Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Zamyšlení nad vztahem mezi memoáry a historickou prózou (Způsob zobrazení reality v memoárech)

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Zamyšlení nad vztahem mezi memoáry a historickou prózou (Způsob zobrazení reality v memoárech)

Vlastimil Válek

Paměti jsou dnes žánr, který prožívá nebývalý rozkvět. Nebylo tomu tak ve všech obdobích, ale paměti byly v literární tvorbě vždy zastoupeny. Jejich nástup v naší literatuře se datuje od 16. a zejména 17. století. Zajímavými pamětmi z tohoto období se zabývá Marie Sobotková již delší dobu. V kandidátské disertaci s názvem České memoáry 17. století (Olomouc 1993) a pak v řadě dalších studií analyzuje publikované memoáry ze starší doby, posuzuje jejich tematiku, zaměření i způsob zpracování a jeho proměny. Už v nich můžeme odhalovat vztah těchto memoárů k realitě a odtud posuzovat nejen problematiku dobu, ale i osobnost pamětníka nebo zpočátku kronikáře. Nejstarší zápisy se děly kronikářskou formou a kronikář do nich prakticky nezasahoval. Teprve postupem doby začal pisatel do kronik zařazovat sporadicky i svůj komentář, který pak sílil a pamětník stále častěji hodnotil události ze svého stanoviska, promítal do nich svůj postoj i své zkušenosti. Události nazírané v kronice většinou zvnějšku byly nyní v soukromých pamětech, rodinných zápiscích či denících filtrovány přes pamětníkův subjekt. To vše, jak dokládá Marie Sobotková, pramenilo z dané doby a ze způsobu zařazení člověka do soudobé společnosti. Zajímavá je tu např. skladba Lamentací, žalostivý pláč a toužebné naříkání země Moravské (vyd. Fr. Kameníček v Pramenech ke vpádu bočkajovců na Moravu a k ratifikaci míru vídeňského od zemí Koruny české roku 1605-1606, Praha 1894, s. 88-111), kde figuruje vedle autora i vypravěč a kde promlouvá i hlavní hrdinka Morava, nebo Kronika holešovská 1615-1645 (1. vydání 1940, 2. doplněné vydání 1967, vydala Vlasta Fialová), v níž se autor, člen jednoty bratrské, vyjadřuje k politické situaci a prokazuje své protikatolické zaměření, a také zaznamenává nejrůznější místní události, vojenská tažení, živelné pohromy a kriminální činy atd. Známé jsou Paměti Mikuláše Dačického z Heslova (vyd. E. Petrů a E. Pražák 1955), svou subjektivitou a tedy už velmi příznačným znakem skutečných memoárů je poznamenána zejména jedna z jejích tří verzí, která podle Dačického přepokladů neměla naději na publikaci. Autorův subjekt a jeho vidění událostí najdeme i v memoárových pracích Jana Kořínka (Staré paměti kutnohorské, Praha 1675, vydané nposled v České knižnici, Nakl. Lid. noviny, Praha 2000), v Pamětech nejvyššího kancléře království českého Viléma hraběte Slavaty z Chlumce a Košumberka (vyd. Josef Jireček, Praha 1866, 1868) či v práci Václava Františka Kocmánka. na přelomu 18. a 19. století jsou výrazné Paměti Františka Jana Vaváka. Všechny tyto různé typy pamětí (některé mají větší či menší vztah ke kronice) jsou dobovým dokumentem, ale také subjektivním posouzením doby z hlediska vzpomínatele. Způsob zobrazení reality v nich vychází ze soudobého myšlení a ze způsobu zařazení lidí do společnosti. Napoví proto leccos o jejich životě. Je to takové divadelní kukátko přibližující detaily života.

Několik poznámek, které jsme uvedli ve vztahu k starší literatuře, prokazuje, že se pamětnická svědectví vyvíjejí, nabývají v průběhu doby nové rysy. Tyto nové rysy jsou podstatné pro hlubší poznání doby, ve které paměti vznikaly, protože na své stránky promítají bezprostřední události, životní detaily, něco, co tvoří atmosféru (genia loci) doby, co promlouvá o běžném života a o vztahu lidí k sobě navzájem a k životním hodnotám, tedy pro poznání doby, která není postižitelná toliko zaznamenaným objektivním dokumentem.

Memoárová literatura 19. století se ještě prohlubuje a je z hlediska našeho tématu velmi výrazná. Deníky, vzpomínky a paměti z této doby velmi silně ovlivňují poznávání doby a hrají mnohdy důležitou roli při interpretaci minulosti. Na počátku 19. století vznikalo u nás méně pamětí než v zemích okolních. Neměli jsme tehdy ještě mnoho výrazných osobností, tedy pamětníků, kteří by mohli díky své přímé účasti na politickém či kulturním a jiném životě společnosti vydat podstatné svědectví. Od poloviny století se však situace mění. Uvědomujeme si ovšem, že i neoficiální rodinné paměti jsou často v zobrazení reality upřímnější a pravdivější. Ale i v této době vznikají paměti, které bezprostředně vykreslují běžný život prostých lidí a jsou proto důležitým kamínkem v mozaice zobrazující širší obraz života u nás. Jsou to například Paměti babičky Kavalírovy (vyd. 1930) nebo vzpomínky Františka Dědiny, vydané později souborně v r. 1949 pod názvem Bejvávalo.

Paměti se tedy ve svém vývoji mění, nabývají některé nové rysy, je posilována úloha pamětníka. Jde již nejen o informace, ale i o komentování a hodnocení popisovaného. Jsou tedy od počátku pamětnická svědectví svědectvím o životě a problémech doby, a to svědectvím dynamickým, které přináší nové pohledy, jež nemohou přinést dobové dokumenty, listiny, zachycené zprávy a informace.

Minulou dobu (ať už dávno minulou nebo třeba nedávno prošlou) zachycují nejen memoáry, ale také historická próza (jistého typu). I ona se podílí na našem vnímání skutečnosti, na jejím pochopení. Jak a proč se na tom oba žánry podílejí, bych se pokusil charakterizovat. Přitom bych rád poukázal na rozdíl mezi pamětmi a historickou beletrií ve způsobu zobrazení skutečnosti, a to na podkladě materiálu z 19. a 20. století. Důraz při této úvaze budeme vzhledem k tématu konference dávat na pamětnická svědectví. Ta existují nejen v tištěné podobě, ale i v podobě rukopisné, uchované v archivech a muzeích nebo v rodinách. My budeme vycházet z pamětí publikovaných a budeme se více zajímat o teoreickou problematiku než o analýzu konkrétních děl. K takové konkrétní analýze by bylo zapotřebí více času a zabývali jsme se jí v řadě studií věnovaných memoárové literatuře související s jednotlivými konkrétními osobnostmi. Zde nám tedy půjde o zobecnění.

Mluvíme-li o memoárech a jejich vztahu k historické próze, může se zdát, že jde o srovnávání rozdílných děl (např. po stránce formového ztvárnění), čtenář však pociťuje jisté společné rysy a některým vnímatelům dokonce historická próza s memoáry do určité míry splývá. Je tomu tak zvláště u vzpomínek časově vzdálenějších, protože při posuzování pamětí jako díla historického hraje roli časová dimenze, která se rozprostřela mezi současnost a děje popisované v pamětech. Čtenář subjektivně pociťuje tento časový rozdíl - dovídá se o skutečnostech, které nezažil a které mají pro něho historický háv. (Platí to např. u práce Františka Martina Pelcla Česká kronika za vlády římského císaře a krále českého Josefa II., vyd. pod názvem Paměti; platí to pro Paměti Josefa Václava Friče , pro vzpomínkové práce Františka Palackého nebo pro vzpomínky Aloise Jiráska Z mých pamětí I a II aj.) Posuzování a pociťování tohoto mezičasového faktoru je ovšem značně subjektivní, a tím i historické chápání vzpomínek. Ivo Pospíšil v Labyrintu kroniky (1986) správně říká: Objektivně existující mezičasový faktor není tedy tak důležitý jako jeho subjektivní pociťování. (S. 25-26.) Ondřej Neff např. v memoárech Večery u krbu říká: /.../ tady na jednom papíru je datum duben 1983. To přece bylo loni, což je totéž, jako by to bylo včera, před hodinou, před malou chvílí. Jak je možné, že si na tátu vzpomínám jako na postavu ze staré legendy, že mi všechny ty příběhy připadají tak nesmírně vzdálené, že se mi chce až někdy pochybovat, zda se někdy udály? Vidím v tom čarování smrti, která dovede živé oddělit od mrtvých nepřekročitelnou propastí, již vytvoří jediným sekem, jediným řezem, provedeným s obratností svědčící o dlouhém cviku. (Praha 1986, s. 209.)

Pro vnímání pamětí (ale i historické prózy) je důležité uvědomování si mezičasového faktoru. U memoárů vidím tři rozdílné časové roviny , které se na vnímání a hodnocení pamětí podílejí. Přes ně se oživuje, dává do pohybu jistý způsob zobrazení skutečnosti vytvořený pamětníkem, způsob, který nám pamětník chtě nechtě vnucuje, jemuž můžeme podlehnout. Směřuje to k tomu, abychom zobrazenou skutečnost vnímali jako ten, kdo ji prožíval a kdo nám ji nyní interpretuje. Ale i tento pamětníkův vliv na čtenáře má svá omezení, vyplývající ze zmíněných tří časových rovin. Které časové aspekty mám na mysli?

První časová rovina je doba, kdy popisované události skutečně probíhaly a kdy je pamětník osobně prožíval. Touto dobou byl ovlivněn, byl ovlivněn i svým zařazením do společnosti, svými názory, přáteli atd. atd. Tato časová dimenze se tedy jistě promítla do jeho vzpomínkového zápisu. Druhá časová rovina je ta, kdy pamětník své memoáry psal , kdy minulé události reprodukoval, promýšlel je a formuloval své myšlenky o době, o svém životě, společnosti a známých. Do této roviny se už promítá autorovo hodnocení, vyvolané časovým odstupem od zobrazovaných událostí a životními zkušenostmi, v této době se už rozlišuje podstatné od nepodstatného (nazíráno ovšem ze subjektivního hlediska pamětníkova), v této době se už vybírá, co sdělit a co ponechat ukryto, v této době se už navozuje úhel pohledu, kterým jsou události viděny, v této době se už projevila snaha získat čtenáře pro svůj způsob vidění skutečnosti. Třetí časová rovina, důležitá pro čtenáře, je doba, v níž dílo vnímají . Tato doba je nejprve totožná s dobou vydání pamětí, ale vzpomínky mohou být vnímány i po mnoha letech (např. i dnes můžeme číst Paměti Fričovy nebo Mikuláše Dačického z Heslova). Zatímco dvě předchozí časové roviny jsou neměnné, tato třetí časová rovina se neustále mění, a to i u jednoho a téhož čtenáře. Při hodnocení pamětí, při vnímání skutečností v nich zobrazených hraje roli nejen zkušenost čtenářova a jeho znalosti, ale také nové odborné historické práce o dané době, objevení nových dokumentů, další vydané memoáry z téže doby, které umožňují pohled z více úhlů a tím i verifikaci skutečností uvedených ve vzpomínkách, ovšemže i společenská a politická situace doby, v níž se s pamětnickým svědectvím seznamujeme. vyznění pamětí (memoárů) je však ovlivněno u pozdějších vydání také komentářem vydavatelovým, který je k pamětem přiložen a v němž bývají paměti analyzovány. U některých pamětí 20. století tento komentář najdeme někdy už při prvním vydání pamětí - např. u pamětí Vladimíra Neffa a Ondřeje Neffa Večery u krbu , v nichž Ondřej Neff komentuje vzpomínání svého otce, nebo v pamětech Ladislava Fukse Moje zrcadlo (1995), kde se uplatňuje i J. Tušl, a samozřejmě u pamětí herců nebo zejména sportovců, na jejichž výsledku se podílí ještě další spoluautor či komentátor, který se chce také zviditelnit (je to vlastně druhý subjekt).

Memoáry a historická próza kotví v rozdílných oblastech literatury - v případě memoárů v oblasti literatury faktu, v literatuře dokumentární, v případě historické prózy v oblasti literatury krásné. Prolínání obou žánrů, jejich pomezní postavení je však možné doložit na slovech Jana Herbena (Kniha vzpomínek, Praha 1935, Předmluva s. 5.): Jaký byl celý můj život, taková je ve zkratce celá moje Kniha vzpomínek. Trochu žurnalismu, trochu beletrie a trochu historie, což se rovná publicistice, literatuře krásné a literatuře dokumentární.

V souvislosti s historickou prózou se posuzovatelé zaměřují na vztah mezi konkrétní historickou pravdou a jejím uměleckým ztvárněním, tedy na svár mezi historickou pravdou a funkčním uměleckým výmyslem. Již Josef Durdík říká v roce 1881: Poetu neváže historická pravda; však má-li jeho dílo plný účinek míti, musí býti pravdivé, totiž souhlasiti s obrazy, jež o dané době máme nebo míti můžeme o věcech podstatných. (Poetika, s. 141.) Otakar Hostinský v Květech 1890 píše: /.../ svrchovanou pravdou historickou, která by jak v celku díla uměleckého, tak i v každinkém jeho rysu jednotlivém spatřovala naprosto věrný obraz skutečného života a skutečné přírody, byla by vyloučena všechna vynalézavost umělcova. (O realismu uměleckém. In: Otakar Hostinský, O umění, Praha 1956, s. 148.) Hyppolite Taine vystihuje pomezní postavení historické prózy takto: Historie je sice uměním, ale je také vědou: žádá si od spisovatele inspiraci, ale žádá si od něho rovněž reflexi. (Michelet. In: Hyppolite Taine, Studie o dějinách a umění. Praha 1978, s. 39.) Badatel v oblasti historické prózy Blahoslav Dokoupil uvádí jako jeden znak, jimiž je oslabován umělecký účin české historické prózy padesátých let dvacátého století, přílišnou závislost na historické faktografii, (Proměny historické prózy druhé poloviny 60. let. Česká literatura, 35, 1987, č. 4, s. 321.)

Poměr mezi pravdou a fikcí je i problémem memoáristiky. V memoárové literatuře jde ovšam spíš o vztah mezi objektivním a subjektivním ztvárněním prožitého, o způsob výběru faktů a s tím spojený problém působení na rozumovou stránku čtenáře váhou osobně prožitých a popsaných reálií na jedné straně a působením na citovou stránku vnímatele způsobem zachycení těchto faktů na straně druhé. (Může jít například o to, že pamětník některá fakta zamlčí a řekne tak jen část pravdy, třeba vědomě nejmenuje všechny účastníky vzpomínaného děje, některého - který mu při popisu dané situace z nějakého důvodu nevyhovuje nebo který by mohl negativně ovlivnit jeho vzpomínku či pro pamětníka nežádoucím způsobem posunout vyznění vzpomínky - vynechá. Tento subjektivní výběr faktů se objevuje v memoárech všech vývojových období a čtenář to nemůže snadno rozeznat, protože osobní zážitky pamětníkovy jsou hůře verifikovatelné. Pravdy je možné se dopídit četbou jiných vzpomínek nebo někde objeveným dokumentem apod.)

Memoáry vycházejí z vlastních pamětníkových zážitků, ale také z materiálu, jehož úkolem je osvěžit svědkovu paměť, verifikovat některé vzpomínané události; i pamětník někdy pracuje s konstrukcí reality. Na rozdíl od historické prózy nejsou mezery v pamětníkových vzpomínkách vyplňovány - vzniká tak mozaika, v pamětech dosti častá (Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, V. V. Štech, Vilém Závada ad.) Do jedné řady se tak dostávají události různého významu a důležitosti, aniž musejí být hierarchizovány; to je ono subjektivní hledisko, vlastní zorný úhel. Tato osobní informace o sobě a o době může působit zdánlivou objektivností. Autor historické prózy ovšem třídit a hodnotit musí, ať už z jakýchkoliv pozic. K pomyslné hranici mezi literaturou faktu a literaturou krásnou se tedy blíží oba žánry, každý ze své strany. Tato hranice by neměla být zásadním způsobem překračována, k tomu však dochází například v pamětech historiků a zároveň spisovatelů (Alois Jirásek) nebo tam, kde memoáry slouží jako jeden z podkladů či pramenů pro historické beletristické dílo. Naopak historické dílo podkladem pro memoáry nebývá.

Rád bych ještě připomněl obecně známý fakt, že zatímco autor historické prózy může sáhnout do jakékoliv doby, k níž má vztah i potřebný dokumentární materiál, volba je tedy ponechána na jeho vůli, pamětník je omezen většinou (pokud nepoužívá rodinných zápisků) svým vlastním životem, tím, co prožil a viděl. Proto také hrdinou memoárů je většinou pamětník sám. Jestliže budeme souhlasit s tvrzením Josefa Hrabáka (Čtení o románu, Praha 1981, s. 175), že děj každého románového vypravování se odehrává v minulosti. Za historický román v pravém slova smyslu však zpravidla pokládáme jen takové vypravování, jehož děj je položen do minulosti tak vzdálené, že o ní již nemáme vědomí zakládající se na vlastní paměti nebo na zprávách starších vrstevníků , pak historická beletrie začíná tam, kde končí memoáry, nazíráno z hlediska pamětníkových současníků. Memoárové dílo vnímané čtenářem po delším časovém odstupu, rovnajícím se času uvedenému v Hrabákově soudu, však už může jako historická próza působit.

Je tu však ještě jeden problém, a to je vztah memoárového i historického díla k pisatelově současnosti. U memoárů je to jednodušší, autor současné myšlení a cítění do memoárů při psaní promítá. Ale i dobrá historická próza odpovídá na problémy vyskytující se v současné společnosti, i když často zprostředkovaně, někdy i jinotajně. Vladislav Vančura říká, že u vědomí souvislého literárního díla pociťujeme pak, že přítomnost je jen vrcholík čeření, které se táhne do veliké dálky. Pociťujeme, že každý nový básnický tvar je jen pří? nesmírného pohybu, že je to dovršení i počátek výslednice i zdroj síly, která neumírá. (Vědomí souvislostí. Praha 1958, s. 46.)

Pokusme se o stručné shrnutí. To, co oba žánry spojuje, je fakt, že jak memoáry, tak realitická historická próza pojednávají o reálné minulosti. Vyprávění je retrospektivní, mezi časem, v němž se popisované události odehrávají, a časem, v němž se o nich píše, leží nezičasový faktor, který je pro vnímání obou žánrů potřebný. Dodržován je chronologický sled, zpracovávaná problematika má většinou vztah k současnosti. Autor pracuje s pramenným, dokladovým, archivním, časopiseckým a jiným materiálem. Společným rysem je i subjektivní přístup k interpretaci popisovaných událostí, u memoárů ovšem silnější a od charakteristiky žánru neodmyslitelný. Pro oba žánry je příznačné hraniční postavení mezi literaturou faktu a beletrií.

Existují však rysy, jimiž se memoáry od historické prózy liší. Jsou určovány samozřejmě žánrovými znaky příznačnými pro každé z těchto literárních děl. Ty se projevují v kompoziční struktuře a úloze, jakou hraje v díle fantazie a výmysl. Pamětníkovu dílu dává kompozici běh života, děj negraduje a nepointuje, nespojuje časové úseky uměleckou fikcí a nevytváří fiktivní postavy. Ucelenost historické prózy se tu často objevuje vedle mozaikovitosti memoárů. Ich-forma memoárů stojí vedle er-formy historické prózy. U historické prózy jde o zprostředkované poznání reality na podkladě studia materiálu, v memoárech o popis vlastních zážitků, poznatků. Žánrové povědomí memoárů není postaveno na formě, ale na obsahu sdělovaného. Memoáry mohou sloužit jako materiál nebo inspirační zdroj pro historického spisovatele. Vzpomínky mají však jednu důležitou vlastnost: dokáží zpodobnit atmosféru minulých dob, která je pramenným materiálem či dokumenty těžko postižitelná.

Všimněme si v této souvislosti například knihy Čestmíra Jeřábka V zajetí stalinismu , což je rozsáhlý výbor z deníků let 1948-1958, čítající téměř 400 stran, vydaný nakladatelstvím Barrister a Principal v Brně 2000. (Spisovatel už vydal dříve deník V zajetí Antikristově, což je zaznamenání událostí a zážitků z let nacistické okupace.) Při sepisování obou deníků věřil autor v jejich vydání, proto jim dával do jisté míry beletristickou příchuť. Druhý deník je svědectví o padesátých letech, kde se společenské události prolínají s rodinným a osobním životem, kde kulturní události a zážitky najdeme vedle glosování politických jevů. Je tu odhalena doba, a to v mozaice složené z drobných detailů, názorů, úvah, zamyšlení, kritických postřehů atd. Deník nám pomáhá pochopit popisovanou dobu, uvědomit si její charakter - je to způsob dobře a působivě vykreslené atmosféry padsátých let. Najednou víme o této době díky Jeřábkovi víc, uvědomujeme si nové souvislosti, náš zeschematizovaný pohled se oživuje, cítíme se vtaženi do událostí a nuceni zaujímat k nim stanovisko. Kniha ukazuje sílu memoárového obrazu. Nezapomeňme na druhou stranu, že v té době také psané a vydávané totalitní memoáry upravují a vědomě zkreslují realitu a že neoficiální paměti psané v době totality (normalizace) zesilují subjektivní pohled. Ale řekněme si rovněž, že zejména u pamětí hraje velkou úlohu i autocenzura, která poznamenává vzpomínky často více, že by to udělala cenzura oficiální. To je patrné konečně už i v době nejstarší, i u pamětí ze 17. století. Není příliš mnoho pamětníků plně otevřených. Jsou zde však např. některé básnické deníky v posledních letech vydané, ale ty už opouštějí vymezené úrodné (i když ne jednoznačně ohraničené) memoárové pole.

Aspoň tolik k tomu (a víme, že problémů je daleko více), jakým způsobem zobrazuje skutečnost memoárová literatura.

Poznámka: K referátu bylo částečně využito autorovy obsáhlejší stati Memoáry a historická beletrie. Příspěvek k poetice memoárů, otištěné ve SPFFBU, D 36-37, 1989-1990, s. 27-36.

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno   *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno   17. 11. 2018 státní svátek - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie  
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 15.11.2018 13:38
TOPlist