Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Hudba probouzí památky

Vědecká knihovna v Olomouci (Bezručova 2, 1. patro)
17. září - 30. listopadu 2004

Výstava je doprovodnou akcí v rámci Dnů evropského dědictví: Hudba probouzí památky, exponáty zahrnují knihy a fotografie vázané k hudbě.
Ukázky z textů z pera Reginalda Kefera o vystavovaných osobnostech:
  • Bedřichem Smetanou vchází do české hudby génius, který dosavadní rysy českého hudebního umění rázem povznesl nejen na nejvyšší evropskou úroveň, ale dal jim pečeť myšlenkové velikost a monumentality. Smetana je tvůrce-myslitel, který tuhou a přísnou myšlenkovou prací buduje své umělecké programy. Vytvořil česku operu komickou, tragickou, salonní, až došel ke své vrcholné životní koncepci. Jsou to díla, která nemají ve světové hudební literatuře svým pojetím vrcholné ideovosti a vrcholného uměleckého zpracování obdoby. Je to opera Libuše a symfonický cyklus Má vlast.
  • Antonín Dvořák znamená vedle Smetany zcela nový zjev. Je-li Smetana veliký ve spojení inspirační vznešenosti s klasicky přísným tektonismem, Dvořák uchvacuje svým nepřeberným inspiračním bohatstvím a zvukovou barvitostí. Byl považován za největší osobnost světové hudby vůbec, především v anglicky mluvících zemích. V německy mluvících se o toto uznání dělil se svým největším přítelem Johannesem Brahmsem. Nesmírná je také jeho zásluha pedagogická. Jak v New Yorku, tak v Praze založil skutečnou skladatelskou školu. V USA je třetím nejhranějším symfonikem po Mozartovi a Beethovenovi a jeho Novosvětská je tam nejhranější symfonií vůbec.

    V Olomouci byl zásluhou P. Geislera a spolku Žerotín velice silný Dvořákův kult. Byla zde provedena všechna jeho oratoria, vždy za skladatelovy účasti. Mistr věnoval Žerotínu svou Svatou Ludmilu. Několikrát tu také koncertoval s houslistou F. Lachnerem a cellistou H. Wihanem. Spolu s Fibichem a Bendlem se Dvořák účastnil i koncertů po Čechách ve prospěch výstavby olomouckého Národního domu.

  • V roce 1916 se konala v Národním divadle v Praze premiéra Janáčkovy Její pastorkyně. Následovala r. 1918 premiéra ve Vídni. Z Dvořákova přítele a zbožňovatele, renomovaného folkloristy, ale přece jen skladatele místního formátu se stal naprostý suverén, který po nedlouhý zbytek svého života doslova chrlil jedno geniální dílo za druhým. Ale pokud byl u nás zájem o jeho dílo jen zdvořilý, na Západě slavil neskutečné triumfy, což trvá prakticky dodnes. Evropští hudební sociologové konstatují, že železná opona tvořila hranici nejen mezi politickými systémy, ale i mezi ohlasem Janáčkovy hudební tvorby. Bohužel se zřítila jen ta opona politická.
  • Stejně jako s Janáčkem je tomu i s dílem Bohuslava Martinů. O premiéry jeho děl usilovaly největší hudební osobnosti. Sukův žák odešel za dalším vzděláním do Paříže, kde patřil k uznávaným avantgardním skladatelům. Před příchodem nacistů odešel do USA, ale nikdy neztratil kontakt se svou vlastí. Ve své tvorbě bolestně prožíval zdejší dění (Mnichov, Lidice). Po válce přesídlil alespoň do Švýcarska, aby byl své domovině blíž. Domů se vrátil alespoň po své smrti i se svou francouzskou manželkou.
  • Ze současných českých skladatelů je ve světě nejhranější Petr Eben. Především svou rozsáhlou duchovní tvorbou.
  • V letech 1960-1990 byl naprostou světovou "jedničkou" v oboru divadelní scénografie arch. Josef Svoboda, vytoužený spolupracovník Leonarda Bernsteina, sira Laurence Oliviera a dalších. Neexistovala světová scéna, která by neusilovala o jeho návrhy a nezamlouvala si je na mnoho let dopředu. Za rok jich vychrlil 14 -16 a vždy nanejvýše působivých a originálních.
  • Světových úspěchů dosáhli čeští zpěváci. Jestliže Josef Ticháček byl obdivován Wagnerem, který pro něho psal svého Tannhäausera, tak pro Terezu Stolzovou napsal Giuseppe Verdi například Aidu. Zpívala také premiéru jeho snad nejslavnějšího díla - Requiem, které je jí dokonce věnováno. Především s Jižní Amerikou je spjata činnost Klementiny Kalašové. Pro Emu Destinovou psal svá vrcholná díla zase Puccini. Karel Burian byl pokládán za největšího wagnerovského tenora. Dlouholetá stálice Metropolitní opery v New Yorku a dalších scén, mimochodem první Janáčkova Jenůfa ve Vídni a New Yorku, kde se zasadila o uvedení této opery, Maria Jeritza-Jedličková zahájila svou uměleckou dráhu jako Elsa v Lohengrinu v Olomouci. Pak ji v Metropolitní opeře vystřídala Jarmila Novotná. Naši nejstarší spoluobčané si možná vzpomenou, jak za okupace zpívala v londýnském rozhlase české národní písně za klavírního doprovodu Jana Masaryka.
  • Po druhé světové válce zůstal natrvalo v USA Rudolf Firkušný. Ovšem vyjížděl odtud do celého světa. Svým talentem v době chlapectví uchvátil prezidenta Masaryka natolik, že mu, dnešním jazykem, sponzoroval školení ve Francii.
  • Františka Škroupa dnes známe jen jako autora české národní hymny, což je píseň z hudby ke hře J. K. Tyla Fidlovačka. Složil ale také první českou operu Dráteník. Skončil jako dirigent v Rotterdamu, kde dosáhl velkého úspěchu jak svou dirigentskou činností, tak i operou z minulosti Holandska Meergouse.
  • Hudbu pěstovali na svém dvoře mnozí čeští panovníci. Václav II. sám pěstoval minnesang. Petr Žitavský se o tomto panovníkovi zmiňuje, že si dával rád a pravidelně předzpěvovat mše od cizích kněží různých řeholí, vždy podle jejich vlastní liturgie.Sekretářem Jana Lucemburského byl vynikající hudebník Guillaume de Machault.Karel IV. vedle sboru mansionářů a žaltářníků prozíravě zřídil i sbor mladších zpěváků, bonifantů, aby byl vychován pěvecký dorost. Při velkých slavnostech zpívalo až 400 zpěváků.Institucí evropského významu pak byla pražská Dvorská kapela, která dosáhla vrcholu za Rudolfa II., kdy na pražském hradě můžeme zaznamenat největší hudebníky doby.
  • Vysokou hudební i výtvarnou úroveň českého středověku dokládají četné rukopisné kancionály. Pod vlivem husitských písní zavádí Luther protestantský chorál. Husitské nápěvy pronikaly i do katolických kancionálů, pochopitelně s upraveným textem. Tištěný českobratrský kancionál z r. 1501 je první publikací svého druhu na světě vůbec. Za sto let pak vyšlo u nás přes 100000 výtisků kancionálů, jako důkaz neuvěřitelné zpěvní kultury.
  • Po příkladu císařského dvora pěstovala horlivě hudbu také šlechta na svých venkovských sídlech. Ve druhé polovině 16. a začátkem 17.století proslula zejména kapela Rožmberská na Krumlově. Ale snad největší kapela byla na hradě Pecka. Zřídil ji pan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, spisovatel, válečník, dvořan a diplomat, jenž za svou účast v českém povstání položil hlavu. Napsal rozsáhlý spis o své pouti do Svaté země. Hudbě byl oddán od mládí, které strávil v uměleckém ovzduší insbruckého dvora a osvědčil se potom jako velice vyspělý skladatel pozdní školy franko-vlámské s mírnými vlivy italskými.
  • 19. a 20.století je spojeno s houslisty nejvyšší světové třídy, jejichž jména jsou nějakým způsobem spojena se samotným Paganinim. Ten vyslovil svůj obdiv, jako jedinému ze svých konkurentů, předčasně ve svých 27 letech zesnulému Josefu Slavíkovi. Pod dojmem hry Františka Ondříčka prohlásil Paganiniho syn Achile: "Poznávám smyčec svého otce". Vymohl úřední povolení k otevření jeho hrobky v Parmě, aby "český Paganini" mohl popatřit v tvář svého předchůdce. Přísný vídeňský kritik Richard Heuberger zase napsal o hře Jana Kubelíka: "Takovým čarodějem houslí byl snad jedině Paganini. Oba by ve středověku upálili." Toto srovnání provázelo Kubelíkovu hru po celý jeho umělecký život. A životní běh Váši Příhody prakticky ze dne na den změnil výrok nesmiřitelně kritického, nejslavnějšího dirigenta všech dob, Artura Toscaniniho: " Tak takto asi musel jedině Paganini." Příhoda pak triumfálně brázdil desítky let koncertními sály světových metropolí. Ke konci života působil jako šéf mistrovské třídy na vídeňské Akademii hudby a toužil nějakým způsobem zakotvit ve své vlasti. Dva koncerty na Pražském jaru v r.1956 přinesly neslýchané nadšení obecenstva a neuvěřitelné mlčení oficiálních kulturních institucí. Mistr se již do své domoviny nevrátil a o 4 roky později celkem předčasně zemřel. Tato ignorace vůči geniálnímu českému houslistovi byla jedním z důvodů, proč Rudolf Firkušný za minulého režimu nikdy v Čechách nehrál.
  • V olomoucké opeře začínala v polovině 19.století svou pěveckou dráhu Emilie Miková, než se vydala na svou pouť evropskými scénami. Zde jí také při svém koncertě našel Antonín Bennewitz, její příští manžel. Oba nakonec zakotvili v Praze. Emilie Bennewitzová jako přední sólistka Smetanova souboru Prozatímního divadla a první Milada v jeho Daliboru. Bennewitz pak povznesl pražskou konzervatoř, jako její ředitel, na evropskou úroveň. Za pedagogy získal získal například Antonína Dvořáka, O.Ševčíka, O.Hostinského a další. Jako učitel založil takzvanou Pražskou houslovou školu. Vychoval O.Ševčíka, Fr.Ondříčka, K:Hoffmanna, J.Suka, O.Nedbala, J.Mařáka a další. Jména jeho žáků Suka, Nedbala, Hoffmanna a Herolda, k nimž se postupně přidružili violoncelisté O.Berger, H.Wihan a L.Zelenka, jsou spjata s "Českým kvartetem", sdružením, které po 40 let ovládalo bezkonkurenčně evropská koncertní pódia.
  • Po Bílé Hoře se stala Praha ne několik století provinčním městem, což vedlo k rozsáhlé emigraci hudebníků. Důvody byly v zásadě tři. Za prvé politické a náboženské, za druhé profesionální - odcházeli nejnadanější lidé, kteří v provinčních podmínkách nenalezli uplatnění svých talentů. Za třetí - naprostý přebytek těchto talentů. Není možné zde vypočítat všechny, jmenujme tedy alespoň dva. Zaslíbenou zemí byla Itálie - zde samotné uplatnění znamenalo světový věhlas. A opernímu životu zde kraloval "Božský Čech - Il divino Boemo" Josef Mysliveček, přímý předchůdce samotného Mozarta. Naprosto zásadní vliv na další vývoj francouzské hudby měl Antonín Rejcha, který se stal profesorem skladby na pařížské konzervatoři. Jeho skladby se hrají dodnes, ale hlavně jeho učebnice byly překládány do všech světových jazyků a vyučovalo se z nich ještě počátkem 20.století. Byl přímým učitelem takřka všech velkých francouzských skladatelů doby - Berlioze, Gounoda, Thomase, Adama, Francka a přijel k němu studovat i Liszt. Stal se členem Francouzské akademie, tedy "nesmrtelných". Dodnes je ve Francii velice ctěn (koncerty na Sorboně).
  • Oskaru Nedbalovi bylo dopřáno poznat největších úspěchů. Král violy, úspěšný skladatel, světem uznávaný dirigent, především Beethovenových symfonií. Dobrovolně končí svůj život zdeptán nepochopením ve své vlasti skokem z okna v Zábřehu, kde dirigoval svou Pohádku o Honzovi.
  • Václav Talich byl dirigent budovatel. Povznesl Českou filharmonii na skutečně světovou úroveň Podobně pokračoval i v Národním divadle. Ke škodě české hudby mu Zdeněk Nejedlý po válce všemožně znemožňoval působení. Přesto ve svých, v zahraničí tak ceněných nahrávkách, vytvořil estetickou normu provádění české symfonické hudby, především ve skladbách Smetany, Dvořáka a Suka.
  • Světového uznání se dostalo Rafaelu Kubelíkovi. Po úspěšném vedení České filharmonie odešel po r.1948 na západ, kde se stal postupně šéfem oper v Londýně a New Yorku. Ke konci života natrvalo zakotvil v Mnichově. Syn nezůstal příliš za věhlasem svého otce - slavného houslisty.
  • Olomouc byla prvním "šéfovským" působením Zdeňka Košlera, který se v nejprestižnější dirigentské soutěži v New Yorku dělil o první místo se současným králem taktovky Claudiem Abbadem. Součástí soutěže bylo najít chyby v soudobé, pro soutěž zkomponované, skladbě, jejíž partitura byla předána adeptům pár minut před soutěží. Košler jako jediný našel všechny chyby, ale navíc - řídil zpaměti. Svou geniální schopností sluchové analýzy i pamětí pak oslňoval při svém dalším působení po celém světě.

Aktualizováno: 07.01.2013
Redaktor: Ivana Mutnianová
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz   Otevírací doba: Prázdninová otevírací doba ID datové schránky­­: yswjrie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2018
Aktualizováno: 17.08.2018 13:19
TOPlist