Traffic analysis

Vědecká knihovna Olomouc
Vědecká knihovna Olomouc
Česky English Deutsch

Dílo španělského jezuity Juana Alfonse de Polanco v českém překladu z roku 1639

Pozvánka na konferenci, velikost 34 kB.

13. ročník odborné konference (23. - 24. listopadu 2004)
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska

Dílo španělského jezuity Juana Alfonse de Polanco v českém překladu z roku 1639

Jaroslava Kašparová

Můj dnešní referát je skromným příspěvkem k tématu Lidé okolo knih . Pozornost budu věnovat jak osobě autora a překladatele, ale také dalším lidem s dílem spjatým - zejm. uživatelům či šiřitelům textu i osobám, na něž tato literatura působí, a to v závislosti na době a geografickém prostoru, v němž dílo a překlad vznikly a šířily se. Všimnout bych si však chtěla žánrových souvislostí spojující toto dílo s obdobným druhem literární produkce.

Na dílo budeme nahlížet z pohledu bibliografa, knihovědce a literárního historika starší české literatury, který knihu eviduje jednak v rámci národní bibliografie Knihopis, jednak v kontextu bibliografie českých překladů děl španělských autorů.

Tímto dílem je latinsky sepsaná příručka určená farářům a kněžím pomáhajícím svým věřícím odejít z tohoto světa - Methodus ad eos adiuvandos qui moriuntur ( Metoda pomoci umírajícím ). Sepsal jej španělský jezuita Juan Alfonso de Polanco (Polancus), původem z Burgos (narodil se roku 1516 či 1517; literatura se v datu narození rozchází). Po vstupu do jezuitského řádu roku 1541 odchází v roce 1542 na studia do italské Padovy, kde pobývá až do roku 1546. Od roku 1547 je tajemníkem a blízkým spolupracovníkem Ignáce z Loyoly a dalších významných jezuitů, generálů řádu - Diega de Laínez a Franciska de Borja. Zastává funkci provinciála řádu na Sicílii a je též literárně činný. Umírá v Římě v prosinci roku 1577. [1]

Za jeho života vyšly tiskem dvě zásadní latinsky psané práce, obě praktické příručky určené kněžím pro jejich každodenní praxi, které se šířily nejen v originále, ale též v překladech do národních jazyků (španělštiny, italštiny, francouzštiny, němčiny a dokonce češtiny a slovinštiny). Jedná se o Breve directorium ad confessarii et confitensis ( Stručné nařízení pro zpovědníky a zpovídající se ) - v editio princeps z roku 1560 [2] - a již zmíněný spis Methodus (poprvé vyšel roku 1575). [3] Dá se říci, že to byla právě Metoda, která dosáhla z Polankových děl největšího ohlasu a rozšíření: byla vydávána jak samostatně, tak jako přítisk k autorovu Stručnému nařízení popř. jako přítisk nebo dodatek k literatuře podobného typu jiných autorů.

Polankův spisek navazuje žánrově na středověká naučení soustřeďující se na poslední okamžiky lidského života, na tzv. ars moriendi , oblíbené koncem 14. a v 15. století. Ty dostaly se během první poloviny 16. století nový obsah a postupně se přeměnily na návod, jak by měl člověk dobře žít ( ars vivendi ), aby mohl dobře umřít ( ars bene moriendi ). Tato svou povahou již značně moralistní dílka jsou v průběhu 17. století psána a šířena zejména v církevních kruzích a stávají se účinnou zbraní v protireformačním zápase. Metoda je jedním z prvních jezuitských děl tohoto typu literární produkce [4] a je často napodobována (odkazuji v této souvislosti na desátý díl jezuitské bibliografie Backera-Sommervogela, který přináší přehled jezuitských prací na téma dobré smrti ).[5] Mezi nimi najdeme např. latinsky psaný spis italského jezuity, jednoho z největších představitelů protireformace, papežského teologa a kardinála Roberta Bellarmina (1542-1621) - De arte bene moriendi libri duo , který vyšel roku 1620 v Římě a byl přetiskován až do poloviny 18. století (vyšel např. ve Vídni roku 1761), nepočítaje překlady do národních jazyků (německy v Kolíně nad Rýnem 1620, anglicky v St. Omeru 1623, česky v Praze 1630). [6] Tyto návody byly sepisovány většinou prvotně v latině, z nichž se pak pořizovaly překlady do jiných živých jazyků. Příručky psané primárně v národních jazycích nebyly zpočátku tak četné, ale postupem doby jich přibývalo a začaly mít spolu s překlady převahu. Ze španělských děl zmíním alespoň patrně první španělský tisk tohoto druhu Arte de Bien Morir y Breve confessario [7], dále velmi často vydávané dílo toledského moralisty Aleja Venegase (1498 či 1499-1562) Agonía del tránsito de la muerte (poprvé vyšlo roku 1537 a do roku 1568 se dočkalo dalších asi sedmi vydání) [8] a pak také spisy jezuitů Tomáse de Villacastín - Práctica por ayudar a ben morir (Valladolid 1630) [9] a Juana Eusebia Nieremberga Partida a la eternidad, y preparación a la muerte (Madrid 1645). [10] Tématice dobré smrti se věnoval též přední španělský karmelitánský spisovatel, jehož spisy vycházely v 17. století i v Praze [11], Juan de Jesús María (1564-1615). Klementinští jezuité měli ve své knihovně italský překlad dílka, jež bylo původně sepsáno v latině a jež bylo převedeno též do španělštiny - Arte di ben morire (Roma 1618). [12]

Ve Francii se adaptace Polankovy Metody objevují poprvé v překladu na sklonku 16. a počátku 17. století. Roku 1595 vychází ve Vannes Instruction trčs nécessaire pour sécourir et consoler les malades qui sont sur leur trespas z pera Pierra Du Mase, [13] roku 1600 pak bylo zahájeno vydávání volného překladu Polankových spisů, jenž jeho autor Pierre Milhard nazval Vrai guide des curez vicaires et confesseurs a jenž obsahoval jak Stručné nařízení, tak Metodu (doložena jsou vydání např. z roku 1602, 1604, 1607, 1610 a 1623). [14] Milhardovy příručky určené prostým venkovským farářům, jednoduché a přehledné (viz název guide), byly ve své době velice žádané a představovaly účinnou rekatolizační pomůcku. Poslední francouzský překlad Polankovy Metody, již od jiného překladatele (Charles Cotolendi), vyšel v Paříži roku 1693 pod názvem Méthode pour assister les malades et les ayder a faire une bonne mort .

Autoři národních překladů si počínali při převedení Polankova díla poměrně volně, text upravovali podle svých potřeb a podle požadavků, jež na ně kladla doba a životní praxe.

To je i případ českého překladu Řehoře Františka Čichovského, který vyšel roku 1639 v Litomyšli u Václava Matouše Březiny. [15] Téma přípravy na smrt nebylo v české literatuře neznámé. Velice oblíbeným spiskem byl v 16. století překlad Erasmovy De preparatione ad mortem , jak o tom svědčí pět jeho edic (poprvé 1563). [16] Erasmův spisek prorazil cestu novému typu naučení, jak k dobré smrti dojít skrze dobrý život. [17]

O osobě překladatele Čichovského (latinsky Czichovecius) toho není mnoho známo; jen to, co na sebe prozradil v daném tisku (informace na titulním listě a v dedikační předmluvě), to, co přináší starší bibliografická literatura (Josef Jireček ve druhém díle své Rukověti, Antonín Podlaha v Bohovědném slovníku) [18] a co je uvedeno v práci Jana Vilikovského, Josefa Vašici a Antonína Grunda Starší česká literatura ve Slezsku. [19] Řehoř František Čichovský byl příslušníkem benediktinského řádu, papežským protonotářem, v letech 1629-1640 působil jako děkan chrudimského kraje. Všechny tři uvedené prameny uvádějí dle mého názoru poněkud spornou informaci - a sice, že pocházel ze slezského Landšperka. [20]

Překladatel věnoval knihu panu Zdeňku Lvovi Libštejnskému, hraběti z Kolovrat, císařskému radovi a komořímu, hejtmanu litoměřického a boleslavského kraje, šlechtici oddanému císaři a protireformační politice, muži, který umírá rok po vydání příručky. [21] V dedikaci jemu určené rozvádí své důvody, proč se rozhodl Polankův spis zprostředkovat v češtině. Převedl jej ke své potřebě i pro potřeby smrtelně nemocných spolu s již zemřelým pomocníkem, spolubratrem knězem Janem Placentiem.Vzhledem k tomu, že příručku budou používat jak kněží, faráři, tak i samotní umírající, přidal překladatel ke spisku ještě modlitby a žalmy připravující na smrt. [22]

Kniha vyšla se svolením arcibiskupa pražského Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1598-1667), který udělil o několik let později Březinovi privilegium pro tisk všech knih vydaných v Litomyšli, se svolením tamních piaristů a děkana kraje. [23]

Tisk osmerkového formátu (447 s.) nese název Farář, to jest správa a způsob, který netoliko od správcův, duchovních, ale i také od domácích, při nemocných a umírajících, k spasitedlnému jejich z smrtedlného těla vykročení, užíván býti může a je vyzdoben dvěma anonymními celostránkovými dřevořezy - Posledního soudu a Ukřižování Krista. [24]

Důvody k vydání Čichovského adaptace nebyly jistě pouze ty, které uvádí v úvodu knihy. Svoji roli sehrál vedle obecné obliby tohoto žánru určitě dobový kontext, v němž český překlad vychází - doba, kdy je válečné utrpení i hrůza lidí ze smrti každodenní realitou (v době vydání knihy zuří v Evropě již dvacet let válka, jež má k míru daleko). Bez vlivu není snad i fakt, že autorem předlohy byla osoba blízká sv. Ignáci a sv. Františku de Borja, svatí, které byly v českém prostředí díky jezuitům velice dobře známy a jejichž kult pronikl do širokých lidových vrstev.

Dílo bylo vydáno ve středoevropském regiónu česky jen jednou, v latinském originálu jej vydali později ještě trnavští jezuité. [25] Exemplářů českého překladu není evidováno mnoho - Knihopis uvádí kromě exempláře litomyšlského muzea (tam je jeho výskyt vzhledem k vydání díla více než logický) další čtyři exempláře - dochovaly se v Knihovně Národního muzea, Strahovské knihovně premonstrátů, Vědecké knihovně v Olomouci a Národní knihovně v Praze. Studium tří exemplářů - strahovského, klementinského a olomouckého [26] - ukázalo, že knihy kolovaly především v církevním prostředí; exemplář Národní knihovny ČR pochází z knihovny konventu pardubických minoritů u kostela Zvěstování Panně Marii, exemplář Vědecké knihovny v Olomouci se nacházel původně v knihovně kláštera řeholních kanovníků sv. Augustina ve Fulneku (rukopisné exlibris je datováno rokem 1651). [27]

Rovněž vydání latinské Metody měli ve své knihovně rovněž především příslušníci církevních řádů - např.pražští jezuité u sv. Ignáce na Novém Městě vlastnili tisk vydaný v Dilingenu roku 1578 nebo jezuité profesního domu na Malé Straně používali francouzské vydání v Douai z r.1627, jež obsahuje vedle Metody i druhý známý Polankův tisk - Stručné nařízení pro zpovědníky .[28]

Uvědomíme-li si, že u daného typu literatury, více než u jakékoliv jiné četby, hrál důležitou roli její zprostředkovatel, tedy řečeno ten, kdo tlumočil její obsah tomu, komu byla určena, tj. hříšným smrtelníkům v hodince poslední, bude užitečné vědět nejen v jakém církevním prostředí kolovala, ale také, kdo byl jejím individuálním vlastníkem, kdo s touto příručkou pracoval, aktivně ji využíval v konfesijní praxi, či komu patrně poskytovala útěchu. Úloha duchovního správce, který s touto příručkou pracoval, se mohla omezit na pouhé přetlumočení a interpretaci tištěného návodu, který byl ostatně pro ty méně zkušenější jako jistý návod či pomůcka koncipován; zároveň však těm ambicióznějším, ideologicky horlivějším, poskytovala účinnou zbraň, jak i touto formou prosazovat protireformační ideje. Farář, kněz dostávají v podobě tištěného slova do rukou mocnou zbraň jak působit na věřící - nejen umírající, ale i na osoby v jeho okolí, na jeho blízké a pozůstalé.

Zkoumané exempláře zachycují konkrétní jména majitelů - farářů (jejich identifikace však není tak jednoznačná, a jasná, bude nutno ji ještě zpřesnit, než se podaří určit blíže nějakou osobu), bohužel však již žádné marginální přípisy poznámky či doplňky.

Skutečnost, že se Polankova příručka šířila i v prostředí šlechtických knihoven, je doloženo exemplářem latinské verze vydané v Lutychu 1579, kterou vlastnil český šlechtic Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova (+1618); jeho knižní sbírky odkázala vdova Johanna Pruskovská klementinským jezuitům. [29]

Čichovského adaptace Polankovy Metody pomoci umírajícím , jedné ze zásadních jezuitských knih o smrti, jak ji charakterizoval Jean Delumeau ve své knize Hřích a strach, [30] je typickým ars moriendi první poloviny 17. století šířeným v národním jazyce. Podrobnější ohledání provenience dochovaných exemplářů, Knihopisem evidovaných, popř. i neevidovaných, nacházejících se ve sbírkách farních knihoven, bude do budoucna zajímavé a žádoucí.

Smrti a umírání je v poslední době ze strany historiků tzv. každodennosti věnována poměrně velká pozornost, [31] a to nejen z hlediska zkoumání jednotlivých etap lidského života určitých společenských vrstev, zejména šlechty, z hlediska určitých druhů slavností (tematika pohřbů a pohřebních slavností), [32] ale také z hlediska žánrové typologie jednotlivých literárních druhů, které při těchto událostech vznikaly - testamentů a pohřebních kázání [33] i příruček typu ars moriendi . Srovnání knih ars moriendi 15. a 16. století a různých návodů, jak dobře zemřít 17. a počátku 18. století, jež představují pozdější modifikaci tohoto žánru, stejně jako porovnání těchto příruček s jinými typy zpovědní literatury, k nimž mají velice blízko a s nimiž byly často vydávány, popř. jejich konfrontace s jinými dokumenty tištěné i psané literatury, jež mají smrt jako ústřední téma, může přinést v řadě ohledů velice zajímavé výsledky. [34]

Zkratky citované literatury

BACKER-SOMMERVOGEL: Bibliothčque de la Compagnie de Jésus par Augustin et Aloys Backer... Nouvelle édition par Carlos Sommervogel. Bruxelles-Paris, 1890-1909. 10 vols.

Knihopis: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl II. Tisky z let 1501-1800. Založil doc. dr. Zd. Tobolka, pokračovali doc. dr. Fr. Horák a dr. Bedřiška Wižďálková. Praha, 1925-1967. Dodatky Část 1.-5. Písmeno A-O. Red. Bediška Wižďálková. Praha : Národní knihovna ČR, 1994-2000.

Ottův slovník naučný: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl 1-28. Praha, Jan Otto 1888-1909.

Poznámky pod čarou

[1] K Polankovi viz BACKER-SOMMERVOGEL, vol.6, col.939n.

[2] Polanco, Juan Breve directorium ad confessarii et confitensis . Coloniae : apud Maternum Cholinum, 1560. Národní knihovna ČR, sign.33 J 25.

[3] Polanco, Juan Methodus ad eos adiuuandos qui moriuntur . Maceratae : apud Sebastianum Martellinum, 1575. Národní knihovna ČR toto vydání nemá, má další vydání (Dilingen 1578, sign.32 L 126; Lutych 1587, sign. 35 G 79/adl.1.; Lyon 1591, sign.M 764 - přítisk k dílu De quatuor hominis nouissimis liber... asketického autora Dionysia van Leeuwen (ca 1402 či 1403-1471); Douaix 1627, sign.32 L 27 - vydání spolu s Polankovým Directorium breve ).

[4] Viz DELUMEAU, Jean. Hřích a strach. Pocit viny na evropském západě ve 13. až 18. století. Praha: Volvox Globator 1998, s.68.

[5] BACKER-SOMMERVOGEL, vol.10, col.510-519.

[6] Bellarmino, Roberto: De arte bene moriendi libri duo ... Romae : Typis Bartholomaei Zannetti, 1620. První vydání. Viz BACKER-SOMMERVOGEL vol.1, col.1244 a viz Knihopis.č.1059 ( Vměnj Křesťanské aneb Přjprawa k dobré Smrti... Na Česko přeložená a wydaná nákladem... Petra Giřjho Přichowského z Přichowic... [Praha] : w Starém Městě Pražském : v Jana Mladssjho Biliny, 1630.

[7] Arte de Bien Morir y Breve confessario , Zaragoza: Pablo Hurus, Juan Planck, [ca 1480-1484]. Srov. Catálogo general de incunables en bibliotecas espaňolas. Coordinado y dirigido por Francisco García Craviotto.Tomo I. Madrid: Dirección general del libro y bibliotecas, 1990, p.95, nr.595.

[8] Venegas (de Busto), Alejo: Agonia del transito de la muerte con los avisos y consuelos que cerca de ella son provechosos. K prvnímu vydání z r.1537 viz DELUMEAU, Jean, c.d., s.68. K vydání v Alcalá de Henares z roku 1568 viz PALAU Y DULCET, Antonio. Manual del librero hispanoamericano. T.1-28. Barcelona, 1948-1987, nr.351.603 a též MARTÍN ABAD, Julián. La imprenta en Alcalá de Henares (1502-1600). Vol.3. Madrid : Arcos Libros, S.A., 1991 č.705. V roce 1969 vyšla v Madridu edice tohoto díla připravená Rafaelem Fiolem (nakladatelstvá Rialp). Srov. též monografické práce věnované tomuto dílu: ADEVA MARTÍN, Ildefonso. El Maestro Alejo Venegas de Busto. Su vida y sus obras. Toledo : Diputación Provincial, 1987. XXV, 570 p.; ZUILI, Marc. Péché et ultimes tentations du diable dans la Agonia del tránsito de la muerte (1537) du moraliste tolédan Alejo Venegas . In: Bulletin hispanique nr.2. Bordeaux : Editions Bičre, 2003, pp.321-331.

[9] Tomás de Villacastín - Práctica por ayudar a ben morir . Valladolid, 1630. BACKER-SOMMERVOGEL vol.8, col.763.

[10] Juan Eusebio Nieremberg Partida a la eternidad, y preparación a la muerte . Madrid, 1645. Viz BACKER-SOMMERVOGEL vol.5, col.1750.

[11] V arcibiskupské tiskárně vyšel roku 1668 jeho spis Stimulus compunctionis et soliloquia (viz Strahovská knihovna premonstrátů sign.F.D.VI.87) a Jan Karel Jeřábek vydal počátkem 18. století hned dva tisky - roku 1701 německý překlad španělského spisu Disciplina Claustral o Práctica de los actos de la vida religiosa , roku 1702 latinský překlad španělského originálu Instrucción de novicios descalzos del Monte Carmelo (Madrid 1591 poprvé) - Instructio novitiorum (Národní knihovna ČR, sign.46 G 450). Jan Václav Helm publikoval latinsky v roce 1717 dva jeho tisky - Instructio novitiorum a Disciplina claustralis (Národní knihovna ČR, sign.46 D 57).

[12] Národní knihovna ČR, sign.36 F 157 (z fondu jezuitské klementinské koleje - rukopisné exlibris z roku 1746).

[13] Juan Polanco, Pierre Du Mase Instruction tres nécessaire pour sécourir et consoler les malades qui sont sur leur trespas . Vannes : impr. de J. Bourrelier, 1595. Dostupné z http://www.ccfr.bnf.fr/.

[14] Pierre Milhard La Vray guide des curez vicaires et confesseurs . Paris : Fouët, 1600. Dostupné z http://www.ccfr.bnf.fr/. Ostatní vydání taktéž.

[15] Matouš Václav Březina (zemř. 1651) byl činný v Litomyšli jako tiskař v letech 1636-1651.Vdova Dorota Březinová (dříve Graudencová, provdaná Ryková) si roku 1653 vzala Jana Arnolta Hradeckého (později z Dobroslavína), který roku 1654 koupil litomyšlskou tiskárnu, činnou pod jeho jménem až do roku 1686. Srov. CHYBA, Karel. Slovník knihtiskařů v Československu od nestarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna 1-15. Praha : Památník národního písemnictví, 1966-1984, s.63 a SEDLÁČEK, Augustin. Příčinky Litomyšlské k dějinám české literatury. Památky. Listy pro archaelogii a historii. Díl 9, 1874, sl.39-44.

[16] Kratičký Spis o wyborném a Křestianském se Připrawowanj k Smrti. S.l.: s.n., 1579. Viz Knihopis č.2358 (nezjištěn žádný výtisk).

Knijha Erasma Roterodamského w kteréž gednomu každému Křestianskému Cžlowěku naučenij y napomenutij se dáwá gakby se k Smrti hotowiti měl. Vyšlo u Jiřího Melantricha z Aventina roku 1563 (viz Knihopis č.2356) a roku 1564 (viz Knihopis č.2357). Další vydání jsou doložena až z roku 1786 (u Jana Josefa Diesbacha - viz Knihopis č.2359 a u Kašpara Widtmanna - viz Knihopis č.2360).

[17] Srov. KRÁL, Pavel. Sterben und Tod in frühneuzeitlichen Quellen in den böhmischen Ländern (1500-1650). Frühneuzeit-Info 10, 1999, S.266-275 a KRÁL, Pavel. Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550 až 1650 . České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, s.31-32.

[18] JIREČEK, Josef. Rukověť k dějinám literatury české . Díl 1. Praha, 1875, s.150. PODLAHA, Antonín. Český slovník bohovědný. Díl 3. Praha: Cyrilometodějská knihtiskárna, 1926, s.341.

[19] VILIKOVSKÝ, Ján; VAŠICA, Josef; GRUND, Antonín. Starší česká literatura ve Slezsku . Připr.,medailony, předml. L.Pavera. Ostrava : Společnost Leopolda Vrly, 1999, s.37.

[20] Podle místopisných příruček byla jediným Landšperkem lokalita 5 km od Ústí nad Orlicí - ves a stejnojmenný hrad. V tomto ohledu bude tedy zapotřebí ještě dalšího bádání.

[21] Zdeněk Lev Libštejnský, hrabě z Kolovrat (zemř.1640). Viz Ottův slovník naučný , díl 14, s.600-601.

[22] (citováno v transkripci) ... Aby tehdy jak přílišné práci zaneprázdněním, tak i správcům neumělým, aneb přítomným, jako i samým nemocným, spomoženo bylo, před mnoha lety muž vysoce učený a pobožný Iohannes Polancus, z Tovaryšstva Ježíšového kněz, kratičký spůsob aneb Pravidlo, vedlé kteréhož by správce duchovní kráčeje, nemocných duše k věčnému spasení zejskati mohl, v latinské řeči sepsal. Kteroužto knížku já k mé potřebě a při nemocných užívaje, v jistý počet kapitol a otázek, s pomocí dvojí ctihodného kněze Jana Placentiusa, řádu svatého Benedikta, a philosophii magistra, když při mně v Chrudimi za pomocníka zůstával, a již nebožtíkem jest, jsem uvedl. Která jak by mně při nemocných užitečná byla, o tom nic nedím: toliko to ponavrhnu, že knížka ta pro svou hodnost netolika zlatem by psána, ale také i od jednoho každého správce duchovního, který pastýřství duše lidské na sebe přijal, jako i od každého věrného katholického křesťana, vždyckny v rukou měl aby pěstovaná býti...Nebo čtouce tuto knížku, kterak by víry své v čas nemoci posilniti, naději upevniti, lásku a milování Pána Boha svého rozhojniti, pokušení ďábelskému odporovati měli, vyučeni budou: kteréž to knížky netoliko správcové duchovní, ale též v nemocech postaveni, aneb k smrti pracující, užívati moci budou...

[23] Viz JIREČEK, Josef. Rukověť k dějinám literatury české . Díl 1. Praha 1875, s.96.

[24] Farař. To gest: Spráwa a spůsob, který netoliko od spráwcůw duchownjch, ale y také od domácých, při nemocných a vmjragjcých, k spasytedlnému gegich z smrtedlného těla wykročenj, vžjwán býti může... Knihopis č.14133. Viz foto titulního listu.

[25] Překlad z roku 1668. Viz BACKER-SOMMERVOGEL vol.6, col.939.

[26] Viz exemplář Národní knihovny ČR, sign.54 G 75. a exemplář Strahovské knihovny sign. BU.VI.39. Za poskytnuté údaje k olomouckému exempláři sign.32.925 děkuji kolegovi Mgr. R. Krušinskému z Vědecké knihovny v Olomouci.

[27] Pardubický klášter minoritů u kostela Zvěstování Panně Marii - viz SVÁTEK, Josef. Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy . Zvláštní příloha k Sborníku archivních prací XX, 1970, č.2, s. s.546. Fulnek - proboštství u Nejsvětější Trojice existovalo ve Fulneku v letech 1389-1784 (srov. SVÁTEK, Josef, c.d., s. 524 a srov. též PEŘINKA, Vácslav. Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté. In: Sborník Historického kroužku 31, 1931, s.112-123, 201-225, 252-263.

[28] Viz pozn.3.

[29] Národní knihovna ČR, sign. 32 L 62/adl.1.

[30] Viz pozn.4.

[31] Vedle zmíněné práce Jeana Delumeaua (citována v pozn.) vyšla česky další jeho monografie - DELUMEAU, Jean. Strach na Západě ve 14.-18. století . Díl 1.-2. Praha: Argo, 1997-1999.Viz též díla Paula Ariese, z nichž česky ARIES, Paul. Dějiny smrti . Díl 1.-2. Praha : Argo, 2000. Srov. též řadu odborných prací zahraničních - např. O'CONNOR, Mary Catharine. The Art of Dying Well. The Development of the Ars Moriendi. Columbia University Studies in English and Literature, 156. NEW York : Columbia UP, 1942; RUDOLF, R. Ars Moriendi, von der Kunst des heilsamen Lebens und Sterbens. Köln, 1957; CHARTIER, A. Les arts de mourir . In: Annales E.S.C. , janvier-février 1976; WŁODARSKI, M. Ars moriendi w literaturze polskiej XV-XVI wieku . Kraków 1987; IMHOF, A.E. Ars moriendi. Die Kunst des Sterbens einst und heute . Köln, 1991; CAGNAT, Constance, La mort classique: écrire la mort dans la littérature française en prose de la seconde moitié du XVII siecle, Paris : H. Champion, Diff. Slatkine, 1995; PICARD, Michel. La littérature et la mort . Paris : Presses univ. de France, 1995; CORVISIER, André. Tance smrti . Praha : VOLVOX GLOBATOR, 2002; Artes de bien morir: ars moriendi de la Edad Media y del Siglo de Oro . Selección, edición y prólogo de Antonio Rey Hazas con reproducción de los grabados de Hans Lützelberger sobre dibujos originales de Hans Holbein. Madrid : Lengua de Trapo, 2003. Viz též SLÁDEK, Miloš. Vítr jest život člověka aneb život a smrt v české barokní próze . Jinočany: H&H, 2000.

[32] Srov. např. KRÁL, Pavel. Pohřby posledních pánů z Hradce. Ed. Václav Bůžek. In: Opera historica 6 . České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 1998, s.401-512; KRÁL, Pavel. Pohřební slavnosti jako prostředek a místo komunikace novověké společnosti. In: Opera historica 8. Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku. Ed. Václav Bůžek a Pavel Král. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2000, s. 315-332 aj.

[33] K problematice závětí a kšaftů v šlechtickém prostředí zatím nejúplněji KRÁL, Pavel. Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550 až 1650 . České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, 2002 (tam další literatura). K problematice pohřebních kázání viz základní práci LENZ, Rudolf. De mortuis nil nisi bene? Leichenpredigten als multidisziplinäre Quelle. Sigmaringe: J. Thorbecke, 1990; PLATT, Dobroslawa. Kazania pogrzebowe z przelomu XVI i XVII wieku: z dziejow prozy staropolskiej . Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdaňsk-Lodz, 1992; v českém kontextu viz např. studie Miloše Sládka či Milana Svobody (SLÁDEK, Miloš . Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století. Literární archiv . 27, 1994, s. 191-208; SVOBODA, Milan. Pohřební kázání - jeden z pramenů poznání aristokratické společnosti. Ke společným vazbám šlechtických rodin na území dnešního Euroregionu Nisa. Časové úvahy 12, 2001, s. 35-53).

[34] Kromě zmíněného českého překladu spisku Roberta Bellarmina (viz pozn.6) Knihopis eviduje celou řadu zajímavých příprav ke smrti, často dochovaných unikátně či v několika málo exemplářích, popř. dnes známých už jen z literatury. Z tisků 17. století citujme ještě alespoň český překlad (snad od Jiřího Feruse Plachého) latinského dílka německého jezuity Jeremiase Drechsela (1581-1638) Herolt Smrti. Neb Před Posel Wěčnosti k Zdrawým Nemocným Vmjragjcým, pro zpráwnau k Smrti Přjprawu, wyslaný. W Praze : v Welké Kollegi [= Jezuitská tiskárna], 1635 (viz Knihopis č. 2100), anonymní tisk Cesta k ssťastné smrti neb Modlitby a Ctnosti k tomu cýli řjzené aby člowěk přjmluwau a následowánjm S° Frantisska Xawerya dobře vmřel... [Praha] : w Akademické Impressy bljž Mostu [= Jezuitská tiskárna], 1666, jenž se dochoval pouze ve fondu Františkánské knihovny v Praze, sign. Pb 63 (viz Knihopis č.1535). Tento tisk pochází z osobní knihovny pražského lékaře Jana Polentziho (zemř.1727), člena třetího řádu sv. Františka, kterou její vlastník r.1725 odkázal právě františkánskému konventu u P. Marie Sněžné v Praze (za informace děkuji správci knihovny J. Kašparovi).

Aktualizováno: 02.09.2008
Autor: Jiří Spáčil
Pošli e-mailem
Trvalý odkaz


Vědecká knihovna Olomouc, ­ ­­­­­­­ ­Bezručova 659/2 ­Olomouc 9, 779 11­­­ tel.  +420-585 205 300 e-mail: vkol@vkol.cz Otevírací doba: ­Po - Pá    8:30 - 19:00 So   9:00 - 13:00* Ne   Zavřeno *studovna vázaných novin a úsek MVS jsou v sobotu zavřeny   ID datové schránky­­: yswjnie
Vědecká knihovna v Olomouci je příspěvkovou organizací zřízenou a financovanou Olomouckým krajem
Tvorba www stránek © Winternet 2008 - 2014
Aktualizováno: 19.11.2014 08:31
TOPlist