Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

OD AUTORA KE ČTENÁŘI: ZBYTKY KNIHOVNY JINDŘICHA DENTULINA Z TURTLŠTEJNA

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

9. ročník odborné konference (11. - 12. října 2000)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Jaroslava Kašparová

OD AUTORA KE ČTENÁŘI: ZBYTKY KNIHOVNY JINDŘICHA DENTULINA Z TURTLŠTEJNA

Vážení přítomní, milí kolegové, dámy a pánové, svůj konferenční příspěvek, pojednávající o knižních nálezech z osobní knihovny pražského městského intelektuála první poloviny 17. století, jsem nazvala Od autora ke čtenáři ne náhodou. Putování knih od autora a výrobce k jejich konzumentům, tj. čtenářům a posluchačům, je totiž podstatou jejich existence a jejich primáním posláním. a je také jednou z hlavních oblastí, kam bychom měli směřovat náš zájem v rámci studia dějin knižní kultury.

Jindřich Dentulin z Turtlštejna (?-ne před 1655), erbovní měšťan Starého Města Pražského (sňatkem s Annou Polexinou Zálužskou z Helfenštejna, dcerou erbovního měšťana Mikuláše Zálužského z Helfenštejna, vyženil roku 1630 dům v Kaprově ulici čp. 47), [1] byl synem Jana Dentulina, [2] staršího bratra známého právníka a prokurátora zemského, literárně činného humanisty Víta Dentulina z Turtlštejna (asi 1570-1613). [3] Do dějin se zapsal především jako úředník (registrátor České dvorské kanceláře a komorní písař úřadu měst věnných u desek zemských) i jako vrah (roku 1635 zamordoval svého souseda Jiříka Koukole). [4]

O jeho životě toho mnoho nevíme. O jeho bibliofilských zájmech ještě míň. a přesto máme důvod se domnívat, že to byl člověk vzdělaný, že vlastnil zajímavou a možná i početnou knihovnu. Náhodně se nám totiž podařilo identifikovat ve dvou teritoriálně i provenienčně odlišných knihovních celcích tři románské tisky, které nesou jeho podpis a stejné signetové iniciálové supralibros. Rozhodla jsem se na tyto Dentulinovy knihy upozornit vzhledem k tomu, že na vzácnou a zajímavou provenienci Kroniky o Álvarovi de Luna z fondu Vědecké knihovny v Olomouci katalog hispanik této knihovny z roku 1982 neupozorňuje [5] (a třetí svazek Pumprlova katalogu tisků 16. století z roku 1992, písmeno C, titul vůbec neuvádí) [6] a že i další dvě knihy - španělský a italský tisk z Dentulinovy knihovny nacházející se v Národní knihovně ČR, jsou širší veřejnosti prakticky také neznámé. Zjištěny byly v souvislosti se zpracováváním fondu hispanik pocházejících z pražského jezuitského profesního domu a jezuitské klementinského koleje.

Životopisná kronika o slavném kastilském hrdinovi první poloviny 15. století, významném básníkovi a hudebníkovi na dvoře kastilského krále Jana II., Álvarovi de Luna (1388-1453), vzácný tisk z roku 1546, který vydal španělsky v Miláně tiskař Giovanni Antonio de Castiglione [7] - Comiença la coronica de don Alvaro de Luna condestable de los reynos de Castilla y de Leon [8] - představuje prozaické vyprávění zpracovávající oblíbené historiobiografické téma, pro španělskou literaturu té doby tak typické (viz četná vydání většinou anonymních individuálních kronik vládců a státníků či crónicas de sucesos particulares ). Jsou to např. anonymní kroniky Crónica del Cid, Crónica de Juan II , které navazují na tradici 14. století, zejm. Crónicas de los reyes de Castilla , jejichž autorem je historik a válečník ve službách kastilského krále Pedra Ukrutného Pero López de Ayala (1332-1407). [9]

Álvaro de Luna, oblíbenec zmíněného krále Jana II., byl významným kastilským velmožem, který bojoval za sjednocení Španělska a za centralizovanou monarchii. Na nátlak kastilské šlechty, která tyto jeho snahy nesdílela, byl v roce 1453 popraven. [10] a tak není divu, že se jeho výjimečné životní osudy dočkaly literárního ztvárnění a že i v lidové písňové tradici byl postavou velice živou. Řada témat a postav z historických kronik přechází do básnických skladeb zvaných romances a šíří se jak v reprezentativních sbornících zv. romanceros, tak v laciných drobných sešitcích. Slovník španělských romancí 16. století Antonia Rodrígueze-Mońino uvádí, že anonymní romance ještě na konci 16. století čerpaly často náměty z národní historie (mj. i vyprávění o Álvarovi de Luna). [11] Přetrvávající oblibu díla dokazuje rovněž druhé vydání kroniky, které vyšlo v Madridu v roce 1784 [12] (a také kritické vydání z roku 1940), [13] stejně jako zájem španělských básníků konce 18. a první poloviny 19. století o životní osudy Álvarovy. Např. Manuel José Quintana (1772-1857), preromantický básník a prozaik, napsal soubor biografických portrétů Vidas de espańoles célebres (Životy slavných Španělů), mezi nimiž najdeme i biografii kastilského šlechtice dona Álvara de Luna, [14] a významný španělský romantický básník Ángel de Saavedra, vévoda de Rivas (1791-1865) jednu z nejlepších svých romancí věnoval právě Álvarovi de Luna. [15] Autora kroniky se dodnes nepodařilo literárním historikům zcela prokazatelně určit - literární příručky a bibliografie většinou uvádějí, že se jedná o dílo anonymní, i když existují snahy autora nalézt a zároveň vysvětlit vydání kroniky mimo území Španělska. Tak např. antikvářské soupisy starých tisků jako je soupis Palau y Dulcetův anebo Graesseho připisují autorství vnukovi slavného konstábla, guvernérovi Milána, který se jmenoval také Álvaro de Luna a který rukopis díla přivezl do Itálie, kde ho prý nechal vytisknout; někteří autoři uvažují o jistém Antoniu Castellanosovi, jiní za autora považují Gonzala Chacóna - španělského kronikáře 15. století, blízkého přítele kastilského krále Juana II. apod. [16] Z hlediska typografického se jedná o typický španělský tisk první poloviny 16. století, tištěný gotickým písmem tzv. rotundou, ve dvou sloupcích, s bohatě zdobeným červenočerně tištěným dřevořezovým titulním listem, kde je ústřední postavou sám hrdina - rytíř v brnění a s mečem v ruce, sedící na koni (ve spodní borduře pak najdeme Lunův erb).

Tento tisk eviduje italská národní bibliografie Le Edizioni italiane del XVI secolo v 8 exemplářích [17] a španělská národní bibliografie Catálogo colectivo del Patrimonio bibliográfico espańol v 5 exemplářích (2 v Národní knihovně v Madridu, 2 v Univerzitní knihovně v Oviedu a 1 v Univerzitní knihovně ve Valencii), [18] vlastní ho Národní knihovna ve Vídni [19] a nachází se také ve fondu starých tisků v Bodleian Library. [20]

V knižních fondech na území naší republiky je doložen zatím jen ve dvou exemplářích. První z nich ve fondu Národní knihovny ČR (podle rukopisného přípisku na titulním listě pochází z fondu bývalé jezuitské klementinské koleje) [21] a není dochován v úplnosti - chybí poslední 4 listy, včetně folia s kolofonem a impresem.

Olomoucký exemplář [22] kroniky je také neúplný - chybí závěrečné folio s impresem. Jeho osudy byly patrně stejně pohnuté jako osudy jejího vlastníka - Jindřicha Dentulina z Turtlštejna. Dentulin byl zřejmě v pořadí prvním bezpečně prokázaným majitelem knihy. Na titulním listě i na jeho rubu čteme Henriques Dentulin de Turttlstayn , na titulním listě v jeho levém horním rohu je pak složitá iniciálová značka z písmen Dentulinova jména HDT, psaná červeným inkoustem (ta je též na f. 1a, 25a, 90a a na posledním dochovaném foliu f. 93a-b). V odborné literatuře na existenci tohoto exempláře upozornil Bohumír Lifka v knize Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad Sázavou .[23] Už někdy v polovině 17. století se totiž kniha nacházela ve fondu cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Dokládá to revizní seznam knih z knihovny tohoto kláštera pocházející z doby josefínské, tj. z doby po zrušení kláštera, pořízený kustodem univerzitní, pak lycejní knihovny v Olomouci Janem Aloisem Hankem, v němž tento knižní titul figuruje. [24] Spolu s podstatnou částí knih žďárské knihovny, v níž se mj. nacházelo také 71 jazykově španělských tisků, [25] se kronika o Lunovi dostala do tehdejší olomoucké lycejní knihovny, dnešní Vědecké knihovny, v roce 1789 a nachází se tam dodnes. Zda dochování Kroniky o donu Álvarovi nějak provenienčně souvisí s tímto okruhem španělských tisků, je dle mého soudu těžko rozhodnout; po stránce obsahové, z hlediska datace (1546) i z hlediska odlišných exlibris představuje každopádně jistou výjimku. Většinu španělských tisků ze žďárského kláštera nacházíme ve fondu Vědecké knihovny (Pumprlův soupis hispanik jich eviduje 51), řada z nich obsahuje kromě exlibris žďárského cisterciáckého kláštera také exlibris kláštera karmelitánů u sv. Josefa ve Vídni a exlibris jistého karmelitánského mnicha Josefa, který knihy kupoval v polovině 17. století v Madridu. Některé španělské tisky mají však pouze exlibris karmelitánského kláštera a exlibris mnicha Josefa, nikoli žďárského kláštera. Podrobnější rozbor této skupiny hispanik Vědecké knihovny by byl zřejmě žádoucí.

Dalšími nedávno objevenými tisky, pocházejícími z knižní sbírky Jindřicha Dentulina, jsou dva výtisky náboženského didaktického spisu Poučení a povinnosti křesťana z pera španělského františkána Pedra de Orozco (zemř. 1662), představeného rakouské provincie a generálního komisaře Jeruzaléma pro Německo. Spis vyšel v roce 1635 a 1636 ve Vídni (Mathäus Formica) ve dvou typograficky odlišných jazykových verzích - 1635 španělsky ( Instrucción y obligación del christiano) [26] a následujícího roku italsky ( Instruttione et obligo del christiano ).[27] Autor věnoval svoje dílo španělskému vyslanci u císařského dvora Sanchovi de Monroy y Zúńiga, markýzi de Castańeda, nejvyššímu válečnému radovi krále Filipa IV. a majordomovi královny Isabely Bourbonské. Obsahuje mědirytový titulní list s portrétem sv. Františka a Pedra z Álcantary, na němž je u obou verzí ryté datum 1635. Textově stejná nakladatelská poznámka v obou tiscích na foliu proti titulnímu listu uvádí, že spis vychází ke kanonizaci Pedra z Álcantary, zakladatele observantské větve františkánů (1449-1562) - Petr z Álcantary byl kanonizován ovšem až roku 1669! [28] - a italská verze opakuje v impresu i datum - ale již pozdější - 1636. Autorem italského překladu ze španělštiny je jistý Allegreto Allegretti (pseudonym?).

Španělsky dílo vyšlo později ještě jednou - a to v Madridu roku 1656. [29] O františkánu jménem Pedro de Orozco, se mi nepodařilo zatím zjistit téměř žádné údaje. Je s podivem, že autora nezachycuje ani Jöcher, ani N. Antonio. [30] Španělské literární historii a historiografii není Orozco znám a spis nemohu najít ani v bibliografiích španělských či italských tisků dochovaných na území Španělska a Itálie. Ve Francii podchycuje jediný dochovaný exemplář italského překladu soupis italských tisků 17. století na území Francie Suzanne P. Michel, [31] která jediná přináší také stručné informace o autorovi (zemř. 1661, pocházel ze Staré Kastilie - z města Alfaro). Orozcova díla eviduje také soupis Manual del librero hispanoamericano od Palau y Dulcet (avšak bez bližších údajů k osobě autora). [32] Obě verze autorova spisu, španělskou i italskou, naopak nacházíme jak v našich knihovních fondech, tak i v jiných středoevropských knihovnách - obě verze jsou doloženy v knižním fondu Bayerische Staatsbibliothek v Mnichově [33] a jen španělský originál pak ve vídeňské Národní knihovně (veden pod jménem Horozco). [34]

Pokud bychom měli srovnat obě jazykové verze, nejsou rozsahem, ani typograficky totožné. Španělská verze, která evidentně vyšla jako první, obsahuje oproti italské navíc dvě povolení k tisku (aprobaci Ioana de Ribera Valdespina, generálního komisaře řádu dominikánů pro rakouskou provincii a aprobaci jezuity Ambrosia de Peńalosa, císařského kazatele, obě datované ve Vídni 1635). Z dopisu biskupa Malatesty Baglioniho z Pesara věnovaného Orozcovi i z autorovy dedikace čtenářům, z textů, které jsou v obou verzích, vyplývá, že autor dílo psal primárně ve španělštině pro potřeby Španělů žijících ve Vídni. Italská verze tisku je typograficky chudší a méně zdobnější (viz např. srovnání začátku textu) a totožné nejsou ani obě titulové rytiny - liší se v pojetí, velikosti i textu.

Jindřich Dentulin se ve španělském tisku podepsal perem na f. b3a - Ex libris Henrici Dentulini a Turttlstayn a pak iniciálami na rubu titulního listu, na s. 1 a 672 (červené exlibris HDT). Kniha tvořila součást knihovního fondu jezuitského profesního domu na Malé Straně, odkud přešla po zrušení jezuitského řádu do fondu Veřejné c.k. universitní knihovny, tj. předchůdkyně Národní knihovny ČR (na předtitulním listě je rukopisné exlibris Domus Professae Soctis IESV Pragae a pod tím jinou rukou Catalogus inscriptus Anno 1733 ). Kdy a jakým způsobem se do knihovny profesního domu dostala, není možno zatím zjistit.

Původ italského tisku Orozcova díla je také znám. Exemplář nese na titulním listě rukopisné exlibris klementinské jezuitské koleje z roku 1677 (Collegji Caesar. Societ. IESV Praga ad S. Clementem A. 1677 ). Co se týká provenience potvrzující vlastnictví Jindřicha Dentulina, je v knize doložena hned několikrát. a to v podobě rukopisného iniciálového exlibris HDT psaného červeným inkoustem (na rubu titulního listu, na f. b1a a na s. 719). Delší rukopisný vlastnický přípisek je na f. b1a - Pragae 22 Aprilis A.o 1655 Ex libris Henrici Dentulini ŕ Turttlstayn ) a na s. 238 - Ex libris Henrici Dentulini ŕ Turttlstain . Nález této knihy je tedy cenný i pro upřesnění životních dat majitele. Lifka [35] uvádí, že po roce 1635 je o osobě Dentulina doloženo málo informací, a sice v souvislosti s jeho prohřeškem. Teige v Základech místopisu Pražského [36] dokládá, že v roce 1645 pravděpodobně ještě žil. Zmíněné exlibris datované v Praze roku 1655 je jasným důkazem o tom, že Dentulin byl tohoto roku ještě naživu. Jakými cestami se však kniha dostala na sklonku sedmdesátých let do fondu klementinských jezuitů, nelze určit. Také skutečnost, že Dentulin měl ve své knihovně dvě rozdílné jazykové edice jednoho a téhož díla je zvláštní, ale jakékoliv další úvahy na toto téma by byly silně spekulativní.

÷÷÷

Jindřich Dentulin z Turtlštejna by mohl představovat zajímavou osobnost sběratele a čtenáře první poloviny 17. století, jak ostatně rozebrané ukázky naznačují, a není vyloučeno, že na knihy označené jeho podpisem či iniciálovým supralibros můžeme ještě časem narazit při zpracovávání historických knižních fondů v některé z našich knihovních, muzejních či archivních institucích.

Tajemstvím je obestřena nejen osoba majitele, ale také autoři knih (první se skrývá v anonymitě, druhý existoval, známe sice jeho jméno a dobu i místo působení, ale jinak už nic bližšího). Víme, kdo knihy vydal, kde a kdy, v jaké jazykové a typografické podobě, částečně známe i dochované exempláře. Z toho lze vyvodit některé hypotetické závěry - např. jakému okruhu čtenářů z hlediska geografického i sociálního byly knihy věnovány, zda byly čtenářsky oblíbené a jakou stopu eventuálně zanechaly v pozdější literatuře.

Kronika o donu Álvarovi de Luna byla jistě určena především španělským čtenářům a předpokládáme, že se šířila zřejmě ve stejných čtenářských a posluchačských kruzích jako jiná prozaická a básnická literatura tohoto historického zaměření (hrdinská epika, zpívané romance). Dá se předpokládat, že kniha byla vydána ve velkém nákladu a byla čtenářsky značně oblíbená, což ostatně dokazuje poměrně vysoký počet známých dochovaných exemplářů i provenience knih (zatím ji známe blíže jen v případě pražského a olomouckého exempláře - bylo to jezuitské a cisterciácké čtenářské prostředí na jedné straně a prostředí měšťanského intelektuála na druhé straně).

A Orozcův didaktický spis vydaný ve Vídni? Ten měl poněkud jiný čtenářský rádius, omezený sociálně i teritoriálně - zřejmě převážně španělské církevní (nejen františkánské) prostředí středoevropských (německých a českých) zemí. Vzhledem k tomu, že k jazykové španělské verzi přibyla o rok později i italská mutace, byl patrně určen i okruhu italsky hovořících čtenářů. I když nebyl zatím proveden podrobný výzkum knižních fondů dalších zemí (tj. např. knihoven na území Polska a severní Itálie, v knihovnách bývalých Uher mám situaci podchycenu pouze na Slovensku a v hlavních budapešťských knihovnách, kde se dílo nedochovalo), skutečnost, že jak moderní, tak stará biografická literatura jméno autora neregistruje, vyvolává řadu dohadů nejen vzhledem k biografii a literární činnosti autora, ale i vzhledem k jeho působení jako člena františkánského řádu.

Čtenářské osudy zmíněných tří tisků byly značně odlišné, přesto měly jedno společné - stejného čtenáře - Jindřicha Dentulina z Turtlštejna. Částečně shodný jazyk tištěných děl (v měšťanském prostředí ne až tak běžná španělština je možná důvodem pro existenci italské verze Orozcova spisu v úředníkově knihovně), jejich rozdílná žánrová charakteristika (historie, didaktická literatura), různé místo vydání (Miláno, Vídeň) a podstatně se lišící datum vydání obou děl (1546 a 1635) a také odlišné následné putování Dentulinových knih (jedna skončila v prostředí cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, druhá v prostředí jezuitské profesní koleje na Malé Straně v Praze, třetí u pražských jezuitů v Klementinu), cenná biografická fakta dochovaná v jedné z nich (exlibris určené časově a místně - Praha, 1655), to vše jsou sice kusé, ale velmi cenné informace. Podaří-li se časem shromáždit další kostky informační skládanky, jež by mohla podat komplexní obraz o osobě Jindřicha Dentulina z Turtlštejna a o jeho sběratelské a čtenářské činnosti, nelze zatím říci.

Putování knih od autora a výrobce ke čtenáři a posluchači je proces stále probíhající a nikdy nekončící. a sledování tohoto pohybu, pro který se v dnešních dějinách knižní kultury vžil termín voyage des livres či itinerary of the books , je často přímo detektivní záležitostí. Je pravda, že ne vždy se nám záhady okolo autorství, výroby a vlastnictví knih podaří rozluštit, ne vždy pátrání skončí happyendem, ale pokud alespoň trochu zmapujeme složité cesty knih (nejen dějin knihoven a knižních celků, ale i jednotlivin) a přispějeme k lepšímu poznání historie knižní kultury, nejen z hlediska dějin knihtisku a dějin knižního obchodu, ale také dějin čtenářské recepce a dějin četby vůbec, mělo vynaložené úsilí smysl. Knihovníci, historikové literatury či knižní kultury, ale také sběratelé, čtenáři, zkrátka všichni amateurs des livres vědí, o čem mluvím.

Obrazová příloha

Kliknutím na náhled obdržíte obrázek ve zvětšené velikosti.
  1. Comienca la Coronica de don Alvaro de Luna, NK ČR 22B76.
  2. P. Orozco, Instruttione et obligo del christiano, NK ČR 31M62.
  3. P. Orozco, Instruttione et obligo del christiano, NK ČR 31M62.
  4. P. Orozco, Instruttione et obligo del christiano, NK ČR 31M62.
  5. Orozco, Instrucción y obligación del christiano, NK ČR 32L13.
  6. Orozco, Instrucción y obligación del christiano, NK ČR 32L13.
  7. Orozco, Instrucción y obligación del christiano, NK ČR 32L13.
  8. Orozco, Instrucción y obligación del christiano, NK ČR 32L13.
Comienca la Coronica de don Alvaro de Luna
1.
P. Orozco, Instruttione et obligo del christiano
2.
P. Orozco, Instruttione et obligo del christiano
3.
P. Orozco, Instruttione et obligo del christiano
4.
Orozco, Instrucción y obligación del christiano
5.
Orozco, Instrucción y obligación del christiano
6.
Orozco, Instrucción y obligación del christiano
7.
Orozco, Instrucción y obligación del christiano
8.
Poznámky pod čarou

[1] Viz Josef Teige , Základy starého místopisu Pražského, oddíl 2., díl 1., Praha 1915, s.244 a Václav Líva , Berní rula, sv.3, Pražská města, Praha 1949, s.45

[2] K otci Janovi Dentulinovi (zemř.29.7.1629) viz Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě díl 2, Praha 1966, s. 36-7 a Antonín Rybička , Památky archaelogické a místopisné, díl 8, 1868/1869, Praha 1870, sl.615.

[3] Základní literatura k osobnosti Víta Dentulina z Turtlštejna viz Bohumír Lifka, Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad Sázavou, Brno, 1964, s.117 (tam také dostupná literatura a citace pramenů k osobě Jindřicha Dentulina). Srov. též Rukověť humanistického básnictví , op. cit., s.38-40. K rodině Dentulinů (zv. také Dentulové, Zoubkové, Zubáčkové) pocházející z Roudnice nad Labem a její nobilitaci viz August Sedláček, Českomoravská heraldika, díl 2, Praha 1925, s.393-394. Sedláček uvádí, že Rudolf II. udělil přídomek z Turtlšteina bratrům Janovi, Martinovi a Vítovi Dentulinům 30. ledna 1592. Ostatní literatura - A. Rybička , op. cit., s.613-5,Rukověť humanistického básnictví , op. cit., a B. Lifka, op. cit., uvádí rok 1598.

[4] Viz B. Lifka , op. cit., s.117.

[5] Václav Pumprla (za spolupráce Oldřicha Kašpara) , Soupis starých tisků ve fondech Vědecké knihovny v Olomouci. Registro de impresos antiguos en los fondos de la Biblioteca científica de estado en Olomouc. IV: Hispanika a iberoamerikána 1501-1800. Materiales hispánicos e hispanoamericanos 1501-1800, Olomouc 1981, s. 150-1, č. 419 (bez uvedení majitele).

[6] Václav Pumprla , Soupis starých tisků ve fondech Vědecké knihovny v Olomouci. Verzeichnis alter Drucke - List of Old Prints... , V: Tisky z let 1501-1600. Sv. 3: C-Č, Olomouc, Vědecká knihovna, 1992.

[7] Srov. Gedeon Borsa , Clavis typographorum librariorumque Italiae 1465-1600, t.1, Budapest 1980, s.105 (činný v Miláně v letech 1535-1557). Viz též elektronická báze http://edit.16.iccu.sbn.it/ - uvádí data jeho činnosti 1534-1538? a tisk španělských tisků.

[8] Comiença la coronica de don Alvaro de Luna condestable de los reynos de Castila y de leon. Maestre y administrador de la orden y caualleria de Santiago. - [Fue impressa... en la cibdad de Milan por Juan Antonio de Castellano. Impressor: A.. xxiii. dias del Mes de Octubre de M.D.xlvi [=23.10.1546]. - 2o. [2], 94 [i.e. 96]] listů. S omyly ve foliaci od f. 83 a vynechaným listem M 2 v poslední složce M 8 (tiskařova chyba, text navazuje).

Viz Graesse, Trésor de livres rares et précieux, vol. 2, Dresden 1861, s.144, viz Antonio Palau y Dulcet , Manual del librero hispanoamericano 4, Barcelona 1951, nr.64900.

[9] Srv. Oldřich Bělič , Dějiny španělské literatury I. Literatura rozvitého feudalismu, Praha 1964, s.149-150 aj.

[10] K Álvarovi de Luna srv. Enciclopedia universal ilustrada europeo-americana , díl 31, Barcelona 1924, s.796-798 (je reprodukován titulní list kroniky z roku 1546, uvedena také jeho činnost literární - básně a prozaická skladba Libro de las claras e virtuosas mujeres). Srv. též James Fitzmaurice-Kelly , Dějiny španělské literatury do konce XVIII. století. Přel. Zdenka Foustková s přispěním dr. J. Borovičky, Praha 1912, s.52.

[11] Viz Antonio Rodríguez-Moňino , Diccionario de pliegos sueltos poéticos (Siglo XVI), Madrid 1970, s.52. Sborník sedmi básnických skladeb dochovaný v Univerzitní knihovně v Pise obsahuje mj. i romanci věnovanou Álvarovi de Luna - srv. Antonio Rodríguez-Moňino , op. cit., s. 621, nr.1150: Quinto quaderno de varios romances los mas modernos que hasta hoy se cantado. 1 a Don Aluaro de Luna 2 Con amarilla marlotta... Impresso en Valencia, junto al molino de Rouella. Aňo 1598. Vendese en casa de Ioan Baptista Timoneda . 8o. [8] listů.

[12] Viz A. Palau y Dulcet , op. cit., sv.4, nr.64901.

[13] Tamtéž, nr. 64902.

[14] Srv. Juan Chabás , Dějiny španělské literatury, Praha 1960, s. 230.

[15] Romance Don Álvaro de Luna - zařazená do souboru Romances históricos (Historické romance) z roku 1841, v nichž oživil témata i formu španělské poezie 16. a 17. století. Srv. Juan Chabás , op. cit., s.247-8 a Oldřich Bělič - Josef Forbelský , Dějiny španělské literatury, Praha 1984, s.127-8.

[16] Viz Graesse, op. cit., s.144. A. Palau y Dulcet , op. cit., sv. 4, nr. 64900. Viz Enciclopedia universal ilustrada europeo-americana , sv.16, s.1377.

[17] Viz Le Edizioni italiane XVI secolo . Censimento nazionale, vol.4, C, Roma 1996, nr.6577 a jeho elektronická podoba - http://edit16.iccu.sbn.it/, nr.CNC 13363 (z toho tři exempláře v římských knihovnách).

[18] Viz elektronický souborný katalog tisků dochovaných na území Španělska katalog zázn. č. CCPB000006907 . Srov. též tištěný katalog Catálogo colectivo de obras impresas en los siglos XVI al XVIII existentes en las bibliotecas espaňolas . Edición provisional. Sección I. Siglo XVI, Letra C, Madrid 1972, nr.3657.

[19] Viz elektronický lístkový katalog této knihovny (pod signaturou 61.F.18). Ve fondu je také druhé vydání díla z roku 1784.

[20] Viz elektronický katalog Bodleian Pre-1920 Catalogue - Arch. SIGMA 1), mikrofilm tohoto vydání má také americký souborný katalog Střediska pro vědecké knihovny (the Center for Research Libraries - OCLC # 25314412).

[21] Srov. Národní knihovna ČR, sign. 22 B 76. Rozsah: 2o. [2], 90 [i.e. 91] zach. listů. Na titulním listě perem Cesarei Collegij Soctis JESV Pragae a kulaté černé razítko Veřejné a universitní knihovny s dvojhlavým orlem a nápisem REGIAE BIBLIOTH: ACAD: PRAGEN:, umístěným bohužel přímo v kartuši s Lunovým erbem, takže ho zcela překrývá. Na přední předsádce perem původní signatura H.III.162. Bez další provenience. Další identifikaci exempláře z hlediska provenience a vazby ztěžuje skutečnost, že kniha byla v roce 1975 nepříliš šťastně restaurována (pergamenová vazba, s přetřeným jezuitským hřbetem a signaturami byla nahrazena novodobou polopergamenovou vazbou a papírovými deskami z červeného škrobového papíru a novými předsádkami a přídeštími [sic!]; proužky latinského pergamenového rukopisu cca z 15. století použité v mezivazí byly sice přiloženy, ale již ne původní zbytky vazby).

[22] Viz Vědecká knihovna v Olomouci, sign. II.18.385. Rozsah: 2o. [2], 93 [i.e. 95] zach. listů. - Pergamenová vazba červeně přetřena, v dolní části hřbetu papírový štítek se starou signaturou b 16 (část staré signatury XLI b 16, která je na předním přídeští). Jiná stará signatura je v horním levém rohu - 15673.

[23] Viz B. Lifka , op.cit., s.113-4, s.117 a obr. příl.8.

[24] Tamtéž.

[25] Podle B. Lifky , op. cit., s.58 se většina španělských tisků dostala do klášterní knihovny cisterciáků ve Žďáře nad Sázavou před rokem 1668, v době nástupců opata Jana Greifenfelse z Greifenfelsu (1596-1650), kdy v klášteře žil mnich, který patrně působil nějaký čas v zemi, kde byla běžnou řečí španělština.

Podle Lifky se jedná o soubor 71 náboženských tisků z let 1554-1663 vydaných v Madridu, Valencii, Zaragoze, Barceloně, Salamance a Valladolidu, který nemá svým výskytem v prostředí moravských klášterních knihoven prý obdoby. Řada knih skutečně obsahuje rukopisné exlibris jistého mnicha Josefa - Emit P. F. Joseph Madriti , Joseph a Madrid , Joseph de S. Juan . Datum získání knihy je uvedeno však jen výjimečně - např. 1664 v madridském tisku z roku 1625 Nicolase Bravy Marial y decenario de rosas de la madre de dios.

[26] Instrucion y obligacion del christiano fundada en los siete sacramentos de la iglesia por Fr. Pedro de Orozco... En Viena de Austria: en la emprenta de Matheo Formica, 1635. - 8o. [22], 672 s.

Viz Anton Mayer , Wiens Buchdrucker-Geschichte 1482-1882, Bd.1, Wien 1883, s.220, nr. 1157 (uvádí jen italskou verzi díla s datací 1635). Viz Antonio Palau y Dulcet , Manual del librero hispanoamericano 12, Barcelona 1959, nr.204519-20 (uvedeno též vydání v Madridu v roce 1656), nr.204521 uvádí jiné autorovo dílo vydané v Toledu 1673 (Sermón... del nacimiento de Christo). Popis exempláře Národní knihovny ČR sign. 32 L 13 v elektronickém katalogu Národní knihovny ČR - Báze STT 1501-1800 č.450.

[27] Italská verze - viz Suzanne P. - Michel , Répertoire des ouvrages imprimés en langue italienne au XVIIe siecle conservés dans les bibliotheques de France, t.6, N-O-P, Paris 1976, s.39 uvádí toto vydání v 1 dochovaném exempláři v jezuitské knihovně v Chantilly (Michel doplňuje též stručná data o autorovi - zemř. 1661, pocházel z Alfara ve Staré Kastílii). Antonio Palau y Dulcet italskou verzi díla neuvádí. Catalogue of Seventeenth Century Italian Books in the British Library, vol.2 M-Z, London 1986 autora díla neuvádí. Popis exempláře Národní knihovny ČR, sign. 31 M 62 viz Báze STT 1501-1800 č.213:

[28] Viz Enciclopedia Universale ilustrada , t. 42, Barcelona, s.a., pp. 1309-10.

[29] Vydání z r.1656 - viz pozn. 26.

[30] Viz Christian Gottlieb Jöcher, Allgemeines Gelehrten Lexicon, Th.3, Leipzig 1751, sl.1104 uvádí pouze františkána podobného jména (Petrus de Oroz), totéž N. Antonio , Bibliotheca hispana nova 2, Madrid 1788, s.226. Jedná se však o zcela jinou osobu (misionář působící v Severní Americe a v Mexiku, žil v 16. století).

[31] Viz pozn. 27.

[32] Viz pozn. 26.

[33] Bayerische Staatsbibliothek Alphabetischer Katalog 1501-1840. BSB - AK 1501-1840, Bd. 33, München-New York-London-Paris 1988, S. 289-290.

[34] Srv. elektronický katalog starých tisků Národní knihovny ve Vídni přístupný na internetu (sign.10.L.25).

[35] Viz B. Lifka , op. cit., s.58.

[36] J. Teige , op. cit., s.244.

Aktualizováno: 01.09.2008
Autor: Jiří Spáčil
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2, ­Olomouc 9, 779 11­­­, tel.  +420-585 205 300, e-mail: vkol@vkol.cz , Otevírací doba: , ­ Po - Pá,  8:30  - 19:00  So  9:00 - 13:00*,  Ne  Zavřeno *studovna vázaných novin a úsek MVS jsou v sobotu zavřeny ID datové schránky­­: yswjnie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2014
Aktualizováno: 17.04.2014 12:22
TOPlist