Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Měšťanské paměti raného novověku - pramen poznávání každodennosti

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Měšťanské paměti raného novověku - pramen poznávání každodennosti

Marie Tošnerová

Memoárová literatura patří dodnes k hojně rozšířenému a oblíbenému literárnímu žánru. Paměti psali naši předkové, píší současníci a zajisté budou psát i naši potomci. Okruh motivů vedoucí k této činnosti je široký a je podmíněn mnoha faktory. Podíváme-li se zpět do minulosti až k počátkům tohoto žánru u nás, vyvstane před námi hned několik otázek: Byly pohnutky vedoucí k sepisování pamětí stejné jako dnes již v době vzniku tohoto žánru? Co vedlo autory k tomu, že považovali za nutné zachytit soudobé události pro další generace, a z jakého prostředí pocházeli? Co nám dnes přinášejí jejich zápisky pro poznání tehdejšího života? Jaká je vypovídací hodnota těchto pramenů? Takovýchto otázek souvisejících s obsahem i formou paměti, bychom si mohli položit daleko více. Najít však na ně adekvátní odpovědi vyžaduje podrobné a důkladné studium všech dochovaných a známých materiálů pamětního charakteru. Teprve jejich prozkoumání umožní nalézt odpověď na výše položené otázky a stanovit odpovídající umístění raně novověkých pamětních zápisů v historiografii i literatuře.

Ráda bych vás nyní seznámila s některými poznatky, k nimž jsem dospěla při svém studiu měšťanských a částečně i městských pamětí raného novověku. V úvodu chci podotknout, že předkládaný příspěvek přináší zatím jen některé dílčí výsledky vycházející z této etapy práce a že ve studiu tohoto materiálu, který poskytuje cenné informace jak ke každodennímu životu ve městech, tak i k vnímání historické skutečnosti tehdejší společností, dále pokračuji.

Časově jsem svůj výzkum vymezila na dobu poslední čtvrtiny 16. a první čtvrtinu 17. století. Toto ohraničení souvisí s kulturním vývojem českých královských měst, neboť v tomto období došlo k významnému rozkvětu měšťanské kultury. Teprve v 70. letech 16. století můžeme hovořit o překonání ekonomických důsledků restrikcí, které postihly města po roce 1547, a o přechodu od kulturní stagnace ke kulturnímu rozmachu. [1] Vzestupný trend pak pokračoval i na počátku století sedmnáctého. Právě na přelomu 16. a 17. století dosáhly názory na historii pozoruhodné úrovně. Historie přestala být pomůckou teologie, práva či svobodných umění a stala se na mnohých vysokých školách samostatnou disciplínou. Podle návrhu na reformu pražské univerzity z roku 1612 se měl stát historik jedním z devíti profesorů. [2] Než se však podařilo tento záměr plně uskutečnit, nastal rok 1620, jenž se stal počátkem dalekosáhlých změn v Čechách dotýkajících se nejen otázky historie a historiografie.

Zájem české společnosti o historii v předbělohorském období, obzvláště v poslední čtvrtině 16. století, prudce vzrostl, jak je to zřetelně vidět na nárůstu historiografické produkce. Z měšťanského prostředí této doby se dochovala řada děl, jejichž autoři se snažili zachytit okolní dění v různých literárních formách, ať už v podobě městských a rodinných kronik, osobních záznamů či jen přípisů do kalendářů, jejichž prostřednictvím vyjadřovala městská společnost své postoje a názory k současnému dění. Tvůrčí sílu městského prostředí dokládá množství dochovaného materiálu tohoto typu. Nový druh historického spisování - kronikářské zápisky, paměti a deníky, zůstal, i když se v mnoha případech obracel k veřejnosti, zachován většinou v rukopise a teprve v průběhu 19. a 20. století byla řada těchto děl zpřístupněna tiskem. Přesto ještě některé takovéto pamětní historické zápisky menšího rozsahu zůstávají dosud ukryty v rukopisech.

Potlačením stavovského odboje po roce 1620 došlo k přerušení tradice předbělohorského dějepisectví, spjatého od druhé poloviny 16. století s pražskou akademií. Především násilná rekatolizace, jež měla za důsledek odchod značné části inteligence do exilu, a s ní spojený zánik významného kulturního centra - utrakvistické univerzity, přinesly zlom v kulturní aktivitě měšťanské společnosti. Historiografická produkce se rozdělila na domácí a exilovou. Ještě však první polovině 17. století, především v prvních letech po pobělohorské porážce, vznikala díla vycházející z tradice předbělohorského písemnictví (např. Historie česká Pavla Skály ze Zhoře,). Předbělohorské historiografické tradice uznávali při své tvorbě i historiografové pozdější jako například Tomáš Pešina z Čechorodu.

Měšťanské paměti raného novověku nemají vždy výhradně jen charakter memoárů, často volně přecházejí do jiných literárních žánrů jako jsou kroniky či anály. Jejich autoři při pojmenovávání svých výtvorů nečinili mezi těmito názvy žádné rozdíly, žánrové rozlišení spisů s historickým obsahem přineslo teprve pozdější období. Pod jedním názvem se mohlo skrývat i více žánrů a naopak jeden žánr mohl být označován více způsoby. [3]

Podněty pro psaní memoárů mohly být odlišné u jednotlivých autorů, spojoval je však společný cíl - zachovat budoucím generacím co nejpřesnější pohled na tehdy se odehrávající události, ať už byly politického, náboženského, společenského či osobního charakteru. V některých pamětech jsou osobní prožitky doplněny i o další informace získané zprostředkovaně, většinou prostřednictvím tištěných novinových letáků, které přinášely do měst povědomí o dění v okolním světě, nebo i ústních zpráv. V takovémto případě stojí dílo již na rozhraní mezi paměťmi a kronikou. Některá díla se snažila obhájit své stanovisko či názory jedné skupiny nebo podat vysvětlení událostí vztahujících se k určitému historickému momentu. Právě to bylo například důvodem vzniku díla Sixta z Ottersdorfu či později Pavla Skály ze Zhoře.

Bezesporu nejznámějšími měšťanskými pamětmi z období raného novověku jsou Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, které poprvé čtenářům zpřístupnil Antonín Rezek ke konci 19. století a od té doby se dočkaly ještě dvojího vydání. [4] Tyto Dačického Paměti nelze jednoznačně zařadit jen do memoárové literatury, neboť obsahují i řadu zápisů kronikářského charakteru. Mezi rodinné kroniky či pamětní zápisy osobního rázu patří např. Paměti Jana Jiřího Matthiada Račenského, kněze pod obojí, jenž zachytil období svého života v letech 1618-1623. [5] Jeho zápisy mapují období kolem bitvy na Bílé hoře a její dopad na život městského faráře. Jde o zápisky osobní, v nichž se zmiňuje především o svém životě, sňatku, narození dětí a strádání rodiny po bitvě bělohorské.

Pod názvem paměti se mohou často skrývat i kronikářské zápisy, kde zmínky osobního rázu jsou, pokud jsou zde vůbec uváděny, jen ojedinělé. Jako příklad lze uvést Pražské paměti staroměstského měšťana Jan Piláta Rakovnického z Jenštejna z let 1575-1605. [6] Tento spis bychom obsahově zařadili spíše než do memoárové literatury mezi letopisy či kroniky. V těchto pamětech jsou pouze dva osobní zápisy, jeden z nich se týká návštěvy autora hrobky ve svatovítském chrámu, druhý pak vypráví jeho sen. Stejný charakter mají většinou městské paměti, jako jsou např. Paměti města Žatce [7] či Paměti rakovnické [8]. V obou případech jde o dílo stojící na hranici análů a kroniky, je řazeno chronologicky a vypovídá o událostech odehrávajících se především ve městě či jeho blízkém okolí. V Pamětech města Žatce není žádná poznámka osobního rázu, v rakovnických se autor zmínil o smrti svého otce. V obou případech zůstává autor či autoři v anonymitě, i když je zřejmé, že šlo o osoby činné v městské správě. Naopak pod pojmem kronika můžeme nalézt zápisy, které mají v podstatě povahu memoárů. To se týká značné části Kroniky mladoboleslavské sepsané od Jiřího Kezelia Bydžovského, kde v zápisech týkajících se období života autora jde víceméně o paměti. [9]

Oblíbenou pomůckou v měšťanském prostředí pro zapisování nejrůznějších pamětních událostí byl Veleslavínův Kalendář historický vydaný v roce 1578 a podruhé, značně rozšířený, v roce 1590. [10] Své zážitky z poslední čtvrtiny 16. století si sem zaznamenával například chomutovský měšťan Matouš Meisner. Spolu s historickými událostmi zachytil i události týkající se jeho vlastní rodiny a života. [11] Charakter rodinné kroniky mají i zápisy píseckého měšťana Jiříka Tesáka Mošovského, v nichž pokračoval jeho syn, dochované též v jednom výtisku Veleslavínova Kalendáře. [12] Zápisy počínají sňatkem v roce 1579 a dále zachycují sňatky, narození a úmrtí a další rodinné události (udělení titulu bakaláře synu Adamovi v roce 1601), jen výjimečně jsou doplněné dalšími údaji jako byl požár městské radnice vzniklý od úderu hromu. Autor první části zápisků Jiří zemřel v roce 1617, několik dalších zápisů pochází od jeho syna Adama, který odešel do exilu do Drážďan. Také rodina Vodňanských z Uračova, původem z Domažlic, z níž pocházel staroměstský měšťan a stavovský direktor v letech 1609-1620, Nathanael Vodňanský z Uračova, zanechala své rodinné záznamy v Kalendáři. [13] Kromě událostí rodinných přinášejí tyto zápisky i popis smutného konce Nathanaela, který byl popraven v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Také jeho potomci odešli v roce 1627 do exilu. Přípisky rodiny Vodňanských z Uračova líčí v Kalendáři nelehký osud mnoha měšťanských rodin, jež byly pro svou víru nuceny opustit svou vlast. [14] Rok 1618 a popravu českých pánů na Staroměstském náměstí zachytil spolu s dalšími událostmi ve svých zápiscích i Jan Hosius Nymburský, které se počínají rokem 1577. [15]

Autoři druhé poloviny 16. a počátku 17. století vychovaní v duchu humanismu se snažili jeho zásady uplatnit ve své literární praxi. Při své práci kladli velký důraz na pravdivost informací - v období 16. století se počínaly události přesně datovat, neboť datovaná událost se pokládala za pravdivou - a při psaní usilovali o využití všech dostupných autentických pramenů vztahující se k té které události a o objektivní vylíčení skutečnosti. Snaha o objektivní přístup při podávání informací byla často doprovázena i osobní opatrností autora, a tak většina dochovaných pamětních zápisů je strohá a postrádá komentář. Výjimku tvoří již zmiňované dílo Mikuláše Dačického z Heslova, kde naopak komentáře, často velmi vtipné a výstižné, tvoří jeho významnou součást. U ostatních děl byli autoři žel na podobné poznámky velmi skoupí. Objektivní nadhled autora však velice rychle pominul, šlo-li o události dotýkající se přímo života ve městě, kde žil. [16] Tehdy autor obvykle ztratil svou nezaujatost a k popisu události přistupoval značně subjektivně, mnohdy se netajil svými sympatiemi či antipatiemi. Autor žijící v těsném sousedství se svými spoluobčany - víme, že život v raném novověku se odehrával daleko více na veřejnosti, než je tomu dnes - se jen těžko mohl povznést nad události, odehrávající se v jeho přímé blízkosti a při jejich posuzovaní si zachovat objektivní nadhled, odstup a osobní nezaujatost. Právě osobní přístup autora při zaznamenávání těchto zpráv je dnes pro nás vodítkem při snaze vžít se do myšlení a vnímání našich předků.

Snaha o stručnost a neosobní přístup se objevuje i při psaní rodinných kronik, zde však, a to především pak v 17. století, jsou zápisy více emotivní a dávají nám více nahlédnout do vztahů v rodině. Je to především výraz smutku autorů nad úmrtím manželky, se kterým se zde často setkáváme. Svou lítost nad její ztrátou vyjadřuje např. Jiří Kezelius v Kronice mladoboleslavské, stejně jako Jiří Tesák Mošovský ve svých Pamětech: ..Anna, má milá manželka... na velkou mou žalost život svůj... dokonala. Pouze v tomto jediném případě podlehl Jiří Tesák Mošovský svým emocím. Ostatní zprávy týkající se narození či úmrtí v rodině zapsal stručně, bez jakýchkoliv komentářů. Jak těžce zasáhla smrt čtrnáctileté dcery Jana Vodňanského z Uračova cítíme z jeho zápisu v Kalendáři: ..umřela má nejmilejší jediná poslušná dcera .... na morní bolest ... a pochována s velikou žalostí a pláčem.. Z těchto a podobných zápisů vidíme, že v mnohých rodinách panovaly láskyplné vztahy a že smrt dítěte, a to i v době, kdy úmrtnost dětí byla vysoká a byla přijímána jako nutné zlo, rodiče a blízké příbuzné rozhodně neponechávala chladnými. Nelze zde hovořit o citovém nezájmu, spíše se zdá, že opak byl pravdou.

Paměti a kronikářské zápisky doby raného novověku zřetelně odrážejí kulturní obzor tehdejších vzdělaných měšťanů, vypovídají o způsobu myšlení současníků a o jejich názorech na svět okolo nich i o postavení autora v městské hierarchii. Pokud byl členem městské rady či pohyboval-li se v její blízkosti, častěji a daleko podrobněji zaznamenával události významné pro město. Neméně důležité pro obsah pamětí byla autorova možnost přístupu k pramenům a informacím. Společenské vědomí nebylo tehdy ještě natolik rozvinuto, aby dovolovalo autorům rozlišovat mezi realitou a výmyslem, a tak raně novověký autor přejímal psané či tištěné zprávy bez nejmenšího podezření o jejich autentičnosti. Mnohdy se tak v pamětních a kronikářských zápisech vyskytují informace o událostech jevících se z našeho pohledu jako naprostý nesmysl; kritika pramenů přišla až v pozdějším období. Při hodnocení událostí zachycených v těchto dílech nemůžeme vycházet z našeho současného hlediska, ale z hlediska myšlení tehdejších lidí. I když dochované pamětní a kronikářské zápisy se od sebe v mnoha bodech liší a i jejich literární úroveň je různá, ze všech vyzařuje společná víra v Boha. Všechno okolní dění pro ně probíhalo z boží vůle či božího dopuštění. [17]

Pro dějiny každodennosti které usilují o zachycení dějin zevnitř a o poznání, jakým způsobem vnímal jedinec určitou dobu či své postavení (v jistých momentech tak splývají dějiny každodennosti s historickou antropologií), je důležité detailní zachycení událostí významných z historického hlediska pouze pro úzký okruh osob či jedno město. Popisy událostí z nejbližšího okolí, bezprostředně se dotýkající autora či jeho rodiny, mají tak z tohoto úhlu pohledu velký význam při studiu vnitřní stránky dějin. Myšlenková podstata jednání nám zůstává ve většině případů utajena, avšak právě tyto prameny přispívají k možnostem pokusit se rekonstruovat a vysvětlit lidské jednání a myšlení v minulosti.

O většině pamětních spisů uchovávajících zprávy o soudobém dění pro potřeby budoucích generací, které pocházejí z měšťanského prostředí a vznikly v období raného novověku, lze říci, že autory přitahovaly především události nevšední a neobvyklé, zatímco zmínek o každodenním obyčejném životě zde nalezneme méně. Výjimečným dílem jsou Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, jenž běžným denním příhodám věnuje značnou pozornost. Většině autorů je v období předbělohorském společná snaha o zachycení všech katastrof a pohrom, o nichž se dozvěděli, a tak se nejvíce dočítáme o živelných pohromách, jako jsou povodně, krupobití, mrazy, zemětřesení a ohně, a dále o kriminálních činech. Tyto události, které nebyly nikterak výjimečné, ovlivňovaly život ve městě i smýšlení jeho obyvatel. Bylo to hlavně nebezpečí ohně, jehož se město velmi obávalo, neboť jeho následky bývaly obrovské. Z pamětních zápisů a pamětí zjišťujeme, že ve městech hořelo poměrně často, ne vždy však padlo za oběť ohni celé město. Častým nebezpečím byly také povodně a záplavy, které postihovaly města i několikrát ročně. Také kategorie kriminálních činů je v pamětech velmi rozsáhle zachycena, neboť kriminalita ve městech v předbělohorském období byla poměrně vysoká a tresty ve srovnání s dnešními postihy byly dosti kruté. [18] Důležité poznatky z kronik a pamětí získáváme pro stavební vývoj jednotlivých měst, tak např. pro město Rakovník jistě není nezajímavá zmínka o stavbě prvního štítového domu ve městě v roce 1563. [19] Paměti a kroniky obsahují zmínky o stavbách a přestavbách radnic, škol a jiných obecních budov, které podávají svědectví jak o bohatství jednotlivých měst, tak o schopnosti vedení města dobře (či špatně) hospodařit.

Méně informací než o životě města jako takového poskytují kroniky a paměti o rodině, manželství, postavení ženy ve městě a o vztazích mezi oběma pohlavími. Otázka postavení ženy v raném novověku a postavení ženy ve společnosti vůbec je jednou z problematik historického bádání, kterému je v současné době věnována plná pozornost. Žena ve středověku zaujímala ve společnosti podřízené místo, nebyla jí přiznávána stejná práva s muži. Určitou změnu v jejím postavení přinesly husitské války, kdy byl ženám umožněn přístup ke vzdělání. Husitská žena byla uznávána jako rovnoprávná s muži, avšak tento názor na ženu se vytrácí již koncem 15. století a pouze v Jednotě bratrské si žena ještě udržela své postavení. Renesance přinesla nové pohledy na postavení ženy ve společnosti, jež na ni kladla velké nároky. Měla být nejen pečlivou manželkou a milující matkou, ale i dobrou a šetrnou hospodyní. Právě tyto vlastnosti oceňovali u svých žen jak šlechtici, tak i měšťané. V předbělohorském období mnohé ženy z šlechtického prostředí velice dobře rozuměly správě a hospodaření velkostatku a stejně tak měšťanská žena mohla v řemesle či živnosti bez problémů zastoupit svého muže. Měšťanská žena, manželka či dcera plnoprávného měšťana, tedy toho, kdo vlastnil ve městě majetek a trpěl s městem, požívala v městské společnosti jistou úctu a vážnost. Vážnost ženy, a to nejen v měšťanském prostředí, vzrostla provdáním. Právní postavení ženy bylo dáno Koldínovými městskými právy, jež vyšla tiskem v roce 1579 a jejichž ustanovení byla v Čechách závazná od roku 1610 a platila do roku 1812. [20]

Důležitým krokem v životě ženy a muže bylo uzavření manželství a jeho naplnění zrozením potomků, jež jako by doplňovalo představu o správném měšťanovi a měšťce. Bezdětnost byla vnímána jako sociální nedostatek. [21] V předbělohorské době bylo uzavření sňatku zcela světskou záležitostí, kterou upravovala již zmíněná Městská práva. Povinný církevní obřad se objevil u nás až v 17. století s příchodem rekatolizace. Přesto však manželské právo podléhalo ustanovením církve.

Ve většině pamětí a kronik jsou zachyceny sňatky významných měšťanů a sňatky nerovné, především ty, kdy si starší žena brala mladšího muže. Je zajímavé, že sňatky, při kterých si starý muž bral velice mladou ženu, nebyly autory - muži považovány za tak zvláštní či výjimečné, aby o nich musela být učiněna samostatná poznámka. Nejvíce postřehů o uzavírání nerovných sňatků přináší Mikuláš Dačický z Heslova, jenž většinou tuto událost velice vtipně komentuje. Jako příklad lze uvést (k 21.7. 1578): A předtím v pondělí Melichar Žatecký, bakalář ze školy, pojal k manželství Dorotu Vočkovou, babu starou, mrzutou, pozůstalou po někdy Václavovi Vočkovi, a to učinil pro peníze. [22] Velice posměšně se vyjadřuje k uzavření nerovného sňatku kronikář třeboňský, jehož dílo je sice vzdáleno historickým faktům, ale zachycuje mnohé dobové lidové názory, v odstavci nazvaném Nevěsta stará /zmiňuje se o vdově, jež chodila o dvou hůlkách, která sobě brala sotva dvacetiletého mládence/. [23] O něco decentněji hovoří o tomto problému Kezelius, který píše: ...apatykář, spoluradní ... z tohoto světa skrze smrt odešel, manželku ... písař radní mladší pojal a statek, kteréhož nemálo zůstalo, divně se rozptýlil. [24]

Málokterý měšťan či měšťanka dožívající se vysokého věku uzavřeli za život jen jedno manželství. Nedostatečná hygiena i lékařské znalosti vedly k daleko vyšší míře úmrtnosti žen při porodech, než je tomu dnes. Muž, kterému často zbyly malé děti, byl okolnostmi přinucen uzavřít nový sňatek. Nové sňatky snadno uzavíraly i mladé a bohaté vdovy. U úmrtního lože některého z rodičů se běžně setkávaly děti ze třech i více manželství. Manželství, která spolu vydržela padesát let, byla opravdu ojedinělá a není proto divu, že zápisy o oslavě takového výročí se uchovaly v pamětech a kronikách. I když se tehdy ještě nepoužíval termín zlatá svatba, oslava se příliš nelišila od dnešní. Na počest této události se konal nový svatební obřad v kostele, ke kterému byla sezvána řada hostů z města i odjinud. Kezelius popisuje průběh takovéto oslavy v Mladé Boleslavi v roce 1652: Veselí svatební připraviti dali, do chrámu Páně pro požehnání s velkou pochvalou šli, dva synové vedli otce, dvě dcery s vnoučaty matku provázely, v přítomnosti mnoha lidí pozvaných i odjinud k té chvále shromážděných. [25] O zlaté svatbě významného měšťana rakovnického se stručněji zmiňuje i autor Pamětí Rakovnických k roku 1597: Jan starší Gryllus z Gryllova jsoucí s svou manželkou v stavu manželském přes padesát let podruhé dal svatební sňatek strojiti 14. Februarii. [26]

K problematice manželství přinášejí paměti a kroniky řadu zajímavých informací, jež obohacují naše znalosti načerpané z jiných pramenů o konkrétní případy. Jsou to nejen již výše uvedené věkově nepřiměřené sňatky či oslavy dlouhodobých manželství, ale i zprávy o sňatcích uzavíraných proti vůli rodičů a mužských příbuzných, při nichž se dívce či ženě podařilo vyhnout se nechtěnému manželství nebo se provdat za osobu z hlediska své rodiny nežádoucí. V Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova, které přinášejí řadu poznatků k tomuto tématu, najdeme i zmínku o rozpadech manželství, jež městské právo připouštělo.

Pamětní a kronikářské zápisy z měšťanského prostředí nabízejí řadu zajímavých podnětů pro bádání v oblasti kultury a dějin každodenního života ve městech. Svou rozmanitostí a šíří zachycených zpráv, často proporčně nevyvážených a subjektivně pojatých, vykreslují před námi zřetelně obraz života v raně novověkém městě tak, jak ho těžko mohou přinést prameny jiného druhu, a alespoň částečně nám dovolují nahlédnout na události tehdejší doby očima současníka.

Poznámky pod čarou

[1] Blíže k tomu viz J. Pešek, Měšťanská vzdělanost a kultura v předbělohorských Čechách 1547-1620. Praha 1993, s. 6.

[2] J. Polišenský, České dějepisectví předbělohorského období a pražská akademie. AUC - HUCP 4/2, 1963, 115-137.

[3] I. Hlobil, E. Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha 1992, s. 10.

[4] A. Rezek (ed.), Paměti Mikuláše Dačického z Heslova. I-II, Praha 1878-1880. E. Petrů, E. Pražák (edd.), Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda-Paměti. Praha 1955. Nejnověji byly vydány z pozůstalosti Josefa Janáčka Jiřím Mikulcem v roce 1996 jako výběrová edice určená široké veřejnosti.

[5] O. J. Černý (ed.), Paměti Jana Jiřího Matthiada Račenského. ČSPS 1897, 14-17.

[6] J. Dvorský (ed.), Pražské paměti Jana Piláta Rakovnického z Jenštejna z let 1575-1605. PSH 7, 1972, 161-172.

[7] M. Tošnerová (ed.), Paměti města Žatce 1527-1609. Žatec 1996.

[8] J. Emler (ed.), Paměti rakovnické od r. 1425-1639. VKČSN 1894.

[9] Z. Kamper (ed.), Kronika mladoboleslavská Jiřího Kezelia. Mladá Boleslav 1935.

[10] Několik výtisků Veleslavínova Kalendáře historického s rukopisnými přípisy uvádí ve své studii J. Polišenský, České dějepisectví předbělohorského období a pražská akademie. AUC HUCP 4/2, 1963, 115-137. Edici zápisů pražských měšťanů v Kalendáři z období předbělohorského uveřejnila M. Svobodová ve studii Paměti obyvatel Menšího města pražského z let 1581-1628 ve Veleslavínově Kalendáři historickém, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 7/1, 1990, 75-105.

[11] V 17. století pak sem podobně zapisovali i další autoři. Uloženo v Praze, Strahovská knihovna AO II 40/b; rodinné záznamy Meisnera otiskl J. Dlabač v Miszellen für Böhmen, Görlitz 1792, III.

[12] A. Sedláček (ed.), Paměti Jiříka Tesáka Mošovského a jeho syna.

[13] J. V. Šimák, Vodňanští z Uračova a jejich zápisky. ČČM 68, 1894, 135-146, 274-285.

[14] Zápisky rodiny Vodňanských z Uračova nebyly bohužel uveřejněny jako edice, staly se pouze podkladem Šimákovy studie o jejich rodině, doplněné dílčími citacemi z nich, a dnes není jejich uložení známo.

[15] A. Sedláček (ed.), Dvoje rodinné paměti. PA 9, 1871-1873, 893-896.

[16] J. Janáček, Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, s. 44.

[17] J. Janáček (ed.), Svět za tří českých králů. Praha 1987, s. 243.

[18] K této problematice viz např. Hrdelní soudnictví českých zemí. Pardubice 1995.

[19] Paměti Rakovnické, s. 16.

[20] Nověji byly zpřístupněny v edici J. Jirečka, Práva městská Království českého a markrabství moravského spolu s krátkou jich sumou od M. Pavla Krystyana z Koldína. Praha 1876.

[21] R. van Dülmen, Kultura a každodenní život v raném novověku (16.-18. století). Praha 1999, s. 164.

[22] Rezek A., Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, XV., s. 4

[23] Kolár J., Mezi kronikářstvím a zábavnou prózou (Třeboňské paměti Vavřince Benedikta Mecera). Strahovská knihovna 4, 1969, 111-151.

[24] Jiří Kezelius Bydžovský, Mladoboleslavská kronika, s. 70-71.

[25] Tamtéž, s. 252.

[26] Paměti rakovnické, s. 33.

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 09.08.2018 11:21
TOPlist