Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Místo Knihopisu v dějinách české a slovenské literatury

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

12. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Místo Knihopisu v dějinách české a slovenské literatury

Václav Pumprla

Názory na dobu formování literární historie jako samostatné literárněvědné discipliny nejsou jednoznačné. Ve striktním chápání tohoto slova se právo pojmu literární historie přiznává až v souvislosti s budováním jakéhosi souboru metod, založeného na reflektování dějinných souvislostí literárního procesu. V našich zemích jde o dobu přelomu 18. a 19. století. [1]

Podle jiných kritérií, jak je zformuloval např. Václav Černý, je literární historie v jistém smyslu... tak stará jako sama literatura, protože od okamžiku, kdy se začaly psát knihy, vznikaly také seznamy knih, úvahy o knihách, záznamy o autorech. V tomto smyslu hovoří Černý o protohistorickém období, v kterém se, v návaznosti na zakladatelskou tradici evropských humanistů, zformoval první typ literárněhistorických prací. [2]

Situace v našich zemích byla v 18. století, kdy uvažujeme o začátcích literární vědy u nás, složitější. Neměli jsme ještě možnost na činnost někoho z našich badatelů navázat, protože u nás ještě nebyla literární díla a autoři, které by bylo možné studovat. Literárněhistorické práce buditelských badatelů byly totiž více rázu monografického a ještě častěji šlo jen o snůšku materiálu. Koncepce studia a jeho výsledků do jednotného celku byla řídká. První se o takový souborný obraz české kulturní a literární minulosti pokusil František Faustin Procházka (1749-1809) svým latinským spisem Rozprava o osudech svobodných umění a věd v Čechách a na Moravě, vypsaných po stoletích, který vydal v roce 1782. [3] Jde o první pokus o syntetické literární dějiny na širším podkladě kulturněhistorickém. Hlavní nedostatek Procházkovy Rozpravy je v tom, že zde zanedbával spisy psané česky. Teprve v poslední době se začíná připomínat jméno jiného spisovatele a historika 17. století, a to jezuity Bohuslava Balbína (1621-1688). Jeho Bohemia docta, tedy spis 2. poloviny 17. století, zůstal však celé další století pouze v rukopise a tiskem vyšel až v letech 1776 a 1777. [4] Mohl by být považován ze svého obsahu za jeden z prvních spisů literárněhistorických. Bylo by možné jmenovat další osobnosti dějin našich literatur, které velmi dobře známe z našich katalogů starých tisků, kteří se nějakým způsobem zapsali do období přípravných prací pro naši literární historii. Ale teprve s příchodem Josefa Dobrovského můžeme hovořit o systematickém zkoumání naší literární minulosti, a to i s ohledem na skutečnost, že jeho údaje jsou poprvé naprosto spolehlivé.

Josef Dobrovský pojal českou literaturu v nejužším spojení s českým jazykem. Původní jeho německy psanou rozpravu Geschichte der böhmischen Sprache, [5] tedy spis pojednávající jen o dějinách české řeči, otiskla Společnost nauk ve svých Pojednáních (Abhandlungen) v r. 1791. Po roce pak vyšla tato rozprava značně rozšířená a přesnější, a to jako samostatný spis s doplněným názvem Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (1792). Dobrovského knížka shrnula vše, co bylo jeho předchůdci a jím samým o dějinách české řeči a literatury napsáno. V dějinách české řeči se ještě ke skutečným dějinám české literatury nepropracoval. Původní pojetí spisu jako dějin české řeči má převahu nad dějinami české literatury. Hlavní přednost prvních českých dějin literatury je v jejich kritičnosti a přesnosti literárních údajů a v bibliografii. Již předtím v svém časopise a v svých rozpravách uznával Dobrovský potřebu, aby každý rukopis, každou knihu poznával z autopsie. Historik Dobrovský se ovšem hlásí hned po jazykozpytci. Stará doba a staré památky jej zajímaly víc nežli novější.

Byl pro svou dobu skoro naším vědeckým zákonodárcem. Zasahoval a přesahoval hloubkou svého bádání i jeho kritickou přesností i do vědy evropské, i když nebyl z počátku, hlavně mladou nastupující romantickou generací, vnímám jednoznačně kladně. Jeho kriticismus jakoby jí stál v cestě za jejími odvážnými cíli, avšak také za nebezpečnými vědeckými přeludy. Vcelku však Dobrovský zůstával nedoceněn i po smrti. Nespravedlivé bylo mínění o něm jako o chladném analytikovi české řeči a řečí slovanských, stejně tak bylo nepravdivé mínění o něm jako o lhostejném Čechovi.

Roku 1825 vyšel v Praze spis s názvem Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. [6] Jeho autorem byl Josef Jungmann, další z pilířů rozvíjející se české literární historie. Autor sám si byl vědom, že jeho dílo dějinami literatury české ve vlastním slova smyslu ještě není, a vyznačil to již v podtitulu knihy. Ještě zřetelněji se o tom vyjádřil v dopise Antonínu Markovi z 21. října 1824: prázdniny toho roku chce prý věnovat dohotovení své literatury, mám-li tím jménem zváti pořad knih podlé věcí a let sestavených s nějakým předslovením. Dále jíti čas nepozvoluje. [7] Celou literaturu rozdělil Jungmann na šest časových období podle vzoru Dobrovského. V čele každého období je jako úvod uveden přehled dějin politických, kulturních, jazykových a výčet nejvýznamnějších děl literárních. Ke konci Historie je pak připojen v abecedním pořádku seznam spisovatelů s nejstručnějšími daty životopisnými a s odkazy k jejich spisům v části bibliografické. Na Dobrovského spisu je Jungmannova práce závislá nejen látkou, nýbrž i pojetím literární historie. Jungmann spojuje, stejně jako Dobrovský, literaturu vlastní s dějinami českého jazyka. Při vší závislosti na Dobrovském je ale Jungmannova Historie svým nazíráním historickým a zejména svým účelem zcela v protikladu. Obě díla jsou výrazem dvou odlišných období ideově i citově od sebe odlišných. Dílo Dobrovského je zpracováno s láskou k předmětu a k historické pravdě, z Jungmannovy knihy vane vlastenectví a nacionální duch moderní vědy romantické.

Počátky jeho bibliografické práce, vedoucí k Historii, můžeme položit do roku 1806, kdy si Jungmann založil pro svou soukromou potřebu kartotéku spisovatelů české literatury podle jejich jmen a děl. Šlo o excerpci literatury, se kterou se setkal při studiích sbírek, ale i o excerpci autorů a jejich děl, jak to připomíná např. Z.V.Tobolka ve svém článku Nový Jungmann. [8] Šlo o takové spisovatele, jakými byli, vedle Dobrovského, Job Felix Dobner (1719-1790), Bohuslav Balbín, Karel Rafael Ungar (1743-1807), František Faustin Procházka (1749-1809), František Martin Pelcl (1734-1801) a mnozí další. Jungmann ale excerpoval i Klíč zakázaných knih Antonína Koniáše (1691-1760), [9] stejně tak katalogy velkých pražských knihoven. Problém jeho práce spočíval ve faktu, že mnoho z uváděných knih měl sice v ruce, ale řadu titulů uváděl s tzv. druhé ruky, což znamenalo, že údaje nemusely být zcela spolehlivé. Jungmann to ostatně sám přiznal v předmluvě ke svému 1. vydání Historie. [10]

K jejímu novému vydání si Jungmann sbíral doplňky hned po jejím vytištění. Ze staročeské literatury byly po roce 1825 bádáním objevovány některé důležité památky, které nacházel např. František Palacký nebo Václav Hanka a další badatelé a ty byly uveřejňovány v Časopise české museum a v jiných dobových publikacích. Jungmann si mohl v dosavadní Historii mnohé údaje doplnit a chyby opravit. Proto rád vyhověl přání musejního Sboru, aby vydal nákladem Matice české druhé vydání Historie; bylo dotištěno v roce 1849 (tj. dva roky po jeho smrti). Období od roku 1825 bylo Jungmannem nově zpracováno a mohl víc budovat na vlastních poznatcích a oceňovat literární památky vlastním soudem. Počet 5 428 spisů z prvního vydání Historie vzrostl na 7 466 jednotek. Úkol dokončit práci, kterou Jungmannovi překazila smrt, převzal historik Václav Vladivoj Tomek. K Historii připojil důkladné rejstříky, doplnil životopisy hlavně spisovatelů žijících a přidal seznam cizích spisovatelů, z kterých bylo do češtiny překládáno. Připojil též abecední seznam titulů českých spisů. Historie takto upravená vyšla až v roce 1851. [11] Hlavní význam Jungmannovy Historie literatury české spočívá v její tendenci národně buditelské.

Literární historie u nás měla v 2. polovině 19. století své pokračovatele v několika badatelích, o kterých se stručně zmíním v chronologickém pořadí, jak se po Jungmannově Historii vyskytli.

O výtah z díla Jungmannova spolu s pokusem o stručné charakteristiky autorů i děl se pokusil Alois Vojtěch Šembera (1807-1882). Jeho Dějiny řeči a literatury české vyšly v roce 1858. Práce je to důkladná, ale přece jen není a nechce býti dějinami literatury.

Teprve roku 1866 podnikl Karel Sabina (1813-1877) se svým Dějepisem literatury československé staré a střední doby odpovídající pokus v rozměrech širokých a se zřetelem ke všem požadavkům literární historie novější. Ale jeho záměr ztroskotal, když došel jen asi do období 16. století. Nevěděl, jak dále pokračovat a tak dílo předčasně ukončil, shrnuv stručně, co se mu zdálo ještě důležité z literatury 17. století.

Úsilí Sabinovo se špatným koncem na dlouho odstrašilo další badatele od úplného popsání dějin české literatury. Nastalo nové omezování tématu a dělení práce. Z těch byla nejdůležitější a největší práce Josefa Jirečka (1825-1888). Abecedně sestavil pod názvem Rukověť k dějinám literatury české (1875-1876) životopisy všech českých spisovatelů do 18. století spolu se soupisem jejich prací. Je to důležitý doplněk Jungmannovy bibliografie. Rukověť se stala nezbytnou příručkou každého českého literárního historika.

Karel Tieftrunk (1829-1897) vydal r. 1874 spis Historie literatury české, (3. vyd. vyšlo r. 1885). Probírá českou literaturu jen do roku 1881 (v 3. vydání), omezil však látku zase jinak. Všímal si hlavně jednotlivých literárních směrů, nepouštěl se ale do žádných podrobností. Avšak hojnost literatury zdolala i jeho, ačkoliv činil jen výběr.

Jiným způsobem pokusil se omeziti téma František Bačkovský (1854-1908). Sestavil jen Zevrubné dějiny písemnictví českého doby nové (1886) (933 stran), ale práce jeho, ač tématu značně omezeného, skončila jako Sabinova. Nevěděl si rady nad dokončením díla a tak přerval náhle výklad uprostřed vyprávění a doplnil jen literaturu zhruba do roku 1848.

Teprve Jaroslav Vlček (1860-1930) se roku 1892 pokusil o nový, a to úplný výklad dějin literatury české. O obtížích celého podniku věděl velmi dobře, když jeho první pokus v r. 1886 ztroskotal. Svými pracemi, např. Přehled dějin literatury české, Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy, Dějiny literatury slovenskej apod. se stal autorem, jehož všechna díla patří mezi základní práce dějin české a slovenské literatury 19. století.

Veškeré zmiňované dějiny české literatury jmenovaných autorů, kromě Jaroslava Vlčka, dospěly vždy jen do určité časové hranice. Bylo to způsobeno tím, že do jejich doby nebyly vydány žádné zásadnější monografie o spisovatelích a jejich dílech, chyběla vědecká zpracování jednotlivých vědních oborů, na něž by se autor mohl spolehnout. Český literární historik si musel provádět všechno sám - nalézat památky, zkoumat, hodnotit a vykládat je, a to při rozsáhlosti látky byl pro jednotlivce úkol nemožný. Velmi dobře tuto dobu a situaci zhodnotil Jan Jakubec v kapitole uveřejněné v práci Literatura česká devatenáctého století, když na straně 72 napsal: A potom - byla to doba, kdy se sváží materiál k stavbě na všech stranách od mnoha jednotlivců, kdy látka ta se probírá a tříbí, ale kdy budovati z ní umí ještě málokdo. [12] Podle něho k nim patřil částečně i Josef Dobrovský.

Přední heuristickou pomůckou každého badatele ve vědách historických, a tedy i v literární historii, jsou také tištěné bibliografie a katalogy knihoven. Literární historik, který zkoumal období starší české historie měl na počátku dvacátých let 20. století k ruce jen Jungmannovu Historii a několik jejích doplňků, z nich jsme se o některých náznakem zmínili, pro slovenskou literaturu Ríznerovu Bibliografii slovenského písomnictva. Kdo chtěl napsat monografickou práci o autorech a jejich dílech, musel se spolehnout pouze na výše uvedené bibliografie, které byly, jak jsme slyšeli, dovedeny jen do určitých časových období. A napsat monografii spisovatelů bez možnosti shledat všechna vydání jejich děl není možné. Není to možné zvládnout ani jednou osobou jak jsme to viděli na předchozích příkladech. To také věděl na začátku 20. století Z. V. Tobolka, když se neúspěšně pokusil o další doplněk Jungmannovy Historie. Odtud vedla nepochybně jeho cesta k myšlence na knihopis, i když musel ještě nějaký čas počkat, než byla založena samostatná Československá republika. Slovně to zformuloval ve svém programovém článku Nový Jungmann v roce 1923 takto: Práce takového rozsahu, má-li býti svědomitě provedena, nedá se podniknouti bez účasti těch knihoven, které chovají největší část našich literárních pokladů v jazyku československém a nedá se provést v dohledné době pracovníkem jediným. [13] Proto v samostatné republice při první vhodné příležitosti inicioval vytvoření komise, která by se o realizaci jeho projektu postarala. Měla být složena ze zástupců největších republikových knihoven a měla se spoléhat na spolupráci s dalšími institucemi v republice. Praktický příklad jsem našel v jeho pozůstalosti, kde se zmiňoval o tom, že Komise např. spolupracovala s 300 muzei v Československu. Rovněž jsem v ní našel zásady pro Knihopis, které vytyčil oproti Jungmannově Historii: 1) Omezil Knihopis pouze na tištěné knihy, bez rukopisů. 2) Knihopis nesahá k roku 1846, jak je tomu u Historie, ale je omezen k roku 1800 (i když víme, že v jistých případech tuto časovou hranici překračuje). 3) Popisy se provádějí vždy nejprve s knihou v ruce. Pokud se kniha nezjistí, teprve potom se přezkoumá zpráva o ní a ta se uvede eventuálně v Knihopise. 4) Jungmann dával přednost hledisku literárněhistorickému, zatímco Knihopis dává přednost hledisku bibliografickému a typologickému. 5) Měl se uvádět rejstřík ke každému svazku a nakonec rejstřík celkový, splněno to bylo jen u prvních dvou svazků. 6) Mělo být uváděno místo, kde se tisk nachází, což u Jungmanna systematicky dodrženo není. Podle Tobolky je počet zachovaných výtisků důležitý pro odpověď, jak je tisk vzácný.

Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků až do konce XVIII. století, jak zněl její oficiální název, byla ustavena na návrh Zdeňka Václava Tobolky Ministerstvem školství a národní osvěty ČSR dne 9. prosince 1923 u příležitosti 150. výročí úmrtí Josefa Jungmanna. Jak se praví v prohlášení o ustavení komise je jejím úkolem poříditi podle knihopisných pravidel soupis veškerých československých tisků až do konce XVIII. století, ať se nalézají kdekoliv. Předsedou jmenované komise jest dr. Zdeněk Tobolka a jednatelem převor Cyrill Straka. [14]

Mnoho informací o činnosti této Komise, existující 25 let, jsem našel ve strojopisné Zprávě o činnosti Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků až do konce XVIII. století za léta 1923-1948, kterou sepsal Zdeněk Tobolka dne 7. ledna 1949 a je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově. [15] Je rozdělena do sedmi kapitol, z nichž každá pojednává o určité stránce práce Komise.

V úvodní kapitole se konstatuje, že po 25 letech působení byla Komise ke dni 16. prosince 1948 zrušena, aniž splnila všechny své úkoly, aniž předem bylo vyžádáno její votum. Dále se konstatuje, že Knihopis měl být hotov do roku 1950, což také nepřímo potvrdil ve svém článku i Antonín Škarka, když v roce 1947 o Knihopisu konstatoval, že hesla jsou již pro celé dílo zpracována a pro tisk připravena, pracovníci, pro práci nadšeni, jsou zajištěni, je třeba jen vydatné podpory, hlavně peněžité, naší veřejnosti a především státu, neboť právě jej bude toto dílo v celém kulturním světě významně representovat. [16] Škarkovo konstatování finančních obtíží poněkud odporuje Tobolkově Zprávě, který naopak vyzdvihl její dobré hospodaření, jak o tom ještě uslyšíme. Tobolka sváděl neúspěch dokončení díla na tiskárny, které nebyly schopné Knihopis včas vytisknout.

V druhé kapitole jsou Tobolkou připomenuty její úkoly. Patřilo mezi ně i vydání soupisu českých prvotisků, [17] ale i evidence dalších inkunábulí z našeho území, které měly být nahlášeny komisi Gesamtkatalogu der Wiegendrucke v Berlíně. Tobolka konstatuje, že tomu tak bylo až konce roku 1938.

Třetí kapitola je věnována vzniku a jmenování Komise, skládající se z osmi členů za předsednictví dr. Tobolky. Jména osmičlenné Komise vycházela ze zástupců největších knihoven Čech, Moravy a Slovenska. [18] Přitom se spoléhalo na to, že členové budou spolupracovat s knihovnami a institucemi, které jsou nejblíže v jejich okruhu.

Čtvrtá kapitola je věnována praktické činnosti Komise. Konstatuje se v ní, že Komise neměla z počátku k dispozici ani místnosti ani úředníky. Od jejího ustavení až do roku 1938 jí za kanceláře sloužily prostory Knihovny Národního shromáždění, které byl, jak známo, celou tuto dobu Tobolka ředitelem (v roce 1938 odešel do důchodu). Zejména za 2. světové války se Komise musela neustále stěhovat z místa na místo, což mělo pro ní neblahé důsledky finanční - vše si hradila ze svých prostředků, ale i provozní potíže - stěhování působilo zmatky v práci Komise, ničily se už vytištěné sešity Knihopisu apod. Teprve po roce 1945 nastalo jisté uklidnění.

Pátá kapitola je věnována personálním otázkám. Tobolka v ní konstatuje, že k svým pracím neměla Komise z počátku ani žádných úřednických sil a mohla nutné práce soupisné a popisné vykonávati jen za honorář od kusu. Zmiňuje se v ní i o nástupu Františka Horáka. V termínu jeho nástupu jsou ale malé rozpory. Tobolka uvádí rok jeho nástupu 1939, zatímco Horák v jednom článku uvádí rok 1935. [19] Je ovšem pravdou, že to byl jen František Horák, který od svého nástupu vydržel v Komisi, vedle Tobolky, celou dobu vydávání Knihopisu, včetně toho, že od Tobolky převzal po jeho odstoupení (1948) a smrti (1951) vydávání Knihopisu.

Šestá kapitola popisuje hospodaření Komise. Tobolka v ní připomíná, že z počátku neměla žádný stálý dostatečný příjem. Musela se spolehnout jen na subvence z Ministerstva školství a národní osvěty, což však byly zcela nedostačující částky, které někdy nestačily ani na pokrytí výdajů za tisk. Proto si Komise musela na svou činnost přivydělávat vlastní iniciativou, tj. sháněním sponzorských darů. Když byla dne 16. prosince 1948 zrušena, a přičleněna k Národní a univerzitní knihovně v Praze, měla na svém kontě částku přesahující 420 000 čsl. korun, a to ještě s rezervou nezaplacených rozdaných výtisků, po jejichž zaplacení se částka do konce roku 1948 měla přiblížit k půl milionu korun. Tobolka z toho vyvozoval, že je to dostatek peněz na dokončení vydávání stávajícího Knihopisu i na zabezpečení vědecké přípravy k pokračování v Knihopisu soupisem a popisem tisků v století XIX. Komise proto žádá, aby peníze, které získala, byly i nadále vedeny separátně a aby jich bylo použito jen k účelu, který si Komise určila.

V závěrečné sedmé kapitole je zmínka o nákladu Knihopisu, který z počátku činil 1200 výtisků. 24. srpna 1943 tehdejší Ministerstvo lidové osvěty nařídilo snížit jeho počet na 800 kusů.

Po zrušení Komise byly z rozhodnutí Ministerstva kultury veškeré její materiály předány dr. Františku Horákovi, který je ve Zprávě Tobolkou označen za likvidačního komisaře. Pochopitelně násilné ukončení práce původní Komise, v jejímž čele po pětadvacet let stál dr. Tobolka, nebylo činem Františka Horáka, ale dílem už nového komunistického Ministerstva kultury. František Horák o zrušení Komise říká: Ani doc. Tobolka, ani dr. Horák nebyli o tomto rozhodnutí ministerstva předem informováni a byli jím nečekaně postaveni před úkol, v nejkratší době je (tj. rozhodnutí o zrušení Komise - pozn. autora) uskutečnit... Ředitel Národní knihovny... dr. M. Novotný, pověřil v přípisu z 31.III.1949 vedením nově vzniklého oddělení pro retrospektivní bibliografii, dalším redigováním a vydáváním Knihopisu až do úplného dokončení... dr. Horáka. [20] Tobolka ještě s Horákem na 5. svazku Knihopisu (písmena M-O, vydáno v roce 1950) spolupracoval, ale 5. listopadu 1951 zemřel. Další osudy Knihopisu už jsou plně spojeny s osobou doc. dr. Františka Horáka. Ten přešel, na požádání předsednictva ČSAV, do Československé akademie věd, kde měl za úkol založit její hlavní knihovnu i celý další knihovní systém Akademie. Vymínil si však, že může pokračovat ve vydávání Knihopisu, což mu bylo umožněno. Vydávání Knihopisu českých a slovenských tisků, resp. její druhý díl, jehož vydávání bylo zahájeno v roce 1939, bylo ukončeno 9. svazkem v roce 1967 a obsáhlo 17.631 knihopisných jednotek. Knihopis je tak vyvrcholením dlouhé cesty započaté Dobrovským v 18. století a jeho předchůdci a proto plným právem patří do dějin české a slovenské literatury. František Horák splnil i další úkol, když už v Základní knihovně ČSAV v roce 1954 založil oddělení cizojazyčných bohemik, což vhodně doplňovalo vydávanou českou a slovenskou produkci z let 1501-1800. Už během vydávání Knihopisu byly průběžně shromažďovány dodatky a doplňky ke Knihopisu, které si vzal dr. Horák do Národní knihovny, kam odcházel v roce 1967 ze Základní knihovny ČSAV a kde jsou uloženy dosud. Jednu její část, tj. dodatky ke Knihopisu, vydává v současné době dr. Bedřiška Wižďálková z Národní knihovny v Praze.

V roce 1990 vznikla v Ústavu pro klasická studia AV ČR myšlenka elektronického katalogu všech písemných dokumentů vzniklých od vzniku české a slovenské státnosti. Myšlenka, reprezentovaná dr. Jiřím Kroupou a dr. Martinem Svatošem, se ukázala jako obtížně realizovatelná v celé šíři pojmu. Ze záměru zůstalo jen zpracování rukopisů a prvotisků a do počítače přepsané soupisy Knihopisu, Rukověti a můj soupis starých bohemikálních tisků olomoucké Vědecké knihovny. Po odchodu dr. Jiřího Kroupy z ústavu a mém nástupu do něho pokračují práce pouze na digitalizaci Knihopisu. Byl přijat knihovní systém Clavius táborské počítačové firmy a po řadě zkoušek byla celá dosavadní databáze Knihopisu převedena do tohoto systému a v dubnu letošního roku i zpřístupněna na internetu (http://www.knihopis.cz/). Na Knihopisu se dále pracuje, včetně doplňování textových údajů obrazovým materiálem titulních stran, případně obrazových příloh. Rád bych při této příležitosti apeloval na přítomné zástupce knihoven a institucí, aby s námi spolupracovali, pokud je o to požádáme. Myslím, že z toho bude mít prospěch nejen naše literární věda a knihověda, ale i všechny kulturní instituce u nás.

Prameny a použitá literatura:

Zpráva o činnosti Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků až do konce XVIII. století za léta 1923-1948. (Strojopis.) Literární archiv Památníku národního písemnictví (LA PNP) v Praze, krabice 18/H/8, č. 96, 415/42.

Horák, František: Knihopis českých a slovenských tisků v recenzích a ve skutečnosti. In: Česká bibliografie. (Sborník.) 10,1973, s. 343-359.

Horák, František: Vývoj a úkoly české retrospektivní bibliografie. In: Z teorie knihovnictví. Vědeckoteoretický sborník. Praha 1970, s. 131-168.

J.V. (= Josef Volf): Oslava 150. narozenin J. Jungmanna. ČČK 2,1923, s. 203-204.

Jungmann, Josef: Historie literatury české. Aneb: Saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka. Druhé wydání. Praha 1849.

Knihopis československých tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl I. Prvotisky. Text a tabulky. Praha 1925.

Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl II. Tisky z let 1501-1800. Redigoval Dr. Zdeněk Václav Tobolka (od 5. sv. Dr. František Horák). Praha 1939-1967. Sv. I.-IX.

Šimeček, Zdeněk: Knihopis českých a slovenských tisků. In: Česká bibliografie. (Sborník.) 10, 1973, s. 335-342.

Škarka, Antonín: Monumentální dílo české knihovědy. Svobodné noviny, 17.4.1947, s. 5.

Tobolka, Zdeněk Václav: Nový Jungmann. Časopis československých knihovníků (ČČK) 2,1923, s. 211-219.

Volf, Josef: Několik črt k padesátce Tobolkově. ČČK 3,1924, s. 109-120.

Wižďálková, Bedřiška: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Dodatky. Díl II. Tisky z let 1501-1800. Písmeno A. Praha 1994-

Wižďálková, Bedřiška: Knihopis českých a slovenských tisků. (Nad ukončením základní řady soupisu.) In: Česká bibliografie. (Sborník.) 10, 1973, s. 307-333.

Poznámky pod čarou

[1] Petrů, Edvard: Úvod do studia literární vědy. Olomouc 2000, s. 24.

[2] Černý, Václav: Úvod do literární historie. Praha 1993, s. 72.

[3] Procházka, František Faustin: De saecularibus liberalium artium in Bohemia et Moravia fatis commentarius. Praha 1782.

[4] Balbín, Bohuslav: Bohemia docta. Praha 1776 (vydání Ungarovo); 1777 (vydal Candidus a Theresia).

[5] Dobrovský, Josef: Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur. Praha 1791, 1792, 1818.

[6] Jungmann, Josef: Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Praha 1825. 2. vyd. Praha 1849.

[7] ČČM 1883, s. 54.

[8] Tobolka, Zdeněk Václav: Nový Jungmann. Časopis československých knihovníků (ČČK) 2, 1923, s. 211-219.

[9] Koniáš, Antonín: Klíč zakázaných knih. H. Králové 1729 a 1749. Třetí posmrtné vydání s názvem Index bohemicorum librorum prohibitorum et corrigendorum. Praha 1770.

[10] Jungmann, Josef: Historie... 1. vyd., předmluva s. II.

[11] Tomkova předmluva k 2. vydání Historie je datovaná 20. října 1851.

[12] Literatura česká devatenáctého století. Díl první. Praha 1902, s. 72.

[13] Viz pozn. 8.

[14] ČČK 3,1924, s. 22-23, viz dále pozn. 18.

[15] Zpráva o činnosti Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků až do konce XVIII. století za léta 1923-1948. (Strojopis.) Literární archiv Památníku národního písemnictví (LA PNP) v Praze, krabice 18/H/8, č. 96, 415/42. Patří do pozůstalosti Z.V.Tobolky.

[16] Škarka, Antonín: Monumentální dílo české knihovědy. Svobodné noviny, 17.4.1947, s. 5.

[17] Knihopis československých tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl I. Prvotisky (do r. 1500). Text a tabulky. Zpracoval Dr. Zdeněk Tobolka. Praha 1925.

[18] Členové komise z 9. prosince 1923: Ministr školství a národní osvěty zřídil na památku 150. výročí narozenin Josefa Jungmanna pro knihopisný soupis československých tisků až do konce XVIII. století komisi, jejímiž členy jmenoval: 1. Dra. Jaromíra Boreckého, ředitele Veřejné a universitní knihovny v Praze, 2. konservátora Jana Emlera, ředitele knihovny university Komenského v Bratislavě, 3. Cyrilla Straku, převora a knihovníka kláštera Strahovského v Praze, 4. dra Jaroslava Sutnara, ředitele Zemské a universitní knihovny v Brně, 5. dra Zdeňka Tobolku, ředitele knihovny Národního Shromáždění v Praze, 6. dra Josefa Volfa, vrchního knihovníka knihovny Národního musea v Praze, 7. dra Bohumíra Vybírala, správce studijní knihovny v Olomouci, 8. dra Čeňka Zíbrta, ředitele knihovny Národního musea v Praze. Úkolem komise jest poříditi podle knihopisných pravidel soupis veškerých československých tisků až do konce XVIII. století, ať se nalézají kdekoliv. Předsedou jmenované komise jest dr. Zdeněk Tobolka a jednatelem převor Cyrill Straka. ČČK 3,1924, s. 22-23.

[19] František Horák ve své studii: Vývoj a úkoly české retrospektivní bibliografie. In: Z teorie knihovnictví. Vědeckoteoretický sborník. Praha 1970, s. 131-168, na s. 142 uvádí, ... Tobolka... začal v únoru roku 1935 zaměstnávat jako externího pracovníka F. Horáka, zaučil jej postupně do všech pracovních úseků a přiděloval mu práci trvale.

[20] Nepochybně už šlo o zásah nové komunistické moci, jak o tom píše i doc. dr. František Horák: Ani doc. Tobolka, ani dr. Horák nebyli o tomto rozhodnutí ministerstva předem informováni a byli jím nečekaně postaveni před úkol, v nejkratší době je (tj. zrušení Komise, pozn. autor) uskutečnit... Ředitel Národní knihovny... dr. M. Novotný, pověřil v přípisu z 31.III.1949 vedením nově vzniklého oddělení pro retrospektivní bibliografii, dalším redigováním a vydáváním Knihopisu až do úplného dokončení... dr. Horáka. In: Horák, František: Vývoj... s. 144.

Aktualizováno: 02.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist