situace ještě nenastala, je žádoucí, abychom ji předjímali a připravili se na ni. Jde o integraci dvou různých informačních, komunikačních a znalostních prostředí tak, aby byla vzájemně prostupná, tj. aby v nich obíhala stejná data a aby tato data byla vytvářena a připravována jen jednou. Nejde tudíž o pouhou retrokonverzi, jejímž výsledkem je prostá transpozice reprezentace dokumentu, ale o konverzi médií, po níž následuje transformace reprezentace dokumentu.

To na teoretické rovině znamená přijmout představu přístupového katalogu namísto dosud vládnoucí představy katalogu popisného a na praktické rovině z toho plyne potřeba spojit katalogizaci pro elektronickou síťovou a fyzickou fondovou knihovnu do jednoho procesu. Výsledkem toho budou dvě větve informačního aparátu postavené na společném základu, tedy do určité míry vzájemně průchodné. To ovšem vyžaduje řešit otázku interoperability tradičního automatizovaného knihovního systému a informačního systému postaveného na důsledném využití vnitřně strukturujícího značkovacího jazyka, jakož i otázku vzájemné konvertibility jejich formátů. S technicko-technologickým vyřešením tohoto problému nastane situace, kdy bude stačit jeden obsahově shodný, ale formálně odlišný záznam pro obě větve integrované hybridní knihovny. Různé formáty záznamů zařazené do různých informačních systémů v obou větvích se tudíž primárně neliší obsahem, ale svou funkcí. Podstatným rysem hybridní knihovny je rozsáhlá technicko-technologická infrastruktura. Té přirozeně musí odpovídat jako smysluplný protějšek rozsáhlá infrastruktura obsahová. I zde je tedy vidět, že primární je katalog jako celek, nikoli záznam jako jednotka: základní přístup ke tvorbě dvou větví komplexního informačního systému hybridní knihovny musí vycházet z hlediska komplexity systému a celku a nikoli z hlediska kumulace jednotek, jednotlivin a jednotlivostí. Obsahová infrastruktura tak musí spočívat na jednoduchých krátkých záznamech, jejichž základním rysem je nikoli podrobnost, nýbrž racionální spolehlivost. Pro automatizovaný knihovní systém obsluhující fyzickou fondovou větev hybridní knihovny by krátké katalogové záznamy měly být konečným stavem, protože jeho funkcí je především evidovat existenci knih jako fyzických jednotek a jejich oběh, nikoli podávat zevrubnou informaci o nich. Veškeré sofistikovanější zpracování by se mělo odehrávat v rámci informačního systému obsluhujícího elektronickou síťovou knihovnu, neboť právě ona je virtuálním badatelským prostředím, s ním přichází informační vlna. Hlavním úkolem dneška je v tomto kontextu řešení otázek paradigmatu objektu, jeho variant a modifikací pro různé účely a cíle.

4. Informační soubornost

V nynějším knihovnictví a archivnictví panuje při informačním zpracování dokumentů zásadní dvojdomost. Vyjadřuje se rozdílem mezi oblastmi jmenného a věcného popisu, resp. mezi oblastí deskripce a rejstříkování. Je tím vyjádřen rozdíl mezi identifikací dokumentu na jedné a identifikací předmětu, případně tématu na druhé straně. V tomto rozdělení se projevují dvě klasické pozitivistické představy, totiž jednak objektivity, jednak relativní pravdy. Oblast jmenného popisu, resp. oblast deskripce se vztahuje ke sféře objektivity. Předpokládá se, že není rozdílu mezi věcí a jejím významem, že věc sama sebou je pozitivní a žádný další význam v sobě neskrývá. Potom je možno pečlivým studiem její fyzičnosti a materiálnosti postihnout všechny její podstatné rysy jako obecné entity a poté je popsat v podobě konkrétních údajů, jež se následně seskupují v objektivní fakty. Před pozitivními věcmi a objektivními fakty právě tak jako za nimi nic není, proto podle přesvědčení pozitivismu popis věci je zároveň jejím poznáním. Sestavení popisů jednotlivých věcí do jedné kumulované řady je pak poznáním výseče světa nebo dokonce světa celého. Je však nejenom možné, ale i skutečné, že všechny existující věci dosud popsány nebyly. Není tudíž také věrohodně možné určit, jakým způsobem mají být kumulovány. Poznání věcí je tedy relativní nikoli ve smyslu vztažnosti k nějakému hledisku, ale v tom, že je neúplné, provizorní. Tato relativnost a provizornost dochází výrazu v předmětových a rejstříkových heslech, v řízených či selekčních jazycích apod. Co v nich není obsaženo, nelze nalézt, tedy ani vědět. Pozitivistický pohled tudíž vyjadřuje přesvědčení o totální uspořádanosti světa, o jistotě abstraktního vědění, zároveň však předpokládá nejistotu poznání, která však není dána nedostatkem modelového řádu, nýbrž subjektivní nedostatečností v obeznámenosti s jednotlivými věcmi, což znamená s jejich popisem. Neznalost není součástí znalosti, ale jejím nežádoucím protikladem. Představu, že je celý svět takto úhledně strukturovaný, je však nejenom obtížné z čistě racionálních důvodů přijmout, ale není jí možné ani prostě uvěřit, na to je zapotřebí vzdělání jistého typu. Ale dnes se této představě přestává věřit úplně a všeobecně, takže jakékoli vzdělání na tom nemůže nic změnit. Představa dvojdomého zpracování dokumentů v knihovnictví a v archivnictví je nadále naprosto neudržitelná. Je třeba opustit ideu řízených jazyků, které mají věcný obsah, protože se ukazuje, že řízené či selekční jazyky jsou vlastně metajazyky, které mohou mít pouze formální rozsah. To vede k návratu k využití přirozeného jazyka při informačním zpracování.

Při využití přirozeného jazyka pro informační zpracování historických dokumentů je třeba uvědomit si dvě podstatné věci. První z nich je reálná multilingválnost, simultánní či paralelní existence dokumentů v mnoha různých jazycích. Druhým je simultánní či paralelní existence různých typů dokumentů, a to primárních (tzv. prameny), sekundárních (tzv. literatura) a terciárních (bibliografické, katalogizační a dokumentografické záznamy). Konec představy totálně strukturovaného světa znamená, že k této mnohosti a rozmanitosti nelze přistupovat jen jedním jediným způsobem. Znamená také, že kumulace všech existujících věcí nemá valného významu ani smyslu, protože všem zároveň nelze uložit týž jeden významový řád. Ukazuje se, že nejde ani o pravdivost v tradičním pozitivistickém smyslu, ani o skromnější správnost ne smyslu nepozitivistickém či analyticko-filozofickém, nýbrž pouze o ještě mnohem skromnější vhodnost. Ta je reflexí účelu, s nímž k informačnímu zpracování historických dokumentů přistupujeme, nikoli odrazem historického nebo ještě fundamentálnějšího světa, který ostatně přestal být plně uspořádaný. Oblasti jmenného a věcného popisu se tudíž začínají jevit jako nerozlišené a do jisté míry vůbec nerozlišitelné. Tu nastupují tzv. ontologie jako nový způsob informačního zpracování dokumentů a vůbec znalostního managementu. Spočívají v možnosti kontextualizovat slova přirozeného jazyka, resp. přirozených jazyků v tzv. instancích, jejichž popisky-jména mohou být vyjádřeny jednak mnohojazyčně, jednak v synonymech tak, aby se k jedné takové instanci vztahovalo více než jedno slovo přirozeného jazyka, resp. přirozených jazyků. Instance tak reprezentuje nějaký objekt, popisky-jména jsou více méně konvenční znaky běžného kódu (jazyka). Propojení takových instancí mezi sebou pak představuje významovou síť, která je převážně konotativního než denotativního rázu a z níž lze technicko-technologickými prostředky vybírat právě ta spojení mezi příslušnými instancemi, která jsou v dané = informační situaci vhodná. Tím dochází k plné integraci informačního prostředí i jeho objektového podkladu ve vnějším světě. To není jen kognitivní, epistemologický nebo teoretický postulát, v této oblasti se již prakticky a pragmaticky pracuje, třebaže se této činnosti zatím věnuje jen několik pionýrů. Hlavním úkolem dneška je zahlédnout zřejměji a jasněji perspektivy, které na tomto poli kynou.

Je evidentní, že tendence soubornosti je dnes při práci s historickými fondy nepopiratelná, třebaže na různých úrovních má různou podobu a různou intenzitu. Je proto nanejvýše žádoucí vymanit se z většinou neplodných diskusí o vhodnosti či nevhodnosti elektronického zpracování a věnovat se užitečnějším věcem.

Aktualizováno: 02.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist