Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Jak dál v univerzitním knihovědném studiu

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

11. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Jak dál v univerzitním knihovědném studiu

Jiří Cejpek

Je mimo všechny pochybnosti, že historické fondy, rukopisy a staré tisky v našich knihovnách, archivech a muzeích představují neobyčejně významné národní kulturní bohatství, které je třeba náležitě chránit a pomocí nejmodernějších informačních technologií také co nejefektivněji využívat. představa o nepřetržitém společenském pokroku se už postupně překonává. S prohlubujícím se konfliktem mezi evolucí přírody a lidské kultury naopak hledíme do budoucnosti se stále většími obavami. A tak pro nás moudrost našich předků, kteří přece jen žili ve větším souladu s přírodou, je stále nevyčerpatelnou studnicí poznání a zkušeností.

Problémem je univerzitní příprava specialistů, kteří jsou schopni kvalifikovaně zajišťovat ochranu a využití tohoto bohatství.

Knihovědné studium rukopisů a starých tisků má u nás poměrně starou tradici. Připomeňme, že obor, který má dnes název Informační studia a knihovnictví, zakotvil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1927 právě tzv. Tobolkovými kurzy, které měly historický a knihovědný charakter.

Když pak na počátku druhé poloviny minulého století vznikla katedra knihovnictví se samostatným studijním oborem stejného názvu, šlo už o studijní program jiného charakteru. Vzorem tu byly studijní programy knihovnictví tak, jak se po druhé světové válce vyvíjely ve světě. Ideologicky byly ovšem přizpůsobované vzorům sovětských knihovnických vysokých škol. Ve světě se programy těchto škol stále více měnily tak, aby vyhovovaly potřebám rozvíjející se vědy, techniky a ekonomiky a prudce se vyvíjejících informačních technologií. To se projevilo i ve změně názvů pražského pracoviště: zatímco v r. 1950 to byl lektorát knihovnictví a od roku l952 katedra knihovnictví, v roce 1967 bylo toto pracoviště přejmenováno na katedru knihovnictví a vědeckých informací, v roce 1973 na katedru vědeckých informací a knihovnictví a posléze v roce 1993 na Ústav informačních studií a knihovnictví. Nešlo o změny formální. Každá změna názvu byla výsledkem dosti hlubokých zásahů do struktury studijních programů. V roce 1990 navíc došlo k tomu, že studijní programy se důsledně zbavily ideologie totalitního režimu.

Vznikem lektorátu a brzy poté katedry knihovnictví na počátku 50. let se zásadně změnil charakter výuky v porovnání s tzv. Tobolkovými kurzy, které tehdy ukončily svou činnost. Odhlédneme-li od ideologického nánosu, který byl tehdy daní režimu nastoleného u nás po Únoru 1948, pak se změnil především profil absolventa. Zatímco kurzy na Filozofické fakultě byly určeny pro vzdělávání knihovníků vědeckých a administrativních knihoven, katedra připravovala knihovníky všech typů knihoven včetně veřejných. Od druhé poloviny 60. let pak také pracovníky nově vznikajících informačních středisek.

Dnes lze vyjádřit profil absolventa Ústavu informačních studií a knihovnictví ještě šířeji: jde o přípravu vedoucích pracovníků, organizátorů, konzultantů a pedagogů v oblasti zprostředkování jakýchkoli znakově zaznamenaných znalostí, zkušeností, příběhů a prožitků z uspořádaných fondů knihovních, databázových, z Internetu apod., a to jak v informačních a kulturně informačních institucích jako jsou knihovny, informační střediska, databázová centra apod., tak na informačních pracovištích nejrůznějších institucí státních, veřejnoprávních i soukromých.

Položme si otázku, jak se ve vývoji tohoto univerzitního pracoviště měnilo postavení knihovědy a jaký je v tomto směru výhled do budoucnosti.

Ve studijních programech katedry se všemi výše uvedenými změnami náplně výuky a s nimi souvisejícími změnami názvu v letech 1952-1989, tj. po dobu 37 let, šlo pouze o jednotlivé knihovědné předměty. Jejich výuku zajišťoval na katedře spolu s některými externími učiteli doc. PhDr. František Horák (1911-1983), žák a pokračovatel Z.V. Tobolky. Po úmrtí doc. Horáka v roce 1983 se ujal knihovědných přednášek PhDr. Karel Šindelář, CSc. Ten ovšem nebyl knihovědným odborníkem, chyběla mu Tobolkova a Horákova bohatá knihovědná praxe a publikační činnost. Učební plány katedry kumulovaly v tomto období knihovědnou problematiku do jednoho či dvou povinných předmětů, jejichž obsah byl namnoze podávaný metodou sumarizujících přehledů někdy až neúměrně přetížených faktografickými údaji bez širších historických souvislostí. Přesto vznikala na katedře řada i hodnotných studentských knihovědných prací.

V letech 1956-1968 bylo obhájeno celkem 25 knihovědných prací, tj. asi 6% z celkového počtu prací na katedře v těchto letech obhájených. K tomu je ovšem třeba poznamenat, že se tehdy knihověda chápala na tomto univerzitním pracovišti poněkud šířeji jako nauka o současném stavu a významu a historii knižní kultury. Zahrnovala také rozbory tiskové produkce, otázky cenzury, charakteristiku informačních pramenů z nejrůznějších hledisek a také knižní ilustrace. V podstatě obdobná situace byla na tomto úseku výuky v letech 1969-1989.

To se změnilo po roce 1989, kdy bylo po zásadních změnách studijních programů katedry postupně zavedeno vedle zaměření informačního a knihovnického také knihovědné zaměření studia v 5.-10. semestru, tj. v tzv. 2. cyklu studia (dnes magisterského). V rámci tohoto studia bylo zavedeno 9 obligatorních knihovědných předmětů doplněných určitým počtem povinně výběrových knihovědných předmětů tak, aby se posluchač mohl sám profilovat podle svých zájmů a představ o svém budoucím uplatnění. Součástí této profilace pak byla samozřejmě i jeho knihovědná diplomová práce.

Ačkoli se tato koncepce knihovědného zaměření v průběhu uplynulých dvanácti letech v podstatě nezměnila, přece jen se měnilo postavení této specializace v důsledku značných proměn prostředí na katedře, která se od roku 1993 přeměnila na Ústav informačních studií a knihovnictví.

Postupně také rostly nároky na posluchače knihovědného zaměření. Vedle angličtiny se od nich požadovaly znalosti latiny a němčiny, a dokonce i jisté znalosti historické němčiny, aby tak mohli pracovat s historickými fondy. Nedostatečné dějepisné znalosti, které si posluchači přinášeli ze středních škol, vedly k nutnosti, aby si studenti knihovědného zaměření zapisovali již v nižších ročnících předměty z obecných a českých dějin renomovaných učitelů Filozofické fakulty a aby z nich vykonávali zkoušky.

V průběhu uplynulých dvanácti let, tedy v letech 1990-2002, absolvovalo v Ústavu informačních studií a knihovnictví knihovědné studium celkem 26 posluchačů denního a dálkového(dnes kombinovaného) studia, což znamená, že stejný počet vypracoval diplomové práce. Jeden z nich obhájil disertační práci a získal tzv. velký doktorát s titulem PhD. Počet posluchačů knihovědného zaměření však postupně klesal. Počet absolventů knihovědného zaměření však nebyl nikdy vysoký. Příčin bylo několik.

  1. Náročnost studia bez valných vyhlídek na prestižní a platové ocenění tohoto náročného studia v praxi.
  2. V důsledku rostoucího významu informací a informačních technologií se v souladu s výše uvedeným profilem absolventů neobyčejně rozšířily možnosti jejich uplatnění v praxi.
  3. V koncepci Ústavu informačních studií a knihovnictví se zejména od roku 1994, kdy se stal jeho ředitelem doc. PhDr. Rudolf Vlasák, klade stále větší důraz na uživatelské osvojení si informačních technologií posluchači a na informační zaměření jejich studia. Ústav se tak snaží držet krok se současnými vývojovými trendy informační sféry a směřuje spíše k očekávané budoucnosti než k minulosti. Tyto trendy navíc vycházejí vstříc nově nastupujícím ročníkům vysokoškolských studentů, kteří již patří k tzv. počítačové generaci.
  4. Knihovědnému studiu nejlépe vyhovovalo jednooborové pětileté studium. Poté, co byly na našich vysokých školách zavedeny dva stupně studia - bakalářský a magisterský - začal Ústav informačních studií a knihovnictví zcela oprávněně klást důraz na navazující magisterské studium informačního zaměření absolventů bakalářského studia různých jiných fakult a vysokých škol. Proto vznikla nutnost nově koncipovat organizaci a postavení knihovědného zaměření v tomto ústavu.
  5. Avšak vůbec největší potíží univerzitního studia knihovědných specialistů je nedostatek vhodných učitelů knihovědného zaměření. Od úmrtí doc. F. Horáka v roce 1983 katedra (později ústav) neměla, jak jsem již uvedl, jediného stálého s knihovědnou specializací. Bez těsné spolupráce s katedrou pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty a bez obětavé spolupráce externích učitelů by katedra a později ústav nebyly schopny výuku knihovědného zaměření zajistit. Mezi externí učitele, kteří pomohli kvalitně zabezpečit plynulou výuku knihovědného zaměření, patřili a patří zejména (podle abecedy) PhDr. Anežka Baďurová, PhDr. Mirjam Bohatcová, PhDr. Richard Khel, PhDr. Pravoslav Kneidl, PhDr. Petr Mašek, PhDr. Evžen Lukeš, PhDr. Zdeněk Uhlíř, PhDr. Petr Voit aj.

Jak za této situace dál?

V České republice není potřeba příliš velkého počtu knihovědných odborníků. Tato potřeba, jak se zdá, je dnes v podstatě nasycena a nástup mladých vysoce vzdělaných absolventů s touto specializací je spíše otázkou generační výměny.

Od dalších dvou českých univerzitních pracovišť oboru Informační studia a knihovnictví - od oddělení knihovnictví Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědné fakulty Slezské univerzity v Opavě a kabinetu knihovnictví Ústavu české literatury a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně nelze v nejbližších letech očekávat zavedení knihovědného zaměření studia. Ústav informačních studií a knihovnictví pražské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy má zatím přes všechny uvedené překážky nejlepší předpoklady k tomu, aby udržel. tuto specializaci. Je však nutné, aby nový ředitel tohoto ústavu přizval do jeho stavu nejméně jednoho specialistu alespoň na poloviční úvazek jako stálého člena ústavu. Ten by nejen převzal část výuky, ale také by po odborné stránce zajišťoval účast pedagogů katedry pomocných věd historických a archivního studia a externích učitelů ve výuce tohoto zaměření. Kromě toho by měl být schopen přizpůsobit koncepci knihovědného zaměření nejmodernějším trendům a možnostem v jeho vývoji, které mimo jiné vyvolal prudký rozvoj informačních technologií. To je sice záležitost zásadního významu, ale nikoli předmětem mého vystoupení. Je to výzva jak novému vedení ústavu, tak celé knihovědné odborné veřejnosti, která je na této akci, jak se domnívám, reprezentativně zastoupena.

Diplomové práce obhájené v Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty UK v letech 1992-2002

(zkrácené záznamy)

1992

BLAŽKOVÁ, D.: Klášterní knihovny v západních Čechách.

ČECHOVÁ, B.: Mitrovští z Nemyšle a jejich knihovna v Loučné nad Desnou.

ŠOUSTKOVÁ, R.: Čeští historiografové českého knihtisku.

1993

BOJANOVSKÁ, J.: 21 let sborníku Strahovská knihovna.

BUDINSKÁ, J.: Žena v českém knihtisku 15. až 18. stol.

PAVLASOVÁ, K.: Ikonografie iluminovaných misálů od poloviny 14. stol. do husitských válek.

1994

BLAŽKOVÁ, L.: Vyobrazení měst a zemí v českých tiscích.

KUČERA, Z.: Brněnské klášterní knihovny.

RUŽIČKOVÁ, M.: Signet

1995

BERÁNKOVÁ, H.: Tiskařská rodina Komárků v Římě.

BUREŠOVÁ, B.: Srovnání iluminací stvoření světa v bohemikálních rukopisných tiscích.

PŘEROVSKÁ, P.: Giovanni Boccaccio v českém knihtisku

1996

Nebyla obhájena žádná práce

1997

ŠEDINOVÁ, P.: Vybrané kapitoly z české bibliofilie.

1998

CICHÁ, A.: Pavel Sessius (1606-1631) - život a tiskařská činnost.

HOREŠOVSKÁ, A.: Literární mecenášství Zikmunda Helta z Kmentu (1514-1564) v zrcadle soudobých tiskařů.

CHADIMOVÁ, J.: Emanuel Arnošt Valdštejn (176.-1789): dějiny. Charakteristika a význam jeho knihovny.

PALIČKOVÁ,T.: Knihtiskařská rodina Haldů.

1999

BENDOVÁ, M.: Tiskař Mikuláš Pštros a jeho působnost na Starém městě pražském v letech 1590-1622.

HOMEROVÁ, K.: Tisková cenzura v Čechách 1621-1660.

KUTNAROVÁ, A.: Knihtiskařská rodina Bylinova a její činnost.

VEČEŘOVÁ, P.: Šumanská tiskárna (1585-1628).

2000

KOPÁČEK, J.: Dobřanského sbírka jednolistů 16. století.

2001

DOLEŽALOVÁ, P.: Knihovna Vendelína Budila:Vendelín Budil (1847 Praha až 1928 Plzeň).

JONÁKOVÁ, K.: Automatizovaná katalogizace starých tisků.

VEČEŘOVÁ, J.: Knihovna Jana Kučery v Muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě.

2002

TRINEROVÁ, O.: Arcibiskupská tiskárna ve světle archivních pramenů (1630-1784).

Aktualizováno: 02.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist