Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Ke specifice barokních pamětí

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

10. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Ke specifice barokních pamětí
(Nad pamětmi Kocmánkovými a Paroubkovými)

Michaela Horáková

Hledáme-li v tzv. akademických dějinách (Dějiny české literatury I, 1959) v rámci barokního písemnictví informace o tom, které texty tam jsou zařazeny pod heslo Paměti, nacházíme asi 14 literárních památek. [1]Již jejich stručná charakteristika přitom naznačuje, že většina takových textů se bude žánrově výrazněji stýkat s historiografií. [2]

Pro dnešní vstup do problematiky - na které jsem začala pracovat pro účely staročeského projektu podávaného našim ústavem - se však zaměřím jen na dva tituly, a to autorů Václava Františka Kocmánka (1607-1679) a Jiřího Václava Paroubka (1704-1778). Jejich život stejně tak jejich texty jako paměti označované dělí zhruba jedno století, spojuje je primárně popis válečných událostí. Liší se na první pohled svým rozsahem (Kocmánkovy paměti jsou asi o jednu třetinu delší), stylem, autorskou pozicí i realizací žánrové formy. Oba texty jsou v dosavadní sekundární literatuře zmiňovány základní, zpravidla jednovětou charakteristikou. [3]

Paměti Kocmánka, jinak kantora (známého též jako autora především tzv. interludií a selského otčenáše) obsahují výběrový popis událostí třicetileté války (s poslední událostí bitvy u Jankova z r. 1645, tj. konečné porážky císařského vojska Švédy). [4] Paroubek, vesnický farář, ale i arcibiskupský misionář a vikář, s jehož jménem jsou spojeny přinejmenším dvě další, méně známé barokní literární památky (úprava žalmů pro zpěv a dále polysynkretický text, převážně historiografické povahy Vejtah světa, tiskem 1765) zachycuje období tzv. válek o rakouské dědictví (léta 1740 - 1763) a přesahuje líčením událostí až do r. 1775 - končí svou reflexí velkého nevolnického povstání.

Při srovnání uvedených pamětí se nejprve podívejme, zda odpovídají charakteristice žánru, - že totiž autor popisuje události, jichž byl sám svědkem, vyjadřuje se jako pamětník, který se nevyhýbá subjektivnímu hodnocení. [5]Zjistíme, že jako svědci, kteří události prožili a byli jim někdy i přítomní, mluví oba autoři - Kocmánek např. uvádí, že se sám účastnil v Uherském Brodě toho, jak Gábor Bethlen trestal své vojáky za každé provinění. [6]Paroubek popisuje svou účast v událostech nesrovnatelně větší mírou - líčí ji mj. při šarvátce Francouzů s královskými husary r. 1741. [7]

Odlišná je nejen frekvence podobných vstupů jako jejich funkce a charakter. Kocmánek spíše dosvědčuje, [8] že se události staly tak, jak je podává, Paroubek vstupuje do událostí převážně jako hlavní subjekt a jejich aktér. [9]Kocmánek líčí obšírněji převážně válečné události a současně projevuje svůj zájem o vlastní průběh vojenských akcí.

Paroubkovo svědectví, i když zpravidla stručnější, vedené spíše formou útržkovitých deníkových záznamů, je rozmanitější a komplexnější. Kromě popisu válečné situace autor zachycuje i jiné události, které považoval za podstatné, především související s přírodním cyklem a církevním rokem - podobně jako tomu bylo v tradici starších kalendářů [10](vycházejících zčásti ještě ze středověkých kronik). Tyto události jako byly zejména nezvyklé přírodní úkazy (podané na základě autorovy pověrečnosti i literární fikce) [11] Paroubek s válečnými událostmi často spojuje kauzálně, či - řečeno literárně - i paralelismy (konkrétně nezvyklý přírodní úkaz předvídá válečnou akci nepřátele), zčásti je popisuje bez kauzality. Sem patří i zachycení toho, co bylo pro venkovského člověka vždy největší pohromou, pomineme-li válku a morové epidemie - totiž ničivá síla ohně a blesku.

Pro ilustraci uvedu v této souvislosti dvě citace:

  1. ke kauzalitě: Roku 1741 dne 8ho, 9ho a 10ho (sic) okazovala se rozličná světla a jasnosti na obloze nebeské, neboližto phaenomenon. Předně od půlnoci jako od Drážďan vycházela jasnost, jakoby slunce zapadalo, a to od hodiny 9té noční až do půlnoci. Z toho světla vycházeli jasní sloupové, kteří nejinak, než jakoby vojsko se mustrovalo, tak jedni sem, druzí tam chodili a se mihali, na konci neb špici byli ohniví, a to po tři noci. A v ten den totiž 9ho vytrhl Sas, král polský se svým vojskem do Čech, jehožto se počítalo 19 000. Item z těch sloupů vycházel vichr, kdež se to tak v povětří fofrovalo, nejináče, než jakoby vlny na vodě se zmítaly. [12]
  2. k pohromě způsobené bleskem: 22. máje Boží posel udeřil do zámku Měšického do lokajny a nad ni do pokojů. (...). Bože, rač chránit na delší časy všechny nás. [13]

Moment hodnocení událostí (pro žánr pamětí, jak již bylo řečeno charakteristický) je též v obou sledovaných textech přítomný. Kocmánek píše o událostech tendenčněji - zjednodušeně řečeno - z pozic vítězné protireformace. Při zjemnění této charakteristiky nutno dodat - horlí především proti Fridrichu Falckému, jeho manželce [14]a nekatolickému náboženství. I když i v případě charakteristiky Fridricha usiluje o jistou objektivitu (popisuje ho jako skromného, což mu však prý bylo vytýkáno jako nenáležité chování), [15] přesto s jeho postavou spojuje výrazněji jednoznačnou negativní tendenci, která je vyjádřená např. i motivem pověrečnosti: Tomu přemoženému králi Fridrichovi mnohá znamení předukazovala, že nesvítězí. Nebo před bitvou meč, náležitě na něm přivěšený, zase z něho spadl, kteréhož mu jeho komorník podle jeho vůle nemohl, jak prve byl, a jakž on chtěl, připnouti a zavěsiti. Druhé, když již k bitvě chvátal, jeho drahý pás z něho též spadnouti měl, jakož jistí a vzácní lidé oznamo vali, a že se to tak stalo, zaznamenali. [16] Zvlášť silně se Kocmánek v souvislosti s kritikou Fridricha a jeho manželky (a protestanství vůbec) ozývá proti přijímání podobojí, proti neuznávání svatých obrazů a ostatků [17](zmiňuje znesvěcení hrobu Jana Nepomuckého v r. 1618). [18] Kocmánkovo hodnocení se přitom zpravidla děje opakujícími se adjektivy i adverbii, a působí proto na dnešního recipienta poněkud neživě - de facto jako klišé. Např. bitvy jsou vždy hrozné a téměř vždy veliké, bojovníci smělí a udatní, kořist znamenitá. [19]

Kocmánek však není nenadaný autor, vypravuje poutavě a s náležitým vypointováním i několik dílčích příhod, umí funkčně využít přísloví i didaxe vůbec stejně jako vyjádření ozvláštněného lexémy z různých vrstev jazyka. [20] Snad nejpůsobivější líčení, ale i kontroverzní hodnocení představuje u Kocmánka, jak by se dalo ostatně očekávat, téma staroměstské exekuce. Na jedné straně k ní autor zaujímá explicitně negativní hodnocení, [21] na druhé straně uvádí, i když s odvoláním na jeho Milost císaře, že trest musel být exemplární: .. . aby budoucí potomkové a jinší národové proti své pořádné a od Boha nařízené vrchnosti nikdy takových věcí před sebe nebrali, a sebe tedy k nevypravitedlnému pádu a ztracení hrdel a statků nepřivozovali. [22]Samotnou exekuci popisuje za využití realistického - řečeno dnešními termíny - až naturalistického barokního detailu. [23]Zdálo by se proto, že takový popis je vlastně kritickým hodnocením způsobu jednání pobělohorských vítězů, Kocmánek nás však současně i nadále přesvědčuje o své loajalitě vůči císaři. Ta se projevuje např. i v motivech, kterými se mluví o popravených - tj. o jejich buřičském přečinění. [24] V tomto kontextu vyznívá jako plastický detail líčení příhody o jednom z odsouzených, který při staroměstské exekuci - parafrázuji: byl - údajně - na krátkou dobu přibit za jazyk, tím pak později chválil při vpádu protestantů (za třicetileté války) do Prahy o Květné neděli v Týnském chrámu Boha, na což pozval svého bývalého popravního mistra, který jej po porážce protestantského vojska nakonec z Prahy vymrskal. [25]Už jen líčení uvedené příhody nás přesvědčuje o tom, že Kocmánkovy Paměti byly skutečně psány se silnější - v porovnání s Paroubkem) - prokatolickou tendencí. Není přitom bez významu zmínit biografický fakt, že sám autor přestoupil ke katolictví v r. 1627. [26]

Na rozdíl od Kocmánka explicitní výpady proti nekatolíkům u Paroubka téměř nenajdeme. Byť byl duchovním, pochopitelně katolickým, z hlediska uvedeného tématu mluví spíše o tom, jaké jsou v bojujících vojskách náboženské rozdíly a většinou je nehodnotí. [27]Více ho zajímá sám fakt plenění, ať už vojáky jakékoli strany, a kupodivu především škody na úrodě, které s sebou přinesl necitlivý přístup kohokoliv k výsledkům lidské práce a k samotné přírodě, a v tom smyslu také jeho hodnocení zaznívá. [28]

Jinak řečeno - Paroubek, katolický kněz, který byl zainteresován na vlastní úrodě a zřejmě se dokázal o ni sám i postarat, reflektuje dobové události z pozice vzdělance, spjatého s životem na vesnici a jeho každodenní praxí, a snad ještě přesněji - přímo z pozice sedláka, dobrého hospodáře i pragmatika, a to se zřetelnou sociální tendencí. Proto zaznamenává a hodnotí nejen válečnou situaci, ale stejně i události, které do venkovského života vždy nejvíc zasahovaly - kromě přírodních pohrom především úrodě nepříznivé počasí odrazivší se v následné drahotě a zbídačování obyvatelstva.

Pro dokreslení právě řečeného mi dovolte opět krátkou citaci: Toho roku byla veliká suchota a parna náramná, ale ne mnoho bouřek. Hrachy s květy poschly jakož i mně, málo lidé naklidili obilí. (...). Pomáhej Pán Bůh dálej! Po žněch str. pšenice za 6 zl., 1 str. žita za 4 zl. 30 kr., ječmene 1 str. za 3 zl. 15 kr., oves 2 zl. [29]

Ke stylové charakteristice Paroubkova textu nutno dodat, že stručné záznamy podobného typu jako byla právě uvedená citace převažují. O to více vyniknou autorova ozvláštnění, ať už jednoslovným jadrným jazykovým vyjádřením či plastickým detailem přímé řeči u několika rozvedených příhod nebo u delších popisů i obrazností, která se vyskytuje zejména v případě výjimečné přírodní motiviky (již zmíněné, často předvídající vpád nepřítele). [30]

K hodnocení Paroubkovy autorské pozice se nabízí využít ne nepodstatný biografický detail. Autor proslul jako lidumil - založil nadaci (ve výši 500 zlatých) pro chudé děti a sirotky na bezplatné vyučování, navíc pak zřídil velkým nákladem (r. 1762) tzv. paroubkovský dům chudých. [31]

Kocmánek, povoláním městský kantor, se ve svých pamětech naopak projevuje více jako vzdělanec - kupodivu s vyhroceným zájmem o průběh válečných operací. V tomto kontextu je zajímavé, že v líčení událostí do r. 1630 vycházel, jak sám uvádí, ze zápisků svého otce, bývalého vojáka [32](a dodejme i z jeho zájmu). Proto se zdá, že Kocmánek události podává pouze z perspektivy hlavních válečných stratégů - velitelů a generálů. Ve skutečnosti je jeho autorská základní pozice středová. I když postavení zbídačovaného obyvatelstva - rabování a znásilňování - ve svých Pamětech zpravidla konstatuje ojedinělými větami, [33]je si vědom negativních následků války a o její nespravedlnosti také mluví. [34]Sociální motiviku vnímá pak více spíše recipient Kocmánkova textu, autor ji však sám kromě jednoho líčení zbědovaných vojáků [35]explicitně vyslovuje především v souvislosti s příhodami, které mají funkci charakterizační - dokreslují svou plastičností popis vojevůdců. [36]

Paroubkovo svědectví je naopak rozdílněji zalidněno, a taky - na rozdíl od Kocmánkova - zdůvěrněno, není odosobněno. Nepřevažují v něm jména generálů, ale defilují v něm vedle bezejmenných vojáků (bojovníků i dezertérů) a jejich doprovodů (markytánek a žen kratochvilných), především konkrétní sedláci, Paroubkovi sousedé a sousedky blízcí i vzdálenější... Z jejich pozice - vesnického obyvatelstva, které tíhu válečných časů neslo - je psán Paroubkův text, a v tomto smyslu je také autorovo stanovisko vyjádřeno.

Sto let v rozdílu vyprávění o těžkých dobách, zejména válečných, znamená v případě Kocmánkově a Paroubkově vývoj žánru pamětí - od jejich větší stylizace k autentičnosti, od záznamu téměř kronikářského k textu spíše deníkovému, který dnešnímu pojetí žánru více odpovídá.

Literatura

  1. primární:
    1. Krátké vypsání třidcetileté války, z rukopisu Václava Kozmanecia Čáslavského, vyňaté a doplněné od Vincencia Zahradníka, faráře v Křešicích. Ed. Vincenc Zahradník, ČČM, 1833, s. 123-163, s. 92-111.
    2. Paměti Jiřího Vácslava Paroubka, někdy vikáře a faráře v Líbeznicích (1740-1774). Ed. Václav Beneš Třebízský, SH, roč. II, 1884, s. 241-246, 303-313, 367-372, roč. III, 1885, s. 40-48, 73-87.
  2. sekundární:

    Fialová, Vlasta, Kronika holešovská, 1940.

    Forst, Vladimír (red.), Lexikon české literatury, sv. II (K-L), 1993, s. 756-758. - Heslo o Kocmánkovi zpracovala Zdeňka Tichá.

    Herben, Jan, Český kněz z 18. století, Pramen, roč. 6, 1925/26, s. 47-53.

    Horáková, Michaela, K diferenciaci ve svatonepomucenských kázáních, SPFFBU, řada D 41, 1994, s. 23-31.

    Horáková, Michaela (a kol.) Nádoba zapálená, 2000.

    Hrabák, Josef, Sedm interludií, Praha 1953.

    Hrabák, Josef (red.), Dějiny české literatury I, 1959, s. 407-408 a 411.

    Jakubec, Jan, Dějiny literatury české, 1929, s. 330-331 (informaci o Kocmánkovi najdeme v rejstříku pod polatinštělým jménem Kozmanecius).

    Jireček, Josef, Rukověť, 1875, I, s. 401-403 (Kocmánek), 1876, II, s. 81 (Paroubek).

    Kopecký, Milan, Daniel Adam z Veleslavína, 1960.

    Novák, Arne, Přehledné dějiny literatury české, 1939 (reprint Atlantis 1995).

    Opelík, Jiří, red., Lexikon české literatury 3, sv. II (P-Ř), 2000, s. 791. - Heslo o Paroubkovi zpracovala Markéta Selucká.

Obrazová příloha

Ke specifice barokních pamětí (Nad pamětmi Kocmánkovými a Paroubkovými)
Poznámky pod čarou

[1] Srov. především s. 514.

[2] Uvedené dosvědčuje též fakt, že tyto tzv. paměti mají styčné plochy s texty primárně historiografické povahy, které byly zčásti otištěny v edici Josefa Polišenského Kniha o bolesti a smutku s podtitulem Výbor z moravských kronik XVII. století (1948). - Některé z těchto textů - dnes charakterizované jako paměti - byly také původně označované jako kroniky, viz též např. Kronika holešovská (vyd. Vlastou Fialovou, 1940).

[3] Viz např. Jan Jakubec - Dějiny literatury české, 1929, s. 330 o Kocmánkovi (na s. 331 s chybou o zveřejnění Kocmánkových Pamětí Antonínem Podlahou, kterou přejala též Zdeňka Tichá v hesle pro Lexikon, 1993, s. 756 srov. pozn. č. 26), o Paroubkovi (Jiřím Václavovi) se Jakubec nezmiňuje (Václav Vlček ve svých Dějinách neuvádí ani Kocmánka, ani Paroubka); dále Arne Novák - Přehledné dějiny literatury české, 1939, s. 168 (o Kocmánkovi), s. 167 (zde je uveden Paroubek ve výčtu, ale ne jako autor Pamětí); Josef Hrabák (red.) a kol. Dějiny české literatury I, 1959, s. 408 (411) - o Kocmánkovi a s. 475 (489) - o Paroubkovi. Obsáhlejší informaci najdeme pouze o Paroubkových pamětech, a to v článku Jana Herbena Český kněz z 18. století, 1925-1926, s. 50-53.

[4] Události do r. 1648 doplnil v prvním a dosud jediném úplném zveřejnění Kocmánkových pamětí jejich první editor Vincenc Zahradník (časopisecky v ČČM z r. 1833). - Popis rukopisného sborníku Kocmánkova (dnes dosažitelného ve strahovských fondech) najdeme v Hrabákově edici Sedm interludií (1953, s. 121-123). Zahradník však vycházel, jak sám uvádí v ČČM (s. 92), z Kocmánkova rukopisu o třicetileté válce chovaném tehdy v biskupské knihovně v Litoměřicích. Tento text se od varianty strahovské poněkud liší (Srov. Hrabák, Dějiny české literatury I, 1959, s. 411).

[5] Srov. Vlastimil Válek, Memoárová literatura, naposledy 2000, např. s. 3.

[6] Srov. vydání Kocmánkových pamětí Vincencem Zahradníkem, 1833, na s. 110.

[7] Ve vydání Paroubkových pamětí Václavem Třebízským, 1884, na s. 246.

[8] Op. cit. 6, 1833, např. s. 126 (čemuž já, spisovatel toho spisu, jsa toho povědom, za pravé dávám), s. 147 (I také já, autor tohoto psaní, mezi diváky jsem byl...).

[9] Op. cit. 7, 1884, např. s. 245 (4. téhož na sv. Prokopa jel jsem já, farář Jiří Paroubek, do Staré Boleslavi s hejtmanem pakoměřickým Samuelem Felixem, ..., což se stalo takto ).

[10] Srov. např. ukázky z Veleslavínova Kalendáře historického (1590) ve vyd. Milana Kopeckého, Daniel Adam z Veleslavína, 1962, s. 148-165, na s. 148, 150, 162, 162-163.

[11] Takovou motiviku hodnotí J. Herben, op. cit. 3, s. 51, v duchu pozitivismu pouze jako pověrčivost českého kněze. - Z jeho článku však současně vyplývá, že se v tomto smyslu se Paroubek od svých současníků nemohl lišit.

[12] Op. cit. 7, 1884, s. 241.

[13] Op. cit. 7, 1885, např. s. 42.

[14] Op. cit. 6, 1833, s. 132.

[15] Op. cit. 6, 1833, s. 130.

[16] Op. cit. 6, 1833, s. 102.

[17] Op. cit. 6, 1833, s. 131.

[18] Uvedený motiv byl obsažen v tzv. Balbínově legendě, z níž pak čerpala početná svatonepomucenská produkce. K tématu Horáková 1994, s. 23, naposledy v edici Nádoba zapálená, 2000, s. 7 a např. s. 216 (k pozn. 57). - Nepomucenský motiv (konkrétně role světce jako ochranitele Čech způsobujícího zázraky) je zastoupen i u Paroubka (např. 1884, s. 367, 1885, s. 78).

[19] Op. cit. 6, 1833, např. s. 129, 130, 125.

[20] Op. cit. 6, 1833, např. s. 137 (ale uhodila kosa na kámen, pištěc na bubeníka, holič na bradýře). - Op. cit. 6, 1833, s. 97 (...že zlý začátek zlé skončení s sebou přináší) a s. 99 (ten, kdožkoli na cizím staví, o to přichází a to zase potracuje). - Je přirozené, že kladné hodnocení Kocmánkova stylu ve starších, zejména pozitivisticky orientovaných syntézách nenajdeme (kvůli odlišnému ideovému zaměření autorů i jejich ahistorickému chápání estetična). Srov. citaci z Jakubcových dějin (s hodnocením Kocmánkovým jako neumělého spisovatele na s. 330).

[21] Op. cit. 6, 1833, s. 104, s. 104-107 (hrozná exekuci, hrozná a žalostivá poprava).

[22] Op. cit. 6, 1833, s. 103-104.

[23] Op. cit. 6, 1833, s. 104-106.

[24] Op. cit. 6, 1833, s. 104.

[25] Op. cit. 6, 1833, s. 106-107.

[26] Viz nejprve Josef Jireček in Rukověť..., 1875, I, s. 401, naposledy Zdeňka Tichá in Lexikon, 1993, s. 756.

[27] Z uvedeného hlediska nutno zmínit, že Herben (op. cit. pozn. 3) hodnotí Paroubkovu pozici jako vypjatě katolickou, agresivní vůči jiným vyznáním - zejména proti židům - navíc ještě jako loajální vůči panovnickému dvoru a protilidovou. Herbenovo právě uvedené hodnocení vnímám jako ahistorické a též tendenční. Paroubek jako katolický duchovní sice nemohl úplně překročit svou dobu i svoje určení, nicméně se snaží o spravedlnost a rozlišuje mezi židem dobrým a domácím, jemu známým (kterému sám poradil, aby utekl před rabováním, 1884, s. 304) a židy špatnými, (kteří prý způsobili rabování v Praze, 1884, s. 367, zde však skutečně zevšeobecňuje). - Tzv. Paroubkova loajalita odpovídá dobové literatuře analogického žánru a jakékoli konfese, v níž se ještě v duchu středověkých kronik uvádějí události pro dané národní společenství významné, tj. narození, úmrtí i sňatky související s panovnickým dvorem, a jeho představitelům je přáno dobré zdraví a dlouhá léta (u Paroubka však nenajdeme formulaci o Čechách jako dědičných zemích domu rakouského, známou např. z některých homiletických textů). - Pokud jde o Herbenovo vyslovení Paroubkovy protilidové pozice, je možné dokumentovat, že Paroubek přece jen rozlišuje mezi hlůzou, která ponejvíc rabovala (1884, s. 307) a líčením událostí nevolnického povstání r. 1775 (1885, s. 86-87). I když se s ním nemůže ztotožňovat, poměrně objektivně informuje o jeho cíli a organizaci.

[28] Op. cit. 7, 1884, s. 246 (měl jsem u mělnické silnice hrách setý nahoře na farském, ten mi do země zašlapali do poloviny).

[29] Op. cit. 7, 1885, s. 40.

[30] K Paroubkově stylu srov. citaci k pozn. 12. - Plastické líčení příhody (Paroubkův střet s rabujícími uherskými husary podaný až z pozice lidového filuty) lze konstatovat např. na s. 304 (1884).

[31] O tzv. Paroubkově domě chudých mluví v hesle (nejprve) Josef Jireček (in Rukověť..., 1876, II, s. 81), dosud (naposledy) Markéta Selucká (in Lexikon, 2000, s. 791). - Selucká však zpřesňuje informaci o nadaci (v Jirečkově podání je to dál nekonkretizovaná nadace pro učitele) o údaj 500 zlatých na bezplatné vyučování chudých dětí a sirotků (podobný údaj existuje též v článku Herbenově, op. cit. 3, s. 50).

[32] Op. cit. 6, 1833, s. 95 (před tím pak, což se od začetí též války konalo a působilo, totiž v létu 1618 až do léta 1630, toho jsem z poznamenávání otce svého milého, ... nabyl a dosáhl. ...Byl mezi kyrysary, ..., nicméně poznamenáno měl všecko, což se v té válce přihodilo, a jak mnoho vojska z obojí strany zahynulo).

[33] Op. cit. 6, 1833, např. s. 123.

[34] Op. cit. 6, 1833, s. 141.

[35] Op. cit. 6, 1833, s. 146-147 (líčení stavu vojsk v r. 1644, která jedla z hladu koňské maso a poté mřela na otravy).

[36] Op. cit. 6, 1833, s. 152 (např. příhoda o vojákovi, který z bídy ukradl boty, charakterizuje Valdštejna, který, ač prý velmi přísný, výjimečně krádež prominul).

Aktualizováno: 01.09.2008
Redaktor: správce www stránek
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Po - Pá 8:30 - 19:00 So 9:00 - 13:00* Ne zavřeno *MVS a studovna vázaných novin - zavřeno ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 24.05.2018 16:01
TOPlist