Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Paměti a zlatý fond českého ekonomického myšlení

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Paměti a zlatý fond českého ekonomického myšlení

Vladimír Seidl

Můj příspěvek se poněkud vymyká z vymezeného tématického rámce této konference, ale věřím, že přesto bude přijat s porozuměním a se zájmem.

Pracuji na Vysoké škole ekonomické v Praze v Centru informačních a knihovnických služeb /dále CIKS VŠE/ a podám stručnou informaci o záměrech a struktuře jednoho z našich rozpracovávaných dlouhodobých programů, který jsme nazvali Zlatý fond českého ekonomického myšlení. Současně popíši dvě publikace tohoto fondu, které mají bezprostřední vztah k tématu konference, přitom se hlavně zaměřím na zvláštnosti jejich vzniku, obsahu a významu.

CIKS VŠE vzniklo roku 1995 spojením Informačního servisu VŠE a bývalé Ústřední ekonomické knihovny /dále ÚEK/, která byla až do prosince 1994 součástí Národní knihovny v Praze, ačkoliv přes 40 let působila v hlavní budově VŠE. Původně vznikla v roce 1952 jako Státní knihovna společenských věd ze studijního oddělení ministerstva práce a sociální péče a byla doplněna knihovnou Vysoké školy obchodní, Vysoké školy politické a sociální, Československého ústavu práce apod. Bylo to ve vypjaté poúnorové atmosféře zostřování třídního boje, kdy z učebních programů a následně i z knižních fondů zmizela na čtyři desetiletí jména a díla zakázaných reakčních autorů, jako byli čeští ekonomové Engliš a Macek. S knihami na indexu, ale nejen s nimi, se nezacházelo v rukavičkách. Desetitisíce titulů bez řádných revizí a systémového zpracování končily v nevyhovujících sklepních prostorech staré budovy VŠE. Navíc, po řadě havárií vodovodního řádu četné svazky byly zničeny, jiné v různé míře poškozeny a další narychlo uloženy, kde se dalo. Prostě, kontinuální a systematické udržování, doplňování, zpracování a využívání ekonomické literatury bylo od počátku padesátých do konce osmdesátých let v podstatě přerušeno a knihovna CIKS VŠE převzala knižní fondy ve smutném stavu. Za této situace nemohla v plném rozsahu a žádoucí kvalitě plnit funkce a poslání, které dostala do vínku po své předchůdkyni ÚEK. Proto jedním z prvních jejích úkolů bylo přistoupit k revizi a zhodnocení stavu knihovního fondu.

Během revizí převzatých fondů, v nichž obsahovým posouzením prošlo zhruba 350 tisíc knihovních jednotek, se postupně mimo jiné dospělo k následujícím třem poznatkům:

  1. řada děl zahraničních i domácích národohospodářů, které patří ke stavebním kamenům vývoje ekonomického myšlení, v našem fondu chybí, např. Kaizlova Finanční věda
  2. revidované knihy s národohospodářskou tématikou, vydané do roku 1948, jsou většinou chaotickým slepencem zbytků ekonomických knihoven několika našich národohospodářů, jako byli J. Gruber, C. Horáček, J. Macek a další, jakož i národohospodářských společností a institucí, jako byla Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách /1833-1948/ a podobně, které byly po únoru 1948 narychlo rušeny [1]
  3. přes to lze z těchto torz ekonomických knihoven sestavit úctyhodný historický badatelský fond počínaje velkým jednosvazkovým souborem děl Nicola Macchiavelliho z roku 1550 a konče pracemi Karla Engliše, Josefa Macka a dalších národohospodářů, napsaných a vydaných před rokem 1949.

A z těchto závěrů a poznatků se nakonec zrodila myšlenka, projekt vybudování Zlatého fondu českého ekonomického myšlení. Domníváme se, že by měl přispívat k udržování a posilování kontinuity ekonomického myšlení a vzdělávání plněním čtyř základních funkcí. . Za prvé, bude zapotřebí shromažďovat, postupně a trvale, vše podstatné, co patří do dějin českého ekonomického myšlení. V současné době jeho základ tvoří tituly a časopisy, které se v použitelné podobě zachovaly v našem fondu. Chybějící díla českých a zahraničních národohospodářů, chybějící čísla a ročníky ekonomických časopisů atd. budeme postupně získávat všemi dostupnými cestami. Pokud se nám nepodaří sehnat originály, pokusíme se pořídit alespoň jejich kopie. Za druhé, je nutno uchovávat všechna významná díla českých národohospodářů, ekonomická periodika a další národohospodářské publikace pro budoucí generace a to v co nejlepším stavu. Vycházíme z přesvědčení, že tento fond je součástí duchovního dědictví naší společnosti. Za třetí, je třeba zpřístupňovat myšlenkové bohatství tohoto fondu v jeho mnohotvárnosti a rozporuplnosti, bez vyřazování jakýchkoli myšlenkových proudů a to jak tradičními cestami /knihovnické služby, ediční činnost a pořádání výstavek/, [2] tak i pomocí elektronických medií, internetu a to nejen úzce odborné a akademické obci, ale i co nejširší veřejnosti. Za čtvrté, v souladu s koncepcí aktivní role knihovníka bude účelné inspirovat návraty k myšlenkovému odkazu našich národohospodářů upozorňováním veřejnosti, zvláště akademické obce na nově objevené práce, na zapomenutá či málo známá pojednání s aktuálními podněty, vydáváním vybraných sborníků a bibliografických přehledů k ožehavým otázkám národního hospodářství a pod.

Počítáme s tím, že fond bude mít - obrazně řečeno - dvě podoby : virtuální a fyzickou, které se budou přes odlišnou formu, strukturu a funkci vzájemně doplňovat. V prvém případě to bude soubor na sebe navazujících databází jako jsou medailónky národohospodářů, digitalizované kopie významných, v knihovnách těžko dostupných národohospodářských děl, seznamy ekonomické literatury, charakteristiky národohospodářských institucí, spolků, vysokých škol, knihoven, periodik, obrazová dokumentace apod., které budou zpřístupněny široké veřejnosti prostřednictvím elektronického souborného katalogu VŠE v síti internetu. V případě druhém se bude jednat o tištěné publikace, případně o jejich kopie, uložené a za určitých podmínek přístupné na třech místech: v depozitáři vzácných svazků se speciálním režimem, na badatelském pracovišti historického fondu pro vymezený okruh odborníků a zájemců a ve speciálním oddělení knihovny CIKS přístupné široké veřejnosti. Ve svém souhrnu, bude Zlatý fond českého ekonomického myšlení ve své fyzické podobě sestávat z osmi vzájemně propojených a na sebe navazujících souborů:

  1. práce /monografie, učebnice, sborníky, články/ přibližně stovky významných národohospodářů, působících v Čechách /respektive v Československu/ od poloviny 18. století do roku 1948 [3]
  2. díla předních zahraničních ekonomů, zejména z těch škol a proudů, které měly rozhodující vliv na formování a vývoj českého ekonomického myšlení, jako byla např. německá historická škola
  3. svazky dobových naučných slovníků a specializovaných ekonomických a obchodních encyklopedií, podávajících v koncentrované podobě výmluvné svědectví o úrovni českého ekonomického myšlení v příslušné době /např. třísvazkový Slovník národohospodářský, sociální a politický, vydaný v letech 1929-1933 pod redakcí prof. dr. Emanuela Chalupného/
  4. ucelené ročníky ekonomických časopisů a novin, v nichž se zvlášť výrazně obráží tvorba našich ekonomů a hospodářský život v Čechách /v prvé řadě se jedná o Obzor národohospodářský z let 1896-1950/
  5. publikace vládních, úředních, spolkových a soukromých národohospodářských institucí, zachycujících v širších souvislostech prostředí a zázemí, v němž naši přední ekonomové žili a tvořili /např. Zprávy Národohospodářského ústavu zřízeného při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze roku 1906/
  6. sborníky zákonů a nařízení platných ve své době na území Čech, Moravy a Slezska od dob Marie-Terezie až po rok 1948, vymezujících právní a politický rámec hospodářského a společenského života a které byly v řadě případů dílem našich národohospodářů /mám na mysli např. účast Karla Engliše ve funkci ministra financí na tvorbě a novelizaci řady zákonů a nařízení týkajících se státního rozpočtu a daňového systému v letech 1926-1930/
  7. dokumentace o životě a díle našich ekonomů, o soustavě ekonomického vzdělávání, o činnosti hospodářských institucí, o hospodářském životě toho či onoho období, jako jsou osobní fotografie a dokumenty, záznamy rozhlasových přednášek, dobové snímky budov, institucí atd., získávané v příslušných archivech, od soukromých osob apod. /např. od obecního úřadu ve slezské Hrabyni, rodišti K. Engliše, jsme dostali soubor kopií dokumentů ze života a rodiště tohoto významného českého národohospodáře/
  8. knihy a články o hospodářských dějinách a vývoji ekonomického myšlení ve světě a u nás, o životě a díle významných národohospodářů, včetně jejich životopisů, vzpomínek, sborníků vydávaných u příležitosti jejich kulatých životních jubileí apod.

A právě o tomto posledním souboru Zlatého fondu českého ekonomického myšlení chtěl bych se zmínit poněkud více s ohledem na tématické zaměření konference. V něm totiž samostatnou skupinu tvoří paměti, chronologicky uspořádaná a okomentovaná korespondence a jubilejní památníky předních českých národohospodářů počínaje Františkem Ladislavem Riegrem /1818-1903/, pokračujíc Albínem Bráfem /1851-1912/, Josefem Kaizlem /1854-1901/, Aloisem Rašínem /1867-1923/, Karlem Kramářem /1860-1937, Karlem Englišem /1880-1961/ a konče Ladislavem Feierabendem /1891-1969/ a Jiřím Hejdou /1895-1985/. Jsou to nejenom obšírné dokumenty o životě a díle těchto a celé řady dalších našich špičkových ekonomů, o vývoji našeho ekonomického myšlení, ale současně i nevšední zdroje informací o historii naší společnosti od konce první poloviny 19. století do 70. let druhé poloviny 20. století. Vždyť tito ekonomové patřili k významným osobnostem, které se podílely velkou měrou na formování a proměnách české moderní společnosti a jež měly rozsáhlé společenské styky. Dvě publikace uvedu obšírněji: Paměti Albína Bráfa a sborník Englišova šedesátka. Liší se formou, obsahem, účelem, ale jedno mají společné - jsou svérázným obrazem části historické reality své doby, v kterém pozorný čtenář nalezne i hodnoty nadčasové. Na ty chci zvláště upozornit.

x

Albín Bráf, rodák z jihomoravské Třebíče, byl prvním českým universitním učitelem národního hospodářství /od roku 1882/, vychoval celé pokolení českých národohospodářů, kteří vesměs zaujali významná místa v hospodářském životě nového státu po říjnovém převratu v roce 1918 /na prvním místě jmenujme Karla Engliše/. Jako přední politik staročeské strany se dvakrát stal ministrem orby ve vídeňské vládě /1909 a 1911-12/. Byl spoluzakladatelem četných institucí českého života kulturního i hospodářského /např. Zemské banky v Praze/. A velkou roli v jeho osobním a politickém životě, v jeho společenském postavení hrála okolnost, že se oženil s dcerou F.L. Riegra, vnučkou F. Palackého

Bráfovy Paměti vyšly deset let po jeho smrti v roce 1922 jako první díl pětisvazkového souboru jeho vybraných děl. Na výslovné Bráfovo přání se tohoto úkolu ujali dva jeho žáci a pokračovatelé Cyril Horáček a Josef Gruber, kteří v poválečném Československu byli ministry v prvních vládách. První svazek Bráfových spisů má dvě, stránkově téměř rovnocenné části: vlastní stostránkové paměti a 14 článků nekrologických a příležitostných na zhruba 125 stránkách, které Bráf výslovně prohlásil za součást svých pamětí. Jsou to převážně statě o významných osobnostech tehdejšího českého společenského života, které hrály v jeho životě nemalou úlohu - o J. Kaizlovi, M. Talířovi, J. Pražákovi, F.L. Riegrovi, K. Mattušovi, knížeti Lobkowiczovi, J. Hlávkovi, A. Wiehlovi a A. Olivovi. Autorem úvodu je J. Gruber, objasňuje v něm okolnosti vzniku a vydání těchto pamětí, cituje dopis T.G. Masaryka, reagujícího na část Bráfových pamětí a to způsobem nebývalým. A právě tato epizodka, která významně dokresluje osobnost T.G. Masaryka i A. Bráfa, dodává publikaci nadčasový význam.

Své paměti A. Bráf začal psát roku 1908 v nejkrutější době svého života, ve slezském sanatoriu u smrtelného lože svého jediného dítěte, devatenáctiletého syna Václava. Nebylo to snadné, psát z pouhé paměti, kdy se těžko dodržuje chronologický postup, a v horoucích mukách, jaké pociťoval vida hocha tak neobyčejné inteligence na duchu hynout a kdy lékaři také jeho samotného upozorňovali na již se jevící známky nemoci, která jej o čtyři léta později sklátila v hrob. [4] Soustavnější záznam svých pamětí politických a vzpomínek rodinných a jinošských připravoval delší dobu, ale začal je psát teprve v sanatoriu u lůžka umírajícího syna, aby se odreagoval a jako kdyby tušil, že již mu také mnoho času nezbývá. Bráf tam napsal hezký kus svých pamětí, hlavně politických, a náčrtky k sepsání vzpomínek na osobní a rodinný život. Ale k tomu se již pro povinnosti a rychle pokračující nemoc Bráf nedostal.

Ke svým pamětem, rozčleněným do jedenácti kapitol, se Bráf však přece jenom čas od času vracel, místy je doplňoval a některé původně ostřejší obraty uhlazoval. Na obalu čtvrté až sedmé části poznamenal: neuveřejňovat před rokem 1915. Jednalo se o politické události z let 1889-1890, 1895-96 a 1898, které Bráf i po deseti dvaceti letech, kdy psal své paměti, stále ještě považoval po dobu dalších pěti sedmi let z různých důvodů za velice choulostivé.

V jedenácti kapitolách na sto stránkách vzpomínek Bráf zachycuje napřeskáčku některé společenské události z let 1882 až 1908. Jsou to především málo známé drobnosti z dějin úsilí o druhou českou univerzitu /1902-1904/, kdy se projednávalo, kde by měla být zřízena - v Olomouci nebo v Brně. [5] Dále v nich najdeme podrobné záznamy různých, dá se říci politicky choulostivých událostí, které se především odehrávaly na půdě sněmu a jichž byl Bráf bezprostředním účastníkem, jako byly punktace v r. 1890 a jednání o zřízení národního českého muzea. Paměti uzavírají poznámky o tom, jak vznikla Česká akademie a k ní přičleněný Národohospodářský ústav, jehož prezidentem se stal po smrti Hlávka v roce 1908. [6]

Zvláštní místo v Bráfových Pamětech zaujímá třetí kapitola Mé styky s T. G. Masarykem. [7] Bráf popisuje a hodnotí vývoj svých vztahů s Masarykem v letech 1882-1890, kdy byly dost časté a ne zcela chladné, a zároveň charakterizuje kladné i záporné osobní, profesní a politické vlastnosti Masaryka, jeho rozporuplný vliv na český společenský život. Počáteční dojem Bráfa a jeho okolí z prvních kontaktů s Masarykem v roce 1882, kdy vstoupil na právě zřízené české univerzitě do kruhu mladšího profesorstva, byl takřka venkoncem příznivý. Nebylo k tomu mnoho zapotřebí, aby se poznalo, že jest mužem obsáhlého vzdělání, značného rozhledu, bystrého ducha a silné energie, píše Bráf. Jeho zabíhání do nářečí slováckého nebylo bez pikantnosti a jeho způsoby společenské, na naše zvyky trochu drsné /neuměl snad nikdy a nenaučil se např. slušně smeknout/, dodávaly jeho osobnosti něco yankeeovské rázovitosti i nevykládaly se mu ve zlé, jak by se snad byly vykládaly jinému. Hlavní nám bylo, že přinesl ve svém oboru nové směry učení, kterých bylo potřebí při nepopiratelné jednostrannosti, v níž až dosud trčelo v Praze pěstování filosofie, alespoň pokud se dálo jazykem českým. A měl i podmínky učitelského úspěchu: živost letory, čilost a odvahu. Talent a kuráž, ty se mu věru nedaly upřít. Nové předměty rozhovorů a sporů přišly s ním do našich společných večerů a k větší menší dávce kritiky byli jsme naladěni všickni... Otevření samostatné české university stavělo nám nové úkoly před oči a očekávali jsme vůbec jisté obrození českého života účinkem nového rozvoje duchovních sil a vyšších hledišť, jež se jím do všeho života národního přivedou. [8]

Když Masaryk v roce 1884 založil kritický časopis Atheneum, příznivé nazírání na něho se ještě více posílilo, i když, pokračuje Bráf - jsme porůznu bývali nemile dotčeni jeho příliš příkrými posudky o osobách i věcech českých, které on dosud nemohl ani tou měrou seznati, aby o nich měl vlastní objektivní názor. Objektivnost, ze šetrného zřetele k historickému původu a vývoji věci plynoucí, byla mu cizí a náchylnost ke kritisování tak silná, že i v pracích jeho literárních nedala vzniknouti potřebné míře piety a slušnosti, která ukládá objektivné podání cizích názorů, s nimiž se chceme vypořádati. Jakoby pro samou nedočkavost kritickou neměl dost trpělivosti k něčemu podobnému, předbíhal a přerušoval výklad cizího názoru odsuzujícími poznámkami... [9]

Proto se postupně začalo mínění o Masarykovi diferencovat a měnit. Podle Bráfa, Masarykovy rozličné kritické nešetrnosti a ukvapenosti odvrátily od něho nejprve přízeň mnohých starších mezi našimi vědeckými autoritami, jako Tomka, Randy, Otta, Kalouska, Pražáka atd. Začali pochybovati o bytelnosti a solidnosti jeho vědecké, patřili na něho s nedůvěrou, viděli v jeho vystupování něco jako šarlatánství. Bráf se v té době ještě snažil příkrost úsudků takových mírnit a upozorňovat, že by bylo chybou pro méně sympatický způsob zevního vystupování přehlížeti dobré jádro, jež tu nepopiratelně jest, nadání a vědění. [10]

Zásadní obrat nastal v roce 1886 v souvislosti s uveřejněním Gebauerova článku o nepravosti rukopisu královédvorského a zelenohorského v Athenaeu. Bráfa rozhořčily dvě věci. Za prvé, skutečnost, že Masaryk předem neupozornil své odborné spoluredaktory na zveřejnění článku. Bráf měl v redakci na starosti vědy právní a státní. Za druhé, že Gebauerův článek Masaryk doprovodil zcela nepřijatelným, s nikým nekonzultovaným úvodníkem. Bráf doslova napsal: Nemyslím, že by byl kdokoliv z nás spoluredaktorů se vzpíral uveřejnění článku Gebauerova, věcně, vědecky psaného, nikoho neurážejícího. Ale byli bychom se asi svorně ohradili proti úvodnímu listu Masarykovu, který byl vzorem beztaktnosti... všeobecností svých snižujících útoků na všecky, kdo dosud v pravost rukopisů věřili, nanejvýš pobouřil a pohněval, i mne, který jsem ani na minutu nebyl v pochybách o veliké závažnosti důvodů Gebaurových. Nebylo nejmenšího důvodu koho provokovat, kdo dosud v pravost věřil. Bylo-li Gebauerově úvaze třeba doprovodu redakčního, měl býti šetrným k přesvědčení, které se zakládalo na úsudku velikých našich autorit /od smrti Palackého nebylo uplynulo ani ještě 10 let/, proto nebylo třeba nikoho, pranikoho snižovat a spatřovat ve víře v pravost rukopisů bůhví jaký doklad vlastenecké opozdilosti a obmezenosti. Lze říci, že ten nešťastný, opravdu provokativní úvod měl hlavní vinu, že se hádka o pravost rukopisu vyšinula z kolejí věcného vědeckého sporu. [11]

Krátce na to z titulu Athenaeu zmizela jména odborných spoluredaktorů. I když k formální roztržce nedošlo, Bráf se prakticky přestal s Masarykem stýkat. Nedůvěra k němu vzrostla po založení listu Čas v roce 1887 a zveřejnění v jeho prvním čísle článku Masarykova žáka Schauera. Definitivní odcizení a přerušení styků nastalo koncem roku 1889 po dvou Masarykových pokusech o vyjednávání se staročechy o případné spolupráci, když se pokaždé záhy ukázalo, že jednal neupřímně a s postranními úmysly. Poté při náhodných setkáních oba zachovávali jen chladnou společenskou formu. [12]

Závěrem Bráf dodává: ... kdyby mi někdo chtěl ukládat, abych napsal karakteristiku Masarykovu, jako jsem napsal leckteré jiné, netroufal bych si. Zůstal mi člověkem záhadným. Leč soudil jsem o něm celkem příznivěji nežli soudívali ti, kteří s ním bývali v tužším poměru, ale pak se odtrhli. Ti mu nejtížeji odpouštívali jeho náladovost, nedůslednost a jisté autokratství... neupře mu nikdo, že přinesl mnoho nových podnětů, a že v jistých směrech působil příznivě i na mravní smysl mládeže /pohlavní stránka, abstinenství/. Ale sotva kdo za celé století nadělal se tolik křivd jiným, zejména lidem, kteří tak či onak stáli v popředí. Šířil také spíše ducha kritikaření než ducha kritického. Pletl se do všech disciplin, byť o nich neměl sám jasného pojmu... Byl to zlomyslný, ale nikoliv zhola nepřípadný vtip, jenž se pronášel otázkou na odpověď, jaký že jest rozdíl mezi pánem Bohem, německým císařem a prof. Masarykem: Pán Bůh ví všecko, německý císař /Vilém II./ ví všecko lépe, Masaryk ví všecko nejlépe. Sám kladu jemu za chybu největší, že on... nedodělav se sám toho uspokojujícího náboženství, jež hledal, přece se nerozpakoval otřásati náboženskými přesvědčeními širokých vrstev, zvl. pokud jde o katolicismus, způsobem nefilosoficky vášnivým a vůbec se dost sám nepřičinil, aby zápas o názor světový vedl se zbraní nejušlechtilejší, naopak často pomáhal stlačovati jej na úroveň, na jaké stávají obyčejné stranické zápasy politické. Nebojovalo se proti němu vždy loyálně, zvlášť se strany katolické se mu přes míru křivdívalo... Přesto mohl tento neobyčejný člověk míti a zachovati si nepoměrně větší vůdčí vliv, kdyby nebyl měl zvláštní nadání, odpuzovat od sebe právě zralejší, samostatnější myslící hlavy. Proto takových bylo postupem let okolo něho stále méně. [13]

Tolik ve stručnosti z Bráfových pamětí o Masarykovi. Neudivuje, že po vzniku ČSR, kdy se T.G. Masaryk stal prezidentem, byly zvláště v pokrevním příbuzenstvu Bráfově, jak uvádí Gruber ve svém úvodě, projevovány pochybnosti, zdali je v nových poměrech žádoucí a aktuální tyto vzpomínky zveřejnit. V polovině dubna 1919 při jedné příležitosti Gruber se zmínil T.G. Masarykovi o Bráfových Pamětech i o námitkách proti jejich zveřejnění. President ihned, aniž Paměti ještě viděl, bez nejmenších rozpaků nebo úvah prohlásil naprostý souhlas s uveřejněním Pamětí, a sice v nezkráceném rozsahu bez jakýchkoli změn - dokládá Gruber. A když se počátkem května 1919 seznámil s originálem této kapitoly, vrátil jej s dopisem, k jehož zveřejnění dodatečně dal svolení. Masaryk v něm mimo jiné píše: ... Po mém soudu měly by Paměti být uveřejněny, ovšem celé jak jsou, to vyžaduje pieta k zesnulému. Namítáte, že jsou předstiženy vývojem... ano, ale mají cenu jako výraz Bráfovy osobnosti, obsahují dost detailů obecně zajímavých a celková tendence a pojetí charakterizuje právě vynikajícího českého-staročeského-politika. Pokud běží o mne, tož stejně bych si přál uveřejnění, protože to patří k celku: Bráf, je pravda, mně nerozuměl, ale nerozuměli také jiní a nerozuměl jsem sobě já sám. Totiž tenkrát, hnal jsem se za ideálem, jenž mi nebyl tak jasný jak za této války a touto válkou a dělal jsem tenkrát /to vím nejlépe sám/ mnohé chyby. Zejména jsem odpuzoval lidi. Pokud jde o Bráfa... nesprávně posuzoval můj poměr k Kaizlovi a tím i k sobě. Není u nás ještě mnoho lidí, kteří ty, s nimiž nesouhlasí, dovedou si vážit, ba mít i rádi. Slovem - nebudu uveřejněním v nejmenším osobně dotčen. [14]

Svůj úvod Gruber uzavírá těmito slovy: Po všem učitelském i politickém a osvoboditelském působení Masarykově není jistě potřebí jakýchkoliv dalších dokladů o jeho rozumové i mravní velikosti a vznešenosti jeho smýšlení, kdyby však jich bylo potřebí, patřil by k nim zajisté i tento dopis. Také v líčení Bráfově je nepopiratelný základní ton vnitřního uznání tohoto neobyčejného člověka. Vždyť jemu věnoval v Pamětech, v tak tragické pro něho samého době psaných, víc pozornosti než kterémukoliv jinému z vrstevníků - a na vše ostatní v Pamětech je nynější Masarykův dopis nejdůstojnější odpovědí. Duševní souboj, jakému snad není příkladu v naší historii.

K tomu není co dodat.

x

Karel Engliš, rodák z Hrabyně u Opavy, jeden z největších českých národohospodářů a vědců všech dob je tvůrcem první české originální národohospodářské teorie - teleologického pojetí ekonomické vědy a zároveň i autorem první původní české Soustavy národního hospodářství. [15] Výrazně se zasloužil o rozvoj našeho vysokého školství, byl spoluzakladatelem a prvním rektorem Masarykovy univerzity v Brně. Vytvořil vlastní ekonomickou školu, z níž vzešla celá řada našich předních ekonomů, jako byli V. Vybral a V. Chytil. V meziválečném období jako ministr financí v šesti vládách a guvernér Národní banky se významnou měrou zasloužil o zformování a rozvoj našeho hospodářského života. Byl posledním předúnorovým rektorem Univerzity Karlovy v Praze. Po únoru 1948 byl persekvován a zemřel v ústraní v rodné Hrabyni. Jeho poslední několikasvazkové dílo Logika, které bylo počátkem roku 1948 už připraveno do tisku a jehož hotová sazba byla po únoru rozmetána, stále čeká na své vydání.

Sborník Englišova šedesátka byl vydán ke dni Englišových šedesátých narozenin - k 17. srpnu 1940. Některé příspěvky, např. F. Peroutky a M. Horny, byly zřejmě napsány dříve a při jiné příležitosti. Sborník vyšel nákladem Kroužku přátel K. Engliše v čele s profesorem F. Weyrem a ministrem protektorátní vlády J. Kalfusem jako soukromý a neprodejný výtisk v 500 exemplářích. Grafickou úpravu navrhl a kresby zhotovil člen Devětsilu, malíř a karikaturista Otokar Mrkvička. Takže máme před sebou nejen vzpomínkový památník vysoké úrovně, ale zároveň i bibliografickou raritu, hodnotnou i po výtvarné stránce.

Nesmíme však opomenout i další, velice důležitý moment. Sborník vyšel za hitlerovské okupace, v podmínkách protektorátu, po vítězném tažení nacistických vojsk v západní Evropě a... po uznání prozatímní československé vlády v Londýně v čele s prezidentem Benešem Velkou Britanií dne 21. července 1940. Připomeňme si k tomu dvě okolnosti. Sborník byl věnován jednomu z předních státníků předmnichovského Československa a věrných stoupenců Masaryka a Beneše, který ještě v roce 1938 měl odvahu napsat a vydat v pěti evropských jazycích tvrdou kritiku německého fašismu pod názvem Německý socialismus jako program Sudetoněmecké strany. Člověku, který po 15. březnu 1939 za jásotu českých vlastenců pomohl zorganizovat převoz ostatků K.H. Máchy ze zabraného pohraničí do Prahy. Dále, vzpomínkový památník byl dílem přátel Engliše, kteří rovněž jako on vesměs patřili mezi známé představitele demokratického Československa. V tomto kontextu musíme vydání sborníku považovat za hrdinský vlastenecký čin, za svéráznou politickou výzvu okupantům, vždyť jedním z přispěvovatelů byl dokonce sám předseda protektorátní vlády Alois Eliáš.

Stopadesátistránkový sborník obsahuje kromě tří karikatur Engliše a obrazové přílohy o paláci hraběte Clam-Gallase, v němž v letech 1918-1932 sídlilo ministerstvo financí a v kterém tudíž šestkrát za sebou Engliš ministroval, dvacet šest příspěvků třiadvaceti autorů. Vedle ekonomů F.L. Dvořáka, M. Horny, letos dne 28.října posmrtně vyznamenaného V. Chytila, J. Kalfuse a V. Vybrala jsou mezi nimi statistik J. Auerhan, popravený za heydrichiády, voják a politiky A. Eliáš, rovněž popravený za heydrichiády, právníci F. Čada, J. Kallab, Z. Neubauer, O. Sommer, F. Weyr, novináři F. Peroutka a J. Kolářík, spisovatel Bass a další. Stručně řečeno - psali kolegové ze studijních let, spolupracovníci z vysokých škol a úřadů, žáci, celoživotní přátelé.

Vzpomínky na sympatického šedesátníka otevírá Bassova půvabná básnička v místním nářečí - Synek z Hrabyně. Vybral a Chytil hodnotí celoživotní dílo Engliše jako ekonoma v kontextu vývoje národohospodářského myšlení ve světě. Jiní akcentují ty či ony lidské a profesní rysy oslavence. Weyr přibližuje podstatu svého intelektuálního přátelství s mužem v poutech logiky, posedlého potřebou práce a činnosti. Chytil sestavuje psychologickou podobiznu svého učitele. Neubauer vyzdvihuje Englišovy přednosti jako vysokoškolského pedagoga a vášnivého debatéra. Další spíše líčí své zážitky ze spolupráce s Englišem. Auerhan vzpomíná o době, kdy Engliš začínal jako statistik. Kalfus a Kolářík vypráví o Englišovi, když byl ministrem financí. Bývalý ministr školství a osvěty Krčmář a Eliáš, jako bývalý pracovník MNO líčí zážitky ze spolupráce s Englišem při sestavování státního rozpočtu. O guvernérském období Engliše píše Dvořák, Horna a Peroutka. Někteří poodhalují Englišovo soukromí, jeho zvyky a záliby. V řadě příspěvků se prolínají různé prvky - hodnotící skici životního díla či osobnosti jubilanta s osobními vzpomínkami na různé epizody z Englišova života. Nechybí ani různá přání.

A když tuto pestrou mozaiku složíme dohromady, získáme plastický obraz Karla Engliše i jako státníka, vědce a pedagoga s mimořádnými vlastnostmi, z nichž se dá sestavit nadčasový prototyp ideálního veřejného činitele, i jako řadového člověka z masa a kostí, který má své slabůstky a neopakovatelné osobitosti. Pro ilustraci si uveďme alespoň tři úryvky.

Zcela určitě nejzákladnějším rysem duchovního charakteru naprosto mimořádné osobnosti Engliše jako Dělníka ducha je, dle Václava Chytila, jak na vědeckém, tak politicko-hospodářském poli bezpříkladné bohatství tvořivosti, což však rozvedeno znamená mimořádnou kapacitu myšlenkovou, spojenou s ohromnou kapacitou pracovní. Bude to právě asi tento rys Engliše člověka, který bude nejvíce obdivován, vzbuzuje již dnes úžas a obdiv u všech Englišových spolupracovníků. Jeho pracovní kapacita a její tempo... nalezne sotva příklad. Když byl Engliš guvernérem Národní banky, psal - většinou po nocích anebo v časných ranních hodinách - svou Soustavu národního hospodářství. Na jednom z archů rukopisu je poznámka: Psáno po recepci v bance od 2-4 hodin ráno. Spravoval současně měnu /v dobách, kdy se hospodářská problematika soustřeďovala právě k ní/ a psal ve volných chvílích, které kradl odpočinku, své ústřední dílo /napsav při tom jen tak mimochodem dvě jiné knihy, z nichž každá mohla by spravedlivě býti pramenem pýchy kteréhokoliv vědeckého pracovníka, pěknou řádku článků v to nepočítaje/. [16]

I Neubauerův Engliš je muž nesmírné energie a výbušné vitality. Jeho elán vital je v něm skryt jako třaskavina ve skladišti. A tato životní energie se z největší části koncentruje v mozku a v největší vášni Englišově: lásce k problémům a k jejich logickému řešení. Engliš se vrhá na problémy s náruživostí labužníka a zpracovává je argumenty svojí železné logiky s úžasnou formální přesností a exaktností... [17]

Tuto stránku podrobněji rozvádí celoživotní přítel Weyr: ... ze spolupráce s Englišem získal jsem nesmírně mnoho. Byl to následek jeho zcela mimořádného daru podávati své myšlenky jasně a jednoduše a s houževnatostí, která neustane, dokud svého posluchače nepřesvědčí... Společným hlavním pilířem našeho intelektuálního přátelství jest ona ratio shora vzpomenutá. Je to logika svou podstatou analytická, deduktivní, nebo chcete-li, matematická. S ní souvisí větší záliba v obecných problémech a pravdách než v tzv. mikrologiích. Engliš nebyl by na příklad nikdy schopen napsati nějaké podrobné dějiny národohospodářské vědy, nebo piplati se se statistickým a jiným popisem hospodářských zařízení a podniků na tom či onom území. Ne že by toho nedovedl, ale neměl by prostě k tomu nezbytnou trpělivost. Engliš je vůbec netrpělivým čtenářem: raději myslí než čte. V jeho spisech najdete velmi málo citátů cizích prací pod čarou. To je ovšem velký úraz s hlediska běžného názoru na učeného spisovatele, od kterého názor ten nepřeje si ani tak vlastních původních myšlenek, jako spíše učenosti dokumentované rozsáhlou sčetlostí a hojnými citáty. Nesporná skutečnost, že Engliš více než je jinak obvyklo ve svých pracích ignoruje tzv. literaturu neznamená ale, že by se s ní nedovedl vypořádat. Vydráždí-li a zaujme-li ho totiž nějaký literární projev, dovede třeba napsati polemiku desetkrát delší než byl onen projev sám. A polemik - literárních a jiných - měl ve svém životě dost. [18]

Shrneme-li vše výše uvedené o Englišovi, nezbývá než konstatovat, že neštěstím jeho a české vědy bylo, že uprostřed nového tvůrčího rozletu od ucelené ekonomické soustavy k ucelené soustavě logické Engliš byl lidsky zasažen a současně odtržen od univerzitního života a rychlého pohybu vědy ve světě nejdříve protektorátní zvůlí a pak poúnorovou totalitou.

x

Prosím za odpuštění, ale nemohu si odpustit, abych nekončil příspěvek přáním: kéž bychom i dnes měli takové velikány ducha, pracovitosti a morální občanské odpovědnosti, jako byli učitel Bráf a jeho žák Engliš.

Literatura

Bráf, A.: Život a dílo. Díl první. Paměti. Vydal J. Gruber. Praha 1922, 227 str.

Bráf, A.: Život a dílo. Díl pátý. Praha 1924. Životopis, napsal J. Gruber, str.211-269

Bráfův památník. Vydaný u příležitosti odhalení pamětní desky na rodném domě v Třebíči 16.-18. září 1927 u příležitosti patnáctého výročí jeho úmrtí. Třebíč 1927, 119 str.

Engliš, K.: Hrabyň mého mládí. Matice slezská, Opava 1999, 108 str.

Englišova šedesátka. Nákladem Kroužku přátel profesora Engliše v čele s dr. F. Weyrem. Zlín 1940, 147 str.

Feierabend, L.: Soumrak československé demokracie. Díl I. a II. Londýn 1988, 321 a 508 str.

Hejda, J.: Žil jsem zbytečně. Román mého života. Praha 1991, 431 str. + obraz. přílohy

Kaizl, J.: Z mého života. Vydal Z. Tobolka. I.-III. díl. Praha 1907-1914 /V knihovně CIKS VŠE v Praze se dochoval pouze první část třetího dílu/

Kramář, K.: Paměti. Vydal a úvodem o životě a díle K. Kramáře doplnil K. Hoch. Praha 1938, 397 str.

Rašínův památník. Praha 1927, 221 str. + obraz. příloha

Rieger, F.L.: Listář. Vydali Heider a Šusta. Praha 1926 /Knihovna CIKS VŠE nemá k dispozici/

Vencovský, F.: Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948. Brno 1997, 433 str.

Poznámky pod čarou

[1]V této souvislosti doporučuji věnovat jednu z příštích těchto konferencí osudu velkých soukromých a veřejných knihoven. Připomínám vyprávění Hrabalova Haňti, pracovníka sběrných surovin, ve Velké hlučné samotě o osudu Státní pruské knihovny po 2. světové válce.

[2]CIKS od roku 1998 uspořádal již šest výstavek, věnovaných převážně jubilejním výročím předních národohospodářů, kteří se podíleli na formování české moderní společnosti a našeho ekonomického myšlení, jako byli F.L.Rieger, Albín Bráf a Josef Kaizl. Výstavka o Karlu Englišovi otevřená v roce 2000 u příležitosti jeho 120. výročí narození, letos našla svojí reprízu nejprve na půdě brněnské Masarykovy univerzity a na podzim v prostorách olomoucké Univerzity Palackého.

[3]V další fázi se počítá s tím, že Zlatý fond českého ekonomického myšlení bude zahrnovat i následující dvě období: 1949-1989 a od r.1990 po současnost.

[4]Bráf, A.: Život a dílo, díl první, Praha 1922, z předmluvy vydavatele J. Grubera /není stránkována/.

[5]tamtéž, str. 5

[6]tamtéž, str. 95 a 183

[7]tamtéž, str. 15-27

[8]tamtéž, str. 15

[9]tamtéž, str. 16

[10]tamtéž, str. 16

[11]tamtéž, str. 18

[12]Srovnej s Kramářovým popisem této události, když se po 40 letech seznámil s Bráfovými pamětmi. Viz Kramář, K.: Paměti, Praha 1937, s. 92-93. Kramář ve svých pamětech zachycuje politickou spolupráci s Masarykem a Kaizlem.

[13]tamtéž, str. 26-27

[14]tamtéž, úvod Grubera

[15]Engliš, K.: Soustava národního hospodářství. Melantrich, Praha 1938, sv. I., 892 str., sv. II., 725 str.

[16]Englišova šedesátka. Zlín 1940, str. 46-47.

[17]tamtéž, str. 38

[18]tamtéž, str. 25-26

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 09.08.2018 11:21
TOPlist