Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Nové technologie, nové metodologie a interdisciplinarita

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

11. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Nové technologie, nové metodologie a interdisciplinarita

Zdeněk Uhlíř

O informačně komunikačních technologiích lze vpravdě hovořit jako o technologiích nových, protože radikálně mění povahu práce takřka ve všech oborech a odvětvích lidské činnosti. Když říkám povahu práce, nemyslím tím jenom vnějškový způsob jejího provádění, ale také, ba především její obsah. Už nějakou dobu tedy nelze mluvit prostě o počítačích a rozumět počítačům pouze jako lepším psacím strojům a výkonnějším počítadlům, které sice práci urychlují a usnadňují, ale nic skutečně podstatného na ní nemění. Je nutno vážně se zamýšlet nad důsledky, které tato zásadní změna přináší v první řadě pro rukopisné a historické knihovnictví a nakonec i pro historii v neurčitě širokém smyslu vůbec. Způsoby a obsahy práce, která se prostřednictvím informačně komunikačních technologií vykonává, nejsou totiž žádnou amerikanizací, jak tomu někteří rozumějí, ale jaksi přirozeně vyplývají z toho, že tyto technologie umožňují jiný náhled na věci, že tedy nově kladou otázku pravdivosti, správnosti a vhodnosti našeho počínání i jeho výsledků. V tomto příspěvku se pokusím postihnout některé důležité skutečnosti, s nimiž při využívání informačně komunikačních technologií přicházíme do styku, a nastínit možnosti, jež z toho plynou pro obohacení našeho oboru a rozšíření rejstříku jeho postupů.

Jakmile si uvědomíme, že leckdy ostentativně proklamovaná humanitní skepse vůči tzv. počítačům je jenom rubem technicismu a technokracie, potom by nám mělo být jasné, že je žádoucí zvolit jiný, nosnější úhel pohledu. U vědomí toho odhlédneme od konkrétního ovládání jednotlivých aplikací či programů i od různých manipulací s dokumenty či quasidokumenty, jakož i od vnějškového způsobu existence dokumentů či quasidokumentů. Dospějeme k náhledu, že pro práci s informačně komunikačními technologiemi - a to zejména platí zejména pro uživatele dat a informací - je vnější povaha dokumentu či quasidokumentu zcela bezpodstatná. To, s čím můžeme pracovat a pracujeme, je multimodální dokument, resp. quasidokument, který může existovat v podobě velice různých výstupů a nacházet se ve velice různém prostředí. To z hlediska recepce dává uživateli mnohem větší volnost, než na jakou jsme byli zvyklí z tradičního prostředí tištěného dokumentu. Taková volnost sama o sobě nic neznamená, je zcela indiferentní. Nějakého významu nabývá teprve v širším kontextu. Je nutno si uvědomit tento širší kontext, abychom se mohli soustředit spíše na kladné stránky, které taková volnost přináší, a vyhnout se jejím případným stránkám záporným. Řečeno jinak, musíme se pokusit odhalit fundamentální vlastnosti, které s sebou nese existence multimodálních quasidokumentů.

Domnívám se, že v této souvislosti musí vzbudit naši pozornost především dvě věci. První z nich je zásadně, implicitně i explicitně, síťový charakter informačně komunikačních technologií, ať už k nim přistupujeme z kteréhokoli strany. To znamená, že podstatným rysem elektronicko-digitálního prostředí, které informačně komunikační technologie vytvářejí, je infrastruktura, a to ať už ji nazíráme z hlediska spojení techniky, nebo z hlediska propojení obsahu. Informačně komunikační technologie mají tedy v tomto pohledu význam především ve svých internetových aplikacích, internetové aplikace můžeme chápat jako pars pro toto informačně komunikačních technologií. Je zřejmé, že pouhé spojení techniky je tu sice podmínkou nutnou, leč nepostačující; z našeho hlediska rukopisných a historických knihovníků je ovšem rozhodující právě ono propojení obsahu, které technická infrastruktura umožňuje. Síťovost je multimodálností dokumentu, resp. quasidokumentu ve vyšší dimenzi. A tak tedy, jakkoli stále užíváme disket, CD apod., tedy specifických nosičů, které svou fyzickou individuálností stále v něčem připomínají dobře zavedenou knihu, podstata novosti spočívá v něčem úplně jiném, než je rozdílný materiál a konkrétní způsob ovládání. Podstata spočívá v proměně senzuálního vnímání a racionálního zpracování.

S propojením obsahu, které je intelektuálním protějškem technické infrastruktury, souvisí jedna skutečnost, jež má pro nás takřka nedozírné následky. Již jsem ji skrytě naznačil tím, že jsem už na první pohled nelibozvučného slova quasidokument. Pokud totiž dokument v tradičním vymezení je charakterizován dokončeností, tj. časovou definitivností, a uzavřeností, tj. prostorovou omezeností, pro quasidokument tyto charakteristiky v žádném případě neplatí - quasidokument je naopak principiálně nedokončený a otevřený. Záleží pak na tom, jaký přístup k této jeho podstatné povaze zvolíme. Jestliže jej budeme stále zarputile nazírat jako dokument (k čemuž mnozí z nás budou náchylni, poněvadž dokument historicky vznikl v souvislosti s prosazováním představy pravého vědění, z níž nepochybně čerpá i moderní věda a na ní se zakládající aplikované odborné disciplíny), potom se nám jednoznačně bude jevit jako chaos. Nebudeme schopni v něm zahlédnout řád, protože jej budeme chtít hledat tam, kde není, a nebudeme jej chtít hledat, tam kde je či eventuálně může být. Z toho pro nás vyplývá první naléhavý úkol: racionalizovat nedokončenost a otevřenost v intencích řádu, opustit představu řádu zakládajícího se výhradně na dokončenosti a uzavřenosti. To znamená opustit představu klasické vědy a z ní plynoucí profesionality a vybudovat představu jinou, této situaci přiměřenější. Ještě uvidíme, že již dnes se k tomu v našem oboru, resp., našich oborech naskýtají různé příležitosti.

Druhou věcí, která tu vzbuzuje naši pozornost, je rozpoznání principu, který vskutku stojí za multimodalitou, je její podmínkou a možností. Tímto principem je důsledné oddělení dat od softwaru. Ti, kteří hovoří prostě o tzv. počítačích a o jejich používání, obvykle nechápou fundamentálnost této věci. Ale je to vlastně docela prosté: jestliže nedojde k oddělení dat od softwaru, jestliže data splynou se softwarem, potom bude možný jenom jeden jediný výstup, resp. typ výstupu a bude možná práce jenom s přesně určeným programovým vybavením. To ovšem znamená znemožnění multimodality, a tím také oslabení quasidokumentálního charakteru příslušného výstupu. Ve svém důsledku to znamená, že takovýto přístup je v rozporu s podstatnou podmínkou síťovosti, bez jejíhož naplnění nejde v pravém smyslu o práci s informačními technologiemi, ale spíše jen o hru na pokročilost. Data důsledně oddělená od softwaru naproti tomu mohou být zpracována různými aplikacemi, a tudíž mohou být poskytována nejen ve formálně odlišných výstupech, ale také v rozdílných výstupech věcných. Jestliže ovšem zpracování dat v tomto smyslu je důležitým krokem k poskytnutí informace, pak to znamená, že oddělením dat od softwaru je nakonec možno dosáhnout toho, že ze stále týchž dat lze poskytovat kvalitativně odlišnou informaci, a to na samém počátku znalostně informačního a komunikačního procesu, nikoli až na jeho konci. Oddělení dat od softwaru nás tedy vede k rozpoznání ontologické povahy informace, která spočívá v odlišení implicitní a explicitní stránky informace a nakonec v odlišení informace od dat. To nás vede k opuštění představy objektivity informace, čímž ovšem znovu, tentokrát z jiné strany, dospíváme k nutnosti opustit představu klasické vědy a z ní plynoucí profesionality. Znovu podotýkám, že již dnes jsou k tomu v našem oboru, resp. našich oborech vybudovány prvotní předpoklady.

Rozpoznání síťovosti a odlišení dat od softwaru jako hlavních principů působení informačně komunikačních technologií, a v důsledku toho i elektronicko-digitálního prostředí tedy zároveň znamená rozpoznání ještě něčeho dalšího, totiž změn ve zpracování dat i informace, přičemž je třeba mít na paměti, že to nejsou změny pouze praktické, ale konceptuální, ba paradigmatické. Zcela zjevně se to ukazuje na vztahu paměti, v níž jsou uložena data, a dalšího informačního zpracování. Tento vztah totiž v žádném případě není jednoduše samozřejmý, jak se obvykle domníváme, právě naopak, je jasně závislý na informačním, komunikačním a znalostním prostředí a jeho typickém médiu. Prostřední je nepředmětné, nelze prostě říci, co to je. Zřejmé je však typické médium: v tradičním prostředí je to tištěná kniha, v elektronicko-digitálním prostředí informačně komunikačních technologií je to multimodální quasidokument, jak jsme viděli. Srovnání informační práce za použití různých typických médií nám napoví další.

Při tom je třeba upozornit ještě na jednu skutečnost, totiž že médium se v podstatě rovná externí paměti. Je důležité si uvědomit, že pro náš účel - neboť naším referenčním pozadím je historická práce - nemá smysl uvažovat o světě bez externí paměti, o světě s pouhou pamětí interní. Pouhá interní paměť přece neumožňuje historii v tom smyslu, jak jí tu rozumíme a chceme rozumět, tedy nikoli jako prosté efemérní paměti, ale jako jejímu intelektuálnímu a odbornému zvládnutí. Externí paměť je pro nás tudíž conditio sine qua non , poněvadž jen skrze ni lze překročit čas bezprostřední historické zkušenosti a rozvinout jej v čas zkušenosti obecné. Rozdíl mezi interní a externí pamětí, bezprostřední a obecnou historickou zkušeností nás upozorňuje na to, že nelze myslet pouze na denotát v objektivním či dokonce objektivistickém smyslu, ale že věc je mnohem složitější. Musíme uvažovat přinejmenším o třech různých úrovních: za prvé, co je denotováno (historická realita sama, pokud tak lze říci); za druhé; co je reprezentováno (odraz historické reality v pramenech, tzn. originální historické dokumenty); a za třetí, co je míněno (interpretace historické reality). Vůbec jen možnost této složité struktury je dána existencí externí paměti, přičemž závažná je jedna okolnost: to, co je reprezentováno, je reprezentováno v přítomném, nikoli v minulém čase, a tedy záleží na tom, jakého média používáme my dnes, nikoli jaké je médium původní reprezentace. Ve striktním smyslu tu tedy je jednak reprezentace, jednak reprezentace-reprezentace, v běžném nereflektujícím mínění historických profesionálů a zvláště knihovníků a archivářů však dochází k přesmyku, kdy první (jednoduchá) reprezentace je chápána jako denotát a teprve druhá (složená) reprezentace se chápána jako reprezentace (jednoduchá). Této složitosti a složenosti si musíme být napořád vědomi.

Soustřeďme se tedy na tradiční prostředí a jeho typické médium, tištěnou knihu. Vidíme, že tu máme pouze dvě složky, totiž externí paměť, která je statická, a interní mentální model, resp. modely, které obsahy této paměti zpracovávají, jsou tedy dynamické. Uvědomíme-li si to, snadno pochopíme, proč může být původní jednoduchá reprezentace chápána na úrovni denotátu, zatímco následná složená reprezentace jako reprezentace jednoduchá: splývá tu prostě externost, statičnost a denotát na jedné a internost, dynamičnost a reprezentace na druhé straně. A vzhledem k tomu, že dynamičnost je tu pouze mentální, je pojímána toliko jako subjektivní, a tím také pominutelná. Protějškem externího statického denotátu je pak jakýsi absolutní subjekt, který je ovšem jenom představou, konstruktem, reálně neexistuje. Tak se také vytváří neexistující, imaginární svět, kterým se ovšem nahrazuje svět skutečně existující, reálný. Je to svět pravého vědění, svět pravdivosti interpretované výhradně jako správnost, přičemž správnost je dána formalizací kolektivního vědomí. Je to svět přehledný, ale navýsost fideistický: musí se mu věřit, jinak pro něj nelze nalézt žádné zdůvodnění. Má však velkou přitažlivost v tom, že může být konstruován jako přehledný, a že mu tedy lze oktrojovat různé metodiky, které jsou zároveň manuály profesionální agendy. Metodičnost tohoto typu je však možná pouze a jen za té podmínky, že tu není nic jiného než statická externí paměť a interní dynamické informační zpracování.

Obrátíme-li pozornost k elektronicko-digitálnímu prostředí informačně komunikačních technologií s jeho typickým médiem multimodálního quasidokumentu, situace se radikálně změní. Místo pouhých dvou stupňů, s nimiž jsme se setkali v tradičním tištěném prostředí, tu náhle vystoupí stupně tři: za prvé, statická externí paměť, tj. data; za druhé, dynamické externí zpracování, tj. informační systém, software; a za třetí dynamické interní zpracování informace v příslušných mentálních modelech. Externí sféra přestává být pro interní sféru statická, nemůže být jako taková nahlížena. To lze pochopit buď jako průnik chaosu do úhledného světa, který byl znám a uznáván dosud, anebo jako výzvu k bádání a zkoumání. Přiznám se, že jsem stoupencem druhého z těchto vyhodnocení. Jestliže se po této cestě vydáme, zřejmě uvidíme, že denotát nelze nadále ztotožňovat s prvotní jednoduchou reprezentací, ačkoli obojí tvoří nejenom vnější, ale historický, ba minulý svět. Řečeno jinak to znamená, že k jednomu denotátu přiléhá více reprezentací, že tu není žádná jedno-jednoznačnost, kterou bezelstně předpokládá funkční model tradičního tištěného prostředí. Základní se naopak stává mnohoznačnost či víceznačnost, tedy virtualita. A tento virtuální vnější svět (daný externí pamětí a externím informačním systémem) je dále informačně zpracováván v rámci interních mentálních dynamických modelů, je tedy dále virtualizován. Předmět našeho zájmu se tedy v prostředí nových technologií stává virtuální na druhou, dalo by se říci. To se nebortí svět sám, to se bortí jen jeho konstrukce daná tištěným prostředím. A tak je žádoucí tuto destrukci doprovodit novou konstrukcí. V následujícím se pokusím postihnout některé její aspekty, které považuji za obzvláště důležité.

Z výkladu rozdílu mezi oběma informačními, komunikačními a znalostními prostředími lze uzavřít, že data - a tím už se dostáváme k naší historicko-knihovnické práci - je třeba připravit tak, aby byla způsobilá ke dvojímu dynamickému zpracování, jednak v externím informačním systému, jednak v interní mentální sféře. Z toho plyne, že nejde ani tak o to, co bychom mohli nazvat podobou dat, ale že jde výhradně o jejich uspořádání. A tak se dostáváme ke vnitřně strukturujícím značkovacím jazykům a jejich různým aplikacím (SGML, XML, TEI, EAD, MASTER). Za podstatné na těchto prostředcích lze považovat to, že se nesoustředí na zobrazení, ale na strukturování dat. V důsledku toho lze práci s nimi považovat nikoli za pouhou informační podporu, ale za znalostní přípravu, poněvadž příprava dat tímto způsobem je zároveň vytvářením podmínek pro získání implicitní informace. Zatímco při tradičních postupech bylo rozhodujícím, ba takřka výhradním požadavkem získání explicitní informace, rozdíl, který shledáváme mezi vnitřní strukturací dat a jejich konkrétním, resp. zobrazovacím výstupem nás vede dále. Různé informační systémy si dovedou s daty, jež mají přetvářet v informaci, poradit různě, a tak i výsledek informační práce, vyhledávání apod., je různý. V tom je právě fundamentální rozdíl mezi explicitní a implicitní informací. Je tudíž třeba tuto nadějnou možnost dobře zvládnout, aby pro nás využití těchto prostředku bylo přínosem a nikoli jen prací navíc, za kterou je konzervativnějšími kolegy zhusta ještě považováno.

Vnitřně strukturující značkovací jazyk i jeho aplikace vyžadují vytvoření definice typu dokumentu (DTD), která teprve je skutečně využitelným modelem pro znalostně informační práci. DTD určuje strukturování dat do různých polí, přičemž důležitým požadavkem je, aby byl naplněn požadavek flexibility, variability a alternability. Tento požadavek znamená, že tytéž údaje lze jakožto data ztvárnit různým způsobem, opouští se tedy princip jedno-jednoznačnosti, který je vůdčím principem tradičního tištěného prostředí. Možnost flexibility, variability a alternability je dána jednak syntaxí vnitřně strukturujícího značkovacího jazyka či jeho aplikace, jednak různým pojetím jeho jednotlivých elementů, z nichž se skládá DTD a jež jsou podrobeny syntaxi. Různé pojetí jednotlivých elementů pak určuje, zda jde o data tvrdě strukturovaná, nestrukturovaná nebo semistrukturovaná. Dosud bylo vcelku obecné domnění, že žádoucím cílem by mělo být dosáhnout úrovně tvrdě strukturovaných dat. Vycházelo se přitom z předpokladu, že skutečnost lze jednoznačně a jaksi definitivně zpředmětnit, že nepředmětnost není vlastností skutečnosti, nýbrž jen projevem naší neznalosti. Nestrukturovaná data potom byla chápána jako nedostatek, jako neschopnost racionálního uchopení skutečnosti. Tento náhled docela přesně koresponduje s rozdělením světa na statický externí a dynamický interní. Jestliže však již víme, že dynamičnost je jak interní, tak externí, potom se musíme takto jednoduchého pochopení opozice nestrukturovaných a tvrdě strukturovaných dat vzdát. Na tomto základě totiž zjišťujeme, že tvrdá strukturace dat je pouze důsledným vyjádřením hlediska, nikoli však odrazem podstatné povahy skutečnosti samé. Tak posléze docházíme k představě semistrukturovaných dat, která se stávají hlavní otázkou při práci s novými informačně komunikačními technologiemi: semistrukturovaná data totiž podle tohoto obecného náhledu umožňují efektivně pracovat nejen s explicitní, ale i s implicitní úrovní informace. Nové technologie nás tedy vedou k nové metodologii, jež by zohlednila a zhodnotila nepředmětnost, neurčitost a nejistotu. V historických oborech - a zejména v knihovnictví a archivnictví - je to zcela radikální novinka, s níž ne všichni zatím umíme pracovat, ale vůbec žít.

Dosud jsme hovořili pouze o datech, je nutno si však uvědomit, že kromě dat máme co do činění i s metadaty, přičemž to, zda jde o data, nebo metadaty, není dáno věcí samou, ale hlediskem s nímž k věci přistupujeme. A tak uvažme situaci historického knihovnictví v elektronicko-digitálním prostředí, abychom si to lépe objasnili. Na prvním horizontu jsou daty prostě katalogizáty samy, ať už jde o skutečné dokumenty originální, nebo o jejich digitální kopie, dokumenty subsidiární, zatímco katalogový záznam se zde jeví jako metadata. Na dalším horizontu však jsou daty deskriptivní katalogové záznamy (tedy to, co v moderním knihovnictví spadá do kategorie jmenného popisu), zatímco metadaty jsou nějaká další, jakoby zvnějšku přiložená hesla (tedy to, co v moderním knihovnictví spadá do kategorie věcného popisu), jež obvykle vystupují jako hesla rejstříková. Dochází tu nejenom k funkčnímu, ale i obsahovému rozlišení deskriptivních a selekčních údajů. Na ještě dalším horizontu potom se dokument jeví zcela všeobecně, tedy bez rozlišení na primární (originální, historický), sekundární (tzv. literatura) a terciární (katalogový záznam). V tomto ohledu pak jsou metadaty jakési anotace, jež integrují celé toto prostředí, neboť se soustřeďují na věcnou a nikoli materiálovou povahu toho, co organizují či mají organizovat. Pokud ovšem tu má být zároveň naplněn požadavek flexibility, variability a alternability, nemohou metadata v tomto smyslu vycházet z hierarchického principu prekoordinace (čemuž v moderním knihovnictví odpovídá systematický popis v rámci věcného popisu) ani postkoordinace (čemuž odpovídá předmětový popis), nýbrž musejí vycházet z nehierarchického principu koordinace (čemuž nejspíše odpovídá tzv. uniterm). Pokud si to máme představit konkrétněji, můžeme říci, že takové anotace ve smyslu metadat musí být vždy plurální, musí to být množina faktuálních a abstraktních slov, řekli bychom. Plurální z toho důvodu, poněvadž prostá koordinace, jež není podřízena hierarchii musí být, aby byla vůbec nějak smysluplně využitelná založena na kombinaci více popisných hesel. A společné řazení faktuálních a abstraktních slov z toho důvodu, aby bylo možno poskytnout nejenom explicitní, ale také implicitní informaci. Někdy se tu mluví ještě o rozlišení mezi story a narrative, to však zasahuje ještě do jiných dimenzí, a tak to nyní mohu pominout.

A právě na tomto místě dochází ke zcela zřejmému prolnutí nových technologií s novými metodologiemi. Dochází k tomu při konceptualizaci tzv. ontologie, resp. ontologií. Ontologie v tomto informatickém a informačněvědném smyslu je struktura, ba systém objektů, jež nesou význam, resp. významy. Tu je důležité povšimnout si dvou věcí. Za prvé, objekty, s nimiž na této úrovni přicházíme do styku, mají charakter ontologický, nikoli však ontický, pokud mám použít striktního vyjádření, jsou tedy ve sféře existence, nikoli však subsistence. Ontologická struktura je tedy v každém případě objektová, v žádném případě však není objektivní v tom smyslu, jak se tohoto slova v klasické vědě obvykle užívá. Ontologie v tomto informatickém a informačněvědném smyslu je vyjádřením toho, co chceme o nepředmětném, neurčitém a nejistém světě zjistit a potažmo vědět. Je orientací ve světě a prostředkem navigace v něm, nikoli jeho prostým odrazem. Je cílenou, nikoli jinak nespecifikovanou reprezentací. Znovu vidíme, že máme co do činění nikoli s denotáty, ale s reprezentacemi. Z toho za druhé plyne, že každá taková ontologie je vyjádřením hlediska, že je racionalizací a formalizací fenomenologického horizontu a že nepostihuje tento horizont v jeho úplnosti, ale jen v jistém aspektu. Klasická věda, založená na paradigmatu vycházejícím z tradičního tištěného informačního, komunikačního a znalostního prostředí, z níž vychází i historické knihovnictví, se tady zcela zjevně bortí, ukazuje se být svěrací kazajkou. Otázkou, která se tu nyní klade, není tedy důsledná snaha po dalším zurčitění, nýbrž naopak úsilí o koordinaci různých částečných zurčitění v prostředí principiální neurčitosti. Je to otázka možnosti přechodu mezi různými dílčími horizonty.

Striktně vzato má tato otázka neurčitý a nekonečný počet řešení, je to nekonečno uzavřené v mezích. To je podstatné: vždy stojíme před nějakými mezemi, a přece i v tomto rámci implicitně existují neurčité možnosti, jejichž počet nelze předem odhadnout a jejichž podobu není možno apriorně byť jen zběžně nastínit. Je si tudíž nutno uvědomit, že musíme uvažovat ve dvou stupních zároveň. Jednak žádná ontologie není ta pravá, ta správná, vždy tu může být nějaká jiná stejně platná. Jednak v rámci každé takové ontologie existují dvě úrovně, z nichž jedna je dána jejím vytvořením, budováním a udržováním, druhá pak jejím využíváním. To ve svém úhrnu znamená, že tu na jedné straně vystupuje specializace a na druhé integrace, přičemž integrace není pouhou kumulací jednotlivých speciálních složek, nýbrž právě překročením takové kumulace. Pro historické knihovnictví a historii vůbec to potom znamená, že se tu opouští představa, že by složením jednotlivostí či jednotlivin bylo možno dospět k poznání a že by prohloubení vědění o jednotlivostech či jednotlivinách poznání významně rozšířilo. Ukazuje se, že těmito postupy spíše než plurality informace dojdeme jen k její multiplicitě a redundanci, tedy k informačními balastu a vzhledem k očekávání tudíž také k informačnímu šumu. Je třeba dopracovat se jiného náhledu, což znamená dojít k jinému paradigmatu.

Tady se pak ukazuje jako nosná cesta kontextualizace. Kontextualizace v tomto smyslu je dosti obtížný teoretický koncept, který dosud není náležitě rozpracován, a tak je lépe vycházet z toho, jak se tento problém jeví prakticky, neboť tak je možno vytvořit základnu, na níž by bylo lze dále stavět. Z toho důvodu bude vhodné uvažovat o kontextualizaci v rámci jedné jediné ontologie, neboť to je pro nás dnes už prakticky představitelné a už se dějí první pokusy v tomto směru. Kontextualizace se pak jeví jako simultánní využití faktuálních a abstraktních slov či popisných hesel při vyhledávání a zároveň jako kombinace využití vyhledávání podle těchto hesel s vyhledáváním plnotextovým. Je zřejmé, že tato cesta překračuje pouhou kumulaci jednotlivých výskytů položky dotazu: explicitně se sice pracuje s ní samou, ale implicitně dochází i k využití dalších výskytů dalších hesel, jež jsou zastoupena jak v anotacích (metadatech) tak v plném, vlastním textu (datech). Tento postup nutně předpokládá samostatnou existenci dynamického externího informačního systému, s dynamickými interními mentálními modely nelze vystačit. Tímto způsobem jsou odhalitelné spoje ve datech, jež jsou za využití prostředků tradičního tištěného informačního komunikačního a znalostního prostředí nepostižitelné nebo objevitelné spíše jen náhodou. Docházíme tak k tomu, že cestou kontextualizace je možno dostat z dat nejenom informaci, ale že je možno získat i různé skryté aspekty metainformace a eventuálně i transinformaci. Pokud se potom kontextualizace spojí s vizualizací, dosáhne se toho cestou přímého názoru a nikoli jen poměrně složitého abstraktního konstruování. Zdá se, že stojíme před skutečností, které bude nadále nutno věnovat bedlivou pozornost.

Rozhodujícím zjištěním, které z dosavadního výkladu plyne, je existence plurality kontextů., přičemž tato pluralita je povýtce virtuální povahy. Avšak to není zjištění jediné, je jen bezprostředně patrné; kromě toho dospíváme ke zjištění, které je skryté, ale o nic méně významné. Abychom si je jasněji uvědomili, musíme se ještě vrátit k ontologii (v informatickém a informačněvědném vymezení, přirozeně) a k její povaze. V rámci ontologie, pokud má mít nějaký smysl a má být pragmaticky a informačně využitelné, je nutno uvažovat o třech druzích entit: o pojmech ( concept), zástupcích ( instance) a vlastnostech ( property). Pojem ( concept) je základní entitou jakékoli ontologie, zástupce ( instance) je jeho konkrétním naplněním, vlastnost ( property) vyjadřuje v prvním plánu spojnice mezi pojmy ( concepts), v druhém plánu tedy mezi zástupci ( instances). Zástupce ( instances) lze v zásadě ztotožnit s faktuálními slovy, o nichž jsme uvažovali už výše. Vlastnosti ( properties) zástupců ( instances) jsou zároveň vlastnostmi ( properties) pojmů ( concepts). Jestliže si potom uvědomíme, že zástupce ( instances) nejsou než reprezentacemi faktuálních slovu, jež jsou dále reprezentacemi místních, časových a osobních určení, tj. míst, dat a individuálních nebo kolektivních osob, potom z toho plyne, že každý zástupce ( instance), má principiálně hromadnou podobu, a to hned ve dvojím smyslu. Jednak je každý zástupce ( instance) jakožto reprezentace faktuálního slova, jež je reprezentací příslušného místního, časového nebo osobního určení, vyjádřením několika různých pojmů ( concepts), jednak každý pojem ( concept) je reprezentován několika různými zástupci ( instances). Vidíme tak, že jde o hromadnost nikoli diskrétní či kumulativní nebo aditivní povahy, nýbrž že charakter takové hromadnosti je komplexní či syntetický. Tato hromadnost sice platí vždy zároveň, ale přece není simultánně prezentována. Vždy je reprezentována jen jedna její dimenze a ostatní dimenze jsou aprezentovány, je tedy explicitní i implicitní zároveň. Dimenze každé z těchto prezentací není stabilní a statickou dimenzí skutečnosti, nýbrž je jen nestálou a dynamickou polohou při sledování a zkoumání skutečnosti. Chápat tuto dimenzi jako stabilní a statickou je tudíž nadměrně razantní sémantickou redukcí, která sice není práva věci, která však stále ještě přežívá jako dědictví klasického vymezení vědy. Když toto zjištění dovedeme do důsledku, zjišťujeme, že to má převratný význam jak pro vymezování předmětných domén, tak pro vytváření historických subjektů. I zde se tedy dostáváme na samu paradigmatickou úroveň, a to jenom rozpoznáním potenciálu informačně komunikačních technologií.

Doméně porozumíme nejsnadněji rodově jako disciplíně a druhově jako specializaci. Přijde nám to na základě dosavadní tradice jako jednoduše samozřejmé, protože disciplínu a specializaci považujeme za prolnutí předmětu a metody a v tom smyslu za relativně pravdivý odraz skutečnosti. K opatrnosti by nás mělo vést sice to, že zde paradoxně splývá descartovský antischolastický objektivismus právě se scholastickým vymezením specifických diferencí ( differentiae specificae ), ale to platí jenom hypoteticky, protože při známém odmítání reflexe a teorie historiky - zejména českými historiky - to zřídka někomu přijde na mysl. Komplexní a syntetická povaha kontextualizace, jakož i hromadného zástupce ( instance) však ukazuje, že taxonomie věd - a tedy domén - založená tímto způsobem přestává v novém informačním, komunikačním a znalostním prostředí platit, že musí být nahrazena nějakým jiným pojetím. Dnes se toto rodící se nové pojetí označuje nejčastěji jako interdisciplinarita. Historické knihovnictví by tudíž mělo brát na nově vznikající interdisciplinaritu ohled, mělo by ji postavit do základů svého sebepochopení a sebevymezení. Ale tomuto požadavku je nutno náležitě porozumět. Těžko lze z čistě praktických důvodů žádat na historickém knihovníkovi, aby ovládl interdisciplinární prostředí nějakým systematickým způsobem; takové polyhistoriství již dnes přesahuje lidské možnosti a je zcela ireálné na ně byť jen pomyslet. Interdisciplinarita ostatně nemá žádnou stálou podobu, žádný stálý rozvrh, žádné stále vymezení,, obnovuje se ad hoc , existuje výhradně hic et nunc . Nadto nelze zapomínat, že historický knihovník je tu primárně pro uživatele, nikoli pro jiného historického knihovníka. Interdisciplinaritu musí tudíž pochopit nikoli jako svůj přímý úkol, ale jako požadavek svých klientů. V práci historického knihovníka se tedy kontextualizace hromadných zástupců ( instances) musí nejspíše projevit v podobě transdisciplinarity, jež nevychází na explicitní úrovni vstříc konkrétně žádnému z rozličných uživatelských vymezení, ani všem z nich dohromady, avšak na implicitní úrovni umožňuje rozvinutí v různých směrech, jež všechny jsou interdisciplinární. Historické knihovnictví tak nelze ztotožňovat s kodikologií nebo bibliologií, nýbrž s variabilní aplikací historie sensu largo . Historický knihovník se tak dostává na úroveň toho, čemu se dnes začíná říkat symbolický analytik. To je evidentně paradigmatická záležitost, jež se projektuje do budoucnosti několika dalších generací.

Ani zde však není ještě se všemi problémy konec. Pojmy ( concepts) a zástupce ( instances) v naznačeném smyslu ontologie lze také zároveň považovat za reprezentace historických subjektů. Pak jaksi spolu splývají jeden každý v méně určitý pojem-zástupce ( concept-instance). Tím se ovšem ruší náš pohled na historii tak, jak jsme jej zdědili z minulosti. V tomto splynutí nelze uvažovat ani o dialektice konkrétního a tudíž o pokroku hegeliánsko-marxistické tradice, ani o paralelnosti jednotlivých zemských a posléze národních dějin, jak ji u nás klasicky vyjádřila tomkovská synchronní metoda v dějinách. Zjišťujeme, že historické subjekty jsou dvojího druhu, totiž primární, dominantní a sekundární, subalterní. Toto zjištění ovšem ještě není oním rozhodujícím paradigmatickým krokem, který bychom na tomto místě potřebovali, poněvadž toto rozlišení bylo užíváno již dříve, ovšem - jak jinak - nereflektovaně. Tak došlo k tomu, že primární, dominantní historické subjekty nabyly spíše ideologického významu, což se projevilo v konceptualizaci objektivně existujících národů a s nimi korespondujících národních dějin, a že sekundární, subalterní historické subjekty byly profesionalizovány v rámci dialektiky konkrétního na předmětná témata historiografie a historické vědy. Mohlo by se zdát, že tato úvaha je historickému knihovnictví dosti vzdálená, avšak není tomu tak. Projevuje se zde v konceptu patriotik, v nichž k nerozlišení splývá ideologie etnicismu, nacionalismu a etatismu s ryze odbornickým počínáním, jakož i v konceptu provenience a dějin knihoven souvislých s kodikologickými a bibliologickými knižními znaky, a tedy ve svém důsledku s archeologií knihy. Splývání v pojem-zástupce ( concept-instance), jehož jsme při sofistikovanějším využívání informačně komunikačních technologií svědky, však jiným pojetím kontextualizace takováto rigidní vymezení nepřipouští. Profesionalizované diachronní a ideologizované asynchronní dějiny vyžadují doplnění ještě o další složku, totiž o dějiny synchronní, jež vyjadřují nikoli jen explicitní kontexty, ale i kontexty implicitní. Požadavkem je tu nové pojetí primárních, dominantních a sekundárních, subalterních historických subjektů ve smyslu dynamické proměnlivosti, nikoli objektivistické stálosti. Využívání informačně komunikačních technologií v elektronicko-digitálním informačním, komunikačním a znalostním prostředí tak vede k požadavku nové konceptualizace historické souvislosti mezi minulostí a přítomností, jež by nahradila dosud běžně uznávanou dialektiku konkrétního.

Nové technologie nejsou tedy technicistní a prakticistní záležitostí, jak jim dnes stále ještě dnes mnoho historiků v širokém smyslu slova rozumí, nýbrž jsou evidentním podnětem k teoretickým a metodologickým změnám, jež jsou paradigmatické povahy a jež souvisejí se sociokulturními proměnami dneška. Jestliže se nepokusíme hledat odpovědi na otázky, které jsem se tu pokusil ve zběžném náčrtu naznačit, bude postupně ztrácet obor historického knihovnictví opodstatnění mezi obory, které se na tuto situaci snaží reagovat. A to bychom jistě nechtěli.

Aktualizováno: 02.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 20.08.2018 10:36
TOPlist